O čem doma nevíš I

Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová
Z povídky: 
Štítky: 
Za beta-read děkuji: 
Lunkvil

Od aféry s oblázky z potoka uplynuly necelé tři měsíce. V Lysolajích prožívají běžnou klidnou sobotu a nikdo zatím netuší, že cosi už se stalo, něco horšího se chystá, zapomenutá minulost se vrací a nese s sebou nebezpečnější hrozbu než kdykoliv jindy.
Příběh navazuje na povídku Černá sanitka.

Za připomínky děkuji neviâthiel a Esclarte

***

Okoř, 14. července 1949

Vzduch se tetelil žárem. Na rozpálených kamenech nehybně dřepěly ještěrky jako malé šedozelené ozdůbky a trpělivě čekaly na mušku, která se neopatrně přiblíží do jejich dosahu. Z omamné vůně pryskyřice smíšené s jehličím a vysušeným mechem se téměř točila hlava. Někde v ústraní idylicky šplouchal potůček a bzučení hmyzu soupeřilo se švitořením ptáků. Nad jasně zelenými srdíčky šťavelu se třepotali modří motýlci.
Pod bezovým keřem se líně protáhlo cosi rezavého. Mladý lišák, kterého nádherný letní den zlákal k chvilce pohovění ve stínu. Ani si neuvědomil, že usnul, a teď rozespale mžoural a se zíváním se hrabal zpod převislého listí.
Sluneční paprsky se prodíraly větvemi přímo nad lišákovou hlavou. Odkudsi z dálky sem dolehlo slabě slyšitelné vyzvánění. Poledne.
Polední hodina je stejně nebezpečná jako obávaná půlnoc, ačkoliv jasné sluneční světlo dává falešný pocit bezstarostnosti. Kdykoliv se den láme, vrcholí moc magických sil. I těch dobrých, ale především těch zlovolných. Je nesmírně pošetilé zůstat venku bez ochrany a vydat se jim na milost a nemilost.
Mladý liškomág to dobře věděl a v duchu se proklínal za svou neopatrnost.
Na pasece pronikavě zasyčela zmije. Znělo to jako varování.
Les zmrtvěl. Něco se kradmo vplížilo mezi stromy. Něco tisíckrát hrozivějšího než obyčejná předzvěst bouřky. Vlna ochromující přírodní magie, cosi nepopsatelného, co přibilo lišáka k zemi a pohltilo jeho magické schopnosti, stejně jako moře spolkne lžičku sladké vody. Nehybné ticho padlo jako dusná deka a dosud zářivě modré nebe zčernalo.
Potom strnulý vzduch pročísl táhlý hluboký tón. Zněl velmi melodicky a zároveň zlověstně a jako by v sobě nesl svou vlastní ozvěnu.
Děs úplně ochromil lišákův mozek. Nevzmohl by se vůbec na nic, kdyby jeho tlapky samy od sebe neposlechly pud sebezáchovy a nedaly se na útěk.
Štvanice začala.
K troubení rohu se přidal dusot kopyt a křik, pískot a ječení, nelidské vytí. Stromy a keře se zazmítaly v divoké vichřici. Tlusté větve odletovaly jako třísky, letité kmeny se trhaly, vysoké smrky se vyvracely i s kořeny. Přes všechnu tu spoušť se zběsile řítila smečka nejstrašlivějších zjevení, jaká je možné si představit. Démoni ve všech podobách, černí muži s rudýma očima, obrovití psi s vyceněnými tesáky, okřídlení raraši, pokroucení ještěři a další obludné příšery.
Lišák slepě prchal, prodíral se mlázím a přeskakoval potoky, nedbal na švihance tenkých větviček ani na ostré kameny pod tlapkami. Vnímal jen třesoucí se zem a ohlušující vřavu za sebou. Hrůza jeho zoufalému běhu o život dodala křídla. Letěl a jen díky neuvěřitelnému štěstí se dokázal vyhýbat padajícím stromům.
Pekelná horda se však neúprosně přibližovala.
Zdálo se mu, že běží už celé hodiny. Cítil, že síly ho začínají opouštět, a jeho naděje, že by snad našel spásu v Budči, se vytrácela. Bylo to ještě příliš daleko. Jeho tělo se dosud mechanicky pohybovalo, tlapky ho nesly vpřed, ale stále pomaleji. Srdce bušící až v krku mu bralo dech.
Démoni ho dostihnou a bude po něm veta. Divoká honba ho rozerve na kousíčky.
Každým okamžikem už už čekal, že se do něj zatnou ostré pařáty. Bylo marné doufat v něčí pomoc, ale dal by cokoliv za nějaký zázrak.
Vtom se po jeho boku cosi mihlo. Z křoví se vyhoupla vysoká rozevlátá postava. Než lišák stačil uskočit, muž ho bleskurychle zachytil svým pláštěm, mlčky ho strhl k zemi a donutil ho nehybně ležet pod těžkou látkou.
Ochromený lišák odevzdaně očekával svou poslední vteřinku, ale k jeho úžasu se divoká honba převalila okolo a rozplynula se mezi stromy. Nebe nad poničeným lesem se opět rozjasnilo a v teplém větru zašumělo listí.
Muž vstal, upravil si plášť a přísně se zadíval na roztřeseného lišáka.
„Proměň se, liškomágu,“ přikázal hlubokým hlasem s drsným cizokrajným přízvukem.
Lišák bez odporu poslechl a proměnil se v hubeného zrzavého mladíka v potrhaném hábitu. Nedokázal se však zatím zvednout ze země, dokonce ani vzhlédnout ke svému zachránci. Srdce mu ještě pořád bušilo jako splašené a jen stěží popadal dech.
„Netušil jsem, že se mezi zdejšími liškomágy najde tak nezkušený zelenáč,“ pokračoval neznámý pohoršeně.
Výtka byla zasloužená a mladík to věděl. Zvedl oči stále ještě vytřeštěné přestálou hrůzou. „Děkuji vám, pane,“ zašeptal pokorně.
Cizí čaroděj si ho nepřestával zamyšleně prohlížet. Jeho oči vypadaly jako kusy tmavého ledu.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ku podivu docela vlídným tónem.
„Zbyšek, pane,“ odpověděl mladý liškomág poslušně.
„Zbyšek z Lysolaj?“ ujistil se neznámý a jeho podivně mrazivé oči se nečekaně zablýskly.
„Ano,“ přisvědčil mladík vyjeveně a zvedl se na loktech. „Vy mě znáte?“
„Vím o tobě.“
„Ale já vás neznám,“ namítl Zbyšek nejistě.
„Na tom nezáleží. Zachránil jsem ti život,“ připomněl mu čaroděj důrazně. Až příliš důrazně.
„Ano. Nebýt vás, tak…“ Zbyšek se otřásl. Pomalu se dostal až na kolena a otřel si rukávem poškrábaný obličej. „Jsem vaším dlužníkem, pane.“ Slova ho zaštípala na jazyku. Odvolat je nicméně už nemohl. Byl zavázaný vděčností.
„Přesně tak,“ souhlasil muž spokojeně. „Zasloužím si odměnu, je to tak správně?“
Zbyšek se zarazil ještě víc. Navzdory přívětivému tónu to znělo jako výhrůžka. Nezbylo mu však než přikývnout.
„Jsem velkorysý, stačí mi maličkost.“
Zbyšek mlčky čekal.
„Dáš mi, o čem doma nevíš,“ pronesl čaroděj slavnostně jako zaklínadlo. „Přijdu si pro to přesně za pět let.“ Nečekal na odpověď a zmizel.
Mladík se vyčerpaně zhroutil zpátky do trávy.
Trvalo dlouho, než se dokázal trochu vzpamatovat ze šoku. Zběsilá štvanice, při níž málem vypustil duši, a následné hrozivé setkání by otřásly i s mnohem otrlejším čarodějem, natož s nezkušeným mladíčkem jako on.
Unaveně se dovlekl k potoku, omyl si obličej a zhluboka se napil vlažné vody. Otupěle přemýšlel, co vlastně chtěl na Okoři vyřídit. Nevzpomínal si, z hlavy se mu vykouřilo všechno kromě prožité hrůzy a závazku, který ho tížil stále víc. Co bude muset tomu cizinci dát?
V hloubi duše mu hlodalo podezření, že nepůjde o žádnou nicotnou maličkost. Cítil, že daný slib ho přijde hodně draho, a srdce se mu svíralo úzkostí.
Rozhodl se vrátit domů. Kouzlo přemístění se mu podařilo až na třetí pokus. Když se konečně dostal do Lysolaj, chvatně zamířil do prostředního domku v poslední ulici. Byl rád, že touto dobou se všichni sousedé zdržují doma. Vysvětlovat někomu, proč je celý rozedraný, bylo nad jeho síly.
Jeho žena doma ku podivu nebyla. Oběd mu nechala v troubě, ale Zbyšek neměl na jídlo ani pomyšlení. Ztěžka dopadl na lavičku u okna a malátně se rozhlížel po kuchyni. U Želmíra, co tady může mít, aby o tom nevěděl? Snad ne… Usilovně zaháněl neodbytné podezření. To nemůže být… jak by to mohl zjistit?
Vtom mu padl zrak na košíček se šicími potřebami a srdce mu poskočilo náhlou úlevou. Šitím se zaobírala výhradně Anežka. Dá se čekat, že se mezi špulkami nití, jehelníčky, knoflíky a všelijakými tretkami najde něco, čeho si nikdy nevšiml. Jestli tam objeví nějakou maličkost, o které nevěděl, může ji potom dát tomu cizinci. Tím slib splní a zlověstnou hrozbu od svého domu odvrátí.
Dychtivě po košíku sáhl, ale ještě ani nestačil odklopit víko, když vrzly dveře.
Do kuchyně téměř vtančila hezká pihovatá zrzka v modrých šatech. Vrhla na něj zvláštně zasněný usměvavý pohled. „To je dobře, že už jsi tady,“ pronesla tiše. „Musím ti hned něco říct.“
Vůbec si nevšimla, jak zničeně její manžel vypadá. Měla plnou hlavu jen své ohromující novinky. Přisedla si k němu na lavici, bezmyšlenkovitě mu vzala košíček se šitím z rukou a odložila ho stranou.
Zbyšek zatajil dech.
„Čekám dítě,“ sdělila mu ostýchavě a začervenala se. „Právě jsem byla u paní Nepovímové. Potvrdila mi to.“
Tak přece. Zbyškův žaludek udělal přemet a místnost se s ním zahoupala.
„Chtěla jsem tě překvapit, až si budu úplně jistá,“ pokračovala Anežka něžně. „Cítím, že to bude chlapeček, určitě! Není to úžasné?“
Šokovaný Zbyšek se marně pokusil vydat ze sebe nějaký zvuk. Kdyby se celé nebe zřítilo na zem, nemohlo by ho to zdrtit víc. Proč zatraceně nemohla přijít o minutu později?
Konečně se na něj pořádně podívala: „Co je s tebou? A jak to vypadáš? Něco se ti stalo?“
„Eh… nic,“ zachraptěl. „Nic.“
„Ty nemáš radost?“ vyhrkla a oči se jí okamžitě začaly zalévat slzami.
„Mám,“ zalhal stísněně. Křečovitě ji sevřel do náruče, aby mu neviděla do obličeje. Umínil si, že Anežka se nikdy nesmí dozvědět o daném slibu ani o tom, že se jeho život právě začal řítit do pekelné propasti.
Dlouhá a krutá válka v obyčejném i magickém světě nedávno skončila. Oni ji přežili. Byli mladí a zamilovaní, měli čtvrt roku po svatbě a těšili se na růžovou budoucnost. Jak se má smířit s tím, že jeho vinou všechny jejich radostné plány teď berou za své a čeká je už jen zoufalství a hrůza?
Aspoň ona ať si ještě užije chvíli tichého štěstí a naděje. Nebude trvat dlouho.

***

Lysolaje, 23. února 1991

Evžen uložil krabičku s karneoly na správné místo a poznamenal si, kolik jich je. Tak, to by bylo. Jaspis bude muset doplnit. A acháty. Zejména obyčejní je kupovali jako diví, ale i v čarodějnických zásobách už docházejí. A jantar… podíval se znova do svých poznámek. Ne, ten zatím stačí.
Zaklapl tvrdé desky sešitu, zašoupl ho do přihrádky pod pultem a protáhl se. Stihl dokončit inventuru dřív, než předpokládal. Xénie říkala, že se dneska odpoledne chystá na trh. Mohl by ji doprovodit. Měl docela chuť se projít.
Vtom jeho pohled přitáhl broušený safír uložený ve zvláštní krabičce. Sehnal ho poměrně nedávno a počítal, že ho dobře prodá. Safíry jsou vzácné a čarodějové si jich velmi cení.
Zdálo se mu, že zářivě modrý kámen je jaksi neklidný. Jeho lesklé plošky vypadaly stejně jako vždycky, ale přesto měl ze safíru trochu jiný pocit.
Evžen zaváhal. Nechtěl ho ovlivňovat vlastní magií, nebyl určený pro něho. Nakonec ale zvědavosti neodolal a položil si safír na dlaň.
Bylo to příjemné, jako by za horkého léta ponořil ruku do chladivé studánky. Konejšivé pramínky energie hebce hladily. Avšak… něco tam bylo. Něco jako… jakýsi spodní proud, nepatrně jiná vibrace… téměř neznatelně falešný tón, který by někdo méně citlivý nejspíš vůbec nevnímal. Jenže co to znamená?
Nemohla to být vada kamene. Ne, safír se mu snažil něco sdělit, ale neurčitost jeho řeči přesahovala Evženovy zkušenosti. To ho zaskočilo. Něco se vychýlilo z rovnováhy. Ale co? Kde? Zdálo se, že kámen sám neví.
Zklamaný a rozladěný marným úsilím o přesnější komunikaci to nakonec vzdal. Zamyšleně vložil safír do misky s vodou, aby ho očistil. U Želmíra, tohle bylo zatraceně zvláštní.
Z kuchyně vyšla Xénie oblečená v kostkovaném kabátku z teplé vlněné látky a s objemným proutěným košíkem, který nosívala na nákupy. Malá Evženka vyběhla hned za ní a důležitě natřásala na zádech červený batůžek. „Jdeme nakoupit,“ oznámila otci vážně.
Evžen zanechal neklidných a nikam nevedoucích úvah, usmál se a energicky luskl prsty, aby si přivolal bundu: „Půjdu s vámi. Mám dojem, že si potřebuju vyčistit hlavu.“
Venku bylo zataženo a v sychravě studeném povětří se honily mokré sněhové vločky. Pod nízkými mraky těžkopádně kroužilo několik havranů. Člověk by se nejradši zas rychle vrátil domů do tepla a pevně za sebou zamkl dveře.
Holčička si ale radost z vycházky zkazit nenechala. Chytila se obou rodičů za ruce a chtěla, aby ji v chůzi houpali. Nadšeně výskala, když ji Xéniin kouzelný vzdušný polštář nadnesl hodně vysoko, a rozveselený Evžen na svoji tísnivou náladu za chvíli zapomněl.
Na rozhraní Lysolaj a Šáreckého údolí je nenápadný plácek lemovaný stále zelenými keři. Není neviditelný, přesto se mu obyčejní lidé odjakživa zdaleka vyhýbají. Nejen že všechny upravené cestičky ho obcházejí velkým obloukem. I pejskaři si vybírají jiná místa k venčení svých miláčků a dokonce ani zvědavé kluky nikdy nenapadne prozkoumat, co se za hradbou propletených větví skrývá. Oči po ní jen lhostejně sklouznou, ucho nezachytí žádný podezřelý zvuk a kroky bezděčně zamíří jinam. Pro obyčejné jako by tam to místo ani nebylo.
Přitom kdyby zdejší hospodyňky něco tušily, pravděpodobně by daly cokoliv za možnost dostat se tam. Aspoň v sobotu. Zejména v nedávných časech, kdy nezbylo než každou chvíli něco pracně shánět, stát dlouhé fronty nebo se smiřovat s tím, že určité zboží zase nemají, by svým čarodějnickým kolegyním nejspíš docela záviděly.
Trh se tady pravidelně koná už od středověku, kdy Lysolaje bývaly jen maličká a rozdrbaná liščí osada a Šárka hluboký těžko prostupný les. Tradičně slouží nejen k prodávání a nakupování, ale i k setkávání a vyměňování novinek.
Nenakupují tu jen starousedlíci, často přichází i spousta zákazníků z Prahy. To proto, že obchody v čarodějnické čtvrti na Starém městě většinou nabízejí úzce specializovaný nebo luxusnější sortiment, zatímco tady se prodávají běžné potřeby pro domácnost. Většina čarodějů z Lysolaj, Šáreckého údolí i okolních vesnic se vždycky věnovala drobnějším magickým řemeslům a zásobování ostatních, a pokud nemají možnost nebo nechtějí vést vlastní obchod jako například Evžen, využívají právě tento sobotní trh k prodeji svého zboží.
Pestrá směsice stánků s dřevěnými nebo plátěnými stříškami nabízí všechno možné od živé drůbeže, čerstvé zeleniny a křupavého pečiva přes koření, domácí sýry a roztodivné cukroví až po nádobí, látky, svíčky, přísady do lektvarů a spoustu všelijak očarovaných předmětů i veteše z druhé ruky. Dá se tu pořídit přepychová lampa, která nikdy nezhasíná, stejně jako polámaný husí brk, dráždivě voňavé klobásky i malinké lahvičky s rulíkovým výtažkem, karty na čtení osudu i ručně pletené huňaté šály, jak je komu libo.
Teď v zimě mezi stánky hoří ohně v železných koších, aby se prodavači i zákazníci mohli ohřát. Kouzelná barevná světýlka a pitvorné pohyblivé ozdůbky lákají děti a za nimi pochopitelně i jejich matky.
Xénie chodila do tržnice ráda. Bavilo ji procházet se veselým a hlučným mumrajem, vybírat si, občas něco ochutnat nebo vyzkoušet, handrkovat se o cenu i jen tak prohodit pár slov se známými. Když se k ní někdy Evžen přidal, využíval příležitosti, aby si zatím u stánku s občerstvením dal skleničku piva nebo v zimě horkého vína pro zahřátí, probral poslední drby a dojednal některé vlastní obchody.
Tentokrát se tu sešlo méně lidí než obvykle a asi to nezpůsobilo jen špatné počasí. Evžen si hned všiml, že víc postávají v hloučcích a zaujatě o něčem rokují, než nakupují. Zvědavě přistoupil k nejbližší skupince, aby zjistil, o co jde.
„Přísahám, že je to pravda,“ vykřikoval právě malý světlovlasý mužík s tlustými brýlemi. Ivan Dvořák z Lysolaj, jeden z místních čarodějů, který měl mezi liškami jen hodně vzdálené příbuzné a za liškomága se už nepovažoval. Zabýval se konstruováním důmyslných hodinových strojků, které dokázaly ledasjaké zázraky, a přesné měření času byla obvykle jen jejich samozřejmá vedlejší funkce.
„Třeba jsi jen něco spletl,“ nadhodil další muž v hloučku.
„Já?“ vzplanul Ivan. „Nikdy!“
„Co se ti stalo?“ vmísil se Evžen do hovoru.
„Všechny moje hodiny se včera o půlnoci naráz zastavily. Přesně na tři a půl vteřiny. Všechny! Trvalo mi celou věčnost, než jsem je zase správně seřídil.“ Ivan rozčileně zatřepal překvapivě jemnýma a štíhlýma rukama, které se k jeho soudkovité postavě jaksi nehodily. „Tak mi řekni, jak je tohle možné?“
„Zapomněls je natáhnout,“ trval na svém druhý chlapík.
„Řekni to ještě jednou!“ rozzuřil se Ivan.
Evžen podobné náhodě také moc nevěřil. Sázel by spíš na nějakou magickou anomálii, ale nedovedl si vysvětlit, jak mohl nějaký rušivý vliv proniknout do Ivanova domu, protože ho před časem pečetil on sám a byl si jistý, že odvedl dobrou práci.
„Paříková, to je naše sousedka, její muž je obyčejný,“ přidala se se svou historkou čarodějka s vysokým šedivým drdolem, „říkala mi, že před dvěma dny všem obyčejným vypadla elektrika. Prý to spravovali celý den a na žádnou závadu nepřišli. Pak to zase naskočilo.“
Ivan Dvořák se na ni jen útrpně podíval: „Starosti obyčejných na moji hlavu, paní Nepovímová.“
„Způsobila to magie,“ trvala čarodějka na svém. „Zajímalo by mě, kdo co prováděl. Muselo to být strašně silné kouzlo.“
„To bych si všimnul,“ namítl Evžen, ale začínaly v něm hlodat stále větší pochybnosti. Co ten jeho safír? Také se nechoval normálně.
„Nějaký nešika to přehnal se zaklínáním,“ mávl Ivan rukou. „Jenže moje hodiny…“
Evžen ustoupil stranou, aby se vyhnul káře vrchovatě naložené velkými pytli brambor, a nechtě narazil do kádě s rybami. Trochu si namočil rukáv a tlumeně zanadával.
„Že prý někdo zkazil zaklínání. To určitě,“ zašeptala hubená dívka s promodrale bílou kůží a nervózně si posunula pleteného kulicha na hladkých krátkých vlasech barvy jako měděnka. „Je to mnohem horší.“
„Cože? Jak to myslíš?“ zpozorněl Evžen a nechal rukáv rukávem.
Dívka odložila dlouhý nůž a tajnůstkářsky se k němu naklonila přes svůj mokrý pult pokrytý rybími šupinami: „S Vltavou něco není v pořádku. Něco si bere z řeky mnohem víc magické síly, než je obvyklé. Je to skoro nepostřehnutelné, ale my to cítíme.“
Evžen se zarazil. Tohle by rozhodně neměl brát na lehkou váhu.
Dívka si ho pozorně prohlédla: „Ty jsi liškomág, že? Snažila jsem se to vysvětlit už několika čarodějům a nezajímalo je to. Skoro se mi vysmáli. Ale ty bys mi měl věřit.“
„Ale ano,“ přikývl Evžen. Bylo mu jasné, jak je to míněno. Sám díky liščím smyslům dokázal vnímat ledacos, co jiným zůstalo skryté. Vodní bytost se možná nevyzná v praktikách čarodějů, ale těžko jí může uniknout, když se děje něco podezřelého s řekou. Blesklo mu hlavou, že lidem by vůbec neuškodilo, kdyby si občas dokázali připustit, že nevědí všechno. „Víš, co to je?“
„Ne,“ vzdychla dívka nešťastně. „Nedá se to zachytit.“
Evžen se na vteřinku zamyslel, pak vytáhl z kapsy špačka tužky a naškrábal deset čísel na okraj starých novin, do kterých dívka balila prodané ryby. „Kdybys zjistila něco víc, dej mi vědět přes studnu.“
Dívka přisvědčila a pečlivě si útržek papíru uložila za lem čepice.
Mezitím Xénie kouzlem nadlehčila svůj už skoro plný košík, přidala do něj voňavou čerstvou šunku, na kterou už se jí sbíhaly sliny, máslo a nějaké sýry a zamířila ke krámku, kde její kamarádka Eva Raposová vždycky prodávala své proslulé marmelády, sirupy a sladké likéry. K jejímu úžasu tam však Eva nebyla a stánek zůstal zabedněný.
„Eva není?“ podivila se i zklamaná Evženka. Těšila se, že jako obvykle dostane líznout nějaké dobroty.
„Snad není nemocná,“ zamumlala znepokojeně Xénie. Nepamatovala si, že by někdy krámek zůstal zavřený. Když výjimečně nemohla přijít Eva sama, zastupoval ji její manžel.
„Eva má nějaké potíže,“ zavolal z vedlejšího stánku s dřevěnými hračkami Ambrož. „Zkazilo se jim zboží nebo něco takového. Šílí z toho.“
To už se k nim připojil i Evžen a akorát stačil zaslechnout poslední věty. Okamžitě si uvědomil, jak moc to připomíná Ivanovy záhadně porouchané hodinky. Rozhodl se, že pro jistotu hned zítra zkontroluje magické bariéry, které chrání čarodějnická obydlí.
Ambrož na něj kývl, aby přistoupil blíž. „Aby toho nebylo málo, někdo se na tebe ráno vyptával,“ řekl mu potichu. „Doufám, že jsem tě nepřipravil o nějaký skvělý kšeft, ale zapřel jsem tě, abys věděl.“
„Proč?“ zeptal se Evžen úsečně.
„Protože jsem toho chlapa nikdy v životě neviděl a co horšího, on nikdy neviděl tebe. Ptal se jmenovitě, ale neměl ponětí, co děláš a jak vypadáš. Nachytal jsem ho. Zeptal jsem se totiž, jestli myslí takového hřmotného chlapíka se zrzavými licousy, a on to dost divně zamluvil,“ ušklíbl se Ambrož a pokračoval: „Tipoval bych, že je to někdo z Vyšehradu, vypadal na to. Veledůležitý padesátník s aktovkou nastrojený v drahém obleku. Říká ti to něco? To už zas v něčem lítáš?“
„Ne že bych o tom věděl,“ potřásl Evžen zamyšleně hlavou. Že by to nějak souviselo s jeho falešnou výpovědí v aféře se skřítčími oblázky? Tu přece vyšetřuje Dmýšek, který ho dobře zná. To nebude ono. „Začínám mít těch záhad poněkud plné zuby.“

***

Lysolaje, 24. února 1991

Přestože druhý den byla neděle, Evžen se od rána nezastavil. Jak si předsevzal, pustil se do zkoumání magických bariér.
Začal ve vlastním domě, ačkoliv si při tom připadal trochu jako blázen. Věděl naprosto jistě, že jeho navenek všední stavení je svým způsobem magická pevnost nenápadně střežená mocnými kouzly použitými už před víc jak sto lety při položení základů a posilovanými každou další generací jeho rodiny. K tomu bylo třeba přičíst i ochranné rituály, které se svým nejlepším odborným fortelem pravidelně prováděl on sám, a Xéniina tradiční domácí kouzla. Drobné čarodějné úkony svázané s jednotlivými svátky, denní a roční dobou, zvláštními událostmi nebo některými pracemi také posilovaly nedotknutelnost obydlí.
Evžen proto věřil, že jejich dům by odolal i cílenému útoku, natož vlivu nějakého magického otřesu kdovíkde venku. Za ta léta, co tu žil, se stalo jen jednou, že nepřítel dokázal proniknout dovnitř a ublížit jim. Jistá pomstychtivá čarodějka tehdy použila nesmírně komplikované a neobvyklé kouzlo. Jenže té kromě shody okolností pomohla i jejich neopatrnost a Evžen se pak okamžitě postaral, aby se nic podobného nemohlo opakovat.
Podle očekávání žádnou chybu neobjevil. Dokonce i broušený safír byl dnes klidný a zářil tichou povzbudivou silou, jak to má být. Žádný podezřelý podtón. Že by se zmýlil včera?
Jenže si hned připomněl, že není jediný, kdo zjistil něco podivného. A tak se vydal k Dvořákovým.
Ivanovy stroječky už prý zase šlapaly jako na drátkách a Evžen opět nenašel nic.
Obešel ještě vesnici a namátkou zkoumal stopy magie v zídkách i dlažbě, vyptával se stromů i kamení a díky varování děvčete z Vltavy nezapomněl ani na lysolajskou kouzelnou studánku a potok.
Domů se vrátil prochladlý, trochu unavený a hodně podrážděný. Pořád neměl nejmenší představu, co mohlo včerejší výkyvy magické hladiny způsobit. Dokonce i na místech, kde obvykle docházelo k samovolným magickým výbojům jako například u studánky, našel všechno tak dokonale uhlazené, že nad tím zůstával rozum stát. Čím víc ho všechny důkazy ujišťovaly o naprostém bezpečí, tím méně jim důvěřoval, a rozčilovalo ho, že svoji instinktivní obavu nedokáže vysvětlit.
S teatrálním gestem rezignace doma padl do křesla a natáhl nohy ke krbu, aby si je ohřál. Roztržitě usrkl horkého čaje z nabídnutého hrnku a zadíval se do stropu.
„Ještě nikdy nebylo všechno v tak skvělém pořádku,“ řekl Xénii s úšklebkem, aniž odtrhl oči od zčernalých trámů, jako by tam hledal nějakou rozumnou odpověď. „To už mi začíná strašit ve věži nebo co?“
Chvíli neklidně cvakal drápky o hrnek, znovu trochu upil a pak ho s povzdechem odložil na krbovou římsu. „Všechno je naprosto perfektní. To jsem jakživ neviděl.“
Xénie mlčky potřásla hlavou. Nevěděla, co odpovědět, protože jako nejpravděpodobnější jí připadalo, že je Evžen trochu přetažený. V duchu hádala, jak dlouho mu bude trvat, než přestane předstírat, že odpočívá. Asi tak pět vteřin.
Vzápětí Evžen zas nervózně vyskočil: „Měl bych se ještě podívat k Raposovým, co říkáš?“
„Mám hotový oběd. Ale chtěla jsem tam sama později zaskočit. Můžeme jít spolu,“ podotkla Xénie klidně. „Ambrož říkal…“
„Já vím,“ přerušil ji Evžen netrpělivě. A říkal ještě něco. Zaváhal, jestli se má zmínit. Raději snad ne. Xénie si zřejmě už tak myslí, že mu přeskočilo, a kdo ví, jestli nemá pravdu.
Ostatně sám už také začínal pociťovat hlad a poledne opravdu není nejvhodnější doba na nečekané návštěvy. Podvolil se tedy a donutil se spořádaně zasednout k obědu a přestat vyšilovat.
Jedli mlčky. Xénie sledovala dcerku a její manévry se lžící a přitom občas po očku pohlédla na zamračeného muže. Přemítala, jestli by jeho znepokojení neměla přece jen brát vážněji. Evžen je zkušený a schopný mág. Nebezpečí dokáže vycítit na sto honů. Jenže zmýlit se může každý…
Spolkla sousto, otřela ubrouskem Evženčinu umatlanou pusinku, přistrčila jí talíř blíž a přeskočila v myšlenkách k Evě. Podle toho, co nadhodil Ambrož, by se jí možná hodila pomoc.
Eva byla Xéniina nejlepší kamarádka už od školních let. Byly stejně staré, v Budči bydlely společně, sdílely svoje tajnosti a vždycky spolu výborně vycházely. Xénie se proto zaradovala, když se dva roky po její svatbě Eva objevila v Lysolajích jako nevěsta Martina Rapose, příslušníka další starobylé rodiny místních liškomágů. Navázaly na svoje staré přátelství, příležitostně si vypomáhaly s hlídáním dětí – Eva měla dcery dvojčata přibližně v Bořkově věku – a často se scházely jen tak na kus řeči nad šálkem čaje.
Ano, půjde ji navštívit společně s Evženem a uvidí.
Nakonec však nešli nikam, protože se přihodilo něco nepředvídaného. Sotva Xénie uložila holčičku, aby se trochu prospala, naskládala nádobí do dřezu a luskla prsty, aby se začalo umývat, ozvalo se poplašené bušení a vyděšené hlasy zvenčí.
Evžen skočil ke dveřím a málem nestačil uhnout. Dovnitř vpadla nejen Eva, ale i její muž a Ambrož. Všichni vypadali rozčileně a rozcuchaně a Martin měl dokonce na čele dlouhý krvácející šrám.
„Přepadli nás!“ ječela Eva. „Zrovna teď! Za bílého dne!“
Evžen se bez váhání okamžitě vyřítil ven, aby se pokusil útočníky najít. Ambrož se rozběhl za ním, ačkoliv na jeho výrazu bylo znát, že by nejraději zůstal bezpečně uvnitř.
Xénie jako jediná zachovala klid a pomohla Evě usadit otřeseného Martina do křesla a ošetřit mu zranění. Bylo to ostatně jen škrábnutí, šok mu způsobilo hlavně leknutí.
„Něco příšerného, asi se z toho všeho zblázním,“ chrlila překotně Eva a roztržitě přitom skládala a zas rozkládala přebytečný obvaz. „Včera mi z ničeho nic popraskaly sklenice, jako by je někdo uhranul. Střepy všude. Holka, nedovedeš si představit, jakou mám škodu. Většina zboží je na vyhození. Doteď jsem nepřišla na to, čím to bylo, a tak jsme se nakonec s Martinem dohodli, že se půjdeme poradit s Evženem.“
Martin chabě přikývl a Xénie stěží zadržela nevhodný úsměv. „Dohodli jsme se“ u Raposových vždycky znamenalo, že si Eva něco umínila a její flegmatický manžel souhlasil, aby měl pokoj od její ostré vyřídilky.
„Byli jsme už ve vaší ulici, když se z čista jasna objevili tři chlapi. Měli masky, ale i tak jsem si jistá, že jsem je nikdy dřív neviděla. Neřekli ani slovo a rovnou se na nás vrhli. Hlavně na Martina. Jako by ho chtěli unést, snažili se hodit na něj síť. Ambrož to viděl a přiběhl nám na pomoc, ale nevím, jestli bychom se dokázali dlouho bránit. Byli strašně silní, můj štít rozprskli jako nic. Začala jsem křičet: Martine, Martine! Do chlapů najednou jako když střelí, v ten ráz byli pryč. Tak jsme honem utíkali sem.“
Xénie udiveně rozhodila rukama: „Lupiči? Tady?“
„Nevypadalo to tak. Únosci to byli! Možná chtěli žádat o výkupné!“ zdůraznila Eva a samým vzrušením málem zapomněla i na své spravedlivé rozhořčení. „Divné je, že pak si to najednou rozmysleli. To mi teda vysvětli proč.“
„Nestěžuj si,“ ozval se Martin dotčeně.
„Tak jsem to přece nemyslela,“ chlácholila ho Eva rychle.
Xénie o takových případech slyšela, ale v její blízkosti se nikdy nic podobného nestalo. Je možné, že má Eva pravdu? V duchu uvažovala, že Raposovi netrpí nouzí, ale rozhodně nejsou bohatí. Vlastně nikdo v Lysolajích by pro únos kvůli výkupnému neznamenal tak velkou kořist, aby stála za to riziko. Opravdu zámožní čarodějové sídlí v čarodějnické čtvrti na Starém městě nebo v pečlivě ukrytých rezidencích na venkově. Martin ani ničím zvláštním nevyniká, svoje docela slušné čarodějnické schopnosti staví na odiv nerad a jeho životní filozofie by se dala shrnout do věty „dejte mi svatý pokoj“. Snad jen že je dost nápadný.
Martin byl na rozdíl od drobného pohyblivého Evžena pomalý, statný a rozložitý a mohl by stát modelem pro ilustraci, jak vlastně vypadá liškomág. I v lidské podobě jeho obličej silně připomínal lišku a ten dojem ještě posilovaly mohutné ohnivě zrzavé licousy. S oblibou nosil dlouhý tmavozelený kabát s vysokým límcem a dvěma řadami zlatých knoflíků a vůbec dával přednost staromódnímu čarodějnickému oblečení. Místní na něj byli zvyklí, ale skoro každý cizí člověk se za ním zvědavě otočil.
Co když šlo neznámým útočníkům právě o tohle? Nechtěli unést bohatého čaroděje kvůli výkupnému ale liškomága – jen Libuše ví proč. Xénie se šla znepokojeně podívat na ulici, jestli se Evžen už nevrací. Možná mu hrozí větší nebezpečí, než předpokládal.
Evžen s Ambrožem se však po chvíli vrátili bez úhony, ale také bez výsledku.
„Jsou pryč,“ oznámil Ambrož. Znělo to sklesle, ale na jeho výrazu bylo znát, že ho zas tak moc nemrzí, že druhá potyčka se už nekonala.
Zato Evženova roztrpčenost byla zcela upřímná. „Zkoušeli jsme sledovat stopy magie a bylo to k ničemu,“ procedil skrz zuby. „Rozplývají se. Jak to zatraceně udělali?“ Začal zamyšleně přecházet sem a tam a nervózně si kousal klouby prstů.
Sledovali ho očima a zaraženě mlčeli. Co vlastně bylo horší, nehorázné přepadení za bílého dne nebo nemožnost okamžitě si to s útočníky vyřídit?
„Zatraceně, to bude ono,“ uhodil se Evžen do čela. „Musí to souviset.“
„Co?“ zeptali se Martin a Ambrož současně.
„Stavěli si bariéru, aby se měli kam schovat. Tohle rozhodilo magickou rovnováhu a způsobilo všechny ty poruchy. A stopy pak zahladili úplně dokonale. Možná se teď procházejí uprostřed hlavní ulice a smějou se nám, jak jsme pitomí. O co jim u Želmíra jde?“ Představa, že si s nimi na jejich výsostném území někdo pohrává jako s bezmocnými dětmi, byla těžko stravitelná. Všechno se v něm bouřilo pohoršením nad tak neslýchanou drzostí.
Eva začala znovu rozčileně vyprávět celou příhodu, ale Evžen ji netrpělivě přerušil mávnutím ruky: „Už jsem to slyšel. To nic nevysvětluje.“
Xénie váhavě nadhodila vlastní domněnku.
„Tím chceš říct, že se ti chlapi pokoušeli dostat nějakého liškomága? To se mi nezdá,“ vrtěla Eva hlavou. „Kdyby nás nakonec nenechali být, kdo ví, jak by to dopadlo, i když to bylo tři proti třem.“
„Třeba nechtěli jen tak nějakého liškomága,“ promluvil Ambrož pomalu. „Zmizeli, když jsi řekla jméno.“
Evžen prudce zvedl hlavu. Jeho pohled se setkal s bratrancovým a oba rázem napadlo to samé. Onen neznámý z tržiště.
„Nejsem si jistý, jestli mezi nimi byl i tamten,“ řekl Ambrož. Předstíral klid, ale hlas se mu zatřásl, když si naplno uvědomil, na koho sedí jeho narychlo vymyšlený popis.
Evžen varovně přivřel oči, aby ho zarazil. Nechtěl znepokojovat Xénii ještě víc, jako by toho nebylo i tak dost. Tudy cesta k vysvětlení stejně nevede, protože i kdyby se měl obětí únosu skutečně stát on, netušil proč.
„Paráda,“ odfrkl. „Takže abych to shrnul: máme na krku tři nebo dokonce čtyři mocné čaroděje, co se možná rozhodli útočit na liškomágy a možná mají za lubem něco úplně jiného. Jde jim ale zřejmě o něco velkého, když se namáhali vybudovat si bariéru, jaká se hned tak nevidí. Řekl bych, že se máme na co těšit, protože tohle je teprve začátek.“

***

Rujana, 26. února 1991

Chladně karmínové paprsky slunce pod obzorem se odrazily od mlhavého oparu a západ se rozehrál všemi myslitelnými odstíny stříbrné, růžové a šedomodré. Zpěněné matně olověné vlny se těžce převalovaly přes špinavý písek a křivolaké větve holých keřů se kymácely v ostrém slaném větru. Dvě oprýskané dřevěné boudičky, které měly původně chránit návštěvníky pláže proti nepříjemně pronikavému povětří, byly polámané a napůl zanesené pískem. Zdálo se, že tohle místo bývá opuštěné i v létě, natož v sychravém předjaří.
Ze stínů na pěšině vedoucí k pobřeží se náhle vynořil vysoký muž v tmavém upjatém kabátě, který by se hodil mnohem lépe do města než sem. Nepatřičně vypadal i jeho černý kožený kufřík, jaký používají diplomati a obchodníci. Muž se snažil co nejrychleji přejít napříč přes pláž a tiše přitom sakroval, jak se jeho naleštěné polobotky bořily do písku a šosy kabátu divoce pleskaly ve stále silnějším větru. Tesklivě půvabnému soumraku nevěnoval nejmenší pozornost, zato se několikrát ohlédl, aby se ujistil, že zákoutí je skutečně liduprázdné a nikdo ho nesleduje.
Dospěl k vysokému bílému útesu, který uzavíral pláž jako strmá stěna. Navzdory blízkosti kamenné překážky a hojným slaným kapičkám vody rozptýleným ve větru nezpomalil chůzi, jen napřáhl ruku. Vzduch okolo skály se zavlnil jako pružná průsvitná blána. Muž jí klidně prošel a zmizel z obyčejného světa. Rázně stiskl mosaznou kliku těžkých dveří z tmavého dřeva.
Ocitl se v poměrně prostorné hale osvětlené svíčkami v mosazném lustru. Malebně hrubé stěny i podlaha byly vytesané z téhož bílého kamene jako skála venku. Šumění moře a svištění větru tu zněly tlumeněji, ale celá předsíň se pod nárazy vln nepatrně chvěla jako lodní kajuta.
S úlevným výdechem postavil kufřík na podlahu a začal si rozepínat kabát. Ve stejném okamžiku za ním neslyšně stanul něco přes metr vysoký mužík s podivně pomačkanou tváří a dlouhým špičatým nosem. Byl oblečený v rudém hábitu přepásaném tlustým provazem. Uctivě sklonil holou hlavu.
„Vítám vás doma, pane,“ promluvil drsnou němčinou používanou obyvateli ostrova a přistoupil blíž, aby pomohl příchozímu z kabátu. „Doufám, že jste měl příjemnou cestu.“
„Mohlo to být lepší. Všechno v pořádku?“
„Ano, pane. Paní je ve své pracovně, pane. Očekává vás velmi netrpělivě.“
„Jakpak by ne,“ zabručel muž, mávl rukou a skřet zmizel stejně nehlučně, jako se objevil.
Pán domu se obrátil k zrcadlu a přihladil si řídké světle hnědé vlasy rozcuchané větrem. Zrcadlo odráželo jeho impozantní postavu v kvalitním tmavém obleku doplněném hedvábnou kravatou s decentním vzorkem a hladce vyholený plný obličej poznamenaný dosud nepříliš výraznými vráskami na vysokém čele a unavenými kruhy pod očima. Jeho tvář by bylo možné označit za tuctovou nebýt autoritativních a trpce zkušených šedých očí a tvrdých úzkých rtů. Soběslav Trmík by se velmi dobře vyjímal za řečnickým pultem nebo univerzitní katedrou.
Navyklým pohybem si upravil kravatu, sebral kufřík a rázně zamířil ke krátkému schodišti, které nevedlo jako v běžných domech nahoru, nýbrž se stáčelo mírným obloukem do dolního podlaží. Pokračoval napříč další rozměrnou halou a vzápětí již otvíral jedny z masivních dubových dveří.
Šumění moře tu bylo slyšet mnohem silněji než v horní předsíni. Místnost, do které vešel, představovala cosi mezi alchymistickou laboratoří, knihovnou a kanceláří. Oheň vrhal oranžové odlesky na skleněné baňky a křivule. V některých cosi mírně bublalo. U zavřeného okna složeného ze skleněných koleček zalitých olovem stál těžký psací stůl s deskou částečně zakrytou pergamenovými svitky. Plamínky voskovic v železných svícnech se zatřásly.
„Lubino? Jsem zpátky,“ ohlásil se Soběslav Trmík česky a rozhlédl se.
Z přilehlé menší místnosti za laboratorním stolem se vynořila statná bruneta v černém roláku a černých kalhotách a bez úsměvu mu nastavila tvář k formálnímu polibku.
„Čekala jsem tě už předevčírem,“ poznamenala ve stejném jazyce s téměř neznatelně tvrdším přízvukem. „Z mé strany je všechno hotové a připravené pro přenos. Ta tvoje poslední zpráva ovšem byla tak důkladně zakonspirovaná, že jsem z ní nic nepochopila.“ Posadila se k psacímu stolu a netrpělivě svraštila husté obočí. „Co se stalo?“
Soběslav si přitáhl křeslo, ztěžka se do něj složil a pokýval hlavou: „Děkuji za optání, cesta nebyla příliš namáhavá, nejsem vůbec unavený a nemám hlad ani žízeň. A samozřejmě tě také rád zase vidím.“
„To mě těší,“ odtušila Lubina společenským tónem, jako by jeho ironickou stížnost vůbec nezaznamenala. „K věci prosím.“
Soběslav bez další poznámky otevřel kufřík, vytáhl z něj štos papírů plných nákresů, mapek, podivných znaků a šifrovaných poznámek a odsunul pergamenové svitky na stole, aby si udělal místo.
„Jistě. Takže už můžu potvrdit, že místo, které jsme našli, se skvěle osvědčilo. Opravdu vyhovuje víc než dokonale. Uvidíš sama.“
Rozložil barevnou mapu a zakroužil nad ní tužkou, pak označil křížkem jeden bod: „Přesně tady. Ideální poloha a podmínky. Řeka se jako opora pro bariéru osvědčila dokonale, mnohem lépe než moře. Testovali jsme to všemi možnými způsoby. Dům jako takový naprosto vyhovuje. Představ si dvoupatrové stavení na ostrohu přímo nad řekou relativně vzdálené od ostatní zástavby. Hluboké sklepy napůl přímo ve skále. Slušně zachovalé vybavení. Dole je zoologická zahrada, takže sice poměrně čilý ruch i v zimě, ale přímo k domu se z té strany nedá dostat. Jediná přístupová cesta je nezpevněná a vede jen k domu a ještě ke všemu z velmi nepřehledné serpentiny zcela nevhodné pro chodce, tudíž žádný náhodný provoz. Dům patřil obyčejným, kterých jsme se pochopitelně snadno zbavili, dokonce úplně oficiální cestou, protože jsem je snadno přesvědčil, aby ho sami chtěli prodat. Mha přede mnou, mha za mnou, žádné stopy, nic podezřelého a co je důležité, neobtěžuje nás žádná nepatřičná magie. Všechno jsme si mohli rovnou vytvořit a přizpůsobit, jak se nám hodilo.“
Lubina spokojeně přikývla a s přimhouřenýma očima se zahleděla do mapky. „Není mi úplně jasné, jaká je poloha vzhledem k liščí vesnici a k Vyšehradu.“
„To je na tom to nejlepší!“ zvolal Soběslav triumfálně a poprvé od svého příchodu se široce usmál. „Vesnice je doslova co by kamenem dohodil. Podívej se. Dům je tady,“ znovu zabodl hrot tužky do nakresleného křížku, „a Lysolaje jsou tady za řekou a kopcem. Jeden by si skoro myslel, že na nás už čekali. Ta vesnice je svým způsobem odříznutá od světa. Maličká magická enkláva. Liškomágové si tam žijí sami pro sebe, k tomu pár běžných čarodějů. Není tam nikdo nějak významný nebo něčím vynikající. A k tomu nějací obyčejní, ale s tím si nemusíme lámat hlavu. Vyšehrad je má pod kontrolou jen formálně a naše bariéra je díky zákrutům Vltavy oddělila úplně. Celé Lysolaje by se mohly propadnout do země a nikdo si toho ani nevšimne. Vedli jsme hranice dost daleko, takže místní si to vůbec neuvědomili. Vliv řeky sahá tak daleko, že ani z Budče nedokážou zaznamenat, že se něco děje, ačkoliv Budeč je na stejném břehu. Zhruba tady.“ Přejel tužkou nad bílou nepravidelnou skvrnou na mapě.
Lubina pokývala hlavou. „A on? Skutečně žije tam?“
Soběslav pokrčil rameny: „Velmi pravděpodobně ano. Dostali jsme se k soudním spisům. Z vězení ho propustili už před časem a nenašli jsme žádný záznam, že by se odstěhoval nebo zemřel.“
„Na co tedy čekáme?“ zeptala se Lubina nespokojeně.
„Neměli jsme dost času. Nenápadný postup je výhodnější. Až budeme připraveni, udeříme naráz.“ O chybě, která se stala, se rozhodl pomlčet. Nepovažoval ji za příliš zásadní, ale Lubina by se zbytečně rozčílila.
Žena si prohrábla krátké tmavé vlasy a zamyšleně sáhla po krabičce camelek na stole. Zapálila si cigaretu od svíčky a zamračila se: „Už dvakrát nám uklouzl v poslední chvíli.“
„I kdyby to nevyšlo, další příležitost se jistě najde.“
Lubina s netrpělivým gestem vstala od stolu. „O tom jsme mluvili už stokrát. Musí to být on a ty víš proč. A musí se to stát teď. Máme čas jen do beltainu, jinak je všechno ztracené. Navždycky.“
„Někdy bych si přál, aby byl tvůj otec v závěti trochu méně puntičkářský,“ povzdechl si Soběslav.
Žena sebou podrážděně trhla, ale promluvila stejně nezúčastněně, jako by konstatovala, že slunce před chvílí zapadlo: „Můj otec pokračoval v práci na velikém Díle, plnil jemu svěřený magicky zpečetěný odkaz a položil za to život. Nebudu ti stokrát připomínat, že ctím jeho památku a závěť hodlám bezvýhradně splnit. Je to poslání, rozumíš? Naší rodině se dostalo jisté výsady a nemáme právo obrátit se k ní zády. Všichni mí předkové doufali, že právě jim se podaří Dílo dovršit, a já vím, že nám se to skutečně podaří. Musíme proto pokračovat přesně podle plánu. Už proto, že výsledek bude… nepředstavitelný.“ Zmlkla a zhluboka vdechla kouř z cigarety.
Soběslav se s ní nepřel. Podobný proslov opravdu neslyšel poprvé a vlastně jí ani doopravdy odporovat nechtěl. Tušil, co se jí teď honí hlavou. Byl to zvláštní pocit mít cíl nadosah.
Lubina pocházela z Lužice a celý život zasvětila plnění starého rodinného odkazu stejně jako její otec a několik generací před ním. Neuplynul jediný den, kdy si dovolila zabývat se něčím jiným. Všechny její myšlenky, veškerá její energie a nemalé magické schopnosti sloužily jen jedinému úkolu.
Soběslav se zachvěl, když si vzpomněl na šílenou odvahu, s jakou se vrhla do boje o dračí oheň. Vůbec si nepřipouštěla, že by mohla utrpět porážku. A taky že zvítězila! Tehdy její úspěch oslavovali nepřetržitě několik dní a asi poprvé a naposled ji viděl skutečně šťastnou. Přiblížila se o další stupeň k cíli a zbýval už jen jediný krok.
Její posedlost podněcovalo i to, že neměli děti. Ani na okamžik nezapomínala, že je poslední, kdo má ještě šanci. S její smrtí by Dílo zůstalo navždy nedokončené a rodinný odkaz by vyšel na prázdno. To se nesmělo stát. Už proto, že doufala, že až bude všemocné kouzlo hotové, podaří se jí mít konečně syna, kterému velkolepé dědictví předá.
Když si ji Soběslav před dvaceti lety bral, neměla nic, jen svou zarputilou ctižádost, zchátralý domek v Budyšíně a tři odvážné, bezohledné, ale nesmírně líné mladší sourozence. Byla to jeho usilovná práce, jeho schopnost sehnat správné kontakty, jeho úsilí a jeho risk, co rodinu postavilo na nohy. To jemu se podařilo získat tohle bezpečné útočiště na břehu moře. Přesto si uvědomoval, že vedle své ženy stále hraje druhé housle. Předstíral, že mu to nevadí. Trpělivě čekal na svou chvíli a ta přijde co nevidět.
„Co měl znamenat ten nesmysl o červené na šestém semaforu?“ vytrhla ho Lubina ze zamyšlení. „Lámala jsem si s tou zprávou hlavu celý den.“
„Oh, myslel jsem, že je to jasné. Narazili jsme na překážku.“
Lubina povytáhla obočí.
Soběslav jí podal další ze svých náčrtků. „Začali jsme vytvářet magický hexagon pro přenos. Podle tvých i mých propočtů nemůžeme vést linie jinudy a modelace krajiny i magických podzemních proudů to potvrzuje. Ale na jednom místě se vyskytuje jakási rušivá anomálie. Potřebujeme tvoji pomoc.“
Lubina začala soustředěně studovat nákres.
Ve stejném okamžiku do pracovny tiše vklouzl skřet v červeném hábitu. „Je prostřeno k večeři, paní,“ oznámil obřadně.
Soběslav se okamžitě zvedl a čile zamířil ke dveřím. Jeho žena ho následovala mnohem pomaleji a v chůzi nepřestávala zkoumat list papíru v ruce.
„Dobrá práce,“ poznamenala konečně spíš pro sebe. „Ano, máš pravdu. Zítra se vydáme do Prahy oba. Je čas.“

***

Trója, 27. února 1991

Soběslav nepřeháněl. Pražský dům ve stráni nad zákrutem Vltavy, který našel a zařídil jako útočiště a dočasnou základnu, vypadal přesně tak, jak ho popsal. Lubina byla spokojená.
Otevřela dokořán okno a vyklonila se do mrazivé noci. Uplynulo už tolik let od chvíle, kdy tu byla naposledy! Téměř zapomněla, jak je to tady malé, a až teď si uvědomila, jak moc jí chyběl tenhle magií prosáklý kousek země mezi Prahou a Budči.
I tma tu byla jiná. Ne kovově chladná a vznešeně odtažitá jako na Rujaně, nýbrž měkce a zemitě hnědá a na obzoru narůžovělá. Nepřipomínala stářím zčernalou rytířskou zbroj, ale spíš vetchý sametový plášť lemovaný potrhanou a zašlou krajkou a protkaný zlatými nitkami světel.
Panoval zde nezvyklý klid. Žádné burácení mořských vln a svistot nespoutaného větru. Až po několika okamžicích začala vnímat, že noc není tak tichá, jak se jí zdálo. Nalevo tlumeně hučelo město. V hloubce pod strání líně šplouchala řeka. Jednou unikl z voliéry v zoo skřek nějakého exotického ptáka. Po silnici na protějším břehu projelo auto, zarachotil vlak, a pak se krajina znovu ponořila do svého neticha. Lehce podřimovala, ale její prastará magie neusnula. Lubina ji mohla téměř nahmatat. Nebude to trvat dlouho, a dokáže ji i ovládat.
Takže do práce, není radno ztrácet čas. Rázně okno zavřela a obrátila se zpět do místnosti. Sloužící skřet okamžitě nechal poklízení a mlčky se vytratil.
Lubina přehlédla členy své rodiny rozvalené v křeslech nebo sedící u stolu nad zbytky večeře. Soběslav tiše odložil šálek od kávy a stáhl se stranou jako obvykle, když se jeho žena chystala k proslovu, ale jeho vysoká postava a přísný pohled i tak přitahovaly pozornost.
Své mladší bratry Jurije a Awgusta by Lubina rozhodně zapřít nemohla. Oba byli hřmotní a ramenatí, oba tmavovlasí stejně jako ona a s hrubými výraznými rysy, starší Jurij navíc svůj drsný vzhled ještě podtrhl ježatým plnovousem. Na rozdíl od elegantního Soběslava si libovali v těžkých okovaných botách, rozevlátých pláštích a nablýskaných dýkách vždycky pohotově připravených u pasu nebo v rukávě. Vyvolávali hrůzu, kdekoliv se objevili, a právem.
Sestra Madlena se podobě rodiny Łušćanských ku podivu vymykala. Připomínala chudokrevnou učitelku z dívčí školy 30. let. Ulíznutý drdůlek neurčité barvy, velké brýle a hubená postava upjatá ve strohých šedých šatech budily klamné zdání neškodnosti. Madlena však byla velmi schopná čarodějka a kde její bratři nedokázali zvítězit silou, tam si lehce poradila ona se svými jedovatě rafinovanými kouzly. Právě na ni Lubina nejvíce spoléhala, kdykoliv bylo nutné uchýlit se k opravdu komplikované magii.
Poslední členka rodiny byla Awgustova žena Ulrika, Němka z jakési vesničky na úpatí Brockenu, macatá blondýna s plochým obličejem a věčným omluvným úsměvem na rtech. Srbsky i česky rozuměla jen málo a ani s bystrostí jejího úsudku to nebylo nijak slavné. Ale v přípravě čarodějných dryáků se jí nikdo nevyrovnal.
„Nuže mí drazí,“ promluvila Lubina velitelsky a zapálila si cigaretu. „Blížíme se k okamžiku, kdy se naše práce konečně završí velkolepým výsledkem. Jak víte, ještě pořád nám chybí poslední ingredience, abychom mohli Dílo dokončit. Tentokrát už nesmí dojít k žádné chybě. Je vám dobře známo, že další pokus už mít nebudeme a všechno úsilí by bylo k ničemu, takže vám všem důrazně připomínám, že nikdo nebude nic podnikat bez mého rozkazu na vlastní pěst. Čeká nás úžasná odměna. Tohle,“ mávla rukou s cigaretou k oknu, „nás začne pokorně poslouchat. Ovládnout Budeč pak bude hračka a kdo má pod kontrolou Budeč, má všechno.“
Jurijovy oči dychtivě zasvítily. Široce se usmál a dloubl loktem do bratra: „Už je na čase, po těch letech dřiny.“
Awgust nadšeně přisvědčil. V duchu se už také viděl pánem magického světa.
„Potřebujeme uvolnit jeden vrchol hexagonu, jinak se přenos nepodaří,“ připomněl Soběslav vážně.
„Takže nebudeme ztrácet čas. Kde to je?“ zareagovala Lubina energicky.
Vyšli před dům.
Okamžitému přemístění bránila zastírací bariéra opřená o hladinu Vltavy. Museli proto poodejít asi dvě stě kroků. Havrani usazení na okolních stromech se těžkopádně vznesli a ospale je následovali.
Soběslav pak celou skupinku čarodějů navedl na protější břeh.
Ocitli se na kraji lesa vedle pole místy pokrytého krustami zmrzlého sněhu. Vzdálená vesnička spala, jen ve dvou nebo třech oknech se ještě svítilo. Na první pohled to bylo obyčejné venkovské zákoutí, jakých je všude plno, a kromě lezavé zimy tu nic nestálo za zvláštní pozornost.
Havrani si tiše posedali do půlkruhu a splynuli s temnotou.
Lubina se pokusila zorientovat. Provedla nazdařbůh pár detekčních kouzel, ale nedočkala se žádné odezvy.
„Co tu vlastně překáží?“ zeptala se podrážděně.
„Taky nám chvíli trvalo, než jsme to našli.“ Soběslav vytvořil světelnou sféru a ukázal na nenápadnou skalku pod holým keřem. Teprve teď si jí všimla.
„Posunuté vnímání,“ zamumlala s pochopením.
„Naprosto ukázkové,“ přisvědčil Soběslav. „Proč takhle zamaskovali magický uzel?“
„Říkala jsem přece, že ta anomálie není jev ale kouzlo,“ ozvala se podrážděně Madlena. „Je neuchopitelné, drží to jak přikované a já si už nevím rady. Jestli s tím nehneš ty, Lubino, budeme muset přehodnotit celý plán.“
Lubina potřásla hlavou a gestem jim naznačila, ať zmlknou, aby se mohla soustředit.
Madlena měla pravdu. Někdo využil přirozenou magickou sílu bezového keře a pevně ji svázal se sousedním balvanem. K čemu to celé má sloužit, to moc jasné nebylo. Možná jako brána do nějaké utajené prostory? Oltář pro nějaký rituál? Těžko říct. Jen na pohled nedokázala rozpoznat, o jaké kouzlo vlastně jde, a pokus o detekci opět selhal. Bylo to opravdu zvláštní.
„Udělejte mi oponu,“ přikázala Lubina přes rameno. O náhodného svědka vůbec nestála.
Okamžitě poslechli. Soběslav a Madlena se postavili proti sobě, oba naráz rozpřáhli paže a zamumlali zaklínadlo. Vzduch mezi jejich roztaženýma rukama zhoustl a vytvořil cosi jako mlžnou záclonu. Rozvinuli ji v prostoru a celá skupinka se stala pro okolní svět neviditelnou. Jen havrani zůstali vně a pozorně sledovali okolí.
Lubina zkusila podivné místo prozkoumat hmatem, ale i to bylo velmi obtížné. Narážela na stopy běžných kouzel, ale vzápětí se opět ztrácela v nepřehledné změti. A ještě k tomu to bylo jakýmsi nepochopitelným způsobem živé.
Pokusila se to prostě zničit, ale velkou naději si nedělala. Tohle už Soběslava a ostatní nepochybně napadlo taky. Balvan se otřásl výbuchem, který vyvolala. Magický uzel však nepovolil, spíš jako by se ještě pevněji utáhl.
Tak jinak. Musí to prostě vidět, aby si na to mohla sáhnout a pochopit, jaké kouzlo neznámý čaroděj použil. Pečlivě vyryla okolo skalky mocné čáry odhalující magické stopy.
Postupně se začala vynořovat téměř neviditelná vlákna čarovné síly pevně vrostlá do šedého kamene. Ovíjela se okolo, držela se bezového keře a mizela pod zemí jako pavučina vyrobená deseti pavouky postiženými nějakým šíleným deliriem.
Čelist jí poklesla úžasem. Její rodina okolo zírala neméně překvapeně.
Takový příšerný šmodrchanec!
Svérázný čaroděj bezchybně použil zastírací kouzlo, které drželo začarovanou skalku nenápadně mimo povšimnutí. Náhodně zapletené uzly sem tam vyztužil kotvami. To bylo také docela běžné kouzlo. Ale magické pouto vytvořil nějak intuitivně, nikdy nic podobného neviděla. Nedařilo se jí přijít na to, jak ho ovládnout. Kdo se v tom má vyznat? Připadalo jí, že si tu snad někdo jen tak hrál, aby si vyzkoušel, co dokáže, kašlal na pravidla, a kde mu nestačily znalosti čar a zaklínadel, tam se uchýlil ke spontánní magii a bezuzdnému experimentování s možnostmi vlastního živlu.
A vtom jí blesklo hlavou možné vysvětlení.
„Myslím, že to vytvořilo dítě,“ vydechla ohromeně. Ano, to by snad dávalo smysl. Kdo jiný by mohl být takhle vynalézavý, a sice magicky velmi silný a těsně spjatý se zemí, ale zároveň mít jen mlhavou představu, jak se kámen správně a bezpečně ovládá?
Awgust znechuceně vyprskl: „Chceš říct, že tady už týden zmatkujeme kvůli něčemu, co provedlo nějaké hloupé děcko? Vždyť to ani odpálit nešlo.“
„Právě proto,“ odsekla Lubina. „Kdyby to bylo standardní kouzlo, šlo by zlikvidovat jako nic. Teď mi asi nezbude, než tu šmodrchanici pomalu rozmotat.“
„Nemůžeš to prostě přetrhnout?“ navrhl Jurij.
„Raději ne. Je tam něco živého, kdo ví, co by se stalo.“
Chvíli přemýšlela, pak z bezového keře odlomila větvičku a začala hledat koneček magického vlákna. Madlena pochopila, o co se Lubina pokouší, a přidala se k ní, aby jí pomohla.
Někde na vzdáleném kostele dávno odbila půlnoc, když konečně objevily uzlík, který se podařilo rozvázat, takže Lubina mohla začít kouzelnou pavučinku s nesmírnou opatrností navíjet na improvizovanou hůlku. Zdálo se, že to bude trvat celou věčnost. Nikdo však nedal najevo netrpělivost. Bez dechu přihlíželi a necítili zimu ani únavu. Čekali už tak dlouho, vlastně celý život. Bylo by strašně pošetilé všechno zmařit zbytečnou zbrklostí.
Východní obzor už začínal nepatrně blednout. Kdesi se ozval první kohout a jiný mu odpověděl. Lubina se nervózně kousala do rtů. Vesnice se probouzela a sice byli díky oponě stále neviditelní, riziko prozrazení přesto rostlo každým okamžikem.
„Už,“ šeptla Madlena.
Lubina přikývla. Dýchla si na prsty ztuhlé chladem, aby jim vrátila cit, a soustředěně postavila proti rozpletenému kouzlu vlastní čáry. Rozplynulo se a vzápětí bezový keř vzplanul vysokým jasným plamenem a skalka se rozpadla na drobný štěrk.
Půl kilometru odtud se Evžen prudce vytrhl z tíživého snu a s bušícím srdcem nahmatal svůj ochranný amulet.

***

Trója, 28. února 1991

Očistit celé místo od zbytkové magie a připravit si tak volný prostor pro vlastní náročné kouzlo potom už netrvalo dlouho. V okamžiku, kdy vyšlo chladně bodavé slunce, měli hotovo.
Zjistili, že začarovaná skalka obsahovala tajnou skrýš. Ukrývala velký beztvarý kámen, a pokud někomu stálo za to schovat ho takhle složitě, bezcenný nepochybně nebude. Přinesli si ho proto domů, aby ho mohli v klidu prozkoumat.
„Dýchá,“ konstatovala Lubina nad balvanem na stole.
„Hůlkové kouzlo,“ podotkla Madlena. „Není nezvratné, že ne?“
„Kolik nevratných hůlkových kouzel znáš?“ prohodil Soběslav kousavě. „Já tedy vím jen o jednom. A to zjevně není tenhle případ. Okamžik.“ Přinesl javorovou hůlku a podal ji své ženě.
Všichni muži pak zakletý kámen obstoupili a obezřetně se přichystali k okamžitému útoku, pokud by se z něj mělo vyklubat něco nebezpečného.
Lubina namířila hůlku a pronesla zaklínadlo.
Kámen se proměnil v mladého černovlasého muže v černých zaprášených šatech. S nesrozumitelným výkřikem se schoulil, skutálel se na podlahu a zakryl si hlavu rukama.
Zůstali ve střehu, ale nikdo na něj nezaútočil. Zvědavě si ho prohlíželi a mlčky vyčkávali, co se bude dít dál.
Mladík opatrně zvedl hlavu. „Nemůžu vám říct víc, než co jsem už řekl Dmýškovi,“ vypálil útočným tónem, který však marně zakrýval úzkost. Když nedostal žádnou odpověď, rozhlédl se pozorněji a vykulil oči: „Tak moment… tohle přece není Vyšehrad?“
„Není,“ potvrdila Lubina klidně a pomohla mu vstát. „Jak se jmenujete?“
„Tak kam mě to ten pacholek poslal?“ Muž se jí vytrhl a na otázku neodpověděl. Chtěl možná ještě něco dodat, ale zarazil se s otevřenými ústy a pomalu se přiblížil k oknu.
Venku panoval pošmourný zimní den. Mládenec chvíli nevěřícně zíral na holé větve obsazené havrany a špinavé zbytky sněhu na povadlé trávě, a pak se ochable opřel o zeď.
„Co se to stalo,“ vydechl.
„Jen klid,“ řekla mu Lubina mile, objala ho a odvedla ke křeslu. „To bude v pořádku. Hezky se posaďte a ničeho se nebojte, jste mezi přáteli. Máte za sebou velmi ošklivé zakletí a samozřejmě prožíváte trauma, ale my vám můžeme pomoct.“ Šeptla Ulrice do ucha stručný příkaz, ta poslušně přikývla a vyběhla ze dveří.
„Jmenuji se Lubina Trmíková,“ pokračovala vlídně, posadila se do druhého křesla a jemně vzala vyděšeného hosta za ruku. „Tohle je můj manžel a moji sourozenci. Jsem si jistá, že nás nechají o samotě, abychom si mohli nerušeně promluvit. Bude vám to tak asi milejší.“
Ostatní členové rodiny pokyn pochopili a neochotně opustili místnost.
„Tak,“ usmála se Lubina. „Prozradíte mi své jméno?“
„Jetřich,“ hlesl mladý muž otupěle. „Vůbec nic nechápu. Bylo jaro…“ Zmlkl a zmateně si přejel rukama po těle. Na šatech měl ještě prach ze zříceného domu, z jehož trosek stěží vyvázl. Jeho stříbrná dýka byla na svém místě v pouzdře u pasu, v kapse zůstalo pár mincí… Narovnal se a ucítil slabou bolest v zádech. Ovšem, ustupoval před mířící hůlkou, narazil do dřevěného regálu a upadl. Pamatoval si bezmocný děs, který v té chvíli prožíval. Vlastně si ani nebyl jistý, jestli jeho současný strach způsobil šok z posunutého času nebo jestli je to pořád tentýž strach, s nímž před okamžikem čelil hrozbě smrtící kletby. A potom… co bylo dál?
„Co bylo dál?“ vypravil ze sebe nahlas a ani si neuvědomoval, že tomu ta cizí usměvavá žena nemůže rozumět.
Ale zřejmě pochopila. „Byl jste zakletý do kamene a my jsme vás našli a zachránili,“ pronesla laskavě.
„Jakže?“ vyhrkl Jetřich šokovaně.
Lubina chtěla větu zopakovat, ale zarazil ji nervózním gestem. Rozuměl jí už napoprvé, jen si to nemohl srovnat v hlavě.
Nedokázal se na to upamatovat, ale neměl důvod jí nevěřit, všechno by se tak vysvětlilo. Zakletí ho vymazalo z běhu času a teď byl najednou zpátky. Nevěděl, kde je, netušil, kdy je, a to ho mátlo tím víc, že až na ten jediný střípek z jeho vzpomínek nic nevypadlo. Jen na chvilinku ztratil vědomí a svět se mezitím roztříštil a nesmyslně přeskládal do nového tvaru. Připadal si jako na rozjetém kolotoči a marně se snažil najít nějaký záchytný bod v rozmazaném víru myšlenek.
Bezděčně si vybavil, jak se mu poprvé podařilo proměnit se ve vránu. Pokusil se vzlétnout a v prvním prchavém okamžiku neměl dojem, že stoupá, ale že mu pevná půda ujela pod nohama a kamsi se propadla. Teď zažíval něco podobného. Ale jen velmi vzdáleně podobného. Nedokázal ten příšerný pocit ani popsat.
Na dveře kdosi zaklepal a na Lubinino vyzvání vstoupila ta baculatá blondýna, která před chvílí tak spěšně odešla, a přinesla široký pohár, ze kterého stoupaly jemné voňavé páry. Se starostlivým výrazem ho Jetřichovi mlčky podala.
Zaváhal a tázavě pohlédl na Lubinu.
„Jen se napijte, udělá vám to dobře,“ nabádala ho.
Uchopil pohár oběma rukama a nedůvěřivě usrkl. Bylo to silné a sladké červené víno svařené s jakýmsi lahodným kořením. Jetřichovými žilami se začalo rozlévat příjemné teplo. S chutí se napil znovu a ještě jednou a uvědomil si, že se skutečně cítí mnohem líp. Horké víno uklidňovalo a zahánělo závrať i děs z té nevýslovné vykořeněnosti. Děkovně kývl na ženu, která nápoj připravila. Odpověděla nesmělým úsměvem a tiše se vytratila.
Teď už se Jetřich dokázal soustředit na rozhovor. Bylo na čase zjistit pár praktických informací. „Co je za den?“ zeptal se napjatě.
„Je 28. února 1991. Čtvrtek,“ sdělila mu Lubina opatrně.
Skoro tři roky! Tak dlouho! A přece jen ne dost dlouho… Aby nezešílel z pomyšlení na to, co všechno se za tu dobu mohlo odehrát a změnit a co naopak stále platí, co se jeho týče, a především, co si teď počne, uchýlil se k momentálně nepodstatným detailům a skoro chladnokrevně začal uvažovat, jestli ty tři roky života ztratil nebo naopak získal. Zestárnul? Neviděl se, v místnosti nebylo žádné zrcadlo.
„Je vám líp? To jsem ráda,“ usmívala se Lubina.
Úzkost ho opravdu opustila a vystřídal ji podobný pocit, jako by se houpal v záchranné síti. Víno mu maličko stouplo do hlavy, ale nepřipadal si opilý. Jen uvolněný. Cosi mu říkalo, že tak hrozná jeho situace přece jen není a že měl především štěstí. Zachránili ho, ne?
„Povězte mi, co všechno si pamatujete. Co bylo předtím? Pomůže vám to, věřte mi,“ pobízela ho Lubina.
Teď měl hlavu úplně lehkou. Vděčnost nikdy nepatřila k výrazným rysům jeho povahy, ale uznával, že když už si s ním dali tu námahu, nějaké vysvětlení jim dluží. Co kdyby poslechl? Co by jeho příběhu řekla? Bylo by zábavné vidět, jak ta vlídná usedlá paní valí oči úžasem.
Dopil víno, rázně odložil pohár a rozjařeně poznamenal: „Beztak byste té historce neuvěřila.“
„Viděla a slyšela jsem už spoustu podivných věcí. Jen se mi svěřte.“
Někde v hloubce jeho vědomí se nesměle ozval zdravý rozum a pokusil se mu ve zpovědi zabránit. Vždyť ani neví, co je ta žena zač. Co když ho udá kriminálce? Ale zároveň už se z něj řinul nezadržitelný vodopád slov a Jetřich mluvil a mluvil.
Lubina se ničemu nedivila, ale poslouchala velmi pozorně a občas ho stručnou otázkou donutila přidat další podrobnosti. Chtěla skutečně vědět všechno a po pravdě a poprvé nenápadně naznačila, že není radno protivit se jejímu přání.
Jetřich se nad tím příliš nepozastavil. Beztak nedokázal lhát ani nic zatajit, i kdyby chtěl. Mimoděk ho napadlo, jestli to nebude nejen ženinou autoritativností, ale i tím nápojem. Určitě mezi bylinky přidali něco, co mu rozvázalo jazyk. Ale strach už neměl, zdálo se, že jeho obavy byly zbytečné. Viděl totiž, že vyprávění dělá velký dojem. Jeho zachránkyně se netvářila ani trochu pohoršeně, naopak. Visela mu na rtech a její tmavé oči zářily stále větším nadšením, a tak bezstarostně pokračoval.
Začal si připadat jako hrdina a s chutí zdůrazňoval svou mazanost a neobvyklou schopnost dokonalého maskování. Vždyť profesor Konfršt byl svým způsobem génius a právě Jetřicha si vybral jako nejbližšího spolupracovníka. Kdo jiný by dokázal tak obratně vyhledávat vhodné oběti pro černou sanitku? Kdo se ve vraní podobě dostal všude, kdo dovedl létat, nenápadně sledovat vytipované jedince a přitom si navenek zachovat pověst bezstarostného flákače, kterého by nikdo ani ve snu nepodezříval? Komu se podařilo dokonale oklamat i chytrého lišáka? Nakonec ho sice odhalil, ale to byla čirá smůla a mohlo by se to stát každému.
„Nebýt toho, že se ten chlap jak naschvál ocitl ve špatnou chvíli na špatném místě a vzal si do hlavy, že tu holku musí zachránit, nikdy by se na to nepřišlo,“ uzavřel Jetřich udýchaně. „Koho by taky napadlo, že Konfršta přemůže? Teď je ale se sanitkou konec a já vůbec nevím, co mám dělat. Nejspíš mě ještě pořád hledají.“
„Chlapče drahý,“ vydechla Lubina radostně. „Tohle nemůže být jen náhoda. To je znamení šťastného osudu. Nemohlo to být jinak. Právě tebe potřebujeme.“
„Vážně?“ podivil se Jetřich už střízlivěji.
„Ano, stokrát ano! Zůstaň s námi a nebudeš toho litovat.“
„Ale co vy jste vlastně zač?“
„Uvidíš. O svou budoucnost si vůbec nedělej starosti, stačí, když s námi budeš spolupracovat. My tě ochráníme před pronásledováním a zajistíme ti, cokoliv si budeš přát.“
Lubina hlasitě zatleskala a členové její rodiny se vrátili. Jednoho po druhém Jetřichovi obřadně představila a jásavě dodala: „Vážení, tento úžasný mladý muž je důkaz, že našemu Dílu jsou příznivě nakloněny všechny magické síly. Lepšího spojence jsme najít nemohli. Díky němu už náš úspěch nezvrátí nic.“
„A jakpak to?“ přerušil ji Jetřich nedůvěřivě. Účinek nápoje začal vyprchávat a jeho euforie byla ta tam. Zdálo se mu podezřelé, že skupinka úplně neznámých lidí projevuje zrovna nad ním takové nadšení, protože nic podobného se mu nikdy nestalo. Kdo ví, co po něm budou chtít. Musel by být na hlavu padlý, aby mu v jeho postavení nedošlo, že těžko něco příjemného, bezpečného a nenáročného.
„Sám dojdeš ke stejnému názoru,“ usmála se Lubina. „Jen taková maličkost…“ V její ruce se nečekaně objevily ostré nůžtičky. Než se Jetřich vzpamatoval, přitočila se k němu a hbitě mu ustřihla pramínek vlasů.
„No počkejte, co to děláte?“ rozčílil se Jetřich a bojovně vyskočil z křesla, ale rázem zas zkrotl, když mu zahradili cestu tři statní a zjevně ke všemu odhodlaní muži.
„To jen tak pro jistotu,“ odpověděla Lubina sladce, jako by se vůbec nic nestalo, a schovala vlasy do malé taštičky. „Nemusíš se ničeho bát. Věř mi, že to nepoužiju, pokud mi k tomu sám nedáš důvod, a stejně tak mi věř, že mi nebudeš chtít dát důvod. Nic lepšího než setkání s námi se ti totiž přihodit nemohlo. Znovu si klidně sedni a já ti vysvětlím, kdo jsme, o co usilujeme a jaký bude tvůj první úkol. Nepochybuju o tom, že ho splníš s radostí, protože ti přinese velké zadostiučinění.“
Co jiného mu zbývalo, než se podřídit a klesnout zpátky do křesla.
Ostatní se rozsadili okolo a Lubina začala hovořit klidným a vlídným tónem, jako by vyprávěla pohádku.
Jetřich se snažil, aby mu neuniklo ani slůvko, a jeho tvář byla bledší a bledší.

***

Druhá část