Pokrevní smyčka

Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová
Z povídky: 
Štítky: 
Za beta-read děkuji: 
neviathiel a Lunkvil

Zásah proti černé sanitce má pro Evžena očekávané i netušené důsledky a tentokrát je v sázce úplně všechno.

Děkuji Esclarte za papírové vlaštovky.
Varování: drastické scény, sex. Od 15 let.

***

Červen 1988

Xénie mávnutím ruky poslala nádobí od oběda do kamenné výlevky v rohu kuchyně, ale zůstala sedět u stolu s bradou opřenou o zaťaté pěsti. Zachmuřeně vraštila čelo a znovu pročítala úřední pergamen opatřený spoustou hrozivě vyhlížejících rudých a černých pečetí.
„Za tři týdny,“ zašeptala zdrceně.
„Dmýšek si pospíšil,“ ušklíbl se Evžen nevesele.
Před měsícem Evžen náhodou zkřížil cestu skupině bestiálních vrahů, kteří obchodovali s lidskými orgány. Prováděli to tak nenápadně, že nikdo včetně vyšehradské kriminálky o jejich řádění neměl ani tušení, a nebýt Evžena, klidně tak mohli pokračovat ještě spoustu dalších let. Evžen se marně pokusil zachránit jejich poslední oběť. Výsledek: všech šest členů gangu včetně šéfa zabitých, zřícená budova v čarodějnické čtvrti a jedna smrt zdánlivě nešťastnou náhodou, ale ve skutečnosti v důsledku zrady někoho, koho Evžen pokládal za svého přítele. On sám vyvázl jen o vlásek a s bolestivými šrámy na duši. A teď ho čekal soud.
Lhal by, kdyby tvrdil, že nemá strach. Už jednou si krátce vyzkoušel, jaké to je v podzemní vyšehradské kobce, a předpokládal, že tohle by nějak vydržel. Avšak pouhé pomyšlení na strašlivé vězení pod kořeny boubínských stromů mu vyráželo dech. Říkalo se, že kořeny pomalu prorostou tělem odsouzence a nesmírně zvolna ho vysávají, dokud v něm zbývá aspoň špetka života.
Když byl malý, znal čaroděje, kterého prý k takovému trestu odsoudili, už si nepamatoval za co. Z vyčerpání, nehybné samoty a nekonečné bolesti zešílel a krátce po propuštění zemřel.
Evžen netušil, co vlastně čeká jeho. Přežil by takové dlouhé a pomalé mučení? Tomu nevěřil. Dmýšek se sice zmínil o polehčujících okolnostech, jenže kdo ví, jak to dopadne. V papírových zákonech se nevyznal a po pravdě ho ani nikdy moc nezajímaly. Se smutnou ironií si uvědomil, že to, co považoval za svoje jediné skutečné provinění, černočerné liščí kouzlo, ke kterému se uchýlil pod bezprostřední hrozbou smrti, a jeho důsledky v obžalobě vůbec neuvedli. Možná na to dojde až před soudem.
Xénie ho pevně chytila za ruku, jako by mu chtěla dodat odvahu. Vzchopil se, zaplašil obavy a dokonce se mu podařil úsměv. Nechtěl na ni přenášet vlastní úzkosti, stačí, že tady na všechno zůstane sama.
„Nebude to tak hrozné,“ řekl jí s docela zdařile předstíranou jistotou.
„Já jsem pořád doufala, že… Oni s tím přece nedělali vůbec nic, neměli tušení, co se jim děje přímo před nosem, a místo aby ti teď byli vděční, tak tě obviní. To je… to je prostě…“ Xénie se zajíkla, nedokázala mluvit dál. Zakousla se ostrými zoubky do spodního rtu a otřela si oči. Nechtěla se rozplakat, nikdy nebyla ufňukaná a věděla, že Evžen teď nepotřebuje nářky ale povzbuzení, jenže si nemohla pomoct. Najednou jí víc než cokoliv jiného přišlo strašně líto, že ta hrozivá zpráva přišla zrovna dnes, právě teď, když… Slzy jí vyhrkly nezadržitelným proudem.
„Ale no tak. Neplač, prosím tě.“ Přitáhl si ji na klín a přivinul ji k sobě. Neměl ponětí, jak ji vlastně utěšit, a tak ji jen objímal a líbal do vlasů a nechal ji, ať mu máčí tričko slzami. Věděl, že Xénie mu nic nevyčítá, že rozumí tomu, co udělal a proč, ale tenhle její lítostivý pláč byl mnohem horší než výčitky. Rád by jí řekl, jak strašně ho mrzí, že dopustil, aby se takhle trápila, ale nenašel ta správná slova. Omluvy mu nikdy moc nešly, a tak neříkal nic, jen se bezmocně hněval sám na sebe.
Xénie konečně přemohla záchvat pláče, otřela si zmáčený zrudlý obličej, zvedla hlavu a pokusila se o úsměv. „Ještě ti musím něco říct,“ vypravila ze sebe mezi posledními vzlyky a ovinula mu paže kolem krku.
„Copak?“
„Budeme mít miminko.“
„U Želmíra, já se zblázním,“ vyhrkl bez přemýšlení. Jak mu novinka skutečně docházela, pomalu se rozzářil radostným úžasem.
„Jo,“ přikývla Xénie už veseleji a popotáhla. „Zas úplně nevhod.“
Zasmál se a znovu ji k sobě láskyplně přitiskl. Ke třem odrostlým ratolestem ještě jedno maličké… Nepočítali s tím, ale proč vlastně ne? Představa nového mrňouska, který zase oživí nezvykle tichý dům, až všechny děti odejdou do Budče a domů se budou vracet jen na prázdniny, ho povzbudila a potěšila a jeho obvyklá kuráž byla rázem zpátky. Zdálo se, že osud na něj přece jen nezanevřel.
„Radka a Bořek už to vědí?“ zeptal se.
„Ještě ne. Chtěla jsem to říct nejdřív tobě.“
„Tak jim to povíme, až se vrátí ze školy. Radka bude nadšená,“ usmál se Evžen. „A večer zavoláme Drahošovi do Budče.“
Xénie souhlasila. „Myslím, že mám ještě někde uložené staré peřinky,“ uvažovala už zase prakticky jako obvykle. „Podívám se po nich. A kolíbku jsem půjčila sestřenici. Ta se bude divit, až ji budu chtít zpátky!“
Evžen zavadil pohledem o pergamen na stole a jeho chmury se vrátily: „Budeš to muset zvládnout sama. Zrovna teď, když je nejvíc potřeba, abych byl doma. Je mi to strašně líto.“
S povzdechem si položila hlavu na jeho rameno. Neodpověděla, k čemu také. Rozuměli si i beze slov.
Vyrušilo je cinknutí zvonku, znamení, že do obchodu přišel nějaký zákazník.
Evžen se neochotně zvedl: „Nedá se nic dělat, musím do práce.“
„Počkej,“ pousmála se Xénie a lehce přejela konečky prstů po jeho hrudi. Mokré skvrny od slz zmizely.
„Dík,“ mrkl na ni a spěšně zamířil do krámu.
Před pultem stála neznámá elegantní žena asi v jeho věku, možná o něco mladší. Nemohl si nevšimnout, že je velmi krásná, a podle sebejistého postoje zřejmě zvyklá na obdiv a poklony.
Překvapeně a trochu pohrdavě se rozhlížela po vystavených novinách a krabičkách cigaret. „Řekli mi, že tu najdu obchod s amulety, ale asi došlo k omylu,“ pronesla tiše, aniž odpověděla na jeho pozdrav.
„Jste na správné adrese,“ ujistil ji. „Můžu vám nějak pomoct?“
„Vy jste Evžen Vulpes?“ zaostřila na něho.
Přikývl.
„Trochu jsem se na vás vyptávala. V Budči mi vás doporučili jako nejlepšího odborníka na praktická ochranná kouzla,“ řekla zvolna jakoby na vysvětlenou svého dotazu, a přitom si ho prohlížela s tak soustředěným zájmem, až ho to poněkud vyvedlo z míry. Na občasné zálibné pohledy žen byl zvyklý a většinou ho docela těšily, ale tohle přehnané zkoumání v něm vyvolávalo spíš rozpaky než polichocení.
Náhle se měkce usmála a zahnala tak nepříjemný první dojem. „Vlastně jsem si vás představovala úplně jinak.“
Pousmál se také a pokrčil rameny: „A co pro vás můžu udělat?“
„Jak bych vám to vysvětlila…,“ začala pomalu. „Někdo mě ohrožuje… vím, kdo to je, ale mám důvody, proč proti němu nechci nic podniknout. Bojím se, že se pokusí ovlivňovat moje vědomí. Dokázal byste mi opatřit něco, co by mi pomohlo vytvořit si ochrannou bariéru?“
Evžen zamyšleně svraštil obočí: „Ohrožuje vás na dálku?“
„Ano. Můžete mi pomoci?“ Opřela se o pult a prosebně k němu vzhlédla. Evžen mimoděk hněvivě zauvažoval o tom, jaký mizera se asi může pokoušet téhle ženě uškodit. Vypadala v té chvíli tak bezbranně a líbezně, že jen málokterý muž by zůstal lhostejný.
„Ale ovšem,“ ujistil ji sebevědomě a obrátil se k postrannímu regálu. Po paměti bez tápání sáhl do správné police a obsah regálu se okamžitě změnil, místo časopisů se vynořily přihrádky s různobarevnými kameny.
„Ach, to je nádhera,“ neudržela se zákaznice, přiskočila blíž a okouzleně se sklonila nad truhličkou s třpytivými rubíny.
Evžen postřehl koutkem oka, že chce jeden kámen vyjmout, a varovně ji popadl za zápěstí: „Pozor.“
S rozšířenýma očima se překvapeně napřímila, ale nesnažila se mu vytrhnout. Cítil její rozechvění. A také nesmírně silnou magickou energii, která při jejím křehkém vzhledu až překvapovala.
Pustil ji a o krok ustoupil. „Promiňte. Hrozilo vám ošklivé zranění, protože ty kameny jsou chráněné železy,“ prohodil na vysvětlenou. „Navíc rubín se v téhle situaci nehodí. Lepší bude tyrkys.“
Žena se zářivě usmála: „Ach tak, děkuji za upozornění. Jste nesmírně pohotový.“
„Naštěstí,“ usmál se také. Vybral lesklý modrozelený kámen a podal jí ho. „Mějte ho u sebe, ale nenoste ho přímo na těle a dávejte pozor, aby se ho nedotkla žádná kosmetika, to mu škodí. A čas od času byste ho měla zahrabat do hlíny, aby se vzpamatoval. Pak vás proti černému ovlivňování na dálku ochrání spolehlivě.“
„Vy jste báječný,“ zapředla a bez váhání tyrkys koupila.
„Mimochodem,“ pronesla před odchodem významně, „jmenuji se Regina Černínová. Jsem si skoro jistá, že se na vás znovu obrátím. Myslím si, že spolupráce s vámi bude velmi užitečná.“ Obdařila ho posledním jiskřivě svůdným úsměvem a zmizela. Evžen se pobaveně ušklíbl.
Vzápětí vešel další zákazník, který nutně potřeboval něco proti jedovatým červeným stonožkám, co mu zamořily chatu. Evžen se pustil do hledání přísad do příslušného lektvaru a zářivá blondýna se mu okamžitě vykouřila z hlavy. Všiml si, že mu začínají docházet některé zásoby, a uvědomil si, že musí stihnout udělat důkladnou inventuru a všechno zboží doplnit, dokud má ještě čas. Nechtěl Xénii zatěžovat ještě další prací navíc, až se nebude moct starat o obchod sám.
S povzdechem zahnal černé myšlenky a přinutil se soustředit na složení lektvaru.

***

Regina prozatím neměla, proč se dál v Lysolajích zdržovat, a tak se vrátila rovnou do svého malého elegantního bytu v Železné ulici na Starém městě pár kroků od čarodějnické čtvrti.
Návštěva v obchodě s amulety vůbec nebyla náhoda, a kdyby Evžen tušil, co se skrývá za jejím zájmem, určitě by nezůstal tak lehkomyslně lhostejný.
Samozřejmě si o něm předem zjistila, co se dalo, to bylo snadné, prostě se zastavila v Budči za svou bývalou spolužačkou Swiatnicou Òdżińovou a ani se nemusela příliš vyptávat.
Případ černé sanitky se přetřásal na každém rohu a Ludvík Konfršt byl přece také budečský profesor, tudíž odhalení jeho tajného zločineckého života školou pořádně otřáslo. Swiatnica neměla tušení, že Regina s Konfrštem léta udržovala poměr, a tak bez zábran vzrušeně chrlila všechno, co o tom případu věděla, a Regina ji musela spíš brzdit. Zděšené a pohoršené výkřiky ji nezajímaly.
„Evžen Vulpes? Jistěže ho znám. Ty se na něj nepamatuješ? Byl o tři ročníky pod námi a specializoval se na magické kameny. Je to liškomág. Má tady ve škole syna a občas se zastaví v knihovně. Doufám, že mu ten soud dopadne dobře, je to fajn kluk a zasloužil by si, aby ho osvobodili.“
Regina skryla svůj vztek a nechala její názor bez komentáře. Měla v úmyslu toho „fajn kluka“ bez milosti strašlivě proklít za to, jak ji poškodil.
Regina pocházela z obyčejné rodiny, přesto patřila k nejmocnějším čarodějkám své generace a dobře to věděla. A stejně dobře dokázala svoje schopnosti skrývat. Mohla zůstat v Budči a učit tam černou magii. Mohla se stát vyhledávanou zaklínačkou. Mohla zaujmout významné postavení ve Velké radě. Ale nic takového ji nelákalo. Mnohem pohodlnější a příjemnější bylo najít si bohatého partnera, který ji rozmazloval a zahrnoval přepychem, a pokud by si snad někdy dovolil v něčem jí odporovat, však ho už dovedla snadno zkrotit nebo si bez skrupulí najít lepšího.
Ludvík Konfršt byl ze stejného těsta jako ona, obojaký, schopný, tvrdý a bezohledný. Reginu nikdy nezajímalo, odkud se vlastně bere jeho bohatství, bylo jí jasné, že z profesorského platu by si nemohl dovolit vydržovat tak náročnou milenku, ale to jí bylo jedno. Hlavně že jeho zdroje nevysychaly a že ve své nadutosti s oblibou dokazoval, že jí může dopřát opravdu cokoliv.
Jenže Konfrštova zločinecká činnost se právě pečlivě vyšetřovala a Regina si uvědomovala, jak je dobře, že si Konfršt vždycky přál udržovat jejich poměr v tajnosti, nejen protože byl ženatý, ale také protože luxusní milenka by k němu mohla přitáhnout podezření. Díky tomu nikdo z Vyšehradu o Reginu neprojevil sebemenší zájem.
Mohla tedy zůstat v klidu v závětří, ale místo toho se užírala vzteky, o co všechno ji připravil ten bláznivý lišák, co strkal nos do něčeho, po čem mu vůbec nic nebylo. Podle jejího přesvědčení si zasloužil mnohem horší trest než jen vězení. Beztak dostane jen pár měsíců, nanejvýš rok. To nic není. Ona pro něj naplánovala dlouhé a pomalé umírání v nesnesitelných bolestech. Nebyl by první nepřítel, který takhle pocítil její hněv.
Jenže nakonec si to rozmyslela a z toho krámku odešla, aniž se mu pokusila ublížit, a dokonce s nákupem pod rychle vymyšlenou záminkou, aby si připravila snadnou cestu zpět. Hlavou jí bleskl nový plán, mnohem rafinovanější a také víc vzrušující než pouhé prokletí.
Při bezprostředním setkání jí totiž ten muž začal připadat víc než zajímavý. Vlastně se jí zalíbil tak, že ji to až zaskočilo, protože sice měl docela příjemné rysy a sympatický úsměv zdůrazněný vějířky vrásek u koutků očí, ale rozhodně se nedal považovat za krasavce. Samozřejmě byl zrzavý a na její vkus taky mohl být vyšší. Přesto jí teď nešel z hlavy. Přitažlivost mu zřejmě překvapivě dodávala právě ta jeho liščí podstata. Pružná štíhlá postava a lehké sebejisté pohyby, pronikavé tmavohnědé oči, okouzlující právě tím, že nebyly lidské. A když ji chytil za ruku, aby ji ochránil před úrazem, všimla si, že má navzdory drápům jemné a citlivé prsty.
Při tom bezděčném doteku bleskově využila svou pečlivě rozvíjenou schopnost rozeznat úroveň kouzelné moci. Ucítila spoustu výbušné vitální energie a silnou magii pevně opřenou o zem a přitom neobvykle divokou a nezkrocenou běžnými pravidly. Vzrušilo ji to tak, že po něm okamžitě zatoužila.
Liščí mágové sami sebe považovali za výjimečné a bývali pyšní na svůj starobylý mocný rod, ji však nikdy moc nezajímali, vždycky je považovala víc za zvířata než za lidi, jejich liščí atributy ji odpuzovaly a jejich sklon držet se pohromadě a pečlivě si střežit svoje tajemství ani moc nepovzbuzoval k navazování bližších vztahů. V Budči v její době pár liščích studentů bylo, ale téměř se na ně nepamatovala. Nedokázala si vybavit, že by Evžena někdy dřív vůbec viděla, ať už ve škole nebo později. Lišky však měly odjakživa také pověst odvážných a schopných drzounů, kterým jsou zákony k smíchu a kteří si šikovně dokážou prosadit svou za každou cenu. Evžen bude také takový, cítila to.
Na atraktivnosti mu jen přidávala ještě jedna věc. V drahocennostech se vyznala dokonale, a tak i tím krátkým pohledem stačila zhruba odhadnout cenu kamenů v jediné truhličce, kterou jí mimoděk ukázal. Jaké bohatství potom může ukrývat celý krámek? Napadlo ji, že s tím Evženovým obchodem to bude nejspíš podobné jako s ním samotným. Pod zdánlivě obyčejným nátěrem se schovává něco zvláštního a podmanivého.
Přehodila modrozelený kámen z ruky do ruky a rozhodla se. Zničit takového chlapa kletbou by byla škoda. Raději spojí příjemné s užitečným. Připravil ji o milence a mimochodem také o zdroj pohodlných příjmů. Bude tedy jen spravedlivé, když ho sám nahradí.
Regina vstala z křesla a přešla k toaletnímu stolku. S uspokojením se prohlédla v zrcadle. Z ozdobného kovaného rámu na ni hleděla krásná mladistvá okrouhlá tvář s velkýma modrýma očima a jemnými rty, lemovaná promyšleně rozcuchanou hřívou zlatavých kudrlinek přesně podle poslední módy. Její světle fialový hábit připomínal spíš elegantní róbu a dokonale zdůrazňoval všechny její přednosti.
Všimla si, že Evžen nezůstal vůči jejímu půvabu netečný. Svést ho by tedy nemělo být nic těžkého, a jakmile ho jednou dostane do své moci, stane se poslušnou loutkou v jejích rukou.
Swiatnica se snad zmínila, že má rodinu. Ale na tom nezáleží, nebyl by první, kdo kvůli ní ztratil hlavu tak, že zapomněl na všechny dosavadní závazky. Jen ho nejspíš bude muset dostat pryč z jeho prostředí, aby měla situaci plně pod kontrolou. To bude díky jeho zaměstnání snadné. Lusknutím prstů si přivolala dopisní papír a pero a po chvíli uvažování začala psát:
„Vážený pane Vulpesi, jsem Vám vděčná za Vaši dnešní pomoc, ale obávám se, že nebyla dostatečně účinná. Neviním z toho Vás, sama jsem podcenila nebezpečí, které mi hrozí. Vím jistě, že jsem se stala obětí černé magie. Nacházím se ve strašlivé situaci a neodvažuji se vyjít z domu. Velice se bojím a spoléhám na Vás, nemám nikoho, kdo by mi pomohl. Očekávám Vás dnes po západu slunce, jste má poslední naděje. Vaše Regina Černínová.“
Pročetla si dopis ještě jednou. S uspokojením usoudila, že zní dostatečně naléhavě a neurčitě, aby vzbudil jeho zájem, připsala svou adresu a dopis zapečetila. Ostře pohlédla na vyhaslý krb. Okamžitě v něm vyšlehly plameny. Přiložila si dopis ke rtům a zašeptala jméno adresáta, potom svěřila obálku ohni. Zavířila a zmizela.
Regina netrpělivě čekala a poklepávala konečky prstů na římsu. Když už čekání začalo přesahovat snesitelné meze, plameny přece jen vyhodily odpověď.
Zachytila svůj vlastní dopis mezi prsty a nedočkavě ho rozložila. Na spodním okraji přibyla rozmáchlá a téměř nečitelná čmáranice obyčejnou tužkou: „Můžete se mnou počítat. E. V.“
Tak a je to. Má ještě pár hodin čas, aby se přichystala.
Stačilo několik letmých gest, aby zmizel nepořádek a byt rázem vypadal co nejútulněji a nejpříjemněji. Zkušeně nařasila závěsy, rozsvítila několik lampiček a přidala voňavé koření. Malebně rozložila nadýchané polštářky na saténovém přehozu přes širokou postel a jakoby omylem nechala pootevřené dveře do ložnice. Mávla rukou s dokonale upravenými perleťovými nehty a starožitný gramofon s obrovskou zlatou troubou tiše spustil něžně sladkou houpavou melodii. Parlez-moi d´amour… Chvíli zaujatě poslouchala a mimoděk se zasněně usmála. Píseň ji skoro dojala, ale rychle se vzpamatovala. Na sentiment bude mít ještě času dost.
Dopřála si dlouhou koupel a zbytek času věnovala pečlivé úpravě svého zevnějšku. Podle Evženova nedbale ošuntělého oblečení odhadovala, že si na zbytečnou okázalost nejspíš nepotrpí, a tak se nalíčila jen velmi nenápadně a po dlouhém váhání si vybrala lehké starorůžové šaty, které rozzářily její pleť a lichotivě splývaly v jemných záhybech až ke kotníkům. Usoudila, že odhalená ramena působí svůdněji a přitom méně vyzývavě než hluboký dekolt. Nechce ho přece vyplašit hned mezi dveřmi.
Slunce konečně zapadlo a svíčky zahnaly pološero přívětivými hebkými plamínky.
Regina vklouzla do střevíčků a naposledy se zkontrolovala v zrcadle. Letmo poupravila účes. Zaplašila tvrdý a soustředěný výraz v modrých očích a s obratností zkušené herečky ho nahradila něžnou bezbranností. Přidala mírný úsměv. Perfektní.
Ozvalo se energické zaklepání na dveře. Regina pomalu napočítala do deseti a otevřela.

***

Připravený úsměv zmrzl Regině na rtech.
Na chodbě stála drobná žena v džínách a vybledle zeleném tričku. Tmavé vlasy s narudlými odlesky měla nepořádně svázané v týle, a když se usmála, odkryla špičaté ostré zuby. „Jste paní Regina Černínová?“ ujistila se. „Psala jste nám, že potřebujete pomoc.“
„Psala jsem panu Vulpesovi,“ odpověděla zaskočená Regina chladně.
„Já jsem Xénie Vulpesová,“ vysvětlila žena, nadhodila si na rameni malý ošoupaný batůžek a znepokojeně se podívala po sousedních dveřích, jako by si nebyla jistá, jestli tam někdo neposlouchá. Bez vyzvání hbitě vklouzla do bytu a zavřela za sebou.
„Evžen se omlouvá, musí se věnovat jiné neodkladné zakázce. Nemusíte mít žádné obavy. Rušení kleteb proti lidem je můj obor. Určitě vám dokážu…“ Zarazila se a překvapeně se rozhlédla po navoněném intimně osvětleném pokoji. „…pomoct,“ dopověděla tiše a trochu podezřívavě si přeměřila Reginin pečlivě upravený zevnějšek a otevřené dveře do ložnice.
Regina musela přivolat na pomoc veškeré sebeovládání, aby nedala najevo zklamané roztrpčení. Počítala se vším. Uvažovala, že Evžen její pozvání možná odmítne nebo odloží schůzku na jindy. Nebo že se bude příliš zdráhat. Že se sice nechá svést, ale potom toho bude pokrytecky litovat a ona se možná bude muset uchýlit ke kouzlům, aby ho k sobě připoutala. Napadlo ji dokonce, co když se jí to s ním nebude líbit tak, jak doufala. Nepravděpodobné, ale ne nemožné. Tohle všechno v duchu probrala a připravila si vhodná řešení situace. Jediné, co jí vůbec nepřišlo na mysl, že místo sebe lhostejně pošle manželku a sám se bude věnovat něčemu, co mu připadá zajímavější nebo důležitější.
Xénie upřela na Reginu neobvykle zlaté nedůvěřivé oči: „Takže co máte vlastně za problém?“
To kdybych ti řekla, holčičko, tak se tady na místě sesypeš, pomyslela si Regina vztekle. „Jak jsem psala,“ řekla nahlas odmítavě. „Prokleli mě. Tady ten váš oblázek nefunguje.“ Pohrdlivě sebrala tyrkys z odkládacího stolku a hodila ho Xénii pod nohy.
Xénie se zamračila. „Tohle bych na vašem místě už nedělala,“ poznamenala s tichým hněvem, napřáhla ruku a tyrkys jí přistál v dlani. Odložila ho na komodu vedle sebe. „Jak se to prokletí projevuje?“
Regina se uvelebila v křesle. Ani ji nenapadlo vybídnout Xénii, ať se také posadí. „Trpím úpornými bolestmi hlavy. Doma se cítím dobře, ale jakmile vyjdu ven, je to nesnesitelné,“ zaimprovizovala rychle. „Ztrácím orientaci. Zapomínám cestu a točím se v kruhu. A navíc tu kletbu na sobě cítím. Každou minutu. Dovedete si to aspoň představit?“
Xénie vážně přikývla. „Docela čítankový příklad lehké kletby,“ zamumlala. „Dovolíte?“ Hbitě přistoupila k Regině a jemně se dotkla konečky prstů jejího čela.
Regina ucítila závan magie jako svěží vítr, podrážděně ucukla a odstrčila ji.
Xénie couvla a pomalu si opřela ruce o boky. „O co vám jde?“ zeptala se nebezpečným tónem a její zlaté oči se výhružně zablýskaly.
Regina okamžitě pochopila, co se stalo. Během toho krátkého doteku si stačila ověřit, že tahle neupravená hubená holka je také dost mocná čarodějka, možná dokonce mág. Muselo pro ni být hravě snadné zjistit, že žádné prokletí neexistuje. A zřejmě také poznala, že Regina je natolik magicky schopná, aby se jednoduchého uhranutí bez potíží obratem zbavila sama.
Neměla jí dovolit ten kontakt, to byla chyba. Navztekaná sama na sebe popuzeně vyskočila a přešla do útoku: „Co si to vůbec dovolujete? Ostatně jsem se vás o nic neprosila.“
„To si myslím,“ vycenila Xénie špičáky. „Čekala jste mého muže. Není tak těžké si domyslet proč asi. Kvůli kletbě určitě ne.“ Pohrdlivě mávla rukou okolo sebe a plamínky svíček se zatřásly.
„Jste směšná,“ odsekla Regina. „Co je mi po něm?“
„Právě že nic,“ vybuchla Xénie zuřivě a v pokoji se slabě zablesklo. „Něco takového už nikdy nezkoušejte. Neopovažujte se znovu ani přiblížit k našemu domu. Dokud jsem tady já, vy u nás nemáte co pohledávat, je vám to jasné?“
Uražená Regina neodpověděla, jen se podívala po svíčkách okolo. Plamínky se odpoutaly od knotů a jako roj se slétly na Xénii. Ta zbledla, uskočila ke dveřím a nastavila kouzlu zkřížená zápěstí. Ohníčky nezhasly, jen začaly zmateně kroužit.
„Koukej odtud zmizet, ty zatracená mrňavá liško, než s tebou pořádně zatočím,“ syčela Regina.
„Já ti ukážu, co lišky dovedou,“ zavrčela Xénie, zvedla ruce a v tom okamžiku prudký poryv větru rozprskl čarovné plamínky po stěnách, převracel nábytek a měnil původně elegantní pokoj ve spoušť. Servané závěsy odlétly z oken a tabulky skla se rozdrnčely a popraskaly. Samotnou Reginu proud ledového vzduchu odhodil až na opačný konec místnosti. Narazila bolestivě do zdi a svezla se na koberec. Vichr ji dusil a ochromoval, nedokázala mu vzdorovat ani odrážet pokácené židle a knihy a různé drobnosti stržené z poliček, které na ni tvrdě dopadaly. Nemohla ani promluvit, aby tu rozběsněnou šelmu požádala, ať kouzlo odvolá.
„To bylo poslední varování, ty načinčaná potvoro.“ Xénie konečně zmizela a vítr utichl.
Regina se až po dlouhé chvíli velmi těžce a pomalu zvedla z podlahy a automaticky se pokoušela upravit si rozježené vlasy a potrhané šaty. Celé tělo ji bolelo, a když přehlédla zničenou místnost, vzteky ji pohledem div nepodpálila. Ale ještě mnohem víc než utrpěné škody ji rozzuřila ta potupná porážka.
Nikdy, nikdy v životě si nikdo nedovolil zkřížit jí plány. Regina byla odjakživa zvyklá, že jí všichni ochotně slouží, že každý její rozmar se plní, sotva jen vysloví svoje přání. Uměla velice dobře využívat své nevšední krásy a přitažlivé křehkosti, a pokud někdy selhala tahle prostá ženská zbraň, tak tu vždycky byla ještě magie. Nikdo se neodvážil postavit se jí do cesty, a pokud se přece jen náhodou našel někdo tak pošetilý, smetla ho jako obtížný hmyz a ani se neohlédla. Xénie ji proto svou opovážlivostí rozzuřila snad ještě víc než Evžen, který jí s takovou samozřejmostí převrátil pohodlný život vzhůru nohama.
Dostanou, o co si koledovali. Uchýlí se k magii, aby si vyřídila účty. Svůj původní plán zkusit to nejdřív po dobrém právě zavrhla.
Jako v horečce rozčileně přecházela sem a tam po svém poničeném bytě a soptila vzteky. Teď už nešlo jen o Evžena, teď se její hněv soustředil hlavně na jeho ženu. Přála si zničit je oba tak, aby co nejvíc trpěli. Každá pomsta se jí zdála příliš malá a nicotná za tu ponižující urážku.
A už se jí také začal v hlavě rýsovat záludný plán. Před časem dostala od Konfršta jistý vzácný artefakt a trochu si s ním zaexperimentovala. S úžasem zjistila, co všechno je možné, a právě teď má příležitost vyzkoušet ho naostro. Bude to znamenat složité přípravy a velké riziko, ale vzrušující hra na život a na smrt ji lákala, tím spíš, že o úspěchu nepochybovala. Záleží jen na tom, kolik bude mít času.
„Tohle jsi neměla dělat, ty mrcho zrzavá,“ procedila nahlas skrz zuby. „Teď ti ukážu, co zas pro změnu umím já. Přísahám, že i kdyby to měla být poslední věc, kterou udělám, tak tě připravím o všechno, o tvůj dům, na kterém si tak zakládáš, o tvoje drahokamy i o toho nafoukaného lišáka. Tohle všechno bude moje a tobě zbydou jen ty žluté oči pro pláč.“

***

V den, kdy začal první soud v souvislosti s černou sanitkou, hořela netrpělivostí, aby už znala rozsudek, ale na Vyšehradě se neodvážila ukázat. Nechtěla zbytečně přitahovat pozornost.
Raději zašla do čarodějnické čtvrti, usadila se v kavárně a s předstíraným klidem čekala, až přinesou čerstvé noviny.
Dočkala se krátce po poledni a dychtivě se začetla do zprávy na první stránce.
PRVNÍ ROZSUDEK V PŘÍPADU ČERNÉ SANITKY VYNESEN!
Naše redakce nadále pečlivě sleduje vývoj otřesného případu černé sanitky, který pobouřil kouzelnickou veřejnost v květnu letošního roku.
Velká rada čarodějů na Vyšehradě dnes povolala k soudu Evžena Vulpese (38), který společně s Jetřichem Pohorským (32) vnikl letos 7. května do domu smutně proslaveného profesora Ludvíka Konfršta (+57) ve snaze osvobodit oběť únosu. V nastalé potyčce přímo nebo nepřímo způsobili smrt samotného Ludvíka Konfršta a jeho pěti pomocníků.
Na základě důkazů předložených vyšehradskou kriminální policií byl Evžen Vulpes obviněn z nepřiměřené sebeobrany a ke svým činům se přiznal. Ohledně Jetřicha Pohorského, který zůstává nezvěstný a policie po něm intenzívně pátrá, vypověděl, že ho od onoho osudného večera již neviděl a dál k němu nemá co říci.
Velká rada odsoudila Evžena Vulpese k šesti měsícům vězení v podzemním žaláři na Vyšehradě. Trest nastoupil okamžitě.
Policie již zadržela sedm osob podezřelých z nekalých obchodů s lidskými orgány a dalších nezákonných styků s bestiálním Ludvíkem Konfrštem a shromažďuje poslední důkazy. Soudní proces s nimi by se měl konat v následujících měsících.
O dalším vývoji případu budeme naše čtenáře samozřejmě informovat. Černá sanitka…
A tak dále. Rekapitulaci případu číst nepotřebovala, to všechno už dávno věděla.
Regina složila noviny a odhodila je na mramorový stolek. Sáhla po poloprázdném šálku a rychle v něm ukryla krutý úsměv. Půl roku není moc, ale zároveň je to spousta času na to, aby se patřičně připravila a nachystala lišákovi hezké uvítání, až ho pustí z té vlhké kamenné díry. Ta jeho mrňavá zubatá ženuška bude trpce litovat, že se někdy odvážila napadnout Reginu Černínovou.

***

Říjen 1988

Rozednívalo se, ale v uzounkých okénkách, spíš jen škvírách pod stropem v tlusté zdi vyšehradského vězení, se ještě neobjevil ani paprsek světla. Jen vlhký vítr dokázal chvílemi s ostrým zahvízdnutím proniknout dovnitř. Po hladkém tmavošedém kameni občas váhavě sklouzla kapička vody, splynula se svými sestrami, sjela jako tenká ledová stružka a rozprskla se na podlaze. Nebude to už trvat dlouho a změní se v jinovatku.
Lišák schoulený na zašlé opotřebované matraci se prudce vytrhl z neklidného spánku a zalapal po dechu. Srdce mu bušilo jako splašené. Roztřeseně se pokoušel vybavit si podrobnosti děsivého snu, ale marně. Vzpomínal si jen na vířící plameny a byl si jistý, že se mu zdálo o něčem strašlivém, co postihlo jeho děti.
Nervózně křísl drápky. Zamžoural do světla a mechanicky mávl tlapkou, aby vykouzlený plamínek poslal do vzdálenějšího kouta. Přemýšlel, jestli ten sen nemůže znamenat varování. Co když jeho rodině skutečně hrozí nějaké nebezpečí?
Z rozčilujících úvah ho vytrhlo zaskřípání těžkých dveří. Vešel strážník, kouzlem za sebou zavřel a pohoršeně se podíval na plamínek v koutě: „Už zase tady čaruješ?“
Položil na podlahu misku s nějakou kaší a džbánek vody a nevrle přikázal: „Proměň se, ať můžu zkontrolovat, že jsi to ty.“
„Jeden by si myslel, že už si mě konečně pamatuješ,“ zabručel Evžen otráveně, ale poslechl a ukázal se v lidské podobě. Sotva za strážníkem zapadly dveře, znovu se proměnil v lišku. Lépe se mu tak snášela lezavá zima a vůbec všechno nepohodlí a špína.
Strašlivým kořenům nakonec naštěstí unikl, ale i tohle vězení pro něho představovalo hrozný trest. Fyzické útrapy vůbec neznamenaly to nejhorší. Ubíjela ho vnucená nečinnost, samota a stísněný prostor. Nikdy nevydržel dlouho v klidu. Neustále něco dělat, být mezi lidmi, povídat si, účastnit se všech zajímavých událostí a vědět o všem, co se kde šustne, to vždycky potřeboval k životu stejně nutně jako otevřenou krajinu, blízkost svých dětí, milování nebo kontakt se svými kameny a stromy. Chyběla mu práce, jeho zákazníci, přátelé, sousedé… V přísném sevření mlčenlivých zdí si zoufal.
Každý den se nekonečně vlekl minutu po minutě stále stejně. Zbyla mu jen spousta času na přemýšlení, na nekonečné rozebírání všech ukvapených rozhodnutí a omylů, na připomínání nepatrných opominutí a lehkomyslné nevšímavosti, ze kterých se vyklubaly osudové chyby. Kdyby tu a tam nakonec shovívavě nemávl rukou nad něčím, co ho nepříjemně zarazilo, snad by si dokázal připustit včas, že věří nesprávnému člověku. V bezmocném vzteku kousal sám sebe až do krve, když si znova a znova uvědomoval, že kdyby se nenechal oklamat předstíraným přátelstvím jednoho zrádce, možná by ani tak téhle kobce neunikl, ale aspoň by ho nestrašila mrtvá tvář děvčete, jehož smrt zavinil.
Výčitky svědomí ho trýznily jako žhavé jehly a v mučivé samotě se ničím nedaly odehnat. Znova a znova stále dokola se mu vtíraly představy hrůzy, kterou musela v poslední chvíli zakusit, žalu jejích rodičů, možná sourozenců, přátel… Neúprosná skutečnost, že ani potrestání ani jeho hluboká a upřímná lítost na věci nic nezmění, byla zdrcující.
Stále stupňovaný bolestný stesk po vlastních dětech a ženě se mísil s obavami, jestli je doma všechno v pořádku. Letos poprvé nebyl u Radčiných narozenin ani nemohl vyprovodit Drahoše při návratu do školy. Zmeškal Bořkův první budečský den. Neměl ponětí, jak se daří Xénii a očekávanému miminku. Žádné zprávy. Velitel strážníků mu striktně zakázal veškerý kontakt s vnějším světem, nedovolil ani, aby posílal nebo dostával dopisy, natož balíčky nebo dokonce návštěvy. Nedokázal Evženovi odpustit, jak ho loni zesměšnil útěkem z vyšetřovací vazby, a tak ho s obrovským gustem strčil do nejpřísněji zabezpečené cely, odkud by dokázal uprchnout snad jen duch, vydal rozkaz, že se k němu nikdo a nic kromě prověřených stráží nesmí přiblížit pod žádnou záminkou, a i tak ho v nepravidelných intervalech chodili kontrolovat, jestli se nepokouší zmizet nebo vyvést nějakou jinou nehoráznost. Za jiných okolností by se Evžen tou nesmyslnou posedlostí bavil, ale takhle jen zesilovala jeho smutek.
Aby se úplně nezbláznil, snažil se aspoň mluvit se stěnami. S u něj nevídanou trpělivostí pomaličku nahlodával magickou bariéru, která tady znemožňovala přirozený kontakt s kameny. Celé hodiny netečné zdi obcházel, prsty kreslil kontaktní čáry, hledal místa, kudy proudí energie, dotýkal se šedých kamenů, hladil je a snažil se získat si jejich přízeň, zvolna navazoval spojení, budil je ze spánku a prosil, aby mu naslouchaly a odpovídaly. Zatím dosáhl jen toho, že ho začaly vnímat. Poznal, že už cítí jeho vůli, i když se stále ještě zdráhají reagovat. Zlomyslně se bavil aspoň představou, jak se Kadrnožka vztekne, až jednou zjistí, že dokonalost zdejší antimagické bariéry je přece jen narušená.
Dneska ale na hraní s kameny neměl ani pomyšlení. Tísnivý dojem, který v něm zanechal zlý sen, nemizel, naopak, jeho úzkost se stále stupňovala. Instinkt mu napovídal, že jeho rodina je v ohrožení, a marně se snažil rozumně si připomínat, že Xénie je dost chytrá, obratná a nedůvěřivá na to, aby dokázala ochránit sebe i Radku, a že oba chlapci jsou ve škole v naprostém bezpečí. Jeho vlastní selhání mu neustále krutě připomínalo, že každý může udělat chybu, chytit se do pasti nebo podlehnout černému kouzlu. A Budeč sice představovala téměř nedobytnou magickou pevnost a přísný školní řád studenty všemožně chránil, ale jak dlouho trvalo kdysi jemu, než objevil, jak se tajně dostat ze školy ven? Nepochyboval o tom, že Drahoš na to už dávno přišel taky a že se nebude příliš zdráhat podělit se o tajemství s mladším bratrem.
Evžen nervózně přecházel sem a tam, pokud mu to úzká kobka dovolovala, a cítil se víc než kdykoliv jindy doslova jako v kleci. Kdyby teď našel jakýkoliv způsob, jak se dostat ven, bez ohledu na následky by neváhal ani minutu. Nedokázal se ovládnout, jeho úzkostná předtucha se měnila v naprostou jistotu. K večeru už vůbec nepochyboval, že se stalo něco příšerného, a zalykal se šíleným bezmocným strachem.
Vstoupila večerní stráž a Evžen se vší mocí donutil zklidnit. Všiml si, že tenhle strážník je nový. Mladý chlapec, co určitě sotva vyšel ze školy, a zjizveného lišáka si prohlížel se zvědavostí smíšenou s trochou obav a dokonce s jakousi úctou. Nevyzval ho, ať se promění.
Evžen dostal nápad. „Počkej,“ zašeptal, když mladík položil misku na podlahu a chystal se k odchodu. „Chtěl bych tě o něco poprosit.“
Strážník se vyčkávavě zastavil. To Evžena povzbudilo, a tak se mu svěřil se svým strachem o rodinu. „Bydlím v Lysolajích v trafice, číslo třináct. Moc tě prosím, jdi se tam podívat a zjisti, co se přihodilo.“
„To nemůžu,“ namítl strážník vylekaně. „Je to proti předpisům.“
„Prosím,“ naléhal Evžen zoufale. „Moji synové jsou v Budči, ale doma mám malou dcerku. A moje žena čeká další dítě. Už čtvrt roku o nich vůbec nic nevím, nesmím dostávat zprávy. Jen se tam podívej, nechci po tobě, abys předával dopis nebo něco. Nerad bych ti způsobil potíže. Ale potřebuju pomoc a ty jsi jediný, na koho se můžu obrátit.“
V mladíkově tváři se mihl soucitný výraz. Zaváhal, ale nakonec znovu zavrtěl hlavou: „Je to zakázané. Odpusťte.“
Rychle vyšel z kobky, zámek zaskřípal a zklamaný Evžen chvíli jen otupěle zíral do prázdna. Pak se trochu vzchopil. Blesklo mu beznadějně hlavou, že když to nejde jinak, bude se nejspíš muset pokusit zjednat si cestu ven násilím. Ta představa se mu příčila, ale nic jiného ho už nenapadlo.
Ze spřádání divokých plánů ho asi po dvou hodinách vytrhlo zašramocení dveří. Kdosi se pokoušel co nejtišeji a jakoby pokradmu odemknout. To bylo velmi neobvyklé.
Evžen vyskočil a napjatě čekal, co se bude dít.
Mladý strážník se vrátil. Pečlivě za sebou zavřel a sedl si na bobek vedle matrace, aby mohl mluvit šeptem. Nejspíš ho nenapadlo, že lišák by ho slyšel stejně zřetelně, i kdyby zůstal stát hned u dveří.
„Asi jsem to neměl dělat, ale bylo mi vás líto,“ přiznal. „Moje sestra taky zrovna čeká první dítě a… no prostě před hodinou mi skončila služba, tak jsem se tam přece jen šel podívat, jak jste chtěl.“
Evžen netrpělivostí až poskočil, ale nepromluvil.
„S vaší ženou jsem nemluvil, to jsem si netroufl, ale myslím, že jsem ji viděl. Díval jsem se výlohou do té trafiky, svítilo se tam. Je drobná a tmavovlasá? Hezká?“
Evžen přikývl.
„Je zaručeně v pořádku,“ ujistil ho mladík vážně. „Vypadala dokonce náramně spokojeně, usmívala se. Nemusíte se už bát.“
Evžen se vyčerpaně zhroutil na matraci. Náhlá obrovská úleva bolela skoro stejně jako předchozí děs.
„Děkuju,“ vydechl vděčně. „Strašně moc ti děkuju.“
„Rádo se stalo, ale už to po mně víckrát nechtějte,“ odpověděl strážník a napřímil se.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Evžen tiše.
„Čeněk. Ale nepovíte nikomu, že…“
„Samozřejmě že ne,“ zazubil se Evžen. „A pamatuj si, Čeňku, že ti dlužím službu.“
Čeněk se usmál: „Jako by se stalo. Máte toho i tak na krku až dost.“
„Za pár měsíců jsem venku,“ připomněl mu Evžen. „Kdybys cokoliv potřeboval, tak víš, kde mě najdeš. My lišky nejsme nevděčné.“
Čeněk odešel a Evžen se už uklidněně stočil do klubíčka. Poznal, že mu mladík nelže. Po dlouhé době okamžitě tvrdě usnul a tentokrát se mu nezdálo vůbec nic.

***

Téhož dne, kdy se Evžen probudil se zlou předtuchou, jako by nechtěl skončit ranní nápor zákazníků, kteří cestou do práce ve spěchu požadovali své obvyklé cigarety a noviny. Xénie si přitáhla k tělu pletený svetr. Neustále otvíranými a zavíranými dveřmi sem pronikal vlhký chlad podzimního rána. Odpoledne se snad ukáže sluníčko, ale zatím bylo šedivo a smutno a k její náladě to rozhodně nepřispívalo.
S námahou se nutila do úsměvu, mechanicky odpovídala na občasné poznámky a v duchu obdivovala Evžena, jak tohle dokáže zvládat tak lehce a vesele, všechny častější zákazníky si pamatuje a bez zábran si s nimi povídá o jejich záležitostech, které jí připadaly nudné a občas nepochopitelné. S čarodějnickým obchodem mu pomáhala často a ochotně a některé zakázky bez potíží vyřizovala sama, protože jí seděly dokonce lépe než jemu. A také ji bavilo vyrábět amulety a šperky z barevných kamenů a stříbrných drátků. Ale trafika, to byla vždycky jen Evženova záležitost. Ona se obyčejných lidí odjakživa co nejvíc stranila. Pro ni představovali nezajímavé bytosti, které do jejího světa prostě nepatří, i když Evžen s nimi jednat uměl a docela ho to bavilo.
Občas se některý ze stálých zákazníků na Evžena zeptal. Vždycky stereotypně říkala to samé. Že ho dočasně přeložili do jiného obchodu jako výpomoc a za pár měsíců se vrátí. Dost dlouho si lámali hlavu, než vymysleli tuhle aspoň trochu pravděpodobnou krycí historku.
„Mladá paní, říkal jsem startky, ne sparty,“ upozornil ji nerudně starší muž v montérkách a vyburcoval ji tak z roztržitosti. S omluvným úsměvem krabičky vyměnila, a když za ním zapadly dveře, s úlevou se na chvíli posadila na židli za pultem. Od dlouhého stání ji začalo pobolívat v kříži.
Miminko se zavrtělo a Xénie s posmutnělým úsměvem pohladila svoje už mírně vypouklé bříško.
„Ty se máš ještě pořád nejlíp,“ zašeptala. Opřela se loktem o pult a nepřítomně se zadívala na pošmournou ulici. Dobře věděla, že by měla využít chvíli pauzy a jít konečně do kuchyně trochu uklidit. Ještě se k tomu nedostala od té doby, co vypravila Radku do školy a Eva Raposová ji vyzvedla, aby ji přemístila společně se svými dětmi. Za tuhle pomoc jí byla Xénie hodně vděčná. Vždycky vodila děti do školy sama, ale teď musela zůstat v krámě, kde býval po ránu největší frmol.
Dveře se znova rozlétly a Xénie vyskočila. Do krámu se vhrnula asi padesátiletá žena v pomačkaném kostýmu a se složkou papírů pod paží. Mávla nějakou průkazkou: „Kučerová, Výbor lidové kontroly.“ S naprostou samozřejmostí si rozložila desky na pultě a chvíli je studovala. Aniž na Xénii pohlédla, vybídla ji stroze: „Ukažte mi výkazy za poslední měsíc.“ Vtom zpozorněla, narovnala se a konečně se pořádně podívala, s kým mluví. „Co tu vlastně děláte?“ zeptala se přísně. „Má tady být soudruh Vulpes. Proč tady není a co vy jste zač? Nemám tady žádný doklad o nemocenské ani dovolené, o záskoku nemluvě.“
Xénie si povzdechla. Tohle jí ještě scházelo. Neměla ponětí, jaké doklady po ní vlastně chce. Sice pochopila, že by mělo jít o nějakou oficiální omluvu Evženovy nepřítomnosti, ale netušila, jak by vlastně měla vypadat. Blesklo jí hlavou, že zatímco Evžen je zavřený na Vyšehradě, ona by třeba mohla pro změnu skončit v obyčejném vězení. Tak to tedy ne. Mlčky složku s papíry sklapla, a než se kontrolorka nadechla k rozhořčenému protestu, lehce zakroužila dlaněmi okolo jejích spánků.
Žena zamrkala, nechápavě se rozhlédla, jako by si nedokázala vybavit, kde je a jak se tam dostala, a pak se zeptala: „Už přišla poslední Vlasta?“
„Až ve středu,“ odpověděla Xénie úslužným tónem.
Soudružka Kučerová přikývla, sbalila si svoje desky a odešla.
Xénie se znovu sklesle schoulila na židli. Mrzelo ji, že se dokonce už podruhé musela uchýlit k takové obraně. Věděla, že Evženovi by se její zásah vůbec nelíbil, neměl magické zásahy do paměti rád. Ani Xénie si v paměťových kouzlech nijak nelibovala, ale chyběl jí jeho šarm a výmluvnost, aby si poradila jinak. Její beztak špatná nálada klesla na bod mrazu.
Venku se hustě rozpršelo. Další nepříjemný, uplakaný, nekonečný den. Dokud měla všechny tři děti doma na prázdninách, snášela Evženovu nepřítomnost mnohem lépe. Od rána do večera se nezastavila, jak se snažila zvládnout děti, obchod i domácnost, a večer padala únavou. Ale v září se Drahoš vrátil do Budče a s ním odešel do školy i Bořek, letos poprvé, a čas jako by se zastavil.
Doma zůstala jen Radka a Xénie si nemohla nevšimnout, jak se změnila. Dřív veselá a divoká holčička posmutněla, držela se stále doma a usilovně se snažila Xénii pomáhat a byla tak hodná a tichá, že se matka někdy až obávala o její zdraví, i když dobře věděla, čím to je. Stýskalo se jí po otci i po bratrech. Když chlapci odešli do Budče, Radka se nastěhovala k matce do ložnice a Xénii to potěšilo. Aspoň si nepřipadaly tolik opuštěné.
Donutila se vstát a jít konečně něco dělat. Smutek se jí ale zaplašit nepodařilo. Evžen jí tak strašně scházel. Bez jeho energické činorodosti, jeho smíchu, něžností a hravých nápadů se v domě rozléhalo nepřirozené mrtvé ticho.
Xénie byla zvyklá Evžena doplňovat, ne zastupovat, a v nové roli si připadala neobratná a falešná.
Zavadila pohledem o čárky na zdi. Radka si tam odškrtávala dny, které ještě zbývaly do otcova návratu, a Xénie náhle ucítila, jak ji pálí oči. Zbývalo jich ještě nekonečně moc, ještě nesnesitelně dlouho do konce Evženova trápení a její opuštěnosti.
Zacinkal zvonek. Xénie nechala nádobí nádobím, otřela si obličej a rozběhla se do krámu.
Tentokrát to nebyl zákazník. Před pultem stál skřítek a přidržoval si na hlavě plochý čtverhranný balík. Poslíček.
„Zásilka do vlastních rukou pro paní Xénii Vulpesovou,“ ohlásil důležitě. „Bez odpovědi.“
Xénie balíček překvapeně převzala. Nebyl velký, ale zato pořádně těžký. Kdo jí co posílá? Ani nepostřehla, že skřítek už se dávno vytratil, a soustředěně zírala na hnědou lepenku. Žádná adresa ani jméno. Podezřívavě zkusila jednoduché detekční kouzlo, potom vyhrabala z regálu Evženovu bezovou trubičku, aby se podívala, jestli zásilka není nějak očarovaná. Nic nezjistila, a tak opatrně rozřízla obal.
Zevnitř vyklouzl malý lístek žlutého papíru popsaný obyčejnou tužkou. Srdce jí poskočilo, jakmile spatřila důvěrně známé zašmodrchané písmo.
„Má nejdražší. Posílám Ti malý dárek, abys věděla, že jsem na Tebe nezapomněl. Musel jsem nesmírně riskovat, aby se mi to podařilo, a doufám, že Tě potěší. Tvůj milovaný manžel.“
Xénie se zajíkla radostným dojetím. To byl celý Evžen, přestoupit zákaz a riskovat jen proto, aby jí mohl poslat dárek. Kdo ví, jak se mu to vlastně podařilo. Zvědavě balík úplně otevřela a našla v něm trochu zašlé čtvercové zrcadlo.
Užasle si prohlížela široký bohatě zdobený rám. Spirály a lístečky vyřezávané z tvrdého dřeva byly dokonce pozlacené. Jak Evžen dokázal sehnat takovou vzácnost? Nikdy doma nic tak zvláštního a drahocenného neměli.
S námahou zvedla těžké zrcadlo před sebe v natažených pažích. Vtom se jí v hlavě rozezněl poplašný zvonek. Evžen jí v životě neřekl „má nejdražší“ a ten přepjatě romantický podpis k němu také neseděl. Tohle nepsal on! Je to nějaká léčka.
Pokusila se zrcadlo odhodit, ale už bylo pozdě. Nedokázala se pustit rámu. Nepochopitelná síla ji sevřela jako křeč. Nemohla se pohnout ani vykřiknout, nedokázala udělat žádné kouzlo, jen bez mrknutí zírat do zrcadla. Mihla se v něm cizí ženská tvář s planoucíma modrýma očima. Pak Xénie omdlela.

***

Zvolna se probrala k vědomí. Instinktivně si okamžitě položila ruku na břicho a soustředila se na miminko. Pohnulo se. Oddechla si, že děťátko je v pořádku, ale její úleva zmizela, jakmile se úplně vzpamatovala.
Vznášela se v jakémsi podivném zamlženém prostoru jako v bludišti z oblaků nebo dýmu bez vůně. Rozptýlené stříbřité světlo se přelévalo po beztvarých stěnách.
Xénie se pokusila zavolat a její hlas se zvolna rozplynul, jako by ho ta divná mlha spolkla. Nebyla si ani jistá, jestli stojí nebo leží. Jediným záchytným bodem byl malý třpytivý čtverec. Zrcadlo. Xénie neuměla odhadnout, jestli je blízko nebo daleko, ale pokusila se dostat k němu. Uvědomila si přitom, že opravdu stojí. Dokázala se pohybovat, ale do každého kroku musela vložit obrovské úsilí. Jako by se brodila hlubokou vodou. Nebo jako ve snu, kdy se snaží člověk utíkat, a přitom se téměř nepohne z místa.
Přistoupila k zrcadlu a zároveň si uvědomila, že si vůbec nepamatuje, jak k němu došla. Podívala se do lesklé plochy a zajíkla se. Viděla svou vlastní tvář a v pozadí za ní svou kuchyni. Ale výraz jejího obličeje neprozrazoval nic z její hrůzy. Usmíval se a zářil vítězoslávou.
Xénie pevně zavřela oči a snažila se pochopit, co se s ní stalo. Marně. Znovu se podívala do zrcadla. Její dvojnice začala mluvit. Viděla, jak se její rty pohybují, ale neslyšela ji přímo. To uvnitř její hlavy se jásavě rozezněl trochu povědomý ženský hlas. Sametově svůdný a přitom prosáklý jedem.
„Mám tě, ty hlupačko. Chytila ses do pasti.“
„Proč, co jsem ti udělala?“ vykřikla Xénie zoufale. Stříbrná mlha jí utrhla hlas od úst, ale ta venku zřejmě slyšela, protože se s krutým uspokojením usmála.
„Ach, ty už ani nevíš? Urazilas mě. Dovolila sis na mě zaútočit. Chlubila ses svojí mocí, copak si nevzpomínáš? Tak kde je teď? Co uděláš? Co je ti teď platný ten tvůj liščí vítr?“ vysmívala se.
Ohromená Xénie zapátrala v paměti. Ona že by na někoho zaútočila… A vtom si vzpomněla a přiřadila k hlasu správnou tvář. Ta nablýskaná blondýna, které zdemolovala byt, protože si políčila na Evžena. Nevzmohla se na slovo, jen zděšeně zalapala po dechu. Ten incident skutečně už dávno pustila z hlavy, měla spoustu důležitějších starostí a samozřejmě byla v právu. Nepovažovala ani za nutné vyprávět Evženovi, co se sběhlo, jen mu tenkrát stručně řekla, že se zákaznice zmýlila a uhranutá nebyla. Potom už ji nikdy neviděla. Připadalo jí to tak dávno. Vůbec jí nepřišlo na mysl, že vyvolá tak posedlou nenávist.
„Takže si tady v klidu počkám,“ pokračovala ta druhá a zdůrazňovala každé slovo. „Mělas hezkého muže, docela přijatelný dům a obchod plný drahého kamení. Teď nemáš nic, jsi jen přízrak uvězněný v zrcadle a tohle všechno je moje.“
„Ale proč?“ vydechla Xénie znovu. „Proč tak strašně chceš zrovna mého muže?“
Úsměv její dvojnice zmizel. „Protože mě připravil o toho mého. Rozmetal ho na kusy černým kouzlem. A taky protože se mi líbí a jsem zvyklá zařídit si věci tak, abych vždycky dostala, co chci. Tak teď to víš.“
Tohle není možné, to se doopravdy neděje. To je jen noční můra, možná na chvíli usnula, možná omdlela a uhodila se do hlavy. Nemůže být pravda, že vězí bezmocně chycená v zrcadle a dívá se na svou vlastní podobu, která jako by ztratila zájem o další rozhovor a zaujatě si prohlíží sama sebe.
Dvojnice se hladila rukama po těle, zkoumala čistotu pleti a pevnost postavy, prohrábla si prsty husté vlasy, pak si nespokojeně přejela špičkou jazyka přes ostré zuby: „Tedy jak s tímhle můžeš vydržet…“ zamumlala. „S tím budu muset časem něco udělat… Tak se podívám, co tady mám…“
Do zrcadla už nepohlédla. Začala lehkým téměř tanečním krokem kroužit po místnosti, otvírat skříňky a prohrabávat jejich obsah.
Xénie stále jako omráčená sledovala, jak vetřelkyně pobíhá sem a tam. Pak jí zmizela ze zorného pole a zřejmě odešla kramařit do ložnice.
Xénie se pokusila rozbít zrcadlovou plochu pěstmi, ale nepodařilo se jí dotknout se skla. Šedavé světlo jí v tom bránilo a odstrkovalo její ruce jako pružina. Zkusila to kouzlem a zhrozila se, když si uvědomila, že její magie jako by se rozplývala. Nic necítila, ani teplo, ani chlad, neměla hlad ani žízeň, nepřipadala si unavená ale ani svěží. Štípla se do ruky a necítila bolest. Možná jsem mrtvá, pomyslela si nešťastně. Co bude s miminkem?
Děťátko žilo, vnímala jeho pohyby a intuitivně věděla, že nijak nestrádá. Mimoděk se dotkla jantarového přívěsku, který dostala od Evžena hned ten den, kdy mu řekla, že je těhotná. Magie kamene posílená s láskou provedeným rituálem miminko zachránila, ale co bude dál?
Ta druhá se vrátila, přiblížila se k zrcadlu a Xénii cosi donutilo udělat totéž a znovu se jí postavit tváří v tvář.
„Tak jak se ti tam líbí?“ zajímala se dvojnice.
„Pusť mě ven,“ zaprosila Xénie.
Její obličej na druhé straně se jen pohrdavě ušklíbl. „Raději mi řekni, jak otvíráte ten krám. O hloupé noviny nestojím, chci to ostatní.“
„Dám ti, co budeš chtít,“ navrhla jí Xénie rychle. „Sama se k ničemu nedostaneš, dům je zavázaný osobní smyčkou. Můžu ji rozvázat jen já.“
Ta druhá se zamračila, ale pak mávla rukou: „Však já si nějak poradím. Možná mi lžeš.“
„Nelžu, přísahám,“ snažila se ji Xénie přesvědčit. „Pusť mě ven a dostaneš, co si vybereš.“
„Nechci si vybírat, chci všechno…“
Falešně hladký hlas se vytratil. Xénie pochopila, že jakmile ta druhá odstoupí od zrcadla, už ji nemůže slyšet. Nebo možná nechce. V každém případě se její volání, sliby a prosby marně rozplynuly. Vetřelkyně se přesunula do krámu a nejspíš se opravdu pokoušela prolomit ochrannou pokrevní smyčku svázanou s domem.
Xénie osaměla uvězněná v ledové hrůze. Každou chvíli se vrátí ze školy Radka. Co s ní ta ženská provede?
Xénie začala zoufale vzývat všechny síly, které jí jen přišly na mysl, modlila se ke třem sestrám, úpěnlivě prosila, ať se něco stane, ať zasáhnou a nedovolí Radce přijít domů a upadnout do moci té čarodějnice, ať jí neublíží.
Xéniiny prosby zůstaly nevyslyšeny, naopak osud jako by se postavil proti ní. Eva Raposová se s Radkou rozloučila na rohu ulice, kam se obvykle přemísťovaly mimo dohled obyčejných sousedů, a zamířila se svými dvěma dětmi opačným směrem. Od té doby, co byl Evžen ve vězení, často Radku doprovázela až domů a zvykla si zastavit se u Xénie na kus řeči a trochu ji rozptýlit. Ale zrovna dnes měla naspěch, její matka onemocněla, a tak si Eva jen na okamžik odskočila vyzvednout děti, a hned zase utíkala zpátky, aby se jí mohla věnovat.
Radka si položila na hlavu látkový pytlík s cvičkami, aby se chránila před deštěm, a rozběhla se co nejrychleji domů do tepla. Dneska se víc než kdy jindy těšila, jak si zaleze ke krbu s hrnkem horkého kakaa a dočte si strašně napínavou pohádku o malé čarodějce Anně, která se snaží dostat do Budče na útěku před nelítostným inkvizitorem.
Zaškrábala drápky na dveře a vpadla do krámu. „Ahoj mami, už jsem tady!“ zavolala vesele a shodila aktovku ze zad. „Eva dneska nepřijde, protože…“
Zarazila se. Všechno bylo vzhůru nohama, noviny, časopisy, krabičky cigaret a další zboží rozmetané po celé místnosti, jako by se tam přehnala smršť. Papíry zmateně kroužily i ve vzduchu, aniž se snesly na podlahu posypanou tabákem a roztrhanými pohlednicemi.
Matka se vynořila z kuchyně, se založenýma rukama se bez úsměvu opřela o rám dveří a mlčky upřela na dívenku soustředěně zkoumavý pohled.
„Co se stalo?“ zeptala se Radka nejistě a pomalu položila tašku na podlahu.
„Malý zádrhel, holčičko,“ odpověděla žena a nepřestávala ji provrtávat pronikavě chladným pohledem, jaký Radka u své matky nikdy neviděla. „Ale myslím, že se právě vyřešil.“
„Ale já za to nemůžu,“ ohradila se Radka vylekaně. „Teď jsem přišla a už to tady všechno lítalo.“
Ostré zuby se zablýskly v krutém úsměvu: „Takže je nejvyšší čas to napravit. Pojď sem.“
Holčička neposlechla, naopak ucouvla a přitiskla se ke dveřím. Nic nechápala. „Ty se zlobíš? Ale já jsem vážně nic neprovedla.“
„Řekla jsem, pojď sem,“ sykla falešná Xénie ostře a náhle bleskurychle přiskočila a popadla Radku za ruku. „Musíme si hezky dlouze popovídat.“
Radka se rozplakala a už bez odporu se nechala odvést do kuchyně.
„Tady si sedni,“ nařídila jí žena, mávla rukou a jedna židle se oddělila od stolu.
Skutečná Xénie v zrcadle viděla, co se děje. Znovu se pokusila násilím se vyrvat ze svého přízračného vězení a znovu marně. Křičela, ale v hrůze se jí nedařilo dát slova dohromady.
Její dvojnice přitiskla dítěti ruce ke spánkům a cosi zašeptala, pak o krok ustoupila.
Radka se ochable svezla na opěradlo, ale nedokázala odvrátit pohled. Z očí jí tekly slzy a její nechápavý strach skutečné Xénii rozdíral srdce.
„To nejsem já, holčičko,“ vzlykala bezmocně. „Nemůžu ti pomoct. Vydrž, prosím tě. Já nemůžu nic dělat.“ Nejstrašlivější noční můra se zhmotnila. Její dítě je v nebezpečí, trpí a ona mu nedokáže přispěchat na pomoc.
„Teď mi odpovíš na pár otázek,“ přikázala vetřelkyně. „Kdo všechno tady bydlí?“
Radka odpověděla nepřirozeně monotónním tichým hlasem: „Máma. Táta. Já. Drahoš a Bořek.“
„Kdo je Drahoš a Bořek?“
„Moji bratři.“
„A kde jsou?“
„V Budči.“
Falešná Xénie chvíli přemýšlela, pak mávla rukou a pokračovala ve výslechu: „Jak se otvírá čarodějnický obchod?“
„Dotekem,“ odpověděla Radka poslušně.
„Čí dotek to musí být?“
„Táty nebo mámy.“
„Ty ho nemůžeš otevřít?“
„Táta to zakázal,“ řekla Radka.
„Ale dokázala bys to?“ naléhala vetřelkyně.
„Ano.“
„Jak je to možné?“
„Nevím. Kouzlo mě pozná.“
„Pokrevní smyčka,“ mumlala si čarodějnice zamyšleně. „Vázaná na krev pána domu a jeho rodiny. Staromódní, ale pořád dobré. Ano, holčičko, dobře jsi mi odpověděla. A teď mi ještě něco dáš.“
Xénie se zoufale hryzala do pěstí. Jako by se v ní všechno trhalo. „Prosím, neubližuj jí,“ sténala. „Vždyť je ještě malá, tohle přece nemůžeš.“
Dvojnice neslyšela nebo nechtěla slyšet. Nenuceně přistoupila ke kredenci a s úplnou samozřejmostí vytáhla nejdřív láhev vína, kterou tam Xénie schovávala na Vánoce, a nalila si plnou sklenici. Ochutnala doušek a spokojeně si olízla rty. Pak vzala dlouhý nůž a vrátila se k ochromenému děvčeti.
„Dej mi ručičku,“ zašklebila se a hrubě popadla Radku za levou ruku. Hrůza v její tváři ani nářek její zdrcené matky ji nedojaly ani v nejmenším.
Nůž se nelítostně zableskl.
„Mami!“ zakřičela holčička.
Xéniino srdce se na okamžik zastavilo. Ten drásavý výkřik jí rval duši na kusy.
Čarodějnice zachytila do dlaně useknutý poslední článek dívčina malíčku a spolkla ho. S bezcitným klidem ho zapila sklenicí vína. Pomalu si ji vychutnala a až potom znovu obrátila pozornost k dítěti naříkajícímu bolestí a děsem.
Klekla si vedle židle, ke které Radka zůstala připoutaná, a namočila prst do její krve.
„Nerozváže se pouto krví svázané,“ začala odříkávat a při každé větě nakreslila dívce na čelo krví čáru. „Co je tvoje, to já vlastním. Tvoje krev je moje krev. Staň se.“
Radka se proměnila v malou hadrovou panenku.
Falešná Xénie ji sebrala ze židle, prohlédla si ji, všimla si poškozené ručičky a ušklíbla se. „Dokud ti někdo nevrátí prstíček, máš smůlu, holčičko.“
Pravá Xénie se zhroutila.
Dvojnice nedbale pohodila panenku za kredenc a nedočkavě se rozběhla do krámu. S napětím přejela dlaní po rozházených regálech a zavýskla radostí.
Evženův kouzelnický krámek se poslušně ukázal.
Začala se dychtivě prohrabávat v truhličkách a zkoumat lesklé kameny. Nebylo tady tolik drahocenností, jak doufala, ale přece jen se zdálo, že co našla, není k zahození. Strádat rozhodně nebude a až se lišák vrátí domů, však ho už dokáže snadno přesvědčit, aby se postaral o další zajištění jejího blahobytu. Léčka s uloupenou podobou společně s uměním ovládat muže zaručeně zabere. A až se ho nabaží a uvidí, že nic dalšího už od něj dostat nemůže, tak se ho prostě zbaví, to bude až směšně snadné. Jeho synové v Budči jí prozatím nepřekážejí a žena v zrcadle beztak postupně uchřadne a čarovné pouto, které Regině propůjčuje její podobu, samo zmizí. Prozatím má tedy budoucnost zajištěnou a může se těšit na sladkou tečku. Potom si v klidu a beze spěchu najde další oběť.
Náhle se jí zmocnil pocit, že ji někdo pozoruje. Zneklidněla. Zničená Xénie pláče v zrcadle a sem dohlédnout nemůže, tak co to má znamenat?
Vtom si všimla, že na ulici stojí nějaký mladík v černém plášti a dívá se dovnitř výkladní skříní.
Uvědomila si, že tohle okno bude muset zakrýt. Náhodní čumilové nebyli nic, o co by stála. Taky Xéniiny známé bude muset nějak odradit od nevítaných návštěv, nerada by se prozradila nějakou změnou chování. Všechno si už promyslela a byla si jistá, že to zvládne.
Teď bude nejlepší nevzbudit žádné podezření. A tak se na mladíka zářivě usmála a lehce kývla hlavou na pozdrav.
Usmál se také, odstoupil od výlohy a zmizel ve tmě.
Regina Černínová nerušeně ovládla pole.

***

Leden 1989

Až na jednoho osamělého kosa nikde ani živáčka. Rozblácený park nikoho nezlákal k procházce. Nikdo se tedy nepodivil trochu bizarní postavě v dlouhém tmavém hábitu, která se zastavila na okraji vyšehradské skály.
Evžen se uvolněně opřel o kmen nejbližšího kaštanu, zhluboka vdechoval chladný vzduch smíšený s kouřem a vychutnával si pohled na Prahu. Někomu jinému by se město v pošmourný zimní den bez sněhu možná zdálo smutné, ale jemu zrovna teď připadalo nádherné. Hlučení automobilů a občasné zařinčení tramvaje mu znělo jako nejkrásnější hudba.
Konečně byl venku, konečně měl nad hlavou šedivé nebe místo těžké kamenné klenby a v hloubce pod nohama šplouchající řeku.
Jeho trest vypršel, ztracený půlrok života měl za sebou a nic mu nebránilo, aby si ho pořádně vynahradil.
Vítr ho studeně zaštípal do čerstvě oholených tváří. Přejel si je rukama. Odvykl tomu pocitu. Aspoň že mu dovolili dát se před propuštěním do pořádku. Nemusí doma všechny hned vyděsit.
Začalo drobně mrholit a Evžen se zachvěl zimou. Přitáhl si hábit těsněji k tělu. Už se těšil, až zase oblékne oblíbené staré džíny a na formální čarodějnický oděv na hodně dlouho zapomene. Sebral ze země kamínek a strčil si ho do kapsy. Nejvyšší čas přenést se konečně domů.
V jeho ulici se nic nezměnilo a sousedův patnáctiletý syn, kterého potkal, ho pozdravil docela samozřejmě a bez překvapení, jako by se naposledy viděli před několika dny. Evžen si pomyslel, jak je to zvláštní. Co se jemu zdálo nekonečné, uteklo těm venku jako nic. Přidal do kroku. Nemohl se už dočkat, až obejme ženu a dcerku a všechno bude zase jako dřív.
Trafika měla zavřeno. Cedulka PŘIJDU HNED visela nakřivo a písmena vybledla a trochu se rozpila od deště. Jako by tam visela už hodně dlouho.
Překvapeně zvedl obočí a navyklým pohybem ji sundal. Letmo ještě mrkl do výlohy a trochu ho zamrazilo, když si uvědomil, že jsou tam vystavené časopisy z října. Chvatně zaškrábal drápky na dveře.
V krámě nikdo, to ostatně čekal. Ale nečekal zboží nepořádně zpřeházené bez ladu a skladu a poloprázdné truhličky, kde míval uložené magické kameny. Kdyby si nebyl jistý, že to není možné, myslel by si, že obchod někdo vyloupil.
S neurčitými obavami vpadl do kuchyně.
Zakletá Xénie se vytrhla z polosnu. Nebýt miminka, které v ní jako zázrakem rostlo, jako by se ho magické zajetí netýkalo, neměla by ponětí, kolik času už vlastně uplynulo. Avšak teď hned věděla, co ji přitáhlo k zrcadlu. Zalila ji vlna radosti a naděje.
Evžen se vrátil. Stál tak blízko, že nebýt magické bariéry, téměř by se ho mohla dotknout. Všimla si, že zhubnul, má delší a střapatější vlasy a je hodně bledý, jak byl dlouho oloupený o slunce, ale jinak se zdál v pořádku a vypadal stejně jako vždycky.
Rozhlížel se nervózně po místnosti a zřejmě si uvědomoval, že se v domě něco změnilo. Vždycky byl velmi citlivý na atmosféru uvnitř domů. Xénie zadoufala, že hned pozná, jaké příšerné věci se tu odehrály. Snažila se všemožně upoutat jeho pozornost, volala ho, pokoušela se vyslat kouzlo, ale ačkoliv sklouzl roztržitým pohledem po zrcadle na stěně, nevšiml si ho. Vetřelkyně zrcadlo určitě nějak zamaskovala, možná posunutým vnímáním, možná ho úplně zneviditelnila.
Regina se zářivým úsměvem vyběhla z ložnice a vyčkávavě se zastavila dva kroky od něho.
S úlevou k ní natáhl paže, aby ji mohl vzít za ruce. Chtěl toho říct tolik najednou, že nakonec nepromluvil a jen se dojatě a trochu rozpačitě usmál.
„Tolik jsem se na tebe těšila,“ ozvala se Regina mazlivě.
Jeho úsměv se na okamžik rozšířil, ale hned znova pohasl. „A já na tebe… Ale co se tady stalo?“ Jeho rostoucí znepokojení překonalo radost z návratu.
„Vůbec nic,“ ujistila ho. „Všechno je v nejlepším pořádku.“
„Nevěř jí!“ křičela Xénie v zrcadle. „Všecko zničila a teď chce dostat i tebe!“
„Vážně?“ hlesl Evžen nepřesvědčeně a přelétl pohledem Regininu štíhlou postavu. „Co se stalo s miminkem? Už se narodilo?“
V Regině hrklo. Neměla tušení, že je ta ženská těhotná. Tohle by jí mohlo zhatit celý plán. Ještě ho nemá ve své moci, ještě může svou riskantní hru prohrát. Kdyby pojal podezření, že není ta, za kterou se vydává… křehké kouzlo zrcadla je jako složitý uzel, který však lze rozvázat jediným zatažením. Stačilo by mu jedno prosté gesto, aby kouzlo zvrátil. To nesmí připustit.
„Víš, miláčku, nakonec se ukázalo, že to byl omyl,“ zatvářila se zkroušeně a doufala, že ji nemůže usvědčit ze lži.
„Lže!“ zanaříkala Xénie.
S Reginou Evženovo lítostivé zklamání příliš nepohnulo. Uvěřil jí, to je hlavní. Znovu se usmála a položila mu ruce na ramena. „Netrap se tím, miláčku. To se stává. Hlavně že už jsi tady. Copak nejsi šťastný, že mě vidíš? Možná jsi na mě za tu dlouhou dobu už úplně zapomněl?“
Užasle zvedl obočí, nikdy Xénii neslyšel mluvit tak afektovaně. Ale možná je prostě stejně rozpačitá jako on. Samozřejmá srdečná důvěrnost, která se mezi nimi vždycky obešla bez zbytečných řečí, jako by se úplně vytratila. Zaskočilo ho to a nedokázal to pochopit. Něco je špatně, ale co? Strašně po ní toužil a zároveň mu cosi bránilo konečně ji obejmout. Půl roku usychal steskem a teď si najednou připadá jako na první schůzce. Jak se mohli tak odcizit?
Regina ztratila trpělivost. Všechno by přece mělo jít hladce. Neponechala nic náhodě, nejen že Xénii ukradla její podobu, ale dokonce si oblékla její tmavozelené šaty se zvonovou sukní, které našla vzadu ve skříni za zásobou triček, ručně pletených svetrů a obnošených kalhot, a místo svého obvyklého luxusního parfému se navoněla mateřídouškou. Tak co by ještě chtěl? Nechápala, proč se ten zralý sebevědomý chlap chová jako nervózní studentík. Rozhodla se povzbudit ho razantněji, ovinula paže kolem jeho krku a dychtivě ho políbila.
Neodolal, jak by mohl. Prudce ji sevřel a vyhladověle polibek opětoval.
Xénie se zdrceně odvrátila. Výsměšný pohled, který Regina vrhla na zrcadlo, už neviděla. Všechno bylo ztracené. Nepoznal záměnu, nechal se oklamat a její poslední naděje na záchranu zhasla.
Zapomněl na ostražitost, rozplynula se počáteční nedůvěra, s odhozeným oděvem zmizely i poslední zábrany. Zůstala jen žena v náručí a nekonečná horoucí touha. S rozkoší ji zahrnul spoustou něhy a propadl se do sítě mámivých kouzel, kterými ho k sobě lačně poutala, aby uloupená láska liščího muže patřila už jen jí.

***

Evžen se napůl probral ze spánku dlouho před svítáním, vlastně ještě uprostřed noci, a zmateně zauvažoval, kde že to je. Pustili ho z vězení? Ano, to souhlasí. Neleží přece na studené špinavé matraci, ale v pohodlné posteli. Takže proč to mrazení a neodbytný pocit ohrožení? Hlava ho tupě bolela, jako by se předchozí večer opil, a včerejšek si vybavoval jen matně a v mlhavých útržcích.
Setkal se s nějakou cizí ženou a miloval se s ní. Její laskání bylo nádherné, ale zároveň zraňovalo a její polibky pálily. I teď, když klidně oddechuje po jeho boku a ve spánku ho objímá, vnímá ten neobvyklý žár jejího nahého těla a cítí její zvláštní vůni smíšenou s mateřídouškou.
Úlek ho probudil úplně. Co je tohle za nesmysl?
Široce rozevřel oči a snažil se rozkoukat v šeru. Samozřejmě, je doma a leží ve své vlastní posteli. Rozeznal tmavé vlasy rozhozené na polštáři, útlá ramena, důvěrně známé rysy tváře, kterou by si ani potmě nikdy nespletl s žádnou jinou, stejně jako ten lehounký a svěží závan mateřídoušky. Všechno by tedy mělo být v pořádku a tamto byl jen nějaký podivný sen. Ale přesto se nedokázal uklidnit. Jeho ostatní smysly mnohem ostřejší než zrak ho nepřestávaly burcovat k ostražitosti. Už nevydržel klidně ležet.
Jemně, aby ženu neprobudil, odsunul její paži, opatrně vstal a po špičkách vyšel z ložnice. Nejdřív se musí zbavit té nepřirozené kocoviny. Pak může konečně začít přemýšlet o tom, proč se jeho návrat domů tak strašně nevydařil.
V koupelně na sebe schválně pustil tak studenou sprchu, až se mu zarazil dech. Nastavil tvář ledovému proudu a vydržel tak několik vteřin, než lusknutím zastavil vodu a roztřeseně sáhl po ručníku. Pomohlo to, zmatená otupělost se rozplynula, zase byl schopný jasně myslet a cítil, jak se mu vrací energie.
Rychle se oblékl a tiše přešel do kuchyně. Nerozsvítil. Nerozhodně se zastavil uprostřed místnosti. S rostoucím znepokojením uvažoval, co se vlastně děje. Připadal si ve vlastním domě cize, nejen jako by sem nepatřil, ale instinkt ho varoval, že se má mít na pozoru. Něco se tady změnilo a to vůbec nebylo dobře.
Vtom si vzpomněl. Podobný pocit už jednou zažil. Před několika lety se vloupal do místnosti používané démonem. Cítil tam nebezpečnou a zákeřnou magii, vyzařovala ze stěn, i když se jich ani nedotkl. Ale taková kouzla mu domů za žádných okolností nesměla a věděl, že Xénie je v tom s ním naprosto zajedno.
Jestli tady někdo prováděl nějaká zakázaná kouzla, to zjistí snadno. Lehce položil ruce na opukovou římsu krbu a sám málem zkameněl zděšením. Srdce domu naříkalo a žalovalo. Někdo ho poškodil, zlomil. Bolest vyvolaná pláčem kamene Evžena definitivně vyburcovala. Už ho netrápily jen neurčité obavy a stísněný dojem něčeho nepatřičného, teď si byl naprosto jistý, že se tady odehrálo něco hrozného. Xéniino podivné chování a jeho nepříjemný pocit z ní s tím musejí souviset.
Najednou si včerejší večer vybavil naprosto jasně. Dvakrát se jí zeptal na děti. Neurčitě a bez zájmu odpověděla, že jsou v pořádku, chlapci ve škole a holčička na nějaký čas u přítelkyně. Teď nedokázal pochopit, jak se s tak odbytým vysvětlením mohl spokojit. A jak mohl souhlasit, že není nutné, aby se Radka hned vrátila domů!
Rozčileně křísl drápky a zapálil svíčku na stole. Napadlo ho, že Xénie mu včera úmyslně lhala, když tvrdila, že se nic zlého neděje. Proč? A kde se tady vzala cizí nepřátelská magie? Škubl rameny, aby zahnal vtíravý pocit úzkostné žárlivosti a konečně se pohnul k nějakému činu. Aby se vůbec mohl vyznat v tom zmatku a zjistil, co se tady u všech zrzavých ďáblů děje, musí nejdřív ochránit sám sebe. Rázně otevřel nejspodnější neviditelnou zásuvku kredence a vytáhl z ní dlouhý zlatý řetízek s tmavočerveným granátem, svým osobním amuletem. Obvykle ho nosil stále u sebe, ale neodvážil se vzít si ho s sebou do vězení, aby mu ho nezabavili.
Navlékl si řetízek na krk, schoval ho pod tričko a položil zkřížené dlaně přes granát na hrudi. Soustředil se a cítil, jak ho přátelský kámen vítá a znovu mu nabízí svou ochranu.
Prchavé povzbuzení ale okamžitě zmizelo, jakmile si všiml dlouhé řady čárek na zdi vedle kredence. Přibližně polovina byla přeškrtaná. Nepočítal je, ale i tak okamžitě pochopil, o co jde. Jeho úzkost přerostla v bodající strach.
Sice se ještě nezačalo rozednívat, ale přesto přiskočil ke kamenné nádržce na vodu, rychle ji kouzlem naplnil, napsal na hladinu prstem deset čísel a nervózně čekal.
Po chvíli, která se mu zdála nekonečná, se voda zavlnila a objevil se rozespalý Drahoš. Protřel si oči a udiveně se sklonil nad svou nádobkou, kterou používal jako vodní spojení. A rázem se probral.
„Tati!“ zajásal. „Už jsi doma?“
Evžen se s úlevou usmál. Syn je naštěstí zdravý a v bezpečí ve škole. Sám by s chutí vykřikl radostí, ale ovládl se a okamžitě si přiložil prst ke rtům: „Tiše, nekřič. Ano, už mě pustili. Jak se máš? A co Bořek?“
„Dobrý. Mám pro něj doběhnout?“ navrhl Drahoš rozzářeně.
Evžen zaváhal. Rád by viděl i mladšího syna, ale teď v noci nechtěl vyvolat větší rozruch, než bylo nutné. „Nebuď ho,“ rozhodl. „Jste oba určitě v pořádku?“
„Určitě,“ ujistil ho Drahoš.
„Poslyš,“ Evžen ještě ztišil hlas a zvážněl, „mluvil jsi v poslední době s mámou?“
Drahoš se okamžitě zachmuřil. „Ani ne,“ odpověděl smutně po krátkém zaváhání. „Máma je nějaká divná.“
Evžen znovu ucítil úzkostné zamrazení. „Jak divná?“ naléhal. „A víš, kde je Radka?“
„Nevím,“ zašeptal Drahoš a Evžen viděl, že chlapec má slzy na krajíčku. „Radku jsme neviděli už hodně dlouho. Prý je u nějaké kamarádky, ale já tomu už nevěřím. Máma nám úplně přestala volat a zakázala nám přijet domů na Vánoce. Že prý je unavená a nemá na to náladu. Dělá jako… jako bychom byli úplně cizí. Jednou si dokonce spletla naše jména.“
„Jak dlouho už to trvá?“ vyhrkl Evžen rozčileně. Tohle bylo už úplně nepochopitelné. I kdyby se Xénie sebevíc změnila, děti by přece nikdy takhle neodstrkovala. Co se to s ní u Želmíra stalo?
„Asi od půlky podzimu. Když jsme byli o prázdninách doma, máma byla stejná jako vždycky, možná ještě hodnější a míň přísná než jindy,“ vyprávěl chlapec. „V září a v říjnu nám s Radkou volaly skoro každý den. Ale pak to přestalo, máma s námi vůbec nechtěla mluvit, sama nám nikdy nezavolala a Radku už jsme neviděli, vždycky řekla, že je zrovna někde pryč. O tom miminku, co se má narodit, taky úplně přestala mluvit. Já tomu vůbec nerozumím. Už mě dokonce napadlo, že bych se tajně vypravil domů, abych zjistil, co se s mámou děje, a našel Radku,“ přiznal. „Myslím, že v tom vězí nějaká kletba.“
„Asi máš pravdu,“ přisvědčil Evžen vážně. „Zatím nevím, co se děje, ale přijdu na to. A Drahoši, ať tě ani nenapadne odejít ze školy!“ dodal přísně. „Dokud ti já sám nedám vědět, že nehrozí žádné nebezpečí, nesmíš se z Budče ani hnout. I kdybys dostal povolení jít ven, zůstaneš tam. A bez dovolení už vůbec ne, je ti to jasné? Totéž platí i pro Bořka. Snažte se nezůstávat o samotě ani v Budči.“
„Ale já bych ti mohl třeba pomoct,“ zkusil Drahoš odporovat. „Nevíš, jak silná ta kletba je. Co když ji sám nezvládneš? Zásahy proti uhranutí už jsme brali.“
„Já si poradím, o to se neboj,“ ujistil ho Evžen s náznakem svého starého bezstarostného úšklebku. Doufal, že se mu podařilo před chlapcem skrýt vlastní strach. „Pro tebe platí, co jsem řekl. Dohlédni na Bořka, aby se mu nic nestalo, a sám si dávej pozor. Ve škole jste doufám v bezpečí, takže žádné vylomeniny. A teď zmiz,“ dodal rychle, když postřehl tichý pohyb za sebou. Chvatným gestem zrušil kouzelné spojení a otočil se.
Žena stála mezi dveřmi v lehkém červeném župánku, který nikdy neviděl, upřeně se mu dívala do očí a usmívala se tak mile, že okamžitě zapochyboval, jestli si jen nenamlouvá nějaké nesmysly.
„Nemůžeš spát, miláčku?“ oslovila ho sladce. „Ještě je brzy. Vrať se ke mně.“
Ovanula ho její horká magie. Žádnou zvláštní touhu necítil, přesto bezděčně vykročil k ní a nechal se bez odporu obejmout. „Co se s tebou u Želmíra děje?“ zašeptal smutně.
„Vůbec nic,“ usmála se. „Miluju tě a všechno je v nejlepším a nejbáječnějším pořádku. Tak pojď, já tě strašně chci!“
Evžen upadl do pokušení opět podlehnout jejímu kouzlu, potlačit zbytečně zveličenou nedůvěru a užívat si přítomný okamžik. Po tom, co má za sebou, si přece zaslouží trochu láskyplného hýčkání.
Sklonil se k jejím nedočkavě nastaveným ústům.
Vtom pocítil jemné bodnutí na prsou. Jeho ochranný kámen ho přinutil, aby si uvědomil, že právě dělá něco, co udělat nechtěl, a že s ním žena manipuluje.
Okamžitě se ho zmocnil vztek.
Nedovolil, aby ho znovu políbila, a ucouvl z jejího dosahu. S námahou odvrátil pohled a položil prostředníček levé ruky na svůj amulet, aby jí mohl lépe vzdorovat. Ucítil jasné varování před nebezpečím a ustoupil ještě o krok. Pochopil, že nesmí připustit, aby se ho dotkla, jinak se zase ocitne v její moci.
Nervózně sykla. Dokázal se bránit účinněji, než čekala. Hned ale znovu nasadila svůdný výraz. „Tak pojď přece ke mně a přestaň si vymýšlet hlouposti.“ Pálivá tykadla se ho neústupně pokoušela spoutat, ale k jejímu hněvivému zklamání tentokrát narazila na chladný štít.
Evžen rozeznal zlou ohnivou magii tak odlišnou od Xéniina konejšivého léčivého vánku. Stejná magie nakazila jeho dům.
Chvatně jí nastavil zkřížená zápěstí, aby její kouzlo zarazil. Konečně všechno pochopil. Jakmile se vymanil z jejího vlivu, náhle mu všechno bylo jasné a v plné míře mu došla všechna ta hrůza.
„Ty nejsi moje žena,“ vydechl s nevěřícným úžasem a otřásl se odporem.
Na známé tváři se v mžiku vystřídalo hned několik děsivě cizích výrazů od paniky přes hněvivou rezignaci až po krutý výsměch, jako by na něj plivla jed: „Ale jsem, copak už jsi zapomněl, jak se ti to se mnou líbilo?“
Bez rozmýšlení na ni vrhl omračovací kletbu, ale zarazila ji pohotovým štítem a pokusila se sama zaútočit.
Byla neuvěřitelně silná. Stálo ho mnohem víc energie, než čekal, aby ji dokázal zadržet. Rychlým gestem načrtl ve vzduchu čáru. Zajiskřilo to a falešná Xénie zbledla a její pokřivený úsměv zmizel.
„Řekni mi svoje jméno,“ přikázal tvrdě.
Snažila se vykroutit, ale nepovolil, i když viděl, že jí působí bolest. Tušil, že když se nechá přemoct soucitem, prohraje a možná už nikdy nedostane zpátky svou pravou ženu.
„Řekni mi svoje jméno,“ opakoval obřadně a snažil se nevnímat Xéniin obličej zkřivený utrpením.
Konečně podlehla. „Regina,“ pronesla neochotně.
Tohle jméno není moc běžné a už ho někde slyšel. Nejspíš zákaznice?
Ovšem. Kráska, která si přišla koupit tyrkys. S plnou hlavou jiných starostí si jí tenkrát sotva všiml a neuvědomil si, jak je nebezpečná. Možná té drzé vetřelkyni sám bezděčně otevřel cestu. Vztek s ním zacloumal tak, že jen stěží udržel kouzelné pouto, kterým ji nutil přiznat pravdu. Vysmekávala se jako had. Musel přidat další čáry, aby ji udržel přitisknutou k zemi.
„Cos provedla s mojí ženou a dcerou, Regino?“ vyštěkl další otázku. „Jsou naživu?“
Regina se zašklebila. Marně se znovu pokusila vzdorovat moci jeho čar, až konečně nenávistně odpověděla: „Ano, jsou. Ale ani jednu už nezachráníš. Tvou dceru jsem použila jako klíč k domu a zahodila jsem ji, protože k ničemu jinému mi nebyla. Ženu jsi zradil ty sám, už jí není pomoci. Brzy zemře a pak se mi vrátí moje vlastní podoba. Už se nemůžu dočkat, až se zbavím těch příšerných zubů.“
Evžen se zhluboka nadechl, aby překonal šok. „A co kdybych tě teď zabil, Regino?“ zeptal se hrozivě tichým tónem.
„Zabiješ i ji. Jsme propojené,“ zachechtala se triumfálně. „Vším, co bys mi chtěl udělat, ublížíš i jí. Bolest, kterou mi působí tvoje čáry, bolí i ji. Nestydíš se mučit vlastní milovanou ženu?“
Ztuhl zděšením. Okamžitě využila jeho zaváhání a vyklouzla z pouta. Luskla prsty a náhle držela v náručí zrcadlo v těžkém zlaceném rámu.
„Vidíš, tady je,“ ušklíbla se.
Ohromeně zíral na dvě Xéniiny tváře, jednu se zlým úšklebkem a druhou bledou a strhanou.
„Všechno viděla, i to, jak sis včera užíval se mnou. Copak tomu asi ta tvoje žárlivá ženuška říkala?“
Ztratil hlavu, zoufalství a prudký hněv vyvolaný ponížením ho přemohly. Ani si neuvědomoval, co vlastně dělá, pomstychtivá touha roztrhat tu čarodějnici na kusy ho úplně ovládla. Bez váhání po ní zuřivě skočil a ještě v letu se proměnil.
V posledním zlomku vteřiny se zachránila před ostrými zuby skokem do krbu a zmizela i se zrcadlem. Rozběsněného lišáka zastavila hráz z vysokých plamenů.
„Děkuju ti za tvoje kamínky a za jednu noc. Doufám, že už se nikdy neuvidíme, liškomágu,“ dolehl k němu z dálky její posměšný hlas.
Evženův záchvat bezmocné zuřivosti po chvíli překonalo vědomí, že nechat se takhle unést mu nepomůže. S námahou potlačil spalující hněv i neodbytný pocit provinilého studu a přinutil se začít jednat s rozmyslem. S myšlenkou, že Xénii neodvratně ztratil, se nehodlal smířit. Musí existovat nějaký způsob, jak ji zachránit. A ta bestie mu za tohle všechno draze zaplatí, i kdyby ji měl pronásledovat až do konce života.
Ale nejdřív se musí postarat o Radku. Řekla, že použila dítě jako klíč, aby prolomila ochrannou smyčku. Věděl, že je jen jedna možnost, jak tohle udělat, a přejela ho hrůza. A nová vlna nenávistného vzteku.
Rozběhl se do krámu, křísnutím drápků rozsvítil lampu a začal chvatně prohledávat zpřeházené regály. Viděl, že lupička vybrala kameny, co se dají draho prodat jako šperky, také pár vzácnějších artefaktů, ale to ho teď zajímalo ze všeho nejméně. Naštěstí nechala bez povšimnutí ostatní magické pomůcky. Potřeboval kamenný nůž. Svůj oblíbený pazourkový nožík ztratil někde v troskách tamtoho zříceného domu, ale snad najde nějaký náhradní. Míval takové nože na skladě docela běžně a nic výjimečně vzácného na nich nebylo, takže doufal, že mu nějaký zbyl. K tomu, k čemu se chystal, nemohl použít obyčejný kovový. S železem se neuměl sladit, rušilo ho, místo aby mu při čarování pomáhalo.
Konečně objevil krabičku se dvěma nepravidelnými lístky z tenkého temně šedého kamene s okraji ostrými jako břitva. Zkusil, která násada mu lépe padne do ruky. Pak sebral ještě křídu a vrátil se do kuchyně.
Mávnutím ruky odsunul stůl, aby si uvolnil místo uprostřed podlahy.
Poklekl na stará ošlapaná dubová prkna čelem ke krbu, vzal do ruky křídu a zavřel oči. Znak, který potřeboval nakreslit, použil jeho pradědeček, který tenhle dům postavil a zavázal pokrevní smyčku. Evžen ty čáry nikdy neviděl. Ale věděl, že jsou ukryté někde v jeho rodové paměti. Všechny lišky si takhle předávají svá tajemství už od Želmírových časů a v nouzi si dokážou vzpomenout na všechno důležité, co se jejich rodu týká od samého prvopočátku.
Po chvíli soustředění se pod jeho víčky vynořila jasná bílá kresba. Jedna svislá čára a čtyři šikmo překřížené.
Nakreslil znak na podlahu. Potom uchopil nůž a bez zaváhání lehkým jistým pohybem vyřízl stejné čáry do své dlaně. Kouzlo ho tak vtáhlo, že vůbec necítil bolest. Nechal stéct krev na kresbu na zemi a zašeptal Radčino jméno.
Čáry na dubových prknech se rudě rozzářily.
Evžen bez dechu čekal. Konečně se svislá čára ve znaku začala protahovat. Červený pramínek se rozběhl po podlaze, zamířil ke kredenci a vklouzl pod ni. Pak pohasl a na podlaze už se zase rýsovaly jen nehybné křídové čáry.
Evžen vyskočil a vrhl se ke kredenci. Kouzlem odsunul těžký kus nábytku tak zbrkle, že ho div celý nepřevrátil, a sebral malou panenku pohozenou v prachu a pavučinách.
Nemýlil se. Regina skutečně použila starodávný krutý rituál. Evžen věděl, jak ho zrušit. Ale zároveň si byl jistý, že to sám nedokáže.
Dlouho zdrceně seděl na podlaze a nemohl odtrhnout pohled od panenky v dlaních, poškozené a ušpiněné prachem a jeho vlastní zasychající krví. Zmítal se mezi bolestným soucitem a vražedným hněvem a měl chuť řvát zoufalstvím.

***

Mezitím se rozednilo a do místnosti pronikly nízké a bodavé paprsky zimního slunce. Evžen se vzpamatoval. Požádá o pomoc. Nemůžou mu ji odepřít. A kdyby se snad přece jen zdráhali, tak tedy nastal pravý čas, aby si vybral starý dluh.
Zvedl se a žíznivě vypil sklenici vody, aby znovu nabral sílu. Pečlivě smazal už nepotřebný znak na podlaze. Oblékl si bundu a panenku opatrně uložil do jedné kapsy, pazourkový nůž do druhé. Vyšel ven a rychle zamířil za roh z dohledu sousedů.
Sebral ze země kamínek a přemístil se.
Objevil se daleko od domova na kraji hustého jehličnatého lesa. Tady bylo mnohem chladněji než v Praze a místy ležel zmrzlý sníh.
Evžen seběhl po nevysokém srázu mezi stromy a proměnil se v lišku. Pustil se přímo do středu lesa a vyhýbal se přitom upraveným cestičkám, míjel bizarně tvarované pískovcové balvany i vyvrácené smrky, přeskakoval potůčky a kličkoval mezi nízkými větvemi.
Asi po hodině se dostal k malebnému skalnímu labyrintu. Kamenné stěny jakoby poskládané z omšelých pískovcových desek navršených jedna na druhé se rozestupovaly v úzkých křivých uličkách, některými mohl projít člověk, jinudy se protáhla jen liška. Ale liščí stopy byly pečlivě zametené. Evžen se snažil upamatovat, kde je správná skulina. Navštívil tohle zvláštní místo jen jednou a už to mohlo být skoro pětatřicet let. Pobýval tu tenkrát déle, než by se nadál, a potom už bylo všechno jinak…
Konečně našel kamenný oltář a ulehčeně si oddechl. Teď už trefí. Na okamžik se zastavil. Kuriózně tvarovaná skála připomínala vyvýšené oválné pódium s kulatým stolem obklopeným sedátky a tabulka pro turisty pověšená na blízké borovici hlásala, že toto místo kdysi obýval známý loupežník se svou bandou. Evžen ovšem věděl, že podivný kámen slouží k magickým obřadům.
Pozdravil pískovec letmým dotekem tlapky a vklouzl do nenápadné liščí nory mezi balvany.
Úzká chodbička se po několika metrech začala rozšiřovat a postupně se měnila v prostornou chodbu, kterou mohl pohodlně projít i dospělý muž. Ale Evžen zatím nepovažoval na nutné zbavovat se liščí podoby.
Pískovcové bludiště pod zemí osvětlovaly tlusté svíce v masivních železných stojanech. Roztavený vosk na nich vytvářel nažloutlé trsy krápníků.
Chodby se začaly rozvětvovat a Evžen znejistěl. Jako na zavolanou se objevila mladá liška s jasně červeným kožíškem a pokynula mu hlavou, aby ji následoval.
Pozdravil a rozběhl se za ní. Zavedla ho do velkého sálu, kde se to liškami jen hemžilo. Při jeho příchodu zmlkly a rozestoupily se. Nikdo se na nic neptal, ale prohlížely si ho s náramnou zvědavostí.
Evžen prošel uličkou upřených pohledů na konec sálu. Na vyvýšeném kamenném pódiu v pohodlném pelíšku ležel starý lišák. Jeho prořídlá srst byla úplně šedivá a ani on sám si nepamatoval, kolik mu je přesně let. Odnepaměti žil v podzemním skalním hradu s celou svou početnou rodinou. Říkalo se o něm, že zná všechna liščí tajemství. Lišky si ho nesmírně vážily a obracely se na něho s žádostí o radu, a aby rozhodoval jejich spory. Jeho rozhodnutí platilo jako zákon a nikdo se ho neodvážil neposlechnout.
Evžen se zastavil tři kroky od pódia, uctivě se uklonil a čekal, až si ho starý lišák všimne.
Šedá hlava se pomalu zvedla. „Kterýpak ty jsi?“ zeptal se lišák hlubokým a překvapivě zvučným hlasem.
„Evžen Vulpes z Lysolaj.“
„Už bych tě ani nepoznal. Copak bys rád?“
Vlídné přijetí Evžena povzbudilo, a tak mu vylíčil příšerné zakletí, do kterého upadla jeho dcera, a poprosil o pomoc.
Starý lišák se zamyslel. „Ale za to si můžeš sám,“ poznamenal přísně. „Měl sis svoji domácnost líp hlídat.“
„Byl jsem ve vězení,“ vysvětlil Evžen omluvně.
„Ach tak. No dobrá.“ Lišák se na podrobnosti neptal, ostatně lidské zákony se ho netýkaly a ať už Evžen provedl cokoliv, proti liščím principům se neprovinil, jinak by se coby vyvrženec do jeho obydlí nikdy nedostal. To starému stačilo. „A co přesně chceš ode mě?“
„Mrtvou vodu.“
V kruhu lišek to zašumělo a oči starého lišáka zajiskřily zájmem. „Takže tohle máš v úmyslu…“
Evžen krátce přikývl.
„Ale mrtvá voda je vzácná a nemám jí nazbyt,“ pokračoval starý lišák neochotně. „Pročpak bych ji měl dávat zrovna tobě?“
„A proč byste ji neměl dát zrovna mně?“ opáčil Evžen popuzeně. „Potřebuju ji a zasloužím si ji.“
„A čímpak sis ji zasloužil?“ zeptal se starý lišák zvědavě. Žádná ironie v jeho hlase nezazněla, opravdu šlo jen o otázku. Nezdálo se ani, že by mu nějak vadil Evženův dotčený tón.
Evžen už začínal ztrácet trpělivost, ale přinutil se zůstat klidný. Netroufl si riskovat, že ho rozzlobený stařec bez milosti vyžene. „Pamatujete si na Raptora? Démona, který celá léta vraždil lišky?“ začal pomalu. „To já jsem ho dopadl a zabil. Vidíte?“ Pohodil hlavou, aby si starý všiml jeho jizev. „Tohle mám na památku. A nikdy jsem o žádnou odměnu nežádal, ale teď ji chci.“
Mezi liškami v síni vypukla vřava. Tlačily se blíž, aby si mohly Evžena lépe prohlédnout. I starý lišák se napůl zvedl ze svého pelechu.
„Takže to jsi ty,“ pronesl mnohem přívětivějším tónem a lišky opět zmlkly. „Dobrá. Máš pravdu, ty si pomoc skutečně zasloužíš. Jsi připravený?“
„Ano,“ přisvědčil Evžen vážně.
„A rozmyslel sis dobře, co dáváš v sázku? Víš, že kdyby rituál selhal, dítě nezachráníš a tobě už nebude pomoci?“
„Ano,“ vydechl Evžen znovu.
„Tak jen do toho,“ ukázal starý lišák tlapkou na kamenný stůl.
Evžen se proměnil v člověka, vytáhl z kapsy panenku a jemně ji položil na tvrdou ohlazenou desku. Pazourkový nůž položil vedle panenky a prosebně se na starého lišáka podíval. Byl pevně rozhodnutý a neměl důvod k pochybnostem, ale netroufal si provést obřad sám.
Starý lišák pochopil a přikývl. Rovněž se proměnil. Z lůžka se s pomocí dvou mladíků pomalu a těžce zvedal shrbený vrásčitý stařec v dlouhém černém hábitu. Mezi řídkými šedými vlasy vykukovaly špičaté liščí uši. Pokynul zkroucenou rukou s drápy a mladá žena s ohnivě rudým copem přinesla křišťálovou karafu s troškou průzračné tekutiny na dně, podala mu ji a znovu odstoupila mezi lišky. Nastalo hrobové ticho.
Stařec si panenku pozorně prohlédl, pak se chopil nože, zvedl ho do výšky a kývl na Evžena.
Evžen odhodlaně položil levou ruku na kamenný stůl a zavřel oči. Pazourkové ostří se kmitlo jako blesk a odseklo poslední článek jeho malíčku.
Evžen se zajíkl. V první vteřině to ani necítil. Pak palčivá bolest vystřelila do celé paže a před očima se mu divoce roztančily ohnivé mžitky. Zaťal zuby, ovládl se a přinutil se pokračovat v rituálu. Vlastní krví namaloval první čáru na čelo panenky a s námahou ze sebe vypravil: „Moje krev je tvoje krev.“
Panenka se proměnila ve smrtelně bledé děvčátko. Radka ležela nehybně a v bezvědomí, zakletí se dosud neprolomilo. Skoro stejně bledý Evžen namaloval Radce na čelo druhou čáru. „Co je tvoje, to ti vracím.“
Starý lišák zároveň přiložil odseknutý malíček k její zmrzačené ruce a opatrně nechal stéct na ránu tři kapky mrtvé vody. Prst se okamžitě zacelil a nebýt drápku tmavšího než ostatní, nikdo by nepoznal, že někdy došlo k nějakému poškození.
Evžen třetí čarou dokončil rituál. „Nerozváže se pouto krví svázané. Staň se.“
Radka zrůžověla, protáhla se a se zívnutím otevřela oči. Ospale zamrkala a vzápětí se vrhla Evženovi kolem krku: „Jé, tati!“
Objal ji zdravou rukou a šťastně ji k sobě přivinul. Radostí na chvíli úplně zapomněl na bolest. Lišky uznale zamručely.
Radka se užasle rozhlédla. „Já jsem asi usnula,“ řekla zmateně. „Kde to jsme?“
„U liščího krále,“ usmál se Evžen.
„Páni…“ Radka se vykuleně podívala na usmívajícího se starce a plaše se uklonila. Pak se znova přitiskla k Evženovi. „Co tady budeme dělat?“ zašeptala rozpačitě.
„Teď už nic,“ odpověděl jí s přehnanou veselostí, jak se snažil nedat na sobě znát, jak příšerně ho zraněná ruka bolí. Nenápadným kouzlem si přitáhl ze stropu pavučinu a ovinul si s ní malíček, aby aspoň zastavil krvácení. „Poděkujeme za pomoc a půjdeme. Vezmu tě k babičce, protože máma není doma a já musím ještě něco zařídit.“
Radka spokojeně souhlasila. Vtom si všimla Evženova prstu a vyděsila se: „Co se ti stalo?“
„To nic,“ odpověděl vyhýbavě a schoval ruku za záda. „Jen taková nehoda.“
„Představ si, co se mi zdálo…“ vzpomněla si Radka, zbledla a otřásla se. „Tati, to byla hrůza… že máma…“
„To byl jen zlý sen,“ konejšil ji rychle. „Máma by ti přece nikdy neublížila. Tak se rozloučíme.“
Obrátil se vděčně na starého lišáka, aby mu poděkoval, ale ten zakroutil hlavou: „Nespěchej tolik, takhle bys stejnak daleko nedošel. Jsi vyčerpaný a potřebuješ pořádné ošetření. Zůstaň tady do zítřka jako můj host, postaráme se o vás oba.“
Evžen zaváhal. V prvním popudu chtěl pozvání odmítnout, ale pak si to rozmyslel. Uznal, že stařec má pravdu. Měl za sebou dva vyčerpávající rituály a slabostí se sotva držel na nohou. Teprve teď si také uvědomil, že už víc než čtyřiadvacet hodin nic nejedl. A Radka taky potřebuje nabrat síly. Zkrotil tedy svou netrpělivost a souhlasil. Zůstanou v péči budislavských lišek až do rána. Může aspoň ještě využít příležitosti a pokusit se od starého lišáka získat radu, jak vysvobodit Xénii z toho prokletého zrcadla.

***

Paní Růžena Matoušková po ránu trochu poklidila ve svém malém bytečku v Železné ulici na Starém městě a chystala se, že si zajde nakoupit. Měla sice spoustu času, protože dneska nečekala žádného žáčka na hodinu němčiny, ale byla zvyklá na zavedený pořádek.
Přičísla si šedé vlasy s modrým přelivem, pečlivě vykartáčovala svůj starý, ale pořád pěkný kabát z černého flauše a přitom smutně myslela na svého milovaného kokršpaněla, který se nedávno odebral do psího ráje. Cítila se bez něho osamělá. Možná by si měla pořídit nového pejska, ale štěně už by ji asi trochu zmáhalo.
Z úvah ji vytrhlo energické zaklepání na dveře. Vyvedlo ji to z míry a trochu polekalo. Kdo to může touhle dobou být? A proč nezazvonil?
Přesvědčila se, že dveře jsou zajištěné řetízkem, a opatrně pootevřela.
Na chodbě stál neznámý muž a díval se na ni stejně překvapeně jako ona na něho. V prvním popudu chtěla hned zabouchnout. Poměrně mladý a nedbale oblečený zrzek odpovídal dost přesně její představě o lupičích, co přepadávají a okrádají osamělé ženy v jejich bytech. Všimla si, že má levou ruku obvázanou, ale to mohla být léčka, která ji měla zbavit ostražitosti. Ostatně kdyby na ni chtěl zaútočit, zvládl by to klidně i jednou rukou.
Všiml si, že ji vylekal, a nervózně se usmál. „Dobrý den,“ promluvil zdvořile, „omlouvám se, že obtěžuju. Hledám Reginu Černínovou.“
Stará paní se zarazila. „Ta tady nebydlí,“ odpověděla stroze a chystala se zavřít, ale muž vycítil její zaváhání.
„Ale víte, kde bych ji teď našel?“ naléhal.
„Nevím,“ odpověděla upřímně. „Už jsem ji dávno neviděla. Obávám se, že vám nemohu pomoci.“
„Můžu na chvíli dál?“ vyhrkl netrpělivě, na dovolení ale nečekal. Škrtl dlouhým špičatým nehtem o řetízek a nějak se mu podařilo ho uvolnit. S neuvěřitelnou obratností se prosmekl úzkou škvírou dovnitř a zabouchl za sebou dveře.
Paní Matoušková dostala strach.
„Běžte pryč, budu volat o pomoc,“ vypravila ze sebe vyděšeně a nešikovně couvala z jeho dosahu.
Zůstal ku podivu stát u dveří a nesnažil se ji napadnout. „Nemusíte se mě bát,“ řekl mírným tónem, ačkoliv z něj sálalo skoro hmatatelné napětí. „Můžu se tady trochu porozhlédnout? Je to opravdu strašně důležité.“
Upřel na ni kulaté tmavohnědé oči a jejich dojímavý výraz jí tak silně připomněl jejího zvěčnělého psíka, že mu začala důvěřovat. Náhle si byla naprosto jistá, že vetřelec jí v žádném případě nechce ublížit a že má opravdu velmi vážný důvod, aby prohledal její byt, ať se jí to zdá jakkoliv nesmyslné.
„No tak dobře, když je to tak důležité,“ svolila s ochotou, která ji samotnou překvapila.
„Děkuju,“ usmál se Evžen a vzápětí se trochu zastyděl. Ovlivňování obyčejných starých dam nebylo nic, čím by se někde mohl chlubit. Ale omluvil sám sebe tím, že jí vsugeroval jen čistou pravdu. Vůči téhle paní neměl žádné nepřátelské úmysly, bylo mu jasné, že s tím vším nemá nic společného.
Neměl žádný jiný výchozí bod, odkud začít po Regině pátrat. Snažil se ji najít pomocí stopovacího kouzla, jenže selhalo. Sice nestihla odstranit všechny známky své pustošivé přítomnosti v jeho domě, ale nepochybně si vytvořila silnou bariéru, takže nemohl s určitostí zjistit, kam zmizela. Tuhle adresu objevil v Xéniině zápisníčku a doufal, že tady bude mít větší štěstí.
„Co víte o té Regině?“
„Nic,“ odpověděla trochu příliš rychle, ale pod jeho pronikavým pohledem se s povzdechem opravila: „Tedy, teď už nic. Je to dcera jednoho mého bratrance. Už jako dítě bývala divná, pak ji poslali do nějaké internátní školy a od té doby už jsem ji neviděla. S rodinou se, pokud vím, nestýká, a slyšela jsem, že možná emigrovala někam do ciziny. Kdybych ji potkala na ulici, nejspíš bych ji vůbec nepoznala.“
Tak tohle ledacos vysvětlovalo. Evžen sám pro sebe přikývl.
„Bydlíte tu už dlouho?“ zeptal se zvědavě, odlepil se ode dveří a začal procházet místnosti.
„Už skoro sedmdesát let,“ usmála se paní Matoušková a vydala se za ním. „Líbí se mi tu.“
„To vám věřím,“ souhlasil roztržitě a uvažoval, co dál. Stěny. Cihly musely vstřebat stopy magie. „Nikdy se tady nestalo nic neobvyklého?“
Paní Matoušková zaváhala: „Jak to myslíte?“
„Neměla jste třeba někdy pocit, že je tu s vámi někdo cizí?“ nadhodil. Lehce se dotkl omítky a prsty ho zabrněly. Magická bariéra.
„A víte, že máte pravdu? Nejspíš se mi tu usadilo strašidlo,“ usmála se rozpačitě.
Živě se k ní obrátil: „Jaké strašidlo?“
„Asi se mi budete smát, ale já tomu tak říkám,“ odpověděla váhavě. „Moje vnoučata se mi kvůli tomu posmívají. Někdy se tady ozývají těžko vysvětlitelné zvuky a jednou se udělal v celém bytě průvan, i když jsem měla všechno zavřené. Mívala jsem pejska a občas chudáček vyl a třásl se nervozitou. Nedovedla jsem si to vysvětlit, ale nikdy mě nenapadlo se bát. Jsem si jistá, že to není nebezpečné, jen občas trochu nepříjemné. Ostatně poslední dobou se nic nedělo. Ani nevím, proč vám to vlastně říkám, obvykle o tom nemluvím.“
Protože jsem vás k tomu donutil, pomyslel si Evžen. Máte tady podnájemnici, aniž byste to tušila.
Dál zkoumal stěny a začínal si být jistý, že má cíl na dosah. Stačí prolomit bariéru zakotvenou ve zdech. Ušklíbl se, když si uvědomil, že ochrana proti magickému zásahu je velmi podobná té, kterou používali ve vyšehradském vězení, jen o dost slabší. Nakonec se mu bude hodit i ten zoufalý půlrok, během kterého se z nudy naučil, jak bariéru zdolat.
Vytáhl z kapsy špačka tužky a začal na zeď kreslit čáry.
„No dovolte…“ zajíkla se paní Matoušková pohoršeně. „Co vás to napadlo?“
„Nezlobte se,“ zamumlal roztržitě přes rameno. S poslední čarou bariéra praskla. Teď už může ve zdech bez překážek hledat otisky kouzel, které Regina použila, aby ukryla vlastní byt v domově své nic netušící obyčejné tety. Se zatajeným dechem se citlivými prsty probíral změtí zbytkové magie ve stěnách a snažil se najít to pravé. Bylo to těžší, než si původně myslel. Vnímal slaběji než jindy, levá ruka mu chyběla. Proč mu vlastně to děvče s rudým copem zavázalo celou ruku, když zraněný má jen malíček? S netrpělivým zasyknutím obvaz strhl.
Paní Matoušková vyděšeně vyjekla a vytrhla ho ze soustředění. Evžen se vzpamatoval. Té paní se musí urychleně zbavit, i kdyby ji měl dostat z bytu násilím. Jedna obyčejná žena, kterou má na svědomí, protože se připletla k jeho čarování, je až moc.
„Musíte odtud pryč,“ pravil naléhavě. „Hned teď, než se něco stane. Jste v nebezpečí.“
„V jakém nebezpečí? Co by se mohlo stát?“
Rychle uvažoval, co jí vlastně říct. „Nemám ponětí. Musím vyzvat to vaše strašidlo. Může se stát cokoliv a nemůžu zaručit, že bych vás stihnul ochránit. Prosím vás, běžte ven. A jestli jsou doma nějací sousedé, radši je pošlete ven taky. Řekněte jim, že… já nevím, prostě že dům není bezpečný. Počkejte, až vám řeknu, že už se můžete vrátit.“
Paní Matoušková poplašeně usoudila, že si pustila do bytu blázna. Ten člověk zjevně není normální. Snad by ho měla naoko poslechnout, aby nezačal zuřit, a od sousedů zavolat záchranku nebo VB.
Poznal, co se jí honí hlavou, a znovu se jí upřeně zadíval do očí. „Poslechněte mě,“ zaprosil úzkostně. „Nemůžu vám to vysvětlit, ale jde o váš život. Utíkejte ven a vezměte s sebou všechny, co jsou teď doma. Něco jim namluvte, třeba…“
„…že v domě uniká plyn?“ navrhla. Náhle mu zase nepochopitelně uvěřila, že není blázen, jen ví o něco víc než ona, a proto se upřímně bojí o její bezpečnost a za žádnou cenu nechce, aby přišla k úhoně.
„Ano,“ s úlevou se toho nápadu okamžitě chytil. „Všichni musejí ven, hned teď!“
Poslušně si oblékla kabát, ze zvyku vzala kabelku a zamířila ke dveřím. „A co vy? Vám se nic nestane?“ napadlo ji už na chodbě.
„Se mnou si nedělejte starosti. Hlavně ať už jsou všichni pryč,“ odpověděl netrpělivě, mávnutím ruky za ní zavřel a znovu se obrátil ke stěně.
Cihly ožívaly pod jeho prsty a postupně mu stále ochotněji odpovídaly. Konečně nahmatal neviditelné znaky, které tvořily zámek do druhého prostoru. Málem se ironicky rozesmál, když pochopil, že je jediný, kdo může prolomit čáry, za kterými se Regina schovává. Pokrevní pouto, které sama vytvořila, aby zlomila srdce jeho domu a pokusila se ovládnout jeho vůli, se stalo dvojsečnou zbraní. Může ho teď využít proti ní a rozbít její vlastní hradbu.
Nepoužil tužku. Se zatajeným dechem vyryl do omítky čáry přímo drápky a přeškrtl tak Reginin zámek.
Zdi se zachvěly jen nepatrně. Pečlivě udržovaný staromódní nábytek paní učitelky v okamžiku nahradila nízká křesílka, bohatě řasené závěsy a mramorový krb, místo leštěnky ucítil aromatické koření.
Na protilehlé stěně viselo čtvercové zrcadlo ve zlaceném secesním rámu.
V bytě bylo ticho, nic se nehýbalo.
Evžen si v duchu rychle zopakoval, co mu starý lišák řekl o Reginině ďábelském zrcadle.
„S liščími kouzly nemá nic společného, takže vím jen to, co jsem kdysi četl v budečské knihovně. Sám jsem to zrcadlo nikdy neviděl. Abys věděl, takových zrcadel na světě moc není. Jmenují se marájá a kouzlo pochází odněkud z Orientu. Jedno mívali v Budči, ale asi před sto lety se ztratilo. Kdopak ví, kde skončilo, možná je to zrovna tohle, o kterém mluvíš. Tvoje protivnice je hodně mocná čarodějka, když s ním dokáže zacházet. Měj se na pozoru.“
„Ale je možné tu záměnu zrušit?“ vyhrkl Evžen netrpělivě.
Stařec pokrčil rameny: „Prý je to snadné. Stačí té zakleté osobě podat ruku a vyvést ji ven. Tím se kouzlo zvrátí.“
„Tomu nerozumím. Opravdu je to tak lehké?“
Šedivý lišák se smutně usmál: „Ty nejjednodušší úkoly se někdy ukážou jako nesplnitelné. Ale víc už nevím.“
Evžena napadlo, že mu stařec možná něco zatajil úmyslně, ale už se neodvážil dál naléhat. Vycítil, že uspokojivější odpověď by beztak nedostal.
Teď mu nezbývá než to prostě zkusit.
Jen udělal krok směrem k zrcadlu, Regina mu zahradila cestu, jako by vyrostla přímo ze země. Stále ještě měla Xéniinu podobu. Zaplať Kazi, nepřišel pozdě.
Sotva se stačil nadechnout, musel odrazit kletbu, kterou na něj Regina vrhla. A další. Zasypala ho takovým krupobitím zákeřných kouzel, že se stěží ubránil. Ze začátku měl určité zábrany zaútočit na ni plnou silou, Xéniina tvář ho mátla, ale rychle mu došlo, že jestli ji bude šetřit, sám odtud nevyvázne živý.
Srazil ji k zemi, ale vmžiku stála opět na nohou. S úšklebkem zamumlala zaklínadlo a podlaha se náhle zaplnila syčícími zkroucenými těly. Regina se škodolibě rozesmála.
Evžen se zhnuseně otřásl. Vzápětí musel uhýbat před bleskurychlými jedovatými zuby. Uvědomoval si, že smršť ničivých kouzel, kterou na hady vyslal, by ho brzy vyčerpala. Proměnil se tedy v lišku a pustil se do boje se zbývajícími plazy přímo a bez kouzel, rval a trhal tuhé dusivé smyčky a hadů jako by neubývalo. Odpor ale jeho zuřivost vybičoval tak, že by v té chvíli snad byl schopný roztrhat jako nic i baziliška. Zakousl posledního a zvedl se z podlahy s ústy ještě plnými studené krve.
Regina zakolísala.
Nedal jí čas, aby se vzpamatovala. Vzal si na pomoc čáry a nechal ji pocítit svou plnou magickou sílu. Sevřel ji a ochromil a až v poslední vteřině ho zarazil její bolestný výkřik. Rozdrtil by ji a zabít ji nesmí. Ne teď, dokud na jejím životě závisí Xéniin život.
Ihned využila jeho zaváhání a odpověděla stejně, i ona předvedla svou moc. Jejich čáry se propletly a zaklínily do sebe. Drželi se navzájem v šachu, ani jeden z nich se neodvažoval povolit, ale nedokázal ani získat vrch.
„Tak a co teď,“ ozvala se Regina udýchaně. „Budeme tu takhle trčet až do jara? Tak dlouho ta tvoje lištička nevydrží.“
Evžen se tvářil, jako by neslyšel, ale uvědomoval si, že Regina má pravdu. Nesmí ji zabít, nedokáže ji přinutit silou, aby mu ustoupila, ale nemůže ani dlouho otálet.
„Dokud mi neuhneš z cesty,“ sykl.
„Vydržím déle než ty. Jsi oslabený,“ řekla tiše a snažila se skrýt nervózní zachvění. Při pohledu na jeho levou ruku se ho poprvé začala bát.
Evžen jen mlčky zavrtěl hlavou. On měl co ztratit. A nejen on. Taky jeho děti.
„Jestli moje žena umře, zabiju tě bez milosti,“ procedil skrz zuby.
Regině bylo jasné, že nejde jen o planou výhružku. Unaveně si přiznala, že své oběti závidí. Kvůli ní se nikdy žádný muž nenamáhal bojovat na život a na smrt. Znovu ji zamrzelo, že jí tenkrát Xénie zhatila šanci získat si ho přirozeně a bez zákeřných kouzel. Kdyby se do ní také opravdu zamiloval, všechno mohlo být jinak… ale na sentimentální úvahy teď není vhodná chvíle.
„Já se zabít nenechám,“ promluvila s předstíraným klidem. „A mě čas netlačí.“
Evžen chvíli uvažoval, pak se rozhodl vyjednávat: „Chci prostě zpátky svoji ženu. Propusť ji a nechám tě být.“
V Regininých očích se zablesklo: „Já sama kouzlo marájá nemůžu přerušit. Myslíš, že mě baví vypadat takhle? Už dávno ne.“
„Můžu to udělat já,“ odpověděl Evžen vážně. „Dovol mi projít.“
Mýlí se, nemůže to udělat, připomněla si v duchu. Teď už ne. Porušil věrnost a ztratil tak právo vyvést ji ven, zrcadlo mu v tom zabrání. Nezáleží na tom, že jsem ho oklamala, neobstál ve zkoušce a udělal to. Ale vyslovit to nahlas se neodvážila.
„Přísahej, že když tě pustím, nepokusíš se na mě zaútočit,“ vyzvala ho.
„Když slíbíš, že nezaútočíš ty na mě,“ přikývl.
„Slibuju. Nechám tě volně odejít. I s ní, jestli se ti to podaří, nebo samotného, když to nedokážeš,“ prohlásila slavnostně. „Přísahej, že se mi nebudeš mstít, ať to dopadne jakkoliv.“
Evžen zaváhal, vycítil, že její slib nebyl upřímný. A i kdyby byl, má ji opravdu nechat jen tak beztrestně vyváznout? Jenže druhá možnost byla držet ji v poutech tak dlouho, dokud jemu nebo jí nedojdou síly. A pak už může být pozdě. Rozhodl se proto riskovat: „Přísahám.“
Magické sevření se začalo pomalu uvolňovat. Odvolal vlastní čáry.
Regina ustoupila stranou. „Jdi,“ šeptla napjatě. Neměla ponětí, co se teď stane. Zadoufala, že ho marájá okamžitě zabije.
Evžen vykročil k zrcadlu.
V zamlženém čtverci se objevila Xéniina tvář. Rozzářila se radostným úžasem. Vztáhla k němu ruce a snažila se něco říct, ale neslyšel ji. Vtom se Xéniin výraz změnil, úsměv vystřídal smrtelný úlek.
Zdobený rám začal hořet. Oheň vyšlehl s neuvěřitelnou prudkostí a zrcadlo vmžiku zmizelo za neproniknutelnou hradbou hučících plamenů.
Evžen s výkřikem zděšeně uskočil a přitiskl se ke zdi. „Ty zmije,“ vydechl víc zoufale než zuřivě.
Ale i Regina začala vystrašeně ječet: „To jsem nebyla já! Jestli to zrcadlo shoří, tak umřu, jsem s ním spojená! Tak přece něco udělej!“
Jenže Evžen se nevzmohl vůbec na nic. Strach mu dovolil jen jednu myšlenku: pryč odtud. Ale ani uprchnout nedokázal.
Regina se tedy pokusila uhasit oheň sama, horečně vyzkoušela všechna zaklínadla, která jí přišla na mysl, ale její vlastní živel se nečekaně postavil proti ní.
Plameny se dál šířily a šlehaly až ke stropu, žár se stával nesnesitelným. Ještě chvíli a oheň pohltí celý pokoj a bude se šířit dál. Xénie uvězněná v zrcadle zahyne nejstrašlivější možnou smrtí.
Evžen úplně zpanikařil. Všechny jeho liščí instinkty mu velely okamžitě zmizet z tohohle prokletého místa. Snad nikdy v životě nezažil tak příšerný a bezmocný strach. Ničeho se tolik nebál, před žádným nebezpečím neváhal, ale překonat hrůzu z útočného ohně bylo nad jeho síly.
„Nemůžu to uhasit!“ kvílela Regina a divoce s ním zalomcovala. „Já nechci umřít!“
„Ani já ne. Ne takhle…“ Evžen se zoufale snažil vzchopit, přestat se třást a posbírat rozvířené myšlenky. Představil si, jak předstoupí před svoje děti a přizná jim, že jejich matku nechal napospas ohni, utekl a vůbec se nepokusil ji zachránit, protože se bál. Ne, to radši umře taky.
Musí to udělat, musí projít ohněm, dostat se k zrcadlu a vyvést ji ven. Když se pak okamžitě přemístí, podaří se jim uniknout.
Zakryl si zpocený obličej rukama, aby šlehající plameny neviděl a dokázal aspoň jasně myslet.
Potřebuje brnění. Bude si muset vystavět štít sám ze sebe. Tohle nesmírně těžké kouzlo nepatřilo k jeho živlu a trvalo mu skoro deset let, než se ho naučil. Zatím ho nikdy nemusel použít doopravdy a na vybudování brnění zbývalo jen pár vteřin. Buď se to podaří… nebo shoří.
Odhodlaně potlačil svíravý strach a pustil se do toho.
Shodil bundu, aby mu nepřekážela. Rychle se ujistil, že má stále na krku zlatý řetízek s ochranným granátem. Bez jeho pomoci by se neobešel. Položil na kámen na prsou nejprve levou dlaň, pak křížem přes ni pravou, zavřel oči a nechal energii kamene volně proudit. Nadechl se horkého vzduchu a plně se soustředil na sebe. Uvědomoval si postupně všechny svoje možnosti a zkušenosti, lidské, čarodějnické i liščí schopnosti, sbíral všechnu svoji magickou sílu a v duchu si z ní stavěl ochrannou hradbu.
Tak teď. Jsou to jen tři kroky, opakoval si. Jen tři kroky. Vybičoval se k pohybu. Zadržel dech a se zavřenýma očima vstoupil do plamenů.
Běsnící nepřátelský živel ho obklopil jako roztavená bolest. Oheň pálil, ale zatím nezraňoval. Brnění drželo, ale Evžen věděl, že jakmile hrůza jeho soustředění rozruší, už ho nic neochrání.
Tři kroky. Postoupil o jeden váhavý krůček a nemohl dál. Běž, přikazoval si zoufale. Bolí to, ale jestli tady zůstaneš stát, bude to horší. Nohy ho však neposlouchaly. Šílený děs převzal vládu nad jeho ochromenou vůlí a přibil ho na místě. Jen pomyšlení, že jeho žena prožívá stejná muka, bránilo tomu, aby strachy přišel o rozum. Musí to vydržet a dostat ji ven. Znova se pohnul, ale už nevěděl, kterým směrem má vlastně pokračovat. Ani si neuvědomoval, že slzy, co mu tečou z očí, nejsou způsobené jen žárem. Nedokáže to.
Čerstvě zacelená rána na jeho ruce se znova otevřela. Vytryskl tenký pramínek krve a proměnil se v jasně červený paprsek rozeznatelný i v ohni. Plameny jako by se nepatrně rozestoupily.
Evžen se s nadlidským vypětím klopýtavě posunul naznačeným směrem, ale cítil, že už nemá sílu. Jeho brnění ochabovalo, žár překročil hranici snesitelnosti. Nemohl už dýchat. Zhroutil se ohni napospas.
Těsně předtím, než omdlel, se z oslňující záře vynořila ruka a pevně sevřela jeho dlaň.
Xéniina hrůza nebyla o nic menší než Evženova. Neviděla nic, jen běsnící oheň. V duchu se už loučila se životem, když jí náhle červený paprsek otevřel cestu. Uvědomila si, že je volná, že může ze zrcadla vyjít, i když to znamenalo čelit plamenům.
Vtom spatřila Evžena. To on vyslal spásný paprsek a snažil se dostat k ní, ale vyčerpaně padl na kolena.
Teď vnímala jen jeho. Zapomněla na strach a bez váhání vystoupila ze svého mlžného vězení. Právě včas, aby ho zachytila.
Jakmile se jejich ruce spojily, oheň ustoupil. Zrcadlo plameny vtáhlo. Ve zlatém rámu teď zuřilo peklo, ale místnost zůstala neporušená stejně jako předtím.
Regina na Xénii fascinovaně zírala. Vypadala spíš jako poloprůsvitný přízrak, jako by její tělo bylo vytvořené z čarovné mlhy v zrcadle. Viděla skrz ni její ještě nenarozené dítě, živé a zdravé. Rázem pochopila. Evžen možná ztratil právo vysvobodit svou ženu, ale sebezákeřnější kouzlo mu nemohlo zabránit, aby vyvedl ze zakletí svoje dítě.
Xénie si ustrnulé Reginy snad ani nevšimla, nerozhlížela se nalevo ani napravo. Klekla si k Evženovi, položila si jeho hlavu na kolena a snažila se ho přivést k vědomí. Postupně získávala barvu, její tělo se zpevňovalo a nabývalo přirozené podoby, a zároveň Regina cítila, jak se mění ona sama a vrací se do vlastního těla.
Vtom se jí zmocnil prudký vír. S hrůzou si uvědomila, že zrcadlo ji vtahuje stejně jako před okamžikem čarovný oheň.
„Pomoz mi!“ zakřičela zoufale a prosebně vztáhla ruce ke Xénii, ale setkala se jen s jejím tvrdým a nenávistným pohledem.
Xénie se odvrátila a zacpala si uši, aby Reginin nářek neslyšela.
Zrcadlo čarodějku pohltilo. Rozplynula se v plamenech a sklo popraskalo.

***

2. února 1989

Elegantní pracovna zástupce ředitele budečské školy voněla kůží a dřevem. Na psacím stole leželo na složce papírů těžítko v podobě zkamenělé ulity.
Profesor Michalec se podepsal a odložil pero. Zvedl oči a znovu se podíval na návštěvníka.
„Vyřízeno,“ oznámil vážně a kývl hlavou. „Vaše žádost je sice neobvyklá a studenty z vyučování uvolňujeme jen ve výjimečných případech, ale uznávám, že toto výjimečný případ je.“
„Děkuju, pane profesore,“ usmál se Evžen.
Profesor Michalec znovu přikývl. „Prošel jste si těžkou zkouškou, vy i vaše rodina,“ poznamenal. „Asi bych to neměl říkat nahlas, protože vás odsoudili podle platného kouzelnického práva, ale osobně s vámi sympatizuji. Měl byste vědět, že vaši synové vaším uvězněním dost trpěli, dokonce se to odrazilo na jejich prospěchu. Ale jsou to bystří a nadaní hoši, zejména Drahoš, a jsem přesvědčený, že nyní všechno rychle doženou, takže jim výjimečné volno povoluji. Ale jen na jeden den. Nejpozději zítra před setměním je musíte přivést zpátky.“
„Dobře, pane profesore,“ přisvědčil Evžen.
Profesor Michalec cinkl na zvonek na stole a pronesl do prázdna: „Studenti Drahoš a Bořek Vulpesovi se okamžitě dostaví do kabinetu zástupce ředitele.“
Evžen se pobaveně ušklíbl. Dobře si takové výzvy pamatoval ze studentských let a obvykle nevěstily nic dobrého. Tentokrát kluci budou mít příjemné překvapení.
„Ach ano, a samozřejmě vám blahopřeji k narození dcery,“ dodal profesor. „Máte jistě radost. Vaše první děvčátko?“
„Díky,“ zazubil se Evžen potěšeně. „Je druhá. Starší dcera nastoupí do Budče letos v září.“ Živá a zdravá. Zatrnulo mu, ale navenek si snažil zachovat zdvořilý úsměv. O tom, co se dělo po jeho návratu z vězení, tady rozhodně vykládat nehodlal.
Profesor Michalec opět s úsměvem přikývl, i když se zároveň zatvářil trochu posmutněle. Evžen to chápal, ale neříkal nic. Bylo veřejným tajemstvím, že Michalcova dcera se zrovna moc nevyvedla.
Po chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a Drahoš s Bořkem se s vykulenýma očima nesměle protáhli dovnitř.
Evžen rozzářeně vyskočil z křesla.
„Hoši, váš otec požádal, aby vám byla povolena výjimečná jednodenní návštěva doma při příležitosti narození vaší sestry,“ oznámil zástupce ředitele.
Bořek zajásal a už se chtěl Evženovi vrhnout do náruče, ale Drahoš ho nervózně zadržel: „Počkej. Může to být léčka.“
Evžen se zarazil a překvapeně zvedl obočí.
„Jak můžeme vědět, že jsi to opravdu ty a ne někdo, kdo se zas za tebe vydává?“ vypravil ze sebe Drahoš rozčileně. „Schválně mi řekni, kde je moje tajná skrýš. Jestli jsi opravdu náš táta, tak to musíš vědět.“
„Pod tvojí postelí, třetí prkno zleva,“ zasmál se Evžen s ulehčením.
„Jupí,“ zavýskl Bořek a hnal se konečně otce obejmout.
Drahoš se k němu už bez zdráhání přidal. „Promiň,“ omlouval se. „Ale já jsem chtěl mít jistotu, přece jen…“
Evžen se nerozzlobil, naopak na něho uznale mrkl: „Máš pravdu. Jeden nikdy neví.“
Rozloučili se s poněkud udiveným profesorem Michalcem, vesele seběhli po kamenném schodišti a rychle prošli všechna nádvoří. V lipové aleji Evžen sebral kamínek, strčil si ho do kapsy, vzal Bořka za ruku a Drahošovi nastavil loket.
„A domů,“ zavelel spokojeně.
Sotva se přenesli do své ulice, vyrazili o závod. Kluci vpadli do kuchyně jako velká voda a div neporazili drobnou paní s tmavě rudými vlasy sem tam prokvetlými stříbrnou nitkou, která jim vyšla vstříc.
„Babička je tady!“ zahulákal Bořek radostně.
„Musíš tak řvát?“ napomenula ho důležitě Radka. „Probudíš miminko.“
„A kde vlastně je? A máma?“ zeptal se Drahoš netrpělivě.
Evžen pohodil hlavou k ložnici a všichni se nahrnuli dovnitř.
Kluci se přivítali s rozechvělou Xénií a konečně si napůl pobaveně napůl rozpačitě prohlédli nový přírůstek do rodiny. Holčička s rezavě ochmýřenou hlavičkou a drobounkými drápky na prstíčkách klidně spala a nezdálo se, že by jí rozruch okolo nějak vadil.
Evžen se posadil na kraj postele a něžně objal Xénii kolem ramen. Uvolněně se opřela o jeho hruď, ale oči zamžené dojetím nespouštěla z dětí.
„Jé, hele,“ zašklebil se Bořek, strčil loktem do bratra a ukázal do kolébky. V peřinkách se teď vrtělo maličké liščátko.
Drahoš se zasmál. „Jak se vlastně jmenuje?“ napadlo ho.
„Evženie,“ odpověděla Xénie s úsměvem.
„To jsem vymyslela já,“ přihlásila se Radka pyšně a přitulila se k rodičům.
Babička se na okamžik taky sklonila nad kolébkou, pak pohladila Bořka po vlasech a poznamenala: „Tak já vás tu nechám a půjdu zatím připravit něco na zub. Klukům určitě něco dobrého přijde k chuti.“
Odešla do kuchyně, ale za okamžik byla zpátky a tvářila se trochu nejistě: „Evžene, na podlaze před krbem se objevil nějaký znak. Čtyři šikmé čáry přes jednu svislou. Co to má znamenat? Je to důležité?“
Evžen rozzářeně přikývl. Pokrevní smyčka byla znovu pevně svázaná.

***

Zde příběh o pokrevní smyčce končí. Evžen a jeho rodina se díky vzájemné podpoře dokázali vzpamatovat z otřesných zážitků, které předcházely Evženčinu narození. Žili dál jako dřív a už nikdy o událostech uplynulého roku nemluvili, avšak nikdy na ně nezapomněli.
Vzápětí se Evžen ocitl v jednom kole a téměř se nezastavil, když se snažil zahladit škody, které vinou pomstychtivé vetřelkyně utrpěl jeho obchod. Musel se také naučit, jak si přizpůsobit některá kouzla. Byl zvyklý komunikovat s kameny a stromy pomocí doteků a s nepříjemným překvapením zjistil, jak moc mu chybí zmrzačený malíček. A potom se začaly dít nevídané věci ve městě a u toho samozřejmě nesměl chybět… Vlastně až koncem jara měl zase trochu času vydechnout. Obyčejný svět okolo se změnil natolik, že tentokrát ani čarodějové nezůstali stranou. Zdálo se, že teď bude mnoho věcí jinak a že se ty novinky jeví spíš příznivě. Už nehrozí žádné příšery tajně usazené na ministerstvech ani únosy lidí za bílého dne. Evžen usoudil, že už je opravdu na čase trochu se zklidnit a věnovat se víc rodině, místo aby se zaplétal do jednoho maléru za druhým.
Rozhodl se zařídit si vlastní obchod i pro obyčejné. Nic zjevně magického, ale přece něco, co by jeho oboru nebylo tak vzdálené jako trafika. Plat, který za ni dostával, mu stejně sotva nahradil nezbytnou práci vynakládanou jen kvůli utajení. Konečně mohl trafiku zrušit a prodávat léčivé bylinky a šperky, které s Xénií vyráběli z měsíčních kamenů a stříbrných drátků. Líbily se, tak je chtěl zkusit prodávat veřejně a ne jako dosud potajmu z ruky do ruky.
Začal plánovat přestavbu obchodu, ale staré pozapomenuté záležitosti ho přece jen doženou. Ve vězení učinil zásadní slib a nezbyde mu nic jiného než ho splnit za každou cenu.

Komentáře

Obrázek uživatele Rya

Prozatím opouštím Evžena ve vězení a vůbec z toho nemám dobrý pocit :-/ Nevědět, co se děje doma, je strašná věc!

Obrázek uživatele Aries

Je to strašná věc, těžko mu mohli udělat něco horšího

Obrázek uživatele Rya

Ufff! Ještě že to dobře dopadlo! Je to strašlivý a krásný příběh.

Obrázek uživatele Aries

Děkuji vřele!
Přiznávám se, že tuhle povídku mám asi nejradši, takže jsem ráda, že působí zrovna takhle.

Obrázek uživatele strigga

Chápu, že ji máš ráda. Mně se hrozně líbila. Velmi živě jsem si vybavila, jak ses na pikniku zmínila, že Evžen je skvělý otec od rodiny, když zrovna nesedí ve vězení :D ale vážně.. má to skvělej příběh, a Černá sanitka je výborná předehra. Regina je tak sugestivní, že jsem měla celou dobu chuť ji proplesknout, a na konci se jí to strašným způsobem vymstilo.. ale taková už magie asi je. Bylo mi hrozně líto Radky! A doufám, že ty měsíce za zrcadlem malou Evženku nějak nepoznamenaly..

Obrázek uživatele Aries

A sakryš, spoiler. Ale ono se to po sanitce dalo čekat. Neboj, Evženka je v pořádku a Radka naštěstí taky

Obrázek uživatele strigga

To je v pořádku, já stejně čekala, že tam jednou skončí. Nejde na hraně balancovat donekonečna ;) hurá, děti jsou v pohodě!

Obrázek uživatele Aries

no jo, koledoval si už zatraceně dlouho :-)

Obrázek uživatele Tora

to jsem fakt potřebovala :). Zakopnu o tebe na jednom fóru, vzpomenu si na Budeš, že jako jen kouknu na kousek dalšího dílu... a dřepím tu a čtu a nemůžu se odtrhnout a co jsem chtěla udělat je zas v pytli :).
Četlo se to super, byla jsem moc napnutá, jak to dopadne. Jakmile je jednou rodina, je to všechno těžší, zvlášť když jde o děti.
Líbilo moc.

Obrázek uživatele Aries

Děkuju! Sice je mi líto, žes neudělala, cos chtěla... ale vlastně mi to zas tak líto není ;)

Obrázek uživatele Tora

omlouvám se za překlep - Budeš = Budeč, samozřejmě :)

Obrázek uživatele Aries

To je jasný, Budeč bude vždy a všude!