Černá sanitka

Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová
Z povídky: 
Štítky: 
Za beta-read děkuji: 
neviathiel

Další příběh liškomága Evžena se odehrává necelý rok po aféře s provazem z oběšence. Evžen se tentokrát pokusí zjistit, jestli je pověst o černé sanitce skutečně jen městská legenda, nebo je na ní něco pravdy. V povídce se opět objeví i jeho kamarád Jetřich známý z Provazu z oběšence.

Audioverze

***

„Po sídlištích jezdila černá sanitka. Stejná jako ostatní, ale byla celá černá a lovila lidi, co se pak beze stopy ztratili a už je nikdy nenašli. Lidi se tenkrát báli pouštět děti ven, aby je to neukradlo. Vyprávělo se to kolem roku 1988.“ (Janeček, Petr: Černá sanitka a jiné děsivé příběhy, Plot, Praha 2006, str. 262.)

Bylo pozdní odpoledne, sedmý máj roku 1988.
Trochu se ochladilo, ale stále ještě bylo příjemně a velice jarně. Čerstvý větřík zvolna pohupoval záclonkou na pootevřeném okně, kterým pronikaly poslední sluneční paprsky do prostorné starobyle zařízené kuchyně s otevřeným krbem, sporákem na dříví a otlučeným nábytkem. Velký masivní stůl pro šest lidí uprostřed místnosti naznačoval, že ji obývá větší rodina, ale zrovna v téhle chvíli se doma nacházeli jen Evžen a Xénie Vulpesovi, oba z prastarého rodu budečských liškomágů.
Skláněli se nad kamennou výlevkou v rohu a s úsměvem sledovali na vodní hladině obraz svého nejstaršího syna, který studoval třetím rokem v budečské čarodějnické škole a jako každou sobotu odpoledne volal domů, aby se podělil o poslední novinky.
Drahoš zdědil po obou rodičích drobnou hubenou postavu, po matce ostré rysy tváře, po otci světle rezavé vlasy, kulaté tmavohnědé oči a drápky na prstech. A zřejmě také hovornost. Pusa mu jen jela, když jim nadšeně líčil, jak se mu podařilo blýsknout se v hodině profesorky Baborákové magickým obrazcem vytvořeným z čar.
„Kde jsou vlastně Bořek a Radka?“ zarazil se najednou v překotném povídání, když si konečně uvědomil, že jeho dva mladší sourozenci se ještě neukázali.
„U babičky,“ vysvětlila mu matka. „V pondělí nemusejí do školy, protože obyčejní mají nějaký svátek.“
Drahoš trochu závistivě přikývl. Jeho bratr měl nastoupit do Budče až v září a sestra ještě o rok později a i když on sám už by se ani za nic nechtěl vrátit do obyčejné školy a přijít tak o vzrušující objevování magie a jejích možností, občasné volno bezstarostně strávené u babičky bez spousty náročných úkolů by docela bral.
„Jo, tati,“ vzpomněl si, „profesor Konfršt mi nabízel, abych se od příštího roku přihlásil do jeho kursu hůlkové magie. Tvrdí, že mám talent.“
„Opovaž se,“ ušklíbl se Evžen. „Tohle vážně nemáš zapotřebí.“ Jako většina absolventů Budče se díval spatra na kouzelníky, kteří se neobejdou bez hůlky. Před časem ho sice okolnosti přinutily ten názor trochu přehodnotit, ale i tak se obával, že kdyby si Drahoš zvykl na hůlku, omezil by tím rozvoj svých ostatních schopností.
„Já jsem si myslel, že tohle řekneš,“ prohlásil Drahoš nevzrušeně. „Ale slyšel jsem, že některá kouzla bez hůlky provést vůbec nejdou, tak jsem si říkal, že by třeba bylo užitečné je umět.“
„Těch pár triků tě můžu naučit sám,“ odpověděl Evžen sebevědomě. Dovedl hůlky vyrábět a uměl s nimi zacházet docela dobře, když to opravdu bylo nutné, jen se tím obvykle moc nechlubil a jeho vlastní hůlka se povalovala napůl zapomenutá v zásuvce kredence.
„Tak dobře,“ souhlasil Drahoš. „Já ti to o prázdninách připomenu, jo? A mami, mohla bys mi poslat nějaký ponožky?“
„Už zase?“ vyjekla Xénie. „Co s nimi u Želmíra děláš?“
„Nastěhoval se mi do chatky plivník,“ odtušil Drahoš bezostyšně.
„Mám chuť přinést ti je osobně a toho plivníka si prohlédnout zblízka,“ zavrčela Xénie, ale pak se usmála. „Co mám s tebou dělat. Ale jestli je znova poztrácíš, budeš až do léta chodit bos.“
Drahoš se zasmál: „Tak já už musím jít, ještě musím za domácí úkol nasbírat bylinky, co jsou nejsilnější při západu slunce, tak abych to stihnul.“
Matka mu vesele poslala vzdušný polibek, Drahoš zamával a zmizel.
Evžen drobným gestem zrušil kouzelné vodní spojení, narovnal se a se spokojeným úsměvem se podíval na svou ženu.
„A co ty vlastně umíš s tou hůlkou?“ zeptala se Xénie potměšile, prohrábla si dlouhé tmavorudé vlasy a mrkla na něj.
„Mám ti to ukázat?“ zašklebil se a v očích se mu zablesklo.
Zahihňala se, a když ji chytil do náruče, nedočkavě se k němu přitiskla.
O půl hodiny později se Evžen rozkošnicky protáhl. Cítil se příjemně ospale, ale vtom si uvědomil, že bude muset chtě nechtě lenivou siestu přerušit. „Zatraceně, musím jít do města,“ vzdychl. „Málem bych na to zapomněl.“
Xénie schoulená s hlavou na jeho rameni k němu tázavě obrátila zlatavé oči: „Co se děje?“
„Ale někomu namalovali na dveře kohoutí krví kletbu, tak jsem slíbil, že mu to přijdu odeklít,“ odpověděl. Ochranná kouzla a odeklínání začarovaných míst bylo jeho zaměstnání a tahle zakázka zřejmě patřila k těm jednodušším, ale odložit ji na později by přece jen mohlo být riskantní, kletba může mezitím napáchat vážné škody.
„Zdržíš se dlouho?“ zavrněla Xénie a přivinula se k němu těsněji.
„Nemyslím,“ usmál se a pohladil její husté vlasy, které se mu tak líbily, „nejspíš jde jen o úplně běžné čáry, nic zvláštního. Asi tam mají opravdu milé sousedské vztahy.“ Políbil ji, jemně se vymanil z jejího objetí a vyskočil, aby se oblékl.
„Tak já se asi zatím stavím na chvíli u Evy,“ uvažovala Xénie. „Chtěla ode mě recept na lektvar proti mechové vyrážce. Než se vrátíš, budu dávno zpátky.“
S úsměvem souhlasně přikývl a vrátil se pro ještě jeden polibek.

***

Příjemnými jarními myšlenkami se ve stejné pozdní odpoledne zabývala i studentka třetího ročníku gymnázia Na Zatlance, která právě vyšla ze smíchovského kulturního domu. Vzpomínkový program u příležitosti osvobození spojený s promítáním filmu a besedou s pamětníky, kterého se musela zúčastnit, okamžitě pustila z hlavy. Byla to nuda a navíc v sobotu, ale tentokrát jí to nevadilo. Díky povinné akci nemusela jet s rodiči na chatu, a tak má celý zbytek slunečného prodlouženého víkendu jen pro sebe.
Ohlédla se, jestli ji náhodou nepozoruje některý z profesorů, a prudkým škubnutím rozvázala uzel vínové kravaty. Stočila ji do kabelky, uvolnila horní dva knoflíčky modré košile a dala se do běhu, aby stihla tramvaj.
Opřela se o zábradlí u zadního okénka, roztržitě pozorovala ubíhající ulici a rozechvěle přemýšlela o nadcházející schůzce se svým chlapcem. Rodiče jsou pryč… kdyby ji třeba chtěl doprovodit až domů… kdyby souhlasila… Mohlo by se stát ledacos…
V zasnění málem přejela zastávku, kde měla vystupovat. Hbitě se prosmekla už zavírajícími se dveřmi a rychle přešla z ostrůvku na chodník. Podívala se na hodinky a přidala do kroku. Má ještě chvíli čas, tak akorát aby se stačila převléknout z toho otravného kroje a hodit se do parády a stihla domluvenou schůzku. Zahnula do postranní liduprázdné ulice. Samozřejmě, nikde nikdo, protože všichni využívají volna, aby zmizeli z Prahy. Aspoň nebudou sousedi sledovat, kdy se vrátí domů a jestli bude sama.
Z ničeho nic se před ní vynořila černá dodávka, jako by neslyšně vyjela z neviditelného tunelu. Mohl by to být pohřební vůz. Dokonce i okna byla tak temná, že nedokázala rozeznat řidiče. Nad čelním sklem slabě svítil červený křížek.
Dívka zmateně zauvažovala, co to má znamenat, a jak je možné, že si auta nevšimla už dřív, když jí přijíždělo naproti prázdnou ulicí. Bezděky se odtáhla co nejdál od okraje chodníku. Nebyla právě bojácná, ale ta zlověstná tichá dodávka, která se objevila odnikud, jí nahnala strach. Vybavila si nějaké tajemné řeči, které jednou vedly spolužačky. Tehdy se jim vysmála, že věří hloupým povídačkám dobrým tak leda ke strašení malých dětí. Ale teď dřívější jistotu ztratila.
Vtom vyskočili z auta dva muži v dlouhých černých kutnách a s tvářemi zakrytými staženou kapucí. Jeden z nich na ni prudce ukázal prstem a než dívka stačila zavolat o pomoc, obklopila ji podivná stříbrná mlha, a pak už nevěděla nic.

***

V té samé chvíli v křivolakých uličkách Starého města panoval ještě docela čilý ruch, ačkoliv slunce již zapadlo. Krásný jarní podvečer vylákal k procházce nejednoho Pražana a především hloučky turistů, kteří s fotoaparáty na krku obdivovali malebnou architekturu a nadšeně objevovali nečekaná zákoutí. Kavárny včetně zahrádek na ulici byly přecpané k prasknutí. Sem tam se tlumeně ozývala reprodukovaná hudba, především oblíbené sladké italské písničky.
Natrvalená blonďatá dáma oblečená přesně podle poslední pražské módy v úzké černé sukni, dlouhé světle zelené saténové halence stažené páskem a černých krajkových punčochách opatrně našlapovala ve špičatých lodičkách po nerovné dlažbě a vychutnávala si večerní pohodu při venčení svého chlupatého miláčka, dokud jí nezkazil náladu nečekaný incident.
Z domu o několik desítek metrů dál vyšel štíhlý nenápadný zrzek a v tom okamžiku se pes i s vodítkem vyškubl dámě z ruky a se zuřivým štěkotem se hnal přímo na něho.
„Rexi, fuj!“ vypískla překvapená dáma.
Muž napůl rozzlobeně napůl znechuceně ucouvl.
„Nebojte se, on nic nedělá,“ volala chlácholivě a klopýtala k nim. Zdálo se, že navzdory jejímu ujišťování je pes rozhodnutý se na muže vrhnout.
Zrzek se zlomyslně ušklíbl a zkřížil prsty pravé ruky. V tom okamžiku zvíře schlíplo a stáhlo ocas mezi nohy a s vyděšeným kňučením roztřeseně prchalo zpět ke své paní.
„Co jste mu udělal?“ zaječela žena vztekle. „To jsou dneska lidi!“
Muž neodpověděl a bez ohlédnutí přešel na druhou stranu ulice. Rozhodně jí nehodlal vysvětlovat, že psi se na něj takhle vrhají často a že tohle malé nepříjemné odpuzovací kouzlo si zvykl používat, aby se jich mohl civilizovaně zbavit a odolal pokušení reagovat stejně zuřivě.
„Teda Evžene, už zase trápíš zvířátka?“ oslovil ho posměšně povědomý hlas.
Překvapeně zaznamenal vysokou černě oděnou postavu v průchodu vedlejšího domu. Mohutný mladý muž s lesklými černými vlasy a dlouhým pláštěm splývajícím z ramenou sice do uliček staré Prahy docela zapadal, ale přesto se po něm chodci zvědavě otáčeli.
„Co tady děláš?“ podivil se Evžen. Jetřich byl jeho kamarád a soused přes ulici a málokdy ho vídal mimo čistě kouzelnické území.
„Měl jsem rande a nedopadlo zrovna nejlíp,“ svěřil se mu Jetřich kysele. Vtom si všiml, že se v zahrádce blízké kavárny uvolnil stolek, a už k němu Evžena táhl. „Pojď, zvu tě na skleničku, ať zapiju ten žal.“
„Proč ne,“ souhlasil Evžen vesele. Tušil, že s Jetřichovým žalem to nebude tak strašné, podobné rány osudu totiž řešil několikrát do roka.
Servírka si oba nové hosty prohlédla velmi nedůvěřivě. Jeden vypadal, jako by si právě odskočil z role padoucha v nějakém romantickém historickém filmu a zapomněl si převléknout kostým, a druhý byl sice oblečený normálně, ale pro změnu měl na rukou ostré drápy a i jeho pronikavé oči se jí zdály nějak nepřirozené. Pro jistotu přinesla s objednanými nápoji rovnou i účet a i tak je každou chvíli podezřívavě sledovala.
„Tak co je s tou tvou tragédií?“ projevil Evžen účast, ačkoliv se nedokázal ubránit pousmání.
„Tobě se to směje,“ zabručel Jetřich zdrceným tónem. „Taková to bývala milá holka. Jenže v poslední době si vzala do hlavy vdavky a nechtěla si tu hloupost nechat vymluvit. A dneska mi položila nůž na krk, že buď svatba, nebo konec. Dovedeš si to představit?“
Evžen se pobaveně ušklíbl a pokrčil rameny. Přesně tohle čekal. Jetřich měl ve zvyku vášnivě vzplanout, ale v okamžiku, kdy jeho vyvolená zatoužila po vážnějším vztahu, okamžitě se hleděl co nejrychleji ze závazku vyvléknout s tím, že volnost je mu nakonec nejmilejší a na přistřižení křídel má ještě spoustu času.
Jetřich byl animagus a dovedl se proměňovat ve vránu. V Lysolajích se usadil před asi čtyřmi nebo pěti lety. Prý zdědil velký dům a další majetek někde ve Východních Čechách, dům prodal, pořídil si malý domek a ze zbývajícího dědictví žil. Evžen se ho tehdy dobrosrdečně ujal, pomohl mu zapadnout do místní čarodějnické komunity, docela si ho oblíbil a obvykle se k němu choval s poněkud nadřazenou shovívavostí. Stále ho bezděky považoval spíš za nezralého kluka než za dospělého muže jen o šest let mladšího než on sám. Ostatně nebyl jediný.
„Takže jsem zas volný jak ten pták,“ uzavřel Jetřich svoje vyprávění, hlasitě se zasmál vlastnímu vtipu a jeho obvyklá dobrá nálada byla zjevně zpátky. „A co tu vlastně děláš ty?“
„Ale měl jsem tu nějakou práci,“ odpověděl Evžen nedbale a pohodil hlavou směrem k domu, ze kterého před chvílí vyšel. „Jednu domácnost tam prokleli, tak jsem to byl odeklít. Jsou přesvědčení, že jim to provedli sousedi, ale nechtěli mi prozradit, jaký by k tomu měli mít důvod, i když ho asi znají. Skoro mám dojem, že ty dvě partaje si nemají co vyčítat a co nevidět mě pozvou, abych zrušil kletbu proti tomu druhému bytu,“ zasmál se.
„To mi řekni…“ začal Jetřich, ale Evžen ho náhlým gestem umlčel a znepokojeně se zaposlouchal do ruchu ulice. Ozvalo se v něm něco nového. Přidušené ale pro jeho citlivý liščí sluch zřetelné volání o pomoc.
Zoufalý výkřik ženského hlasu se ozval znovu a někde velmi blízko. Evžen se užasle rozhlížel po ulici a snažil se zjistit, odkud hlas vychází. Měl dojem, že dívka křičí snad dva metry od něho. Je to možné? Nezdálo se, že by si křiku všiml ještě někdo jiný. A vtom to spatřil. V jeho zorném poli se na okamžik mihla černá dodávka. Mimoděk zamrkal a auto zmizelo.
Evžen už na nic nečekal, nezdržoval se obcházením, lehce přeskočil přes plůtek zahrádky, naštvaného zavřísknutí servírky si vůbec nevšímal a zamířil stejným směrem jako přízračné auto. Dívka už se neozvala.
„Co šílíš?“ vyptával se rozmrzele Jetřich, který se k němu neochotně připojil.
„To bych taky rád věděl,“ zamumlal Evžen. „Přece jsem se nemohl splést.“
„A co vlastně honíš?“ dožadoval se Jetřich vysvětlení.
„Projelo tudy neviditelné auto.“ Evžen zamyšleně zpomalil, pak se zastavil úplně a vytřeštil oči.
„U Želmíra, to snad ne. Mohla to být černá sanitka,“ uvědomil si ohromeně. A jakmile ho to napadlo a pochopil, co má hledat, spatřil vozidlo znova.
Pomalu a neslyšně se vzdalovalo ulicí se zákazem vjezdu a s podivuhodnou lehkostí proplouvalo mezi chodci, kteří se mu lhostejně vyhýbali, aniž se na něj někdo pořádně podíval.
„Tamhle je!“ ukázal Evžen vzrušeně. „Mrskni sebou, než zmizí za rohem.“
„Nehodili náhodou v tom baráku nějakou kletbu i na tebe?“ vrčel Jetřich a naopak zpomalil. „Nic tam není.“
„Dívej se na lidi. Vyhýbají se jí. Vidíš to?“ snažil se ho Evžen navést, ale Jetřich pořád otráveně vrtěl hlavou.
„Straší ti ve věži. Jak se někdo může vyhnout neviditelnému autu? Už dávno by tady byl hotový masakr, spousta přejetých.“
„Jede pomalu. Mají čas si všimnout, ale nepodívají se pořádně. Posunuté vnímání, to snad znáš.“
Jetřich se místo naznačeným směrem pozorně zahleděl na Evžena: „Nemáš horečku nebo tak něco? Nikdo nic nevidí, akorát právě ty ano. Ještě mi řekni, že to je zas nějaký liščí trik, a já jdu rovnou domů.“
Evžen zrychlil chůzi. Nechtěl přímo běžet, aby neupoutal pozornost řidiče sanitky. Sice nikdy v životě v autě neseděl, ale příležitostně četl obyčejné noviny a časopisy a věděl, že pomocí zrcátek vidí i dozadu. Jetřichovi odpověděl až na křižovatce, když se ujistil, kam sanitka zatáčí. Usoudil, že nejspíš míří ke kouzelnické čtvrti.
„Já jsem slyšel volání o pomoc. Proto jsem věděl, kam přesně se musím podívat, a zahlédl jsem ji.“
Černá sanitka náhle prudce zabočila doprava a vjela do širokých zavřených vrat. Pronikla jimi tak snadno, jako by tam místo masivního dřeva a železného kování byla jen lehounká záclona.
„Já si to myslel,“ poznamenal Evžen s uspokojením a tentokrát se dal skutečně do běhu.
„Jsi zatracený cvok,“ zafuněl Jetřich naštvaně, ale přece jen se k němu přidal.
Kousek před nimi se loudali tři chlapci tak okolo osmnácti let. Když procházeli podél brány, ten nejbližší mimoděk poklepal konečky prstů na omšelé dřevo.
Evžen s Jetřichem nepatrně zpomalili, a jakmile mladíci vrata úplně minuli, bez zastavování zahnuli doprava stejně jako předtím přízračné vozidlo, aniž by jim cokoliv kladlo odpor. Magická brána poznala čaroděje a propustila je dál.
Klenutým průchodem se dostali na malé náměstí. Na první pohled se skoro nic nezměnilo. Stejné vysoké okrové nebo šedé fasády s úzkými dělenými okny, stejná zaoblená dřevěná vrata uzavírající vstup do vnitřních dvorků, stejné kočičí hlavy pod nohama, stejné červené tašky na střechách. Ale v typicky pražských malebných lucernách se se soumrakem rozhořely plamínky živého ohně, z barokní fontány uprostřed náměstí tryskala křišťálově čistá voda a výlohy obchodů osvětlené pochodněmi nebo sférami nabízely pestrou směs zboží, které by nejspíš obyvatele vnějších ulic poněkud vyvedlo z míry. I tady ještě lidé posedávali před kavárnami a na lavičkách nebo se procházeli a v hloučcích si povídali. Avšak Jetřich ve svém romantickém loupežnickém úboru rázem úplně přirozeně zapadl mezi plandavé hábity, rozevláté pláště, pestrobarevné či naopak přísně černé dlouhé šaty a důstojné staromódní obleky, zatímco Evžen v ošoupaných džínách, bílém tričku a rozepnuté tenké šedé bundě se tu vyjímal jaksi nepatřičně. Náměstí a několik přilehlých křivolakých uliček představovaly ryze čarodějnickou enklávu v Praze, po staletí střeženou důmyslnou magickou bariérou, která dovoluje vstup pouze magicky nadaným osobám a nadpřirozeným bytostem.
Evžena ani Jetřicha náměstí nijak nepřekvapilo. Oba ho už dávno znali. Evžen zdvořile ustoupil z cesty dvěma poloprůsvitným jeptiškám a soustředil se na pátrání po tajemném vozidle. „Tamhle je!“
Sanitka právě mizela v jedné postranní uličce a Evžen se bez váhání opět vydal za ní. „Opravdu nechápu, o co ti jde,“ bručel Jetřich. „Tak dobrá, viděl jsi kouzelnické auto. To je sice trochu divné, to připouštím, ale pořád žádný kloudný důvod honit ho jak splašený. Jeden můj strýc měl taky auto. A co má být?“
„Tys nikdy neslyšel o černé sanitce?“ odpověděl Evžen otázkou, aniž zpomalil chůzi.
„Co se občas objevuje a zas mizí a unáší lidi? Povídačky,“ utrousil Jetřich opovržlivě.
„To jsem si taky myslel,“ připustil Evžen. „Až doteď.“
Jetřich obrátil oči v sloup. „Myslel jsem, že jsi docela chytrý, ale koukám, že nalítneš na každou hloupou pověru. Vykašli se na to. Pojďme radši tamhle k Jednooké Martince ještě na jednu skleničku, když už se ti tak strašně chce flákat se po městě. Mívá skvělé pomerančové víno přímo z Córdoby. Kvůli tvému fantazírování jsem předtím ani nestačil dopít.“ Zůstal stát a napůl se obrátil k opačnému konci náměstí.
Evžen se tvrdohlavě tvářil, že vůbec nic neslyšel, a tak Jetřich beznadějně rozhodil rukama a dvěma skoky ho zase dohnal.
Za rohem náhle všechno vypadalo úplně jinak a Evžen se rychle vtiskl za výstupek ve stěně. Uzounká slepá ulička vedla mezi hrbolatými kamennými zdmi bez oken propojenými nepravidelnými oblouky nad hlavou. Kdyby rozpažil, mohl by se téměř dotknout protějších stěn. Na konci uzavírala cestu vysoká hradba a těžká železná vrata vyztužená ostnatými hřeby a opatřená mohutným řetězem, v houstnoucí tmě jen stěží rozeznatelná. Vypadalo to spíš jako vstup do nějaké středověké pevnosti než pražská ulice. Tohle místo jakživ neviděl, ale ani se tomu moc nedivil. Kouzelnické útočiště vklíněné mezi pevné domy Starého města bylo příliš malé na to, aby stačilo potřebám všech svých obyvatel a hostů zároveň, a tak se uličky stísněné okolo náměstí stále všelijak kroutily, přeskupovaly a proměňovaly.
Po černé sanitce nebylo ani památky.
Evžen Jetřicha úplně pustil z hlavy. Chvíli přemítal, pak se proměnil v lišku. Liška v městských ulicích sice samozřejmě budí větší pozornost než na venkově, ale zase se snáz než člověk schová ve stínu. Obezřetně se proplížil podél drsné zdi směrem k bráně.
Bez nehody se dostal až na konec uličky a začal zkoumat pevná vrata. S napětím na ně zkusil zaškrábat tlapkou, ale ani se nepohnula, vstup chránilo nějaké silnější kouzlo.
Vtom ho vyburcovalo ostré klovnutí. Vycenil zuby a netrpělivě se po vráně ohnal, ale to už se naštvaný Jetřich proměnil do lidské podoby, a tak následoval jeho příkladu a doufal, že je v tmavém koutě vedle brány skutečně nikdo z domu nezahlédne. Na rozdíl od Jetřicha dokázal mluvit i čarovat i jako lišák, ale věděl, že Jetřichovi se to moc nezamlouvá. Nemá cenu dráždit ho ještě víc.
„Přes tu bránu se nedostanu,“ zašeptal Evžen. „Železem neprojdu. Budeme to muset vzít skrz zeď.“ Jemně se dotkl kamenné stěny, potom trochu přitlačil a přikývl: „To půjde.“
„Tak za prvé,“ hučel Jetřich polohlasně, „do zdi nepolezu ani za nic. Kdysi jsem to zkusil, zůstal jsem tam viset a museli mě vysekávat kladivem. Jednou to stačilo, děkuju pěkně. Za druhé, uvědomuješ si, že se právě hodláš vloupat do něčího domu jen proto, že ten zřejmě docela počestný čaroděj jezdí černým autem? A za třetí, aspoň někdy bys mě taky mohl poslouchat, když ti dobře radím, abys nedělal pitomosti.“
Evžen stěží potlačil smích. „Nejde o to auto, jde o tu dívku,“ připomněl a hned zase zvážněl.
„Jakou zas?“
„Volala zoufale o pomoc. Říkal jsem ti, že někdo křičí. Ženský nebo spíš dívčí hlas, něčím utlumený, ale já slyším až moc dobře. A jestli je pravda jen polovina z toho, co se o černé sanitce říká, tak je opravdu ve vážném nebezpečí.“
„Aha. A zrovna ty musíš všeho nechat a hnát se za ní. Řeknu Xénii, jak běháš za holkama, když tě spustí z očí,“ vyhrožoval Jetřich.
„To bych ti neradil,“ ušklíbl se Evžen. „Posel špatných zpráv je první na ráně. To tam to děvče chceš jen tak nechat?“
„Vždyť vůbec nevíš, o co jde. Co by jí asi tak mohlo hrozit. A ještě budeš mít potíže, že jsi vnikl do cizího domu. Co budeš dělat pak?“
„Slušně se omluvím,“ odsekl Evžen netrpělivě. „Poslyš, už mám toho dohadování dost. Jdu tam a zkusím ti otevřít zevnitř. Jestli jdeš se mnou, tak tu počkej. Jestli ne, tak si leť, kam chceš.“

***

Opatrně prostupoval póry ve zvětralé maltě mezi hrubými stavebními kvádry a protahoval se škvírkami a prasklinami. Nesnažily se mu sice ublížit, ale hrozivě a krutě syčely. S úzkostí si uvědomoval, že jeho znepokojení nebylo zbytečné. Rozuměl jim. Patřil k zemi a navíc úmyslně pěstoval své nadání s kameny mluvit, naslouchat jim, sdílet jejich pocity a přijímat jejich rady. Považoval je tak trochu za svoje respektované příbuzné, přátele a spojence. A právě teď, kdy se na okamžik stal jejich součástí, vnímal neobyčejně citlivě jejich hněvivý šepot.
Vyklouzl ze zdi a potřásl hlavou, aby se zbavil nepříjemně neodbytného pocitu bezprostředního nebezpečí. Varování bylo jasné, ale teď je třeba jednat, ne se bát.
Stál ve vysoké místnosti, která s neomítnutými stěnami a kočičími hlavami nejvíc ze všeho připomínala zastřešený dvorek. Světlo hořící pochodně vrhalo strašidelné stíny. Nikde neviděl živou duši. Černá sanitka zabírala skoro polovinu stísněného prostoru.
Teď ji už viděl naprosto zřetelně, krycí kouzlo zmizelo.
Pozorně si auto prohlédl. Vypadalo jako obyčejná dodávka, jakých jezdila spousta, až na černý lak a neprůhledná okénka a především absurdní červené kříže nad čelním sklem a na dvířkách. Napadlo ho, že ať už je majitel kdokoliv a bez ohledu na to, čím se zabývá, nejspíš mu nechybí smysl pro svérázný šibeniční humor. Zkusil vzít za kliku zadních dveří a zámek bez odporu povolil.
Nákladní prostor byl špinavý, ale až na pár drobností prázdný. Vtáhl vzduch. Nic zvláštního, jen guma a olej. Na okamžik zapochyboval, jestli se přece jen neunáhlil. Nic nenasvědčovalo tomu, že sanitku někdo použil k únosu. Už se chystal zase zavřít, když vtom si všiml, že na vnitřní straně dvířek se cosi třpytí.
Nepatrný stříbřitý a beztvarý obláček, cosi jako útržek mlhy. Dotkl se jí a ulpěla mu na špičce prstu. Poznal, co to je. Poutací zámotek. Kouzlo, kterým bylo možné něco nebo někoho dokonale obalit, zbavit ho tak možnosti pohybu a oddělit od okolí. Tohle snad nikdy v životě na nic nepotřeboval. Kdysi se to učil ve škole, ale nebyl si jistý, jestli si příslušné zaklínadlo ještě vybavuje správně.
Zřejmě ho použili na spoutání té ženy, která se snažila volat o pomoc, ale její hlas jen stěží pronikl mlžným poutem. Proto ji slyšel tak slabě a Jetřich vůbec.
Co nejtišeji dodávku zavřel. Vchod do další místnosti byl zamčený, ale reagoval na otvírací kouzlo. Únosce si zřejmě za železnou bránou připadal v bezpečí a další zvláštní opatření nepovažoval za nutná.
Evžen se zarazil. Možná by nebyl špatný nápad postarat se o nějakou rychlou únikovou cestu.
Přistoupil k vratům na ulici. Byla zevnitř zapřená těžkou závorou. Zaškrábal na ni drápkem, ale držela stále stejně pevně.
Evžen si prohrabal kapsy. Ještě štěstí, že byl odklínat tamten byt a připravil se na to, že bude možná čelit neznámému kouzlu. Vytáhl krátkou rovnou bezovou větvičku s vydlabanou dužinou. Podíval se skrz dřevěnou trubičku na závoru a spatřil ji vzhůru nohama a obtočenou spletí zlatých paprsků. Aha, znehybňovací pouto. Našel v kapse špačka tužky s měkkou tuhou a nakreslil na závoru několik čar, aby kouzlo zrušil. Potom s námahou těžkou tyč odsunul. Když hlasitě zaskřípala, na okamžik se přitiskl ke zdi a strnul, aby splynul se stínem vrženým sanitkou. Nikde se ale nic nepohnulo, a tak bránu pootevřel a vyhlédl ven. Po Jetřichovi nebylo ani stopy.
Evžen si trochu zklamaně pomyslel, že se nejspíš přece jen vydal do hospody a nechal ho osudu. Zamrzelo ho to a dokonce překvapilo. Jetřich měl obvykle smysl pro dobrodružství a rozhodně nepatřil mezi ustrašence.
Vtom se odkudsi shůry snesla vrána a Jetřich se s rezignovaným výrazem protáhl dovnitř.
Evžen se ušklíbl. Přece jen mu to nedalo. Nechal bránu pootevřenou a pokynul bradou k druhým dveřím. Jetřich zběžně mrkl na sanitku a mlčky ho následoval.
Ocitli se naprosté tmě, ale vytvořit světelnou sféru se neodvažovali. Jetřich si na dlani vykouzlil hrst namodralých plamínků, zastínil je druhou rukou a pokusil se posvítit aspoň trochu. Zjistili, že se před nimi otvírá široká studená a strohá chodba s podlahou i stěnami z neomítnutých zašlých cihel. Evžen se otřásl. Zamrazilo ho, ale ne chladným průvanem táhnoucím chodbou. Vždycky až přecitlivěle vnímal atmosféru uvnitř domů a teď si znovu uvědomoval nebezpečí tak zřetelně, že by ho téměř dokázal nahmatat.
Kameny u brány nelhaly, ostatně kameny nikdy nelžou. Tady skutečně panovalo zlo a šířilo se z jednoho určitého zdroje někde tam v hloubce tmy, kam nedohlédl.
I Jetřich se zdál vyvedený z míry. „Může tam číhat cokoliv,“ vydechl téměř neslyšně.
Evžen mlčky přikývl a nahmatal v kapse svůj pazourkový nůž. Mít připravenou zbraň se mu vůbec nezdálo zbytečné. Po špičkách se opatrně vydali kupředu. Jetřichovy modré mihotavé plamínky odrážely pokřivené stíny na drsné stěny.
Rychle si uvědomili, že chodba se mírně svažuje a stáčí doleva. Za zákrutem problesklo načervenalé světlo.
Dovedlo je do velkého kruhového sálu, kam ústilo několik užších chodeb z nitra budovy. Ve třech výklencích hořely mohutné ohně v železných klecích a jejich neklidná proměnlivá záře prostor oživovala a dávala mu zdání pohybu.
Evžen znejistěl. Plameny mu braly pevnou oporu cihlových stěn. Přepadl ho pocit, že se celý sál kymácí a že oheň pohlcuje až příliš vzduchu.
Nejraději by se otočil na patě a vrátil se zpátky. Ale v tom okamžiku si plně uvědomil, na co se vlastně dívá. Uprostřed sálu se zvedal obdélníkový kamenný stůl. Naleštěná horní deska se černočerveně leskla. Přitáhla ho jako magnet, téměř proti své vůli přistoupil blíž a zneklidňujícího ohně si přestal všímat. Tohle bylo něco ještě mnohem horšího.
Poznal černý onyx a všechny chloupky se mu zježily.
Kámen jako by se neznatelně chvěl. Vyzařovala z něj téměř viditelná magická síla, neuvěřitelně odpudivá a zároveň fascinující.
Jako by sám zkameněl, strnule stál a nedokázal od naleštěné desky odtrhnout pohled. Po dlouhém váhání se odhodlal vztáhnout ruku. Ucítil ledový chlad i žár zároveň, a to se kamene ještě ani nedotkl. Předpokládal, že pokus o přímou komunikaci bude velice nepříjemný, ale neodolal, zvědavost nakonec byla silnější než opatrnost. Tušil, co v sobě kámen skrývá, ale chtěl za každou cenu získat jistotu. Velice jemně položil konečky prstů na hladkou černou plochu.
Zuřivé nesnesitelně zraňující zavytí zalomcovalo celým jeho tělem. Bolest, hrůza, bezmocná nenávist a smrt, to všechno vytrysklo v ohlušujícím řevu a zběsilé touze mstít se za strašlivé utrpení.
Evžen v šoku zavrávoral. Jetřich ho drsně popadl za paži a odtáhl od zlověstného oltáře do nejbližší postranní chodby. V rozčilení s ním hrubě zatřásl: „Vzpamatuj se, člověče.“
Evžen se opřel o cihlovou stěnu. Zavřel oči a čekal, až odezní nápor prudké bolesti způsobený vražednou nenávistí očarovaného onyxu. Zděšeně si uvědomoval, že s tak silnou negativní energií se ještě nikdy nesetkal.
„Dobrý?“ zjišťoval Jetřich znepokojeně.
Evžen otřeseně přikývl a otřel si rukávem zpocený bledý obličej. Ještě chvíli mu trvalo, než ze sebe vůbec dokázal vypravit slovo. „Díky,“ vydechl konečně.
„Co je s tím stolem?“
„To nejhorší, co si jen můžeš představit. U Želmíra, to snad není pravda,“ zašeptal Evžen. „Tohle může udělat jen šílenec.“ Rázně se narovnal, sebejistota se mu vracela, už se zas ovládal. Začal rychle vysvětlovat: „Ten oltář je úplně nasáklý černou magií. Používají ho k rituálnímu zabíjení a mučení, je té hrůzy plný. To je už samo o sobě dost příšerné. Ale dělat to ještě ke všemu na onyxu, to je zkrátka vrchol.“ Znechuceně odfrkl a nevěřícně zakroutil hlavou.
Jetřich se navzdory vší stísněnosti pousmál jeho profesionálnímu pohoršení, ale Evžen jen rozzlobeně blýskl očima: „Podívej.“ Ukázal mu slabě krvácející bříška prstů. „A to jsem se ho sotva dotkl. Tohle onyx dělá. Musí se s ním zacházet strašně opatrně, protože když vstřebá něco zlého, začne sám ubližovat. Celý tenhle barák je od toho nakažený. A nejspíš to dělají schválně, protože jen úplný pařez by si neuvědomil, že tady smrt visí ve vzduchu a rozlézá se jako mor. Šílené. Jestli jim to nezatrhneme, časem by to zničilo celou čtvrť.“
„Třeba je to opravdu blázen,“ navrhl Jetřich nejistě. Nechtěl Evženovi odporovat, jeho citlivost pro kameny a jejich rozpoložení mu sice chyběla, ale přesto si tu také připadal tak divně jako ještě nikdy.
„A bestiální vrah, na to nezapomínej. Musíme co nejrychleji najít tu holku a dostat ji odtud pryč. Pohni sebou,“ pobídl ho Evžen energicky.
„Nebude tu sama,“ připomněl Jetřich věcně a ujistil se, že jeho stříbrná dýka je připravená v pouzdře u pasu.
„Kdybych si myslel, že řídí tu sanitku a jen tak z dlouhé chvíle si volá o pomoc, tak tady teď nejsem,“ ucedil Evžen a první vyrazil kupředu.

***

Chodba se rozšířila a bez znatelného přechodu se změnila v další prostorný sál se studnou s nízkou kamennou obrubou uprostřed. Ohně hořely v pecích a pod bublajícími kotlíky, ze kterých stoupaly nazelenalé a fialové výpary. Mihotavé světlo se odráželo od skleněných baněk a křivulí a křišťálových dóz s různobarevnými přísadami. Sklenice na vysoké polici předváděly děsivý obsah: lidské oči a srdce, usekané prsty a celé ruce, mozky, krev, nenarozené plody…
Víc nestačili zaznamenat. V laboratoři pracovali dva muži v černých hábitech. Všimli si vetřelců a zatvářili se spíš překvapeně než bojovně.
„Co to má znamenat?“ zeptal se jeden z nich udiveně.
Evžen mu nedal čas na dlouhé rozmýšlení a srazil ho omračovací kletbou. Příšerný zážitek s prokletým onyxem, odpor při pohledu na ohavné vybavení laboratoře a strach o unesenou dívku v něm probudily divokou zuřivost a nehodlal se s nikým mazlit.
Druhý čaroděj vzápětí zaútočil. Evžen jeho kouzlo odrazil, ale muž nebyl žádný začátečník a začal metat kletby jednu za druhou. Zazvonil Jetřichův štít. Už tak dusný vzduch v sále ještě zhoustl křižujícími se záblesky. Nějaké kouzlo roztříštilo skleněné nádoby a k útočné magii se přidaly ještě úlomky skla a nesnesitelný zápach. Řinkot přivolal další tři muže v černém, z ničeho nic se odkudsi vynořili a vrhli se rovněž do boje. Evžen jednoho zneškodnil škrtícím paprskem. Další kletbou nechtě zasáhl bublající kotlík. Jeho obsah se rozstříkl, a zatímco se čaroděj poblíž s nářkem zhroutil a tiskl si ruce k očím, sál naplnil hustý fialový dým. Náhle nebylo vidět na krok a dýchání se stalo téměř nemožným.
Evžen se proměnil v lišku. Menší pravděpodobnost, že ho zasáhne kletba vržená nazdařbůh. Plížil se směrem, kterým tušil zbylé protivníky. Napínal uši. V náhlém tichu pro něj i opatrné kroky zněly stejně hlasitě jako výstřely. Někdo se obezřetně pohyboval o několik metrů vpravo, ale nevěděl, kdo to je. Neodvažoval se zaútočit, aby netrefil Jetřicha. Po čichu se orientovat nemohl, zápach z převrženého lektvaru i rozbitých sklenic všechny stopy přebil.
Zašplouchala voda a někdo začal šeptem mluvit: „Máme tu zádrhel, pane. Nezvaná návštěva.“
Evžen dostal nápad. Větrné liščí kouzlo by mělo vzduch trochu vyčistit. Vyslal prudký poryv směrem, odkud slyšel muže mluvit. Neprůhledný dým se skutečně rozptýlil. Náraz větru byl však až příliš tvrdý. Čaroděj ztratil rovnováhu, přepadl přes roubení studny a s táhlým výkřikem se zřítil do hlubiny.
Zbývající únosce vzápětí lišáka spatřil a kouzlem proti němu mrštil skleněné nádoby, které zatím odolaly všeobecnému běsnění. Zraňující střepy Evžena zasáhly. Zkroutil se bolestí. Vtom ho jako štít zakryl Jetřichův široký plášť.
„Uteč,“ zašeptal Jetřich. „Já ho zastavím.“
Evžen na zlomek vteřiny zaváhal, ale pak poslechl. Prosmekl se poničenou laboratoří a zmizel v chodbě. Nikdo ho zatím nepronásledoval. Na okamžik se zastavil a proměnil se zpátky v člověka, aby se mohl snáz zbavit skleněných střepů. Netrpělivě shodil propíchanou bundu a vytřepal si tričko a vlasy. Nebylo to dokonalé, ale lepší než nic. Škrábance na těle byly nepříjemné, ale snesitelné.
Nechtěl se dál zdržovat.
Znovu se rozběhl.
Proplétal se labyrintem chodeb a snažil se neztratit orientaci. Byl si dost jistý, že se obloukem vrací zpátky k sálu s onyxovým oltářem. Chvatně nahlížel do všech místností. Byly zařízené s takovým luxusem, jaký na vlastní oči v životě neviděl. Znechuceně se ušklíbl, když si uvědomil, že většinou jsou to ložnice. Ti chlapi zjevně neunášeli děvčata jen jako materiál do lektvarů. Polil ho ledový pot, když si představil, že by takový osud mohl potkat i jeho ženu nebo dokonce jeho malou dcerku. Dobře věděl, že tajemné černé sanitce se připisovala i záhadná zmizení některých čarodějek. To pomyšlení ho přinutilo, aby svoje horečné hledání ještě zrychlil.
Prudce otevřel další dveře a konečně zjistil, že je u cíle. Tohle nebyla přepychová ložnice ale prázdný kumbál se zamřížovaným okénkem. Na podlaze ležel mlžný zámotek ve tvaru lidské postavy. Přiskočil k němu a vtom uslyšel dusot nohou. Někdo za ním běžel.
Evžen se připravil k obraně, ale k jeho úlevě to byl jen Jetřich.
„Našels ji!“ vyhrkl.
Evžen přikývl a znovu se obrátil ke spoutanému děvčeti. Jetřich zůstal stát v otevřených dveřích.
Dívka byla při vědomí, ale stříbřitý obal, který ji halil, jí znemožňoval pohyb. Marným křikem úplně ochraptěla a v zanícených očích a na tvářích ji pálily slzy, které si nemohla setřít. Bylo to jako strašlivý sen. Nemohla pochopit, že se jí něco tak neuvěřitelně příšerného opravdu děje. Za bílého dne ji záhadným způsobem ochromili a unesli v černé sanitce před jejím vlastním domem. Neměla ponětí, kde je. Rodiče se vrátí domů až v pondělí a do té doby ji nikdo hledat nebude. Její chlapec si prostě bude myslet, že nakonec porušila slib a také odjela, místo aby se s ním sešla. Nikdo jí nepomůže. Tak dlouho si představovala všechny možné hrůzy, které ji ještě čekají, až nakonec děs přerostl v trpnou apatii. Odevzdaně čekala na probuzení z noční můry.
Ale když do místnosti vtrhli dva muži, nová vlna strachu ji přinutila se vzchopit. Ten vysoký černý zůstal stát u dveří, ale drobný zrzek se k ní nervózně vrhl. Zjizvenou rukou s drápky na prstech přejel křížem krážem přes tu mlhovou peřinu, ve které byla zabalená, cosi nesrozumitelného zašeptal a pouto jako zázrakem zmizelo.
Nadechla se k výkřiku, ale okamžitě jí zakryl ústa dlaní. Zároveň jí ovinul druhou ruku okolo ramen a jemně ji nadzvedl.
Zazmítala se, aby se vyprostila. Zaryla nehty do jeho zápěstí a zoufale se snažila ruku odtrhnout od svého obličeje. Netrpělivě zasykl, ale nepustil ji. V panice ho několikrát uhodila pěstí, avšak byl mnohem silnější a sevření nepovolil. Cosi jí polohlasně říkal, ale nevnímala smysl slov, až konečně zareagovala na konejšivý tón jeho hlasu. Uvědomila si, že muž ji sice pevně drží v náručí, ale nesnaží se jí nijak ublížit. Sice měl na rukou děsivé zvířecí drápy a zblízka si všimla, že ani jeho tmavohnědé oči nevypadají zrovna moc lidsky, ale přitom se na ni dívaly laskavě a vějířky vrásek u jejich koutků se prohloubily v úsměvu. Zadoufala, že to není jen další léčka a že tenhle podivný tvor je skutečně na její straně. Přestala se s ním prát a začala vnímat, co se jí snaží říct.
„Neboj se mě,“ šeptal jí. „Přišli jsme ti na pomoc. Teď tě pustím, ale prosím tě, nezačni zas křičet.“ Pomalu odtáhl ruku.
Nadechla se, ale poslušně zůstala zticha a jen na něho vyděšeně zírala.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se vlídně.
„Dana,“ vypravila ze sebe.
„Jsi zraněná?“
Zavrtěla hlavou.
„To je dobře. Tak pojď honem, Dano, dostaneme tě ven.“ Pomohl jí vstát, a když ztratila rovnováhu, znovu ji objal, aby neupadla. Černovlasý mladík u dveří se na ni povzbudivě usmál. Ku podivu tenhle v ní budil větší důvěru. Možná protože se jí zdál bližší věkem a navzdory rozcuchanému pirátskému vzhledu vypadal jako člověk
„Máš štěstí, že tě Evžen slyšel křičet,“ podotkl vesele. Vyšel na chodbu a rozhlédl se. „Čistý vzduch,“ oznámil polohlasně.
Ušli však sotva několik kroků, když se v zákrutu chodby objevili dva muži. Byl to ten, kterého Evžen jen omráčil, a ten poslední, kterého si vzal na starost Jetřich.
„Zatraceně,“ vyprskl Evžen a prudce dívku postrčil za sebe, aby ji kryl. Druhou rukou bleskově vytvořil štít proti omračovací kletbě. Doufal, že už bude po všem, a nová překážka ho až nevysvětlitelně rozčílila.
„Vyveď ji ven!“ houkl přes rameno na Jetřicha. Danina zpocená dlaň pustila jeho ruku a uslyšel dva páry nohou, jak utíkají opačným směrem.
Neohlížel se. Vzteky málem bez sebe se do obou zločinců pustil tak zuřivě, že se přestali bránit a dali se na útěk. Vrhl se za nimi. Jednoho dostihlo jeho škrtící kouzlo. Se zoufalým zachroptěním se složil na kamennou podlahu. Druhý tleskl a od stropu náhle sjela pevná železná mříž.
Evžen nestačil zabrzdit a tvrdě do ní narazil. Vteřinu se s hněvivým zklamáním díval, jak se čaroděj výsměšně zašklebil a rozběhl se pryč.
Nedokázal mříž odčarovat, a tak se proměnil v lišku. S námahou se protlačil okem mezi železnými tyčemi. Stálo ho to pěkných pár odřenin, ale na druhou stranu se dostal. Ani se nezdržoval přeměňováním, několika dlouhými skoky prchajícího chlápka dohnal u vchodu do laboratoře, skočil mu na záda a ostrými zuby se mu zahryzl do krku.
Muž se zasténáním upadl. Zápas s rozběsněným lišákem trval jen pár vteřin.
Evžen se pomalu vzpřímil a hřbetem ruky si otřel obličej. Hněv ho opustil a zůstala podivná otupělost. Točila se mu hlava. Omámeně si prohlížel spoušť okolo a náhle jako by mu úplně nedocházelo, co se vlastně sběhlo.
Vtom voda ve studni vysoko vystříkla a přinutila ho znovu zbystřit. Z kamenné obruby pomalu sestoupila postava v dlouhém černém rouchu a s hůlkou v ruce. Zdálo se, že pod kápí chybí obličej, viděl jen rozmazanou neurčitou skvrnu místo tváře.
Evžen pochopil. Tohle je ten „pán“, kterého volal muž, jehož shodil do studny. Tohle je viník vší té hrůzy, ti ostatní byli jen pomocníci. Vystřelil omračovací kletbu, ale černokněžník ji zastavil štítem a skřípavě se zasmál.
V okamžiku, kdy se Evžen chystal zaútočit znovu, ho cosi tvrdě udeřilo do zad. Marně zalapal po dechu a sesunul se v bezvědomí k zemi.

***

Evžen se probral a s leknutím zjistil, že leží do půl těla svlečený na kamenném stole a surově vyvrácené paže má pevně připoutané za hlavou. Ani nohama nemohl pohnout.
Přivřel oči, aby neviděl hrozivě planoucí ohně. Zděšeně si uvědomoval, na čem vlastně leží. Onyx nakažený černou magií ho čím dál nesnesitelněji pálil do holých zad. Připadal si jako na rozžhavené plotně. Marně se snažil doteku jedovatého kamene vzdorovat a jeho vzteklé kvílení ho ohlušovalo.
Zaťal zuby, aby nevykřikl. Ať už je muž bez tváře kdokoliv, nechtěl mu udělat tu radost, že by naříkal bolestí a strachem. Zkusil se proměnit v lišku, aby se mohl vyvléknout z pout, ale hned zjistil, že to není možné. Svírala ho stále stejně pevně. Spíš by se roztrhl ve dví.
Uvědomil si, že negativní magie mu odebírá jeho vlastní sílu. Byla příliš mocná, aby s ní dokázal bojovat, a příliš nepřátelská, aby se s onyxem domluvil po dobrém. Sebral tedy všechnu svou vůli a magické schopnosti, aby aspoň zničující spojení s kamenem přerušil. S obrovskou námahou se mu podařilo vytvořit jakýs takýs štít. Nebylo to dokonalé, ale bolest přece jen polevila a sténání kamene ztichlo.
„To bylo opravdu dobré,“ ozval se sípavý hlas. Jeho věznitel stál někde stranou, kam Evžen nedohlédl, a zřejmě ho už nějakou dobu tiše pozoroval.
Těžké kroky se přiblížily. Postava v černém hábitu stanula nad nataženým zajatcem. V pravé ruce svírala dlouhý nůž.
„Způsobils mi značnou škodu,“ konstatoval černokněžník klidně. „Připravils mě o pomocníky a zničil jsi mou laboratoř. Najmout nové spolehlivé lidi a všechno tady uvést do pořádku mě bude něco stát. Takže jistě pochopíš, že bude jen spravedlivé, když tě za tvoji drzou všetečnost potrestám.“
Evžen mlčel a napjatě čekal, co přijde dál.
„Vlastně si zasloužíš určitý obdiv. Vyřídil jsi pět mých lidí a nebýt toho, že jsi pošetile podcenil mého nejspolehlivějšího pomocníka, zřejmě by se ti podařilo i beztrestně zmizet,“ skřípal dál ten divný hlas. „No což, oni jsou nahraditelní a ty za svou opovážlivost zaplatíš. To myslím doslova, protože na tobě vydělám malé jmění. Tvoje srdce se mi bude moc hodit.“
„K ničemu ti nebude,“ ušklíbl se Evžen s námahou. „Nejsem člověk.“
„Já vím, znám tě. Právě proto. Jsi mocný mág s odvážným a silným liščím srdcem. Urozený bojovník. Skvělé. Přesně něco takového jeden můj výborný zákazník potřebuje do magické zbraně, díky které se stane jen těžko přemožitelným. Tvoje srdce poslouží jako výjimečně kvalitní jádro. Vidíš, skládám ti poklonu. Nepoděkuješ mi?“
„Nejspíš ne,“ odfrkl Evžen. Horečně přemýšlel, co si počít, a nic ho nenapadalo. Snad jen zkusit zdržovat a doufat, že se objeví Jetřich a něco udělá. Pokud tenhle ďábel s rozmazanou tváří nezajal i jeho a pokud se mu vůbec podaří dostat se zpátky.
„Kdo vlastně jsi?“ zeptal se tedy. Ten nepřirozeně sípavý hlas určitě nikdy neslyšel, ale přesto mu byl nějak povědomý.
„Bude lepší, když ti to neprozradím. Mám svoje důvody. Ačkoliv aspoň nějaké vysvětlení bych ti poskytnout mohl. Tak dejme tomu, že ve svém původním povolání jsem nikdy nebyl patřičně doceněn, a proto se věnuji ještě tak říkaje vedlejší činnosti. Dodávám zájemcům těžko sehnatelný materiál pro černou magii a vhodné oběti pro temné rituály. Platí mi zlatem. Takže si můžeš myslet, že jsem obchodník.“
„Hlavně jsi vrah,“ vyprskl Evžen.
„Jen si moc nevyskakuj. Taky máš sem tam někoho na svědomí.“
„To je trochu rozdíl,“ odsekl Evžen uraženě.
„Myslíš? Máš vůbec ponětí, do jak fantastických lektvarů a magických artefaktů se používají legálně neobchodovatelné substance? Spousta z nich je nanejvýš užitečná. Třeba omlazující elixír z panenské krve… Umíš si představit, kolik moudrých a veskrze dobročinných mágů už vrátil do života?“
„Radši to nechci vědět,“ vyhrkl Evžen šokovaně.
Černokněžník se pohrdavě zasmál: „Ani se to nedozvíš. Diskrétnost a nenápadnost, minimum podřízených a solidní služby, to jsou moje hlavní zásady. Koho by napadlo, že právě já stvořím legendu? Černá sanitka je mistrovské dílo. Bývala to opravdová sanitka, abys věděl. Trochu jsem ji poupravil, aby projela magickou bariérou i s obyčejnými uvnitř, a přitom nenechávala žádné stopy. Kdekdo o ní slyšel a přitom nikdo doopravdy nevěří, že existuje. Je stejně nenápadná jako já sám. Nepřipadá ti to obdivuhodné?“
„Ale já jsem ji objevil,“ namítl Evžen vážně.
„Ach jistěže. Zvědavý drzý lišák v nesprávný čas na nesprávném místě. Jenže ty už nikomu nic neprozradíš.“
Evžen začínal propadat beznaději, uvědomoval si, že ten absurdní rozhovor už trvá příliš dlouho a pomoci se nejspíš nedočká. Ale přece to ještě zkusil: „Možná o tobě ví ještě někdo jiný.“
„Nedělej si iluze.“ Dlouhý nůž se výhružně zaleskl v záři ohně. „Chceš aspoň vědět předem, co ti udělám?“
„Nejspíš mi to řekneš tak i tak.“
Černokněžník se zachechtal: „Vidím, že tě neopouští kuráž, to se mi líbí. Takže dobře poslouchej, je to moc zajímavé. Nejdřív vyjmu živé srdce z tvého těla. Můj čarovný oltář tě udrží při vědomí, takže budeš moci ocenit mou zručnost. Bude tě to samozřejmě bolet, ale protože si tě v podstatě vážím, provedu to rychle. Až zemřeš, obřadně spálím tvoje tělo na prášek a nezbude po tobě ani stopa. Co tomu říkáš?“
„Hezké,“ ušklíbl se Evžen sarkasticky. „A co kdybych umřel dřív, než to moje srdce vydoluješ?“ napadlo ho náhle a opravdu spíš než hrůzu pociťoval podivně neosobní zvědavost. Jako by se ho to všechno ve skutečnosti netýkalo.
„To už by mi nebylo k ničemu. Ale neboj se a spolehni se na moje zkušenosti a delikátní postup. Nejsem žádný začátečník. A jak se na tebe dívám, ty něco vydržíš.“ S uspokojením obhlédl Evženovy staré jizvy na bocích.
Z rukávu vytáhl hůlku, mávl s ní a na dlani mu přistála křišťálová schránka. Opsal okolo ní hůlkou kruh a schránka zůstala poslušně viset ve vzduchu.
„Řekl bych, že už jsme si popovídali dost a nastal ten správný čas přejít k činům. Prosit o milost nebudeš? Nebudeš, co. Na to jsi moc pyšný.“
Evžen poznámku téměř nezaznamenal. Nevěřícně zíral na hůlku. Poznal svůj vlastní výrobek a vzpomněl si, komu ji před pár lety prodal, ale zdráhal se uvěřit, že současný majitel je tatáž osoba. „Co jsi zač,“ zeptal se znovu naléhavě a v duchu se sám sobě divil. Za pár vteřin ho čeká strašlivé mučení a smrt a jeho zajímá nějaká pitomá hůlka.
„Až budeš na onom světě, kde už neplatí žádné tajemství, tak se to dozvíš,“ odsekl neznámý. „Aspoň se máš na co těšit.“
Pečlivě si srovnal dýku v ruce a Evžen pevně zavřel oči a připravil se na nápor bolesti. Čaroděj se ale k úžasu obou dokázal stěží dotknout hustých chloupků na jeho hrudi. Bodnout se mu nepodařilo.
Vzápětí si ovšem uvědomil, co se děje: „Ach ano, málem bych zapomněl. Ten tvůj štít.“ Nedbalým máchnutím hůlky ho odstranil a Evžen znovu ucítil palčivý dotek negativní magie. A konečně mu bleskla hlavou poslední zoufalá možnost. Zbývá jediná věc, kterou teď může udělat. Nejspíš ji nepřežije, ale tohohle grázla vezme s sebou a ztrestá ho za všechno to odporné zvěrstvo.
Přestal vzdorovat, naopak se působení černého onyxu úplně odevzdal a odhodlaně dovolil všemu nashromážděnému zlu, krutosti a utrpení, aby do něj vstoupily. Pocítil příliv obrovské síly a zároveň neovladatelné vražedné posedlosti a právě v okamžiku, kdy mu už hrot dýky nezadržitelně vnikal do prsou, vrhl všechnu tu děsivě závratnou moc, kterou vstřebal, proti nepříteli. Oslňující výbuch magické energie ho vyrval z pout a vymrštil do vzduchu, a pak všechno zčernalo.

***

Černý oslepující plamen vyšlehl do výšky a roztříštil se o magickou bariéru. Starobylý kamenný dům na východním okraji kouzelnické čtvrti nevydržel prudký otřes. Střecha se s rachotem propadla a zdi se zřítily. Celá kouzelnická čtvrť se zachvěla a dokonce i ve vnějších ulicích se rozblikaly žárovky a na okamžik vypadl obraz televize.
Na několik minut nastalo mrtvé ticho. Z oblaků klesajícího prachu se vynořila vrána a poplašeně zakroužila nad zbořeništěm.
Pak se ozvaly první vyděšené výkřiky a k troskám domu se začali sbíhat lidé. Ustrnule si prohlíželi rozvaliny. Vrána ještě jednou obkroužila tu spoušť, a pak se usadila na zbytku obvodové zdi.
Vzápětí se nad tmavými ruinami rozzářily silné sféry, které svítily téměř tak jasně, jako by byl den. To se na místo přenesli strážníci v černých pláštích. Vrána se znovu zvedla, jako by se chystala odletět, ale pak naopak zmateně zamířila do samého středu zřícené budovy. Strážníci vytvářeli okolo rozvalin kouzelnou hráz, která bez jejich dovolení nepropustí nikoho ven ani dovnitř. Běžná rutina pro zajištění místa činu, ochranu stop a zadržení svědků. Pak se energicky vrhli do prohledávání trosek domu a velmi rychle narazili na černou dodávku, kterou sice částečně poškodila zřícená stěna, ale červené kříže zůstaly zřetelné.
„To vypadá jako černá sanitka,“ hlesl ohromeně velitel Kadrnožka a zauvažoval, jestli snad nejde o nejapný vtip. Ale v okamžiku, kdy strážníci ohlásili nález prvního mrtvého těla, už nebylo o čem přemýšlet. Dotkl se svého stříbrného odznaku a požádal o spojení s oddělením vražd.
Blažej Dmýšek dorazil právě ve chvíli, kdy strážníci objevili částečně zachovalou laboratoř. Záležitost nespadala do jeho oboru, ale byl zrovna jako jediný při ruce, tak se vydal předběžně ohledat místo činu sám, než si ho kolegové z oddělení vražd převezmou.
Stačil mu jediný pohled na příšerné ostatky mezi popraskanými skleněnými nádobami, aby si udělal představu, co se v tom domě nejspíš dělo.
„Našli jsme tady tělo muže s vypálenýma očima, zabil ho zřícený strop,“ informoval Blažeje bledý Kadrnožka. „A dva další, kde zatím příčina smrti není jasná. Léčitel tvrdí, že to bylo škrtící kouzlo.“
Blažej pohlédl na léčitele, který opodál prohlížel mrtvé tělo, a ten přikývnutím informaci potvrdil.
„Myslíte si, pane, že ten výbuch zapříčinil nějaký experiment?“ zeptal se Kadrnožka.
„To zjistíme,“ odpověděl Blažej zamyšleně. Na překotné závěry je ještě brzy, ale souvislost černé sanitky s nálezem v laboratoři se zdá děsivě pravděpodobná. Bylo by možné, aby se neurčité pověsti ukázaly jako skutečné? Zalitoval, že jim nikdy nevěnoval větší pozornost a považoval je za pouhou smyšlenku, protože u ohlášených případů zmizení obyčejných magickému zásahu nic nenasvědčovalo. Na každý pád se zdá, že tohle přece jen aspoň částečně spadá do jeho kompetence.
Některá ta záhadná a dosud neobjasněná zmizení zřejmě právě získala příšerné, ale jasné a věrohodné vysvětlení. Otázkou zůstává, kdo černou sanitku k únosům a výrobě nelegálních lektvarů používal. A také co se tu stalo právě před chvílí.
„Zajistili jsme svědka, pane,“ oznámil jeden ze strážníků a v rozpacích pohlížel z Dmýška na Kadrnožku a zpátky, nebyl si jistý, komu vlastně hlášení předat. „Potloukal se tady a zdá se být trochu v šoku.“
„Kde je?“ ozval se Blažej okamžitě.
Strážníci ho rychle zavedli do samého středu rozvaliny a Kadrnožka chvátal za nimi.
Tady se strop propadl úplně a zbortila se i většina ožehlých zdí. Zdálo se, že právě zde k výbuchu došlo. Na zemi se hrbil mladý muž v černých zaprášených šatech, a roztřeseně zíral na utrženou lidskou ruku mezi kamením.
Vypadal vyděšeně, ale zraněný pravděpodobně nebyl.
„Jak se jmenujete?“ zeptal se ho Blažej mírně, pomohl mu vstát, odvedl ho stranou a nechal ho, ať si sedne na zbytek obvodové zdi. Zatím si nebyl jistý, jestli má před sebou svědka nebo podezřelého, a tak nechtěl mladíka ještě víc rozrušit.
„Jetřich Pohorský,“ odpověděl mladý muž tiše a nespouštěl oči z hromady kamenů.
„Vy jste majitel domu?“ pokračoval Blažej stejně klidným tónem.
„U sester, ne!“ vzpamatoval se náhle Jetřich. „Ne, já… jsem tady jen náhodou. Přišel jsem s kamarádem. Sledovali jsme černou sanitku. A našli jsme tady tu laboratoř.“
„A ten váš kamarád…“ Blažej se zarazil. „Odstraňujte dál ty sutiny. Pospěšte si,“ přikázal přísně strážníkům, kteří ustali v práci a sledovali výslech.
„Do práce, co tu okouníte,“ vyštěkl nervózně Kadrnožka. Snažil se nedat najevo rostoucí nevolnost. Mezi úlomky zdí se objevovalo stále víc zkrvavených cárů rozervaného lidského těla. Ten příšerný pohled ho málem ochromil. Zíral na jednoho ze svých podřízených, který právě zvolna levitoval paži zamotanou do černé látky, opatrně ji ukládal stranou k nalezeným ostatkům a přitom ani nehnul brvou, a ze strnulosti ho vytrhl až něčí výkřik: „Je tu ještě jeden!“
Pod nakupenými kamennými deskami opravdu vyčnívala noha ve špinavé bílé botasce.
Blažej rovněž přistoupil blíž a napjatě sledoval, jak dva strážníci kouzlem otevírají dutinu pod troskami, opatrně vytahují štíhlé polonahé tělo, pokládají ho na uvolněnou zem a přivolávají léčitele.
K všeobecnému úžasu byl muž sice potlučený a ušpiněný krví a prachem, ale živý a dokonce při vědomí, jen se zdál dezorientovaný a neschopný řeči. Zmateně si prohrábl slepené zrzavé vlasy prsty s drápky a Blažej ho poznal.
„To jste zase vy,“ vzdychl spíš otráveně než překvapeně. „To jsem si mohl myslet.“
Evžen na něj pomalu zaostřil pohled a po chvilce zareagoval rezignovaným přikývnutím.
Vtom k nim přiskočil Jetřich Pohorský a znepokojeně se nad Evženem sklonil.
„Žije!“ vyhrkl nevěřícně. „To je snad zázrak! Kamaráde, tebe už jsem odepsal.“ Obrátil se na Blažeje a překotně drmolil: „Ten chlap do něj vrazil nůž a ještě na něj spadl strop a on žije! No chápete to? Člověče, ty máš ale zatracenou kliku.“
Evženovy oči se číhavě zúžily. Strpěl, aby mu léčitel s poznámkou, že to není tak vážné, ošetřil krvácející zranění na prsou a napravil vymknuté zápěstí. S námahou se posadil, ale pořád mlčel. Jeden ze strážníků mu přehodil přes ramena svůj plášť a Evžen se do něj s vděčným pousmáním zimomřivě zabalil.
„Takže co se tady vlastně stalo?“ ozval se Blažej netrpělivě, zatímco strážníci pokračovali v prohledávání pobořené místnosti.
„Nechte ho být,“ zasáhl Jetřich. „Vidíte přece, že je v šoku.“
Blažejovi ale bylo jasné, že Evžen otřesený nepochybně je, ale jinak má všech pět dokonale pohromadě a mlčí jen proto, že se mu mluvit prostě nechce. Rád by přečetl aspoň něco z jeho myšlenek, ten tvrdý a až výhružný výraz v jeho očích se mu vůbec nelíbil, ale pak si to rozmyslel. Znal ho a věděl, že Evžen by se bránil, a teď se s ním přetlačovat nechtěl.
„Tak mluvte vy,“ vyzval Jetřicha přísně. „Kdo způsobil ten výbuch, proč, jak, co má tohle všechno znamenat. Spusťte a rychle.“
„Nevím, jak se to stalo,“ ohradil se Jetřich. „Jak už jsem vám říkal, přišli jsme sem, protože Evžen uviděl tu černou sanitku a chtěl ji sledovat. Tady jsme narazili na tu laboratoř a na to všechno vybavení a tamty odporný sklenice s tím svinstvem vevnitř, a taky na pár chlápků. Zaútočili na nás, takže z toho byla rvačka. Jeden z nich volal šéfa a myslím, že Evžen ho shodil do studny.“
Blažej se podíval na Evžena, a ten nepatrně a skoro lhostejně přikývl.
Jetřich pokračoval: „Na mou duši nevím…“ Vtom vyjekl něco nesrozumitelného a roztřesenou rukou ukázal na urvanou hlavu, kterou právě strážníci objevili. „U sester, to není pravda… to přece…“
Čarodějná maska zmizela a hlava teď měla obličej. Jetřich i Blažej ohromeně zírali na mrtvou tvář magistra Ludvíka Konfršta, profesora hůlkové magie z budečské školy.
„Já… já ho znám…,“ koktal Jetřich vyjeveně. „Teda znal jsem ho… Nikdy by mě nenapadlo… že právě on…“
Blažej neužasl o nic méně. Profesor Konfršt byl známá osobnost, ale vzhledem ke svému okrajovému oboru nepříliš vážená. Za dost dlouhou dobu své kariéry v Budči se dostal na výsluní vlastně jen jednou a nebylo to tak dávno. Před pár lety aktivně spolupracoval s Vyšehradem na rušení nebezpečných zón mrtvé magie, které se muselo provádět hůlkovými kouzly.
Blažej se automaticky obrátil na Evžena. Tenkrát s tím měl také hodně co do činění. Ten se ale vůbec nezdál překvapený.
„Vy jste věděl, že je Konfršt zapletený do výroby těch lektvarů?“
Evžen přisvědčil. Luskl prsty a odněkud se vynořila nalomená hůlka a přistála mu v ruce. Podal ji Blažejovi a konečně tiše a chraptivě promluvil: „Maskoval se a měnil si hlas. Poznal jsem ho podle hůlky, před lety jsem ji pro něj sám vyrobil. Jen jsem tomu nemohl uvěřit. On vytvořil černou sanitku a tohle všechno vymyslel a řídil. Co se tady dělo, na to jste už nejspíš přišel sám.“
Blažej přikývl: „Ale ještě mi není jasné, jak jste na to přišel vy. A také proč jste neupozornil nás, pokud jste o černé sanitce věděl.“ Z jeho tónu jasně vyplývalo nevyřčené „a už jsem vás před časem varoval“.
„Nebyl čas. Slyšel jsem křik unesené dívky a díky tomu jsem si té sanitky všiml. Byla krytá posunutým vnímáním. Zase by se ztratila, kdybych nejdřív sháněl vás.“ Raději nedodal, že na policii si ani nevzpomněl. Blažejovi to beztak bylo jasné.
„Děvče v modré košili?“ vmísil se Kadrnožka. „Tu jsme právě našli. Bohužel je taky mrtvá.“
Evženova tvář úplně zbělela a jeho srdce se leknutím na okamžik zastavilo. To přece ne!
Naděje, že dívka přece jen žije, však okamžitě zhasla. Roztřesenou rukou něžně pohladil dívčinu skráň těsně vedle hluboké rány způsobené úlomkem kamene a jeho zoufalé vydechnutí připomínalo spíš vzlyk: „Neměla tady být. Myslel jsem, že utekla.“
Zvedl k Blažejovi oči rozšířené hrůzou: „To já jsem způsobil ten výbuch. Já jsem ji zabil.“
Nastalo dlouhé ticho.
Posléze ho prolomil Dmýšek úmyslně klidným tónem: „Jste schopný výpovědi?“
Evžen sklopil hlavu. „Ano,“ hlesl.
Blažej mlčky vyslechl jeho zdrcené přiznání, jakým způsobem se zachránil před prakticky jistou smrtí na černém oltáři.
„Sebeobrana v nejvyšší nouzi,“ poznamenal. „Využil jste asi neřízenou magii?“ chtěl se ještě ujistit. Vypadalo to tak, ale některé rysy toho nebývale ničivého kouzla se mu zdály poněkud zvláštní.
Evžen potřásl hlavou složenou v dlaních. „To je liščí kouzlo,“ zamumlal. „Vzal jsem si, co v tom onyxu bylo, a použil jsem to jako zbraň.“ Víc nevysvětloval. K čemu dodávat, jak strašlivé to kouzlo je. Blažej přece viděl následky.
Evžen si pamatoval velmi jasně ten opojně vzrušující pocit nesmírné moci, tu krutou sílu a zběsilou nenávist, které vědomě přijal. Na zlomek vteřiny mu poslušně sloužilo všechno zlo, které se na tomhle pekelném místě nashromáždilo. V jeden prchavý okamžik získal schopnost udělat cokoliv. Přál si vraždit a ničit. Stalo se.
Věděl až moc dobře, že za ten otrávený dar moci se platí životem, a byl s tím srozuměný. Jenže místo něho zaplatila ta neznámá obyčejná dívka, která se ničím neprovinila.
Dana, vzpomněl si bolestně. „Své mrtvé si nosíme na zádech,“ řekl mu kdysi dávno jeden starý lišák. Teď tomu porozuměl. Dana v modré košili, kterou se marně snažil zachránit před hroznou smrtí a která se ho právem tak bála, tížila k neunesení.
Stěží si uvědomoval, že Blažej ještě pořád mluví. „…vyšetřování se povleče dlouho. Než se nám podaří identifikovat oběti, pokud to vůbec ještě bude možné, a dohledat Konfrštovy zákazníky, bude to perná práce. Nezbyl žádný svědek, smetl jste to doupě až moc dokonale. Jisté je, že nebýt vás, tak jejich vraždění mohlo nerušeně trvat ještě hodně dlouho. Ale počítejte s tím, že přijdete před soud. Je tu samozřejmě spousta polehčujících okolností, ale už jednou jsem vás varoval, že tohle divoké jednání na vlastní pěst se vám nevyplatí. Je to jasné?“
Evžen lhostejně přikývl. Hrozící trest ho v téhle chvíli znepokojoval ze všeho nejméně. Mnohem horší bylo pomyšlení na to, že Dana mohla být naživu, kdyby nebyl úplně slepý.
„Teď vás pustím domů, abyste se dal trochu dohromady,“ dodal Blažej skoro soucitně. „Budete nám ale k dispozici, to snad nemusím připomínat.“ Ohlédl se po ustrnulém Jetřichovi. „Vy pochopitelně taky,“ dodal.
„Když dovolíte, pane,“ ozval se Kadrnožka rozčileně. „Navrhoval bych spíš okamžité zatčení. Tohle je ten liškomág z Lysolaj, poznal jsem ho. Chtěl bych připomenout, že je to známá firma. Už jednou uprchl z vazby a vyvlékl se z následků jen díky těžko vysvětlitelné administrativní nesrovnalosti. Jak můžete vědět, že neupláchne i tentokrát?“
Blažej zavrtěl hlavou. „Neuteče,“ prohlásil s jistotou.
Evžen se jen smutně pousmál.
„Takže můžeme jít?“ ožil náhle Jetřich, a když Blažej přisvědčil, přiskočil k Evženovi a pomohl mu vstát. „Radši tě navedu,“ řekl mu polohlasně. „V tomhle stavu bys taky mohl skončit krokvíkde.“

***

Přemístili se do své ulice. Sousedé již dávno hluboce spali, ale v Evženově domě spojeném s obchodem s amulety se ještě svítilo. Xénie čekala. Jakmile vstoupili do krámku, vyběhla znepokojeně z kuchyně.
„Už jsem měla strach…“ začala, ale vzápětí vylekaně zmlkla.
„Počkej chvíli vzadu,“ nařídil jí Evžen stroze. „Potřebuju si s Jetřichem ještě o něčem promluvit.“
Překvapeně vzhlédla k jeho bledé tváři a stačilo to, aby okamžitě poslechla. Tak tvrdý a chladně nesmiřitelný výraz v jeho očích snad nikdy neviděla. Bylo jasné, že je zle.
„Myslím, že ani nemá cenu to ještě rozebírat,“ prohodil Jetřich rozpačitě. „I když pořád nechápu, jak jsi mohl přežít.“
Evžen vytáhl z kapsy džínů neopracovaný tmavočervený granát na zlatém řetízku, který vždycky nosil u sebe. „Možná náhodou, možná díky tomuhle,“ zašeptal, ovinul si řetízek kolem levé ruky a sevřel svůj ochranný kámen v dlani. „Ještě nikdy mě nezklamal.“
„Tak to bylo štěstí, žes ho neztratil.“ Jetřich se pokusil o úsměv: „Ono to nějak dopadne. Ty by sis teď měl hlavně odpočinout. A kvůli té holce se netrap, byla to prostě nešťastná náhoda.“
„Nebyla,“ pronesl Evžen tichým výhružným tónem.
Jetřich se zarazil: „Cože?“
„Neměla tam být,“ připomněl Evžen tvrdě. „Řekl jsem ti, ať ji vyvedeš ven.“
Jetřich rozhodil rukama: „Dostali jsme se jen k sanitce. Brána byla zavřená. Tak jsem ji tam nechal a šel jsem tě hledat a vtom se barák zřítil. Tak tak jsem stačil vylítnout ven, málem mě to zabilo taky.“ Zachvěl se při té vzpomínce.
„Lžeš,“ sykl Evžen.
Jetřich rozhořčeně zaťal pěsti: „Co si to dovoluješ? Nevyšlo to, jak sis představoval, a teď bys to chtěl shodit na mě? A vůbec, tohle nemusím poslouchat.“ Obrátil se k odchodu.
Evžen ostře luskl prsty a zámek ve dveřích zapadl. „Vůbec ses nesnažil dostat ji ven. Jakmile jsem tě spustil z očí, přivlekl jsi to děvče zpátky. Nejspíš jsi ji očaroval, aby se nemohla bránit. Když se objevil Konfršt, byl jsi to ty, kdo mě omráčil. A potom ses klidně díval, co se mnou provádí, a čekal jsi, až mě zabije. Byl jsi na jeho straně. Ten poslední pomocník, kterého jsem podcenil, jsi ty.“
Jetřich ztuhl. Vyděšeně na rozhněvaného liškomága zíral. Hlas mu několikrát selhal, než se mu konečně podařilo promluvit: „Co tě to popadlo? Zbláznil ses?“
„Víš moc dobře, že ne. Vážně je zbytečné, abys teď dál zapíral, protože ses podřekl. Nemohl bys vědět, že mě bodnul nožem, kdybys tam nebyl,“ procedil Evžen skrz zuby.
Jetřich zbledl. To podřeknutí si sám uvědomil hned vzápětí, ale doufal, že Evžen je natolik otřesený, že to nepostřehl. Jenže k jeho smůle byl tenhle lišák zatraceně všímavý za všech okolností.
„Ale Dmýška jsi na to neupozornil,“ připomněl si s náhlým ulehčením a zadoufal, že mu ten podraz přece jen projde.
Evžen zamračeně pokrčil rameny: „Proč bych měl? Jeho jsi nezradil.“
„Poslyš, Evžene, to je trochu silné slovo,“ začal Jetřich nervózně. „Omlouvám se ti. Nechtěl jsem, aby se ti něco stalo. Snažil jsem se ti tu akci rozmluvit, copak si nepamatuješ? Jenže tys mě neposlouchal. Kdybys nebyl tak paličatý…“
V Evženových očích se nebezpečně zablesklo a Jetřich mimoděk o krok ucouvl. „Totiž chtěl jsem říct… Mě vážně mrzí, že ses do toho zapletl. Ale co jsem měl dělat? Tys ho neznal dost dobře. Nevěděl jsi, čeho je schopný. Nezbylo mi nic jiného než ho poslouchat.“
Evžen pohrdavě odfrkl.
„Vážně,“ snažil se ho Jetřich přesvědčit. „Měl mě v hrsti. Já ti přísahám, že jsem nikdy nikoho nezabil, jen jsem mu dával tipy. Hledal jsem vhodné oběti a sledoval je, dokud nepřišel čas…“ Zarazil se. „Ale i tak, jednou jsem mu kývl, byla to hloupost, to jsem pochopil brzo. Ale už jsem se z toho nemohl vykroutit, protože už jsem v tom jel taky. Zničil by mě.“
„Přestaň ze mě konečně dělat hlupáka!“ vyštěkl Evžen zuřivě. „Dělal jsi to dobrovolně. Pro peníze, co?“
Jetřich náhle rovněž vzplanul: „Tak dobře, máš pravdu. Ano, je to tak. A co mi podle tebe zbývalo? To moje dědictví, kterému každý věří, nebylo nic moc a už je dávno pryč. Měl jsem teda chcípnout hlady?“
Evžen zalapal po dechu a nevzmohl se na slovo, ale Jetřich pochopil: „Jasně, ty se můžeš klidně tvářit spravedlivě. Ty máš tady ten krám a žiješ si dobře. Umíš všelijaké ty liščí triky, to je potom lehké. Ale já jsem nikdy ani škole moc nedal, protože jsem nečekal, že budu muset pracovat. Ta vrána je vlastně můj jediný pořádný úspěch. A když jsem zjistil, jak mě vypekli a že nemám skoro nic, musel jsem se nějak o sebe postarat, ne?“
„A celou tu dobu…“ Evžen se až zalykal nevěřícným vztekem.
Jetřich se k němu neklidně naklonil a pokusil se o odzbrojující úsměv: „Poslyš, Evžene, já proti tobě vážně nic nemám. Nikdy jsem nechtěl, aby se něco stalo tobě nebo Xénii nebo dokonce tvým děckám. Já jsem tě měl vždycky docela rád, na mou duši. Teď už je navíc po všem. Můžeš na to všechno zapomenout?“
Evžen nepatrně zavrtěl hlavou.
Jetřich se nadechl a přešel do úpěnlivého tónu: „Omlouvám se ti, že jsem tě podrazil. Sběhlo se to všechno moc rychle a zpanikařil jsem. Kdybych mohl vrátit čas, podruhé bych to neudělal. Věříš mi? Přece jsme přes to všechno kamarádi. Nepamatuješ se, jak jsem ti loni pomohl dostat se z vězení? Teď mi to můžeš oplatit. Já… odstěhuju se. Odejdu někam daleko. Máš mě v hrsti. Mohl bys mě udat a na to já nezapomenu. Tak co? Stačí ti to takhle?“
„To bys měl až moc jednoduché.“
Jetřich rezignovaně rozhodil rukama: „Tak co mám teda dělat?“ Náhle bez varování vyslal omračující kouzlo.
Evžen bleskově odrazil kletbu zpátky s takovou prudkostí, že Jetřich ztratil rovnováhu a při pádu zády srazil zboží z regálu. Vyděšeně vzhlédl. Evženův divoce nenávistný výraz mu už doopravdy nahnal strach. Jako by před ním stál někdo úplně jiný než ten dobrosrdečný a shovívavý kamarád, jakého léta znal.
„Konfršt měl pravdu,“ pronesl Evžen skoro neslyšně. Luskl prsty a náhle držel v ruce svou starou lipovou hůlku. „Někdy se bez hůlky neobejdeš.“ Pevně namířil na Jetřichovo čelo a jeho oči se zúžily.
Jetřich zesinal. Okamžitě si uvědomil, co má Evžen na mysli. Prastarou vražednou formuli, obávanou kletbu vytvořenou před tisíci lety nejhorším černokněžníkem všech dob, dvě slova, která zabíjí. V Budči pro tuto kletbu platilo jisté nepsané tabu: neznali děsivější a opovrhovanější způsob jak zabít.
„To bys neudělal,“ vydechl Jetřich zoufale. „Ty přece nejsi chladnokrevný vrah. Tohle nedokážeš.“
„Nespoléhej na to. Nebyl bys první zrůda, kterou jsem zabil.“
„Prosím,“ zavzlykal Jetřich a bezmocně se schoulil. „Cokoliv, jen tohle ne.“
Čas se zdánlivě zastavil. Evžen si pomalu uvědomoval, že Jetřich má pravdu. Nedokáže tu příšernou kletbu vyslovit, ani kdyby na tom závisel jeho vlastní život. Vražedný hněv ho zvolna opouštěl a na jeho místo se tlačil pohrdavý odpor. Když se tenhle zbabělec tak bojí smrti, tak ať si zůstane naživu. Ale bez trestu ho vyváznout nenechá.
Mávl hůlkou a vyslovil zaklínadlo vážně jako rozsudek.
Jetřich zmlkl. S hrůzou zíral na svoje ruce. Začaly se kroutit a scvrkávat, ztrácely cit a pokrývaly se šedou tvrdou hmotou. Stejně se měnilo celé jeho tělo. Jako poslední zkameněly jeho vytřeštěné oči. Na podlaze teď ležel jen kus beztvarého balvanu.
Evžen kouzlem rozrazil dveře a provedl prudké gesto pravou rukou. Kámen vylétl ven a zmizel.
Skončí v lese ve staré tajné skrýši, kterou Evžen využíval už od dětství. Nikdo jiný než on ji nedokáže otevřít. Vzpomněl si, jak Jetřicha před časem zajímala. Teď bude mít příležitost seznámit se s ní víc než důkladně, protože Evžen si právě umínil, že se k té očarované skalce pod bezem až do smrti ani nepřiblíží.
Unaveně zamkl dveře.
Necítil už ani hněv, ani znechucení, ani uspokojení z vykonané pomsty. Zůstal mu jen nesmírně palčivý smutek.

***

Příběh o černé sanitce volně pokračuje pod názvem Pokrevní smyčka
O tři roky později se odehrává související povídka O čem doma nevíš

Komentáře

Obrázek uživatele Rya

Černá sanitka je čistokrevný horor a ani to, že padouchové nepřežijí, nepřináší moc útěchy. Mrazivé až do konce. Mistrný kousek.

Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová

Úžasný komentář, děkuju

Obrázek uživatele strigga

Další odměna po pár zkouškách :) je to naprosto děsivý, nedokázala jsem odtrhnout oči. A taky jsem si musela hned přečíst i Pokrevní smyčku, takže delší shrnující komentář bude asi tam. :)

Obrázek uživatele Aries

děkuju!

Obrázek uživatele Tora

No páni, dobrý zvrat na konci. Mrazivé a bolavé, když zradí přítel nebo kdokoli, komu člověk věří, že to mnohem horší než běžná zrada kohokoliv jiného, ačkoliv ta nenapáchá škody o nic míň. Uf. Chudák Evžen. Ale vyřešil to elegantně, nenechal se strhnout emocemi až k něčemu, čeho by později litoval. Líbilo moc.

Obrázek uživatele Aries

a jsem ráda, že to vidíš takhle. Svého času to Evžen za to schytal od Jetřichových fanynek hlava nehlava :-)