Provaz z oběšence

Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová
Z povídky: 
Štítky: 
Za beta-read děkuji: 
neviathiel

Liščí mág Evžen Vulpes se poprvé objevil v povídce Nástrahy sídlišť. Je to absolvent Budče, odborník na magické kameny a rituály, bydlí s rodinou v Lysolajích a provozuje krámek s amulety a ochrannými kouzly, pro obyčejné lidi maskovaný jako trafika, a občas se do něčeho zaplete, jako v tomhle případě, kdy cosi děsivého ohrožuje klidný spánek v jeho vesnici.

Audioverze

***

Červenec 1987

Vypadalo to na první pohled jako smutná, ale celkem běžná rutina. Závozník liazky vezoucí náklad písku ze Suchdola do Dejvic si všiml, že na větvi stromu u silnice visí něco podivného, a upozornil řidiče. Ten šlápl na brzdu a oba se běželi podívat.
Na sebevraha byl příšerný pohled. Na stromě bezvládně visel hubený muž v odraném vaťáku a teplákách a jeho vykloubený krk a znetvořený obličej bude oba náhodné svědky ještě dlouho strašit ve snech. Nicméně zachovali se chladnokrevně a naprosto správně. Jakmile se se sebezapřením ujistili, že je oběšenec skutečně mrtvý, řidič nechal nervózního závozníka hlídat na místě a sám skočil do auta a největší možnou rychlostí se rozjel, na Paťance ostře zahnul doprava, div nerozsypal písek na korbě, a z vrátnice místní sladovny zavolal Veřejnou bezpečnost.
O půl hodiny později se již na místě rozvážně pohybovalo několik policistů a lékař, který usoudil, že jde o jasnou sebevraždu, ale pochopitelně podrobnosti později. Jeden z příslušníků bezpečnosti zběžně prohlédl okolí, ale ničeho podezřelého si nevšiml.
Samozřejmě nevěnoval pozornost dvěma malým lišákům, kteří na okamžik hbitě zmizeli v podrostu, ale hned se zase vrátili, aby mohli tajně pozorovat, co se děje.
Liščí kluci s vykulenýma očima sledovali, jak policisté tělo odborně sundávají a balí do plachty, a málem nedýchali strachem a vzrušením.
„Viděl jsi ten obličej, jak se šklebí?“ šeptal vyděšeně ten menší. „To je hrozný.“
„Já vím, kdo to je,“ drkotal zuby větší. „Poznal jsem ho podle toho kabátu. Soukup ze zahrádkářský kolonie. Bydlel tam v takový boudě a sbíral prázdný láhve a prodával je. Jednou jsme tam s Honzou vlezli a házel po nás kamení. Máma říkala, že je… odvrženej? ...zavrženej? Tak nějak. Nikdo s ním nechtěl nic mít. Měl zlé oko. Obyčejný se ho báli a čarovat neuměl.“
„Možná proto se oběsil,“ uvažoval druhý vážně. „Protože o něj nikdo nestál.“
„Bořku, viděls?“ uvědomil si náhle ten starší. „Nechali mu ten provaz na krku. Ten tak mít!“
„A k čemu?“ Bořek se zhnuseně otřásl. „Já bych ho teda nechtěl.“
„Náhodou, táta jednou říkal, že provaz z oběšence je jeden z nejmocnějších talismanů. Když ho nosíš u sebe, máš pořád štěstí!“
„Ale táta nic takovýho neprodává,“ namítl Bořek nedůvěřivě.
„Protože je děsně těžký ho sehnat, to taky říkal. Tohle je šance jedna z tisíce. Šlohneme ho,“ navrhl starší lišák vzrušeně.
„Neblázni, jak to chceš udělat? Ti policajti tady… a já bych na něj nesáhnul ani za nic. Drahoši, nech toho, radši vypadneme,“ odporoval Bořek úzkostně.
„Jsi baba,“ odfrkl Drahoš pohrdavě. „Měl jsem tě nechat doma s Radkou honit králíky. Já bych si klidně troufnul.“
Takovou pohanu na sobě ovšem Bořek nemohl nechat: „Tak abys věděl, že žádná baba nejsem, tak jdeme na to.“ Pak se ale zase zarazil: „A nemusí se udělat nějaký rituál? Umíš to?“
Drahoš se zamyslel: „Táta říkal odříznout levou rukou. Tak rychle, než ho naložej.“ Proměnil se a místo lišáka se v křoví krčil dvanáctiletý zrzavý chlapec, který rychle vytáhl z kapsy zvlněný kamenný nožík, dárek k posledním narozeninám.
„Odlákej je,“ poručil bratrovi.
Bořek ještě na vteřinu zaváhal, ale pak odhodlaně vyběhl z úkrytu.
„Hej, hej, co to je?“ Policisté začali překvapeně uskakovat a ohánět se botou po malém lišákovi, který se jim z ničeho nic začal motat pod nohama, hbitě kličkoval a uhýbal před pokusy o odkopnutí.
Drahoš se mezitím připlížil k zakrytému tělu a opatrně poodhrnul plachtu. Oběšenec ležel s hlavou otočenou na druhou stranu, to bylo štěstí. I tak měl chlapec co dělat, aby překonal strach a hnus, a jen pomyšlení na bratrův posměch mu zabránilo skočit zpátky do křoví. Pazourkovým nožíkem začal odhodlaně pižlat provaz. Šlo to těžko a levá ruka byla o tolik nešikovnější než pravá. Zdálo se mu, že s tou šňůrou zadrhnutou v odporně fialovém mase zápolí už celé hodiny, i když šlo jen o pár vteřin. Nakonec si pomohl drápky na prstech a naříznutý provaz přetrhl. V okamžiku, kdy konečně povolil, oběšenec pomalu obrátil hlavu a ukázal odulý a namodralý obličej, rozšklebená ústa s vyplazeným jazykem a především vyvalené krví podlité oči, které jako by do zlodějíčka zabodly smrtelně nenávistný pohled. Drahoš vyjekl hrůzou a už zase v liščí podobě zmizel jako střela v mlází právě ve chvíli, kdy těsně za ním dopadl kámen.
„Zatracený potvory!“ ulevil si jeden policista.
Lišáci uháněli pryč, co jim nohy stačily, a zastavili se až v Lysolajích. Udýchaně zapadli do své oblíbené skrýše v remízku za vesnicí, aby si kořist prohlédli, a navzájem se holedbali svým hrdinstvím.
„Viděls, jak po mně šli? Nechytili by mě ani za nic,“ šklebil se Bořek.
„No a já! Podívej, mám ho!“ triumfoval Drahoš.
„Já bych se strachy asi počůral, kdybych měl ten provaz řezat,“ přiznal Bořek tiše.
„Díval se na mě,“ zašeptal Drahoš a přestal se smát. Náhle ho zamrazilo. Odříznul ten provaz správně? Teď už si nebyl jistý. Až teď si vzpomněl, že otec se také zmínil, že ukrást pro štěstí provaz z oběšence je černá magie.
Za tu se vždycky platí.

***

V téže chvíli se poslední lysolajskou ulicí, za kterou už začínalo pole a les, ubírala starší paní v dlouhých a rozevlátých tmavozelených šatech s širokánskými rukávy, které zdobilo několik šňůr barevných korálů. Energicky poťukávala holí po dlažebních kostkách a mířila k trafice uprostřed ulice.
Těch několik málo chodců, které potkala, ji pozdravilo bez většího zájmu, i když její výstřední oblečení i vysoký drdol z šedých vlasů by kdekoliv jinde budily pozornost. Ale zdejší obyvatelé si už dávno zvykli na to, že někteří sousedé jsou poněkud zvláštní co do vzhledu i chování, vedou poměrně uzavřený život jen mezi sebou a s ostatními sice vycházejí zdvořile, ale v podstatě spíš lhostejně než přátelsky.
Trafika měla touhle dobou už dávno zavřeno, blížila se devátá a nastával soumrak, ale paní dobře věděla, že trafika je jen kulisa pro obyčejné a že své pravé zákazníky majitel obchůdku přijímá kdykoliv bez ohledu na státem stanovenou pracovní dobu, a tak bez váhání zaklepala na dřevěné dveře.
Otevřely se, přesně jak čekala. Uvnitř nepřipomínalo trafiku vůbec nic, snad jen nezřetelná vůně tabáku, ale i tu překrývaly nejrůznější sušené bylinky, česnekové květy a medově voňavé voskové svíčky. V dřevěných krabičkách na regálech byly vystavené třpytivě barevné i matné kameny, slaměné panenky, hliněné tabulky, figurky z vosku, kusy křišťálu, vílí vlasy a dračí šupiny, bizarní kostřičky a spousta dalších pomůcek pro rituální čarování. Prodávaly se tu totiž měsíční kameny, amulety a jiná ochranná kouzla.
Zákaznice zjistila, že už ji někdo předešel. Na dřevěné stoličce sténající pod jeho váhou se rozvaloval statný asi třicetiletý muž v černém plášti a s leskle černými delšími vlasy. Kdo ho neznal, ten by se jeho černokněžnické vizáže nejspíš dost polekal. Dlouhé nohy ve vysokých botách pohodlně natáhl skoro přes celou podlahu a právě je ne zrovna ochotně skrčoval, aby uvolnil místo. Zjevně nepřišel nakupovat, ale jen tak na kus řeči, a jeho bohatýrský smích otřásal policemi.
Majitel krámku se stejně nenuceně opíral o pult vedle starožitné pokladny, ale při příchodu zákaznice se s úsměvem narovnal a zaujal správné místo. Jemu mohlo být něco mezi pětatřiceti a čtyřiceti a na rozdíl od svého známého moc čarodějnicky nevypadal. V pruhovaném tričku s krátkými rukávy a obnošených vybledlých džínách by se na ulici snadno ztratil mezi obyčejnými lidmi. Byl to středně vysoký štíhlý zrzek s usměvavými vějířky vrásek u velkých hnědých očí, ne ošklivý ale ani nějak moc hezký, zkrátka nenápadný. Dokud si ovšem člověk nevšiml jeho podivných rukou: nejen že se po pravém předloktí táhly dvě dlouhé bílé jizvy, ale místo nehtů měl ostré drápky.
Paní v zeleném si přála něco, co by chránilo před nebezpečím všeho druhu její čerstvě těhotnou snachu, a dostala jaspisový náramek a nádavkem zlatý přívěsek na krk s vyrytýma široce rozevřenýma očima, speciální amulet proti uhranutí ošetřený rituálním kouzlem.
Zatímco si nákup spokojeně prohlížela, černovlasý čaroděj vesele prohodil: „Tak už je na čase, abyste po čtyřech vnučkách konečně měla taky mužského dědice, paní Nepovímová.“
„To se uvidí,“ usmála se. „A co vy, Jetřichu, kdy už se vy konečně usadíte a přestanete zbůhdarma poletovat? Měl byste si vzít příklad tady z Evžena.“
„Já mám času dost,“ ušklíbl se Jetřich.
„Jen abyste nakonec nepřebral,“ pokývala čarodějka hlavou. „Měl byste mu domluvit, Evžene.“
„To nemá cenu, s tímhle není vůbec žádná rozumná řeč,“ zasmál se Evžen.
Jetřich spolkl další poznámku, protože dveře zavrzaly a do krámku se protáhli Evženovi synové.
„Nejvyšší čas,“ prohodil Evžen, ale neznělo to příliš znepokojeně. Věděl, že jeho děti celkem dobrovolně dodržují přísné pravidlo být za každou cenu před setměním doma. Kdo žije v kouzelnické vesnici na přímé ose mezi Prahou a Budčí v těsném sousedství čarovného lesa, tomu je odmalička jasné, že pokoušet magické síly noci je opravdu velmi nebezpečné.
„Tak co, Drahoši, jak ti dopadly zkoušky?“ pronesla paní Nepovímová na odchodu obligátní otázku, kterou dospělí s oblibou pokládají dětem na začátku prázdnin. Drahoš sice po pravdě odpověděl, že výborně, ale přitom se tvářil nějak zamyšleně, dokonce se ani nepochlubil, že v zaříkávání byl z ročníku nejlepší. Vlastně oba kluci vypadali nezvykle zaraženě. Ani mladší Bořek tentokrát neházel po bratrovi závistivým pohledem, i když jindy si dobře všímal, jak Drahošovi postavení budečského studenta dodalo na vážnosti dokonce i u dospělých čarodějů.
„Neprovedli jste něco?“ zeptal se Evžen podezíravě.
„Ne, nic,“ zamumlal Drahoš a kluci rychle proklouzli do zadní části domu, kde celá rodina bydlela.
Evžen za čarodějkou zavřel krám, rozmáchlým gestem pobídl Jetřicha, ať se konečně zvedne ze skřípající stoličky, a oba následovali chlapce do prostorné obytné kuchyně.
„Ahoj Xénie,“ pozdravil Jetřich Evženovu ženu, která u starožitného sporáku na dříví mezi krbem a kamennou výlevkou dokončovala večeři. Xénie byla o pět let mladší a o půl hlavy menší než její muž a stejně jako celá rodina se zásadně oblékala do obyčejných džínů a triček, považovala to za pohodlnější než rozevláté čarodějnické hábity. Husté tmavé vlasy s narudlými odlesky si svazovala, takže připomínaly liščí ohon. Teď pokynula Jetřichovi vařečkou na pozdrav a ani se neptala, jestli zůstane na večeři. Býval u nich každou chvíli.
Nejmladší dítě, sedmiletá Radka, pilně pomáhala prostírat na stůl. Právě mezi nataženýma rukama s drápky na prstech opatrně levitovala ošatku s nakrájeným chlebem a samým úsilím vyplazovala špičku jazyka. Xénie se ohlédla právě ve chvíli, kdy se ošatka začala povážlivě naklánět, mávnutím ruky ji vyrovnala a bezpečně poslala doprostřed stolu.
Radka nechala chleba chlebem a obrátila se na Jetřicha. „Proměň se ve vránu,“ vyzvala ho dychtivě.
Jetřich se naoko zdráhal, dobře věděl, co bude následovat, ale nakonec se nechal přemluvit. Ještě ani kouzlo úplně nedokončil a holčička se bleskurychle proměnila v lišku a chňapla po něm. Jetřich popoletěl a znovu se přiblížil k zemi, a to už po něm z druhé strany skočil i Bořek. Drahoš se nejprve tvářil povzneseně nad tou dětinskostí, ale za chvíli neodolal a připojil se ke hře.
Evžen nedočkavě vtáhl vůni dušeného masa, zeleniny a koření. Obratně se vyhnul liščatům svištícím po podlaze jako rezavé blesky, přistoupil ke Xénii, objal ji kolem pasu a natáhl se, aby mohl nakouknout pod pokličku.
Mrkla po něm zlatavýma očima a v úsměvu odhalila ostré liščí zuby. Kuchyň za nimi se sice otřásala divokou honičkou za stále víc pocuchaným Jetřichem, ale v zásadě to vypadalo, že je čeká pohodový večer.

***

Na věži kostela svatého Matěje odbilo dvanáct a letní noc nápadně ztichla. Dokonce i cvrčkové zmlkli, a ačkoliv se zdálo, že ustal i vítr, přes tmavě modré nebe se natáhly lehké černé mraky a zastřely hvězdy jako kouřový závoj.
Přes hřbitovní zeď se přehoupla tmavá postava a tiše dopadla na trávník. Muž zůstal přikrčený, aby ho nějaký pozdní chodec nezahlédl zvenčí, a bez váhání se vydal mezi hroby. Sbíral ozdobné lampičky i skleněné vázy a strkal je do jutového pytle. Bez lítosti za sebou nechával spoušť z rozházených květin a oharků svíček. Z jedné hrobky dokonce odpáčil ozdobné kování.
Právě se chystal odejít i se svým lehce nabytým lupem, když se mu kdosi postavil do cesty. Zloděj stačil jen letmo zahlédnout obrovské krvavé oči a rozšklebená ústa. Vykřiknout už nestihnul.
Evžen zvedl hlavu a zostražitěl. Něco nebylo v pořádku. Vymanil se z Xéniina náručí, opřel se o loket a snažil se uvědomit si, co vlastně upoutalo jeho pozornost. Zatajil dech a napjatě naslouchal. Už věděl, že se nemýlil. Půlnoční klid cosi narušilo a nebylo to nic dobrého.
I Xénie byla okamžitě ve střehu. „Co je to?“ vydechla a mimoděk se k němu znovu přitiskla.
Evžen mlčky potřásl hlavou. Nevěděl, ale stejně jako ona cítil nebezpečí. Přiblížilo se naléhavě a neúprosně.
Okolo domu kdosi obcházel. Kradmé tichounké kroky by obyčejný člověk nejspíš vůbec nepostřehl, ale jemný liščí sluch je rozeznal. Naháněly strach hrozivou a jaksi cílevědomou plíživostí. Evžen si uvědomil, že dům je sice jako vždycky na noc zamčený kouzlem, ale to by nemuselo znamenat překážku pro toho venku. Cítil neobvyklou cizí moc plnou zla.
Natáhl se pro džíny. „Zkontroluju okna a dveře,“ zašeptal a vyklouzl z postele.
Xénie přikývla. Rozhodla se zatím pro jistotu podívat na děti.
Evžen se po špičkách připlížil k domovním dveřím.
Venku teď panovalo naprosté a nepřirozené ticho. Ale něco strašlivého tam číhalo a chtělo to dovnitř a nebylo to lidské ani liščí, to věděl s jistotou. Zavětřil a všechny chloupky se mu rázem zježily, když ucítil nezaměnitelný pach smrti. Instinkt i rozum ho varovaly, aby ani za nic neotvíral a dával si velký pozor, aby se nedotkl dveří. Cokoliv, co by si neznámý přízrak před vchodem mohl vyložit jako pozvání ke vstupu, hrozilo smrtelným nebezpečím.
Zadržel dech a bez pohnutí čekal, co se bude dít. Byl připravený okamžitě vrhnout to nejsilnější ničivé zaklínadlo, jaké znal, pokud by se to pokusilo proniknout dovnitř násilím.
Splašené bušení jeho vlastního srdce mu připadalo ohlušující. Vsadil by se, že i ten venku ho musí zaslechnout. Vylekaně uvažoval, co tak příšerného může ohrožovat jeho dům, a hlavou se mu míhala jedna děsivější představa než druhá.
Dlaždice u dveří ho náhle prudce zastudily do bosých chodidel, jako by ani nebyla vlahá letní noc ale mrazivá zima, a nepřirozené pramínky ledového chladu se zvolna začaly obtáčet kolem jeho kotníků. Zděšeně uskočil a křísnutím drápků rozsvítil lampu.
Černý stín zvolna prosakoval pode dveřmi jako kaluž tmy.
To už Evžen věděl, co musí okamžitě udělat. Lusknutím si přivolal tužku s měkkou tuhou. Ačkoliv se zalykal odporem, když se musel znovu téměř dotknout té močálovité temnoty, začal kreslit na práh ochranné znaky tak rychle, jako snad ještě nikdy v životě.
Stín se neochotně stáhl zpět a přízrak vyrazil jakési rozhořčené přiškrcené zavytí. Evžen zase zaslechl jeho plíživé kroky a vytušil, že bude obcházet okolo venkovních stěn.
Rozběhl se domem, rozsvěcel všechna světla a horečně kreslil jedním tahem pět propletených ochranných čar znovu a znovu na okenní rámy, na římsu krbu, na okraj studny, na všechny skuliny, kudy se mohl přízrak protáhnout dovnitř.
Uslyšel, jak Radka vykřikla, a s bušícím srdcem vpadl do dětského pokoje. Xénie právě kreslila na okno stejnou muří nohu barevnou pastelkou, nic jiného neměla po ruce.
Vyděšené děti se krčily v Drahošově posteli a s hrůzou čekaly, co se stane.
Evžen se udýchaně posadil k dětem a vzlykající Radka se mu okamžitě schoulila do náruče.
„Odchází,“ zašeptala Xénie u okna. Její tvář byla skoro stejně bílá jako zeď.
„Co to bylo?“ zeptal se Drahoš roztřeseně.
Xénie přisedla k nim a přitiskla k sobě oba chlapce. Tázavě upřela oči rozšířené strachem na muže: „Můra?“
Přikývl tak vážně a zachmuřeně, že stísněnost dětí bezděky ještě zvětšil. Málokdy ho viděly jinak než s bezstarostným úsměvem. „Asi. Snažilo se to protáhnout pode dveřmi.“
„Zahnal jsi to?“ dožadoval se Bořek ujištění, že nebezpečí pominulo.
„Ano, ale…“ Evžen se zarazil, nechtěl děti děsit ještě víc. „Za svítání dům zapečetím,“ řekl místo toho, na co nemohl přestat myslet. Že se vrátí.
„Než zapadne slunce, musíte být bezpodmínečně doma, slyšíte?“ zdůraznil přísně.
Přisvědčili všichni, i Xénie.
Venku opět zavládl klid letní noci a příšera jako by se změnila ve zlý sen. Děti se upokojily a postupně se znova ponořily do spánku. Evžen se opřel zády o chladivou stěnu. Nedokázal by teď usnout, kvůli vybičovaným nervům musel vyvinout velké úsilí i na to, aby zůstal klidně sedět a nerušil děti. Podíval se na svou ženu. Bděla stejně jako on a v jejích očích vyčetl stejné obavy, jaké sám cítil. Oba věděli, že můra se nikdy nevzdává. Obchází domy jeden po druhém, a jakmile najde nechráněný vstup, pronikne dovnitř a najde si svou oběť.
Myslel na své sousedy a na jejich děti. Kdo z nich má zapečetěné dveře? Kdo teď v létě na noc pečlivě zavřel okna? Nejspíš nikdo. Evžen nejen že sám nepamatoval, že by jejich poklidnou vesnici někdy ohrožovalo podobné nebezpečí, dokonce o tom ani neslyšel od starších čarodějů.
Nejraději by se hned vyřítil ven a všechny varoval. Ale vyjít teď na ulici by se v podstatě rovnalo sebevraždě. Nervózně si kousal kotníky prstů a usilovně se snažil krotit svůj bezmocný vztek a strach.
Venku obchází plíživá smrt a on nemůže dělat vůbec nic, jen úpěnlivě čekat na svítání.

***

Vrána na střeše netrpělivě poposkočila. Na dveřích protější trafiky už od rána visela cedulka PŘIJDU HNED a to hned se protáhlo na několik hodin. To bylo velmi podivné.
Čas od času nějaký zájemce o cigarety nebo noviny marně zalomcoval klikou a nabručeně odcházel.
Kde celý den lítá? divil se Jetřich. Občas mívá nějaké pochůzky, ale v takovém případě bývá v krámě Xénie. Jenže dneska je zavřeno a nikde nikdo. Ani děti nepobíhají venku, i když je tak krásný den. Že by byli všichni pryč? Ale nezmiňovali se o žádné cestě, když je včera večer navštívil.
Jetřich počkal ještě pár minut a pak už ho to omrzelo. Vznesl se a zakroužil nad vesnicí. Něco se děje, uvědomoval si. Je tu nějak podivně mrtvo. Sem tam projde nějaký obyčejný člověk, ale čaroděje zatím žádného nezahlédl. V noci byl totiž pryč, vrátil se až nad ránem a vzbudil se hodně pozdě. Zřejmě mu něco důležitého uniklo.
Vtom si konečně všiml Evžena. Vynořil se náhle na rohu a rychle zamířil ke svému domu. V okamžiku, kdy zaškrábal na dveře, aby se otevřely, Jetřich jako dělová koule vletěl dovnitř a zabrzdil se až o přihrádku s paklíky dýmkového tabáku, které popadaly na podlahu.
„Zatraceně, tohle mi nedělej,“ utrhl se na něj Evžen nervózně, otočil cedulku na dveřích a vešel za ním do krámu. Nedbalým mávnutím ruky přinutil rozsypané balíčky, aby se vrátily na svoje místo.
Jetřich se proměnil do lidské podoby. „Kde se flákáš?“ zeptal se, aniž dal nějak najevo, že výtku vůbec slyšel. „Obchod ti vázne.“ Potom se na přítele podíval trochu pozorněji. Jeho bledý obličej s kruhy pod očima a rašícím strništěm na tvářích se mu vůbec nelíbil.
„Poslyš, vypadáš nějak přepadle,“ poznamenal už vážně. „Co se to dneska k čertu děje?“
Evžen se opřel lokty o pult, jak měl ve zvyku, a vylíčil mu děsivý noční zážitek.
„To snad ne,“ třeštil Jetřich oči. „Můra! No to nám ještě scházelo. A víš to jistě?“
„Dost jistě,“ přikývl Evžen zachmuřeně. „A to není všechno. Obchází vesnici. Dneska ráno přiběhl můj bratranec celý bez sebe. Slyšel ji taky a naštěstí taky stihl udělat bariéru. A totéž mi řekli Raposovi z dolního konce. Od rána nedělám nic jiného, než že uzavírám domy.“ Pohodil bradou k hvězdě spletené z osikové větvičky a upevněné na dveřích spolu s česnekovými květy.
„Zaměřuje se na liškomágy?“ podivil se Jetřich. „Proč?“
Evžen zavrtěl hlavou a začal přecházet sem a tam: „Všichni ji prostě zaslechli včas. Být liška má určité výhody. Jenže co ostatní? Mluvil jsem se starým Řehořem od potoka. Ten o ničem neví. Ani mi nechtěl věřit.“
Jetřich se ušklíbl: „Když on tě Řehoř nemá rád.“
„Ale to já přece vím,“ mávl Evžen rukou. „Jenže teď není zrovna vhodný čas starat se o malicherné pitomosti. Teď ji musíme rychle najít, než někoho dostane.“
Vtom strnul a jeho oči se zděšeně rozšířily: „U Želmíra…“
„Co?“
Evžen zdráhavě pokračoval: „Všechny ty rodiny, co mě dneska požádaly o ochranu…“
„Jsou lišky,“ doplnil Jetřich umanutě.
„To není pravda. Byl jsem i u Dvořáků, to přece nejsou lišky. Nespali a taky si všimli, že se k nim můra snaží dostat. Ale všude mají malé děti. Ambrožův dům minula, ptal jsem se ho a nevěděl o ničem.“
„A byl střízlivý?“ zeptal se Jetřich uštěpačně. Ambrož byl další z Evženových početných příbuzných a všichni věděli o jeho zálibě v medovině. Žil sám, protože žena mu před pár lety umřela a jeho tři synové už měli vlastní rodiny. V jeho domku skutečně žádné děti nespaly.
„Prý ano,“ pokrčil Evžen rameny. „Nevím, proč by mi měl lhát?“
„Taky pravda. Ale kdo to může být?“ uvažoval Jetřich. „Jak se vlastně z člověka stane můra? Slyšel jsem kdysi o jedné můře v Bylanech. Byla to stará ženská, měli ji docela rádi a nikdo nic netušil, zabila tři lidi a až když konečně někoho napadlo nastavit jí zrcadlo, tak ji dostali.“
Evžen chtěl něco odpovědět, ale vtom se zarazil a jeho oči se zúžily. Úmyslně nevyřčenou větu spolkl a rychle začal prohledávat spodní přihrádky regálů. Proměňovaly se mu pod rukama, místo zaprášených politických brožurek se objevily zavřené truhličky se spoustou málo používaných drobností. Konečně našel, co hledal, maličké kulaté zrcátko s očkem k zavěšení. Dýchl na něj a přejel nad ním zkříženými prsty. Zrcátko se zatřpytilo.
Evžen se vzpřímil. Mlčky lesklou plošku ukázal Jetřichovi a náhle se zřetelně uvolnil a zase získal ztracenou řeč, spustil možná dokonce až moc překotně: „Může to být kdokoliv. Nemám tušení, jak se z člověka stane můra, ale máš pravdu, tohle je jediná možnost, kterou znám, jak ji odhalit a zničit ve dne. Čelit jí v noci je riskantní. Prý je strašně rychlá a nepovolí, dokud tě neudusí.“ Vylovil z kapsy džínů dlouhý zlatý řetízek s tmavočerveným neopracovaným granátem, svým osobním ochranným kamenem, který stále nosil u sebe, a provlékl konec řetízku očkem zrcátka.
Vtom ho Jetřich prudce popadl za zápěstí: „Proč jsi to udělal?“
„Co?“ Evžen se vyhnul jeho zuřivě planoucímu pohledu a dál si zbytečně hrál s řetízkem.
„Ty dobře víš co!“ vybuchl Jetřich. „Schválně jsi mi ten svůj zatracenej střep nastavil, abych se do něj podíval! To sis snad myslel, že jsem to já?“
Evžen se mu vykroutil a omluvně se ušklíbl: „Jsem rád, že ty to nejsi.“
Jetřicha to ale vůbec neuklidnilo. „Takže bys mě klidně zabil,“ zaskřípal zuby. „To bys udělal?“
„Nic se ti nestalo,“ odsekl Evžen už také ostrým tónem. „Mám tady tři děti a důvod si myslet, že právě po dětech ta můra jde. Ty bys to snad na mém místě riskoval?“
Jetřich se po něm beze slova rozehnal svou obrovitou pěstí a srazil ho k zemi, pak bez ohlédnutí vyšel ven a práskl za sebou dveřmi.
Evžen se s povzdechem začal pomalu sbírat z podlahy a opatrně si ohmatával bolavou čelist. Může se těšit na pořádnou modřinu. Roztržka ho mrzela a kamarádovo rozhořčení chápal, jeho samotného by se podobné podezření taky velice dotklo. Jetřich by samozřejmě jeho dětem úmyslně nikdy neublížil. Ale na druhou stranu si byl jistý, že udělal správně, když si ho vyzkoušel. Věděl, že můra za dne nemá tušení o tom, co dělá v noci. Měl to zkrátka provést nenápadněji.
No, už se stalo. Omluví se mu později, až oba trochu vychladnou.
Zkontroloval zrcátko. Naštěstí se nerozbilo. Navlékl si řetízek na krk pevně rozhodnutý můru najít. Nebude daleko.
„Jdu ještě ven!“ zavolal na Xénii a vytratil se dřív, než se ho stihne přijít zeptat, co se zase přihodilo.
Xénie přešla do krámu a Radka s Bořkem se přesunuli s ní. Po včerejší noci vůbec neměli chuť někam se vzdalovat a celý den se drželi matce na dohled.
Drahoš taky raději zůstal doma. Nemohl se zbavit tísnivého pocitu. Palčivá myšlenka na ukradený provaz ho nepřestávala pronásledovat. Co když místo toho, aby získal skvělý talisman, přivolal neštěstí? Schoval ten nešťastný lup do nejtajnější skrýše, kterou ve svém pokoji měl. V jednu chvíli dokonce uvažoval, že by se přiznal, ale pak ten nápad zase zavrhl. Táta byl nervózní, a to by mohlo pro Drahoše skončit citelně nedobře.
Nemůže to souviset. Odříznul ten provaz správně levou rukou, jak to má být. Vtom si vzpomněl, že před rokem na stole zahlédl nějakou knížečku, kde se psalo o rituálech černé magie. Chvíli v ní listoval, protože byla strašně zajímavá, než mu ji máma zabavila, že na takové věci má ještě dost času. Rozběhl se do kuchyně, kde měli knihovničku. Někde tam by to mělo být. Zkusí si ověřit, že opravdu neudělal žádnou chybu.
Knížku našel zapadlou nebo možná úmyslně schovanou v zadní řadě. Začal horečně hledat jakoukoliv zmínku o můrách nebo oběšencích a snažil se nečíst příliš pozorně to ostatní. Teď už mu děsivé černokněžnické obřady nepřipadaly tak úžasně zábavné jako loni, zejména když zahlédl několik odstavců popisujících hrůzné následky, jaké taková kouzla můžou mít.
O provazu z oběšence se tam skutečně také psalo. Barvité líčení půlnočního šplhání na šibenici bylo tak strašlivé, že knihu málem zahodil ještě dřív, než se dozvěděl to hlavní.
„Provaz musíme levou rukou odříznouti, bychom kýženého výsledku dosáhli.“ Tak přece! Ulehčeně si poskočil, ale vzápětí by se v něm krve nedořezal. „Viselci za žádnou cenu do očí pohleděti nesmíme, jelikož si troufalého zloděje zapamatuje a mstíti se bude.“

***

Navzdory všem magickým opatřením na zabezpečení domu, na která si jen vzpomněli, se ani další noc neodvážili nechat spící děti o samotě. Sestěhovali všechny do jednoho pokoje a čekali, co se bude dít.
Můra se vrátila. Napjatě poslouchali kradmé tiché kroky. Můra obcházela okolo domu, ale posléze se vzdálila s nepořízenou.
„Jde jinam,“ zašeptal Evžen a zachvěl se. Myslel na to, že všechny domy přece jen neuzavřel. Varoval, koho mohl, ale se všemi nemluvil. Někteří mu ani nevěřili, protože tady ve vesnici se můra neukázala snad už několik století, ani přesně nevěděl, jestli vůbec někdy. Tak proč teď? A kdo to může být a proč tak vytrvale obchází zrovna okolo jeho domu?
A co obyčejní? Je nechrání vůbec nic. Nemůže k nim přece jen tak vpadnout a říct jim „mě si nevšímejte, já vám jen počmářu stěny a rozvěsím vám tu česnek a hned zase půjdu.“ Jenže nebezpečí hrozí i jim, můra si nevybírá. Nebo ano?
Zamyšleně nahmatal zrcátko na prsou a zmocnil se ho neodbytný nápad. Kdyby ji teď sledoval… Když bude dostatečně rychlý…
Ohlédl se po Xénii. Schoulila se k Radce a usnula. Není divu, včerejší bdění ji vyčerpalo. Evžen sám ale únavu necítil, naopak, myšlenka, že by konečně mohl něco udělat, ho vzpružila natolik, že už nevydržel v klidu. Vstal a neslyšně vyklouzl z pokoje. Byl rád, že Xénie spí, protože by se mu určitě snažila v jeho plánu zabránit. Věděla stejně dobře jako on, že můra má v noci obrovskou moc. Nejen že proniká do domů škvírou pode dveřmi, oknem nebo klíčovou dírkou, své oběti zalehne, moří je svou tíhou a trápí těžkými sny, dokud je pomalu nezbaví života. Ale na člověka, kterého potká na cestě, se v mžiku přisaje a nepustí se ho, dokud ho na místě neudusí. Ani čaroděj se jí neubrání. Jediná šance je nastavit jí zrcadlo. Její vlastní obraz ji zabije. Pokud se to ovšem stihne.
U dveří se na okamžik zaposlouchal, pak zavětřil. Neslyšel a necítil nic, a tak se odvážil pootevřít. Můra byla pryč. Rychle vyšel na ulici, ujistil se, že dveře za ním bezpečně zapadly, proměnil se v lišku a vyrazil po stopě mrtvolného zápachu, který za sebou můra nechávala.
Neměl strach. Poháněl ho probuzený lovecký instinkt, nebezpečí mu jen dodávalo energii a odhodlání zničit tu příšeru za každou cenu.
Ve vesnici panovala skoro úplná tma. Měsíc nesvítil. Sem tam slabě blikala lampa pouličního osvětlení, ale spousta jich byla rozbitá. Evžen věděl, že oni, jak někdy říkal obyčejným lidem, si kvůli tomu často stěžují, ale málokdy se něco zlepšilo. Čarodějům to bylo jedno, když potřebovali, snadno se postarali o vlastní světlo. A sám se bez něj zatím obešel. Nos ho vedl spolehlivěji než oči.
Ale v další uličce stopu ztratil. Zastavil se a napjatě poslouchal. Může být kdekoliv. Vnikla snad do některého domu? Tady bydlí obyčejní, nikdo nemá ochranu.
Proměnil se zpátky do lidské podoby a opřel se zády o kmen javoru na nároží. Ujistil se, že zrcátko je na svém místě. Škrtl drápky a prasklá lampa opodál se rozhořela tlumeným nazlátlým světlem. To mu stačilo, aby dobře viděl, a nehrozilo, že můru předčasně vyplaší.
Čekal. Strom, o který se opíral, mu naléhavě šeptal o obcházející smrti. Uteč nebo umřeš, nabádal ho. Na nic nečekej, utíkej!
Jemně a omluvně drsnou kůru pohladil. Vždycky respektoval, co mu stromy a kameny sdělovaly, dobře věděl, že se nikdy nemýlí. Ale tentokrát se rozhodl neposlechnout. Nevydržel by sám se sebou s vědomím toho, že mohl něco udělat, a ani to nezkusil.
Kousek kůry se odloupl a zůstal mu v dlani. Pevně dřívko sevřel. Zatím nevěděl, co si s ním počít, ale neodvážil se dárek od javoru odmítnout. Taková pošetilost by se mu mohla zle vymstít.
Vysoká temná postava se náhle vynořila ze stínu, jako by vyrostla ze země. Evžen se nadechl, s bušícím srdcem odhodlaně opustil svoje útočiště a postavil se přízraku do cesty.
Byl to muž v zašlém kabátě. Pomalu zvedl hlavu, aby zjistil, kdo se mu odvážil čelit, a odhalil tak příšerně znetvořený sinalý obličej, opuchlý vyplazený jazyk, vypoulené krvavé oči a hlubokou rudou rýhu na oteklém krku. Byl mrtvý. Mrtvý!
Evžen se zajíkl nejhorším leknutím svého života. Zrcátko ho nedokáže zastavit.
Útok přišel jako blesk. Okolo Evžena se v odporném ledovém objetí ovinuly dlouhé paže a vzápětí ho jako nepropustný mrak obklopila černá hmota. Nedokázal vzdorovat, nevzmohl se ani na žádné kouzlo. Neudržel se na nohou, upadl naznak a těžký příkrov ho zavalil. Šílený hrůzou se marně snažil vyprostit z drtivého sevření. Každý pokus o nadechnutí byl obtížnější a bolestivější. Zalykal se a zoufale zápasil o poslední trošku vzduchu, před očima se mu míhaly mžitky a síly ho opouštěly. Dusil se a cítil, že co nevidět ztratí vědomí, a to bude konec.
Javorová kůra se mu ostře zaryla do dlaně. Okamžitě se chytil té jiskřičky poslední naděje. Nikdy by nevěřil, jak těžké může být pohnout prsty. Ale přece jen se mu podařilo dřívko přelomit a oba kousky zkřížit.
Javorový křížek zrůdu skutečně oslabil a smrtící sevření neochotně povolilo. Evžen vybičoval poslední zbytek sil a přemístil se pryč.
Narazil tvrdě do nějakého plotu a svezl se do trávy. Ještě pořád těžce lapal po dechu a hlava se mu div nerozskočila. Zmocnila se ho prudká zimnice, třásl se a drkotal zuby a marně se snažil ovládnout. Dokázal myslet aspoň natolik, aby mu bylo jasné, že ještě není v bezpečí, ale neměl sílu se zvednout. Ani nevěděl, jak dlouho tam leží, možná dokonce na chvíli omdlel. Nakonec ale přece jen soustředil veškerou vůli, aby se donutil trochu vzchopit.
Rozhlédl se, aby se zorientoval, kde vlastně je. Zjistil, že se ocitl jen o ulici dál, než potřeboval, a vydechl úlevou. To bylo obrovské štěstí. I v klidu si s sebou při přemísťování vždycky bral kamínek, aby v cizím živlu neztratil spojení se zemí a nezabloudil, a teď nejen že to nestihnul, ale v tom šoku musel být rád, že se mu vůbec tohle podařilo. Mohl taky zůstat ve spárech toho netvora nebo skončit bůhvíkde.
Další přemístění by teď ale už nedokázal. Musí se dostat domů pěšky, a to co nejdřív. Ještě je noc, ta vraždící nestvůra stále hledá svou oběť.
Pořád se třásl zimou a vyčerpáním. Pokusil se přesto postavit na nohy, ale kolena se pod ním podlamovala. Když už potřetí upadl, rozhodl se zkusit to jako liška, to by mělo jít lépe. Ale i tak se dokázal jen vysíleně ploužit a každou chvíli se musel zastavovat a lehnout si, aby si trochu odpočinul a nabral dech. Cesta, kterou by normálně prošel za dvě minuty, mu trvala snad tři čtvrtě hodiny.
Konečně se doplazil ke svému domu a protáhl se dírou v plotě do zahrádky. Jindy by snadno přeskočil přes plot, ale zrovna teď představoval nepřekonatelnou překážku. Evžen v duchu blahořečil dětem za to, že si tam udělaly tuhle zkratku, díky níž nemusí obcházet celou řadu stavení až na konec ulice a zase zpátky. Proplížil se pod okny a opatrně vykoukl za rohem. Nechtěl si ani představovat, co by se dělo, kdyby se příšera vrátila. Neubránil by se.
Nikde nikdo, zaplať Kazi. Proměnil se tedy zpátky do lidské podoby, aby si mohl otevřít branku na ulici. Jinudy než vchodem do krámu nebylo možné vstoupit, sám se o to pečlivě postaral.
S obrovským úsilím se zvedl z kleku na roztřesené nohy a opřel se o zeď, aby neztratil rovnováhu. Ani nevěděl, jak vlastně překonal poslední dva metry. Zaškrábal na dveře a zhroutil se rovnou do náruče vyděšené Xénie.

***

Evžen sundal teď už zbytečné zrcátko z řetízku a vrátil ho do truhličky ve spodní polici. S povzdechem zaklapl víko.
Xénie ho skoro celou noc dávala dohromady pomocí posilujících lektvarů i magických kamenů. Na nic se ho neptala a jemu stačilo podívat se do jejích zuřivě se blýskajících očí, aby se ani nepokoušel něco vysvětlovat, pokorně se podrobil jejímu léčení a snažil se nevyprovokovat ji ještě víc. Ale když uprostřed dopoledne projela vesnicí houkající sanitka a probudila ho, trval na tom, že už mu je docela dobře, takže vstane, protože má hodně co dělat. Xénie se nad dalším projevem jeho neopatrnosti tak rozčílila, až tabulky v oknech drnčely a pokojem se prohnalo několik blesků, a nakonec prohlásila, že si radši dojde k potoku pro nějaké bylinky, co jí paní Nepovímová slíbila, popadla Radku a práskla za sebou dveřmi.
Evžen se posadil na stoličku. Nebyla tak docela pravda, když tvrdil, že už je v pořádku, pořád ho ještě přepadaly závratě z chvilkových náporů slabosti, ale v posteli by prostě nevydržel. Pověsil si řetízek s granátem na krk a schoval ho pod tričko. Cítil se tak lépe, kámen mu vracel sílu. Začal uvažovat o tom, že teď už aspoň ví, s kým má co do činění. Nejvyšší čas promyslet další strategii.
Skrz výkladní skříň zahlédl, že u domu zastavila pošťačka, opřela si kolo a hrne se do krámu.
Zastavovala se v trafice nejmíň obden. Sice sem nikdy nechodila žádná pošta, ale zvykla si zaskočit pro krabičku cigaret a pár minut popovídání, než bude muset zase dál. Evžen si už dávno všiml, že má pro něj určitou slabost, a obvykle se tím celkem bavil, ale dneska na ni opravdu neměl náladu. Tahle upovídaná dáma ho s oblibou bombardovala spoustou drbů a dneska se potřeboval soustředit na svoje starosti a ne na historky o její zaběhlé kočce nebo divoké hádce v domácnosti o tři ulice dál. Zvlášť když viděl, že už se třese nedočkavostí, až vyklopí poslední senzační novinky.
„Slyšel jste před chvílí tu sanitku, pane Vulpes?“ zeptala se místo pozdravu.
Evžen přikývl. Bez komentáře sáhl do regálu pro jedny bétéčka: „Jako obvykle?“
„Dvě děti z Hřebenové ulice,“ dodala trochu zaražená jeho mlčením. „Jedno mělo už od včerejška nějaké záchvaty, něco jako astma, a druhé od sousedů dneska ráno vůbec neprobrali z bezvědomí. Odvezli je do nemocnice obě zároveň. Přitom děti zdravé, nikdy jim nic nebylo.“
Evžen zbledl. Přesně tohohle se bál. Morous pronikl do nechráněných domů. Z vlastní zkušenosti věděl, jak příšerný zážitek za sebou ty děti mají, a zalila ho vlna soucitu smíšeného s prudkým vztekem a odhodláním dostat tu obludu za každou cenu.
„Jsou naživu?“ zeptal se přiškrceně.
„To ano. Ale je to divné. Snad se brzo uzdraví, chudáci rodiče jsou z toho vyřízení, děti nikdy nezastonaly a teď taková rána. Ale vás to nějak vzalo,“ všimla si.
„To se nedivte. Taky mám děti,“ zamumlal a vzal si desetikorunu, kterou mu podala. Až přitom si uvědomil, jak se mu třesou ruce.
„No, dějou se věci.“ Pošťačka se neměla k odchodu, zjevně si to hlavní šetřila až nakonec. „A to jste slyšel, že starý Soukup z Podbaby se předevčírem oběsil?“
Evžen strnul a jeho rozšířené oči ji rázem div nepohltily. „Co o tom víte?“ vyhrkl tak prudce, že ji málem vylekal. Právě si totiž uvědomil, že morousova příšerná tvář mu byla povědomá, ale nedokázal si vzpomenout dřív, kde už ji viděl.
„Vy jste ho znal?“ zeptala se listonoška nejistě.
„Trochu, od vidění. Tak mluvte, já to nutně potřebuju vědět. Víte o tom něco víc?“
Takhle ho neznala. Býval vždycky veselý a přívětivý, nikdy od něj neslyšela takový příkrý tón, který se ze všeho nejvíc podobal rozkazu, ani se nikdy netvářil tak strašně napjatě. Ale vlastně mu to sama chtěla vyprávět a jelikož ho to opravdu hodně zajímalo, poslušně spustila: „Můj syn je u esenbé a byl u toho, takže toho vím spoustu, ale nesmíte to nikomu říct, protože je to tajné!“
Počkala na jeho netrpělivé přikývnutí a dychtivě pokračovala: „Oběsil se dole u řeky a našli ho dva chlapi, co jeli okolo s náklaďákem. Takže esenbáci ho poslali na prosekturu a co byste řekl? Když ho vyndali z pohřebáku, provaz byl fuč!“
„Cože?“ vykulil překvapeně oči.
„Prostě se ztratil. Když ho sundali z toho stromu, tak ho pořád měl na krku, ale ve špitále už ho tam neměl. A nenašli ho ani v autě, prostě nikde.“
Evžen se zamyšleně poškrábal na tváři a žena rozpačitě uhnula pohledem, aby neviděla ty jeho divné drápy, co ji vždycky znervózňovaly.
„Ještě něco?“ pobídl ji.
„To teda jo! Do rána byl fuč i on!“
K jejímu překvapení se tentokrát nepodivil, jen netrpělivě čekal, jestli ještě něco dodá.
„Ráno ho chtěli pitvat a prostě tam nebyl. Dovedete si to představit? Kdo by asi tak mohl ukrást mrtvolu a co by s ní dělal? A syn ještě říkal, že se tam objevili tajní z nějakého zvláštního oddělení prý z vyšehradské kriminálky a vypadali hrozně nervózně. Nikomu nic neřekli a zase zmizeli. Ani neví, kdo je vlastně zavolal. Říkal, že jim šéfuje jeden takový fešný blonďák, vypadá prý trochu jako Old Shatterhand. A syn říkal, že když tenhle někam přijde vyšetřovat, tak to vždycky znamená supertajný případ, ke kterému potom už nikoho od nich nepustí, protože je v tom nějaká záhada. Takže už víc nevím, synovi pak jeho šéf řekl, že případ převzalo zvláštní oddělení a že pro ně je tím pádem uzavřený. No co byste tomu řekl? Myslíte, že jsou za tím špióni?“
Evžen se bezděčně pousmál, vzpomněl si na svého francouzského kamaráda Andrého, který měl před časem plnou hlavu podobných konspiračních teorií: „Možná.“
„Tak já musím běžet, ale neřeknete to nikomu, že ne?“ ujistila se ještě listonoška a obrátila se k odchodu.
„Spolehněte se. A děkuju, že jste mi to řekla,“ dodal už zase roztržitě. Sotva nasedla na kolo a odjela, Evžen přiskočil ke dveřím a rozhlédl se po okolních střechách a sloupech. Jak očekával, vrána, kterou hledal, posedávala na pouliční lampě a pozorně sledovala odjíždějící listonošku.
Evžen zahvízdal na prsty. Vrána neochotně přešlápla, ale nakonec vletěla do krámu a změnila se v Jetřicha.
„Skoro se zdá, že něco potřebuješ,“ pronesl Jetřich kousavě. „Myslel jsem, že sis našel lepší společnost. Ta tvoje ctitelka se tu tentokrát zdržela pořádně dlouho.“
Evžen se ušklíbl: „Nech toho. Řekla mi náhodou přesně to, co jsem potřeboval vědět.“ Lusknutím prstů zamkl krám, aby mohl Jetřichovi v klidu vyložit, co se od včerejška odehrálo. Z porušení slibu mlčenlivosti, který dal listonošce, si těžkou hlavu nedělal. Znal ji až moc dobře a věděl, že úplně stejnou přísně tajnou senzaci dneska vykládá na potkání každému, kdo je ochotný ji poslouchat.
Jetřich v okamžiku úplně zapomněl, že se chtěl tvářit uraženě. „Ty jsi šílenec,“ vydechl nevěřícně. „Ty ses opravdu té můře postavil? V noci a sám?“
„Vždyť ti to povídám.“ Evžen rychle mluvil dál, aby se vyhnul dotazu na následky, o tom se mu vyprávět nechtělo: „A není to můra. Je to ten oběšenec z Podbaby. Stal se z něj zřejmě morous.“
„Co je morous?“ podivil se Jetřich.
Evžen rozhodil rukama: „Mrtvá můra.“
„Nemrtvý? Upír?“ hádal Jetřich. „O ničem jiném jsem nikdy neslyšel.“
To Evžena ani nepřekvapilo, jeho kamarád nepatřil zrovna mezi knihomoly a morous je skutečně dost vzácný jev.
Opřel se o pult, protože se mu zase trochu zatočila hlava, a začal vykládat: „Něco podobného. Sebevrah se může stát upírem sám od sebe, ale morous vždycky vznikne jen na vnější podnět.“
„Tím myslíš co? Černou magii?“
„Co jiného. Třeba oživovací rituál. Nepřemožitelného služebníka. Nebo něco na ten způsob.“ Evžen bezděky ztišil hlas a zachvěl se. Určitých oblastí magie se neodvažoval dotknout ani slovem. Ne přímo ze strachu, ale choval hlubokou úctu ke starobylým rituálům a představa nezměrných následků obřadů rozrušujících přirozené hranice mezi životem a smrtí mu odjakživa vyrážela dech.
Jetřich ho netrpělivě vytrhl ze zadumání: „No a co dál?“
Evžen se vzpamatoval: „Takže pokud vím, morouse můžeš vyvolat schválně, třeba když chceš s jeho pomocí někoho nepřímo zavraždit, nebo taky omylem, když uděláš při čarování chybu. A myslím, že to je to, co se právě přihodilo.“
Jetřich se stále tvářil trochu pochybovačně: „Proč?“
„Kvůli tomu provazu. Představ si, co mi řekla ta pošťačka. Ztratila se oprátka. Podle mě ji někdo ukradl, zfušoval to a právě tím morouse vyvolal.“
„Který cvok by tohle dělal?“
Evžen pokrčil rameny: „Provaz z oběšence je nesmírně mocný magický předmět, když se s ním umí zacházet. Možná někdo z těch policajtů, to já nevím. Ukrást sebevrahovi provaz je strašně nebezpečná věc a obyčejný policajt těžko může vědět, jak se to má správně dělat.“
Jetřich užasle vrtěl hlavou: „Stejně je to celé postavené na hlavu. Odkdy obyčejní provozujou černou magii?“
„U Želmíra, já u toho nebyl,“ vybuchl Evžen. Už nevydržel v klidu a začal přecházet sem a tam. „Třeba je některý z nich čaroděj, jak to mám vědět? Ale objevila se tam vyšehradská kriminálka. Mám dojem, že toho šéfa znám, jednou jsem se s ním setkal.“ Ušklíbl se, to nebyla ani trochu příjemná vzpomínka. „Ten nedělá žádné malé prkotiny. Takže už taky přišli na to, že je v tom černá magie. A ještě k tomu pořádně povoraná. Toho nešiku bych rád dostal do ruky.“
Drahoš s Bořkem už dost dlouho poslouchali za dveřmi. Strnulí hrůzou vyslechli rozhovor s pošťačkou i s Jetřichem a neodvažovali se skoro ani dýchat.
„Byl to tvůj nápad,“ obvinil konečně Bořek staršího bratra a dal se do breku.
Drahoš zdrceně přikývl. „Musíme se přiznat,“ prohlásil odhodlaně.
„Ale táta nám nařeže,“ popotáhl Bořek. Táta měl pádnou ruku, když na to přišlo, a tentokrát je řemen zaručeně nemine.
„Aťsi. Dvě děti už jsou v nemocnici a můžeme za to my.“ Drahoš hrdinsky vešel do krámu, ale nezapomněl chytit Bořka za ruku a táhnout ho za sebou.
Evžen zůstal jako solný sloup, když mu Drahoš zajíkavě přiznával, jak ukradl provaz oběšenci z krku přímo policii před nosem. Nevzmohl se na slovo, ani když chlapec skoro neslyšně skončil a sklopil hlavu, jen na oba syny nevěřícně třeštil oči.
„To jste se nebáli?“ vyptával se Jetřich ohromeně. Sám si nedovedl představit, že by si na něco tak příšerného troufnul. Ti kluci jsou stejně pitomí jako odvážní. Po kom asi.
Drahoš jen sklesle pokrčil rameny: „Jo.“
Evžen se konečně probral ze šoku. „Kam jste dali ten provaz?“ vyštěkl.
Drahoš ho spěšně zavedl ke své veletajné skrýši pod podlahou zavřené jednoduchým zamykacím kouzlem. Ale když ji otevřeli, provaz byl pryč.

***

Té noci se Magdaleně Řehořové zdál zvláštní sen.
Ustrojili ji do krásných dlouhých bílých šatů, rozčesali jí vlasy a ozdobili ji spoustou šperků. Na krk jí dali bohatě zdobený náhrdelník ze zlata a barevných kamenů a všichni ji obdivovali, jak je krásná. Náhrdelník zářil a třpytil se. Ale byl těžký. Všechno to zlato a drahokamy ji tížily k neunesení. Snažila se usmívat a nedat nic najevo. Jenže nemohla dýchat a věděla, že umírá. Položili ji do rakve. Skláněli se nad ní a pořád opakovali, jak jí to sluší. A pak přiklopili víko. Byla mrtvá.
Stěží se jí podařilo pootevřít oči. Cítila se tak slabá. Ležela ve své posteli a přemýšlela, jestli je naživu nebo ne. Nedokázala zvednout ruku. Nemohla odpovědět své matce, která s ní úzkostně třásla. Chtěla jí říct, že ji slyší, že nespí. Jenže ze sebe nevypravila ani hlásek. Kdyby ji tak nechali v klidu spát. Po ničem jiném netoužila.
Stejně jako ve snu se okolo ní shromáždila celá rodina, matka, otec, bratr i dědeček. Viděla, že o ni mají strach, a ráda by jim řekla, že se nemusejí bát, že je jen strašně unavená, že měla zlý sen a že si ještě trošku odpočine a hned vstane. Jenže neměla sílu promluvit, a tak se jen maličko usmála a zase zavřela oči.
Vtom ji něco prudce vyburcovalo. Jako by s ní někdo zatřásl. Probrala se a viděla, že se nad ní sklání dědeček a chystá se opakovat zaklínadlo.
„Já nespím,“ pokusila se zašeptat.
„Je vzhůru, ale nemůže mluvit,“ vzlykala její matka. „Co se jí u sester stalo?“
„Můra si ji našla,“ ozval se cizí hlas. Paní Nepovímová odvedle. Magdalena ji poznala, ale tentokrát neměla chuť ani sílu ji pozdravit. Nelíbilo se jí, že ji probudili. Byla tak ospalá. Proč ji nenechají být?
„Nechtěl jsi zamknout dům a takhle to dopadlo,“ rozzlobil se otec. „Evžen měl pravdu. Nedal jsi na něj a tady to máme. Dojdu pro něho, ten bude vědět, co dělat.“
Magdalena slyšela dupot nohou a bouchnutí dveří, ale nemohla otočit hlavu, aby se podívala za zvukem.
„To já vím taky,“ zabručel dědeček vztekle a chystal se k dalšímu zaklínání. Magdalenou to opět zatřáslo. Cítila, že jí přibylo trochu síly, dokázala teď pohnout ztěžklýma rukama a udržela oči otevřené. Ale nic víc.
„Jestli je to opravdu můra, musíme přesunout postel jinam,“ prohlásil dědeček. Provedl komplikované gesto a nábytek v pokoji se přeskupil. Postel i s Magdalenou se vznesla a přesunula se z jednoho kouta do druhého.
Právě v té chvíli se vrátil otec a s ním Evžen Vulpes. Magdalena ho znala, kamarádila se trochu s jeho Radkou, ostatně právě včera si spolu hrály u Nepovímových.
„Správně,“ přikývl Evžen. „Ale to nestačí.“
„Co ty tady děláš?“ rozzlobil se starý Řehoř a pokusil se mu zahradit cestu. „Tohle je můj dům a ty se nemáš co plést do našich věcí.“
Evžen se mu hbitě vyhnul. „A tohle je malá holka, co nutně potřebuje pomoc, protože sama od sebe se nevzpamatuje. A morous se vrátí. Takže mě nechte pracovat, hádat se můžeme potom,“ zavrčel. „Kdybyste mě zavolal dřív nebo si aspoň pořádně zapečetil dům sám, nic by se jí nestalo.“
Přestal si ho všímat, z odrbaného batůžku vylovil několik ocelově lesklých oblázků a usmál se na holčičku v posteli: „Klidně lež, Magdaleno. Síla země ti pomůže.“ Položil jí kameny na tělo a Magdalena vylekaně zamrkala: Byly tak těžké, že si hned vzpomněla na ten hrozný sen.
„Vydrž,“ zašeptal povzbudivě. Poslední kámen jí vtiskl do dlaně. Druhou volnou ruku položil na čelo. Kdyby se mohla pohnout, ucukla by před jeho drápky, které jí naháněly strach, ale dotek jeho široké příjemně teplé dlaně byl tak něžný, že se ihned uklidnila.
Cosi Magdalenu nutilo upřeně se dívat do jeho velkých tmavých očí. Rozšířily se a zaleskly stejně jako kouzelné oblázky. Otevřela se v nich nesmírná hloubka země, aby dívce předala svou sílu. Okolí postele začalo světélkovat a po chvíli se nejasné záblesky slily do stále zářivějších paprsků. Ovíjely se kolem Magdalenina těla. Cítila, jak se kameny zahřívají a jak jí žilami proudí teplo. Připadalo jí, že se teprve teď doopravdy probouzí, slabost ji opouštěla.
Už nevydržela klidně ležet, dostala konečně chuť vstát a uvědomila si, že teď už to dokáže. Zavrtěla se, sedla si a zaculila se na Evžena, který její úsměv opětoval. Na okamžik zavřel oči a tím zrušil kouzelné spojení se zemí, shrábl svoje kamínky a vstal, aby uvolnil místo Martě, která se k dceři okamžitě vrhla.
„Tak, to bychom měli,“ zašklebil se Evžen spokojeně. „Připravte jí posilující lektvar. Možná se jí bude ještě trochu točit hlava,“ vzpomněl si na vlastní zkušenost.
„To se ti to čaruje, když patříš k zemi,“ bručel starý Řehoř.
Evžen se úmyslně tvářil, že poznámku přeslechl. „Potřebujete zapečetit dům, přesunout postel nestačí,“ připomněl.
„Myslíš si, že si nedokážu poradit s obyčejnou můrou?“ starý čaroděj začal nebezpečně rudnout.
„Skoro mám ten dojem,“ ucedil Evžen, ale hned zase zvážněl: „Potíž je v tom, že ta zrůda, co tady obchází, není můra ale morous. Je to ten oběšenec z Podbaby. Takže dokud se nepodaří najít, kde se přes den schovává, a zabít ho, bude se sem vracet, a jakmile by se dostal do domu, našel by si Magdalenu znova, i když bude spát jinde.“ Ztišil hlas tak, aby ho mohli zaslechnout jen oba muži. „Ještě jednou bych ji snad mohl vzkřísit, ale třetí útok by už nepřežila.“
„Tak na co čekáš, pusť se do toho,“ pobídl ho Magdalenin otec nervózně a ani ho nenapadlo se zeptat, jak vlastně Evžen zjistil, o co jde.
Zato Řehoř starší si tu nesrovnalost uvědomil hned. Zamračeně Evžena pozoroval, jak obchází místnost a uzavírá okna, dveře a všechny skuliny ochrannými čarami. Uvažoval o tom, že ten namyšlený a jako vždycky přehnaně sebejistý zrzek pravděpodobně něco tají. Nikdy mu nedůvěřoval a nepochybně dobře dělal. Stačí vidět, jak zneužívá smrtelného ohrožení vesnice k tomu, aby za ním všichni běhali pro pomoc a aby mohl důležitě rozkazovat v cizích domech a chlubit se těmi liščími triky s oblázky.
„Jak víš, že je to morous?“ vyštěkl konečně, když Evžen kouzlem upevnil poslední česnekové květy na čelo Magdaleniny postele a na práh.
„Viděl jsem ho,“ zamumlal Evžen roztržitě a zřejmě ani nezaznamenal Řehořův útočný tón. Právě v té chvíli si totiž všiml něčeho podezřelého na podlaze v koutě. Právě tam dřív stálo dívčino lůžko, ale teď tam byla jen jedna židle a pod ní… přetržená oprátka.
Skočil po ní jako blesk a sebral ji pro jistotu levou rukou. Přičichl k ní a zamrazilo ho. Ucítil z provazu stejný pach smrti, jaký nechával morous ve svých stopách.
„Kde se tady u Želmíra vzalo tohle?“ zeptal se ohromeně.
Všichni dospělí na sebe překvapeně pohlédli a bezradně zavrtěli hlavami.
„Kus provazu, a co má být,“ mávla podrážděně rukou Marta, asi měla dojem, že ji Evžen obviňuje z nedbalého úklidu. „Jako by se nestalo nic horšího.“
Malá Magdalena ještě pořád seděla na posteli, ale už vesele houpala nohama a se zájmem sledovala Evženovo čarování. Vtom se k úžasu všech ozvala.
„Včera to přinesla Radka,“ řekla s úsměvem. „Říkala, že to našla v nějaké skrýši. Chvíli jsme si s tím hrály.“
Evžen v duchu zaúpěl. V první vteřině mu blesklo hlavou, že měl ty zatracené kluky seřezat ještě víc a že holka by zasloužila taky. Navenek se ale přinutil ke klidu, s předstíranou lhostejností přikývl a jakoby mimochodem schoval provaz do kapsy. Lusknutím si přivolal svůj batůžek s kouzelnými kameny, schválně ignoroval podezíravě zakaboněného starého Řehoře a oslovil jeho syna: „Petře, Magdalena by teď už měla být v bezpečí. Ale za žádnou cenu jí nedovol zůstat po západu slunce venku. Pro jistotu, kdyby se mi nepodařilo… no nic. Nezapomeňte na ten lektvar,“ dodal ještě a spěšně vyšel ze dveří.
Venku se na okamžik zarazil a uvažoval, jaké místo bude nejvhodnější pro to, co má v úmyslu. Tohle kouzlo musí provést pod širým nebem. Blíží se poledne, nejvyšší čas. S trochou štěstí najde morousův úkryt ještě za světla a bude po všem.
Vtom ho čísi ruka hrubě popadla za rameno.
„Ne aby tě napadlo zmizet,“ zahulákal Řehoř. Schválně přitom použil kouzlo, které jeho hlas roznášelo přes půl vesnice. Často ho využíval ve své neoficiální funkci předáka zdejší kouzelnické komunity. „Nejdřív mi pěkně vysvětlíš, cos provedl. A neopovažuj se lhát, protože s tebou zatraceně zatočím.“
Evžen se mu vytrhl. „Nic jsem neprovedl,“ ohradil se dotčeně. „O co vám jde?“
„To jsem věděl, že se začneš vykrucovat. Morous, co napadá malé děti, je podle tebe nic?“ řval Řehoř.
„Ale za to já přece nemůžu,“ namítl Evžen víc udiveně než rozzlobeně. Proč starý čaroděj vyčítá morousovo řádění zrovna jemu, to nechápal. Uvědomil si snad, co znamenal ten sebraný provaz? Ani tak nemohl tušit, co vyvedli kluci. Evžen viděl, že několik sousedů vyšlo zvědavě z domu, aby zjistili, co se děje. Dokonce i jeho bratranec Ambrož se ukázal a nechápavě vrtěl hlavou nad tou scénou.
„Lháři! Myslíš si, že jsem takový hlupák, aby mi to nedošlo? Poštval jsi ho na nás schválně!“
Evžen vytřeštil oči. „Vy jste se zbláznil,“ hlesl šokovaně.
„Jen se netvař jako neviňátko. Vidíte to?“ rozhlédl se významně po stále rostoucím hloučku. „Přivolal na nás katastrofu a teď předstírá, že s tím nemá nic společného.“
„Já jsem nic neudělal!“ vybuchl Evžen vztekle. „Přece bych neublížil dítěti. U Želmíra, já jsem vám pomohl a vy mě teď chcete obviňovat z vlastní neschopnosti, nebo co?“
„Pomohl, to teda jo. Abys pak mohl poslat účet, co? Já tě mám už dávno prokouknutýho!“ hulákal Řehoř.
Skupinka zvědavců se ještě zvětšila, připojili se k ní i Raposovi z druhého konce ulice a dokonce se ukázaly i dvě obyčejné ženy, ale jakmile zjistily, koho se hádka týká, rychle zase zmizely. Věděly ze zkušenosti, že mezi třenice těchhle podivínských sousedů je lepší se vůbec nemíchat.
„Co se vlastně děje?“ vložil se do věci Ambrož. „A ztište ten amplión.“
Řehoř zesilovací kouzlo skutečně zrušil, usoudil, že už má dost posluchačů i tak. „To vám hned řeknu, co se děje! Tenhle zrzavý mizera vyvolal morouse a poštval ho na nás!“
„Ne! Ne!“ Evžen se snažil překřiknout vřavu, která se okamžitě strhla. „To není pravda, já přece…“ V poslední chvíli zadržel štítem kletbu, kterou na něj s nenávistným zasyčením poslal Petr, a vzteky se až zajíkl. „Tohle už nezkoušej,“ zavrčel, sotva zase popadl dech.
„Co šílíte?“ ozval se Ambrož. „Evžen by přece nikoho úmyslně neohrozil, vždyť ho znáte.“
„Nevím, jestli morouse vyvolal schválně nebo jen zneužívá situace, abyste si u něj všichni objednávali ochranu domu. Ale vím naprosto jistě, že ho navedl k nám,“ odpověděl Řehoř rozhorleně.
„Nesmysl,“ vyprskl Evžen. „Co bych z toho asi měl? Varoval jsem vás včas, není moje chyba, že jste mě neposlechl.“
„Tohle je hodně vážné obvinění a nechce se mi tomu věřit, už proto, že pokud vím, tak za zapečetění domu Evžen tentokrát nic zaplatit nechtěl,“ poznamenal Martin Rapos vyjeveně. „Máte nějaký důkaz?“
„Právě že mám!“ zaburácel Řehoř. Luskl prsty a v tom okamžiku držel v ruce oprátku, kterou si před chvílí Evžen schoval do kapsy. „Vidíte to? Poslal svoji dceru, aby to tajně nechala u naší Magdaleny.“
Evžen zbledl. „Radka za nic nemůže,“ ohradil se rozčileně. „Našla to asi náhodou a neměla tušení, co to je.“
„Tak jsi jí ho podstrčil,“ přisadil si soused odnaproti a další se k němu přidali s nadávkami a hrozbami. Jiní se Evžena zastávali a vypadalo to, že se co nevidět strhne všeobecná rvačka.
„Viděl jsem ten zatracený špagát před chvílí poprvé,“ bránil se Evžen a snažil se přemoct hněv, který s ním lomcoval. Pořád ještě doufal, že se mu podaří rozvášněné čaroděje uklidnit. „Ale když ho teď máme, můžu najít morousův úkryt a…“
„Víte až moc dobře, kde je!“ Marta Řehořová sledovala celý spor z okna a teď se do něj taky rozzuřeně zapojila. „Sám jste přiznal, že jste ho viděl!“
Evžen se neovládl, mávl divoce rukou a okno se s prásknutím zavřelo, div se nevysypalo sklo.
„Tak ty tak?“ Starý Řehoř byl asi první, kdo zaútočil. Evžen zachytil vrženou kletbu štítem, ale tu další, kterou poslal Petr, už odrazil zpátky. Petr se chytil za hlavu a zapotácel se.
Vzápětí se strhla hotová smršť, na Evžena se sesypala útočná kouzla ze všech stran. Některá stačil odrazit, jiná ne. Schytal pár nepříjemně bolestivých zásahů, několikrát upadl a definitivně ztratil trpělivost. Rozpřáhl ruce a cosi jako prudký poryv větru tvrdě odhodilo kroužek útočníků dozadu.
Zatímco se otřeseně sbírali, Evžen se zhluboka nadechl a začal mluvit už zase skoro klidně: „Nevyvolal jsem morouse a nevím, jak se to stalo. Víte dobře, že jsem nikdy nikomu neublížil, tak přestaňte trojčit, já se přece té příšery chci zbavit úplně stejně jako vy. Zatím jsem nevěděl, co mám dělat, ale teď už to vím. Pomocí té oprátky dokážu najít místo, kde se morous skrývá přes den, a zabít ho. Můžete jít se mnou, abyste mi věřili. Nějaké námitky?“
„To zní rozumně,“ přisvědčil Ambrož. „Pane Řehoři, vraťte mu ten provaz a jdeme na to.“
„To teda ne. Lže, jako když tiskne, a vy mu už zase věříte,“ rozvzteklil se zas Řehoř. Že navzdory tomu, co všem právě nastínil, stačilo pár vět, aby si liškomág opět získal podporu, ho k vlastnímu překvapení rozhořčilo víc než předpokládaný zločin. „Zapírá a teď, když jsem ho odhalil, tak se snaží zachránit, co se dá. Přiznej se už konečně, co jsi s tím oběšencem prováděl!“ obořil se znovu na Evžena.
„Nic. Netuším o nic víc než vy, jak se to stalo. Nejspíš to prostě byla náhoda,“ odpověděl Evžen pevně.
„Takové náhody se nestávají, to ví každý,“ zahulákal Petr. „Tak se už konečně přiznej.“
„Nemám k čemu.“
„Však já vím, co na něj platí,“ ozval se najednou starý Řehoř škodolibě. „Tohle mu rozváže jazyk.“ Rozmáchl se a hodil proti Evženovi plnou hrst ohně. Plameny ho nezasáhly, protože se rozprskly o bleskově vytvořený štít, ale vmžiku ho obklíčily.
„To ne,” vydechl Evžen skoro prosebně. Jako všechny šelmy, i on měl z útočného ohně šílený strach. Jeho bezmoc se odrazila i ve zpanikařeném výrazu ostatních liškomágů, kteří bezděčně ucouvli, a jeden z nich rovnou zmizel.
Evžen se zoufale rozhlédl po svých příbuzných. Jeho nevyřčené, ale o to úpěnlivější prosbě o pomoc dobře rozuměli.
„Nechte toho!” vykřikla Eva Raposová pronikavým hysterickým hlasem. „Přestaňte s tím, slyšíte!” Ostatní lišky se k ní ihned pohoršeně přidaly.
„Až se přizná, tak to odvolám,” odsekl Řehoř. „Konečně zkrotl.“
Vyděšený Evžen v ukřivděném vzteku odhodil poslední zábrany a snahu o aspoň trochu rozumné jednání. Soustředil pohled na starého čaroděje a jeho oči se nebezpečně zablýskaly. Okolo Řehoře se omotal červený paprsek a pevně ho spoutal. Řehoř se zhroutil a plameny zhasly.
Evžen se zapotácel. Srdce mu ještě pořád tlouklo jako splašené. Eva a Ambrož k němu přiskočili a podepřeli ho.
Řehoř se zatím vztekle snažil vymanit z bolestivě zařezávajících pout. Všiml si náhodou poletující vrány a zavolal: „Hej, ty tam! Zavolej Vyšehrad. Okamžitě!“
Jetřich zakroužil nad zmatenou skupinkou a poslušně zmizel. Řehořovi se konečně podařilo přijít na správné protikouzlo, zbavit se sevření červeného paprsku a vyhrabat se na nohy. Ztěžka přistoupil těsně k Evženovi a zahrozil mu pěstí: „Tohle ti nedaruju. Nedám si pokoj, dokud neskončíš pod kořeny na Boubíně, s tím počítej!“
Než se Evžen vzmohl na nějakou odpověď, přistál u nich Jetřich a s ním dva muži v černých pláštích se stříbrnými odznaky.
„Tak co se tady děje?“ promluvil přísně starší z nich. „Dostali jsme hlášení o napadení na veřejné ulici.“
„Podávám žalobu na tohoto muže,“ prohlásil Řehoř vítězně a ukázal na rozrušeného Evžena. „Vyvolal morouse, který ohrožuje naši obec, úmyslně ho poštval na mou rodinu a navíc to drze zapírá a použil několik nebezpečně útočných kleteb proti spořádaným občanům. Důkaz mám tady,“ zamával provazem. „Toto je oprátka ze sebevraha, který se změnil v morouse. Před chvílí jsem mu ji zabavil. Zaznamenejte si to, protože ji rituálně spálím, abych zabránil dalším útokům na zdejší obyvatele.“
„Ne!“ vykřikl Evžen a než mu v tom kdokoliv stačil zabránit, provedl prudké gesto, provaz se vytrhl Řehořovi z ruky a jako střela zmizel někde nad střechami.
„Ukradl důkaz!“ zavyl Řehoř. „Tady to vidíte! Strážníku, jako hlava zdejší čarodějnické komunity vás žádám, abyste konal svou povinnost.“
Evžen jen znechuceně zavrtěl hlavou.
„Neprovedl nic špatného, naopak se všem snažil pomáhat,“ namítl Ambrož rozčileně. „Všechno je to jen nedorozumění.“
„Myslím, že nejlepší bude, když to vysvětlí v klidu u nás,“ konstatoval starší strážník, když se rozhlédl po nervózním srocení okolo. Kolem Evženova zápěstí zaklapla pouta, druhý náramek si strážník připoutal k vlastní ruce a přísně nakázal: „Konec představení. Okamžitě se rozejděte.“
Strážníci zmizeli i s Evženem a čarodějové se pomalu a zamyšleně začali rozcházet.
Jetřich se znova proměnil ve vránu a co nejrychleji se rozletěl za Xénií, aby jí pověděl, co se stalo.

***

Po hodině výslechu na Vyšehradě strážníci ztratili trpělivost. Zatčený odmítal spolupracovat, sice jim potvrdil, že oběšenec z Podbaby, který záhadně zmizel z márnice a kterého už tři dny zběsile hledají, se potlouká v noci po Lysolajích, ale jinak do omrzení opakoval, že s tím nemá nic společného a že starý Řehoř, který ho obvinil, prostě nemá všech pět pohromadě. Nic víc z něj nedostali. Ohledně záhady s provazem neprozradil vůbec nic a ještě si dovolil pár provokativně ironických poznámek o jejich pátracích schopnostech. Dokonce odmítl vysvětlit, jak vlastně přišel na to, že se ze sebevraha stal morous. Když jim s úšklebkem řekl, že se to dozvěděl od obyčejné listonošky, policajti se definitivně rozzuřili a neodolali nutkání pár mu jich vrazit. Dosáhli ale jen toho, že uraženě zaťal zuby a od toho okamžiku mlčel jako zařezaný.
Velitel jim pro jistotu zabránil, aby ho dál bili. To by se jim nemuselo vyplatit, kdyby se nakonec ukázalo, že je ten vzpurný zrzek přece jen nevinný. Přesto usoudil, že ničemu neuškodí, když ho na pár hodin strčí do chládku. Aspoň uvidí, že už jde vážně do tuhého, a v klidu si rozmyslí, jestli bude pořádně vypovídat nebo ne.
A tak než se Evžen nadál, ocitl se v jedné z obávaných podzemních kobek, a když se pokusil ohradit, dosáhl jen toho, že ho naštvaný strážník připoutal ke zdi. „Teď můžeš trochu pouvažovat o tom, jak se řádně chovat u policejního výslechu,“ řekl mu pomstychtivě a zabouchl za sebou těžké dveře.
Evžen chvíli počkal, pak se na okamžik proměnil v lišku a snadno vyvlékl tlapky z okovů. Na moment se zamyslel nad schopnostmi policajta, který ani nepoznal, že má před sebou liškomága, i když podle očí a drápků na prstech by si toho snad musel všimnout každý hlupák, ale pak mávl rukou. Tím líp pro něj.
Opatrně se protáhl. Ještě pořád ho ledacos pobolívalo po útoku rozzuřených lysolajských čarodějů a drsné zacházení při výslechu mu taky nepřidalo. Cítil se zkrátka jako po výprasku, ale to nebylo tak důležité. Teď se musí co nejrychleji dostat odtud a konečně najít a zničit morouse dřív, než někdo chybu jeho vlastních dětí zaplatí životem.
Se zkoumáním svého dočasného bydliště byl rychle hotový. Byla to tmavá, studená a vlhká cela vytesaná ve skále, vlastně spíš úzká díra tak dva krát dva metry, ale s vysokým klenutým stropem. Dokonce ani kavalec tam nebyl, ani stolička, prostě nic kromě těžkých železných dveří a okovů na stěně. Světlo vnikalo dovnitř úzkým podlouhlým okénkem těsně u stropu. Ani zamřížované nebylo. Žádný člověk by se nemohl protáhnout škvírou velkou asi dvacet centimetrů krát půl metru. Pro něho by to problém nebyl. Jenže k němu nedosáhl.
Kobka byla samozřejmě blokovaná proti přemístění. S tím počítal. Ale ke svému zklamání zjistil, že ani skrz zeď se ven nedostane. Zdejší kameny s ním odmítaly komunikovat, ať se snažil sebevíc, neodpovídaly na jeho přemlouvání a nechtěly ho propustit.
Uvědomil si, jak by se mu teď hodil provaz, a ušklíbl se. Batůžek mu zabavili. Zauvažoval, kdy a jestli vůbec se mu podaří získat zpátky docela vzácnou sbírku magických krevelů a pár dalších drobností, které tam měl. Prohrabal si kapsy. O pazourkový nožík přišel taky. Aspoň že ochranný granát na řetízku na krku mu nechali. Jenže zrovna ten mu teď nebyl nic platný.
Začal zamyšleně přecházet sem a tam a jeho nervozita rostla. Trčí tady, a kdo ví, jak dlouho to bude trvat. A co jestli ho budou chtít skutečně obvinit a soudit? Obecné ohrožení nebo jak to říkali. Pak rozhodně nepůjde jen o pár hodin, spíš o týdny. Dál raději ani nechtěl domýšlet a soustředil se na bezprostřední potíže.
Nevěděl, co se dál dělo po jeho zatčení. Zdálo se sice, že se nejhorší bouře přehnala, ale co když Řehoř nepřestal štvát ostatní proti němu? Co kdyby napadli jeho dům? Zachvěl se. Věděl sice moc dobře, že Xénie by si žádné osočování nedala líbit ani minutu a bránit se dovede výborně, jenže co kdyby nakonec zatkli i ji? Dali by jí čas zařídit, aby se někdo postaral o děti? Když si představil, že by zůstaly samotné doma, až přijde další noc, úzkostí ho až zamrazilo.
Morous je pořád ještě tam někde venku. Navztekaně uhodil pěstí do zdi. Zatracený dědek! Všechno zkomplikoval. Nechtěl si moc připouštět, že kdyby dal těm policajtům všechny informace, které zjistil, a prozradil jim, co provedl s tím provazem, mohli by morouse najít a zlikvidovat oni. Chtěl to udělat sám, jednak trochu z frajeřiny a taky protože k policajtům zrovna moc důvěry neměl, ale hlavně proto, že ve skutečnosti se opravdu cítil provinile, a chtěl to napravit.
Jenže to by nesměl vězet v téhle pitomé díře.
Začal pozorně prohlížet podlahu. Potřebuje něco, cokoliv, co by mu pomohlo dostat se k oknu. Pak už to bude hračka. Nakonec v jednom koutě objevil stéblo slámy. Tak tohle bude dřina, ale lepší než nic. Donutil se ke klidu a pomaličku a trpělivě začal stéblo natahovat a rozšiřovat prsty. Několikrát měl sto chutí s ním praštit, ta nimravá práce ho rozčilovala a měl pocit, že si s tím hraje snad už celé hodiny, ale vždycky se ovládl a kousek po kousku pokračoval.
Vtom v okně něco zašustilo a do kobky vlétla vrána. Sotva dosedla na zem, změnila se v Jetřicha.
Evžen se zamračil: „To jsou k nám hosti.” Těžko mohl za tak krátkou dobu zapomenout, s jakou ochotou Jetřich splnil Řehořův příkaz zavolat policii.
„Evžene, neblázni,” zašeptal Jetřich neklidně. „Co jiného jsem mohl dělat? Tebe zaskočili, já jsem na ně sám nestačil a tvoji příbuzní byli vyděšení málem víc než ty. Kdo ví, jak daleko by Řehoř zašel. Doufal jsem, že je ti policajti rozeženou, v životě by mě nenapadlo, že zatknou tebe. Jsi v pořádku?”
„Jistě, co bych nebyl,“ odtušil Evžen nerudně.
„Poslyš, mně je to líto, vážně.“
Evžen smířlivě pokrčil rameny: „Už se stalo. Byl jsi u mě doma?“
„Právě Xénie mě sem posílá. Teda řeknu ti, že ta tvoje ženská umí být pěkná fúrie, div mi nevyškrábala oči. Přišla by si pro tebe sama, ale neodvážila se hnout od dětí. Je nový měsíc a morous bude silnější než kdy jindy. Když jsem odcházel, zrovna znovu posilovala ochranu domu. “
„A co jinak?“ zajímal se Evžen.
„Xénie mluvila s Ambrožem a vysvětlila mu, že ty opravdu za nic nemůžeš. Řekla mu, jak jsi tu příšeru honil sám uprostřed noci a v jak hrozném stavu ses vrátil domů. To ses mi ani nepochlubil, že tě morous málem dostal. Ambrož s Evou pak oběhli sousedy a do všech hučeli až do omrzení, že tě Řehoř obvinil neprávem. Ostatně spousta z nich ti věřila už předtím. Dosvědčil jsem, jak to bylo s tou pošťačkou a že ses o oběšenci a provazu dozvěděl až od ní.“
„Ale co moji kluci?“ lekl se Evžen.
„Jsou pořádně zkříslí, ale jinak v pořádku. Teda až na to, že se jim ještě pořád trochu špatně sedí,“ uchechtl se Jetřich. „Neměj strach, nikdo je neviní.“
Evžen si oddechl, že Jetřich jednou výjimečně odhadl, kdy má držet jazyk za zuby, a energicky ho pobídl: „Fajn. Tak dost žvanění, čas se krátí a mám toho ještě hodně na práci. Mizíme odtud.“
Jetřich odmotal dlouhé lano, které měl přivázané kolem pasu. Evžen se proměnil v lišku a Jetřich ho přivázal, pak se sám proměnil ve vránu a s druhým koncem v zobáku prolétl oknem ven, aby mohl Evžena vytáhnout nahoru.
Lišák na nic nečekal, sotva se venku vymotal ze smyčky, rozběhl se tryskem dolů k Vltavě a ocasem za sebou zametal stopy. Věděl samozřejmě, že si ho dřív nebo později najdou, ale zrovna teď potřeboval především získat trochu času. Kdyby se přemístil, snadno by ho vysledovali podle stop magie, ale liščí kouzlo je dost silné, aby pronásledovatele zmátlo.
Na břehu řeky se Evžen zarazil a Jetřich přistál vedle něho. „Most přes vodu teď za denního světla vykouzlit nemůžu,“ zabručel Evžen a pohodil bradou k několika loďkám obsazeným rybáři nebo zamilovanými páry. Liška přebíhající po hladině by způsobila pozdvižení, o jaké rozhodně nestál.
Jetřich se vrátil do lidské podoby, protože jako vrána nemohl mluvit. „Takže co budeš dělat?“
„Nejdřív ze všeho si skočím pro ten provaz.“
„Kam jsi ho zašantročil?“
Evžen se zasmál a neodpověděl. „Ty bys mohl zaletět ke mně a říct Xénii, že jsem venku,“ navrhl.
„To je hloupost,“ odporoval Jetřich. „To je první místo, kde tě budou hledat, a když o tobě nebude nic vědět, tím věrohodnějc na ně zapůsobí. Půjdu s tebou a pomůžu ti.“
Evžen zaváhal. „Jestli mě zas chytí, budeš v maléru taky,“ namítl.
„To by se vidělo. V každém případě tobě se bude hodit svědek. A proměň se konečně, připadám si jako idiot, když tu klábosím s lišákem. Chybí mi už jen sýr v zobáku.“
Evžen s úšklebkem poslechl, sebral ze země kamínek, strčil si ho do kapsy a nastavil Jetřichovi loket: „Tak jdeme, když jinak nedáš.“
Objevili se na kraji lesa za Lysolajemi. Evžen bez vysvětlování zamířil k malé skalce pod rozrostlým bezem, na kterém se už bílé květy pomalu měnily v zelené kuličky. Lehce zaškrábal drápkem na jeden kámen, ten se odklopil a Evžen s vítězným úsměvem vytáhl oprátku z dutiny za ním.
Jetřich vykulil oči: „U sester , co má tohle znamenat?“
Evžen se zazubil, pohladil kámen na rozloučenou a ten se zase zavřel. „Tohle je moje stará tajná skrýš, používal jsem ji už jako kluk. Trvalo mi dost dlouho, než jsem si to místečko ochočil, a ještě delší dobu, než jsem se naučil poslat sem, co chci, i z dálky. Jak vidíš, ještě pořád se občas hodí. A nenamáhej se,“ ušklíbl se, když viděl, že se Jetřich taky pokusil kámen odklopit. „Tohle bylo to první, co jsem zařídil. I kdyby sis na to vzal krumpáč, nic tam nenajdeš.“
Popadl provaz, automaticky sáhl do kapsy a zamračil se: „Zatraceně, zapomněl jsem, že mi zabavili nůž.“
Jetřich mu váhavě podal vlastní stříbrnou dýku, vzácnou ozdobnou starožitnost, na kterou byl patřičně hrdý a zásadně ji používal jen na vybraná kouzla vysoké magie. Tušil, co s ní Evžen chce dělat, a moc se mu představa znesvěcení drahocenného nože řezáním oprátky nelíbila, ale jiný ostrý nástroj neměli.
Evžen si buď jeho znechucení neuvědomil, nebo mu na něm nezáleželo. K předmětům z kovu žádnou zvláštní úctu necítil, ať byly sebezdobnější. Našel si na kraji lesa písčité místečko, uhladil ho dlaní a začal do něj nožem soustředěně vyrývat čáry. Jetřich ho pečlivě sledoval. Víc než o výsledek kouzla se obával o osud své vzácné dýky. Evžen dokončil kruh magických znaků, bez rozpaků ušmikl kus šňůry, jako kdyby držel v ruce obyčejný kuchyňský nůž, mlčky nástroj vrátil a zbytek provazu schoval do kapsy. Položil odřezek doprostřed kruhu, vztáhl nad něj propletené prsty a pomalu začal odříkávat složité zaklínadlo. Pak křísl drápky. Provaz vzplanul a vznesl se do vzduchu.
Evžen se okamžitě proměnil v lišku a bleskově vyrazil za ním. Mihotavý plamínek ho vedl přímo vpřed cestou necestou, a tak se přestal starat o to, jestli ho někdo zahlédne, a hnal se po neviditelné lávce přes výmoly, potoky a ploty. Ostatně v téhle končině nebyla liška nic tak divného a než by se náhodný obyčejný pozorovatel stačil pozastavit nad tím, že překonává překážky nějak podezřele lehce, dávno by byl z dohledu. Jetřich se držel v těsném závěsu. Nemohl tušit, kam je plamínek vlastně zavede, a bál se, že kdyby Evžena na chvíli ztratil z očí, už by ho nenašel. Jakmile za sebou liškomág zamete stopy, žádný pronásledovatel nemá šanci, dokonce ani jiná liška ho nedokáže sledovat.
Kouzelné světélko je dovedlo k přízemnímu domku ve stráni nad sladovnou, zaprskalo a vyhořelý provaz se rozpadl na jemný popel.
Evžen se uříceně zastavil a vedle něho okamžitě přistál Jetřich a proměnil se v člověka.
„Teda s tebou se jeden nenudí,“ postěžoval si a kroužil pažemi, aby ulevil bolavým ramenům. Evžen sice běžel strašně rychle, ale ve srovnání s letem přece jen ne dost, a tak musel Jetřich celou dobu brzdit, aby se dokázal držet těsně za ním.
Evžen se proměnil také. Ještě pořád byl udýchaný, ale Jetřichových stížností si nevšímal a ostražitě obhlížel domek. Zdálo se, že tam nikdo není. Opatrně nakoukl dovnitř pootevřeným oknem. V pokoji zařízeném několika kousky starého nábytku bylo šero a prázdno.
„Myslíš, že se morous opravdu schovává tady?“ zašeptal Jetřich nervózně.
„To se uvidí,“ zabručel Evžen. Obešel domek kolem dokola, a když nikde neviděl žádné známky pohybu, lehce se vyhoupl na otevřené okno a už byl uvnitř. Jetřich ho trochu zdráhavě následoval.
„Tohle je vloupání,“ poznamenal tiše jakoby mimochodem.
„Neříkej, to by mě nenapadlo,“ ušklíbl se Evžen, po špičkách se připlížil k další místnosti, nahlédl dovnitř a strnul.

***

V přibližně stejné chvíli velitel strážníků vyšehradské čarodějnické policie Jan Kadrnožka nespokojeně prohlížel došlá hlášení. Za prvé, po mrtvole tajemně uprchlé z márnice stále nebylo ani stopy. Za druhé, i když předal podřízeným zprávu o výskytu morouse v Lysolajích a s určitou nedůvěrou upozornil na možnou souvislost mezi oběma případy, výsledek byl stále stejně záporný. A za třetí, poslední novinka ho konečně vymrštila od stolu. Když totiž usoudil, že už by pomalu mohl vytáhnout z kobky toho zadrženého chlápka, který o celé záležitosti nejspíš věděl nejvíc, ale zatím z něj skoro nic nedostali, ukázalo se, že je pryč.
„Jak pryč?“ zařval Kadrnožka. „Kdo ho pustil?“
„Nikdo,“ odpověděl nejistě nešťastný strážník. „Všechno nasvědčuje tomu, že podezřelý uprchl.“
„To snad nemyslíte vážně! Tvrdíte, že utekl z podzemní kobky, slyšel jsem dobře?“
Strážník s povzdechem přisvědčil. „A to jsem ho připoutal ke zdi,“ dodal.
„Zatracená práce,“ zahulákal Kadrnožka. „Tak na co čekáte, chyťte ho a už ať je tady!“
Jenže mnohem lehčí bylo rozkaz vydat než splnit. Po hodině se strážník vrátil s nepořízenou a oznámil, že po uprchlíkovi se slehla zem. Žádné stopy magie okolo vězení, vlastně vůbec žádné stopy. Prostě se nějak vypařil, ačkoliv přemístění ven z budovy je nemožné a podzemní kobky jsou chráněné ještě pomocí dalších magických opatření, například blokováním kouzla průniku hmotou, levitačního kouzla i dalších možností úniku.
Ve svém bydlišti v Lysolajích číslo 13 se nezdržuje, což zjistili jednak domovní prohlídkou a jednak výslechem jeho rozrušené ženy, která vyváděla tak, že raději zas rychle zmizeli. Momentálně pročesávají Prahu a okolí, ale to bude chvíli trvat.
Kadrnožka se zamyslel. „Ten už bude spíš dávno někde za horama,“ uvažoval nahlas. „A to zřejmě znamená jediné. Ten muž skutečně morouse vyvolal, ať už úmyslně nebo nějakou chybou při provozování černé magie, a teď prchá před spravedlností. Útěkem svou vinu potvrdil.“ To už je ovšem případ, který musí postoupit vyšším složkám. Zatím sice nepřišlo hlášení o žádném mrtvém, ale jednoznačně hrozí bezprostřední nebezpečí.
Poskládal protokoly do složky, po krátké úvaze přibral ještě batůžek s magickými kameny a pazourkový nožík, které zadrženému zabavil, a vydal se s tím vším na kriminální oddělení.
V příslušné kanceláři zastihl jen jednoho člověka a na zlomek vteřiny zaváhal, jestli je to dobře nebo špatně. Blažej Dmýšek byl navzdory svému docela roztomilému jménu tvrdý chlap. Asi čtyřicetiletý ramenatý blonďák se zabýval stíháním magických zásahů proti obyčejným, provázela ho pověst nekompromisně přísného strážce zákona a nejvíc ze všeho ho vytáčely projevy lajdáctví a neschopnosti. Ale jelikož byl bez námitek ochotný Kadrnožku vyslechnout, velitel strážníků mu začal líčit svůj zapeklitý problém. Jakmile se zmínil o černé magii, ztraceném oběšenci a morousovi, Dmýšek rázem zpozorněl. Výsledek celé akce a žádost o zásah ho ale zjevně moc nepotěšily.
„Takže vy jste zatkli chlápka, který je podezřelý z údajného vyvolání lysolajského morouse, podle jeho vlastní výpovědi totožného s tím sebevrahem, kterého hledáme už tři dny. Nic jiného vám při výslechu neřekl, nepřiznal se a navíc byl drzý, tak jste ho zavřeli, aby změknul. A on vám upláchl, nota bene z okovů v podzemní kobce,“ zrekapituloval Dmýšek znechuceně. „A jestli tomu dobře rozumím, po mně chcete, abych řešil váš průšvih.“
Kadrnožka zdrceně svěsil hlavu: „Totiž, jde o to obecné ohrožení… A taky bych skutečně rád věděl, jak se dostal ven.“
Dmýšek bezděčně sáhl po protokolu a Kadrnožka zadoufal, že vzbudil aspoň jeho zvědavost, když už ne rovnou ochotu ke spolupráci. Každá rada je teď drahá.
„Evžen Vulpes,“ přečetl Dmýšek nahlas. „To je mi povědomé. Už má nějaký škraloup?“
„Ne tak docela,“ odpověděl Kadrnožka a snaživě mu podal další dokument. „Pár přestupků, co se řešily pokutou. Obviněný z trestného činu nikdy nebyl, ale máme tady záznam z předloňska.“ Protokol se týkal aféry, která otřásla celými Čechami. Evžen Vulpes tehdy s pomocí jakéhosi cizince vyřešil záhadu, se kterou spoustu let nehnula ani Budeč, a nepočínal si přitom zrovna moc ohleduplně.
Dmýšek rychle protokol přelétl očima a zabodl do Kadrnožky takový pohled, že se velitel strážníků poněkud přikrčil. „Aha,“ pronesl významně. „Tak vy pořád ještě netušíte, jak se dostal ven.“
„Totiž… já jsem s tamtím případem neměl nic společného,“ koktal Kadrnožka. „Jen vím, že tam došlo k nějakému porušení utajení a dalších formálních náležitostí, ale že Budeč intervenovala v jeho prospěch a vzhledem k významu celé akce pro kouzelnickou komunitu jako takovou si vymohla zastavení stíhání jak toho neznámého cizince tak i Vulpese, který ho kryl. Domníváte se, že i v tomhle případě… že…“ Raději zmlkl, protože kdyby se na Dmýškově tváři objevil velký nápis IDIOTE, nemohl být jeho výraz srozumitelnější.
„Vy sám jste ho vyslýchal?“ zeptal se Dmýšek celkem klidným tónem.
„Ano. Přes hodinu. Nesnesitelný chlap.“
„Tak nesnesitelný, že jste nebyl schopný se na něj pořádně podívat?“
„Prosím?“
Dmýšek si povzdechl jako člověk, jehož trpělivost je těžce zkoušená. „Ten muž je liščí mág,“ vysvětlil Kadrnožkovi, který zůstal jako solný sloup a nechápal, jak mohl něco takového přehlédnout.
Dmýšek se znova zadíval do papíru, ale bylo zjevné, že nečte a o něčem přemýšlí.
„Když dovolíte, pane,“ odvážil se ho konečně Kadrnožka vyrušit, „vy ho znáte?“
„Kdybyste ten protokol pořádně dočetl do konce, tak byste viděl, že jsem pod ním podepsaný já,“ konstatoval Dmýšek.

***

Zatuchlý nasládlý zápach nenechal Evžena na pochybách, co v místnosti najde. Pokoj sloužil jako ložnice. Starožitná postel, šatník, chatrný noční stolek spojený se zrcadlem a na něm svítila kalným slabě žlutým světlem lampička se zaprášeným papírovým stínítkem.
Evženovi stačilo jen mrknout na postel a okamžitě zas vycouval ven. Velice tiše za sebou zavřel dveře a zdrceně se opřel o rám.
„Je to on?“ zeptal se Jetřich přidušeně a snažil se přemoct nevolnost.
Evžen lítostivě zavrtěl hlavou. Přejel si bledý obličej rukama a pokusil se vzchopit. „Nějaký… nějaký starý pán,“ vypravil ze sebe. „Morous ho dostal ve spánku. Určitě tam leží už tak dva dny.“ Sklíčeně dumal o tom, že jeho naděje, že se morousovo řádění nakonec obejde bez obětí, vyšla naprázdno. Určitě toho pána napadl hned první noc, a protože to byl starý člověk, nedokázal mu vzdorovat dlouho.
„Co s ním uděláme?“ vytrhl ho Jetřich ze zamyšlení a Evžen se donutil zase uvažovat prakticky.
„Teď nic, není čas,“ odpověděl smutně. „Asi tu bydlel sám.“ Letmo se dotkl stěny. Žádné stopy magie. „Nebyl to čaroděj. Pošli zítra oznámení na obyčejnou policii, oni se o něj postarají.“
„Copak já vím, jak se dává zpráva obyčejné policii?“ naježil se Jetřich. „Proč to neuděláš ty, ty s nimi umíš jednat.“
Evžen na něj vážně upřel kulaté hnědé oči: „Nejspíš proto, že zítra už budu pravděpodobně zpátky ve vězení.“ To pomyšlení ho vzpružilo, náhle do něj znovu vjela energie: „Na tom nesejde. Teď musíme najít morouse. Jdeme.“
S prohlídkou bytu byli hotoví rychle. Kromě pokoje a ložnice už se tam nacházela jen chodbička a na druhé straně kuchyň páchnoucí neumytým nádobím, ne zrovna moc čistá koupelna a komora plná všelijakých krámů.
„Tak kde je? Jseš si jistý, že jsi to kouzlo udělal správně?“
Evžen po Jetřichovi jen blýskl dotčeným pohledem a ani se nenamáhal odpovědět. Zpochybňování svých čarodějnických schopností nesnášel zrovna nejlíp. Ukázal na dřevěný poklop na konci chodby. Jedním skokem byl u něj, zaškrábal na omšelé prkno a poklop se otevřel. Pod ním vedly dřevěné schůdky nebo spíš žebřík do tmavého sklepa.
Jetřich odvážně sestoupil první a Evžen spíš netrpělivě sjel, než seběhl za ním. Křísl drápky a k nízkému stropu se zvolna vznesla sféra naplněná měkkým světlem.
Byl to obyčejný sklep, jak už sklepy bývají, vlhký a studený a naplněný zápachem mokré hlíny a nahnilých brambor. Vysoká prázdná bedna z dřevěných latěk určitě sloužila na uložení brambor do zásoby přes zimu. Kromě toho tam stála už jen vratká polička se dvěma zapomenutými kompoty a u protější stěny podlouhlá dřevěná bedna.
Oba zároveň k ní přikročili a společně pomalu nadzvedli víko.
Děsivé oči oběšence je probodly nenávistným pohledem.
Jetřich víko leknutím upustil a Evžen sám ho neudržel. S tupým zaduněním zapadlo zpět.
„Máme ho,“ šeptal Jetřich vyplašeně. „A co dál? Uřízneme mu hlavu?“
„To nestačí,“ odpověděl Evžen vážně a bezděky také ztlumil hlas. Celým jeho tělem projelo zamrazení. Nervózně škubl rameny, aby zahnal vzpomínku na to, jak ho tahle zrůda napadla v plné síle. Teď je morous neškodný, ale do západu slunce už zbývají jen necelé tři hodiny. Stísněně si uvědomil, že času není nazbyt.
„Musíme ho pohřbít,“ připomněl.
„Tady?“ rozhlédl se Jetřich po sklípku.
„Ne. Musí to být na hřbitově a se vším všudy.“ Evžen se zamyšleně poškrábal za uchem. „Znáš hřbitov na Bílé hoře?“
„Tam už se nepohřbívá,“ namítl Jetřich.
„Ale pořád je to hřbitov. A tím líp pro nás, nedovedu si představit, jak bychom něco takového prováděli za bílého dne nahoře u Matěje. Musíme ho tam přenést a pokud možno tak, aby se jeho samotného magie nedotkla. Nějaký nápad?“
Jetřich se navzdory vážnosti situace pousmál. Konečně něco, v čem se vyzná líp on. Vzduch je jeho živel a přenesení bedny s morousem zvládne snadno.
Přehnaně dramatickým tónem pronesl zaklínadlo a vztáhl pravou ruku nad bednu. Z jeho dolů obrácené dlaně vytryskly bílé paprsky a ovinuly truhlu jako pevná síť. Jetřich popadl levačkou Evžena za paži a přemístil se s ním i se svým ponurým nákladem.
Bez nehody přistáli v parku před brankou v bílé zdi. Jetřich nahlédl dovnitř. Malý hřbitůvek s pomníky roztroušenými v trávě působil docela mile. „Bude to tady mít hezké,“ poznamenal ironicky.
Evžen neodpověděl, zaškrábal drápkem na branku a zámek povolil. Jetřich chtěl znovu vyvolat své paprsky, aby bednu přenesl dovnitř, ale Evžen ho zarazil: „Čím míň tam budeme čarovat, tím líp. Nezapomeň, kde jsme.“
„Hřbitovy nejsou blokované proti kouzlení,“ odporoval Jetřich.
„Neříkám, že to nejde, ale že se to nemá dělat,“ odsekl Evžen, chytil truhlu za jeden okraj a Jetřich se neochotně chopil druhého konce. S námahou nepřirozeně těžké břemeno zvedli a pronesli brankou. Jetřich nasupeně vrčel cosi nesrozumitelného. Byl mnohem silnější a především o hlavu větší než drobný Evžen, takže největší úsilí musel vyvinout on.
„Zatím to stačí,“ zašeptal Evžen a tvářil se, že si jeho rozladění nevšiml. „Najdu mu místo a ty zatím někde sežeň lopatu nebo něco takového, protože hrob musíme vykopat taky ručně.“
„To ji mám ukrást?“ namítl Jetřich.
„To si zařiď, jak chceš, hlavně sebou hoď,“ vyjel Evžen už také nakvašeně a nevděčně si pomyslel, že bez takového pomocníka by se docela klidně obešel. Něco z toho se odráželo v jeho výrazu, a tak Jetřich bez dalších námitek okamžitě zmizel.
Evžen si oddechl, potřeboval se v klidu soustředit na to, co měl v úmyslu, a zvědavého kamaráda za zády k tomu vůbec nepotřeboval. Začal mezi hroby hledat prostor, kam by mohli bednu s morousem zakopat. Něžně se konečky prstů dotýkal hlíny a kamínků mezi stébly trávy, probouzel je a pozorně poslouchal jejich odezvu, v duchu se omlouval mrtvým, které vyrušil, a jemně vracel rozhrnutou zeminu zpátky tak, jak byla. Konečně našel volné místo u zdi, kde nebyl žádný hrob, ani skrytý, zapomenutý a neoznačený.
Ještě jednou si ověřil, jestli se tam truhla skutečně vejde, když ho náhle vytrhl Jetřichův pobavený hlas: „Nejdu nevhod? Mazlíš se s tím jako s…“
Evžen zamračeně zvedl hlavu a zpražil ho dotčeným pohledem. „Nemám dojem, že tohle všechno je až taková zábava,“ řekl tiše a posmutněle a Jetřich raději zmlkl a jen mu beze slova ukázal dva rýče, které přinesl.
Evžen hbitě vyskočil, chopil se jednoho nástroje, letmým pohledem zkontroloval slunce, které se neúprosně blížilo k západu, a horečně se pustil do práce.
Jetřich shodil svůj těžký plášť, aby mu nepřekážel, a přidal se k němu. Za chviličku zjistil, že je to mnohem větší dřina, než čekal. Vlastně něco takového jako ručně kopat v zemi ještě nikdy nezkoušel a bojoval s pokušením pomoct si kouzlem, ale nechtěl Evžena zase rozčílit. Když řekl, že na hřbitově se čarovat nemá, tak snad věděl, o čem mluví. Jetřich tak úplně nesdílel Evženovu posedlost rituály a jejich přesným dodržováním, sám dával přednost jednoduššímu kouzlení pomocí zaklínadel, ale uznával, že v téhle ožehavé situaci by ho nejspíš poslechnout měl. Evžen je zjevně přesvědčený, že čarování na hřbitově by mohlo mít nějaké neblahé následky. Takže to bude pravda.
„Co když to nestihneme?“ supěl a otíral si pot z čela.
„Tak jsme mrtví,“ procedil Evžen skrz zaťaté zuby. „Nebo aspoň jeden z nás určitě.“
„Myslíš, že si tě pamatuje?“ zauvažoval Jetřich a hlavou mu prolétla prchavá naděje, že v tom případě by si snad probuzený morous vybral známou oběť. Tím spíš, že Evžen má u sebe ten jeho nešťastný provaz.
Hněvivé zablýsknutí hnědých očí ho donutilo nechat úvah a znovu zabrat.
„To už by mohlo stačit,“ vydechl Evžen konečně toužebně očekávaná slova, odložil rýč a znovu se znepokojeně podíval na rudnoucí slunce. „Pojď mi s ním pomoct, máme už jen pár minut.“
Dovlekli bednu k hrobu, s obrovským úsilím ji spustili do jámy a zvedli víko.
Morousův znetvořený obličej vypadal v odrazu červeného západu snad ještě děsivěji než v noci. Krvavé živé oči svítily jako uhlíky. Těžko bylo možné představit si něco strašlivějšího.
Jetřich ucouvl a polil ho studený pot. V příštím okamžiku slunce zmizí za obzorem a ta příšera se na ně vrhne.
Evžen se naježil a vycenil zuby jako šelma, co se chystá k útoku. Provazem, který celou tu hrůzu zavinil, bleskurychle svázal oběšencovy pokroucené ruce. Prudce utáhl uzel právě v okamžiku, kdy slunce definitivně zapadlo.
I se spoutanýma rukama se morousovo ztuhlé tělo začalo pomalu vztyčovat. Jetřich se zajíkl zděšením. Divoká zuřivost v liškomágově tváři mu v té chvíli ale naháněla větší strach než přízrak bezprostředně hrozící jistou smrtí. Evžen vyskočil, zvedl ruce nad hlavu a v tom okamžiku v nich držel rýč. Bez zaváhání jednou zběsilou ranou přesekl morousův zjizvený krk silou, kterou by v něm těžko někdo hledal.
Morous s příšerným zachroptěním klesl zpět a znehybněl. Evžen odhodil rýč, drápy vyrval velký kámen ze soklu zchátralé hřbitovní zdi, svalil ho na mrtvé tělo, přiklopil bednu víkem a mlčky začal hrob zahrnovat hlínou. Jetřich mu váhavě přispěl na pomoc. Cítil se najednou v Evženově blízkosti poněkud nesvůj, i když ten už se zase tvářil docela klidně.
Náhle Evžen znovu zostražitěl a zvedl hlavu. Jeho jemný sluch zachytil nový zvuk v šelestícím listí a občasném ptačím zapípání. Něčí tiché kroky se blížily k brance hřbitova.
„Zmiz, dodělám to sám,“ sykl ostře.
Jetřich se ani nezeptal proč, s úlevou upustil násadu a vypařil se.

***

Když zavrzala branka, Evžen se ohlédl po zvuku a překvapeně vykulil oči. Blažej Dmýšek osobně. A sám. Čekal dva tři strážníky jako předtím. Tak buď je prostě zvědavý, což by Evžen chápal, nebo ho skutečně obvinili z pokusu o masovou vraždu, nebo jak to říkal ten, co ho vyslýchal. Evžen sice Dmýška nemiloval o nic víc než řadové policajty, ale vážil si ho jako schopného mága a inteligentního chlapa, a tak se rozhodl počkat. Snad s ním bude rozumná řeč.
Sebral dvě větvičky, překřížil je a obtočil stéblem trávy. Položil dřevěný křížek na čerstvý hrob. Pak se uvelebil rovnou na trávníku a čekal, až k němu Blažej dojde.
Blažej se taky posadil do trávy. „Tak co s vámi?“ prohodil konverzačním tónem.
Evžen unaveně pokrčil rameny: „Je po něm. Teď už je dokonale mrtvý a rituálně pohřbený a bude pokoj. Můžete si to zkontrolovat.“
„To uděláme. Ale vy jste nám utekl. A mám dojem, že máte hodně co vysvětlovat.“
„Takže mě zatknete znova? A že jste se obtěžoval vy osobně?“ ušklíbl se Evžen. „Myslel jsem, že děláte vraždy.“
„Máte na krku možné obvinění z obecného smrtelného ohrožení. A dejme tomu, že mě to prostě zajímá. Vyvolání morouse není tak běžná záležitost.“
„Jistě,“ vzdychl Evžen a uhnul pohledem. „Takže co teď se mnou uděláte?“
„To bude nejspíš záležet na tom, jak věrohodně mi vysvětlíte, jak jste přišel na to, že ten morous je zmizelý oběšenec z Podbaby. O téhle události nevyšla žádná zpráva. A taky mě zajímá, kdo teda morouse vyvolal a jak jste vy přišel k tomu provazu. A jen tak mimochodem bych taky rád věděl, proč jste ho musel mermomocí zničit sám i za tu cenu, že máte na krku o malér víc kvůli útěku z vazby.“ Blažej pořád mluvil klidně a skoro lhostejně, ale Evženovi bylo jasné, že ta nezúčastněnost je jen předstíraná. Uvažoval, co vlastně říct. Na hraní se slovíčky už prostě neměl sílu. Až do téhle chvíle si ani neuvědomoval únavu z předchozího vypětí a neobvyklé fyzické námahy, ale teď na něj vyčerpání dolehlo naplno.
„To je váš plášť, předpokládám,“ poznamenal z ničeho nic Blažej s pohledem na těžkou černou látku složenou u nejbližšího náhrobku.
„Jistě,“ odtušil Evžen.
„Tak byste si ho asi měl vzít na sebe. Jste úplně propocený.“
„Je mi horko,“ odmítl Evžen stroze a zadoufal, že ho Dmýšek nebude nutit násilím, aby si ten zatracený plášť vyzkoušel, protože by se v něm úplně ztratil. Náhlý vztek na Jetřicha a jeho marnivost a zapomnětlivost mu kupodivu pomohl znovu nabýt rovnováhy a čelit výslechu s větší jistotou.
„No dobrá, to zatím necháme stranou,“ pokrčil Blažej rameny. „Takže k věci.“
„Slyšel jsem ho, jak obchází domy a snaží se dostat dovnitř,“ spustil Evžen tiše. „Myslel jsem nejdřív, že je to můra, vypadalo to tak. Nepodařilo se mi ho vystopovat ve dne, tak jsem šel za ním v noci, chtěl jsem ho zničit zrcátkem.“ Ironicky se ušklíbl: „Což se jaksi nepovedlo. Ale já jsem starého Soukupa trochu znal, takže jsem ho prostě poznal. Proto jsem věděl, kdo to je.“
Blažej vypadal poněkud konsternovaně. „Kdyby mi kdokoliv jiný tvrdil, že se pokoušel čelit můře nebo morousovi uprostřed noci, pošlu ho s tak šílenou historkou do háje,“ prohodil. „Vám to ku podivu věřím.“
Evžen se ani neusmál: „No, je to pravda. Snažil jsem se zatím aspoň pečetit domy, a když morous napadl malou Magdalenu Řehořovou a našel se ten nešťastný provaz, tak už jsem věděl, co mám dělat. Zničil bych ho hned, jenže mě sebrali. Tak jsem prostě utekl, protože jsem nechtěl riskovat další noc. Objevil jsem jeho úkryt pomocí stopovacího kouzla, zabil jsem ho a pohřbil ho tady. To je asi tak všechno, co vám můžu říct.“
Dmýšek zvolna přikývl. Zdálo by se, že ho výpověď prozatím celkem uspokojila, ale Evžen tušil, že to je teprve začátek.
Blažej ho probodl pronikavým pohledem: „Na něco jste zapomněl.“
Evžen zase nervózně uhnul očima. „Bohužel,“ připustil smutně. „Aspoň jednu oběť přece jen dostal. Zabil majitele toho domku, kde se ukrýval.“
„Kdo to byl?“ zeptal se Blažej ostře.
„Nemám ponětí,“ odpověděl Evžen zasmušile. „Nějaký osamělý starý pán. Obyčejný. Zatím jsem neměl čas postarat se o něj.“
„Podíváme se na to. Ale neřekl jste mi to hlavní.“
Evžen nepatrně pokrčil rameny: „Nic víc nevím.“
Blažej se netrpělivě zamračil: „Poslyšte, víte stejně dobře jako já, že morous nikdy nevznikne sám od sebe, vždycky jen na nějaký vnější podnět. Takže kdo ho vyvolal?“
Evžen si zničeně přejel zjizvenou rukou přes obličej a toužebně pomyslel na postel, nebo třeba i na vězeňský kavalec, to mu teď vlastně bylo docela jedno. Bral by cokoliv, kde by ho nechali nerušeně spát, a bylo mu jasné, že s odpovědí „nevím“ se Dmýšek v žádném případě nespokojí a nenechá ho být, dokud mu neřekne něco přijatelného.
„Já,“ prohlásil odhodlaně. Nenápadně položil prostředníček levé ruky na granát schovaný pod špinavým tričkem a pokusil se vytvořit si štít, aby Blažejovi zabránil sledovat jeho myšlenky.
V ocelově šedých očích Blažeje Dmýška se zablýsklo. Všiml si toho, zatraceně, ale prozatím se nepokoušel štít prolomit. Nejspíš se mu to zdálo zbytečné. „Hm. A jak jste to udělal?“
„Omylem,“ řekl Evžen rychle. „Chyba v rituálu. Prodávám amulety a provaz z oběšence se shání těžko. Říkal jsem si, že by byla škoda nevyužít příležitosti.“
Blažej si povzdechl: „A víte, co vám za to hrozí?“
„Vím,“ zbledl Evžen. „Snažil jsem se ochránit všechny, kdo byli v dosahu. Bohužel to taky tak úplně nevyšlo. Ten starý pán mě opravdu strašně mrzí.“
„Tohle vám věřím,“ přikývl Blažej. Vzápětí zpřísněl: „A teď nechte toho lhaní, nebo skončíte pod kořeny na Boubíně rychleji, než si umíte představit. To si opravdu myslíte, že vám skočím na tvrzení, že jste udělal nějakou školáckou chybu? Nejspíš zapomínáte, že o vás něco vím. Že máte černé svědomí, to je mi jasné, ale toho morouse jste nevyvolal. Koho se zas snažíte krýt? Nějakého přítele?“ Pohodil hlavou směrem k odloženému plášti. „Svou ženu?“
„Ne!“ vyhrkl Evžen vyděšeně. „Přísahám, že moje žena s tím nemá vůbec nic společného. Prosím vás, věřte mi to.“ V zoufalství zrušil svůj beztak ne moc účinný štít. „Vidíte? Říkám vám pravdu. Nechte mou ženu na pokoji.“
Blažej mlčky vyčkával a přesně jak předpokládal, Evžen napjaté ticho nevydržel a konečně povolil.
„No tak dobře,“ přiznal nešťastně. „Ten zatracený provaz ukradly moje děti. Byla to jen pitomá klukovina. Neměly v úmyslu nikomu ublížit ani netušily, jaké to může mít následky, věřte mi aspoň tohle. Já jsem na to přišel až včera. Je to moje vina, měl jsem je prostě líp hlídat.“
Blažej obrátil oči v sloup. To snad není pravda, tahle rodina. „Vaše děti nejsou plnoleté, takže za jejich průšvihy je nikdo stíhat nebude. Proč jste to nevysvětlil hned? Mohl jste si ušetřit to napadení na ulici a konec konců i to zatčení.“
„A víte vůbec, jak to tam vypadalo?“ namítl Evžen podrážděně. „Kdybych jim předhodil svoje kluky, vrhli by se na ně úplně stejně jako na mě, byli zuřivostí úplně bez sebe. A vlastně se jim ani nedivím, možná bych reagoval stejně, kdybych byl na jejich místě a moje děti v ohrožení. Tak jsem se prostě radši nechal sebrat. Takže teď už víte vlastně všechno.“
„Ještě mi řekněte, jak jste se dostal ven z té kobky.“ Blažej se nepatrně pousmál.
„Oknem,“ přiznal se Evžen klidně a neodpustil si přidrzlý úšklebek. „Oni si nevšimli, kdo jsem.“
„Jistě. Neptám se, kdo vám pomáhal.“
„Ne, to se neptejte. Takže co bude dál? Jsem unavený a mám toho všeho tak akorát dost, takže bych rád věděl, na čem jsem.“ Evžen dál zdánlivě klidně seděl v trávě a opíral si lokty volně svěšených rukou o kolena, ale jeho svaly se napjaly a hnědé liščí oči se zúžily. Přes zdánlivou rezignovanost se nehodlal vzdát tak snadno a nechat se znovu potupně předvést tomu zabedněnému strážníkovi. Jako každá šelma zahnaná do kouta byl připravený ve zlomku vteřiny zaútočit.
Blažej se pro jistotu nenápadně přichystal k obraně. Tenhle ztřeštěný chlapík může při svém temperamentu udělat jakoukoliv nepředloženost. Možná by ho přemohl a možná taky ne, viděl předloni, čeho je schopný, takže věděl, že podceňovat ho by byla velká chyba. Jenže i kdyby případný souboj navzdory vyčerpání vyhrál, v konečném důsledku by mu to jen přitížilo. Za napadení detektiva ve službě by ho čekal mnohem horší trest než teď, kdy má objektivně na krku jen ten útěk po zatčení.
„Poslyšte, Evžene,“ začal Blažej pomalu, „budu vám vděčný, když mi těmi svými eskapádami přestanete přidělávat práci s papírováním. Jinak když to shrnu, o potrestání vlastních dětí se nepochybně dokážete postarat sám. Vám se dá vyčítat nedbalost, ale podle zákona jde jen o ten útěk z vyšetřovací vazby.“
Vytáhl Evženův odrbaný batůžek a hodil mu ho.
Evžen se rozzářil, když zjistil, že v něm nic nechybí, dokonce ani kamenný nožík. „Takže takhle jste mě našel,“ došlo mu a pomyslel si, že kameny bude muset rituálně očistit, protože si prošly docela nepříjemnou procedurou. Tedy jestli k tomu vůbec bude mít příležitost. Znovu se soustředil na Blažeje, který pokračoval.
„Vy jste v zásadě poctivý chlap, takže to s vámi nejspíš risknu. Když vezmu v úvahu, proč jste se tak nutně potřeboval dostat ven… máme tady o jednu zrůdu míň… a podařilo se vám celou vesnici více méně účinně ochránit… všechny ty postižené děti budou v pořádku, i ty obyčejné… takže kdybyste teď na sebe dokázal nějaký čas neupozorňovat, mohl bych váš spis prostě někam založit až do promlčení.“
Evžen se zazubil: „To zní nadějně.“
„Hm. Ale jestli se zase zapletete do nějakého průšvihu, už vám nepomůže ani svěcená a odsedíte si to,“ upozornil ho Blažej. „Tak zmizte.“
Evžen se spokojeně ušklíbl. Sebral ze země kamínek, nedbale dvěma prsty naznačil pozdrav a doslova pokyn splnil.

***

Před číslem 13 v Lysolajích postával uniformovaný strážník a s ním Řehoř starší, který v jednom kuse něco polohlasně vykládal a podezřívavě se rozhlížel na všechny strany.
„Nechápu, proč stojíte na ulici,“ opakoval už asi podesáté. „Jestli se sem vrátí, uvidí vás už z dálky a práskne do bot. Měl byste se ukrýt a sledovat dům ze zálohy.“
„Mám svoje instrukce,“ zavrčel strážník.
„Zvláštní instrukce,“ bručel Řehoř. „Co když vám proklouzne zadem?“
„Poradím si,“ odsekl strážník. Stejně svůj úkol považoval za čistě formální. „Nedovedu si představit, že by uprchlík před policií jen tak klidně přišel domů.“
„Určitě se pokusí sejít se svou rodinou, znám ho dobře,“ svěřil mu Řehoř důvěrně a ušklíbl se. „Strašně na nich lpí.“
Strážník si pomyslel, že na tom, že má někdo rád svou rodinu, není snad nic špatného, a neodpověděl.
„Nebo byste měl hlídat uvnitř,“ pokračoval Řehoř, jako by si jeho rozladění nevšiml. „Jeho žena je stejně mazaná liška jako on, kdo ví, co mezitím provádí.“
„Nemám oprávnění jakkoliv omezovat jeho ženu. Tu nikdo z ničeho neobvinil.“
Řehoř na okamžik zmlkl a nespokojeně se znovu rozhlédl po liduprázdné ulici. „Měli byste aspoň být dva. Jak to, že vás poslali samotného?“ napadlo ho po chvíli.
„Chcete naznačit, že bych ho nezvládl?“ urazil se strážník.
„Nic ve zlém, ale rval se jako ďas s celou skupinou zkušených čarodějů, dokud jsem ho nevyřídil já,“ odpověděl Řehoř významně.
Strážník na něj poprvé pohlédl s jistým zájmem: „Vážně?“
„Ovšem,“ prohlásil Řehoř sebevědomě. „Chcete radu, co na něj platí? Oheň. Toho se každá liška bojí jako čert kříže.“
„Hm. Zvážím to,“ zabručel strážník nezávazně. Zneužívat něčí fobie se mu jaksi příčilo. A navíc nabyl podezření, že horlivost starého čaroděje není způsobená jeho snahou pomáhat zákonu, ale spíš nějakou osobní záští vůči tomu stíhanému, a přestávalo se mu to líbit. Dotěrný samozvaný pomocník mu začal jít na nervy.
Zrovna se ho chystal vyzvat k odchodu, když ho Řehoř rozčileně zatahal za cíp pláště a ukázal na konec ulice.
Na rohu se objevil středně vysoký štíhlý muž se světle rezavými vlasy oblečený v umolousaném tričku a odřených džínách ušpiněných od hlíny a strážník si uvědomil, že odpovídá popisu. Rázným krokem mu vyšel vstříc.
Zrzek se na vteřinu zarazil, ale nepokoušel se utéct. Loudal se dál s rukama v kapsách a s předstíranou lhostejností oba muže minul.
Zrovna ve chvíli, kdy se strážník chystal Evžena oslovit, se zachvěl stříbrný odznak na klopě jeho pláště a ozval se hlas velitele Kadrnožky. Strážník vyslechl hlášení a obrátil se k Evženovi: „Předpokládám, že jste pan Evžen Vulpes.“ Počkal na přikývnutí a pokračoval: „Právě mi bylo řečeno, že stíhání je zastaveno. Kriminální oddělení zjistilo, že morous je vaším přičiněním zlikvidovaný a vy nenesete žádnou vinu. Přeju příjemný den, pane.“
Evžen se unaveně pousmál a strážník zmizel.
„Co to… to snad ne…,“ rozvzteklil se Řehoř. „Nemysli si, že se z toho tak snadno vykroutíš!“
Evžen si všiml, že na dveřích ještě pořád visí cedule PŘIJDU HNED, jak ji tam ráno nechal, takže trafika nejspíš měla celý den zavřeno, a zmoženě si pomyslel, že teď už jen zbývá, aby měl opletačky se svým obyčejným zaměstnavatelem kvůli nedodržování pracovní doby. S Řehořem se vůbec nehodlal bavit, ale starý čaroděj mu nedal pokoj.
„Policajti možná skočili na tvoje řečičky, ale já se oblafnout nenechám, to si piš!“
Evžen se pořád ještě tvářil, jako by byl na ulici sám. Zaškrábal na dřevěnou desku, aby mohl konečně jít domů.
„Ty tvoje frajeřiny musejí přestat a já se o to osobně postarám, když policie je k ničemu,“ prohlásil Řehoř důrazně. „Využiju veškerou svou autoritu…“
V Evženových očích se potměšile zablýsklo. Nenápadně zkřížil ukazováček a prostředníček pravé ruky.
Starý čaroděj se vyjeveně zarazil, schlípl, ještě něco nesrozumitelného zakňoural a celý přikrčený a roztřesený se dal na útěk.
Evžen se pobaveně ušklíbl. Vůbec si nedělal těžkou hlavu z toho, že použil proti člověku kouzlo, kterým obvykle odháněl dotěrné psy, a s úlevou tiše vklouzl do domu.
V křesílkách u krbu seděli Ambrož s Jetřichem, zatímco Xénie nervózně postávala u stolu. „Stejně nedokážu pochopit, jak jsi ho tam mohl nechat samotného, aby ho zase chytili,“ vztekala se.
„Už jsem ti říkal, že mě poslal pryč,“ ohrazoval se Jetřich. „Ty ses s ním někdy zkoušela hádat?“
„Že váháš,“ usmál se Evžen.
Xénie vyjekla a dlouhým liščím skokem se mu vrhla do náruče. Políbil ji, a aniž ji pustil z objetí, vesele stiskl ruku oběma přátelům.
Když se dozvěděli, že celá záležitost je uzavřená, a navíc viděli, že Evžen se sotva drží na nohou, měli se k odchodu.
„Jo, přinesl jsi mi můj plášť?“ vzpomněl si ještě Jetřich.
„Zapomněl jsem, budeš si tam muset skočit,“ odtušil Evžen bezstarostně. „A taky na hřbitově zůstaly ty rýče.“
„To jsem si mohl myslet,“ zabručel Jetřich otráveně. „A to jsme se prosím kvůli tomuhle chlapovi chystali málem zbourat Vyšehrad. Nechápu, co mě to napadlo.“ Zabouchl za sebou trochu hlasitěji, než bylo nutné.
Děti se do té doby vyděšeně krčily v koutku a neodvažovaly se ani pípnout, ale teď zkroušeně vylezly. Směs radosti, obdivu a obav, co bude, se v jejich výrazech zračila docela jasně.
Drahoš se začal lítostivě omlouvat. Měl dost času na přemýšlení a v plné míře mu došla všechna hrůza, kterou svou neuváženou klukovinou rozpoutal. Nebýt toho, že otec vzal jeho vinu na sebe a podstoupil boj s morousem a všechny následky sám, teď už mohl být stejně mrtvý jako ten nešťastný opuštěný pán. Tohle si nikdy neodpustí.
Evžen se nejdřív zatvářil přísně, ale pak usoudil, že chlapcovo pokání je naprosto upřímné. Děti si to nejspíš skutečně budou pamatovat. Trochu ho mrzelo, že na to tvrdé poučení došlo tak brzy, ale zákony magie platí pro každého a dřív nebo později by se o tom přesvědčily stejně a možná i hůř. Přestal se mračit a přikývl, že omluvu přijímá.
„Příště až zas budeš dělat lumpárny, tak je aspoň dělej pořádně,“ ušklíbl se. „Myslel jsem, že si umíš udělat lepší skrýš než takovou, do které vleze každá malá holka.“ Usmál se a v ten moment mu všechny děti visely na krku, div neztratil rovnováhu. Chvíli se s rodinou šťastně objímal, a pak se vesele vymanil z pištícího klubka.
„Už nemůžu,“ prohlásil. „Jdu se vykoupat a spát. Kdo mě vzbudí, dostane pohlavek.“

***

Na tomto místě příběh o provazu z oběšence končí. Další Evženovy osudy můžete sledovat v povídce Černá sanitka.

Komentáře

Obrázek uživatele Rya

Ačkoliv bych Drahoše zřezala ještě nejraději osobně a dala mu zaracha na několik let.
Velice napínavé a morous je dokonale příšerný!

Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová

To je hezký, že mi sem píšeš ty komentíky, já mám sice všechny ty starší schované, ale vypadalo to tu tak opuštěně :-)

Obrázek uživatele Arengil

Někdy mi musíš říct víc o kořenech na Boubíně. Jsou taky habrové?

Obrázek uživatele Aries

Ty kořeny původně vymyslela nevi a já bych řekla, že budou všelijaký, na Boubíně roste všechno možný.
Uvažovala jsem chvíli o tom, že bych tam ve Smyčce Evžena přece jen šoupla. Zachránilo ho to, že se mi z tý představy udělalo špatně, takže jsem využila, žes tak příhodně nachystala ty vyšehradský kobky ;)

Obrázek uživatele Arengil

Jen mě zajímalo, jestli třeba někdo na Boubíně nepotřeboval v minulosti šoupnout pár čarodějů pod zámek, takže by jednoho třeba napadlo naroubovat na místní habry ty budečské. Třeba to mohlo i fungovat. Řekla bych, že to třeba mohl vymyslet nějakej černej mág se zálibou v zahradničení. Třeba kvůli jejich tělesným šťávám nebo tak něco. Nechceš o tom něco napsat?
Vyšehradský kobky přišly nějak samy. :)

Obrázek uživatele Aries

to nevím, jestli bych to nervově zvládla. Ono to příbuzné bude a klidně to takhle nějak mohlo být. Druhá možnost je, že na obou místech rostou stromy, které prostě tuhle vlastnost mají, zatímco jinde už vyhynuly. Boubín je prales a Budeč je magicky izolovaná od vnější krajiny.
Jinak já myslím, že habrové vězení na Budči slouží odjakživa výlučně Budči, je to přece jen akademická půda a s vlastními neřády se tam můžou vypořádat po svém. Boubín je určený obecně pro těžké delikventy odevšad a spadá pod kompetenci Velké rady na Vyšehradě.
Vyšehradské kobky bych nechala pro takové lehčí případy, sice ne že by si tam nějak lebedili, ale ve srovnání s těma kořenama v podstatě pohoda.

Obrázek uživatele Arengil

Zní to velmi pravděpodobně. Teda to, že se v Boubíně vyvinuly samy. Chci říct pravděpodobněji než sadař-černomagič. :) Jen jsem v tom chtěla mít jasno kvůli té povídce, co píšu. A kvůli tomu, zda habry (které v pseudokeltském horoskopu znamenají povahu pevnou, vytrvalou, stálou a flegmatickou), mají nějaké spešl magičské vlastnosti už samy od sebe. Což asi mají, ale pravděpodobně jen v latentní formě, které zřejmě Kazi a její švestry využily, když sázely habrovou hranici. Je to srozumitelné?

Těžkým delikventům teda vůbec nezávidím. Klaustrofobií trpím totiž taky.

Obrázek uživatele Aries

jo, naprosto, tohle má logiku

Obrázek uživatele Aveva

Brrr. Jsem úplně zapomněla jak je to děsivé.
Fakt dobré.

Obrázek uživatele Aries

jejda, to je milý, když si to někdo přečte znova, děkuju!

Obrázek uživatele strigga

Teda řeknu ti, že jít po dočtení týhle povídky v půl druhý ráno ven, tahat z kotce psa, který se kdovíproč nervózně ošíval v boudě, kňučel a odmítal vylézt, a pak s ním čtvrt hodiny chodit po ztemnělé vesnici, to byl teda zážitek! Je to perfektně strašidelný. Tohohle záporáka integruju do chaloupky jedině v případě, že bych z toho chtěla udělat horor. :D Ale nemohla jsem od toho odtrhnout oči (což byl mimochodem docela problém, protože jsem se dořekla, že toho Cortázara dočtu dřív než tohle, ale nakonec to stejně dopadlo naopak.. nutno ale na mou obhajobu říct, že Cortázar má skoro pět set stran). Být Drahoš nebo Bořek, mám z toho nahnáno na zbytek života!

Obrázek uživatele Aries

co čteš, Rayuelu?
Dostat přednost před samotným Cortázarem, to je... mankote... jdu si nalejt studenou vodu na hlavu

Obrázek uživatele strigga

Výherce. Rayuelu mi všude vypůjčovali. :D
Už jsem je taky dočetla (a napsala o nich nějakých těch sedm stran), aby chudák nedošel k úhoně :)

Obrázek uživatele Aries

Výherci jsou dobrý, ale já mám nejradši Cortázarovy povídky. Rayuelu mám, kdybys chtěla, vezmu ti ji na piknik, ale bohužel jen česky

Obrázek uživatele strigga

Já si pořád říkám, že odepíšu, až budu mít tu zkoušku z krku, ale už ji z krku mám a na krku hned další.. :D mně se Výherci taky líbili, líbí se mi, když někdo dokáže psát X stran o jednom momentu bez rozvíjení děje tak, že mě to nepřestane bavit (to totiž obvykle dost rychle přestane). A z povídek jsem zatím četla jenom jednu, přiznávám se sklopenýma ušima :) ale dost se mi líbila, takže se těším na prázdniny, až si přečtu další. (Ačkoli, jak se znám, nakonec to dopadne tak, že si na prázdniny půjčím čtyři Pratchetty, z nichž přečtu jednoho a ještě budu ráda :D ale mohla bych zkusit vynést Cortázara na Triglav, tam určitě ještě nebyl..)
Jinak moc děkuju, ale asi to není třeba; začnu těma povídkama a počkám si klidně po prázdninách, až ji někdo do tý knihovny vrátí :)

Obrázek uživatele Aries

Jasně. Kdyby sis to třeba rozmyslela, tak mám povídky česky a Lucase španělsky a ta Rayuela se tady taky někde povaluje

Obrázek uživatele neviathiel

Jojo, pořád je to moje nejoblíbenější. A stojím si za tím, že Karel se tam prostě nehodí, tam na konci je jasné, že Dmýšek je o hezkých pár let starší než Evžen, a ne jeho vrstevník. Karel není dost velký drsňák, aby to takhle vyřešil. :)
(Vyřešil by to jiným drsným způsobem.:)

Smradi zatracení. Evžen je řezal málo, ale určitě to napravil. :)

Obrázek uživatele Aries

já jsem ráda, že mě ten Dmýšek napadl. Jednak se s ním líp manévruje a druhak se možná ještě bude hodit. Má na starosti magický provinění proti obyčejným a to se ještě může využít. A k Evženovi má vztah v podstatě úplně neutrální, ne že by mu nelezl na nervy, ale nic osobního.

Obrázek uživatele Tora

Líbilo. Děsivá atmosféra, malý lišky zvědavý jak lišky a pak to málem odnesli všichni. Dobře napsané. Morouse bych teda potkat nechtěla a ven dneska večer taky radši nepůjdu :)

Obrázek uživatele Aries

Já bych ho teda taky potkat nechtěla :-)