O čem doma nevíš II

Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová
Z povídky: 
Štítky: 

pokračování první části

Budeč, 5. srpna 1782

Kouzelné louče vrhaly kruhy zlatooranžové barvy na drsné pískovcové stěny opuštěné chodby. Ani v pozdní noci nezhasínaly, protože Budeč nikdy úplně nespí. Plamínky se jen zachvěly, když se z knihovny vyřítil mladý muž v bílém nepořádně rozevlátém hábitu, s dupotem se přehnal chodbou a spíš trhaně sklouzl, než seběhl po ošlapaném schodišti do nižšího patra.
Několika skoky se ocitl u jedné z pracoven. V kabinetě bylo ticho a pode dveřmi nepronikalo žádné světlo. Zastavil se, křečovitě si přitiskl k hrudi nevelkou ohmatanou knihu a zadržel dech, aby ovládl své rozčilení.
Mladík se jmenoval Syman Łušćanski. Chystal se na poslední ročník doktorandského studia, jehož hlavní náplň tvořil výzkum, na němž usilovně pracoval pod vedením proslulého odborníka na magické kryptogramy profesora Nezamysla Otvoje. Již přes dva roky se spolu zabývali luštěním záhadných zápisků náhodně objevených na jakémsi pergamenu z konce 10. nebo začátku 11. století. Symana tajemství zápisků natolik fascinovalo, že se dokonce zřekl volna letních prázdnin a raději zůstal v Budči, aby o nic nepřišel. A právě teď zjistil cosi, co mohlo dotáhnout celé úsilí do konce. Tušení, že pergamen skrývá převratný objev, se stále více potvrzovalo. K naprosté jistotě chyběl jen krůček, jen poslední díl skládanky. A on ho možná právě našel a nevydržel by čekat ani minutu, natož do rána. Musel svůj nápad ověřit za každou cenu.
Vstoupit do kabinetu jakéhokoliv učitele bez jeho výslovného svolení bylo nemyslitelné. Profesor Otvoj si navíc svou pracovnu vždy pečlivě zamykal, protože považoval za pošetilé spoléhat jen na sílu přísného zákazu na místě, kde téměř bez ustání pobíhá spousta rozjívené a všetečné mládeže. Ale Syman nepatřil k jeho nejlepším žákům jen tak pro nic za nic a už dávno přišel na to, jaké kouzlo dveře chrání.
V příští vteřině už byl uvnitř a netrpělivě zapaloval svíčky na psacím stole u okna. Usadil se na profesorově židli, otevřel prastarý grimoár na stránce, kterou si v knihovně založil, znovu použil vyvolávací kouzlo a ujistil se, že správně rozluštil téměř vyškrabanou a jen stěží čitelnou větu z jakési půl tisíciletí staré kroniky, později překryté návody na invokaci nějakých podivných záhrobních bytostí.
„Zbraślaw z pokolenie Slawnykowa popśanie kuzla biteczneho Wienceślawa maleho pochwatil. Leta 995 po Bozziem narozeny.“
Syman krátce zauvažoval, zda byl onen Zbraslav tak šíleně odvážný nebo tak prostoduchý, protože ukrást něco malému Vašíkovi… Inu, poučil se brzy. Ale to teď nebylo to podstatné.
Roztřesenýma rukama si přitáhl poznámky profesora Otvoje a vedle položil originální pergamen.
Rok si lámali hlavu s tajným písmem, než profesor našel správný klíč a vyslovil odvážnou domněnku, že autorem zápisků je patrně sám malý Vašík. Hypotéza se potvrdila srovnáním s jinými texty, které prokazatelně od Vašíka pocházely, přesto se zápolení s jeho svérázným způsobem vyjadřování nestalo snazším. Zápisky jim stále unikaly, rozpadaly se na nesouvislá slova a nemožně kostrbaté věty a vlastní smysl zůstával neuchopitelný.
A náhle se to stalo, jako když sjede blesk z čistého nebe. Rozuměl!
Tajemný text se konečně otevřel a vpustil jeho mysl ke své podstatě. Ano, vždyť o to přece celou dobu šlo, o podstatu! Stačilo dosadit do správné souvislosti pojem kuzlo biteczne - esenciální kouzlo a z ničeho nic mu bylo jasné, k čemu vlastně zápisky slouží. Na stole ležel strašlivě komplikovaný, ale konečně pochopitelný a pravděpodobně i proveditelný návod na nejmocnější kouzlo všech dob.
Mladík seděl nad pergamenem jako v horečce. Snažil se představit si nepředstavitelné a hlava se mu točila šílenou závratí.
Zavrzaly dveře. Syman se ohlédl a zděšeně odskočil od stolu. Bylo pozdě někam se ukrýt.
Do pracovny vstoupil profesor Otvoj. Měl na sobě černý župan a místo obvyklé stříbrné paruky s dlouhým copem zdobila jeho olysalou hlavu podivná bílá čepička.
Za jiných okolností by se mladík neubránil aspoň úsměvu, ale teď ve smrtelných rozpacích ustoupil co nejdál od rozložených listin a bez dechu čekal, co profesor udělá.
Starý pán se však na něj k jeho překvapení ani pořádně nepodíval, chvatně si sedl na uvolněnou židli a vytáhl ze složky tabulky s něčím, co byly zřejmě zlomky horoskopů.
„Celou noc na to myslím. Nakonec jsem se musel jít přesvědčit,“ zvolal profesor vzrušeně. „Myslím, že už vím, k čemu slouží ten horoskop. Symane, nerad bych se mýlil, ale mám tušení, že jsem to konečně rozluštil.“
Teprve potom se zarazil a překvapeně zamrkal. „Co tu vlastně pohledáváš?“ uvědomil si.
Syman se vzpamatoval a duchapřítomně se rozhodl odvést pozornost od svého prohřešku k úžasnému objevu. „Také jsem něco zjistil,“ pronesl horlivě a přiskočil ke stolu. „Podívejte se, pane profesore. Tady ta poznámka!“
Otvoj okamžitě zapomněl na hněv: „U sester, hochu, to je nesmírně zajímavé! Tušil jsem, ne, věděl jsem, že v tom má prsty malý Vašík a… ach, to je fantastické!“
Profesor si přitiskl sepjaté ruce k ústům, jako by se modlil, a usilovně se snažil ovládnout své nadšení. „Možná je trochu ukvapené dávat ty dva texty do přímé souvislosti bez dalších důkazů,“ řekl konečně už střízlivěji. „Ale zapadají do sebe tak, že je to velmi svůdné. Hned ráno vyvoláme celý původní zápis, a kdo ví, jakých překvapení se ještě nedočkáme! V každém případě tajemství Vašíkova rukopisu je odhaleno.“
„Takže tohle je skutečně seznam ingrediencí,“ ukázal Syman na stránku s nestejně dlouhými a nesourodými řádky.
„Nepochybně. Zjistil, jak fyzicky oddělit zásadní podstatu všech magicky nadaných bytostí od jejich nositelů a spojit tyto abstraktní esence v jediný celek. Výsledek měla být krystalizace moci a naprosté podřízení všech živlů jako poslušných nástrojů. Nejstrašlivější zbraň, na jakou kdy kdo jen pomyslel, absolutní moc v rukou jediného muže, který odmítal chápat rozdíl mezi dobrem a zlem a uznával jen účelnost. Podívej se, tady je to.“
Profesor vzal pero a načrtl propojení jednotlivých pojmů. „Nejbystřejší inteligence, slepá láska, obětavá odvaha, vražedná žíravost, obluzující svůdnost, absolutní hojivost, jasnovidnost … spontánní metamorfóza, nezranitelnost, drtivá síla … takhle to patří k sobě. Mozek mága podstaty éterické, děloha ženy-matky podstaty zemské, srdce muže podstaty liščí, hlas víly podstaty vodní… ano… první krev panny z královského rodu jako tresť věčného mládí… všepronikající vidění démona… tady slzy fénixe, dračí oheň, nedotknutelnost jednorožce… třináct různých ingrediencí… jen skutečně získat tohle všechno je nadlidský úkol, natož s tím dál pracovat! A ta precizní vyváženost často i protichůdných vlastností! Šel tak daleko, že propočítal přesné charakteristiky vhodných nositelů esencí a dobu a místo, kdy budou tyto vlastnosti nejúčinnější! Vidíš, část horoskopu chybí, ale bylo by možné ji rekonstruovat. Tohle je určitě periodické opakování příznivých konstelací. Neuvěřitelné.“
„Byl to génius,“ vyhrkl Syman zaníceně.
„To byl, to byl, chlapče. Geniální mysl, obrovská odvaha překračovat nedotknutelné hranice a vnutit odvěkým zákonům magie vlastní vůli. A hrůzné pohrdání všemi zásadami lidskosti, jasnozřivost ve službách nelítostného zla. Tento experiment již patrně za svého života nedokončil a domnívám se, že můžeme mluvit o štěstí.“
„Fungovalo by to?“
„Zřejmě ano. Za sedm set let od Vašíkovy smrti jsme objevili mnoho a empiricky ověřili, co on mohl jen tušit. Je fantastické, jak dokázal předběhnout pokročilejší mágy pozdějších staletí, dokonce i dnešní doby!“
„Tohle otřese samotnými základy magie,“ vydechl Syman. „Až to zveřejníme…“ Představil si své jméno mezi největšími a nejobdivovanějšími mágy v dějinách a vzrušením se až zajíkl.
„Hochu, hochu,“ potřásl profesor shovívavě hlavou. „Doufám, že už chápeš, že úkolem velkého mága je tajemství nejen odhalovat, ale především střežit. Uvědom si, že my jsme kryptologové. Naše práce spočívá jen v rozluštění šifry, takže se nenechávej unést. Vašíkova magie je svůdně působivá i přes bariéru času, já vím. Avšak obsah tohoto dokumentu nesmí překročit práh této pracovny. Poradím se samozřejmě s rektorem o nejvhodnějším způsobu utajení. Nebezpečí zneužití je obrovské. Musíme za každou cenu zabránit tomu, aby se tato smrtící zbraň ocitla v rukou nějakého bezskrupulózního mága posedlého ctižádostivou touhou vládnout magickému světu. Následky by byly strašlivé.“
Profesor Otvoj se začetl do dokumentu a přestal si rozrušeného žáka všímat. S každým dalším řádkem se utvrzoval ve svém rozhodnutí. Toto tajemství nesmí nikdy vyjít na světlo, protože nebezpečné je pro něj příliš slabé slovo.
Syman mlčky ustoupil stranou. Před očima se mu roztančily ohnivé mžitky, jako by dostal ránu do hlavy. Tak děsně ho zdrtilo zklamání. Sotva se vznesl až do oblak, praktická omezenost starého učitele ho nemilosrdně srazila zpět. Jak jen může mít na dosah ruky tak obrovskou moc a tvářit se tak povzneseně? Skoro lhostejně? To přece není možné. Co když svou akademickou nezaujatost jen předstírá? Syman dřel dnem i nocí, všechnu nudnou rutinu musel zastat sám, všechno ostatní odložil stranou a obětoval se téhle práci! Bez jeho pomoci by Otvoj nikdy tajemství Vašíkových zápisků neobjevil a teď by se možná chtěl své pravé ruky zbavit a nechat si všechnu slávu jen pro sebe?
Nebo dokonce ten návod potají sám vyzkoušet? Neodbytná myšlenka mu zaduněla v hlavě jako nestvůrně obrovitý zvon. Sám ten návod vyzkoušet…
Mladík ucouvl ještě o krok, opřel se rukou o sekretář a zavadil přitom o ostrou stříbrnou dýku, kterou profesor používal na rozřezávání archů. Sevřel ozdobnou střenku ve zpocené dlani. Nepřemýšlel už nad ničím, soustředil se jen na to, co leží na stole. Jako by jeho tělo mechanicky poslouchalo příkaz cizí vůle, bez zaváhání a jediného zakolísání se dalo do pohybu.
Rozmáchl se a vší silou vrazil nůž do starcových zad. Zasáhl srdce. Profesor se bez hlesu zhroutil.
Syman svého bývalého učitele a ochránce bezcitně odstrčil stranou, chvatně posbíral všechny dokumenty a vyběhl z pracovny. Od té doby už ho v Budči nikdo nespatřil.
Surová a nevysvětlitelná vražda zasloužilého člena budečského profesorského sboru vyvolala nesmírné pobouření. Vrah však nikdy nebyl dopaden.

***

Lysolaje, 2. března 1991, soumrak

Posledních pár dní po incidentu s Raposovými Evžen prožil napjatý jako struna. Po tom prvním nejasném zahřmění atmosféra před bouří dál hrozivě houstla a Evžen nervózně čekal, kdy sjede blesk.
Marně zkoušel všemožné způsoby jak útočníky vystopovat. Ani s pomocí ostatních liškomágů to nedokázal. Nezbylo nic jiného než zůstat ve střehu a nechat další krok na záhadném nepříteli. Dokonce se přistihl při myšlence, že už se nemůže dočkat. Bezprostřední nebezpečí, na které by mohl nějak reagovat a bránit se, se mu zdálo přijatelnější než tahle bezmocná nejistota.
Úder přišel v sobotu v podvečer, zrovna když se chystal zavřít obchod. Letmo pohlédl skrz výlohu na záclonu prudkého deště a postřehl nezvyklý ruch na ulici. Vzápětí ho vylekal jekot vyděšeného ženského hlasu. Vyběhl ven. Těžké kapky ledové vody, sněhové vločky a pronikavý vítr ho okamžitě roztřásly zimou, ale neměl čas se o to starat.
Uprostřed silnice přímo před krámem stála Eva, Martin, Ambrož, mladší bratranec Jonáš, který bydlel o tři domy dál, a ještě několik dalších lidí. Všichni šokovaně zírali na cosi na zemi. Eva znovu hlasitě zakvílela a schovala obličej v náručí svého manžela.
Evžen bez okolků odstrčil stranou ustrnulého Ambrože, který mu překážel ve výhledu, a sám stěží zadržel výkřik.
Na mokrém asfaltu leželo jako hromádka neštěstí drobné zrzavé tělíčko. Déšť smýval z promáčené srsti zbytky krve.
„Kdo se opovážil?“ vybuchl Martin. Soucit a hněv ho vytrhly z obvyklé netečnosti. Zavraždit lišku tady v Lysolajích a ještě ji pohodit doprostřed ulice, to bylo neslýchané a stejně jako ostatní ho to pobouřilo mnohem víc než nedávné neúspěšné přepadení. „Jak se sem vlastně dostala? Viděl to někdo?“
Všichni svorně zavrtěli hlavami. „Jako by spadla z nebe,“ zamumlal Ambrož.
„Nikdo zdejší by to neudělal.“ Evžen se pokusil ovládnout svoje rozrušení a jemně mrtvou lišku obrátil. Spatřil hlubokou ránu v hrudníku a s hrůzou ucouvl.
„Ukradli jí srdce,“ vydechl. Jeho hlavou prolétla mrazivá vzpomínka na okamžik, kdy sám čelil hrozbě stejně příšerné smrti. Jako by znovu slyšel posměšný skřípavý hlas, jak hovoří o liščím srdci jako jádru ničivé magie. Tehdy vyvázl v poslední vteřině a za ukrutnou cenu. Dneska jako by se historie měla opakovat. Bylo by to možné? Vybrali si jako oběť obyčejnou lišku bez magických schopností… Omylem? To se mu nechtělo věřit. Kdo se zabývá tak otřesnými a složitými kouzly, neudělá nesmyslnou školáckou chybu. Tohle spíš vypadá, že ta chudinka doplatila na čísi snahu o provokaci nebo zastrašení… Vyrvané srdce by ale znamenalo, že kdo to udělal, ten ví… těžko se ocitla zrovna před jeho domem čirou náhodou. Otřásl se napůl zimou napůl odporem.
„Koukni,“ ozval se zaraženě hodinář Ivan a chytil ho za rameno. „Divná věc.“
Evžen vzhlédl, aby zjistil, kam Ivan ukazuje, a rychle se narovnal. I ostatní liškomágové už se znepokojeně dívali na protější střechy.
Seděli tam havrani. Spousta pochmurných černých havranů. Hustý déšť smíšený se sněhem jim ku podivu vůbec nevadil. Bez pohnutí upřeně pozorovali skupinku na ulici.
„To se mi už vůbec nechce líbit,“ zamumlal Ivan. Bez dalších okolků se vypařil a další dva sousedé ihned následovali jeho příkladu.
„Možná bychom měli…“ začal Martin nervózně, ale už větu nedokončil.
Ptáci se naráz zvedli jako černé mračno. Pleskání jejich křídel zaznělo hlasitě jako výstřely a přehlušilo i šumění deště a větru.
Ambrož vymrštil paži a z jeho dlaně vylétl zářivý paprsek. Sežehl několik havranů najednou. Eva s Jonášem se snažili zastavit zběsilé hejno z druhé strany. Pohotová kouzla jeho střemhlavý nálet zbrzdila, ale neodvrátila. Ptáci jen na okamžik zakolísali, ale vzápětí ostré zobáky znovu zaútočily.
Evžena obklopil křik i ptačí skřeky a záblesky kouzel. Ocitl se uprostřed zmatené čtveřice ve stísněném prostoru plném létajícího peří a ledové vody. Kvůli své menší postavě se neodvážil zasáhnout do boje přes hlavy vyšších příbuzných. Mohl by jim nechtě ublížit. Proměnil se tedy a proklouzl jim pod nohama. Dva nejdotěrnější havrany vyřídil rovnou ostrými zuby a vrátil se do lidské podoby, aby měl větší volnost v manévrování. Stěží uhnul před dalším klofancem, aby si uchránil oči, a se vzteklým zasyčením zabil havrana kletbou. Pár dravců smetl prudkým poryvem větru. Dešťová voda se divoce rozstříkla.
Vtom se okolo zhmotnilo sedm temných postav. Vynořily se z mokrého šera tak nenápadně, že jejich přítomnost nikdo nezaznamenal, dokud se okolo liškomágů zaujatých zápasem s havrany plíživě nerozprostřela čarovná síť.
„Pozor!“ vykřikl Evžen. Vrhl ničivé kouzlo proti nejbližšímu zakuklenci. Muž s nečekanou hbitostí uskočil a síť se přetrhla. Zazvonily štíty, vzdula se vlna magie a teprve teď se rozpoutal skutečně zuřivý boj.
Jindy poklidná ulice se změnila v peklo. Křižující se magické paprsky a výbuchy rozdrnčely skla v oknech, kletby se s rachotem propletly v pustošivé bouři, země se otřásala a jako by se i počasí zapojilo do potyčky, proudy vody a rozvířené sněhové vločky oslepovaly, ledově bodaly, braly dech.
Jakési kouzlo palčivě škrtlo Evženovi o tvář, jako by ho švihl rozžhavený drát. Ucukl leknutím. Bolelo to jak sedm čertů, ale ihned pustil vlastní potíž z hlavy, když spatřil, jak se Eva vedle něho skácela jako podťatá. Rychle vytvořil štít, aby zakryl před dalším útokem ji i Martina, který okamžitě zapomněl na obranu a zděšeně se k ní vrhl.
Od prvního útoku havranů uplynuly sotva dvě tři minutky, přesto se stále nerozhodná bitka zdála nekonečná. Evžen kouzlem znovu rozčísl propletená magická vlákna, která se ho už poněkolikáté snažila ovinout a spoutat, a v zoufalém vzteku se opět pokusil omráčit muže, který síť vyslal. Opět marně. Narazili na skutečné mistry soubojových kouzel, kteří v hbitosti a síle předčili i liškomágy, a očarovaní havrani jejich přesilu znásobovali. Evu už dostali a Evžen koutkem oka postřehl, že Jonáš nějak divně drží levou paži a po hřbetě ruky mu teče krev. Blesklo mu hlavou, že pokud se jim nepodaří okamžitě se dostat z obklíčení, nejen že nemají šanci vyhrát, ale nejspíš se ani neubrání.
V téže chvíli se rozlétly dveře Evženova domu a na prahu se objevila zděšená Xénie. Nezaváhala ani vteřinku a čaroděje, který k ní stál zády a místním dosud bránil uniknout z pasti, kouzlem odmrštila kamsi doprostřed ulice.
„Honem!“ křikla.
Ambrož bleskurychle pomohl Martinovi odnést bezvládnou Evu a Evžen s Jonášem pomocí štítů kryli jejich ústup. Udýchaně vpadli do domu, zabouchli a Evžen na dveře okamžitě začal upevňovat další bariéru.
Setmělo se. Dům obklopila podivná temná mlha. Útočníci se pokoušeli probourat dovnitř. Okna se prohýbala a stoleté tlusté zdi se chvěly pod nárazy tříštivých kouzel, ale zatím odolávaly. Evžen s Ambrožem co nejrychleji kladli zátarasy na všechna možná slabší místa a Evžen se nervózně modlil, ať starobylá magická ochrana domu vydrží. Zběsilost přepadení předčila nejhorší obavy. Jeho úzkost o osud vlastního dítěte a všech, co se zde ukryli, se mísila s dotčenou zuřivostí. Proč, za co, o co jim zatraceně jde?
Xénie hbitě obvázala Jonášovi zasaženou paži a pokoušela se s jitrocelovým balzámem dostihnout Evžena, aby mu ošetřila krvácející šrám na tváři a vnutila suché tričko místo jeho promočeného, ale netrpělivě ji odháněl. Zabezpečení domu nemohlo počkat.
Martin nešťastně bědoval nad svou zhroucenou ženou a marně se ji snažil probrat z bezvědomí. Jonáš byl zraněný a přes Xéniinu péči oslabený, a ačkoliv dělal, co mohl, jeho pomoc teď Evženovi taky nebyla moc platná.
K všeobecnému zmatku se přidala ještě vyděšená Evženka, která se dala do hlasitého pláče, vší silou se držela matky a překážela jí v pohybu.
Martin nikdy v životě nezakusil takovou hrůzu. Nepříčetný útok a strach o Evu ho vykolejily ještě víc než ostatní. Nechápal, jak se Evžen a Ambrož můžou tak chladnokrevně soustředit na čarování, jako by se nic zvláštního nedělo, a Jonáš, nejmladší z bratranců Vulpesových, navzdory zranění dokonce vypadá, jako by si to vzrušení potajmu trochu užíval. Copak ten kluk nechápe, že jsou všichni ve smrtelném nebezpečí? Copak nikoho nezajímá, v jakém stavu je Eva?
„U Zikmunda, to nám nikdo nepomůže?“ zařval Martin hystericky. „Aspoň někdo umlčte to dítě!“
Evžen ho sjel ošklivým pohledem. Konečně dovolil Xénii, aby mu vyčistila ránu na tváři. Převlékáním se nezdržoval, jen si rychle vysušil mokré oblečení kouzlem a zvedl vřískající holčičku do náruče, aby ji utišil a Xénie se mohla plně věnovat Evě. Víc už udělat nešlo. Palba zvenčí neustávala, ale otřesy se zmírnily. Dům snad odolá, jenže co bude dál?
„Radši počítej s tím, že jsme v tom sami,“ procedil skrz zuby směrem k Martinovi. „Nezapomeň, že jsou zatraceně dobří ve vytváření krycích bariér. Kdo ví, jestli si ostatní ve vesnici vůbec něčeho všimli.“ Znepokojeně pozoroval Xénii, jak se opatrně dotýká Eviných spánků a šeptá zaklínadla. „Dokážeš ji probrat?“
„Je to strašně silný zásah,“ zamumlala Xénie. „Myslím, že to dokážu. Ale bude to trvat dlouho a potřebuju klid a žádné negativní vibrace okolo.“
„Klid, klid, to by chtěl každý,“ zasténal Martin. „Nemůžeš se prostě víc snažit?“
„Martine, přestaň,“ Ambrož mu chlácholivě položil ruku na rameno. „Nejsi sám, kdo má strach.“
Martin se po něm víc lítostivě než rozzlobeně ohnal: „To se ti lehko řekne. Vám se nic nestalo.“
„Hele, myslíš, že my si tu lebedíme?“ vyjel Jonáš nakvašeně.
„Tak a dost!“ vybuchl Evžen a uhodil pěstí do stolu.
Všichni okamžitě zmlkli a obrátili se k němu, jen Evženka začala znovu vylekaně nabírat.
„Fňukání a hádání je na nic, musíme vymyslet něco kloudného,“ pokračoval Evžen rázně. „Ještě bude pořádně horko a nehodlám tu čekat jako králík v noře, až nás přijdou vyhrabat. Zatím nám to ti venku ovšem nandali na celé čáře, a abych pravdu řekl, dám deset rubínů za nápad.“
Předal vzlykající dítě své ženě: „Ty vezmeš malou, sebereš Evu a okamžitě zmizíš odtud. Třeba k vašim nebo kam chceš, v každém případě ale pryč z Lysolaj. Musíš se přemístit hned na prahu. Vytvořím ti clonu, pár vteřin ji udržím.“
„Ale to přece…“ nadechla se zaskočená Xénie.
„Řekl jsem to snad jasně,“ přerušil ji Evžen ostře. „Vy dávejte pozor na okna tady a vzadu. A taky na krb a studnu,“ přikázal ještě mužům, přestal si jich všímat a rozběhl se do krámu.
Zkontroloval vchod a výlohu. Naštěstí byly nedotčené, nepřátelská kouzla je dosud nedokázala poškodit. Útočníci dokonce polevili v intenzitě obléhání, ale nevěřil, že by to vzdali. Asi chystají změnu strategie… Jen aby si Xénie nepostavila hlavu…
Prudce se kousl do rtu, aby se donutil soustředit na komplikované čáry. Rozhodl se, že je posílí mocí broušeného safíru. Safír je nejtvrdší kámen, jaký tu má, a ochotně poskytne ochranu před nepřátelským kouzlem. Vytvoří pevnou zástěnu a na okamžik tak dokáže obě ženy a dítě bezpečně skrýt, přestože budou muset vyjít na ulici. Stačí, když opustí práh, potom už přemístění nic bránit nebude. Za normálních okolností to tak samozřejmě nedělali, vždycky chodili až za roh z dohledu obyčejných sousedů. Ale kdo by se teď ještě staral o utajení, pomyslel si hořce.
Zakaboněná Xénie zatím spolu s Martinem zabalila Evu do přikrývky a stále beze slova si přichystala přísady do lektvaru, který bude nejspíš potřebovat na vyléčení omráčené přítelkyně. Pak odešla do ložnice sbalit pár nezbytností pro dítě.
Rozzlobeně naházela do tašky nějaké oblečení, ani se pořádně nepodívala, co to vlastně je. Samozřejmě chápala, že Evžen chce dostat aspoň holčičku do bezpečí. A že Evě nepomůže, pokud k tomu nebude mít vhodné podmínky, to je také pravda. Jenže to mu ještě nedává právo takhle se na ni utrhovat, aniž by se aspoň zeptal na její názor.
Vtom ji Evžen zezadu nečekaně sevřel do náruče a přitiskl drsnou tvář k její skráni.
Xénie ztuhla. Pevné mlčenlivé objetí byl jeho způsob, jak se omluvit za hrubost, ale tentokrát mu nehodlala prominout tak snadno.
Bylo jí jasné, že se ji jen snaží uchlácholit a svůj příkaz neodvolá. A že ona ho poslechnout musí, pokud se chce vyhnout prudké hádce, na kterou teď vážně není vhodná chvíle.
Evžen tak bude sice klidnější a může se lépe soustředit na obranu a plánování protiútoku, ale co když se tu bez ní neobejde? Záhadní útočníci jdou především po něm, to on čelí největšímu ohrožení, což si nepochybně uvědomuje.
Xénie cítila, jak je napjatý. Nejspíš by nepřiznal ani sám sobě, že má strach, ale ona ho znala skrz naskrz. Je nejen rozhněvaný, ale i zmatený a bezradný, protože nemá tušení, čím vyvolal tak zběsilou nenávist. Nejraději by ho odvedla do bezpečí s sebou. Jenže takový návrh by ho jen rozlítil ještě víc. Ve své pýše se radši postaví hrozivě nevypočitatelné přesile, než by připustil, aby ho kdokoliv podezříval ze zbabělosti.
Xénie tedy mlčela, ale povzdechu se neubránila. Konečně v jeho náruči změkla a smutně si opřela tvář o jeho rameno. Jak jen tohle skončí?
„Zvládneme to,“ zašeptal Evžen a něžně ji políbil do vlasů. „Pospěš si a neboj se, nejsem v tom přece sám.“
Znělo to, jako by chtěl přesvědčit hlavně sám sebe.

***

Lysolaje, 2. března 1991, po setmění

Xénii se naštěstí podařilo uniknout bez úhony.
Muži osaměli a v obklíčeném domě převládla podrážděná a napjatá nálada. Stále se neodvažovali vyjít ven. Po vzrušené debatě se shodli na tom, že další rvačka s přesilou by představovala zbytečné riziko, ačkoliv Evžen s Jonášem měli silné cukání aspoň to zkusit. Nakonec se však nechali přesvědčit Ambrožovými rozumnějšími argumenty.
Evžen přátelům navrhl, aby se s pomocí jeho clony alespoň také přemístili na bezpečnější místo, ale potěšilo ho, že všichni rozhořčeně odmítli. Dokonce i Martin zůstal, přestože si neodpustil opakované lamentace nad svou smůlou. Eva si totiž umanula, že musí probrat s Xénií vývoj situace, tedy vlastně nevývoj, protože od minulého týdne se až do dnešního večera nic zvláštního nestalo. Dokud v horní ulici neobjevili mrtvou lišku. Kdyby Eva bývala poslechla jeho přání a zůstala spořádaně doma, byla by teď v pořádku.
„Xénie je báječná léčitelka,“ utěšoval ho Ambrož. „Dokáže jí pomoct, uvidíš. Jakmile bude tahle šlamastyka za námi, máš ji zpátky živou a zdravou.“
Martin zmlknul, ale za chvíli to nevydržel a vrátil se ke svým stížnostem.
Evžen mu byl sice vděčný, že se rozhodl zůstat, ale jeho nářky mu už začínaly pořádně brnkat na nervy. Raději se zvedl a snad už podesáté šel zkontrolovat bariéry. Držely, ale Evžen si stále silněji uvědomoval, že tudy cesta také nevede. Byli chránění, to ano, ale zároveň nemohli sami útočit, pokud by nevyšli ven.
Nepřátelé se ještě několikrát pokusili dostat dovnitř, pokaždé marně. S postupujícím večerem četnost útoků slábla, až nastal ponurý klid.
„Jsou pryč?“ vydechl Jonáš a provrtával pohledem tmu. „Nevidím je.“
„Vsadím se, že číhají někde za rohem. Pořád jsou tam ti zatracení havrani,“ upozornil Evžen znechuceně.
„Dneska v noci se mi o havranech zdálo,“ bručel Ambrož. „Mohlo mě napadnout, že to není samo sebou.“
„Znamení. Kdybych to jen tušil.“ Martin znovu přešel do naříkavého tónu.
Evžen se snažil využít chvilky, kdy byl venku klid, a nenechat se jeho kvílením rušit. Lámal si hlavu, jak situaci zvrátit, a dosud na nic použitelného nepřišel. Ta banda na ulici má všechny trumfy na své straně: početní převahu, nebývalou magickou moc i volnost pohybu.
Kdyby tomu aspoň dokázal porozumět! Kdyby pochopil jejich záměry a plán, našel by v něm nějakou skulinu… Snad…
Martinova poznámka o neblahém znamení ve snu ho však se zpožděním přece jen zaujala. Uvědomil si, že i on měl v poslední době tíživé sny a dnes nad ránem se mu zase zdálo cosi podivného.
Byl zas malý chlapec. Někdo ho nesl na zádech. Viděl rozcuchanou čupřinu zrzavých vlasů a křečovitě svíral kostnatá ramena, aby nespadl. Slunce nad hlavou vesele zářilo, ale Evžena mrazilo úzkostí. Cítil zoufalou a beznadějnou hrůzu a zároveň jakési nepochopitelně zarputilé odhodlání. Rozplakal se a prosil toho muže, který ho nesl, ať se zastaví a vrátí se domů, ale marně. Zatočili se ve víru přemístění.
Tehdy se probudil a srdce mu ještě bušilo jako splašené doznívajícím strachem. Nedokázal pak už usnout. Uvědomil si, že se mu zdálo o skutečné příhodě, na tu situaci si pamatoval. Tenkrát mu byly asi čtyři roky. Otec ho odnesl do podzemního skalního hradu budislavských lišek a nechal ho tam. Za nějaký čas si ho vyzvedla Ambrožova rodina, oznámili mu, že odteď bude bydlet u nich, a otce už nikdy neviděl. Tehdy nic pořádně nechápal a novým podmínkám se přizpůsobil docela snadno. Strach k té dávné vzpomínce nepatřil. Musel to být otcův děs, který Evžen nedokázal vnímat tenkrát, ale ve snu ho sám prožíval.
Kvůli tomu přepadení na sen pozapomněl, ale nyní si ho znovu jasně vybavil. Něco podobného se mu zdálo v posledních dnech opakovaně. Z nějakého důvodu ale vůbec neměl chuť se o svém zážitku zmínit. Zvláštní pocit, že byl určený jen pro něho, ho udivil, ale rozhodl se, že se jím bude řídit.
Nic se nedělo. Ambrož s Jonášem obhlíželi okna, ale nehlásili žádnou novinku.
Evžen mechanicky přihodil polínko do krbu. Zůstal u něj tiše sedět, objal si kolena rukama, opřel o ně bradu a přemýšlel.
Co to mělo znamenat? Dobře věděl, že nemá žádné skutečné jasnovidné nadání, ale zkušenost ho už dávno naučila, aby svoje občasné předtuchy a varovné sny bral vážně. Nějaký význam ten sen mít musí. Jestli ho rozluští, najde klíč k tomu, co se teď děje.
Na svoje poněkud chaotické dětství vzpomínal málokdy, protože se nerad příliš zaobíral minulostí, ale označil by ho za šťastné.
Opuštěný si nikdy nepřipadal. Ostatní děti měly rodiče a sourozence, on měl tety, strýce a bratrance. Zvykl si považovat za svou rodinu všechny lysolajské liškomágy, ať byli skutečně příbuzní nebo ne. Bez velkých cavyků si ho předávali podle toho, která rodina měla zrovna lepší možnost postarat se o jedno dítě navíc, ale nikdo mu neubližoval, všichni se k němu chovali laskavě a brali ho docela samozřejmě jako svého, ode všech bez rozdílu sice občas slíznul trest za nějakou lumpárnu, ale mohl se také bez obav spolehnout na jejich ochranu. Všichni dospělí byli ochotní sem tam ho naučit něco užitečného a mezi dětmi nesměl chybět u žádné hry nebo dobrodružné výpravy. Díky tomu neměl pocit, že mu v životě něco zásadního chybí, bral věci, jak byly, a nikdy se svým osudem sirotka netrápil.
Až teď si uvědomil, jak je to všechno podivné a nepřirozené. Matku vůbec nepoznal, protože umřela hned po porodu, ale přesto o ní věděl docela dost. Odkázala mu ochranný křišťálek. Příležitostně mu vyprávěli, jaká byla, dodnes občas někdo zmínil nějakou příhodu… To ona pomalovala dnes už vybledlými ornamenty skřínku pod oknem, kde Xénie skladovala ubrusy a utěrky…
Otec ji zřejmě o pár roků přežil, ale přesto o něm Evžen nevěděl vůbec nic. Staral se o něj dál sám? Našel si novou ženu? Čím se vlastně živil? Těžko říct. Nikdo o něm nikdy nemluvil, dokonce ani Ambrožův otec, přestože byli bratři, ani ty nejsentimentálnější a nejupovídanější tety. Evžen sám si zapamatoval jen tu jedinou kratičkou příhodu, a i ta by zůstala zasutá kdesi hluboko pod spoustou pozdějších událostí nebýt toho snu. Neměl ponětí, jak žil, a netušil, jak zemřel. Zemřel vůbec? Ani to nebylo jisté. Že si nedokáže vybavit jeho podobu, to bylo ještě docela pochopitelné, ale jak to, že si ani nemůže vzpomenout, jak se jmenoval? Věděl to přece, měl to jméno na jazyku, ale unikalo mu. Je pravda, že byl tenkrát hodně malý, ale ne zas tolik, aby zapomněl úplně všechno.
A nejneuvěřitelnější ze všeho bylo, že Evžena nikdy ani nenapadlo se zeptat.
Úžasem se až zajíkl a cítil, jak mu naskakuje husí kůže. Žádná záhada nebo tajemství ho nikdy nenechaly v klidu. Přesto se nikdy nezajímal o osud vlastního otce, ačkoliv rodina pro něj představovala to nejdůležitější na světě!
Nikdy si to prázdné místo ve své minulosti neuvědomil. Jak je to možné?
Dotkl se čehosi děsivě tajemného, co jeho mysl nedokázala pojmout. Přejela ho hrůza při představě nezměrné temné propasti, na jejímž okraji celou dobu nevědomky balancoval. Jako by se všechno převrátilo vzhůru nohama. Nejraději by utekl zpátky do svého celkem pohodového života, kde všechno bylo jasné a kde nestrašila žádná nevysvětlitelná záhada, nanejvýš nějaké potíže, které dokázal více či méně úspěšně sám vyřešit. Avšak dobře věděl, že už to není možné. Sen mu poodhalil cestu, které se nesmí vyhnout. Nikdy by se s tou černou dírou nesmířil.
A ten neklid by nejspíš ani netrval moc dlouho, připomněl si prakticky. Znamení nepřišlo právě teď pro nic za nic. Jeho vlastní život závisí na tom, zda dokáže rozřešit záhadu zastřeného života svého otce. Náhle si tím byl jistý a ani nehodlal ztrácet čas úvahami, jestli jeho přesvědčení dává vůbec nějaký smysl.
Zatajil dech a bezděčně se uchýlil ke své rodové paměti děděné z generace na generaci. Lišky si v případě nutnosti dokážou vybavit významné události týkající se jejich rodu.
Avšak i tentokrát narazil na zábranu. Jako by obcházel okolo zavřených dveří a marně hledal kliku. Vzdát se ale nehodlal. Tvrdohlavě zaťal zuby a soustředil se, až to bolelo. Po dlouhém úsilí se mu podařilo vydolovat jen nepatrný střípek. Teď už věděl, že jeho otec se jmenoval Zbyšek. Zemřel 14. července 1954. Nic víc. Proč, jak, kolik mu bylo let, jestli zanechal obvyklý magicky zapečetěný odkaz, to všechno zůstávalo záhadou. Dokonce i v nedotknutelné rodové paměti zůstal jen mizivý otisk.
Už nepochyboval, co nešťastného Zbyška vymazalo z povědomí. Zřejmě se nějak vážně provinil proti principům liščí magie a propadl zatracení. Jaký strašný zločin mohl spáchat?
Šokovaný Evžen seděl jako zkamenělý, nevidomé oči upíral do ohně a hlava se mu točila. Zákony liščí magie jsou jednoduché, ale neúprosné. Zatracení je nejstrašlivější trest, jaký někoho může postihnout. Prokletí, které dopadne na toho, kdo poruší tabu, vezme všechnu cenu životu a nekončí ani smrtí. Zatracená duše nenajde vytoužený klid. U Želmíra, to je příšerné!
Ambrož si všiml, že Evžen už je dlouho nějak nápadně zticha, přistoupil k němu a položil mu ruku na rameno: „Spíš nebo co?“
„Kdepak.“ Evžen vzhlédl a vzpamatoval se z omámení. „Poslyš,“ zkusil se zábleskem poslední naděje položit otázku, „pamatuješ si na mého tátu?“
Ambrož překvapeně vykulil oči: „Samozřejmě. Proč se ptáš?“
„Víš, jak umřel?“ Evžen napětím zatajil dech.
„Kdo?“
„Můj táta. Zbyšek,“ opakoval Evžen důrazně.
„Aha, jasně,“ zamumlal Ambrož nejistě. „To víš, musíme tam všichni.“ A jako by chtěl nejapnou odpověď zamluvit, rychle dodal: „Už víš, co budeme dělat?“
Jonáš rozhovor roztržitě sledoval. „Nápad by se šiknul,“ podotkl.
„Na něco jsem se ptal,“ zkusil to Evžen ještě jednou, ačkoliv už věděl, že je to marné.
„Moment, můžeš mi zopakovat, cos přesně říkal?“ zarazil se Ambrož. „Asi jsem ti špatně rozuměl.“
„Ale nic.“ Tohle je zatracení. Evžena zamrazilo až do morku kostí. Liškomág zmizí z povědomí a lidé ho nedokážou jasně vnímat ani ho podržet v paměti. Živý, uprostřed davu, dokonce i obklopený svými nejbližšími je tak odsouzený k té nejkrutější samotě. Po mrtvém nezbude žádná památka, žádná vzpomínka, jako by nikdy neexistoval. Nešťastná zavržená duše, kterou nikdo neoplakal.
Pochopil, že sen mu pomohl aspoň částečně protrhnout tu strašlivou oponu. Dotkl se ho mrtvý. Musí znamení poslechnout, protože možná se takhle sám Zbyšek pokouší dovolat jeho pomoci. Musí ten začarovaný kruh rozetnout. Okamžitě.
Energicky vyskočil na nohy a jeho obvyklá rozhodnost byla zpátky.

***

Lysolaje, stále večer 2. března 1991

„Skočím k Ivanovi,“ oznámil Evžen tónem, který nepřipouštěl námitky. „Potřebuju něco zjistit.“
„Seženeš pomoc?“ ožil Martin.
„Snad,“ zamumlal Evžen. Přejel drápky křížem přes okno, aby setřel zábranu.
„Počkej,“ zarazil ho Ambrož. „To chceš jít tudy? Nemáš připravené čáry a já clonu beztak neudržím.“
Evžen pokrčil rameny: „Už je tma, proklouznu i tak.“
Jonáš navrhl: „Uděláme trochu zmatku na ulici, ať zaměstnáme ty zatracené havrany.“ Na nic nečekal a utíkal ke dveřím.
Ambrož se s povzdechem trochu pomaleji vydal za ním. Jonáš byl o tři roky mladší než Evžen, odmalička k němu tak trochu vzhlížel a zřejmě si z něj vzal příklad až moc. I jeden ztřeštěnec je až až, ale dva…
„Nechystáš se udělat nějakou šílenost, že ne?“ prohodil zdánlivě lehkým tónem, ale pohled, který na Evžena vrhl, byl plný znepokojení.
Evžen se zašklebil, ale neodpověděl. Opatrně pootevřel okno, už v liščí podobě se vyhoupl na parapet a svezl se co nejtišeji do rozmáčené trávy v zahrádce.
Využil tmy i té podivné mlhy, která stále halila jeho dům, obezřetně se plížil nejhlubším stínem a snažil se s ním splynout.
Když mu nad hlavou zašuměla havraní křídla, zachvěl se a přitiskl se ke studené rozblácené zemi.
Nevšimli si ho. Mířili na ulici, kde se ozval jakýsi tlumený výbuch. Jonáš se činil a usilovně se snažil odvést od Evžena pozornost. Výborně.
Prolezl dírou v plotě a dlouhým skokem se přenesl ke dveřím Ivanova domu. Chvatně zaklepal, přikrčil se pod schod a snažil se být pokud možno neviditelný.
Svůj dům teď vůbec neviděl, ani neslyšel, co se tam děje, ačkoliv se vzdálil jen na pár kroků. Mlha všechno zakryla. Tak proto se nikdo nepokusil přispět jim na pomoc, s tou domněnkou o bariéře měl pravdu. Ostatní obyvatelé vesnice nic nevěděli.
Jenže havrani možná můžou vidět jeho, nechrání ho nic a není ani kam se schovat. Jejich pánové se sice už hodnou chvíli neukázali, ale to taky neznamená, že nemůžou pořád číhat někde poblíž. Netrpělivě zaklepal ještě jednou.
Uvnitř se konečně cosi pohnulo, slyšel, jak se posunul nějaký těžký předmět, a pak se ozval Ivanův rozčilený hlas: „Kdo je tam?“
„Já,“ odpověděl tiše. „Evžen. Otevři.“
„To by mohl říct každý,“ zahučel Ivan po chvíli váhání.
„U Želmíra, dělej!“ vyprskl Evžen vztekle. Jestli si ho havrani všimnou, akorát tak přenese šarvátku o dům dál.
Dveře se zvolna pootevřely na úzkou škvíru.
Evžen vklouzl dovnitř, zabouchl za sebou a vzápětí se natáhl na podlaze jak dlouhý tak široký. Kousek nad jeho hlavou prosvištěl blesk, zaryl se do dřeva a zanechal na něm ožehlý mírně doutnající kruh. Kdyby vešel normálně v lidské podobě, propálilo by ho to skrz na skrz.
Ivan se kryl za převráceným stolem a nervózně na něj mířil jakýmsi zlatým trojzubcem: „Ani se nehni.“
„Nech toho!“ vyštěkl Evžen a proměnil se.
Ivan zbraň odložil jen velmi neochotně. „Co tu chceš?“ zeptal se nerudně a srovnal si brýle na kořeni nosu. Za zbrklý útok se zjevně nehodlal omluvit ani náznakem.
Evžen se roztřeseně vyškrábal na nohy, po očku mrkl na poničené dveře a raději si moc nepřipouštěl, že právě o vlásek unikl těžkému a velmi bolestivému úrazu.
„Nechci žádný maléry,“ vyhrkl Ivan. „Co jsem viděl, to mi stačilo. Nechci vědět, kdo po tobě jde, prostě mě do toho nezatahuj, jasný?“
Evžen si povzdechl. S Ivanem nikdy nebylo snadné pořízení, ale teď se bez jeho pomoci neobejde. Bez vyzvání mávnutím ruky narovnal stůl a přitáhl si židli.
„Viděls ty zakuklené čaroděje?“ zeptal se co nejklidnějším tónem.
„Neviděl jsem nic, jen mrtvou lišku, hnusný havrany a mlhu, což mi stačí. Tohle se týká liškomágů a já s tím nechci nic mít.“
„Jenže mně jde o krk a zřejmě nejen mně. A já s tím nedokážu nic udělat, jestli mi nepomůžeš právě ty,“ opáčil Evžen.
„Já teda těžko,“ odmítl Ivan okamžitě. „Na rvačky nejsem stavěný.“
„To bych po tobě ani nechtěl,“ ucedil Evžen s převahou. V přímém souboji ho zatím málokdo porazil. Ivan však vynikal v jiné oblasti magie. „Ty tvoje hodinky přece dovedou vracet lidi do minulosti.“
„Cheché, to je vidět, že o tom nemáš ani páru. Chceš to zvrátit, ještě než se to stane, co? To by chtěl každý,“ zatvářil se Ivan pohrdavě. „Nevíš, jak složitá a nebezpečná věc to je. S časem si nelze jen tak zahrávat, lišáku.“
„Já nejsem každý,“ odsekl Evžen dotčeně. „Prostě nutně potřebuju něco ověřit. Kdyby to šlo jinak, nebyl bych tady.“
„Jen se tak maličko kouknout, jo?“ Ivan nedůvěřivě přimhouřil obrovské oči za tlustými skly a stáhl koutky úst, takže připomínal podezíravého brouka. „Jako bych tě neznal. Když ti umožním zasahovat do běhu času, ponesu za to odpovědnost.“
„Řekl jsem, že se nechci do ničeho plést,“ zvýšil Evžen hlas. „A buď si jistý, že to beru zatraceně vážně.“
Ivan uvážlivě zhodnotil Evženovu zjevnou nervozitu a čerstvý šrám na tváři, připomněl si, že paličatostí se mu tenhle chlapík vyrovná a popudlivostí ho ještě daleko předčí, a rezignovaně rozpřáhl ruce: „Nic ve zlém, slyším tě dobře. Takže vrátit v čase, hm? To je ovšem drahá služba.“
Evžen podrážděně škubl rameny. U Želmíra, snaží se tady vysvětlit, že mu jde o život, a tenhle zatracený hodinář jen kouká, jak z toho něco vytřískat. Ale budiž, kšeft je kšeft. „Zaplatím ti.“
„Předem,“ upřesnil Ivan nesmlouvavě.
„Copak jsem někdy někomu zůstal dlužen?“ urazil se Evžen.
Ivan se ušklíbl: „Inu, věc se má tak, že potom už by taky nemuselo být od koho tu platbu vybrat, jestli mi dobře rozumíš. Nebyl bys první, kdo se z takového výletu už nevrátil. Ber nebo nech být.“
To byla nepříjemná komplikace. Evžen si otráveně představil, jak bude muset ještě dvakrát překonat nebezpečný úsek mezi oběma domy jen proto, že Ivan si postavil hlavu. Ale bylo mu jasné, že jakmile si vzpomněl na peníze, už s ním nehne. Rozladěně vjel rukou do kapsy, aby zjistil, jestli přece jen nemá něco u sebe, a nahmatal tam safír, který předtím použil při čarování. Položil ho na stůl.
Ivanovy oči zasvítily: „To by se mi hodilo.“
Dychtivě po kameni sáhl, ale Evžen ho rychle přikryl dlaní: „Takže?“
„Dobrá, beru. Samozřejmě výlučně na tvou zodpovědnost. Chceš se vrátit v čase, jak je libo. O hodinu, o tři, o dvanáct?“ V Ivanovi se začínal probouzet profesní zájem. V duchu si vybavil své pečlivě srovnané časostrojky a začal vybírat ten nejvhodnější.
„O třicet sedm let,“ řekl Evžen vážně.
Ivanovi poklesla čelist. „Ty ses zbláznil,“ usoudil po dlouhém mlčení.
Evžen tázavě pozvedl obočí.
Ivan konečně nechal pošklebování a zaujatě se soustředil na nastolený problém: „Pochop jednu věc. Ano, já bych tvůj osobní čas skutečně dokázal posunout tak daleko do minulosti. Klidně i dál, to není ani moc obtížné. Jenže zpátky by ses už nedostal, musel by sis tu dobu prostě odžít. Jestli ti jde o to zmizet a vrátit se až jako starý dědek, pokud vůbec, tak beze všeho. Ale na tvém místě bych si to radši ještě rozmyslel.“
Evžen se zarazil, tohle ho nenapadlo: „Máš pravdu, to nechci.“ Zklamaně sebral safír ze stolu a s povzdechem vstal. Od uznávaného mistra v oboru manipulace s časem čekal víc. „Takže tudy cesta taky nevede.“
Ivan lítostivě sledoval, jak vzácný modrý kámen mizí z jeho dosahu. „Kdo říká, že ne?“ zarazil ho spěšně. „Je tu ještě jedna možnost, ale hodně riskantní. A když říkám hodně, myslím opravdu hodně.“
„Mluv,“ vybídl ho Evžen napjatě a znovu se posadil. „Zkusím cokoliv. Já prostě musím zjistit, co se stalo s mým tátou. Je to strašně důležité, věř mi.“
„Strašně důležité,“ opakoval Ivan zamyšleně. „Tak dobrá, budu ti věřit a radši nechci vědět, o co přesně jde. Dávej pozor. Existuje jisté kouzlo, které se těla netkne a přesouvá jen vědomí, dokonce do jisté míry chráněné před zraněním. Volný duch se samozřejmě může přenést kamkoliv v čase i prostoru i dimenzi a libovolně se vrátit, pokud se ovšem tělo uchová nedotčené. Dokážu jeho cestu usměrnit do konkrétního cíle. Vyzkoušel jsem to jenom jednou, pochopitelně ne sám na sobě, nejsem blázen, ale fungovalo to. Chceš to risknout?“
Evžen nepotřeboval obšírné vysvětlení, jak strašné nebezpečí u podobného kouzla hrozí, dovedl si to představit. Může přijít o život. Může zešílet. Ztratit paměť. Může navždycky uváznout v labyrintu času jako bludný duch. Co asi znamená „do jisté míry“? Stojí mu to vůbec za to?
Stojí. Tragédii svého otce nemůže jen tak odložit a zapomenout na ni. Přikývl.
„Tak pojď se mnou.“
Ivan ho zavedl po úzkých strmých schodech do sklepa a odemkl složité uzávěry, zámky a závory na těžkých železných dveřích. Mávnutím ruky rozsvítil kruh zlatavých voskovic uprostřed rozlehlé místnosti.
Sál naplňovalo tichounké rytmické cvakání, bzučení, tikání a cinkot.
Evžen se s úžasem rozhlížel. Sám neměl ani obyčejné hodinky, vždycky přibližně věděl, kolik je hodin, a to mu stačilo. Xénie používala běžné přesýpací hodiny na měření přesného času při přípravě některých lektvarů. To, co spatřil tady, bylo proto ohromující. Některá jednodušší zařízení poznal, ale u většiny se neodvažoval ani hádat, k čemu mohou sloužit. Byly tu jednoduché ciferníky s jedinou ručičkou i nesmírně komplikované orloje, jejichž ozubená kolečka odměřovala spoustu složitých a tajuplných údajů. Otáčející se zlaté spirály. Hodinky, které šly pozpátku. Přesýpací hodiny naplněné lesklým pískem a jiné, kde uplývaly kapky vody. Křišťálové koule, ve kterých se tiše přelévala jakási mlhovina, a velké diamanty vybroušené tak precizně, že jen vydechl obdivem. Všelijak pokřivená zrcadla. Důmyslné strojky se stříbrnými závažíčky, která se bez ustání houpala všemi směry a uváděla do pohybu další a další kyvadla. Globusy a astroláby. Astrologické mapy a modely hvězdné oblohy. Nesrozumitelné čáry a obrazce na kamenné podlaze i na stropě.
Evžen se bezděčně rozzářil. Přepadla ho klukovsky nadšená chuť všechno si podrobně prohlédnout a zvědavě se vyptávat, jak co funguje a k čemu to slouží. Okamžitě se ale vzpamatoval a zase zvážněl. Kvůli tomu sem nepřišel.
Ivan se sebejistou zručností nastavoval jakási kolečka, natáčel krystaly ve zlatých stojáncích a skláněl lesklé plošky zrcadel.
„Ať už se chystáš kamkoliv, ať tě ani nenapadne provádět něco jiného než jen koukat. Zkusíš změnit minulost a způsobíš nepředstavitelnou katastrofu, doufám, že jsi schopný tohle pochopit,“ poučoval přitom, aniž se na Evžena podíval.
„Jistě,“ vydechl Evžen.
„Nikdo tě pochopitelně neuvidí, ale dávej si pozor, protože citlivější jedinci můžou vnímat tvoji magii,“ pokračoval Ivan suše. „Nemám ověřeno, jestli tě můžou slyšet, ale radši to nezkoušej. K nikomu se nepřibližuj na dosah. To se pochopitelně týká i tebe, kdyby ses náhodou potkal sám se sebou. Pozor na kočky! Jakákoliv interakce s živou bytostí by pro tebe skončila šeredným karambolem, rozumíš tomu?“
Evžen nervózně přisvědčil. Byl zvyklý mít magii pod kontrolou sám a představa, že se stane pasivním objektem, se mu přestávala zamlouvat, přestože věděl, že Ivan je sice lakomý morous, ale ve svém oboru vynikající a pečlivý odborník. Bude mu muset věřit. „Jak se dostanu zpátky?“
„Až budeš chtít, vrátíš se. Já ti ohlídám tělo, o to se neboj. Na duši si musíš dávat pozor sám.“
„Ještě něco bych měl vědět?“ zeptal se Evžen napjatě. Zaplavilo ho nepříjemné mrazení.
Ivan potřásl hlavou. Jeho rozechvění si nevšímal. „Datum,“ přikázal stručně.
Evžen mu přiškrceně sdělil den smrti svého otce. Neustoupí, když už zašel tak daleko. Sám by nenašel klid, kdyby se o to aspoň nepokusil. Ale hrdlo se mu sevřelo strachem.
Ivan mu strohým gestem ukázal, kam se má postavit, a nakreslil mu na čelo jakési znamení. Bez varování začal pronášet dlouhé zaklínadlo.
Evžena se zmocnila nekontrolovatelná panika, zoufale zalitoval, že si ten šílený pokus nerozmyslel lépe, ale už neměl sílu kouzlo zastavit.
Čarodějův hlas přehlušilo ostré tikání hodin. Nedalo se mu uniknout. Bodalo jako rozžhavené jehly a vracelo se drtivou ozvěnou, mátlo a zastíralo smysly. Ochromený Evžen se bezmocně zhoupl na vlně bolesti a propadl se do závratné hlubiny.

***

Lysolaje, 14. července 1954

Blížilo se poledne. Sluneční paprsky se prodíraly skrz potrhané mraky a rychle zahřívaly svěží vzduch. Opuštěná ulice se ještě mokře leskla po nedávné přeháňce.
Evžen stál před svým domem. Omítka nebyla šedá, ale okrově žlutá a napůl oprýskaná, a čelní okno zakrývala spuštěná roleta.
Bez rozmýšlení zaškrábal na dveře, aby mohl vstoupit. Až dodatečně si uvědomil, že stejně jako ve snu nezahlédl svou ruku, a vlastně si ani nebyl jistý, jestli se dveře skutečně otevřely. V každém případě byl uvnitř a udiveně se rozhlížel po šeré místnosti.
Po jeho krámku nebylo ani stopy. Ve skoro prázdné nezvykle prostorné předsíni stála jen velká skříň u zadní stěny a nějaké harampádí odložené v koutě. To se samozřejmě dalo čekat, ale i tak ho to vyvedlo z míry. Na zemi vedle vchodu se povalovaly vysoké zablácené boty a kousek stranou dřevěná umně vyřezaná lištička s ulomenou přední tlapkou.
Evžen se zachvěl. Ke svému překvapení si na tu hračku vzpomněl. Byl to asi dárek od Ambrože. Upustil ji tenkrát, když ho otec kvapně odnášel do novohradského lesa, chtěl se pro ni mermomocí vrátit, ale otec to nedovolil. Úplně mu to vypadlo z hlavy, ale teď tu scénu v duchu jasně viděl.
Napjatý vzrušením se přesunul do kuchyně. Hned zjistil, že tady se toho moc nezměnilo. Nábytek byl tentýž, jen méně opotřebovaný a trochu jinak rozmístěný, a chyběly Xéniiny útulné záclonky a barevné ubrusy, květináče s bylinkami na okně a nějaké další drobnosti.
Za stolem se hrbil zrzavý mladík v šedém hábitu. Nic nedělal, jen rozčileně poťukával drápky o prázdnou dřevěnou desku. Při Evženově příchodu se napůl zvedl, ostražitě se rozhlédl a zavětřil. Vnímal snad jeho přítomnost?
Evžen se obezřetně stáhl do nejvzdálenějšího kouta a mladík opět klesl na židli a upřel úzkostlivý pohled na dveře. Nervózně si kousal klouby prstů a Evžena zaskočilo náhlé dojetí, když poznal stejný zlozvyk, k němuž se i on uchyloval v nejistotě nebo zamyšlení.
Uvažoval, kolik mu tak může být. Třiadvacet, čtyřiadvacet? Víc určitě ne. Zbyšek byl mladší, než si myslel, a zdál se mu křehčí, než býval on sám v jeho věku. V obličeji mu nebyl moc podobný, ale měl stejné liščí oči – velké, tmavě hnědé a rozšířené hrůzou a zoufalstvím. Na něco čekal a nejvíc ze všeho připomínal odsouzence, který čeká na popravu.
Pohnutý Evžen se jen těžko srovnával s faktem, že tenhle roztřesený bledý chlapec je skutečně jeho otec. Vždyť měl blíž spíš k Drahošovi. Pocítil příval soucitné příchylnosti a nutkání ochránit ho a nějak mu pomoci, ačkoliv dobře věděl, že se nesmí prozradit a musí se spokojit s nesnadnou rolí pouhého pozorovatele.
Hlasité zabušení na dveře je vylekalo oba.
Zbyšek strnule vstal a teprve když se zabušení opakovalo, luskl prsty, aby otevřel. Od stolu se však nehnul, křečovitě se držel druhou rukou okraje desky jako trosečník na rozbouřeném moři.
Hlučným sebevědomým krokem vešel do kuchyně vysoký tmavovlasý čtyřicátník ve staromódním obleku a s dlouhým pláštěm nedbale přehozeným přes ramena, zastavil se před stolem a opřel si ruce v bok.
„Předpokládám, že jsem očekáván,“ promluvil se slabým cizím přízvukem a jeho ústa se prohnula v náznaku úsměvu, tvrdý výraz v očích však nezmizel.
Zbyšek se mírně uklonil.
„Přišel jsem si pro svou odměnu, jak jsme se dohodli.“
Zbyšek pohnul rty, pokusil se říct ano, ale nevydal ze sebe ani hlásek.
„Tak bude to?“ přikázal muž nasupeně a rozhlédl se po místnosti.
„Neřekl… neřekl jste mi, co přesně chcete,“ zachraptěl Zbyšek, ale úpěnlivý výraz tváře ho usvědčoval z chabého pokusu o výmluvu.
„Ty víš, co potřebuju.“
„Ne.“ Lež byla tak průhledná, až Evženovi zatrnulo. „Jak vám můžu dát, o čem nevím?“
Cizí čaroděj se zatvářil hrozivě: „Tak tuhle hru se mnou nezkoušej, chlapče. Dal jsi mi slib. Liščí závazek je neporušitelný, mám pravdu?“
Zbyšek bezvýrazně přikývl.
Muž několik okamžiků vyčkával, a když se Zbyšek stále k ničemu neměl, přerušil napjaté ticho a vybuchl: „Přišel jsem si pro tvého syna, tak mi ho dej a nezdržuj.“
Kdyby se Evžen ve své nehmotné podobě dokázal uhodit do čela, právě by to udělal. Sledovat další vývoj rozhovoru už bylo vlastně zbytečné, jako bleskem mu došlo, co se teď stane. Nedokázal se však od té scény odtrhnout. Zledovatěl děsem stejně jako nešťastný Zbyšek.
„Pospěš si,“ naléhal čaroděj rozhněvaně. „Nemám času nazbyt.“
„K… k čemu ho chcete?“ zakoktal Zbyšek.
Cizinec se zamračil: „Snad tě uklidní, že se o něj pečlivě postaráme, dokud nedospěje v muže. Potom se stane součástí velkolepého plánu, který se tě netýká. Můžeš si to ovšem pokládat za čest.“
Zbyšek rozpačitě přešlápl. Prosebně upíral na čaroděje široce rozevřené vyděšené oči a mlčel.
„Upozorňuji tě, že moje trpělivost se právě vyčerpala. Kde ho máš?“
„Není tady,“ Zbyšek se přikrčil, jako by čekal ránu.
„Tak ho přiveď, u ďasa, na co čekáš?“ zuřil čaroděj.
„Já vám ho nedám,“ vypravil ze sebe Zbyšek tiše a jaksi omluvně.
Nastalo dlouhé tíživé ticho. Oba muži ztuhli jako zmrtvělé sochy a i vzduch v místnosti zhoustl k nedýchatelnosti.
Evžen si zoufal, že nesmí zasáhnout. Ovládl se jen s největším vypětím vůle a bezmocně se zmítal mezi touhou divoce na Zbyška řvát, že tohle přece nesmí, že porušení slibu ho zničí, a vražedným hněvem. Měl nepřekonatelnou chuť na místě rozervat na kusy toho chlapa, který Zbyška vlákal do smrtelné pasti, a na vlastní bezpečí se neohlížet. Zadrželo ho jen zdrcené vědomí, že stejně jako tenkrát, ani nyní nemá právo rozhodnout. To náleží jen Zbyškovi a Evženova zuřivost, nezměrná hrůza ani bolestná lítost na věci nic nezmění.
„Víš, co tě čeká?“ zeptal se čaroděj nevěřícně.
Zbyšek odevzdaně přisvědčil. Třásl se strachem a zdálo se, že se sotva drží na nohou. Nedal najevo žádný vzdor ani odpor, nepokoušel se bojovat ani uprchnout. Zůstalo jen smutně smířené odhodlání.
„Najdu si ho sám a ty skončíš v pekle,“ vyhrožoval cizinec.
„Tam, kde je, se nikdy nedostanete,“ řekl Zbyšek prostě bez jakéhokoliv náznaku výsměchu nebo triumfu.
„Lžeš, ty podvodníku prokletý!“ zaburácel čaroděj, jeho zklamaný vztek však naznačoval, že Zbyškovi věří. Rázem vypadal jako ztělesnění smrtelné hrozby.
Mladík už neodpověděl, jen zavřel oči. Ani nevykřikl, když z čarodějovy pravice vylétl oslnivý plamen a na místě ho sežehl.
Evženova nepříčetná nenávist vybuchla v plné síle. To poslední, co ještě spatřil, bylo zhroucené tělo cizince zabitého rozbouřenou mocí jeho magie a černý dým rozlézající se po místnosti.
Vzápětí se mu zatmělo před očima a smýkl s ním jakýsi divoký vír, který ho na okamžik zbavil smyslů. Návrat do vlastního těla představoval tisíckrát horší šok než jeho opuštění. Zkroutila ho šílená křeč. Bolelo to tak příšerně, jako by i jeho zasáhl smrtící plamen. Nedokázal se pohnout. Možná křičel, možná jen bezmocně chrčel, nebyl si jistý. Až po mučivě nekonečné době si začal matně uvědomovat, že se ho kdosi snaží pevně držet a vpravit do něj trošku nějakého lektvaru.
Ivan. Mluvil na něj, střídavě ho konejšil a zasypával nadávkami. Evžen postupně začal vnímat jeho hlas, ale smysl slov mu ještě unikal. Hlava mu třeštila a měl pocit, že nesnesitelná bolest ho rozdrtí. Vypít lektvar se zdálo jako nadlidský úkol.
Tekutina mu zaskočila, rozkašlal se, začal se dávit a ku podivu to pomohlo. Svíravý tlak na prsou se přece jen trochu zmírnil. Už volně polkl další doušek lektvaru a křeč konečně začala polevovat. Vyčerpaně se schoulil na tvrdé podlaze.
„Ty idiote,“ vztekal se Ivan. „Že ty sis nedával pozor, jak jsem ti říkal? Měl jsi teda zatracenou kliku, uvědomuješ si vůbec, co všechno se ti mohlo stát?“
Evžen se třásl a neodpovídal.
„Je ti aspoň líp?“ Rozčilený Ivan ho popadl za rameno a silou ho přinutil obrátit se.
Ke svému úžasu zjistil, že Evžen pláče.

***

Lysolaje, 2. března 1991 před půlnocí

Evžen byl pryč už přes tři hodiny a Jonáš definitivně ztratil trpělivost. Potřetí nebo počtvrté navrhl, aby se po něm šli podívat.
„Kdyby nám chtěl prozradit, co hodlá s Ivanem řešit, tak by to udělal,“ namítal Ambrož. „Akorát ho naštveš.“
„Jenže říct to měl, už protože jsme v průšvihu taky. A jak vlastně víš, že tam vůbec v pořádku dorazil? Co když ho zajali? Nebo zranili? Třeba leží dva kroky od baráku a potřebuje pomoc,“ rozčiloval se Jonáš. „Není pomalu vidět na krok, mohlo se mu stát cokoliv.“
„Někdo tady ale musí zůstat,“ připomněl Martin uvážlivě. „Jestli všichni vylezeme a zabouchnou se dveře, nedostaneme se bez Evžena zpátky.“
Jonáš ho sjel pohrdavým pohledem, jako by chtěl naznačit, že je mu jasné, kdo v relativně bezpečném úkrytu zůstane. Opatrně pootevřel a vykoukl na ulici.
Nic se nestalo.
„Nikde nikdo. Že by odtáhli?“
Všude bylo ticho a klid, po havranech ani jejich záhadných pánech ani stopy, bitku a obléhání připomínalo jen několik ztracených černých pírek v kalužích. Dokonce i mrtvá liška zmizela.
„Takže to zabalili?“ zadoufal Martin. „Je po všem?“
„To teda není.“ Evžen se nečekaně vynořil z mlhy jako duch. Byl podivně bledý, a ačkoliv se tvářil nezvykle klidně a ovládaně, vyzařoval z něj tichý nesmiřitelný hněv, který nevěstil nic dobrého a působil hrozivěji než okázalý výbuch.
„Máš ty informace, cos potřeboval?“ zeptal se Ambrož nejistě. Evženův výraz ho zrovna moc nepovzbudil.
Evžen krátce přikývl: „Teď už vím přesně, co musím udělat.“
„Tak mluv,“ vybídl ho Ambrož.
„Nejdřív si skočím pro svetr, je mi zima.“ Evžen bez dalšího zmizel v domě a na jejich tázavé pohledy nereagoval.
„Hele, co kdyby ses uvolil říct nám to hned,“ rozzlobil se Martin a rozběhl se za ním. „Jestli myslíš vystopovat je pomocí toho havraního peří, tak to jsme mezitím zkoušeli a nepovedlo se. A i kdybys to dokázal ty, pořád mají přesilu.“
Evžen si přetáhl svetr přes hlavu a chystal se něco odseknout, avšak vzápětí strnul a vyjeveně zíral na kamenné umyvadlo v rohu kuchyně.
V dálce se ozvalo jakési temné dunění. Zároveň z umyvadla z ničeho nic vystříkla voda, navíc blátivě zakalená, jako by pocházela rovnou z řeky a ne ze zdejšího kouzelného pramene. Ve studni se šplouchavě vynořila Evženova zelenovlasá známá z tržnice.
„Žene se strašná pohroma!“ křikla. „Schovejte se! Zachraňte se!“
Strop nad jejich hlavami se začal podivně chvět.
„Co…“ začal Martin udiveně, ale dívka už zmizela. Evžen ho prudce strhl s sebou.
Vrhli se ke dveřím, na prahu se však zarazili a vyjít na ulici se neodvážili. Ambrož s Jonášem se chvatně natlačili k nim.
S nocí se stalo cosi nepochopitelného.
Hrozivě zatažené nebe jako by kleslo těsně nad hřebeny střech. Zdálo se, že nebezpečně nízká černá oblaka celou vesnici zavalí.
Muži ohromeně sledovali, jak se obrovská masa vody nad jejich hlavami pomalu dává do pohybu. Zvolna se otáčela.
Zvedl se mohutný vichr, který rozmetal magickou mlhu. Bral dech, vrhal do očí stříkance bláta, rval větve stromů. Ze střech s třesknutím sjelo pár tašek. Ulicí se prohnalo všelijaké smetí, kusy dřeva, rohožky, dokonce jakési zapomenuté prádlo i s kusem šňůry.
„Pomozte mi zavřít!“ supěl Martin a marně zápolil s dveřmi. I místnost se naplnila mrazivým proudem vzduchu, který strhával všechny volně položené předměty, a po podlaze se dovnitř hrnula kalná voda plná ledové tříště. Prudce se ochladilo.
Evžen neposlechl, nejspíš ho ani nevnímal. Zůstal na prahu a fascinovaně třeštil oči na mraky protržené oslnivým světlem. Nikdy nic podobného neviděl. Na několik vteřin blesky vytvořily pravidelnou hvězdici s šesti paprsky, které se jako ohnivé jazyky táhly od obzoru k obzoru. Ve středu hvězdice cosi zazářilo mrazivě chladným svitem.
Evžen se neudržel na nohou. Strašlivá ochromující síla neznámé magie ho srazila na kolena.
V příštím okamžiku neuvěřitelné blesky zmizely a ohlušující zahřmění otřáslo zemí i nebem. Rozervaná oblaka se zřítila. Vypukla strašná bouře a krajinu rázem zasypal ne sníh nebo kroupy, ale proudy vody a obrovské kusy ledu. Vyděšený Evžen se mimoděk podvolil něčím rukám, co ho rvaly do úkrytu uvnitř domu. Tomuhle běsnění beztak nedokázal vzdorovat a ukojení zvědavosti nestálo za vážné zranění.
Vichřice se s pustošivým rachotem v mžiku přehnala, rozplynula se a zanechala za sebou spoušť.
Lidé zděšeně vybíhali ven, zjišťovali vzniklé škody a zmateně se dohadovali, co to jen mohlo být. Čarodějnické domy tolik neutrpěly, ale většina obyčejných si zoufala. Vyvrácené ploty, rozbitá okna i střechy, zpřetrhané dráty, rozervané trubky… Voda, která ještě před chviličkou proudila ulicemi jako dravý proud, rázem zmrzla, místy dokonce zůstaly zřetelné vlny. Třeskutý mráz lepil nosní dírky a téměř pálil, jako by byl leden a ne začátek března.
„Co to bylo?“ vydechl Ambrož.
Evžen už tam však nebyl. Bratranec ho po několika okamžicích objevil u vedlejšího domu. Pokoušel se vyprostit souseda z hromady trosek zříceného přístřešku, zatímco jeho matka zoufale pobíhala okolo, smekala se po zledovatělé zemi a v marné snaze pomoct spíš překážela. Evžen se příliš nerozpakoval použít kouzlo, aby mladíka dostal ven co nejrychleji a nejšetrněji. Utajení je sice užitečná věc, ale tady právě magie způsobila neštěstí a je tedy na čarodějích, aby se postarali o nápravu.
Ostatní kouzelníci smýšleli většinou podobně a následovali Evženova příkladu. Horečně se pustili do vyprošťování a ošetřování zraněných a zahlazování nejhorších škod. Na dohadování, co bylo příčinou magické bouře, prozatím nebyl čas.
Ještě netušili, že záhadná blesková kalamita nepostihla jen Lysolaje, ale celý kraj na západ od Prahy. V Suchdole byl dokonce jeden mrtvý, jakýsi člověk se vracel domů pozdě v noci a nestačil se schovat. Zraněných byla spousta a škody se zatím daly těžko odhadnout.
Konečně se začali sjíždět hasiči a sanitky a čarodějové se raději stáhli. Teď už si obyčejní poradí sami. Zítra se sousedé nejspíš probudí s pocitem, že se jim zdál hodně divný a divoký sen. Někteří si možná budou pamatovat něco víc, ale na tom tolik nezáleží. Nikdo jim neuvěří, žádný kouzelník nebude ochotný fantastické vzpomínky a dohady o nepochopitelné moci některých obyvatel vesnice podporovat, a tak se z šílené noci brzy stane jen barvitá a dramatická historka, kterou nikdo nebude brát moc vážně.
Liškomágové se unaveně sešli v hloučku před Evženovým domem.
„Podívejte,“ ukázal znechucený Ambrož na oblohu. Vyjasnilo se a proti tmavě modrému nebi se rýsovaly siluety tří havranů. „Vracejí se, potvory.“
„Copak ani tohle nestačilo?“ zasténal Martin vyčerpaně.
Evžen zimomřivě zkřížil paže na hrudi, opřel se zády o zeď a na okamžik přivřel oči. Náhle zatoužil svalit se do postele a spát jako zabitý až do odpoledne. Nicméně musel se překonat a vydržet, protože to nejhorší ho teprve čekalo.
„Chtějí mě, mají mě mít,“ zamumlal, přejel si obličej studenýma rukama a narovnal se.
„Cože? Co chceš dělat?“ vyděsil se Ambrož.
„Vzdát se jim,“ přiznal Evžen.
„Ale to přece… ty ses zbláznil…“
Evžen vážně zavrtěl hlavou: „Ne, já vím, co dělám. Nic jiného je nezastaví.“
„Víš jistě, že chtějí tebe?“ Martin se s obavou díval nahoru. Havranů přibývalo. Zatím jen zvolna kroužili nad vesnicí, ale už jejich přítomnost okamžitě vrátila zpátky všechny stísněné pocity, které usilovné záchranné práce dočasně zahnaly.
„Naprosto jistě,“ potvrdil Evžen.
„Pak by to možná řešení bylo… Snad by konečně dali pokoj.“ uvažoval Martin. Ta představa by se mu celkem zamlouvala. Kdyby Evženova oběť nebyla příliš vysoká cena za mizivou naději.
„To neříkej ani ze srandy,“ zakřikl ho Jonáš okamžitě. „Evžene, napadlo tě vůbec, co s tebou hodlají provádět? Nezdá se mi, že tě chtějí jen pozvat na kafe.“
Evžen se ušklíbl.
„Ať tě ani nenapadne se jim ukázat,“ pokračoval Jonáš rozčileně. „Co když tě zabijou na fleku?“
„Myslím, že ne.“ Evžen se mimoděk dotkl ještě pořád citlivého šrámu na tváři. „Kdyby mě prostě chtěli zabít, mohli to už dávno udělat. Potřebují mě živého.“
„Ale…“ Ambrož se zajíkl. Chtěl vyslovit tolik námitek najednou, že ze sebe nakonec nevypravil nic, jen nesouhlasně kroutil hlavou a rozhazoval rukama.
„Poslyš,“ Evžen mu konejšivě položil dlaň na rameno a usilovně předstíral klid, „sám ještě nerozumím všemu, ale vydat se jim musím. Dobrovolně. Nemůžu čekat, až si mě najdou sami, a zatím ti to ani nemůžu vysvětlit. Na každý pád tohle,“ ukázal rozmáchlým gestem na poničenou ulici plnou ledu, „zdaleka neznamená konec. Jestli nic neudělám, kdo ví, co se ještě strhne a kdo to odnese.“
„Odneseš to v první řadě ty,“ namítl Ambrož.
„Doufám, že mi poskytnou trochu času.“ Evžen si vjel prsty pod límec svetru, vylovil zlatý řetízek se svým ochranným kamenem, který nosil na krku schovaný pod oblečením, a sundal si ho. Vtiskl drobný granát Ambrožovi do dlaně.
„Co s tím?“
„To je můj amulet, nic osobnějšího nemám. Mohl by prolomit bariéru, protože já jsem pro ně cizí a tudíž rušivý element. Snad se vám podaří vystopovat mne a konečně tak najít to jejich hnízdo. Spoléhám na vás, že seženete pomoc. Účinnou,“ zdůraznil. „Jsou strašně silní, nezapomeňte na to.“
„Co když to nepůjde,“ mumlal Martin zaraženě.
„Tak si nějak poradím sám,“ pohodil Evžen hlavou s hranou sebedůvěrou, ale hlas se mu přece jen trochu zatřásl.
Ambrož ho chytil za paži: „Evžene, nedělej to. Tebe zabijí a potom se stejně vrátí. Zbytečnou frajeřinou ničemu nepomůžeš. Mysli aspoň trochu na svoji rodinu.“
Evžen se mu vážně podíval do očí: „Právě že myslím a nemám na vybranou. Až bude po všem, vysvětlím ti to.“ Pohnul se, aby vyšel ze stínu.
Ambrož ho s povzdechem pustil. Přijde vůbec nějaké „po všem“? Bylo mu však jasné, že bratranec je pevně rozhodnutý a ani násilím ho nezadrží. Zalitoval, že tu není Xénie. Ta by ho nepustila ani za nic. Blesklo mu hlavou, jestli náhodou Evžen neměl tuhle šílenost v plánu od začátku a právě proto neposlal svou ženu pryč. Ačkoliv… spíš ne. Zřejmě se tak rozhodl po tom záhadném rozhovoru s Ivanem. Měl by se ho zeptat, co vlastně řešili, a na Evženovo tajnůstkaření nebrat ohled. Je to přece otázka života a smrti…
Evžen už na nic nečekal, nechtěl slyšet další námitky. Proměnil se v lišku a opatrně vyrazil hlubokým stínem na konec ulice a ven na pole. Tlapky mu klouzaly a v jeden okamžik zauvažoval o přemístění, ale hned ten nápad zavrhl. Ve vzduchu bylo příliš mnoho magie. Mohl by se ztratit. I malé minutí cíle by mohlo všechno zkomplikovat.
Havrani začínali kroužit v nižších a sevřenějších kruzích. Hledají ho. Nezbývá moc času, než ztratí trpělivost.
Cítil, že jeho přátelé se rovněž proměnili a následují ho. Neohlížel se, předstíral, že o tom neví. Jen doufal, že budou jeho plán respektovat a nepokusí se v poslední chvíli ničemu bránit.
Konečně byl na volném prostranství. Několika skoky se vzdálil od keřů, vrátil se do lidské podoby a pomalu se vzpřímil.
Srdce mu bušilo jako splašené. Snažil se sice tvářit sebejistě, ale ve skutečnosti strach měl. Představa, co a proč mu chtějí udělat, ho začínala děsit čím dál víc. On na rozdíl od ostatních pochopil vzkaz, který představovala zavražděná liška. Jestli jeho gesto nepostačí, aby dosáhl svého cíle, bude navíc jeho oběť zbytečná.
Mechanicky pozvedl ruku a naposledy zaváhal. Bez svého ochranného granátu si připadal zranitelnější než kdykoliv jindy. Ještě si ho nevšimli… ještě by mohl couvnout a pokusit se vymyslet jiné řešení…
Ne, žádné není. Odhodlaně křísl drápky a vykouzlil světelnou sféru. Zůstal stát v ozářeném kruhu jako jasně viditelný terč a bez dechu čekal. Spatřili ho? Sféra ho trochu oslňovala a pohyblivé stíny ho mátly, takže nedokázal nic rozeznat, a nebyl si jistý, jestli slyší havraní křídla nebo jen vítr.
Aby se uklidnil, začal v duchu počítat. Pomalu napočítal do dvaceti a stále se nic nedělo. Zmocnila se ho nesnesitelná netrpělivost, skoro horečka. Cokoliv bude lepší než tohle bezmocné čekání.
Hlasitě zahvízdal na prsty.
Po několika okamžicích se tma na hranici dosahu sféry podivně zavlnila. Už jsou tady. Teď už havrany zřetelně uslyšel. S krákáním kroužili okolo a stahovali se stále blíž.
Evžen se vylekaně ohlížel, otáčel se a bezděčně uhýbal, nemělo to však smysl. Byli všude. Obklopil ho černý vír. Špičky křídel se občas téměř dotkly jeho tváře nebo ramene, hrozivé zobany klapaly a ostré skřehotání málem ohlušovalo. Zatočila se mu hlava, jen stěží udržel rovnováhu.
Nevydržel to, rozmáchl se a kouzlem od sebe nesnesitelné hejno odmrštil. Čekal bolestivou odvetu a připravil se na vytvoření štítu, ale havrani nezaútočili a ku podivu se vznesli vzhůru.
Evžen vydechl a vzpamatoval se. Zaclonil si oči dlaní, zaostřil pohled a rozpoznal ve slabém světle několik tmavých postav. Neviděl jim do tváře, ale byl si jistý, že na něj upřeně zírají. Náhle do něho vjel vztek.
„Na co ještě čekáte?“ vyprskl podrážděně. „Tady mě máte, tak přestaňte s tím divadýlkem.“
Postavy se pohnuly. „Jsi Evžen Vulpes?“ promluvila jedna z nich napjatě.
Ženský hlas ho překvapil. „Ano, to jsem já,“ odpověděl hlasitěji, než chtěl.
Okamžitě na něj padla síť, omotala ho a podrazila mu nohy.
V pádu ještě stačil zaznamenat výkřik a jasný stříbrný záblesk. Jeden z únosců se zhroutil a ostatní jako na povel vypálili smršť kouzel kamsi stranou.
Ihned mu došlo, co se stalo. Některý z jeho ukrytých příbuzných nevydržel nečinně přihlížet a zaútočil. Nejspíš Jonáš. Evžen úpěnlivě zadoufal, že se jim podařilo uniknout. Sám už nemohl udělat nic.
Síť s ním neurvale smýkla a potom se všechno rozmazalo. Přemístili se.

***

Trója, 3. března 1991

Místnost zalévalo prudké světlo. Evžen honem přivřel oči.
Ležel na boku na docela měkkém koberci, ale než se stačil trochu rozkoukat, kdosi do něj surově kopl těžkou botou, div mu nevyrazil dech.
Převalil se a vzápětí dostal druhou ránu z druhé strany. Vykřikl a pokusil se kouzlem roztrhnout síť, ve které byl stále zamotaný, avšak než se mu to podařilo, sesypaly se na něj další kopance a údery pěstí. Stočil se bezmocně do klubíčka a jen koutkem oka postřehl, jak nad ním divoce poskakují dva chlapi v rozevlátých pláštích a cosi řvou. Nějaká žena pro změnu křičela na ně. Evžena to ještě víc zmátlo. Měl pocit, že by jim měl rozumět, ale přitom přesný smysl slov nechápal. Až po další vteřině mu došlo, že to je jiný jazyk. Ovšem. Jsou z Lužice. To mu teď ale není nic platné.
Zaťal zuby, napjal síly a síť konečně povolila. Jeden z hromotluků odletěl stranou sražený jeho kouzlem.
Druhého zadržela ta žena sama a oba přísně okřikla.
Evžen ji poznal podle hlasu, byla to ta, která ho oslovila venku na poli. Ona tady zjevně velí. Muži neochotně poslechli a stáhli se.
S námahou se zvedl na lokti a rozhlédl se. Zjistil, že se nachází v jakémsi sklepě nebo skladu, protože jinak prázdná místnost neměla okna.
Muži byli tři, kromě dvou rváčů ještě elegantní padesátník, který vypadal jako vysoký úředník. Evžen usoudil, že tenhle se na něj nejspíš před časem vyptával, odpovídal Ambrožově popisu. Jeho pozornost však upoutala hlavně statná tmavovlasá žena v popředí.
Vzhlédl k ní a při pohledu do jejích temných ledových očí ho zamrazilo. Stejné oči už jednou viděl.
„Moc dobře sis tu past nepromyslel. Naše sestra útok naštěstí přežila a za pár hodin bude v pořádku,“ promluvila žena česky.
Evžen konečně pochopil důvod předchozího bití. Domnívají se, že Jonášův útok byla předem domluvená léčka. Nezačíná to zrovna nejlíp.
Zbavil se zbytku sítě, pomalu a ztěžka se posadil a neubránil se ironickému úšklebku. Blesklo mu hlavou, že když už se schválně nechal zajmout, asi by se hodilo čelit jim hrdě a vzpřímeně, jenže naražená žebra ho bolela a cítil se tak strašně unavený, že se mu vstávat prostě nechtělo. Patetické nesmysly si protentokrát odpustí a radši zůstane sedět na zemi.
Tmavá čarodějka se k němu bleskurychle sklonila, zaleskl se kov a než Evžen stačil nějak zareagovat, měl rázem obě ruce spoutané železnými náramky.
„Liškomágům není co věřit,“ poznamenala žena uštěpačně. „Ale železo tě zkrotí, že? Teď jsi bezmocný. Víme o tobě mnohem víc, než bys čekal.“
Evžen nehnul brvou, ale v duchu se podivil, jak na tohle u Želmíra přišla. Že mu železo překáží a brání v některých kouzlech, to byla pravda, ale nemělo to nic společného s faktem, že je liškomág. Prostě jen souzněl mnohem lépe s kameny a dřevem než s kovem tak blízkým ohni, což občas znamenalo omezení a nepohodlí, ale ne že by to úplně ochromilo jeho magickou moc. Vyvracet jí omyl však rozhodně nehodlal.
„Tohle je zbytečné,“ ozval se naoko rozhořčeně. „Přišel jsem přece dobrovolně.“
„Pravda,“ připustila žena neochotně. „Máš sice skoro čtyřicet let zpoždění, ale konečně jsi splnil, co ti bylo souzeno. Ovšem jestli sis myslel, že tím zachráníš svoji vesnici, tak ses přepočítal. Vyřídíme si to s nimi, jen co dokončíme naše Dílo.“
„Co se s ním budeme vybavovat, už jsme si s ním užili potíží až až,“ přerušil ji netrpělivě jeden z bratrů a rozmáchl se.
Evžen ucítil ještě palčivé šlehnutí nějakého kouzla, zatmělo se mu před očima a pak už nic.
Vzbudil se v tichu a úplné tmě. Ležel na břiše na nějaké halabala poskládané hrubé dece. Marně se pokoušel odhadnout, jak dlouho byl bez sebe.
Několik okamžiků se musel nutit, aby se vůbec pokusil o pohyb, protože si připadal, jako by ho přejel parní válec. Bolelo ho snad úplně všechno. Se zaťatými zuby se pokusil nadzvednout. Nešlo to. Na vteřinku zpanikařil, až pak si uvědomil, že je spoutaný. Do zápěstí se zařízly nehybné železné kruhy.
Snažil se pohnout aspoň zdřevěnělými prsty a vykřesat světlo. Na podruhé to zvládl a zjistil, že má ruce a asi i kotníky nohou sevřené v pevných okovech a aby toho nebylo málo, ze všech stran ho obklopuje tlustá železná mříž.
Znechuceně odfrkl. Skončit zmlácený, celý rozlámaný a trapně zavřený v kleci, to je teda zatraceně ponižující. Měl by se ale přestat litovat a rychle něco vymyslet, než ho přijdou dorazit.
Proměnil se, vyvlékl tlapky z náramků a pokusil se odemknout mříž. Marně. Složité zamykací kouzlo zakované do železa přesahovalo jeho možnosti. Čáry by možná pomohly – jenže by je musel udělat zvenčí. To je k ničemu. Připravili se na něj po čertech dobře.
Zrovna přemýšlel, jak celou klec rozbít, když postřehl zašramocení u dveří. Bleskurychle se vrátil do původní polohy a sfoukl sféru. Napjatě čekal, co bude.
Místnost se ozářila mihotavým světlem. Vešla plavovlasá žena, kterou dosud nezahlédl. Nesla tác zakrytý ubrouskem. Nad ženiným ramenem se volně vznášela lampička se svíčkou.
Žena si beze slova klekla vedle klece a pátravě se na Evžena zadívala. Když zjistila, že je vzhůru, opatrně prostrčila mezi mřížemi šálek s hustou polévkou.
Evžen k tekutině podezřívavě přičichl. Měl příšerný hlad i žízeň, ale zrovna teď potřeboval jasnou hlavu. Nechat se omámit nějakým pochybným lektvarem neměl zapotřebí. Necítil však nic neobvyklého, a tak pokušení neodolal.
Žena spokojeně přikývla a pomohla mu šálek přidržet, aby mohl teplý vývar pohodlně vypít i se spoutanýma rukama. Chutnal dobře a Evžen se začal v duchu divit, proč najednou tolik péče, zvlášť když vytáhla nádobku s nějakou mastí, vyhrnula mu svetr a tričko a začala mu natírat pohmožděná záda. Evžen s úlevou cítil, jak bolesti ustupují a ztuhlé svaly se uvolňují. Přesně tohle potřeboval.
„Proč se o mě tak staráš?“ vyhrkl zvědavě.
Zaváhala, uhnula pohledem a odpověděla německy: „Nerozumím.“
Evžen zadoufal, že jeho poněkud zrezivělá němčina bude na rozhovor stačit, a zopakoval otázku: „Proč to děláš?“
Téměř se usmála, zřejmě ji příjemně překvapil, když promluvil v jejím jazyce. „Potřebujeme, abys byl v dobré kondici, až se bude konat rituál,“ vysvětlila věcně a klidně, jako by šlo o úplně běžnou věc.
„Kolik mám času?“ vydechl.
„Do poledne.“ Zamračila se námahou, jak se snažila dosáhnout na jeho druhý bok. Nebylo tak snadné ošetřovat ho skrz úzké mezery v mříži. „Nemůžeš se trochu natočit?“
„Nemůžu.“ Evžen významně pohodil hlavou k železným okovům na zápěstích.
Žena zamyšleně svraštila obočí. „Opravdu nemůžeš nic dělat, když jsi spoutaný železem?“ zeptala se nejistě.
Evžen se musel hodně ovládnout, aby udržel vážnou tvář: „Kdo vám to řekl?“
„Někdo, kdo tě dobře zná,“ odvětila vyhýbavě. „Ublížil jsi mu a teď je s námi.“
„Kdo to je?“ vyhrkl užasle.
Znovu se maličko a skoro omluvně usmála: „Nedokážu vyslovit jeho jméno.“ Přitiskla zkřížené prsty na zámek, odtáhla je od sebe a zašeptala cosi nesrozumitelného.
Klec se otevřela. Čarodějka o krůček odstoupila a s obavou čekala, co se stane. Evžen však ležel klidně a nehýbal se, a tak si znovu klekla a pokračovala v práci. Nemohla si nevšimnout starých jizev. Ten už má dost za sebou, napadlo ji mimoděk. Bude ho skoro škoda, je to docela pěkný chlap. Ale nedá se nic dělat, pro ně má cenu jen jako vhodná oběť. Soucit rozhodně není na místě.
„Máš děti?“ napadlo ji náhle.
„Mám. Čtyři,“ odpověděl Evžen po pravdě.
Čeká ho sice strašlivě krutá smrt v ještě mladém věku, ale svým způsobem je šťastnější než oni. Nikdy o tom nemluvili, ale všichni tušili, proč rodina zůstává bez potomků. Černá magie si vybírá daň různým způsobem… Možná až…
Už myšlenku nedokončila. Muž pod jejíma rukama nečekaně zmizel. Rezavé liščí tělo se vysmeklo z pout jako blesk a než se nadála a aniž si uvědomila, jak se to přesně stalo, sama se ocitla uvnitř klece a mříž za ní zaklapla.
Nadechla se ke zděšenému výkřiku. Lišák však jen blýskl očima, nepatrně pohnul tlapkou a nedokázala ze sebe vydat ani hlásek. S hrůzou bezmocně sledovala, jak osvobozený zajatec vyklouzl ze dveří.
Připravil se k boji, ale nikde nezaznamenal živou duši. Tím lépe pro něho. Rozhlédl se ve světle pochodně na stěně vedle zárubně a užasl. Čekal chodbu nebo další obyčejnou místnost, ale ocitl se v tak rozlehlém sále, že nedokázal dohlédnout k protější zdi ani rozeznat strop. Připadal si strašně maličký.
Blonďatá samaritánka se jen tak snadno ven nedostane. Evžen dveře zvenčí zapřel nejodolnější kouzelnou závorou, jakou uměl, a po špičkách se vydal okolo ponurého sálu, aby našel nějaký východ.
Čím dále postupoval, tím více sílil jeho pocit, že v rozlehlé prostoře není sám. Nikoho neviděl, ale byl si stále jistější, že tam někdo je. Nebo spíš něco.
Zkoumavě se dotkl hrubé omítky a rázem mu bylo jasné, že obrovský podzemní prostor vznikl díky magii. Zeď byla spletitými kouzly úplně protkaná. Jeho dojem, že ho cosi sleduje, však nezpůsobily stěny.
Ono něco se nacházelo uprostřed sálu. Co to může být? Duch? Zvědavost zvítězila nad opatrností a Evžen si troufl opustit relativní bezpečí u zdi a vyjít do volného prostoru.
Po asi třiceti krocích se zarazil. Ještě zdaleka nedospěl do středu sálu, ale pokračovat dál se už neodvážil.
Několik metrů před sebou rozeznal čáry vyryté do hladké kamenné podlahy a všechny chlupy se mu zježily. Pokud mohl posoudit, gigantický obrazec byla ta nejsložitější a nejspletitější ankaba, jakou kdy vůbec zahlédl. Nedovolil si ani hádat, jak vznikla a co znamenají použité znaky. Nerozuměl by jí, ani kdyby ji viděl celou.
Ankaba držela to neznámé nepopsatelné cosi. Nedalo se to zachytit běžnými smysly, ale přesto to dokázal vnímat a ztuhl hrůzou. Nebyl to duch. Bylo to živé. Nemělo to žádnou barvu a zároveň jakoby všechny. Měnilo to tvar nebo to snad mělo nejroztodivnější tvary, všechny zároveň, bylo to nepatrné i obrovské, lehčí než dech a k neunesení těžké, vyzařovalo to světlo temnější než nejčernější tma a oslnivější než žhoucí slunce. Šel z toho spalující mráz a především drtivá, ochromující a zvráceně přitažlivá síla. Zděšeného Evžena napadlo, že to vypadá, jako by se magie nějakým nepochopitelným způsobem zhmotnila a ožila vlastním životem. Jeho věznitelé mají pod kontrolou strašlivou moc.
Nevěděl, na jak dlouho zapomněl na čas i na svoje nebezpečné postavení, jen tam téměř bez dechu strnule stál. Srdce mu bušilo až v krku. Instinktivně vytušil, že to příšerné cosi má vlastní vědomí a že zaznamenalo jeho přítomnost. Nejen to. Jako by ho to přímo vítalo. Děsilo ho to k smrti a zároveň neodolatelně fascinovalo a vábilo.
Bezděčně se posunul blíž a tichý zvuk vlastních kroků ho vytrhl z omámení. Zmobilizoval veškerou vůli, přinutil se couvnout a pak prostě utekl zpátky ke zdi.
Už neváhal s rozsvícením sféry. Strach ho poháněl pryč odtud, jen aby už byl z dosahu té obludné magie. Raději se porve s deseti černokněžníky najednou, než aby zůstal v zakletém sále o vteřinu déle, než bude nutné.
Za okamžik objevil úzké příkré schody vedoucí ke sklápěcím dveřím ve stropě a spíš vylétl, než vyběhl nahoru.
Zaškrábal na dřevěnou desku a vrátil se do lidské podoby, aby ji mohl opatrně nadzvednout. Spatřil proužek mdlého denního světla. Nic se nedělo, nikoho neslyšel ani necítil, a tak se odvážil vystrčit hlavu. Naštěstí liduprázdno.
Rychle se vyhoupl nahoru a s úlevou nechal poklop zapadnout. Bylo téměř neuvěřitelné, že obyčejná a jen částečně zařízená sklepní místnost s malými zamřížovanými okénky u stropu pod sebou skrývá takovou hrůzu.
Vtom se rozlétly dveře. Evžen se bleskově otočil a pohotovým štítem odrazil poutací kouzlo. Vzápětí utrpěl další šok za několik posledních minut.

***

Trója, 3. března 1991, okolo desáté dopoledne

Jetřichovi se konečně podařilo nenápadně se vytratit a jít se po Evženovi podívat.
To si mohl myslet, že lišák mezitím nezahálel. Zatím byl příliš konsternovaný, ale v jeho očích už začínaly doutnat nebezpečné plamínky, a tak Jetřich neponechal nic náhodě a rovněž si rychle vytvořil štít. Volnou rukou máchl za sebe, aby zatarasil dveře.
Oba muži ztuhli uprostřed pohybu jako živý obraz a obezřetně se pozorovali. Zdálo se, že ani jeden nechce přerušit dlouhé ticho jako první.
Jetřich měl výhodu na své straně, ale ani on se neubránil překvapení. Teprve teď si naplno uvědomil, že skutečně uplynuly tři roky. Na Evženovi to bylo znát. Přibylo mu pěkných pár vrásek a zrzavé vlasy i strniště na hubených tvářích jako by začínaly nenápadně šedivět. Unavené stíny kolem očí mohla způsobit i předchozí těžká noc a poraněný obličej mu na svěžesti taky nepřidal, ale dřív takhle přepadle nevypadal ani po zápase s morousem. A vida, chybí mu poslední článek malíčku na vztažené levé ruce, která udržuje štít v rovnováze. Kdo ví, co všechno mezitím vyváděl.
Evžen se usilovně snažil vzpamatovat ze šoku. Jetřich byl ten poslední, koho by se tu nadál. Ani zmínka blonďaté čarodějky o spojenci s nevyslovitelným jménem mu nic nenapověděla.
Ne že by na něj úplně zapomněl, to dost dobře nešlo. S vlastním podílem viny na důsledcích jeho podrazu se vyrovnával dlouho a těžko a věděl, že výčitek svědomí kvůli dívce, kterou zabil černým kouzlem, se nezbaví až do smrti. Avšak od chvíle, kdy ho za trest proměnil v kus kamene, se toho událo příliš mnoho, hodně věcí se změnilo, čas utíkal neuvěřitelně rychle. Na Jetřicha myslel stále méně a postupně ho úplně pustil z hlavy. Ačkoliv si během současných událostí chtě nechtě musel znovu vybavit celou tu příšernou hrůzu, kterou prožil v Konfrštově domě a na onyxovém oltáři, bývalý kamarád mu na mysl nepřišel. Ani ve snu by ho nenapadlo, že ze svého kamenného vězení unikne. Teď si připadal, jako by potkal strašidlo.
Napjaté mlčení už trvalo příliš dlouho. Evžen nakonec nevydržel: „Jak ses dostal ven?“
Jetřich si napůl oddechl. Čekal mnohem ostřejší reakci. „To oni,“ vysvětlil po pravdě. „Náhodou mě našli a zachránili.“
Evžen se ušklíbl: „Tak to ti gratuluju k bezva kamarádům. Předpokládám, že se o tebe z čiré dobroty starají ještě líp než Konfršt, takže žádná nouze ti nehrozí.“
„Nezáleželo to na mně,“ zabručel Jetřich a pokusil se o vstřícné gesto. Okamžitě však zas strnul, když viděl, jak se Evženovy oči výhružně zúžily, a vzdychl: „Doufal jsem, že moje varování pochopíš a zmizíš co nejdál odtud. Mohlo mě napadnout, že jim naopak nakráčíš přímo do rány. Vůbec ses nezměnil.“
Evžen se zamračil: „Chceš si snad povídat o starých dobrých časech?“
„Ty pořád nic nechápeš, co?“ Jetřich se rozhodl riskovat. „Podívej se. Ruším svůj štít.“ Skutečně to udělal a s obavou čekal, co Evžen na to.
Evžen se nepohnul. Mohl by teď snadno zaútočit a vyřídit ho raz dva. Je silnější. Ale zaklít ho znovu? Nebo dokonce zabít? Tenkrát v zoufalství nad Daninou smrtí udělal, co považoval za správné, a nikdy toho nezalitoval. Zrada stála v jeho žebříčku neprominutelných činů hodně vysoko. Jenže s odstupem času už nedokázal být stejně nesmiřitelný. Jetřich nemá nárok na jeho odpuštění, ale vyslechnout ho může, za to nic nedá.
„Dveře jsou zamčené zevnitř,“ pokračoval Jetřich naléhavě. „Všichni jsou nahoře, nikdo nás tu nemůže překvapit. Takže tě prosím, aby sis aspoň poslechnul, co ti chci říct. Snad potom uznáš, že se potřebujeme navzájem.“
Evžen drobným gestem odstranil vlastní bariéru a vyčkávavě se opřel o stůl.
Jetřich se pokusil o úsměv: „Takhle je to lepší…“
„Na zbytečné žvanění nemám náladu ani čas,“ upozornil ho Evžen nepřátelsky. „O co té tvé partě zatraceně jde a k čemu mají tu divnou věc dole?“
„Není to tak docela moje parta, už jsem ti řekl, že jsem neměl na vybranou,“ ohradil se Jetřich. „Ale řeknu ti, co vím.“
„A nezkoušej mi lhát,“ připomněl ještě Evžen stroze. „Spusť.“
„Ta věc tam dole…“ začal Jetřich. „Naskakuje mi husí kůže, jen na to pomyslím… Včera o půlnoci to stěhovali sem, proto ta bouřka. Říkají tomu Dílo a je to strašně mocné kouzlo. Nějaký jejich pradědeček ukradl návod v Budči a od té doby to skládají dohromady, dělají na tom už v kolikáté generaci. Prý pochází od samotného malého Vašíka.“
Evžen vykulil oči a poněkud pobledl: „U Želmíra, co to má společného se mnou?“
„Kouzlo ještě není hotové. Chybí jim poslední přísada.“ Jetřich si odkašlal a rozpačitě uhnul pohledem. „Abys věděl, chtěli po mně, abych tě zajal. Udělal jsem ze sebe naschvál hlupáka, dělal jsem, že jsem to nepochopil, a místo toho jsem jim přinesl srdce obyčejné lišky. Nechtěj vědět, co se strhlo, ale uvěřili, že jsem prostě pitomec, a vyrazili pro tebe sami. Tak jsem jim aspoň nakecal to s tím železem.“
„Takže tos byl ty,“ vydechl Evžen a otřásl se. „Jen pro tvou informaci, jmenovala se Mája. Žila v Šárce a loni odchovala první liščata,“ dodal s hněvivým důrazem. Pro něj neexistoval rozdíl mezi zabitím lišky nebo člověka.
„Nic lepšího mě nenapadlo,“ připustil Jetřich a omluvně rozhodil rukama.
Bude to muset brát, jak to je. Evžen svraštil obočí: „Dejme tomu. Ale pořád mi není jasné, proč jdou zrovna po mně. Martina Rapose už skoro měli a pustili ho.“
„Lubina, to je šéfka, mi to zkoušela vysvětlit. Pokud se mi to podařilo pochopit, jde zhruba o to, že se jim nehodí srdce jakéhokoliv liškomága. Musí to být muž, musí být dospělý, narozený o beltainu, musí mít nějaké konkrétní vlastnosti a být naprosto čistokrevný bez příměsi jiného druhu, je to komplikované a podrobnosti nevím. Mají strašně složitý horoskop a podle toho si to spočítali. Za poslední dvě generace se vyskytli tři vyhovující.“
Jetřich se uvolnil, teď když Evžena zaujalo jeho vyprávění, se začal cítit docela bezpečně. Přitáhl si židli, posadil se a pokračoval: „Ten nejstarší prý umřel jejich otci pod rukama, takže jeho srdce se už použít nedalo. Druhý byl nějaký kluk, počítali s ním a sledovali ho, ale on se nešťastnou náhodou zabil v asi třinácti nebo čtrnácti letech. Zbýváš jen ty. Další použitelný liškomág se má prý narodit někdy za sedmdesát roků a tak dlouho už čekat nemůžou, protože tahle generace nemá děti. Je to buď teď, nebo nikdy, a tak nechtěli nic ponechat náhodě. Teda, nevím, jestli mi rozumíš, já říkám oni, ale myslím vlastně i rodiče těchhle těch. Ti už jsou dávno mrtví.“
„Chápu. Dál,“ pobídl ho Evžen netrpělivě, sotva se na chvíli odmlčel.
„Dál bych toho moc nevěděl, kdybych náhodou dneska ráno neslyšel, jak se o tom Lubina baví se svým manželem,“ podotkl Jetřich. „Je to trochu zmatené. Prostě jejich otec usoudil, že nejjednodušší bude, když tě unese už jako dítě a bude si tě hlídat, dokud nevyrosteš. Nachytal prý proto na nějakou fintu tvého tátu, jenže to dopadlo jinak, než čekal, a nejspíš se zabili navzájem. Hele, to je zvláštní,“ uvědomil si náhle. „Nikdy ses o tátovi nezmínil. Ani jsem nevěděl, jak se jmenoval.“
Evžen se prudce napřímil a napětím sotva popadal dech: „A teď to víš?“
Jetřich se zatvářil udiveně, ale odpověděl: „Zbyšek, ne? Proč?“
Evžen pocítil nesmírnou úlevu. Jako by dlouho nosil těžké břemeno, aniž si to uvědomoval, a teď z něho ta tíha klouzala dolů. Jetřich vyslovil jméno. Lubina zřejmě dokázala o Zbyškovi volně mluvit a stejně tak i Jetřich, který její vyprávění udržel v paměti. To znamená jediné. Ta šílená rodina se považuje za přímé dědice odkazu Zbyškova vraha a Lubina uznala, že Evžen svým dobrovolným příchodem splnil dávný otcův slib. Zlomil tak prokletí, zatracení pominulo a Zbyškova osvobozená duše může konečně spočinout v pokoji. Zaplavil ho téměř fyzický pocit čiré radosti. Připadal si najednou lehký a plný výbušné energie a nejraději by hlasitě jásal. Nebezpečná rodina černých mágů i s Vašíkovým kouzlem se mu rázem zdála jako nicotná lapálie. Teď už ho nic nezastaví.
„Co je s tebou?“ podivil se Jetřich. „Záříš jak vánoční stromeček.“
Evžen se usmál: „To nic. Pokračuj.“
Jetřich si ho pochybovačně změřil, ale poslechl: „Už toho moc není. Jejich otec byl teda mrtvý, oni ještě malí, takže se ten kolotoč pochopitelně na čas přerušil. Potom sháněli krev jednorožce a dračí oheň a kdesi cosi. Měli na práci jiné věci, a tak co se týče tebe, dohodli se s Konfrštem.“
Evžen se zarazil a jeho euforie začala zvolna slábnout: „To bys mi měl vysvětlit pořádně.“
„Vždyť přece víš, co se stalo.“ Jetřich pro jistotu vstal a znovu zaujal obranný postoj. Chvilkové příměří nejspíš právě skončilo.
„Vypadalo to jako náhoda,“ poznamenal Evžen a div ho neprovrtal pronikavým pohledem.
„Taky že ano,“ chytil se toho Jetřich rychle. „Konfršt o tebe projevil zájem už dřív. Ale já jsem nelhal, když jsem ti říkal, že jsem nechtěl, aby se ti něco stalo. Tys byl ten poslední, koho bych chtěl nechat odvézt černou sanitkou, na mou duši. Už jsem pomalu nevěděl, jakou další výmluvu si vymyslet a proč jsi pořád nedostupný.“ Jetřich postupně přecházel do ukřivděného tónu. „Tys mi nedal šanci pořádně to vysvětlit a rovnou jsi mě odsoudil. A přitom jsem se tě snažil chránit a měl jsem kvůli tomu maléry, abys věděl. Byli jsme přece kamarádi, ne? Jenže potom jsi mu vlítnul sám přímo do chřtánu, to už se vážně nedalo nic dělat, pochop to.“
Evžen na něj chvíli ohromeně zíral a pak se hořce rozesmál. Jetřichova obhajoba zněla tak nehorázně, že uvěřil každému slovu. On to myslí vážně! Nemá smysl ptát se, proč ho Jetřich tenkrát nevaroval, ani mu vykládat, že vydat někoho na smrt trochu později se dá těžko považovat za důkaz přátelství. Ten křivák je zjevně pořád přesvědčený, že udělal to nejlepší, co se dalo.
„Evžene, přestaň. Poslouchej mě.“ Jetřich úzkostně zvýšil hlas. „Zapomeň teď na chvíli, co bylo, prosím tě. Já potřebuju tvoji pomoc. Oni mě mají v hrsti. Lubina má moje vlasy, našla by si mě všude a nechci si ani představovat, co by mi udělala, kdybych se od nich chtěl trhnout. Jenže já s nimi nechci nic mít, protože tohle je na mě hodně silný kafe. Jasně, černá sanitka šla přes mrtvoly, ale ve srovnání s nimi to byla jen taková výstřednost okresního formátu. Jsem v louži a nejen já, všichni jsme v louži. Chápeš, o co jim jde? Dneska v poledne tě chtějí obětovat a dokončit to Vašíkovo kouzlo. Pak budou mít tak obrovskou moc, že je nikdo neporazí, a chtějí zaútočit na Budeč a obsadit ji. S Vašíkovým kouzlem to dokážou. Dovedeš si představit, co to znamená?“
Evžen se zajíkl leknutím. Strašlivá katastrofa je příliš slabé slovo.
„Ale neobejdou se bez tebe,“ dodal Jetřich rychle. „Tak se pojďme dohodnout. Pomoz mi získat zpátky, co mi Lubina vzala. A já ti potom pomůžu dostat se odtud pryč. Oba si zachráníme kůži a zmizíme a oni bez tebe budou nahraní. Můžeš je pak prásknout Vyšehradu. Co ty na to?“
Evžen se zamyšleně škrábal za uchem a neodpovídal.
„Nikomu neřeknu, cos mi tenkrát provedl,“ pokračoval Jetřich vemlouvavě. „Do Lysolaj se nevrátím a ty budeš držet jazyk za zuby. Platí?“
V místnosti se náhle zablesklo. S Jetřichem to smýklo proti zdi a vzápětí se rozplácl na podlaze. Evžen se nad ním zastavil s rukama v bok a jeho oči ještě pořád svítily vzteky: „Zkus mě ještě jednou vydírat a Lubina si bude moct s tvými vlasy leda tak vycpat polštář, je ti to jasné?“
Jetřich roztřeseně zvedl ruce na znamení, že se vzdává: „Tak jsem to přece nemyslel, nemusíš se hned rozčilovat. Můžu vstát?“
Evžen roztržitě přikývl, uvažoval už o něčem jiném. Útěk je samozřejmě řešení leda pro Jetřicha, pro něho ne. Na jejich okamžité a trvalé uvěznění se spolehnout nemůže. Musel by se skrývat nadosmrti a ani na vteřinu nezapochyboval, zda by je tím odradil od dokončení šíleného plánu. Snaha ovládnout magický svět se v jejich rodině dědí jako posedlost a těžko na ni rezignují jen kvůli drobnému zádrhelu. Rozpoutají štvanici bez oddechu, dokud ho zase nedostanou. Jediná možnost je definitivně s nimi skoncovat.
„Kolik jich je?“ zeptal se úsečně.
„Šest,“ odpověděl Jetřich a škrábal se ztěžka na nohy. „Lubina, její manžel, dva bratři, sestra. Ty ženské jsou nejhorší. Madlenu sice trefili v Lysolajích nějakým kouzlem a je ještě tak trochu mimo, ale určitě se co nevidět vzpamatuje. Ach, a ještě švagrová, ale to je hlupačka, která ani nestojí za řeč.“
Evžen nepatrně kývl. O tom by i něco věděl. „To je všechno?“
„Mají tu pár skřetů, co jim slouží. Nevím ale, kolik jich je, asi dva nebo tři. Vypadají všichni stejně. A samozřejmě havrany. Hlídají venku a nepodceňoval bych je, je to zatraceně úskočná cháska.“
Jeho zajetí trvá už víc než sedm hodin a žádná záchrana z Lysolaj nepřišla. Zřejmě nedokázali prolomit bariéru ani s jeho amuletem, takže zůstal sám v neznámém prostředí proti přesile, se kterou si předtím neporadil ani na vlastní půdě s pomocí ostatních liškomágů. Nespolehlivý Jetřich představuje spíš další přítěž než oporu a v případě porážky Evžena za hodinu a něco čeká ohavná smrt na mučidlech a magický svět zkáza a zmar. Na to, že v ohrožené Budči jsou zrovna teď jeho tři děti, už radši nemyslet. Mizernější vyhlídky na úspěch snad ani mít nemůže.
Evžen zavadil pohledem o Jetřichovu stříbrnou dýku a hlavou mu bleskl nápad. „Dej mi ten nůž,“ poručil a natáhl ruku.
Jetřich okamžitě přikryl ozdobnou střenku dlaní: „Kdo ví na co.“
„Dělej,“ sykl Evžen nervózně. „I s tím opaskem.“
Jetřich ho znal moc dobře na to, aby si troufl dál pokoušet jeho trpělivost, takže raději poslechl a rozladěně sledoval, jak Evžen zkouší ostří špičkou prstu a pak si rychle pouzdro upevňuje kolem pasu a snaží se co nejvíc utáhnout přezku, aby ho neztratil. Řemen byl na jeho štíhlou postavu příliš dlouhý, a tak volný překážející konec bez váhání uřízl.
Jetřich rozhořčeně nadskočil: „No to snad ne!“
Evžen si jeho protestů nevšímal. Zaškrábáním na dveře zrušil zamykací kouzlo, opřel se o zárubeň a opatrně vykoukl.
Spatřil krátkou prázdnou chodbičku a prošlapané schody nahoru.
„Tak jdeme na to, hni sebou,“ zavelel a gestem Jetřicha pobídl, ať vykročí první. Neměl v nejmenším úmyslu obrátit se k němu zády byť jen na vteřinu.
„Ne abys mi zničil i tu dýku, ty barbare,“ brblal Jetřich a neochotně se pohnul k východu. „Co s ní chceš vlastně dělat?“
Evženova tvář byla náhle bledá a úplně bezvýrazná. „To je snad jasné, ne?“ řekl tiše. „Kdyby se nepodařilo s nimi skoncovat, nesmějí mě aspoň dostat do rukou živého.“

***

Budeč, 3. března 1991, kolem jedenácté dopoledne

Profesorka Stella Baboráková byla známá svým železným sebeovládáním. To už muselo být opravdu něco, aby ji to vyvedlo z míry. Nevídaný magický projev, který předchozí noci rozpoutal ničivou bouři nad celým krajem a vzápětí zmizel beze stopy, se za něco považovat dal.
Od časného rána se s pomocí několika kolegů usilovně snažila nalézt zdroj onoho kouzla a zjistit tak jeho původce a především účel přenosu tak obrovské koncentrované energie. Do zkoumání se zapojil i sám rektor poté, co narazili na uměle vytvořené bariéry. To už byl důvod k velmi vážnému znepokojení.
Tři nervózní liškomágové, kteří se do Budče přihnali s prosbou o pomoc, přišli tudíž velmi nevhod. Profesorka jim v rozporu se svou obvyklou zdvořilostí stroze vzkázala, ať přijdou jindy a neruší ji v naléhavé práci.
Teprve když ji Ambrož doslova přepadl na chodbě a bez ohledu na její námitky na ni začal zoufale chrlit, o co jim jde, zpozorněla. Uvědomila si, že čarodějové z Lysolaj patrně řeší tentýž problém a dokonce jsou již o krok dál.
„Zopakujte mi to raději ještě jednou,“ vyzvala Ambrože vážně a pokynula mu k lavičce ve výklenku tlusté zdi. „Všechny zjištěné poznatky, prosím.“
Ambrož ovládl svoje rozčilení. Měl pocit, že každá vteřina zdržení může být ta osudová, která rozhodne, že jejich zásah přijde pozdě. Beztak se zdrželi už příliš. Profesorka Stella však zásadně odmítala jiné jednání než racionálně systematické.
Vylíčil jí tedy, co se v Lysolajích událo od minulého týdne, a snažil se nezapomenout na nic podstatného. Skončil tím, jak se po několik hodin marně snažili navázat s uneseným Evženem spojení prostřednictvím jeho amuletu, a rozhodli se proto požádat o podporu.
„Je to šílenost. Evžen měl nějaký vlastní důvod, proč se jim vzdát, jenže mi ho nemohl nebo nechtěl vysvětlit. Ale použití jeho osobního kamene je v zásadě užitečný nápad,“ uzavřel. „Nespletl se, když předpokládal, že to půjde. Až na to, že ta jejich bariéra je silnější než my, proto pořád narážíme.“
Stella zamyšleně přikývla. Odpustila si poznámku, že existuje i druhé možné vysvětlení, proč se spojení nedaří. Majitel amuletu už nemusí být naživu. Ačkoliv to by snad Ambrož poznal, pokud si vzpomínala, měl podobný cit pro kameny jako Evžen. Tiše si povzdechla. Pro Evžena Vulpese měla vždycky jistou slabost a trochu litovala, že si přes svůj zjevný talent nakonec nevybral jako hlavní obor její čáry nýbrž gemologii, ke které ho táhla jeho zemitá liščí přirozenost. Už tenkrát ovšem míval sklony lehkovážně se zaplétat do nebezpečných situací a ani jako dospělý se moc nezměnil.
Energicky vstala: „Máte pravdu. Vytvoříme vám kruh, a jakmile navážete kontakt, samozřejmě vás doprovodíme. Obávám se, že bez posily se neobejdete, a my máme na vyřešení stejný zájem, protože nás tato situace také nesmírně znepokojuje.“
Odešla svolat kolegy.
Ambrož zatím netrpělivě tloukl pěstí do stěny a už snad posté litoval, že Evženovi v tom riskantním podniku nezabránil. Mohl přece něco udělat. Omráčit ho, svázat a zavřít do sklepa, kdyby to nešlo jinak. Evžen by sice zuřil, ale aspoň by se bezpečně vědělo, kde je a co se s ním děje.
Čekal jen několik okamžiků, ale připadalo mu jako věčnost, než se Stella vynořila ze sborovny následovaná profesory Kukaněm a Michalcem a jakýmsi mladším vousatým mužem, kterého Ambrož neznal.
„Magistr Mojmír Dervan,“ představila ho Stella. „Od loňského roku u nás převzal obor magické gemologie po zesnulém profesoru Liškovi.“
Ambrož zahučel cosi neurčitého, na podání ruky si ani nevzpomněl a jako první se rozběhl ke schodišti. Měl čím dál intenzivnější pocit, že hoří a požár se neúnosně rozrůstá. Formality můžou počkat.
Jonáš a Martin netrpělivě čekali na nádvoří a zjevně se jim ulevilo, když viděli, že Ambrož nakonec přece jen uspěl.
Všichni čarodějové si pospíšili do aleje, jediného místa v areálu školy, odkud bylo možné přemísťování.
„Tady,“ rozhodla Stella a velitelsky pokynula rukou.
Vytvořili kruh. Ambrož zaujal místo uprostřed, sevřel Evženův granát do dlaní a soustředil se.
Osobní předmět si vytváří určité pevné pouto ke svému majiteli. Může to být trvale nošený šperk, nezbytný artefakt jako hůlka nebo talisman, ale třeba i obyčejné brýle, hodí se například i vlastnoručně psaný dopis nebo deník. Osobní amulet je prakticky součástí vlastníka. Osobní amulet nelze darovat, prodat ani půjčit. Tenké vlákno soudržnosti se přetrhne jen zničením amuletu nebo smrtí člověka.
Vzájemné pouto dokáže schopný čaroděj vysledovat a majitele tak lokalizovat. Lze ho použít i jako vodítko pro přemístění. Pokud ovšem nestojí v cestě zákeřné bariéry.
Propletené prsty vytvářely jemnou a zároveň nesmírně silnou síť magické energie. Ambrož zavřel oči a s nadějí znovu poprosil červený kamínek v dlaních o spojení. Cítil, jak jeho vlastní čarovná moc opojně narůstá. Amulet ji dychtivě nasával. Probouzel se.
Síla kamene postupně pronikla celým čarodějovým tělem. Vstoupila do očí a pod zavřenými víčky se rozlily chladné tlumené barvy země. Hnědá, šedá, bílá, matně zelená… Rozvíjely se závratnou rychlostí jako nepravidelně vzorovaný koberec, vlnily se, rozpíjely a překrývaly… Náhle však široce otevřený obraz krajiny přeťala studeně lesklá vodní hladina jako ocelový nůž. Vize ustrnula a rozostřila se.
Amulet se zoufalým úsilím prorazit ledovou hráz a ochránit svého pravého majitele před smrtelným ohrožením rozpálil až do řeřava, rval kůži na dlaních a hladově hltal poslední špetky síly z magického kruhu.
Ambrož se vyčerpaně sesunul na kolena a bezděky uvolnil kámen ze zakrvácených dlaní. Magická vlákna se přetrhla a obraz řeky se rozplynul.
„Nezvládnu to,“ zasténal Ambrož zoufale. „Dostal jsem se tentokrát až k té bariéře. Opírá se o řeku, snad o Vltavu… Vlastně to vím jistě, je to Vltava… ale nemůžu dál, nemám na to sílu.“
Jonáš se ho snažil zvednout: „To přejde. Je to na dobré cestě. Zkusím to místo tebe a…“
„Ne, to by bylo zbytečné plýtvání silami,“ ozvala se Stella rozhodným tónem. Únava, kterou všichni cítili, na ní téměř nebyla znát. „Potřebujeme těsnější pouto.“
„Jak to myslíte, paní profesorko?“ podivil se Martin.
„Pokrevní smyčku,“ upřesnila Stella.
„Ambrož je přece Evženův bratranec,“ namítl Jonáš. „A já taky.“
Budečští mágové se po sobě významně podívali. Profesor Kukaň krátce zaváhal, a potom nepatrně přikývl.
„Sežeňte Bořka Vulpese,“ přikázala Stella Mojmírovi. „Okamžitě.“
Liškomágové na profesorku otřeseně zazírali, ale mladý učitel bez poznámek poslušně odkvačil.
„Snad do toho nechcete zatahovat malého kluka?“ rozhořčil se Ambrož a zvedal se na nohy, co nejrychleji to dokázal. „Je mu teprv dvanáct. Tohle snad nemusí vůbec vědět.“
„Kdy mu to tedy hodláte sdělit?“ opáčila Stella tiše a její světlé oči se chladně zaleskly. „Až jeho otec marně zahyne?“
„To jsem přece ne…“ začal Ambrož, ale jeho hlas odumřel dřív, než námitku dokončil. Na zkušenostech a znalosti praktické magie v tomto případě opravdu nezáleží. Profesorka chce využít sílu pokrevního svazku a vztahu mezi otcem a synem. Mocnější kouzlo pravděpodobně nenajdou. Pokud selže tato poslední naděje, bude to Evženův konec. Mají vůbec právo zatížit jeho dítě takovou odpovědností?
Ambrože zamrazilo. Někdy mu ta uhlazená stará dáma naháněla strach.
Stella se tvářila zcela klidně a nevzrušeně. Nehybně stála se sepjatýma rukama a nepřítomně hleděla kamsi do holých lipových větví, jimiž prosvítalo bledé slunce. Stejně jako ostatní mágové soustředěně sbírala síly na druhý pokus. Nikdo by neřekl, že právě učinila tak závažné rozhodnutí.
Od hlavní budovy udýchaně přiběhl Mojmír Dervan a s ním nejen Bořek, ale všechny tři Evženovy děti. Učitel je zřejmě náhodou zastihl pohromadě a podle toho, jak vyděšeně se tvářily, jim stačil aspoň zhruba říct, co se děje. Ambrož v duchu zasténal. Tohle jim ještě scházelo.
Předpokládal, že profesoři pošlou Drahoše a především Radku zpátky do školy, ale Stella se tvářila, jako by jejich přítomnost sotva zaznamenala, a ani rektor a jeho zástupce nevznesli žádné námitky.
Stella Ambrožovi pokynula, ať předá amulet Bořkovi. „Tvůj otec se bohužel stal obětí únosu a hrozí mu smrtelné nebezpečí,“ sdělila šokovanému chlapci bez obalu. „Musíš přinutit jeho osobní amulet, aby prorazil bariéru, za kterou se únosci skrývají. Jedině tak ho můžeme najít a zachránit. Rozumíš tomu?“
Bořek zesinal: „Ale já nevím jak…“
„Musíš se soustředit na komunikaci s kamenem. My tě podpoříme, abys měl dost sil.“
Bořek zdrceně zavrtal pohled do vlhkého písku pěšiny. Jeho osobní kámen není granát nýbrž modrý achát, jak se s ním má spojit? Změť nejrůznějších pouček od Evžena i profesora Dervana se v jeho hlavě smíchala v nepřehledný chaos a zanechala úplné prázdno.
„Já to neumím,“ špitl se slzami na krajíčku.
„Můžu to udělat já, paní profesorko?“ přihlásil se okamžitě Drahoš. Až do té chvíle ochranitelsky objímal svou vzlykající sestru kolem ramen, ale teď si jí přestal všímat a rozhodným krokem postoupil dopředu.
„Ne, Drahoši, je mi líto. Bořek je země, má větší šanci na úspěch,“ odvětil místo Stelly profesor Michalec. „Je nejvyšší čas zanechat otálení.“
Bořek si připadal jako v děsivém snu. Celý roztřesený zaujal určené místo a mágové ho obklopili. Drahoš se ke kruhu beze slova připojil. Ambrože mimoděk napadlo, jak moc se Evženův nejstarší syn začíná podobat otci stejnou soustředěnou odhodlaností, jakmile jde do tuhého.
Stella proti zapojení Drahoše do kruhu nic nenamítala, naopak ho mírným přikývnutím ocenila a schválila. Rozrušenou Radku však nekompromisně vyřadila. Dívčin magický potenciál nebyl ještě tak dobře rozvinutý jako u jejího staršího bratra a navíc by svou neschopností kontrolovat emoce rušila soustředění magických sil.
„Můžeme začít,“ pronesl profesor Kukaň tiše a ruce čarodějů se opět spojily. „Koncentruj se, hochu. Ve skutečnosti to není těžší než běžné cvičení během vyučování.“
To se snadno řeklo. Možná kdyby si Bořek nemusel připomínat, že na úspěchu nezávisí známka ale Evženův život.
Chlapec se zoufale zachytil červeného kamínku jako jediné kotvy uprostřed té šílené hrůzy. Celou svou bytostí toužil po jediném – aby byl jeho táta tady, aby se ho mohl držet za ruku a cítit se v jeho blízkosti bezpečný a chráněný před všemi katastrofami jako vždycky.
Magické pole rozvířilo vůni vlhké zeminy. Granátek se začal zahřívat a před Bořkovýma očima zamženýma strachem se rozletěl obraz podmračené krajiny.

***

Trója, 3. března 1991, kolem jedenácté dopoledne

„Tak kudy teď?“ zašeptal Evžen, když se vyplížili ze sklepa do přízemní vstupní haly. „Kde jsou?“
„Ložnice jsou nahoře, ale když jsem šel za tebou, byli už vzhůru, zrovna snídali. Podle mě by se už měli začít připravovat na rituál, je nejvyšší čas,“ uvažoval Jetřich. „Doufám, že se zatím nezačali shánět po mně, Lubina říkala, že moji asistenci potřebovat nebude.“
„Nebav se a vymáčkni se jasně,“ zavrčel Evžen. Z věcného tónu, jakým Jetřich zmínil smrtící rituál, mu naskočila husí kůže, a znovu zapochyboval, jestli udělal dobře, že vzal bývalého kumpána s sebou.
Jetřich váhavě ukázal na protější dveře: „Asi budou v obýváku.“
Než však stačili cokoliv podniknout, dveře se otevřely a do haly vyšel jeden z bratrů. Ten mladší, Awgust. Díval se v chůzi do nějakého svitku a ani nestihl zaznamenat lišákovu přítomnost, když ho srazilo omračující kouzlo a ovinula pevná pouta. Bez hlesu se zhroutil na dlaždičky a pergamen mu vypadl z ruky.
Evžen lehce přeskočil jeho bezvládné tělo a vpadl do obývacího pokoje jako dělová koule. Snad mu moment překvapení poskytne aspoň malou výhodu.
Téměř se srazil s Lubinou, která zjevně měla v úmyslu opustit místnost hned po svém bratrovi. Neztrácela čas polekaným výkřikem, zareagovala jako blesk a ihned zaútočila.
Evžen ji bez rozmýšlení drapl za zápěstí a bolestivě jí zkroutil předloktí. Poutací kouzlo ho minulo a zauzlovalo se okolo zaprášené umělé palmy u dveří.
Teď teprve Lubina cosi nesrozumitelného zakřičela a jako by se změnila ve výbušnou mlhu. Evženova ruka náhle nesvírala nic a zuřivý náraz magické síly ho odhodil stranou.
Překulil se, vyskočil na nohy a pokusil se použít škrtící kouzlo.
Selhalo.
Lubina se krčila na opačném konci místnosti a pečlivě vyvažovala ochranný štít. Zdálo se, že s dalším útokem váhá, nezaváhal však Jurij, který se zrovna vzpamatoval z leknutí. Z jeho pravice vylétly modravé blesky.
Evžen odpověděl stejně zběsile. Smršť ničivých kleteb se s rachotem prohnala pokojem a rázem ho změnila v hromadu trosek.
Jetřich se zatím kryl před kletbami křižujícími se z obou stran, jak nejlépe dovedl, a pokoušel se pevně zablokovat dveře, aby ostatní členové rodiny nemohli dovnitř. Zaslechl jejich rozčilené hlasy a tlustá dřevěná deska už se začala otřásat pod soustředěnými údery.
Evžen si matně uvědomoval, že má na své straně jen jedinou výhodu. Nesmějí ho zabít tady a teď. Potřebují ho živého, aby mu mohli vyrvat srdce podle předepsaného rituálu, jinak zničí svoje vlastní celoživotní úsilí. To ovšem neznamená, že mu zatím nic strašlivého nehrozí. V posledním zlomku vteřiny odrazil zpátky zelený plamen, který mířil přímo na jeho oči, a konečně se mu podařilo rozbít aspoň Jurijův štít. Divokým gestem vyvolal větrné kouzlo a zasypal protivníka troskami rozlámaného nábytku.
Čaroděj ztratil rovnováhu, zhroutil se a hekal bolestí. Jetřich k němu přiskočil a tvrdým úderem přeražené stolní desky ho zbavil vědomí. Evžen pocítil prchavé zadostiučinění. Hromotluk aspoň dostal oplátku za ten výprask.
Vzápětí si uvědomil, že vteřina pomstychtivé nesoustředěnosti byla strašná chyba. Zapomněl sledovat Lubinu.
Svět se s ním zhoupl a zdemolovaný obývák byl ten tam. Okolo se otevřel tak obrovský prostor, až se ho zmocnila závrať. Konce nedohlédl, mizel někde za obzorem, a nad jeho hlavou se stahovala těžká černá oblaka. Cítil, jak se vzduch nepatrně chvěje a houstnoucí tma se připravuje na první blesk.
Děsilo ho, že nevidí ani Lubinu ani Jetřicha. Zoufale se pokusil čelit nepřátelské magii okolo pomocí čar. Rozvířil ji a prostor se roztočil, najednou nevěděl, kde je nahoře a kde dole, a původně nedozírně vzdálená oblaka se začala bleskurychle přibližovat. Cítil, jak ho čarovný mrak svírá a dusí. Byl v pasti.
Snažil se nepropadnout panice a znovu dosáhnout na pevnou zem. Prošlapaný koberec pod nohama se proměnil v ledovou mlhu a řezavý chlad ho pálil do chodidel i skrz podrážky, ale v hloubce pod ledem byly skutečné cihly, omšelé, staré a hlavně živé a pevně podpírající přeludný neuchopitelný prostor. Křečovitě se jich zachytil a opřel se o sílu země. Soustředil se a vší mocí, které byl schopen, drtivé pouto roztrhl.
Ledová sprška se rozstříkla na všechny strany. Evžen se potácel a lapal po dechu. Hodnou chvíli trvalo, než se dokázal trochu vzpamatovat.
Z omámení ho částečně vyburcovaly zuřivé rány. Ohlédl se po dosud zatarasených dveřích. Začaly je olizovat plameny pronikající škvírami okolo veřejí. Rozpouštěly ledovou tříšť, která pokrývala podlahu i dvě nehybná těla.
Z napůl urvané garnýže u stropu se snesla vrána a proměnila se v Jetřicha. Z dlaně mladého muže vylétl rudý paprsek a zasáhl Lubinu do čela. Její hlava se nepatrně natočila stranou.
Evžen jen zamrkal, jak mu pomalu docházelo, co se stalo. Pořád byl trochu mimo a usilovně se snažil vzchopit. Ještě zdaleka nemá vyhráno. Pár okamžiků a bariéra na dveřích povolí.
Jetřich si nevšímal ani Evžena ani hrozby dalšího střetu. Klekl si u mrtvé ženy a horečně začal prohledávat její oděv.
„Už bylo asi stejně po ní, to jen pro jistotu. Dostala, co jí patří, mrcha,“ mumlal přitom. Prudce škubl za mokrou černou halenu a rozerval ji.
„Co to vyvádíš?“ hlesl Evžen vyjeveně.
„Chá! Mám to!“ Jetřich triumfálně zvedl ruku, v níž třímal malý kožený váček. Kouzlem rozrazil okno.
Díky závanu chladného větru zvenčí se Evžen konečně úplně probral a došlo mu, že Jetřich je teď volný. Získal, co chtěl, a má v úmyslu se vypařit. To se dalo čekat. Ke svému překvapení zjistil, že ani není moc naštvaný. Čelí mnohem vážnějšímu problému než jednomu podvraťákovi.
„Teď už to zvládneš, je to tak?" Na Jetřichovi byly přece jen trochu znát rozpaky.
„Leť si, kam chceš,“ procedil Evžen skrz zuby. „Budu jen rád, když mi už v životě nepřijdeš na oči. Jestli ale ještě jednou provedeš nějakou sviňárnu, najdu si tě, rozumíš?“
Luskl prsty a váček s Jetřichovými vlasy mu přistál v dlani. Se škodolibým úšklebkem ho bleskurychle schoval do kapsy.
„Ty syčáku!“ vybuchl Jetřich. „Vrať mi to!“ Pohnul se, jako by se chtěl na Evžena vrhnout, ale v té chvíli ohořelé dveře vypadly z pantů.
Jetřich už na nic nečekal. Proměnil se ve vránu a vyletěl ven.
Do pokoje se vřítil Soběslav, ještě nápadně bledý Awgust a drobná obrýlená čarodějka, kterou Evžen zatím neviděl. Madlena.
Dřív než lišáka si všimli obou nehybných těl na podlaze. Soběslav zaryčel jako raněné zvíře a nebýt Evženova bleskového štítu, jeho kletba by ho rozervala na kusy.
Zuřivý boj se třemi rozlícenými čaroději ho donutil vyždímat ze sebe všechnu pohotovost a vynalézavost, jaké byl schopný. Teď už nesměl spoléhat ani na svou dočasnou nedotknutelnost. Čas se neúprosně krátil a touha pomstít zabitou Lubinu u obou mužů viditelně převážila nad racionálním uvažováním, stačilo se podívat na Soběslavovy nepříčetné oči.
Awgust svými širokými zády zahradil otevřené okno, aby mu zabránil v útěku. Chyba. Evžen ho srazil kletbou a čaroděj s vyděšeným výkřikem přepadl dolů. O jednoho protivníka méně, ale Evžen cítil, že mu rychle začínají ubývat síly, a zpotil se úzkostí. Jak dlouho ještě vydrží?
Na vteřinu všichni tři strnuli.
Potom Madlena téměř líným pohybem zadržela Soběslavovo drtivé kouzlo. Tak ne. Jemněji. Usmála se a Evženovi přejel mráz po zádech. Tak jedovatě krutý výraz snad ještě nikdy neviděl. Nepatrně pohnula prsty a vzduch zasvištěl.
Evžen hbitě uhnul, ale vzápětí kouzelný bič švihl z druhé strany. A znovu. A zas. Jeho štít roztříštila tak lehounce, jako by jen zaháněla komára, sotva stačil postřehnout, jak to vlastně udělala, a už musel znovu uhýbat. Tentokrát se o zlomek vteřiny opozdil. Palčivý paprsek se ovinul kolem jeho kotníku jako žhavá struna. Stejným ohnivým kouzlem mu předtím roztrhla tvář. Bylo to teprve včera večer? Měl pocit, jako by uběhla celá věčnost.
Evžen ztratil rovnováhu. Ještě ani nedopadl na zem a rozsekla mu chodidlo. A znovu. Teď už se nedokáže postavit, bylo by to jako stát na hraně nože. Skrz rozbitou podrážku téměř hned začala prosakovat krev.
V zoufalém pokusu o obranu vztáhl ruku a okamžitě ho šlehla přes konečky prstů. Tušila, že mu tak znemožní účinně navádět vlastní kouzla, a měla pravdu. V mžiku ho obklopila celou sítí bolestivě zraňujících paprsků. Sebemenší pohyb ihned potrestaly dalším zákeřným říznutím a stále více ho ochromovaly.
„Je čas provést obřad, Soběslave,“ šeptala Madlena a přitom s pobaveným zájmem pozorovala Evženovy marné pokusy o vyproštění z pasti. Dbala, aby mu neublížila opravdu vážně, ještě ne. Povrchové švihance na kůži pálí, ale pokud oběť jinak zůstane neporušená a při vědomí, jejich účelu to nijak nepřekáží.
„Je poledne, nastává příznivá konstelace pro rituál. Dokončit Dílo znamená nejen povinnost splnit magický odkaz mého otce, ale je to především naše právo, posvátný nárok sklízet plody. Kdo jiný, když ne my? Jen my dva?“
Soběslav jako by se náhle probudil. Zřetelně na něm bylo vidět, jak bleskově přemýšlí a uvědomuje si do všech důsledků, co Madlena právě řekla. Nebudou se muset o výsledek dělit. Truchlit nad padlými členy rodiny mohou později. Beztak nemůže vzdát Lubině větší poctu než dovršení jejího Díla. A po vykonané pomstě přijde vytoužená chvíle, na kterou sám čekal téměř celý život. S Madlenou se shodne snadno. A pokud ne… nu, to se uvidí.
Odhodlaně přikývl a pravou paží opsal široký oblouk.
Po podlaze se rozběhly plameny, nejprve drobné, pak vyšší a čím dál hrozivější. Blížily se k vyčerpanému zajatci.
Evženův beznadějný děs překročil snesitelnou mez. Rozplynul se ve smrtelné únavě a čas jako by se zastavil. Zdálo se mu, že se odpoutal od vlastního těla a nezúčastněně pozoruje jakési absurdní divadlo. Zůstaly jen dvě možnosti. Buď ustupovat před hrozícím ohněm a poslušně se plazit po kolenou, kam ho budou chtít dostat, nebo se vystavit dalšímu mučení. A v každém případě zemřít.
S chladným rozmyslem si přiznal, že prohrál. Ďábelská dvojice, která ho teď v dokonalé souhře potupně postrkuje po podlaze, svoje dílo dokončí. Nedokáže je zastavit, nemá už sílu. Dokonce se jim dobrovolně vydal do rukou. Ponese svůj díl viny, až ovládnou Budeč, zmocní se všech nepředstavitelných možností, které se v její magii skrývají, a všechno podřídí svým krutým rozmarům. Svět, který Evžen tak důvěrně zná, vezme za své.
Tomu však lze ještě zabránit. Teď a jednou pro vždy. Připravil se na to.
Evžen se zhluboka nadechl. Ani necítil bolest v pořezané dlani, když pevně uchopil Jetřichovu stříbrnou dýku a obrátil hrot proti sobě.

***

Trója, 3. března 1991, poledne

Zvenčí dolehlo zuřivé havraní krákání a v otevřeném okně se mihl jakýsi stín. Svítivě stříbrný paprsek zasáhl Madlenu doprostřed prsou. S výkřikem se zhroutila.
Pálivá klec se rozplynula a plameny zhasly.
Evžen strnul. Už nedoufal, že by se mohl dočkat záchrany. Stále křečovitě svíral dýku v obou rukou a zdráhal se uvěřit svým očím. Okolo se míhaly bílé hábity budečských mágů a černé pláště vyšehradských strážníků.
Soběslav se nejprve pokusil o obranu, ale ihned si to rozmyslel, poloomráčenou Madlenu bleskově vyvlekl s sebou na chodbu a dal se na útěk.
„Jsi v pořádku?“ houkl na Evžena Ambrož.
Mlčky přikývl a upustil nůž. Bratranec mu rozjařeně ukázal palec nahoru a vyběhl z pokoje ven za ostatními.
Dva muži se sklonili nad Jurijovým tělem.
„Jen tak tak, ale ještě je naživu,“ konstatoval jeden po chvíli. Připoutali ho k improvizovaným nosítkům a vynesli ven stejně jako mrtvou Lubinu.
Evžen ve zdevastované místnosti na chvíli osaměl. Byl za to celkem vděčný. Měl pocit, že by se měl připojit k budečským, ale ve svém zuboženém stavu nebyl schopný ničeho jiného než otupeně sedět na zemi. Jako ve snu poslouchal hlomoz, křik a výbuchy po celém domě. Zachránci stavení zřejmě obklíčili a pronikli dovnitř všemi možnými vchody zároveň. Je s podivem, že nenarazili na složité zátarasy. Majitelé zjevně spoléhali na to, že jejich perfektní schovávačka za bariérou bude stačit.
Vtom k jeho úžasu z parapetu seskočila Xénie a vrhla se rovnou k němu. Shodila ze zad malý batůžek, vylovila z něj nádobku s jitrocelovou mastí a soustředěně začala prohlížet Evženovy zakrvácené ruce.
„Ještěže jsem počítala s tím, že tu můžou být ranění,“ podotkla věcně, ale oči jí šťastně zářily. Připravovala se v duchu na nejhorší a raději si zakázala myslet na to, že i minutka zpoždění mohla být osudná. Našla Evžena včas, živého, při vědomí a poraněného sice nepříjemně, ale nijak zvlášť vážně. Co víc by si ještě mohla přát?
Evžen se na ni usmál a konečně se uvolnil. Vděčně se jí schoulil do náruče a nechal se hýčkat jejími citlivými prsty, které mu jemně ošetřovaly podrásanou kůži na pažích a ramenou a zbavovaly ho bolesti. Téměř v polospánku poslouchal, co mu říká, a víc než obsah slov vnímal konejšivý zvuk jejího hlasu. Zmocnil se ho až omamný pocit úlevy, jako by se napil lektvaru s výtažkem z baldriánového kořene.
„Eva se probrala až k ránu po té strašné bouřce,“ vyprávěla Xénie tiše a přitom obratně vyzula jeho zničené boty, něžně vetřela léčivou mast do rozšvihaných chodidel a pozorně sledovala, jak pod jejím dotekem rány blednou a zacelují se. „Ještě je hodně slabá, ale bude v pořádku. Nechala jsem ji i s Evženkou na starost své mámě a letěla jsem zpátky domů, nemohla jsem strachy o tebe už vydržet.“
Evžen se pousmál, ale neřekl nic, jen ji pohladil po rozcuchaných vlasech.
„V Lysolajích byl strašný zmatek a nikdo neměl ponětí, kam ses poděl. Nemohla jsem najít ani Ambrože. Jonášova žena mi řekla, že čarují spolu někde venku, ale na té ledovce jsem je nedokázala ani vyčenichat. Už jsem byla zoufalá, až mě nakonec napadlo vydat se do Budče a pokusit se tam sehnat pomoc. Ukázalo se, že Ambrož s Jonášem měli stejný nápad, zastihla jsem je totiž tam. I Martina. Ten hned všeho nechal a hnal se za Evou. Jinak půlka školy byla vzhůru nohama. Pokoušeli se prolomit tu příšernou bariéru.“
„Už jsem nepočítal, že se to podaří,“ podotkl Evžen.
„Představ si, dokázal to Bořek,“ prozradila mu Xénie rozzářeně.
Evžen vykulil oči úžasem a jeho ospalou letargii rázem vystřídalo nadšení a hrdost na Bořkův výkon. Dobře věděl, jak obtížné kouzlo bylo k prolomení bariéry třeba. Jejich mladší syn má mnohem výraznější a hlubší nadání, než se zatím podle jeho roztěkané hravosti zdálo.
Z chvilky důvěrného souznění je rázně vytrhl příchod profesorky Stelly: „Xénie, máme dole dva raněné. Pokud jsi tu skončila, mohla bys tam prosím zaskočit?“
„Ovšem.“ Xénie rychle posbírala svoje kouzelné mastičky a odběhla. Profesorka zůstala.
Evžen si aspoň trochu srovnal potrhané tričko a pokusil se postavit, ale Stella mu pokynula, ať zůstane sedět. V poničeném pokoji nezůstala ani jedna židle celá, a tak si také ztěžka sedla na podlahu a vážně se mu zadívala do očí.
Evžen se trochu rozpačitě zazubil. „Jak to tam dole vypadá?“ zeptal se dychtivě. „Máte je?“
„O tom jsem se právě chtěla ujistit,“ odpověděla Stella a odhrnula si pramínek šedých vlasů z čela. „Zbořili část magicky podpírané klenby, aby nám znemožnili pronásledování, ale muže a ženu, kteří tě ohrožovali při našem příchodu, jsme nakonec zajali. Onen muž vážně zraněný na hlavě před chvíli zemřel, druhá žena byla už mrtvá. Kromě toho jsme našli ještě jednu živou ženu zavřenou ve sklepě v železné kleci.“
Evžen se ušklíbl.
Stella se chápavě pousmála a pokračovala: „Objevili jsme také čtyři schované skřety. Zřejmě tu sloužili a s činností svých pánů nemají nic moc společného. To se uvidí při dalším výslechu, zatím jsou příliš vyděšení a také je poněkud obtížné se s nimi domluvit. Strážníci zrovna podrobně prohledávají dům a okolí a likvidují hejno těch cvičených havranů. Máš představu, na co by se měli především zaměřit?“
„Měli by najít ještě jednoho chlapa,“ vzpomněl si Evžen. „Shodil jsem ho z okna.“
Stella přikývla. Na chvíli zachmuřeně zmlkla a bezděčně si přejížděla prstem po rudém mateřském znaménku na tváři. Nic jiného její napětí neprozrazovalo. Konečně se odhodlala promluvit o tom, co ji zjevně zajímalo nejvíc: „Víš, co je dole ve sklepení?“
„Viděl jsem to,“ hlesl Evžen.
Stella se znovu obrnila klidem a metodicky pokračovala, jako by vedla přednášku: „Dnešní objev svým významem přesahuje ty nejsmělejší předpoklady. Nalezené kouzlo podrobíme detailnímu zkoumání, ale už první zběžné ohledání přineslo vpravdě šokující výsledek. Oddělení magických esencí od jejich nositelů a jejich vzájemné propojení se tradičně považuje za pouhou utopii. Neidentifikovatelná ankaba v tomto domě je jen součástí, nikoliv podstatou kouzla, jaké podle našich poznatků nikdo nedokázal ani přesně popsat, natož skutečně realizovat.“
Evžen její výklad nezdvořile přerušil: „Je to kouzlo malého Vašíka ukradené kdysi z Budče. Nesmíte jim za žádnou cenu dovolit, aby se k němu znovu dostali. Vlastně vůbec nikomu. Jinak všechno začne nanovo.“
Stella zatajila dech a gestem ho vyzvala, ať mluví dál.
Evžen jí tedy podrobně vypověděl všechno, co zjistil sám i co se dozvěděl od Jetřicha, včetně mocenských ambicí šíleným kouzlem posedlé rodiny.
„Syman Łušćanski,“ zamumlala profesorka ohromeně, když skončil.
Evžen tázavě zvedl obočí.
„Podle archivních záznamů tuším z roku 1782 to byl lužický student důvodně podezřelý z vraždy slavného budečského kryptologa Nezamysla Otvoje. Uprchl i s jeho dokumenty a nikdy nebyl dopaden.“
„To by souhlasilo,“ podotkl Evžen zaujatě.
„Ano.“ Stella unaveně zavřela oči. Myslela na to, jaká obrovská aféra se okolo objevu dosud neznámého Vašíkova kouzla rozpoutá. Složitá jednání, nekonečné tahanice a dohadování, zda kouzlo zkoumat a analyzovat, pečlivě uchovat v utajení nebo zničit, zda cokoliv z toho spadá do kompetence Budče nebo Vyšehradu… Rozhodování, kteří mágové se těší takové důvěře, aby jim bylo dovoleno manipulovat se samotným kouzlem i s příslušnou dokumentací, pokud se tedy najde… K tomu úmorné vyšetřování zločinecké činnosti rodiny Łušćanských za celých dvě stě let dozadu, výslechy vězňů a soud s nejistým výsledkem. V duchu se otřásla, když si představila zástupy advokátů, kteří se jistě s nadšením chopí tohoto případu a povedou vášnivé spory, z čeho všeho je možné zadržené obvinit, když některé prokazatelné zločiny fakticky spáchali jejich mrtví rodiče a prarodiče a k jiným činům se teprve chystali. Může se to táhnout léta…
Pohlédla na Evžena a musela si přiznat záchvěv sympatie k jeho stylu rázného a přímočarého řešení problémů. Nahlas to ovšem neřekla.
Pozoroval ji a tvářil se chápavě, zřejmě uhodl, o čem přemýšlí. A byl upřímně rád, že on už z toho kolotoče smí vyklouznout, vrátit se zpátky do svého krámku a konečné řešení přenechat jiným, protože máloco je mu tak cizí jako složité vyjednávání, taktické intriky a diplomatické ohledy na všechny strany.
Pousmál se, vstal a pomohl profesorce na nohy. „Už mě nejspíš nebudete potřebovat?“ otázal se s nadějí.
„Myslím, že už si poradíme sami. Odvedls obdivuhodný kus práce,“ odpověděla Stella laskavě a oprašovala si přitom svůj černý plášť. „Kdyby se po tobě vyšehradští sháněli, vysvětlím jim, že jsem tě poslala domů, protože si nutně musíš odpočinout a zotavit se. Velitel Kadrnožka projevil velmi důrazný zájem okamžitě tě vyslechnout, ale přesvědčím ho, aby to odložil na příhodnější dobu.“
Evžen se uchechtl. „Jestli proti tomu nic nemáte, rád bych se aspoň na chvíli stavil v Budči,“ požádal. Toužil obejmout svoje děti, uklidnit je a především poděkovat Bořkovi za záchranu.
Stella ochotně souhlasila: „Jak si přeješ.“
Evžen se potěšeně zazubil: „Díky, paní profesorko. Za všecko.“ Sebral svoje rozbité boty, krví nasáklé cucky, co v lepších časech bývaly ponožky, a napůl rozpáraný svetr, usoudil, že nemá cenu ani se pokoušet něco z toho si navlékat, a rozběhl se po studené podlaze ke dveřím, aby našel Xénii.
„Zapomněl sis tady nůž,“ upozornila ho Stella.
„Ten není můj,“ odtušil Evžen lhostejně a zmizel.
Profesorka si ozdobnou stříbrnou dýku udiveně prohlédla. Zdála se jí nepatrně povědomá. Rozhodla se, že ji pro jistotu přidá k důkazním předmětům, a vydala se zpátky za svými kolegy.
Čekalo ji pokračování velmi dlouhého, náročného a naprosto výjimečného dne.

***

U Matěje, 9. března 1991

Vlahý větřík roznášel do všech stran ptačí švitoření. Vyčasilo se a slunce na světle modrém nebi vlídně zářilo mezi bílými obláčky, jako by chtělo rychle dohnat, co během zimy zameškalo. Svěží vzduch prosytila nezaměnitelná čerstvá vůně vlhké hlíny a křehkých mladých rostlinek. Špičičky nové světlounce zelené trávy a nalité pupeny na stromech slibovaly, že jaro konečně co nevidět vypukne v plné síle.
Na jednom z pomníků na hřbitově u svatého Matěje neklidně poskočila vrána. Pozorovala skupinku, která právě tiše procházela brankou. Muž, žena, čtyři děti od hubeného výrostka až po dvouleté batole, všichni zrzaví.
Vrána trochu udiveně zavrtěla hlavou, popoletěla, jako by chtěla rodinu následovat, ale pak si to rozmyslela, velkým obloukem se vznesla nad sluncem zalité údolí a na obzoru zmizela.
Evžen se zastavil u náhrobku se stěží viditelným, deštěm a sněhem částečně vyhlazeným nápisem: ANEŽKA VULPESOVÁ + 30. 3. 1950. Jemně pohladil omšelý kámen téměř úplně zarostlý břečťanem. Byl čas vzpomenout a poděkovat.
Opatrně odhrnul šlahouny s tmavozelenými lístky a na uvolněné místo napsal prstem: ZBYŠEK VULPES + 14. 7. 1954. Trochu kostrbatá písmena jasně zazářila a vpila se do šedého pískovce.
I malá Evženka vycítila, že se děje cosi zvláštního, s udiveně rozevřenýma očima se tulila k matce a byla zticha.
Radka položila na náhrobek kytičku sněženek a otřela si uslzené oči. Evženovo vyprávění, jak se Zbyšek statečně postavil nelítostnému černokněžníkovi a raději obětoval vlastní duši, aby nemusel obětovat svého syna, na ni udělalo hluboký dojem a každé slovo se jí vrylo do paměti. Teď u Zbyškova hrobu ji ten příběh znovu dojal.
„To je tak divný pocit,“ uvědomil si po chvíli Bořek. „Vlastně kdyby tě nezachránil, nebyli bychom tu ani my.“
Evžen vážně přikývl. A nebýt odvahy a schopností Zbyškových vnuků, neklečel by tu teď obklopený svými dětmi po boku své ženy, připomněl si okamžitě. Síla pokrevní smyčky.
„Nebylo by tu možná vůbec nic,“ dodal tiše Drahoš. „Protože tamti by mohli dodělat to svoje příšerné kouzlo a všechno zničit.“
Evžen chtěl promluvit, aby dal dětem za pravdu, ale slova se mu zadrhla v krku a nedokázal ze sebe vypravit ani hlásek.
Zkusil tedy vyjádřit svou nevyslovitelnou vděčnost a pokornou úctu k oběma rodičům vlastní řečí beze slov, něžným liščím kouzlem. Rozechvěle položil dlaně na drsný kámen a jako by se dotkl podaných rukou. Snad jeho poděkování porozumí nejen matka, ale i otec, jehož duše se splněním slibu osvobodila od trápení a konečně smí spočinout v klidu. Už nikdy neupadne v zapomenutí, protože jeho syn i všichni vnuci budou láskyplně chránit jeho památku a s hrdostí předávat dál vzpomínku na jeho obětavost.
Radka se váhavě dotkla Evženovy paže a odvážila se přerušit zadumané ticho.
„Zapálíme jim světýlko,“ zašeptala.
Xénie jí mlčky podala voskovou svíčku. Dívka ji pečlivě umístila doprostřed náhrobku a tázavě pohlédla na otce. Když s úsměvem souhlasně přikývl, křísla drápky.
Plamínek svíčky se rozzářil silným, nebývale jasným a pokojným světlem.

***

Na tomto místě Evženovy příhody prozatím končí. Komu by se po lišákovi stýskalo, může si ještě přečíst několik drobností ze života liškomágů.

Komentáře

...jsem jel do Holesovic, tak jsem neodolal a vzal to zpatky pres Lysolaje. Pramen stale tryska svou nemalou silou a rozesete baracky s okny zaricimi do vecerniho sera ukryvaji sve obycejne i mene bezne obyvatele. Dycha z toho pocit neporusitelne vecnosti.

Obrázek uživatele Aries

Jé, ahoj, to jsem ráda, že tě tady zas jednou vidím.

Obrázek uživatele strigga

Teda, jo.. já jsem opravdu hodně unavená a všechny smysly mám rozjitřené minimem spánku a včerejšími šestnácti hodinami v práci a na Hradozámecké noci, které jsem ještě nestihla začít dospávat, ale to nejspíš plně nevysvětluje, proč jsem tak naměkko. Tohle je tak dokonale vystavěný a silný příběh. Od začátku do konce jsem četla se ztajeným dechem a scény s Evženovým otcem viděla živě před očima, jako bych tam byla. Všechno je to úžasně sugestivní a ta poslední scéna mi vehnala slzy do očí. Jediné, co mě mrzí, je, že tímhle mám všechny "dlouhé" liščí příběhy dočtené.. ale aspoň mi ještě zbývají drobnosti :) a Hodiny! Omlouvám se, že jsem nakonec nenapsala komentář ke všem; některé jsem jedním dechem zhltla a na komentář úplně zapomněla, protože jsem musela honem číst dál. Každopádně, díky za všechny Evženovy příběhy, mám je strašně ráda. Těším se na každý další.

Obrázek uživatele Aries

Děkuju za dočtení i za chválu, mám obrovskou radost. Myslím - doufám - že už mě snad přešla nejhorší krize, tak snad ještě časem nějaký delší příběh bude.
A já se nemůžu dočkat, jak to bude dál s tou židlí!