Oblázky z potoka

Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová
Z povídky: 
Štítky: 
Za beta-read děkuji: 
Lunkvil

V předvánočním shonu se snadno ledacos přehlédne a tak se stane, že nějaký zákazník Evženovi podstrčí falešné peníze. Tohle ovšem Evžen nemůže nechat jen tak a s pomocí svého bratrance Ambrože začne po podvodníkovi pátrat. Příběh se odehrává půl roku po pronásledování zloděje černého diamantu.

***

18. prosince 1990

Zafičel vítr a do okna narazila prudká sprška sněhových vloček. Skleněné tabulky se zachvěly a nějakou škvírkou se do pokoje protáhl tenký pramínek studeného vzduchu.
Xénie si líně protřela oči. Zatím ani nezačalo svítat, ale věděla, že dcerka se co nevidět probudí a začne se dožadovat její pozornosti. Ještě několik okamžiků si ale může užívat vyhřátého pelíšku pod tlustou peřinou. Přitulila se k manželovi, a když ji v polospánku objal, schoulila se do teplé náruče a zabořila tvář do hebkého chmýří na jeho prsou. Bylo jí tak příjemně, že málem znovu usnula, ale rozmrzelé zavrnění z dětského pokoje ji nemilosrdně vyburcovalo.
Vyklouzla zpod peřiny a zachvěla se zimou. Rychle se zabalila do svého pohodlného zeleného županu. Byl už pořádně obnošený, ale zvykla si na něj a nechtěla se ho vzdát.
„Dobré ráno,“ zamumlal Evžen.
„Ještě je brzo,“ usmála se. „Klidně ještě spi.“
Zamžoural do okna. „Zase sněží,“ poznamenal se zívnutím a protáhl se. „Budu muset jít prohrábnout chodník.“
„To ti neuteče.“
„Taky pravda,“ souhlasil Evžen a znovu se spokojeně zachumlal do peřiny. „Ještě deset minut.“
Xénie se zasmála a vydala se do dětského pokoje, aby se postarala o holčičku, která už netrpělivě lomcovala dřevěnou mříží u postýlky.
Umyla a oblékla dítě i sebe, svázala si dlouhé tmavé vlasy do liščího ohonu a přiložila v kuchyni do vlažného sporáku, aby se rozehřál. Ohlédla se po petrolejce pod stropem a luskla prsty: „Zasviť.“
Lampa se rozzářila a projasnila ponuré ráno. Xénie v dobré náladě začala chystat snídani. Evženka jí nedočkavě přistrčila svůj hrníček, a tak ji usadila ke stolu a nalila jí zatím trochu ohřátého mléka.
Položila na stůl velký talíř s topinkami a míchanými vajíčky a odsunula stranou barevnou pohlednici s idylickým obrázkem hrázděných domů posypaných sněhem jako cukrovou polevou. Přišla včera jako vánoční pozdrav od Evženova kamaráda Andrého ze Štrasburku. Xénie ji opřela o vázu s borovými větvičkami a téměř rozkvetlou barborkou a roztržitě si pomyslela, že ji musí vystavit na bezpečnější místo, aby se nezničila.
Konečně se objevil i Evžen. Natahoval si v chůzi svetr a tak tak stačil zachytit holčičku, která vypískla, sklouzla ze židle a úprkem se k němu rozběhla.
Zvedl ji do náruče, vesele jí rozcuchal vlásky a odnesl ji zpátky ke stolu. „Jakpak ses vyspala?“ zeptal se s úsměvem.
„Hezky,“ zaculila se Evženka a nechala mu na tváři mokrý otisk pusinky potřísněné mlékem.
„Odhrábnu nejdřív ten sníh, než se tam někdo přerazí,“ pokračoval Evžen směrem ke Xénii a posadil holčičku na její židli zvýšenou polštářem. „Dopij si to mlíčko.“
„Vystydne ti to,“ poznamenala Xénie.
„Hned jsem zpátky.“ Otřel si obličej hřbetem ruky, oblékl se a s hrablem v ruce vyšel před dům. Sněžení zvolna ustávalo, ale nepříjemně pronikavý ledový vítr a lákavá představa šálku horké kávy ho nutily, aby si s prací co nejvíc pospíšil. Trochu si pomohl nenápadným kouzlem.
Všiml si přitom, že není jediný. O tři domy dál se stejně pilně činil jeho bratranec Ambrož. Na Evženův pozdrav odpověděl jen roztržitým kývnutím, jako by právě dumal o něčem důležitém. Bylo to skutečně tak. Po několika okamžicích opřel hrablo vedle domovních dveří a vydal se k Evženovi, aby se s ním o svou starost podělil.
„Představ si, máme tu asi škodnou,“ oslovil ho bez úvodu vážně. „Včera večer jsem se náhodou přichomýtl k tomu, jak v drogerii kontrolovali pokladnu. Někdo jim podstrčil falešné peníze.“
Evžen se zamračil: „Tady u nás? To je zatracená věc, ale tohle by měla vyřídit jejich policie.“
„Jenže nevyřídí. Protože v tom má zaručeně prsty nějaký čaroděj. Našli v kase jen pár oblázků místo mincí. Tohle jsem viděl na vlastní oči. Ale slyšel jsem, že se něco podobného nedávno přihodilo i jinde.“
Evžen se zarazil. Ambrož neměl ve zvyku dělat z komára velblouda, a kdyby se dalo předpokládat, že se kamínky dostaly do pokladny nějakým nedopatřením prodavače, ani by ho s takovou historkou neobtěžoval. Rychle mu došlo, o co se nejspíš jedná. Vyčarovat peníze není možné. Ale je možné vyrobit kouzelnou napodobeninu. Evžen věděl, že hlavně falešné tuzexové bony a jiné podobné podvody na úkor obyčejných jsou u některých prohnaných čarodějů poměrně oblíbené. Zřejmě je možné provést podobný trik i se skutečnými penězi, ačkoliv neměl ponětí jak. Napadlo ho, že by měl zkontrolovat vlastní pokladnu. Počítal tržbu vždycky v pátek a to bylo všechno v pořádku. Ale za poslední tři dny neměl přehled.
„Měl by ses kouknout do vlastní kasy,“ ozval se v té chvíli Ambrož, jako by mu četl myšlenky.
Evžen přikývl. Stáhl si rukavice a zaškrábal drápky na dveře, aby mohl vejít do krámu. Ambrož ho bez vyzvání znepokojeně následoval.
Evžen nic nenamítal. Jen tak každého by si k tak choulostivé záležitosti nepustil, ale Ambrožovi důvěřoval. Protože neměl rodiče, trávil jako malý většinu času u jeho rodiny a o šestnáct let staršího bratrance považoval za něco mezi bratrem a náhradním otcem. Jako dospělý už s ním sice neudržoval tak těsný vztah a na ledacos měl jiný názor, ale stále spolu vycházeli dobře.
Evžen křísnutím rozsvítil lampu a ze šera se vyloupl čarodějnický krámek s malebně uspořádanými amulety, magickými kameny a různými pomůckami pro rituální kouzla. Na masivním pultě stála starožitná bronzová pokladna zdobená kovanými ornamenty a vybavená složitým číselníkem se spoustou malých páček. Evžen netrpělivě hodil bundu přes stoličku za pultem, aby mu nepřekážela, a s cinknutím otevřel zásuvku. Rychle probral bankovky v přihrádkách. Tam bylo všechno v pořádku stejně jako mezi stříbrnými mincemi oblíbenými u čarodějů. Ale v přihrádce s pětikorunami objevil pět hnědavých oblázků.
„No tohle,“ vydechl Ambrož. „Takže i tady.“
Evžen se vzteklým zavrčením zásuvku prudce přibouchl, až pokladna nespokojeně zařinčela. Utrpěná škoda nebyla moc veliká. Mnohem víc ho rozčílilo pomyšlení, že se dal napálit. Tohle teda rozhodně nenechá jen tak.
„Máš tušení, kdo ti to podstrčil?“ nadhodil Ambrož. Schválně se snažil o co nejmírnější tón. Znal Evžena příliš dobře na to, aby mu bylo jasné, že provokovat ho teď ještě víc by bylo stejné jako zahrávat si s přetopeným kotlem.
„Co já vím,“ odsekl Evžen. „Hele, umírám hlady. Tenhle malér na lačný žaludek, to je trochu moc. Pojď na snídani.“
„Už jsem snídal, ale ještě trochu kafe bych si dal,“ souhlasil Ambrož. „Jsem docela zmrzlý.“
Xénie jen překvapeně zamrkala, když naštvaný Evžen vpadl do kuchyně s ustaraným Ambrožem v patách. Mrskl falešné kamínky na stůl a vstoje se dravě zahryzl do vystydlé topinky, jako by drtil mezi zuby toho drzého šejdíře. „Snažím se vzpomenout si, kdo všechno tady včera vlastně byl,“ odpověděl konečně s plnou pusou na předchozí Ambrožovu otázku. „Jenže tu byl dost frmol a spoustu těch lidí ani neznám.“
Evžen v létě zrušil státní trafiku, která mu sloužila jako krytí pro čarodějnický obchod, a začal prodávat měsíční kameny zasazené do šperků ze stříbrných drátků, které spolu s Xénií vyráběli, léčivé a aromatické bylinky, voskové svíčky a podobné zboží, které se nedávno začalo těšit velké oblibě. Teď před Vánoci měl v obchodě dost plno. Lidé sháněli dárky a sotva stíhal obsluhovat zákazníky tak, aby se mu nepletl ryze čarodějnický a obyčejnější sortiment a nikdo si nevšiml ničeho podezřelého. K tomu, aby v rychlosti přijal falešné peníze, stačila chvilka nepozornosti.
Ambrož chápavě přikývl. „Obyčejné můžeš vynechat,“ připomněl.
„Hm, to nejspíš ano. Takže Dvořák pro jantar proti bolení zubů… Marta Řehořová… Jedna čarodějka z Šáreckého údolí, znám ji od vidění, ale jméno nevím… Martin Rapos, ale tím jsem si jistý… Zatraceně,“ vyprskl. „Nedává to smysl. Proč by mi vlastně někdo známý měl platit tímhle šmejdem? Přece nikdo z nich není tak pitomý, aby si myslel, že na to nepřijdu!“
„Co ta blondýnka v černém? Nikdy dřív jsem ji tu neviděla,“ nadhodila Xénie.
Evžen zavrtěl hlavou: „Ta nic nekoupila, jenom se vyptávala na jednu zákaznici a příšerně zdržovala. Pár takových a pak mám vědět, kde mi hlava stojí, zatraceně!”
„Evžene, nerozčiluj se,“ snažil se ho Ambrož uklidnit. „Sami ti mohli zaplatit v dobré víře. Nejspíš bys to měl ohlásit.“
„To určitě,“ vybuchl Evžen už definitivně. „Sotva se ukážu na Vyšehradě, ten idiot Kadrnožka se zas honem bude snažit otravovat život mně. U Želmíra, toho lumpa si najdu sám a má se na co těšit!“

***

Ambrož nechal rozčileného Evžena v krámě, protože se přiblížil čas, kdy obvykle otvíral, a vrátil ke svému domku. Uklidil hrablo, které vzorně čekalo u dveří, a už chtěl zajít dovnitř a pustit se do rozdělané práce ve své řezbářské dílně, ale na poslední chvíli si to rozmyslel.
Kdyby to bylo jen na něm, nechal by tu lapálii plavat a prostě by si odteď dával lepší pozor. Návrh obrátit se na oficiální instituce nebyl dobrý nápad a nedivil se, že ho Evžen okamžitě odmítl. Jeho poslední nedobrovolné jednání se strážníky skončilo velmi nešťastným incidentem, kdy přišel o život jeden mladý liškomág. Ambrož ho tedy chápal, jen se trochu obával, že si zas koleduje o malér. Potají doufal, že se jeho horkokrevný bratránek po dřívějších krušných zkušenostech konečně zklidní a začne se vyhýbat potížím. Asi to byla marná naděje.
Napadlo ho, že kdyby se případ s falešnými penězi co nejvíc rozhlásil, čarodějové si začnou dávat pozor a podvodník se buď raději stáhne, nebo bude aspoň snazší ho odhalit. Tím by se snad trochu snížila pravděpodobnost, že se Evžen zase zaplete do nějakého průšvihu.
Vydal se proto na opačný konec vesnice k Řehořovým.
Petr Řehoř už bude asi pryč, pracuje někde v kouzelnické čtvrti a vrací se málem až v noci, pokud vůbec, ale jeho otec bude touhle dobou zaručeně doma. Tráví celé dny ve svém domku a na zahradě, případně obchází vesnici a za její hranice se už nepouští. Jakožto nejstarší místní starousedlík se těší určité autoritě a mnozí dají na jeho rady a připomínky. I obyčejní si ho váží. Ambrož usoudil, že to je ten pravý, komu by měl problém svěřit. Roznese to po Lysolajích během jednoho dopoledne.
Vztáhl ruku, aby si otevřel branku do zahrady Řehořova domku. Vtom se zarazil s prsty těsně nad klikou. Vzpomněl si, že Marta Řehořová byla jednou z Evženových zákaznic. Co když… Ale to je nesmysl. I kdyby zrovna ona falšovala peníze, přece by je nešla utratit o pár ulic dál ke starému známému. Před několika lety její dceru napadl morous a Evžen ji vyléčil… Byla by teď schopná úmyslně ho podvést?
Než se rozhodl, co nakonec udělá, pootevřelo se okno a starý Řehoř vykoukl ven. „Hledáte mě?“ zavolal.
Ambrož odhodlaně přisvědčil.
„Tak pojďte dál. Je svinská zima,“ zabručel stařík a honem zas okno přibouchl.
Řehořův dům byl o dost větší a výstavnější než domky ostatních sousedů. Žil tam nejen starý pán, ale i jeho syn s manželkou a dvěma dětmi, co studovaly v Budči. Bernard byl snad v osmém ročníku nebo možná už na univerzitě a malá Magdalena chodila do třídy s Evženovou Radkou.
Johan Řehoř otevřel osobně a pánovitým mávnutím ruky zahnal svou všetečnou snachu zpátky do kuchyně. Uvedl Ambrože do pokoje, kterému odjakživa říkal pracovna. Celou jednu stěnu tu zabírala knihovna. U malého krbu s praskajícím ohněm stálo masivní houpací křeslo, ale Ambrož věděl, že Řehořovým nejoblíbenějším kusem nábytku je pohodlná pohovka přímo pod oknem. Odsud mohl nerušeně pozorovat všechno, co se na ulici jen šustlo, a právě téhle činnosti říkal práce.
„Co vás sem přivádí takhle po ránu?“ pobídl návštěvníka zvědavě a vzal si ze stolku zapálenou dýmku, kterou tam předtím odložil.
Ambrož mu začal líčit svůj objev. Nechtěl situaci příliš dramatizovat, ale úmyslně zdůraznil, že se očarované peníze objevily nejen v kouzelnickém, ale i obyčejném obchodě.
„Zneužití magie? A neplašíte se náhodou trochu moc rychle?“ bručel Řehoř, zamyšleně potahoval z dýmky a oprašoval si teplou vestu z ovčí kůže. „Tohle je věc obyčejných a nás se netýká. Já samozřejmě nevylučuju, že by si čaroděj nemohl splést obyčejnou minci, zejména pokud je zvyklý používat stříbro, ale…”
„Říkám vám, že nejde o obyčejné falešné peníze, ale o magické napodobeniny, co se vrací do původní podoby,“ začal Ambrož trochu ztrácet trpělivost. „Viděl jsem to na vlastní oči.“
„Chcete říct, že jste viděl, jak se pětikoruna proměnila na oblázek?“ nevěřil Řehoř.
„To ne,“ připustil Ambrož. „Ale viděl jsem, jak se oblázky objevily hned ve dvou pokladnách. V obyčejném i čarodějnickém obchodě. Evžen říkal…“
„Ach ten,“ mávl Řehoř opovržlivě rukou. „Tak to bych byl na vašem místě úplně klidný. Ten by udělal cokoliv, jen aby se stal středem pozornosti. Člověk by si myslel, že ve svém věku a se svou pověstí kriminálníka by si konečně mohl dát pokoj.“
Ambrož se okamžitě popuzeně naježil a jeho liščí oči se rozzlobeně zablýskaly. Ne že by si nikdy sám nepomyslel něco trošku podobného, ale takhle ostře by to neformuloval a že by Evžen podváděl a navíc z tak malicherného důvodu, to vůbec nepřipadalo v úvahu.
„Tak to prr,“ pronesl důrazně. „Nepřišel jsem za vámi proto, abych tu poslouchal urážení vlastní rodiny. Beztak vidím, že pro mě žádnou radu nemáte, takže zase radši půjdu.“
Starý pán si teatrálně povzdechl. „Milý Ambroži,“ odvětil blahosklonně a lehce zamával dýmkou, až se sladce kořeněná vůně tabáku rozšířila po celé místnosti. „Vy jako zkušený čaroděj a napůl lesní bytost k tomu jistě nebudete na pochybách, kdo by byl vůbec podobného kouzla schopný. Ať už je váš bratranec jakýkoliv, nedá se mu upřít, že je mazaný obchodník. Nedokážu uvěřit, že by nerozpoznal na první pohled iluzivní kouzlo a přijal imitaci jakékoliv cennosti, peníze nevyjímaje. Takže pokud vám přece jen nelhal, vyplývá z toho jednoznačný závěr, že?“
Ambrož už těžce litoval, že sem vůbec chodil. Není žádný mladý cucák, aby s ním kdokoliv mluvil takovým tónem, bez ohledu na to, zda má pravdu nebo ne. Samozřejmě by taky došel ke stejnému závěru, jaký se mu starý Řehoř snažil naznačit, stačilo by trochu víc se zamyslet. Mince k nerozeznání od pravých, které druhý den zmizí, a proto se musejí utratit před západem slunce, člověk nedokáže vyčarovat. Ale někdy je může dostat jako dárek od zlomyslných lesních skřítků.
„Máte pravdu,“ připustil Ambrož neochotně. „I když by bylo dobré vědět, kdo je dal do oběhu.“
„To zjistíme těžko,“ pokrčil Řehoř rameny. „V každém případě není důvod k poplachu. Zítra po těch falešných penízcích zbude jen pár kamenů a celá aféra skončí.“
Ambrož se zvedl: „Taky bych řekl. Tak se nezlobte, že jsem obtěžoval.“
„Rád kdykoliv poradím, vždyť víte,“ odpověděl starý čaroděj s nesnesitelnou vlídností. „Však už jsem v tomhle slzavém údolí prožil nějaký ten pátek a viděl jsem ledacos.“
Ambrož zahučel něco nesrozumitelného a spíš prchl, než vyšel z pracovny. Marta strnule stála v předsíni s koštětem v ruce a poulila na něj oči. Připadala mu nějak neobvykle bledá. Než ji však stačil oslovit, pustila se do zametání tak horlivě, že si to těžko mohl vyložit jinak než jako jednoznačný vyhazov.
A tak si šel po svých a celou věc pustil z hlavy. Vánoce jsou na krku a ta šperkovnice s tajnými zásuvkami, kterou si u něj objednala bohatá zákaznice ze Starého města, opravdu nepočká.

***

Prvotní zlost Evžena přešla docela rychle. Za chybějící peníze by se sice dala pořídit skromnější večeře pro dva dospělé a jednoho prcka, tohle ho však nijak nepálilo. Zato jeho zvědavost rostla. I on si uvědomil, že dostal skřítčí mince. Čaroděj by se s něčím takovým přece vůbec nepáral a pokusil by se padělat rovnou bankovky. A i kdyby se přece jen rozhodl vyrábět falešné mince, neproměnily by se. Nešlo mu to z hlavy. Kdo mu je mohl dát? A udělal to úmyslně nebo je sám přijal v dobré víře? Lesní skřítkové jsou docela vzácní, protože hustých neprostupných lesů ubývá. Sám žádného neviděl už nejmíň deset let. A rozhodně nerozdávají drobné jen tak na potkání, a když už na to přišlo, proč vlastně skřítek vykouzlil obyčejné pětikoruny a ne stříbrné tolary?
Umínil si, že té záhadě přijde na kloub. A jakmile Xénie po večeři odešla uložit dítě, usadil se u stolu a sáhl po tajemných kamíncích. Hořel zvědavostí, co mu povědí.
Byly to na první pohled zažloutlé drobné křemeny, nejspíš vylovené z potoka. Položil si největší z nich na levou dlaň, lehce ho přikryl druhou rukou a soustředil se. Velmi jemně pohladil jeho chladný povrch konečky prstů a poprosil kámen o důvěru. Citlivě se naladil na jeho rozpoložení a křemínek se nezdráhal odpovědět.
Evžen vnímal jednoduché vzpomínky obyčejného říčního oblázku. Konejšivé zurčení a neustálé hlazení běžící vody, jednou prohřáté sluncem, jindy ledové, blízkost jiných kamenů, občasný prostý a neútočný dotek větve stržené proudem. Zaznamenal i téměř neznatelnou stopu cizí a pro něj neuchopitelné magie, určitě pozůstatek skřítčího kouzla.
Vtom se cosi změnilo. Ucítil ostré bodnutí zoufalého smutku smíšeného s ponížením a bezmocnou zuřivostí.
Zamyšleně oblázek odložil, opřel si bradu o propletené prsty a znepokojeně ho pozoroval. Porozuměl jeho žalování. Kámen uchopil někdo stižený strašným trápením. Tak nesnesitelným, že i krátký dotek po něm zanechal otisk, stopu strázně.
Rázné zaklepání na dveře ho trochu rozladilo. Neměl nejmenší chuť vytrhovat se ze soustředění, ale Xénie tiše prošla okolo stolu a otevřela sama.
Byl to Ambrož, který vpadl do kuchyně jako velká voda, významně Evženovi ukázal načatou láhev domácí medoviny a ani trochu si nepřipouštěl, že by mohl rušit.
Evžen rezignovaně vstal a přinesl z kredence keramické pohárky. Bylo mu jasné, že nejméně jednu skleničku už má bratranec v sobě. Nebylo to poprvé, kdy se tu takhle objevil. Ambrož byl vdovec a Evžen věděl, že na svou ženu nikdy nedokázal zapomenout. Se žádnou z občasných přítelkyň dlouho nevydržel a v mezidobí bydlel sám, protože jeho synové už dávno měli vlastní rodiny. Smířil se s tím a žil si docela poklidně, ale jakmile se trochu napil, začal si připadat opuštěný a sháněl společnost.
„Už si s tím nelam hlavu,“ řekl vesele, jakmile si všiml, čím se Evžen zabývá. „Je to jen skřítčí kouzlo.“ Štědře naplnil všechny tři pohárky, naznačil přípitek a spokojeně se rozvalil u stolu. „Vyplašil jsem tě zbytečně.“
„Ani bych neřekl,“ odtušil Evžen. Ulízl trochu ze svého kalíšku a netrpělivě ho odložil stranou. „Na něco jsem přišel a vůbec se mi to nelíbí.“
Vylíčil Ambrožovi, co zjistil. Bratranec trochu nedůvěřivě sebral jiný oblázek a provedl stejné kouzlo jako Evžen před chvílí. „No… možná,“ připustil nakonec. „Neviděl bych to tak dramaticky.“ Znovu si pořádně zavdal medoviny, cvrnkl do kamínku drápkem a dodal: „Jestli to má být stopa strázně, je skoro neznatelná.“
„Tak se přestaň nalejvat a hned bude jasnější,“ ušklíbl se Evžen.
Ambrož jen odfrkl: „U Želmíra, dej s tím už pokoj. Mluvil jsem se starým Řehořem, taky říká, že je to jen lapálie. Někdo dostal od skřítka pár drobných a dělal s nimi skopičiny. Beztak už je po všem, jakmile včera zapadlo slunce, byly fuč.“
„Tos mluvil s tím pravým.“ Evžen neměl starého Řehoře o nic radši než Řehoř jeho. „Vždyť vidíš, že to nebylo jen tak.“
„Povídali, že mu hráli,“ zatřepotal Ambrož rukama. „Někdo prostě dostal tím šutrem ránu do hlavy. Obyčejná klukovina.“
„Nesmysl,“ odsekl Evžen. Nevydržel klidně sedět, vyskočil od stolu a začal přecházet sem a tam. „Sám jsi viděl, že je to oblázek z potoka. Kdyby se mu ublížilo někdy před časem, voda by to smyla.“
„Ani tak si zkrátka neumím představit, co s tím hodláš dělat, když nic nevíš.“
Evžen se náhle zastavil. „Poslyš, a neříkal jsi mi, že se něco podobného přihodilo nejen včera, ale už dřív?“
Ambrož vykulil oči: „To je vlastně pravda. Hm. Divné.“ Posilnil se dalším douškem a zdálo se, že teď ho problém znovu zaujal. „Když jsem byl u Řehořových, zahlédl jsem Martu. Určitě poslouchala za dveřmi a vypadala strašně vyplašeně. Možná ti ty oblázky přece jen podstrčila ona.“
„Marta ne,“ ozvala se tiše Xénie.
Oba muži se k ní naráz překvapeně otočili. Málem na její přítomnost zapomněli.
„Ať je starý Řehoř sebevíc protivný, s vyšehradskými je jedna ruka a zakládá si na počestnosti přinejmenším stejně jako na té své pověsti děda vševěda. A Petr je stejný. Ten by Martu snad zabil, kdyby zjistil, že používá skřítčí peníze,“ připomněla Xénie klidně.
Evžen souhlasně přikývl: „To je fakt. Nehledě na to, že je nesmysl, aby Marta měla ochočeného lesního skřítka. Práskl by do bot při první příležitosti. Skřítčí peníze nikdo nedostane víckrát než jednou.“
„Kdyby se tak dalo použít stopovací kouzlo,“ napadlo Ambrože. „Jenže vystopovat skřítka, to je těžší než chytit lišku.“
Evženovi však zasvítily oči: „Ale stopa strázně se zachytit dá. Pojď mi pomoct.“ Lusknutím si přivolal bundu a shrábl křemínky do kapsy.
„Hni sebou!“ houkl na Ambrože a vyběhl ze dveří.
Bratranec se s povzdechem zvedl, dopil svůj pohárek do dna, kývl Xénii na rozloučenou a následoval ho.
Xénie se shovívavě pousmála, zazátkovala láhev a spokojeně se uvelebila s knížkou v ruce u přívětivě praskajícího ohně v krbu. Však jí Evžen potom poví, jestli s Ambrožem něco objevili.

***

Ulice byla touto dobou už téměř prázdná. Jen do posledního domku právě přicházel trochu nahrbený starý čaroděj v dlouhém černém plášti. Polohlasně si s domácími cosi sděloval, důležitě šermoval rukama a zdálo se, že se nemůže odhodlat konečně vstoupit, protože ho cosi zaujalo na pusté zahradě.
Evžen s Ambrožem si pospíšili za opačný roh. Za holými keři už začínalo pole a z vesnice sem nebylo vidět. Většina čarodějů z této části Lysolaj tohle místo s oblibou používala k přemísťování.
Evžen si dřepl a začal odhrabovat sníh, aby se dostal na holou zem, ale hned s netrpělivým zasyknutím ucukl. Zmrzlé krystalky zraňovaly prsty jako ostré jehličky. Navlékl si tedy na okamžik rukavice a chvatně pokračoval.
Ambrož se mlčky přikrčil z druhé strany, aby mu pomohl. Vytvořili volný kruh černé mokré hlíny a kamenným nožem do něj vyryli příslušné znaky. Evžen položil největší oblázek na místo, kde se čáry protínaly.
„Tohle jsem nedělal už celou věčnost,“ zabručel Ambrož. „Levou rukou nebo pravou?“
„Pravou,“ napověděl mu Evžen. Položil zkřížené prsty pravé ruky na oblázek a Ambrož ho napodobil. Levýma rukama se chytili navzájem a sladili své magické síly, aby dokázali znovu vyvolat stopu strázně. Kamínek studil do konečků prstů. Po chvíli soustředění chlad a nepohodlí přerostly v bolest. Zachytili se jí jako palčivé nitky a nechali se vést na její počátek. Přemístili se.
Okolo jediné pouliční lampy pod černým nebem se honily sněhové vločky. Evžen se první napřímil a rozhlédl se. Zjistil, že kouzlo je nepřeneslo nijak daleko. Ocitli se na opačném kraji pole u jakési počmárané ohrady z vlnitého plechu. Odněkud z dálky chraplavě zaštěkal pes. Vypadalo to tam opuštěně a zanedbaně, ale v zásadě se to místo vyznačovalo jakousi ponurou mírumilovností.
„Jsme u Suchdola. Trefili jsme se asi kapánek šejdrem,“ ozval se v té chvíli Ambrož polohlasně a mnul si prsty. „Ano, určitě. Jestli se nepletu, tak tohle tady je nějaký obyčejný sklad, už nějakou dobu prázdný. Tam se může dít všechno možné.“
„Tak se tam podíváme,“ rozhodl Evžen okamžitě.
Ambrož se pochybovačně zahleděl na svoje poněkud vystouplé břicho a pak na vysokou ohradu: „Nebylo by lepší najít bránu?“
„Jen lez,“ ušklíbl se Evžen a udělal mu stoličku, aby mu pomohl. „Začínáš nějak dědkovatět.“
„Zato tebe ta puberta ne a ne přejít,“ zafuněl Ambrož, vyškrábal se nahoru a na druhé straně žuchl do sněhu.
Evžen si otřel špinavé ruce o džíny, povyskočil, aby dosáhl na okraj plotu, a už se chtěl přitáhnout, když postřehl koutkem oka jakýsi nepatrný pohyb. Jakmile se však podíval pozorně, neviděl nic.
Po špičkách se připlížil na roh a zavětřil. Pak opatrně vykoukl. Nikde nikdo. Pomyslel si, že se mu to asi zdálo, možná se v jeho zorném poli mihl cíp límce jeho vlastní bundy, a rychle přelezl za Ambrožem.
„Snažil ses vykouzlit žebřík, že ti to tak trvalo, nebo co,“ oplatil mu bratranec rýpnutí.
Evžen se pousmál, ale s odpovědí se nenamáhal. Zjistil, že asi polovinu prostoru v ohradě zabírá nízká tmavá budova bez oken, zbytek zůstal volný až na nějaké harampádí zasypané sněhem.
Ambrož vtáhl vzduch: „Tady naštěstí žádný pes není.“
„Ale nějaké věci tady pořád mají. Mohl by tu přece jen být hlídač,“ připomněl Evžen tiše.
Proměnil se v lišku, obezřetně se vydal obloukem okolo zasněženého dvora a snažil se držet ve stínu obrovských dřevěných cívek s navinutými kabely. Ambrož následoval jeho příkladu a pro jistotu za nimi ocasem mazal stopy. Naprosté ticho a tma působily až strašidelně jako na všech opuštěných místech, kde se cosi zmarnilo a ztroskotalo a lidé lhostejně odešli, aniž odstranili všechny známky své přítomnosti.
Minuli zavřenou bránu. Ambrož se na okamžik zastavil a prozkoumal rezavý řetěz s visacím zámkem. Zjistil, že je odemčený a jen volně pověšený, a znechuceně se na Evžena zašklebil. Přelézání přes ohradu si opravdu mohli ušetřit.
„Nejspíš tu vážně někdo je,“ zašeptal Evžen. „Mrkneme se do toho baráku.“
Zaškrábal na těžká plechová vrata. Pootevřela se s tak příšerným zaskřípěním, až se jim všechny chlupy zježily. Bez dechu čekali, jestli zvuk vyvolá nějakou odezvu, ale nic se nedělo. Vklouzli tedy dovnitř a ocitli se v téměř neproniknutelné tmě.
Spíš tušili, než přesně vnímali prostor rozlehlé haly, místy zatarasený stohy dřevěných palet a jedním napůl rozebraným traktorem. Mohli by si snadno opatřit světlo, ale zatím se jim to nezdálo bezpečné ani nutné. Oba naráz ucítili, že po betonové podlaze potřísněné starými skvrnami od oleje nedávno někdo prošel, a vyrazili po stopě.
Za několik vteřin narazili na bezvládné tělo zhroucené na hromadě zpuchřelých pneumatik. Rázem zapomněli na opatrnost, vrátili se do lidské podoby a vrhli se k němu.
Ambrož vykouzlil světelnou sféru a oba lišáci vydechli zděšením. Mladíkovi mohlo být nanejvýš sedmnáct, možná i méně. Sinavě bledý a lepkavě studený obličej i ruce měl podrásané šrámy jako od kočičích drápků. Dýchal slabounce, skoro neznatelně. Evžen se jemně dotkl jeho čela a prsty ho prudce zabrněly.
Rázem mu bylo jasné, co se stalo. Mladík utrpěl zásah nějakým nesmírně agresivním kouzlem.
Čarodějové horečně vyzkoušeli všemožné způsoby, jak ho zbavit šoku, ale marně. Uvědomovali si, že jeho srdce tluče stále pomaleji a nepravidelněji.
„Umírá,“ hlesl Evžen zdrceně. Vtom si vzpomněl, proč mu mladík připadá povědomý, a chytil se poslední špetky naděje. Bleskurychle mu prohledal kapsy a v jedné objevil krabičku se stříbrným kroužkem ozdobeným malachitem. To je ono. Bez váhání zelený kamínek vylomil a položil ho mladíkovi na hrudník, aby povzbudil jeho slábnoucí srdce.
„Vrať se do temnot tam, kde zlo je, tohle tělo nebude tvoje.“ Svíral chlapce v náručí a snažil se mu předat vlastní teplo a energii, opakoval šeptem zaklínadlo a zoufale soustředil všechnu svou moc, aby černé kouzlo vypudil. Ambrož položil roztřesenou ruku na mladíkovo čelo a k zaříkávání se připojil.
Chlapec otevřel oči. Byly jasně modré. Odrážely se v nich střípky nenapravitelně rozmetaných vzpomínek, roztříštěné vědomí zasažené ničivým vírem kruté magie. Nebylo mu pomoci. Vzápětí jeho rozbitý pohled vyhasl.
Evžen pomalu a jemně položil mrtvé tělo na podlahu. Něžným dotekem zatlačil oči a odhrnul z čela zplihlé vlasy. Ještě včera tvořily švihácky zvlněnou ofinu. A buclatý obličej nebyl strhaný a poraněný, nýbrž zářil potměšilým úsměvem, který drze hlásil do celého světa: jsem borec a nikdo na mě nemá.
Evžen se zuřivě kousl do rtu. Kolikrát ještě budu držet v náruči mrtvé dítě, zatrnulo mu. Usilovně se snažil ovládnout, aby nevybuchl lítostí smíšenou s bezmocným hněvem.
Ambrož popotáhl a zamrkal. První přerušil dlouhé ticho. „To je hrůza,“ vypravil ze sebe přiškrceně. „Chudák kluk.“
„Já ho znám,“ zašeptal Evžen. „Včera u mě koupil ten prstýnek s malachitem jako dárek pro svoji holku. To on mi zaplatil těmi skřítčími penězi.“
Ambrož vykulil oči: „Ale vždyť… To není možné. Byl obyčejný. Kdo to je?“
„To nevím. Z Lysolaj není. Ale určitě už jsem ho potkal někdy dřív, možná ne jen jednou. Nemůžu si vzpomenout.“
„U Želmíra, do čeho se to jen zapletl,“ vzdychl Ambrož soucitně. Pak se rázně napřímil. „Evžene, tohle se ale ohlásit musí,“ pravil vážně.
Evžen přikývl.
„Počkej tady,“ dodal Ambrož a rozběhl se k východu.
Evžen osaměl v tísnivém tichu. Upřeně se díval na mrtvého chlapce a pátral v paměti. Kdy a za jakých okolností se s ním setkal? Vídal každý den tolik lidí… Bylo to určitě v létě, vnucovala se mu představa sálajícího slunce, rozjařených mladých hlasů nějaké skupinky… Musí si to přece vybavit. Ale zatím se snažil marně.
Obraz podrápaného bledého obličeje se zamlžil, překryla ho jiná stejně sinavá tvář a světlé zakrvácené vlasy. Dívka v modré košili. Evžen se zachvěl a odvrátil se.
Aby se trochu vzpamatoval, rozhodl se, že mezitím halu prozkoumá při světle. Chtěl mermomocí pochopit, co se tu vlastně přihodilo, a bylo mu jasné, že jakmile sem vtrhne kriminálka z Vyšehradu, budou se snažit držet ho od celé záležitosti co nejdál.
V nejvzdálenějším koutě haly kdosi postavil chatrnou přepážku z dřevotřísky a vytvořil tak oddělenou místnost. Sloužila zřejmě jako dílna a možná i kancelář. Zůstaly tu dva těžké pořezané stoly pocákané barvou a olejem a na policích plechovky s bůhvíčím, rozvrzaná dřevěná židle a prázdná polystyrénová nástěnka s několika zapomenutými špendlíky.
Evženovu pozornost však zaujaly známky toho, že místnůstka se stále příležitostně používá. Pomačkaná hnědobílá krabička peter se dvěma zbylými cigaretami a plechové víčko plné nedopalků, skoro vyhořelá svíčka zasazená v prázdné lahvi pokryté barevným rozpuštěným voskem, několik lahví od piva, jedna dokonce vypitá jen napůl a zakrytá nedbale nasazeným víčkem. Dřevěná bednička, která asi sloužila jako sedátko, protože na ní ležela poskládaná kostkovaná deka. A především něco, co v tomhle prostředí rozhodně nemělo co dělat.
Nepravidelně kulatá prázdná klec s oblým vrškem vysoká asi metr a zhruba stejně široká. Nebyla kovová, jak by se dalo čekat. Někdo ji umně spletl z tenounkých bezových větviček. Všechna překřížení byla vyztužená uzlíky. Klec se poněkud chýlila k jedné straně, kde cosi větvičky divoce rozervalo. Polámané konečky byly ožehlé.
Uvnitř zůstala červená miska z umělé hmoty se zbytkem nechutně vyhlížející kaše připravené nejspíš z housky rozmočené v mléce a špinavý růžový polštářek, co pravděpodobně pocházel z dětského kočárku. Zbytek původně jistě bělostné a naškrobené kraječky vypadal jako ironický výsměch. Podlahu pokrývalo cosi odporně mazlavého a páchnoucího, co se rozhodl raději blíž nezkoumat. Klec stála uprostřed kruhu ze zlověstných čar. Mimo čarovný kruh ležela hromádka říčních oblázků.
Evžen na neobvyklý výjev nevěřícně zíral a cítil, jak mu naskakuje husí kůže. Už začínal celé věci rozumět. Našel hledaný počátek stopy strázně.
Klec z tenkých proutků se zdála až směšně křehká, ale bezové větvičky a uzly z kůry určitě jen držely pohromadě předivo magických vláken, které dokáže překonat dostatečně silný čaroděj, ale nikoliv skřítek.
Jak dlouho tu ten kluk asi nešťastného skřítka držel a nutil ho proměňovat další a další oblázky? Několik dní? Nebo týdnů? Měsíců? Jen proto, aby každý den dostal pár drobných na pivo a na různé hlouposti? Z té představy se Evženovi udělalo úplně zle a jeho soucit s napadeným mladíkem poněkud ochabl. Nezapomněl, jaké strašné trápení se otisklo do očarovaného křemínku. Jak je možné, že to ten kluk neviděl? Neuvědomil si to? Bylo mu to jedno, protože jeho zajatec nebyl člověk? Nebo ho to snad dokonce bavilo? Evžen se otřásl.
Skřítek se nakonec přece jen dostal ven a svému mučiteli se pomstil po svém. To on mu způsobil ty škrábance jako od kočky.
Jenže… jeden důležitý článek řešení ještě pořád chybí. Vlastně ten nejdůležitější.
Evžen pomalu vyšel z kumbálu a zamyšleně si kousal klouby prstů. Mrtvý chlapec neměl ani špetku magické síly, žádné čarodějnické nadání. I kdyby se mu nějakou nepravděpodobnou náhodou vůbec podařilo lesního skřítka zahlédnout, nikdy by ho nedokázal chytit, natož takhle spoutat. Skřítka zajal nějaký čaroděj a čaroděj také rozbil klec. Byla to stejná osoba?
A v žádném případě to nemohl být skřítek, kdo způsobil jeho smrt. Evžen vůbec nepochyboval, že šok vyvolal zásah příliš silného paměťového kouzla. Na roztříštěný pohled těch modrých očí se nedalo zapomenout. Tohle mu musel udělat člověk. Kdo jedním neurvalým gestem rozdrtil vědomí obyčejného kluka, který zaručeně vůbec nepochopil, že si pro pár falešných pětikaček zahrává s nesmírným nebezpečím?
Evžen trpce litoval své roztržitosti. Kdyby si jen včera všiml, co se mu ten chlapec snaží podstrčit… Vyřídil by si to s podvodníkem na místě stejným způsobem, jakým řešil lumpárny svých dětí. Ručně a účinně. A kluk by si odnesl pár modřin, ale jinak by zůstal zdravý, snad i o něco chytřejší a především živý.
Sklíčeně se posadil na pohozenou pneumatiku a opřel se zády o dřevěné palety. Náhle na něj dolehla únava. Ten mladík si zasloužil potrestat za to, co prováděl. Ale smrt ne, to rozhodně ne.
Pálily ho oči. Zaklonil hlavu a na okamžik přivřel ztěžklá víčka. Zauvažoval, proč se ještě nic neděje a kde vězí ten zatracený Ambrož. Asi ho moří u výslechu, to se dalo čekat…
S prudkým vylekaným škubnutím se probral. V ústech měl sucho a bylo mu nepříjemně chladno. Obklopovala ho tma, kouzelná sféra zhasla. Uvědomil si, že musel na chvíli usnout.
Zvedl se ztěžka. Připadal si jako rozlámaný a pobolívala ho hlava. Když znovu vyčaroval světlo, píchalo ho v očích. Uhnul pohledem a s ironickým úšklebkem si pomyslel, že Ambrožovi se posmíval, ale sám už taky není, co býval.
Teprve v tom okamžiku si pořádně uvědomil situaci a začal se ho zmocňovat netrpělivý vztek. U Želmíra, jak dlouho tu ještě má trčet?
Rázně vyšel na dvůr. Jakmile se podíval na oblohu, zamrazilo ho až v kostech. Neuplynula chvilka. Spal nejmíň tři hodiny.
Nerozhodně postával na prázdném dvoře a zápasil s nepochopitelnou slabostí. Na tvářích cítil neobvyklou horkost, přesto se roztřásl zimou. Napadlo ho, že v té hale možná nastydl. To bylo zatraceně divné. Měl za sebou pár ošklivých úrazů, ale co si pamatoval, nikdy v životě nebyl doopravdy nemocný. Dokonce ani sychravé vyšehradské vězení mu nijak vážně neublížilo.
Zapnul si bundu až ke krku a sáhl do kapsy pro rukavice. Našel jen jednu. Tu druhou musel někde vytrousit. Možná když přeskakoval přes ohradu. Pomalu se tam šel podívat. Nic. Mávl rukou. Teď nemá cenu ji hledat.
Do rozpáleného obličeje mu zafičel ostrý vlhký vítr a Evžen se vzpamatoval. V duchu si nevybíravě vynadal za svoji otupělou liknavost. Stojí tu jak idiot, vyjeveně kouká do prázdna a hloupě dumá o ztracené rukavici, místo aby sebou zatraceně mrsknul. Protože Ambrožovi se muselo něco stát.
Podpatkem odhrábl sníh a sebral ze země kousek škváry. Lepší než nic.
Už na nic nečekal a přenesl se na Vyšehrad.

***

Pod křížově klenutým stropem hořely louče v železných držácích. Osvětlovaly strohý čtvercový sál vybavený jen dvěma dlouhými vyřezávanými lavicemi z tvrdého dubového dřeva. Díky tomu a také díky vyvýšenému kamennému pultu proti vstupním dveřím síň na první pohled trochu připomínala kapli. V kaplích ovšem nebývají ani otevřené krby s živým ohněm ani hluboké studny s nízkou kamennou obrubou. Tady bylo obojí. Masivní složitě kovaná železná mříž opatřená magickou bariérou uzavírala vchod do nitra utajené pevnosti, kde sídlila Velká rada čarodějů, čarodějnická kriminální policie i centrála strážníků. Předsíň sloužila jako recepce pro veřejnost a byla to jediná část budovy, kde bylo možné přemísťování ven i dovnitř.
V pohodlném křesle za pultem spokojeně poklimbával službu konající strážník Čeněk Kalous.
Vyburcovalo ho zašustění a kroky na drsné cihlové podlaze. Okamžitě vyskočil a pozdravil zvučným pečlivě nacvičeným tónem, který měl působit autoritativně a zároveň tlumit případné obavy a rozčilení. Reprezentoval instituci, která zajišťuje zákon a pořádek, což se muselo dát patřičně najevo.
Muž v šedivé bundě a uválených džínách zakolísal a chytil se opěradla lavice, aby udržel rovnováhu. Jakmile zvedl zrzavou rozcuchanou hlavu, Čeněk ho poznal.
Setkali se v létě za dost složitých a ne zrovna šťastných okolností. Od té doby ho už neviděl a zdálo se mu, že vypadá nějak divně. Ačkoliv mrzlo, byl zpocený a jeho oči lemované ostrými vráskami se nepřirozeně leskly.
„To jsi ty,“ zaznamenal Evžen bez zvláštního překvapení a unaveně přistoupil blíž. Opřel se plnou vahou lokty o pult, jako by ho nohy nedokázaly unést.
„Rád vás zas jednou vidím,“ usmál se Čeněk nuceně. „Co pro vás můžu udělat?“
„V první řadě mi řekni, jestli tu byl můj bratranec. Ambrož Vulpes, je mi trochu podobný. Asi před čtyřmi hodinami,“ vychrlil Evžen. K Čeňkově úlevě vyslovoval jasně a zřetelně a zaplašil tak prvotní dojem, že je opilý.
„Nebyl,“ odvětil Čeněk okamžitě. „Mám službu od devíti hodin a dneska v noci se skoro nic nedělo. Pamatoval bych si na něj.“
„Já to ale potřebuju vědět úplně jistě,“ odsekl Evžen nervózně.
Mladého strážníka se jeho nedůvěra lehce dotkla, ale ani nemrkl, vytáhl složku se záznamy a chopil se pera. „Sem se zapisuje každý návštěvník. Musím zapsat i vás,“ vysvětlil klidně a zároveň řečené provedl. „Vidíte? Žádný Ambrož Vulpes.“
„Zatraceně.“ Evžen si roztřesenýma rukama zničeně přejel přes obličej a na vteřinu křečovitě zavřel oči.
„Je vám něco?“ zeptal se Čeněk znepokojeně.
„Jenom mě bolí hlava,“ zamumlal Evžen a znovu se s očividnou námahou soustředil na rozhovor. „To nic. Tak teda… když sem nedorazil… chci ohlásit, že jsem našel obyčejného kluka zasaženého nepřiměřeným paměťovým kouzlem. Umřel.“
Mládenec vytřeštil oči: „Kde? A jak se to stalo?“
„Budeš to snad řešit ty?“ vyjel Evžen nakvašeně.
Čeněk zrudl. Na liškomágovu neomalenost si pamatoval až moc dobře. Zjevně se nic nezměnilo. Má však v podstatě pravdu. Takový případ musí vyřídit kriminálka. Nejspíš oddělení pro utajení? Dotkl se stříbrného odznaku na klopě svého pláště a předal hlášení.
„Někdo sem přijde,“ oznámil pak stroze Evženovi. „Můžete se zatím posadit.“
Evžen se mlčky schoulil na dubovou lavici co nejblíž krbu a objal si rukama ramena v marné snaze trochu se zahřát. Čeněk rozpačitě uhnul pohledem od jeho levičky s useknutým malíčkem a předstíral, že cosi kontroluje v záznamech. Nastalo ticho, které přerušoval jen Evženův trhaný dech.
Trvalo to asi deset minut. Po schodech seběhl vysoký světlovlasý muž oblečený v teplé tmavé mikině a širokých kalhotách s kapsami na stehnech, prošel mříží a zastavil se nad Evženem. Navzdory vražedné hodině mezi psem a vlkem nejevil ani nejmenší známky rozespalosti.
„Dlouho jsme se neviděli,“ konstatoval úsečně. „Pojďte se mnou.“
Evžen se vytrhl z neklidné dřímoty, ale zůstal sedět. Nenamáhal se dát nějak najevo, že Blažeje Dmýška poznal. „V opuštěné dílně u Suchdola leží mrtvý kluk, asi sedmnáct roků, obyčejný. Schytal zásah strašně silným paměťovým kouzlem a dostal šok. Tohle vám nestačí?“ řekl tiše.
Dmýšek se zamračil: „Napadl jste ho vy?“
„Ne.“
„Ještě stručnějc by to nešlo?“ Vyšetřovatel popuzeně zvýšil hlas a Evžen přivřel oči bolestí. Hlava mu třeštila a připadalo mu čím dál těžší dát dohromady souvislou větu.
Dmýšek se nad ním slitoval, usadil se na opačném konci lavice a kývl na Čeňka, který postával za pultem a snažil se, aby mu neuniklo ani slůvko: „Dejte mu něčeho napít.“
Čeněk rychle sáhl do přihrádky pod pultem, kde si schovával vlastní konvičku s čajem, aby se měl čím osvěžit během dlouhé noční služby. Zbylo tam ještě asi půl šálku.
Když podával hrnek Evženovi, dotkl se nechtě jeho rozpálené ruky a vylekaně ucukl, div čaj nerozlil: „Máte pořádnou horečku.“
„Já vím.“ Evžen si přidržel šálek v obou dlaních. Ani tak nedokázal zabránit, aby mu zuby nedrkotaly o okraj. Zahanbený svojí slabostí se pokusil vzchopit a vyložit Blažejovi celý příběh podrobněji.
Vyšetřovatel ho bez přerušování vyslechl a s pochybovačným výrazem vstal. Ze všech šílených historek, které za svou kariéru slyšel, patřila tahle k těm méně uvěřitelným. „Ověříme si to. Vy zatím počkejte tady. Chcete, abychom vám sehnali léčitele?“
Evžen zavrtěl hlavou. „Nemůžu jít prostě domů?“ poprosil vyčerpaně.
Dmýšek zaváhal. V tomhle stavu by moc daleko neutekl, tak jaký smysl má držet ho tady? Když bude třeba, najde si ho snadno. Domluvil se pohledem s Čeňkem, který přikývnutím potvrdil, že adresu zaznamenal. „Máte někoho, kdo se o vás postará?“ zeptal se.
„Moje žena je léčitelka,“ přisvědčil Evžen. Pokusil se vstát, ale nohy se pod ním podlomily a Dmýšek ho tak tak stačil zachytit.
„Měl bych vás poslat spíš do špitálu,“ zabručel. „Ale když na tom trváte… Sám ale v žádném případě nikam jít nemůžete, skončil byste v prvním příkopě.“ Uvědomil si, že zhroucený Evžen ho stejně nevnímá, dotkl se svého odznaku a do předsíně přispěchal další strážník.
„Máme tady nemocného svědka. Kdo ví, jak dlouho se s tou horečkou potuloval venku, jak vidíte, je mu hodně mizerně. Odvedete ho domů a ujistíte se, že se mu dostane náležité péče,“ přikázal Dmýšek a předal mu nepohodlné břemeno.
„Lysolaje třináct,“ dodal Čeněk.
„Ano, pane.“ Strážník nehnul brvou, jako by bezvládné osoby přepravoval každý den, přehodil si Evženovu paži přes rameno, druhou rukou ho přidržel kolem pasu a zmizel.
„Tu jeho historku prověříme, ale jestli chrápal v příkopě po nějaké pitce, tak se mu nejspíš něco zdálo. Obyčejný zabitý kouzlem a mučený skřítek, to bych sám za střízliva nevymyslel,“ poznamenal Dmýšek spíš jen pro sebe.
„Když dovolíte, pane, já ho znám,“ odvážil se Čeněk. „Neřekl bych, že lhal. A vím jistě, že nemá rád policii. Musel mít opravdu vážný důvod, aby se odhodlal přijít.“
„Jasně,“ kývl vyšetřovatel. „Náhodou ho taky znám, měl bych asi říct bohužel. Je to notorický průšvihář a už má pár záznamů v rejstříku, dokonce si tady na Vyšehradě odseděl pár měsíců za nepřiměřenou sebeobranu. Jsem opravdu zvědavý, co má tohle znamenat. Tak jdeme na to.“
Rychle si došel pro bundu, vzburcoval svého asistenta a pár strážníků k ruce a vyrazil do Suchdola. Popsané místo objevil snadno, na kraji pole se nacházely vlastně jen dvě podobné ohrady pomalované sprejem. V jedné sídlil autobazar a okolo prefabrikované buňky a mezi ojetinami v různém stupni rozkladu pobíhal sveřepě vyhlížející vlčák. Druhý plot obklopoval tichou přízemní budovu bez známek života.
„Tohle bude ono.“ Dmýšek si posvítil a rozhlédl se. Od pootevřených vrat do budovy vedly přes dvůr jen jedny stopy napůl zaváté čerstvým sněhem. Podle tvaru a velikosti patřily nepříliš vzrostlému muži. „Nejspíš ten Vulpes. Vyšel ven, trochu se motal, pak bůhvíproč pokračoval podle ohrady a tamhle se přemístil,“ ukázal Dmýšek. „Zvláštní, že žádné stopy dovnitř tu nejsou. Asi se přenesl rovnou. Tak pojďme.“
Pročesali halu i oddělený kamrlík a za čtvrt hodiny museli konstatovat, že nenašli nic, co by stálo za zmínku. Žádnou magickou klec ani oblázky, dokonce ani cigaretové špačky a lahve od piva, o kterých se Evžen zmínil, a už vůbec ne nějaké tělo, ať už živé nebo mrtvé. Nebýt šlápot na dvoře a pootevřených vrat, Dmýšek by se vsadil, že sem nikdo nevkročil nejmíň rok.
„Nalítli jsme vtipálkovi, šéfe,“ prohlásil asistent otráveně.
Dmýšek měl sto chutí dát mu za pravdu. Proč by ale liškomág, který nejde pro ránu daleko a má přehnanou tendenci jednat na vlastní pěst, lítal na policii vykládat nesmysly? Aby provokoval? Ledaže by nebyl tak úplně při smyslech a chytal ho fantas. Jenže člověk s vysokou horečkou si obvykle lehne do postele. Nemotá se po nocích v prázdných skladech.
„Projdeme to tady ještě jednou a z gruntu,“ nařídil a jeden ze strážníků potají obrátil oči v sloup. „Hledejte zbytkovou magii.“

***

Když Xénii nad ránem vyrušilo rázné zabušení na dveře, nejprve se rozespale otočila a ze zvyku natáhla ruku, aby zjistila, jestli je její muž vzhůru. Nahmatala však prázdné místo, což ji okamžitě vymrštilo na nohy. Vůbec se nevrátil.
Nedostavila se žádná mlhavá předtucha. Byla si rázem úplně jistá, že se přihodilo něco zlého. Evžen by přece neklepal. Spěšně si navlékla župan a utíkala ke dveřím. Opatrně pootevřela a hned viděla, že se její nejčernější obava potvrdila.
„U Želmíra, co se mu stalo?“ vydechla.
Strážník jí pomohl přenést bezvládného Evžena na postel. „Není mi známo, paní,“ sdělil úředním tónem. „Dostavil se na Vyšehrad jako svědek, ale nebylo mi řečeno v jaké záležitosti. Obávám se, že se jeho stav zhoršuje.“
Xénie už chvatně vybírala z látkového sáčku bezový květ a zapalovala oheň.
„Mohu vám být ještě nějak nápomocný, paní?“ zeptal se strážník.
„Asi ne.“ Ani nepostřehla, kdy se za ním zavřely dveře, soustředila se okamžitě jen na léčení.
Zbavila Evžena svrchního oblečení a špinavých bot, uložila ho co nejpohodlněji a pokusila se nejprve zmírnit horečku ledovým obkladem a odvarem z bezu. Nepomohlo to ani v nejmenším, tak použila měsíčkový olej. Div si o jeho kůži nepopálila dlaně a teplota jako by mu stále stoupala.
Hlídala každý jeho pohyb a vydechnutí a její znepokojení rostlo. Žádné další příznaky nemoci na něm totiž nerozpoznala. Mátlo ji to a s námahou potlačovala paniku, když léčba stále nezabírala.
Vtom to uviděla. Evženův ochranný granát, který nosil stále u sebe, byl rozžhavený až do černa a Xénie ke své hrůze konečně pochopila, že tohle není obyčejná nemoc ale účinek zákeřné kletby. Smrtící, pokud rychle nenajde správné protikouzlo.
Svlékla ho donaha a pečlivě ho celého prohlédla ve snaze najít nějaké zranění, značku, stopu, cokoliv, co by jí napovědělo, jakým způsobem ho neznámý černokněžník dokázal ovládnout. Nic nápadně podezřelého neobjevila.
Něžně ho přikryla a vložila mu do rukou křišťál po matce v naději, že mu jeho laskavá světelná energie dodá sílu vydržet. Jen tiše vzdychl, jinak nereagoval.
Sevřela Evženovy spánky do dlaní a soustředila všechny své magické léčivé schopnosti.
„Zaříkám tě, zlá moci… jsi-li z vody, jdi do vody, jsi-li z větru, jdi do větru, jsi-li ze země, jdi do země, jsi-li z ohně, jdi do ohně, mému muži maso nejez, krve nepij…“ Opakovala zaříkání téměř až do vlastního vysílení.
Obřadně spálila šalvějové lístky a přihodila špetku soli, aby vyhnala nepřátelskou sílu z místnosti. Nakreslila okolo postele ochranný kruh a vyztužila ho obsidiány.
Evžen se však propadal stále hlouběji do horečnatých mrákot a téměř nevnímal, kde je ani co se s ním děje. Jako by jeho žilami místo krve proudil palčivý oheň a hlava se měla rozskočit. Horký dech se stěží prodíral vyprahlým hrdlem, řezal… Lektvar bez chuti na rozpraskaných rtech, nezřetelná vůně bylinek, jemné doteky ženiných rukou, její šeptající hlas, skloněná tvář zamračená úsilím, záchvěvy magie… všechno se rozmazalo a smíchalo s mrazivě žhavou bolestí. Hořel.
Xéniiny zlaté oči plné úzkosti se prolínaly s jinýma jasně modrýma očima a jejich vyhasínajícím pohledem. Dotíraly na něho děsivě zsinalé tváře, zjevoval se mu mrtvý Dalibor, Dana s rozbitou hlavou, křídově bledý Drahoš, znovu a znovu chlapec s vymazanou pamětí a jeho rozdrcené oči, Bernard, samé mrtvé děti… Utkvělá vzpomínka se vynořila ve zmateném polosnu.
Xénie si konečně zdrceně připustila, že před zničující kletbou ho nedokáže ochránit žádnou bariérou. Černé kouzlo ho stravuje zevnitř. Pokud nezastaví přímo jeho původce, je bezmocná.
„Kdo ti to udělal?“ tiše a naléhavě opakovala otázku.
V hrůze sevřel Xéniinu ruku tak křečovitě, až jeho drápky drásaly její dlaň, a mezi vzlykavým sténáním šeptal jména.
Jeho nesouvislému mumlání však nerozuměla, ačkoliv se usilovně snažila slova zachytit. Jen blouzní nebo se jí opravdu pokouší odpovědět? Možná sám neví. Urputně zkoušela proniknout pod povrch jeho vědomí, ale na tohle její magie nestačila. Narazila jen na bolestivý chaos.
Vyvolala svěží léčivý vánek, snažila se aspoň ochladit jeho rozpálené čelo a trochu mu ulevit. Přitom marně polykala slzy. Evžen je silný. Ale jak dlouho ještě dokáže vzdorovat? Zoufale odháněla šílený strach, že ho možná drží za ruku naposledy.
Kdo jen mu to mohl udělat? A proč? Vtom prudce vyskočila. Ambrož! Ambrož přece večer odešel s ním. Snad bude vědět, kam se vlastně Evžen vydal a co se mu mohlo přihodit. Vrhla se do kuchyně a ve vteřině už volala přes studnu.
Čekala tak dlouho, až se jí zmocnila obava, že se možná i on stal obětí stejného útoku. Možná byli ještě spolu, když se to stalo. Co když taky někde umírá bez pomoci?
Ambrož se však přece jen objevil. Rozcuchaný a v pyžamu. Jeho obličej pomačkaný spánkem se znepokojeně naklonil nad vodní hladinu: „Co je?“
„Přijď sem!“ sykla Xénie. „Hned!“
Její vyděšený výraz Ambrože vyburcoval víc než ostrý tón. Oblékl se tak rychle, jako snad nikdy v životě, a dorazil skutečně téměř hned.
Málem Evžena nepoznal. „Co se s ním u Želmíra děje?“ Opatrně natáhl ruku. Ani se ho nemusel dotknout, aby ucítil ten spalující žár, a zhrozeně ucouvl.
„To se ptám já tebe.“
„Ale jak bych to já mohl vědět?“ Ambrož se váhavě vrátil k posteli. „Zkoušela jsi lektvary? A zaříkání?“
„Vyzkoušela jsem úplně všechno,“ zasténala Xénie. „Jenže tohle je osobní kletba. Potřebuju vědět, kdo mu to udělal.“
„To by museli mít jeho krev,“ podotkl Ambrož zamyšleně. „Dívala ses, jestli má nějaké zranění?“
Xénie pokrčila rameny, rozevřela Evženovu zaťatou pěst a ukázala na téměř neviditelnou zaschlou oděrku na pravém prostředníčku. „Stačila by jedna kapka.“
Ambrož se podrbal v rozježených vlasech. „Proč by mu vůbec někdo takhle ubližoval? Nemůže to přece jenom být něco jiného?“
„Kam včera šel? Říkal něco?“ vyštěkla Xénie netrpělivě. Ambrožovy rozvláčné úvahy ji přiváděly k šílenství.
Ambrož lítostivě potřásl hlavou: „To kdybych jen tušil… neviděl jsem ho už dobré tři dny. Tobě nic neřekl? Třeba se s někým pohádal nebo…“
Rozpačitě zmlkl, protože Xénie na něj vytřeštila oči a čelist jí ohromeně poklesla: „Co to plácáš?“
Teď se pro změnu zatvářil nechápavě Ambrož.
Xénie se znechuceně ušklíbla a znovu se sklonila k Evženovi, aby mu svlažila rty troškou lektvaru. „Musels být včera pod obraz. Volala jsem tě zbytečně, tak to jdi dospat.“
„Počkej, Xeny,“ promluvil Ambrož vážně. „Já ti přísahám, že jsem se včera nenamazal. Dal jsem si jednu skleničku, možná dvě. To pro mě nic není, to přece víš. Celý den jsem nevytáhl paty z domu. Tak mi u Želmíra vysvětli, o čem to vlastně mluvíš.“
„Teď není čas na tlachání.“ Xénie položila hlavu Evženovi na hrudník. S hrůzou cítila, jak jeho srdce bije jako splašené a přitom stále nepravidelněji.
„Umírá,“ zavzlykala.
Ambrož strnul. Do šoku z jejího zjištění se přimísil neuvěřitelně silný dojem, že stejnou situaci už jednou zažil. Někdy teď, docela nedávno. A že je to nesmírně významné. Nedokázal si však vzpomenout.
Klekl si vedle zhroucené Xénie a položil ruku na její. „Řekni mi, co se včera stalo,“ pravil naléhavě.
Xénii došlo, že otázku míní smrtelně vážně. Uvědomila si, že tady něco nehraje a že medovina za to nejspíš opravdu nemůže. „Včera ráno jsi Evženovi pověděl o skřítčích penězích. Našel je v pokladně taky.“ Jen to vyslovila, vyhrkly jí slzy plným proudem. Jak jiné bylo včerejší ráno, kdy Evžen překypoval životem a jeho jediná starost bylo pár falešných kamínků…
Ambrož zbělel jako stěna. „Co bylo dál?“ zašeptal.
Xénie popotáhla a pracně ze sebe vymáčkla: „Šel jsi kvůli tomu za starým Řehořem a ten tě odbyl, že o nic nejde. Nemám ponětí, co jsi dělal potom, ale večer jsi přišel k nám, přinesl jsi… láhev medoviny…“ Hlas jí znovu selhal. Snažila se ovládnout, aby mohla mluvit dál: „Našli jste na těch oblázcích stopu strázně. Evžena to zajímalo a chtěl najít její počátek. Odešli jste spolu. Víc nevím.“
Bratranec se zoufale chytil za hlavu: „Nepamatuju si z toho vůbec nic. Nic! To skoro vypadá jako…“ Nedomluvil, ale zděšené podezření, že proti němu někdo nepozorovaně použil paměťové kouzlo, znovu vyvolalo ten silný pocit opakování. Je to strašně důležité!
Xénie rovněž pochopila. Evženův život visí na vlásku a jediný člověk, který by jí snad mohl poradit, je bezmocný. Přestala se kontrolovat.
„Tak si zatraceně vzpomeň!“ zaječela a divoce s Ambrožem zacloumala, ačkoliv dobře věděla, že je to zbytečné. „Nevidíš, jak je mu zle? Dělej něco!“
Evžen zanaříkal a prudce se zazmítal. Okamžitě zmlkla a obrátila se k němu.
„Něco povídá,“ vydechla vzrušeně. „Říkal to už předtím, ale já mu nerozumím. Zní to jako… verat? Bertrand?“
„Bernard?“ nadhodil Ambrož tázavě. „Ten že by…?“
V tom okamžiku Xénie stála na nohou a rozčilením se celá třásla. „Počkej tady!“ křikla a vyřítila se ze dveří, než se Ambrož vzmohl na slovo.

***

Xénie se ani v nejmenším nestarala o to, že má na sobě jen krátkou noční košili, župan a chatrné domácí pantofle. Sníh, který ji na ulici zastudil do chodidel, vůbec nevnímala. Než za sebou zabouchla, uslyšela Evženku. Probudila se a křikem se dožadovala její přítomnosti. Nedá se nic dělat, není čas. Ambrož ji pohlídá. Hodila za hlavu i schovávání za keřem, nerozhlížela se napravo ani nalevo a okamžitě se přemístila.
Objevila se před Řehořovým domkem. Ambrož si to nepamatuje, ale o téhle rodině se přece včera v souvislosti s očarovanými kameny mluvilo. Mladý Bernard Řehoř by ještě měl být v Budči, ale jestli se s ním Evžen včera v noci střetnul, vrátil se asi z nějakého důvodu domů dřív. Najde si toho kluka za každou cenu a donutí ho, aby jí přiznal, co má s Evženovým prokletím společného.
Začínalo svítat, a tak se proměnila v lišku, aby v denním světle nepřitahovala pozornost. Byla sice v té chvíli naprosto schopná třeba rozbořit celý dům, jen aby Evžena zachránila, ale k čemu by bylo vyvolat rozruch. Jistotu nemá, jen podezření založené na tom nezřetelně zachyceném jménu a neochotě Řehořových bavit se o začarovaných oblázcích. Nesmí zapomínat, že Evžen třeba jen blouznil. Nebo jeho horečnaté mumlání mohli špatně pochopit. Rozčileně zahnala strašné pomyšlení, že v tom případě je všechno ztraceno.
Hlavní je, že může mít pravdu. A když normálně zaklepe na dveře, nemusejí ji vůbec vpustit dovnitř. Jediná možnost je dostat se tam nějak potají. Rychle. Každá vteřina může rozhodnout, jestli Evžen zůstane naživu.
Obezřetně domek oběhla a snažila se najít nějaké otevřené okno nebo jinou skulinu. Měli však všechno dokonale utěsněné. A chráněné magickou bariérou. Cítila ji.
Zbývá jen jedna možnost. Obrátila se o pomoc ke svému živlu. Zachytila závan větru a dodala mu vlastní sílu. Svezla se na vzdušné vlně nahoru na střechu. Tlapky jí však bezmocně klouzaly po zasněžených taškách. Křečovitě se snažila udržet pomocí drápků. Zoufale si pomyslela, že nezřítit se a dokonce se dostat odtud těch několik krůčků k bližšímu komínu, ze kterého se nekouří, by byl nesplnitelný úkol i pro kočku.
Vykouzlila si tedy neviditelnou liščí lávku a bleskově přeběhla. Doufala, že ji nezahlédl nikdo ze sousedních domů. Nechat se nachytat na cizí střeše by jí nejspíš zajistilo nejkratší cestu do vyšehradské kobky.
Kouzlem odstranila plechovou stříšku, která chránila ústí komína před deštěm a sněhem. Z pohledu do úzké černé šachty se jí rozbušilo srdce. Snažila se utěšit aspoň tím, že kdyby topili v obou krbech, musela by skočit rovnou do ohně. Takovou hrůzu si raději nechtěla ani představovat. Zavřela oči, zatajila dech a odhodlaně se spustila dolů.
Bolestivě dopadla na vyrovnanou hraničku dříví a zvedla oblak starého popela. Polínka se hlučně rozkutálela po podlaze.
V místnosti naštěstí nikdo nebyl. Xénie se s frkáním vyhrabala z krbu a mávnutím tlapky poslala polena zpátky. Zaslechla zašramocení a s pocitem, že ji bolí úplně všechno, se namáhavě vsoukala pod širokou pohovku u okna.
Sotva se stačila schovat, otevřely se dveře. Ze svého nepohodlného úkrytu viděla jen mužské nohy v kostkovaných bačkorách a okraj černého hábitu ze silného sukna. Muž se na okamžik zastavil, jako by místnost kontroloval. Slyšel hluk? Pak se znovu nepatrně pohnul a v krbu vzplanul oheň. Xénie v duchu vydechla opožděným zděšením. Kdyby se zdržela jen o minutu, nikdy by se dovnitř nedostala.
Tiché šouravé kroky se přesunuly doprava. Viděla, že muž znehybněl a stojí téměř zády k ní. Odvážila se tedy vystrčit hlavu.
Nebyl to Bernard Řehoř, ale jeho dědeček Johan.
Xénie se tiše vyplížila zpod pohovky, aby zjistila, na co tak strnule zírá, a zalapala po dechu.
V rohu místnosti byl malý oltářík zakrytý neběleným lněným ubrusem a osvětlený dvěma černými svíčkami. Přesně uprostřed mezi nimi ležela podivná kulatá nádobka zhotovená ze slonoviny. Přidržovaly ji kostlivé prsty s dlouhými drápy. V nádobce se bezmocně zmítalo jakési klubíčko, kus modrobílé vlněné pleteniny svázané do uzlu. Hořelo to drobounkými krvavě rudými plamínky.
Xénii okamžitě došlo, o co jde. Evženova rukavice! Sama ji pletla. Určitě v ní zůstala skvrnka od krve z odřeného prstu. Takhle ho tedy dostal!
Bez rozmýšlení se proměnila do lidské podoby a vyvolala prudký poryv větru. Odhodil zaskočeného starce na opačný konec místnosti. Ani se neohlédla, myslela jen na to, že musí kletbu okamžitě zastavit.
Sfoukla a zlomila obě černé svíčky, holýma rukama popadla rukavici a nedbajíc bolesti udusila kouzelné plamínky v dlaních.
Opatrně, aby nepoškodila ani vlákénko, rozvázala utažený uzel, přitiskla si horkou rukavici ke rtům a soustředila veškerou svou vzdušnou sílu, aby z ní zákeřnou kletbu vyhnala. „Vrať se do temnot tam, kde zlo je, tohle tělo nebude tvoje.“ Šeptem třikrát opakovala zaklínadlo. Pak už necítila žádné negativní vibrace. Povedlo se? Snad. Schovala vychladlou rukavici do kapsy a zvedla hlavu.
Vyděšený Řehoř v první vteřině nechápal nic a snažil se především znovu postavit na nohy. Srdce se mu leknutím málem zastavilo, když se za jeho zády jako vichřice vynořila polooblečená žena s rozevlátými vlasy, celá špinavá od sazí a popela. Nevzmohl se ani na to, aby jí zabránil ve zrušení kletby.
Jakmile na něj upřela blýskavé oči plné nenávisti a vycenila liščí zuby, poznal ji. „Co tady děláš?“ vyhrkl šokovaně.
Bylo zřejmé, že nechápavé překvapení u něj převládá nad rozhořčením nebo obavou. Snad vážně nečekal, že to nechá jen tak? Xénii to rozzuřilo k nepříčetnosti. S obrazem zničeného Evžena před očima její děsný strach, že přišla pozdě, vybuchl v nezvladatelné smršti. Ani si pořádně neuvědomovala, že rozpoutala bouři, dokud nezaburácel vichr a od stropu se nespustily proudy ledového lijavce. Zablesklo se a celý dům se otřásl v základech. Po pracovně se rozlétly rozházené knihy a jejich pleskající listy se ostře přidaly k chaotickému rachotu.
Zděšený Řehoř se chabě bránil pomocí rychle vykouzleného štítu a marně se pokoušel překřiknout hromobití: „Přestaň! Zbláznila ses?“
Rozběsněná Xénie se snažila prolomit jeho štít. Křičela a sama přesně nevěděla co. Uvědomovala si jediné, že má před sebou vraha, který chtěl zákeřně utýrat jejího muže a který si zaslouží smrt.
Do zdevastované místnosti vtrhla Marta a ve zlomku vteřiny sama zaútočila.
Xénie ji okamžitě srazila k zemi, ale čarodějka ještě vleže provedla prudké gesto a z její otevřené dlaně vystřelila ochromující síť.
Spoutaná Xénie se zhroutila na promáčený koberec. Marně se pokoušela vyprostit. Sotva se dokázala hnout a její zuřivost opadla. Déšť ustal a jen studený průvan a příšerná spoušť v celém pokoji ještě připomínaly výbuch jejího vražedného hněvu.
„Marto,“ Xénie se úpěnlivě podívala na druhou ženu. „Pomoz mi. Věř mi, prosím tě. Evžen umírá a já jsem tu našla důkaz, že za to může on.“ Nemohla se pohnout, aby ukázala na starého čaroděje, ale Řehoř přesto rozčileně zrudl.
„To si vyprošuju!“
Marta na ni mlčky zírala. Její obličej byl podivně bezvýrazný, nevyjadřoval ani hněv ani překvapení.
„Zešílela,“ vypravil ze sebe Řehoř. „Pokoušela se propašovat sem černou kletbu, a když jsem ji přistihnul, snažila se to schovat, ale zaútočila na mě.“
Xénie zalapala po dechu: „Já že jsem… jak se opovažujete tohle říct? Našla jsem tady u vás tu ohavnost a vy mi klidně řeknete do očí, že jsem ji sem narafičila? Já?“
„Vidíš? Úplně jí přeskočilo.“ Řehoř pomalu získával svou obvyklou sebejistotu.
„A kde máte toho vašeho kluka?“ vykřikla Xénie v zoufalství nad tím, jak se situace zvrátila. „Myslíte si snad, že nevím, že v tom jede taky?“
Marta se napřímila a velmi zvolna vydechla.
Řehoř ztratil poslední zbytek trpělivosti: „Sežeň pomoc, Marto. Zavolej strážníky, ať s ní udělají, co uznají za vhodné.“
Marta konejšivě položila tchánovi ruku na rameno: „Máte pravdu, není při smyslech. Řekla bych, že spíš ona potřebuje pomoc. Nebojte se, postarám se o ni.“
Po špičkách se přiblížila k bezmocné Xénii. „Chudák holka,“ pronesla vážně. „Pomůžu ti, odpočineš si a všechno zas bude dobré.“
Stále se tvářila až nepřirozeně klidně. Ale v jejích očích se zračila chladná neodvratná hrozba.
Xénie se zajíkla hrůzou. Rázem pochopila, co chce Marta udělat. Chce jí smazat paměť. Stejně jako to udělala Ambrožovi.
„To přece nemůžeš,“ zašeptala prosebně. Strašně se zmýlila. Ani Bernard ani starý Řehoř. To ona představuje největší nebezpečí.
Marta nedala najevo, že ji vůbec slyšela. Pomalu a s rozmyslem vztáhla paže. Její rozevřené dlaně se blížily ke Xéniiným spánkům.
Vtom napjaté ticho přerušila rána z chodby a zadunění rozražených dveří. S proudem studeného vzduchu do pokoje vletěl Evžen. Švihl prudce rukou a Martou to bezohledně mrštilo na podlahu. S výkřikem se sesypala k nohám svého zkoprněného tchána.
Xénii vyhrkly slzy nesmírnou úlevou. Evžen vypadal podivně křehce a bledý strhaný obličej a vlasy slepené od horečnatého potu svědčily o tom, že následky prokletí dosud úplně neodezněly, ale stál dost pevně na nohou a tvářil se tak hrozivě, že oba Řehořovi ztuhli zděšením. Už jednou měli příležitost se přesvědčit, že pohled, co by dokázal zabít, není v jeho případě jen metafora.
Evžen je nespouštěl z očí, ale přistoupil ke Xénii a přejel křížem drápky přes její pouta, aby je uvolnil. Vyskočila a s potlačovaným pláčem se k němu pevně přimkla. Objal ji kolem ramen, aniž se na ni podíval.
„Měla jsem o tebe tak příšerný strach,“ šeptala přerývaně. „Oni měli tvoji rukavici …“
„Teď už toho mám ale vážně dost,“ rozvzteklil se náhle starý Řehoř. „Nechám vás zavřít oba za násilné přepadení, vloupání a…“
Evžen mu rozzlobeně skočil do řeči: „A co takhle zneužívání nelidské bytosti, prozrazení utajení, používání falešných peněz a…“
Starý čaroděj vyvalil oči: „Copak jste se zbláznili celá rodina? Ten tvůj bratranec včera taky… Vysvětlil jsem mu jasně, že se skřítčími penězi nemáme a nikdy jsme neměli nic společného. My jsme byli vždycky spořádaní lidé!“
„I Bernard?“ nadhodil Evžen provokativně. „A Marta?“
Řehoř zrudl zlostí: „O ty se neotírej. Můj vnuk je samozřejmě řádně v Budči a Marta jednala čistě v sebeobraně. Vždyť se podívej na tu spoušť, co tady nadělala tvoje žena. Asi se ti stýská po kriminále, co? Jen se neboj, co nevidět tam budete oba a falešné nařčení ti taky připíšu na účet.“
Rázně přistoupil ke krbu a znovu zapálil oheň, který předtím uhasil Xéniin lijavec. „Zavolám okamžitě Vyšehrad a varuju tě, nepokoušej se mi v tom zabránit.“
„To mě náhodou ani nenapadne,“ ušklíbl se Evžen. „Bude je to určitě hodně zajímat. Až si spojí moji výpověď se stopami magie, bude to jasné dokonce i jim.“
„A důkaz o černé kletbě mám já,“ přidala se Xénie.
„Počkejte,“ ozvala se nečekaně Marta. Unaveně si sedla na područku pohovky, přitiskla kolena k sobě a nervózními prsty na nich sevřela látku sukně. V její tváři se znova objevil ten divný prázdný výraz. Zarytě upírala pohled na podlahu, ale bylo zřejmé, že mluví k Evženovi.
„Nemá to cenu. Asi už víte všechno. Ale než cokoliv podniknete, chci, abyste pochopil tu nejdůležitější věc. Bernard na tom nenese žádnou vinu. Dopustil se jen chyby, nerozvážnosti, vždyť je to ještě chlapec…“ Rozvzlykala se. „Nemá nic společného s tím, co se stalo včera. To všechno ten druhý…“
Xénie se rozčileně nadechla, ale Evžen jí stiskl paži, aby mlčela.
Marta zdrceně pokračovala: „Ten kluk ze Suchdola, Jarda. Takový líný a drzý frajírek. Měl na Bernarda špatný vliv. Můj muž Bernardovi přísně zakázal, aby se s ním stýkal. Už proto, že byl obyčejný. Bylo to v mnoha směrech nebezpečné, to je vám snad jasné. Jenže… Bernard bohužel neposlechl. A zašel ještě dál, prozradil mu, že je čaroděj. Nevím, jestli se chtěl jen pochlubit nebo jestli na to ten Jarda nějak přišel sám, vychytralý byl až moc… Ale jsem si jistá, že Bernarda zneužíval… Doufala jsem, že se všechno uklidní, až se Bernard po prázdninách vrátí do Budče.“
„Chvíli mi trvalo, než jsem si vybavil, že jsem je několikrát viděl spolu. Jednou o prázdninách se oba stavili za naším Drahošem,“ podotkl Evžen tiše.
„Čekala jsem, že když dostanete horečku, budete víc zmatený,“ konstatovala Marta věcně. „Co se dá dělat.“
Evžen radši její poznámku nekomentoval. Byl příliš zvědavý na to, aby její zpověď přerušil výčitkami. „Jak to teda bylo s tím skřítkem? Ten Jarda ho přece nemohl chytit sám.“
„Přišla jsem na to náhodou… zaslechla jsem kousek rozhovoru… Strašně jsem se rozzlobila. Kdyby se to dozvěděl můj muž… nebo tchán…“
Ustrnulý Řehoř neřekl nic. S otevřenými ústy a vyvalenýma očima na ni zíral jako na strašidlo. Co všechno se tady dělo za jeho zády?
„Bernard ho nějak chytil a uvěznil v tom prázdném baráku. Přísně jsem mu přikázala skřítka pustit a nikomu neříct ani slovo. Věřila jsem, že mě poslechl. Dušoval se, že skřítčí peníze nikdy nepoužil, že mu nijak neublížil a že o tom nikdo neví. Mrzelo ho to a slíbil, že dá všechno do pořádku. Zrovna končily prázdniny a já jsem to pustila z hlavy. Vůbec by mě nenapadlo, že… Jsem si jistá, že ho ten kluk přemluvil nebo donutil, aby mu toho skřítka nechal… Nějak zjistil, co dokáže, a samozřejmě se mu to hodilo. Povaleč jako on přece nepohrdne tak lehce nabytými penízky. Náš Bernard by ale nikdy… “
Evžen se nevěřícně ušklíbl.
„Když včera přišel Ambrož a vykládal o těch falešných penězích, dostala jsem strach. Zvlášť když se zmínil o vás. Vím moc dobře, co jste zač. Jak začnete do něčeho strkat nos, nezůstane kámen na kameni,“ vychrlila Marta hořce. „Rozhodla jsem se, že pro jistotu zkontroluju, jestli mě Bernard opravdu poslechl.“
„Mělas mi to hned říct,“ promluvil Řehoř roztrpčeně. „Celou tuhle trapnou aféru jsme si mohli ušetřit.“
„Kdo ví,“ vzdychla Marta. Těžce polkla a chvíli váhala, než se odhodlala pokračovat: „Manžel je pryč a tchán se večer vydal někam na návštěvu, tak jsem využila příležitosti a šla jsem se podívat do té ohrady.“
Evžen zatajil dech a bezděčně přitiskl svou ženu blíž k sobě. Cítila, jak je napjatý, a znepokojeně k němu vzhlédla. Marta se zjevně teprve teď dostávala k jádru věci.
„Přistihla jsem ho tam. Toho Jardu… Choval se ke mně tak nesnesitelně drze… Rozčílila jsem se jako nikdy v životě. Smazala jsem mu paměť, pustila jsem toho ubohého skřítka na svobodu a ani nevím, jak jsem se ocitla venku. Už jsem chtěla odejít, ale vtom jste se objevili vy dva. Schovala jsem se za posunuté vnímání a sledovala jsem, jak lezete dovnitř. Ztratil jste rukavici, tak jsem ji sebrala.“
Xénie zaskřípala zuby.
„Čekala jsem, co bude. Jarda byl pořád uvnitř, viděla bych ho vycházet. Pak vyběhl ven Ambrož. Byl sám a rozčileně si mumlal něco o Vyšehradu. To jsem nemohla připustit. Vyšetřování by do celé aféry zatáhlo Bernarda. Tak jsem ho zastavila, a než se stačil vzpamatovat, upravila jsem mu paměť taky. Klidně odešel, ale vy jste byl pořád tam… Tehdy mě napadlo použít tu rukavici. Nechtěla jsem vám nijak vážně ublížit, jen vás vyřadit z činnosti. Odpusťte.“
Evžen mlčky pokrčil rameny, ale Xénie nenávistně vyjekla: „Málem jsi ho zabila! Kdybych tu kletbu na poslední chvíli nezrušila, tak…“
„Proč jste vlastně nešla za mnou dovnitř?“ napadlo Evžena. „Ambrožovi jste upravila paměť, ale mně ne.“
„Protože… protože jsem se vás bála. Viděla jsem tu rvačku tenkrát, když se tady objevil morous. Nevěřila jsem, že bych vás přemohla,“ přiznala Marta sklesle.
Xénie pohoršeně zasyčela, ale v Evženových očích poprvé prokmitly pobavené jiskřičky. Okamžitě však znovu zvážněl: „Ale já jsem to přece jen ohlásil.“
„Nebylo tak snadné nenápadně přesvědčit tchána, aby šel po návratu rovnou spát a sem do pracovny už nechodil,“ mluvila Marta dál, jako by ho neslyšela. „Já jsem nedokázala usnout celou noc. Nakonec mi to nedalo a vrátila jsem se tam. Vy už jste byl pryč, tak jsem odstranila všechny stopy. Věřte mi, měla jsem v úmyslu tu kletbu proti vám ráno zrušit, ale Xénie mě předešla. To je všechno.“
Nastalo ticho, které přerušil až Johan Řehoř. V rozpacích si odkašlal: „Jde samozřejmě o vážnou věc, to uznávám. Ale Marta se ti už omluvila a nevidím důvod, proč to dál rozmazávat.“
„Ambrožovi ukradla den života, copak jste neslyšel? Evžen mohl být po smrti a vy si klidně řeknete, že není důvod dál to rozmazávat?“ vzplanula Xénie. „Kdo ví, jestli jste v tom přece jen nejel taky.“
Evžen lehce zavrtěl hlavou: „Spíš ne. Mám dojem, že jsem ho zahlédl u nás nahoře, než jsme se s Ambrožem přemístili. Těžko by mohl být na dvou místech najednou. Ale o to taky tolik nejde.“ Jeho hlas ztvrdl. „Ani zdaleka to není všechno.“
Marta ztuhla a přes její obličej se přetáhl mrak beznaděje: „Takže jste to viděl.“ Pak se hlasitě rozplakala: „Choval se tak drze a přezíravě… Vysmíval se mi do očí… Řekl, že… že mu stejně nemůžu nic udělat, protože ví od Bernarda, že před obyčejnými se nesmí kouzlit… Dokonce si dovolil mluvit se mnou sprostě… Byla jsem tak strašně rozzlobená… neuvědomila jsem si…“
„Co?“ vydechla Xénie se zlou předtuchou.
„Ten kluk totiž umřel,“ odpověděl jí Evžen zachmuřeně. „Našli jsme ho ještě živého, ale už jsme nemohli nic dělat. Zdá se, že na tenhle detail Marta poněkud pozapomněla.“
„Já jsem tohle nechtěla!“ zakvílela Marta zoufale. „Já vám přísahám, že nic takového jsem neměla v úmyslu! Byla jsem rozčilená, ale nechtěla jsem ho zabít!“
„Jenže se stalo,“ namítl Evžen vážně. „Ať byl jakýkoliv, tohle si nezasloužil.“
„Prosím vás….“ Marta poprvé vzhlédla a úpěnlivě se mu podívala do očí. „Je to všechno moje vina. Ať uděláte cokoliv…. Proboha vás prosím, nezatahujte do toho našeho Bernarda. Za nic nemůže. Přece mu nezničíte život. Čekají ho letos závěrečné zkoušky…“
Než mohl Evžen nějak zareagovat, Řehoř se probral ze šoku a rozhodným pohybem se postavil tak, aby zničenou Martu zakryl zády.
„Zmizte odtud,“ vyštěkl. „Nic by se nestalo, kdyby ses do toho nezapletl ty. Byla to jen nehoda. Nehoda, slyšíš? Nedokážeš beztak nic, je to jen tvoje slovo proti našemu. Kdo ví, jak a na co ten kluk umřel a čí vina to skutečně byla.“
Evžen stiskl rty v trpkém úsměvu. Podobný výpad čekal a s odpovědí se ani nenamáhal.
Xénie si nejspíš neuvědomila, co se starý čaroděj snaží naznačovat. Rozzuřeně zavrčela: „Chcete to všechno zapřít? Nebo dokonce shodit na jiného?“
„Buď ráda, že tě nebudu žalovat o náhradu škody,“ odsekl Řehoř s náznakem své obvyklé nadutosti. „A tebe vážně varuju, Vulpesi. Neopovažuj se už nikdy brousit kolem mé rodiny a snažit se na nás něco narafičit. Zakročím proti tobě neúprosně a nekompromisně.“
„Co si mám počít?“ šeptala Marta skoro neslyšně sama pro sebe.
Znechucený Evžen ztratil zájem o další výměnu planých výhružek. Gestem pobídl Xénii k odchodu.
„Zeptejte se svého ctihodného tchána,“ navrhl Martě tiše. „Ten si jistě bude vědět rady.“

***

Evžen se vrátil do práce až následující den, protože Xénie ho přinutila lehnout si a odpočívat. Podvolil se celkem ochotně. Sám si dobře uvědomoval, že výstup u Řehořových ho až nečekaně vyčerpal. Potřeboval ještě trochu času, aby po nemoci znovu nabral sílu.
Teď už se ale cítil mnohem lépe, a tak otevřel obchod aspoň na pár hodin.
Uprostřed odpoledne zacinkal zvonek a do krámu rázným krokem vešel světlovlasý muž v rozepnuté olivově zelené bundě. Vyšetřovatel Dmýšek.
„Koukám, že už je vám líp,“ poznamenal místo pozdravu a přitom se roztržitě rozhlížel po třpytivých vitrínách.
Evžen přikývl. „Chtěl jste se mnou mluvit nebo něco koupit? Zrovna jsem se chystal zavírat.“
„Jsou teprv tři hodiny.“ Dmýšek si přestal prohlížet barevné kamínky v přihrádkách a zaostřil na Evžena.
„Musím skočit do Budče vyzvednout děti,“ vysvětlil Evžen s úsměvem. „Začínají vánoční prázdniny.“
„Aha, jistě.“ Dmýšek se vteřinu tvářil, jako by o něčem podobném slyšel poprvé, pak se rozhodl přejít k věci: „Chtěl jsem vám říct, že jsme našli toho kluka.“
Evžen zpozorněl: „Ano?“
„Ovšem ne v tom vašem skladu,“ pokračoval vyšetřovatel vážně. „Tam nebylo nic, jen nejasná změť zbytkové magie. Ležel v křoví u Vltavy na protějším břehu. Měl u sebe občanku. Jmenoval se Jaroslav Krátký a nebylo mu ještě ani osmnáct. Smutný případ.“
„Ano,“ hlesl Evžen.
„Předali jsme ho obyčejné policii. Uzavřou případ jako zástavu srdce z nejasných příčin a vyřídí to s jeho rodinou. Pro nás to tím ovšem zdaleka neskončilo.“ S povzdechem si zastrčil ruce do kapes a opřel se bokem o pult, jako by vedl spíš neformální rozpravu než výslech. „Zrovna jsem se chystal za vámi, abych vás požádal o doplnění výpovědi, když se na Vyšehrad dostavila Marta Řehořová odsud z Lysolaj. Znáte ji?“
„Jistě,“ přisvědčil Evžen napjatě.
„Přiznala se, že způsobila jeho smrt.“
„Co vám řekla?“ vyhrkl Evžen.
Dmýšek po něm šlehl podezřívavým pohledem: „Nevypadáte zrovna překvapeně.“ Odmlčel se, jako by čekal, jestli Evžen něco dodá, ale ten neříkal nic, a tak zamračeně pokračoval:
„Vypověděla, že ten mladík ji přistihl při čarování. Pokusila se mu smazat paměť, aby zachovala utajení, ale neodhadla intenzitu kouzla a způsobila mu šok, což si prý neuvědomila a odešla. Pak se jí to rozleželo v hlavě, vrátila se zpátky, a když zjistila, že kluk je mrtvý, zpanikařila a přenesla ho k řece, aby zakryla stopy. S vámi se zřejmě minula.“
„Přišla za vámi sama od sebe?“
Dmýšek přisvědčil: „Našli bychom ji tak jako tak, ale ušetřila nám námahu. K přiznání ji údajně přiměly výčitky svědomí. Můžete k tomu něco dodat?“
Evžen začal mechanicky rovnat pár drobností na pultě a přitom bleskově přemýšlel. Marta není žádný chladnokrevný zločinec a do jisté míry ji chápal. Intrikovala a lhala, aby chránila syna, ale svou vinu přiznala. Sám by na jejím místě… vlastně sám kdysi udělal něco podobného, tenkrát když se snažil krýt Drahošův průšvih s morousem. Ironií osudu se teď srazil se stejnou rodinou, jen z opačné strany. U Želmíra, k čemu to bude, když tu ženskou namočí do ještě většího maléru? Napaří jí vyšší trest, ale to ani nevrátí život tomu nešťastnému klukovi ani nezacelí Ambrožovi díru v paměti. A sám po pomstě nijak netoužil, spíš mu začínalo být Marty líto. Lépe než kdokoliv jiný si dovedl představit její mučivý pocit viny kvůli neúmyslnému zabití mladého člověka.
„Ani ne,“ promluvil konečně. „Nic mě nenapadá.“
„A co ten skřítek a falešné peníze?“ namítl Dmýšek podrážděně. „Bez vašeho svědectví na ni nic nemám a uzavře se to jako nehoda při nepřiměřeném použití kouzla. Dostane rok, nanejvýš dva kvůli přitěžující okolnosti, že oběť byl mladistvý, a půjde zas vesele domů.“
Jako by to nestačilo, prolétlo Evženovi hlavou. „Já vám ale nejspíš nepomůžu. Asi jsem se spletl. Byl jsem trochu mimo, vždyť víte.“ Pokusil se o omluvný úsměv.
Dmýškův pohled ztvrdl: „Nechcete si to ještě rozmyslet?“
„Bohužel,“ rozhodil Evžen rukama. „Promiňte.“
Nastala tíživá pauza. Vyšetřovatel se znovu začal rozhlížet po krámě, ale Evžen jasně viděl, že ho odpověď neuspokojila ani v nejmenším.
„Budu muset odejít,“ připomněl nervózně a zadoufal, že se tím detektiva zbaví. Ten se ale opět otočil přímo k němu.
„Jak to přesně bylo s tou vaší nemocí?“ vypálil. „Co to způsobilo?“
Zatraceně. Že by tak snadno poznal účinek osobní kletby? I Xénii chvíli trvalo, než na to přišla. Spíš to jen zkouší. „Asi jsem nastydl. To se stane. Spravilo se to bezovým odvarem.“
Dmýšek se otráveně obrátil k odchodu. „Není vyloučené, že se tu ještě ukážu,“ uzavřel mezi dveřmi rozhovor významným tónem. „Vlastně je to spíš pravděpodobné, protože i když máme přiznání, vyšetřování zatím neskončilo. A ve vašem vlastním zájmu doufám, že už jste konečně pochopil, že lhát mi není zrovna nejlepší nápad. Zatím přeju šťastný a veselý.“
„I vám.“ Evžen okamžitě pustil Dmýška a jeho výhružku z hlavy. Neznepokojovala ho tolik jako fakt, že všude veselé svátky mít nebudou.
Sklíčeně přemítal, jak se věci někdy divně zamotají. Pitomá klukovská frajeřina nakonec zničila hned dvě rodiny a nebýt Xénie, tak dokonce tři. Upřímně doufal, že Petr Řehoř se zasadí o to, aby to Bernardovi neprošlo tak lehko. Matka se sice postarala, aby kluka nevyhodili ze školy a nezačínal život se záznamem v rejstříku, ale jestli mu ani teď nedojde, že všechno má svoje meze, dřív nebo později stejně skončí špatně.
Evžen zamyšleně luskl prsty, aby konečně zamkl krám. Udělal vůbec správně, když splnil Martino přání? Kdo ví. Teď už ale svoji výpověď změnit nemůže. Únavné pochybnosti o vlastním rozhodnutí ho rozladily. Asi stárnu, blesklo mu hlavou, když zamířil do kuchyně.
Xénie se pilně otáčela okolo sporáku plného bublajících hrnců, jako by se nestalo vůbec nic výjimečného a slavnostní večeře pro děti na uvítanou byla ta nejzásadnější věc na světě. S láskou se na ni zadíval a tíseň ho jako zázrakem opustila. Zas jednou ho vyškubla hrobníkovi z lopaty. Budou Vánoce a spousta drobných radostí, na které se může těšit.
„Nejvyšší čas,“ prohodila Xénie přes rameno. „Mohl by ses prosím tě na zpáteční cestě stavit u Evy a vyzvednout mi tam nakládaný zázvor? Zapomněla jsem na něj. Evženka ještě spí a mám strach, aby se mi to tu zatím nepřipálilo. Znáš kluky, budou děsně hladoví…“ Netrpělivě se ohlédla, aby zjistila, proč Evžen neodpovídá. „Vnímáš mě?“
„Tebe vždycky,“ usmál se. „Myslím, že svět se nezboří, když chvilku počkají.“ Mávnutím ruky uhasil oheň pod hrnci, vzal překvapenou ženu kolem pasu a pevně ji k sobě přitáhl.

***

Případ oblázků z potoka skončil. Evžen svoji výpověď nezměnil a Martu nakonec odsoudí na dva roky vězení. Přitížilo jí zejména to, že bez závažného důvodu použila paměťové kouzlo proti obyčejnému, který ještě ani nebyl dospělý. Co se dělo dál s Bernardem, o tom bude řeč v některém příštím příběhu (snad). Evžen tentokrát dlouhou dobu klidu mít nebude. Už koncem zimy ho dožene otřesná minulost.