Nástrahy sídlišť I

Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová
Z povídky: 
Štítky: 

První povídka, kde se objevil liškomág Evžen Vulpes.
Upravená verze, tentokrát jen moje.

Audioverze
***

Pátek, 25. října 1985

Slunce se skrylo za mraky a podzimní krajina ztratila svou přitažlivou vlídnost. Vysoké smrky se zahalily do mlžného oparu a rázem začaly připomínat temnou a nepřátelskou hradbu.
Podrážky tiše mlaskaly ve vlhké nažloutlé trávě. Kroky vázly, až se zastavily úplně.
Na okraji mokré louky stanul výletník s krosnou na zádech.
Byl to vysoký mladý muž s příjemně okrouhlou tváří a usměvavýma šedomodrýma očima. Ve vatovaném kabátě, širokých plátěných kalhotách a těžkých pohorkách se vyjímal trochu zvláštně, jako by na sobě neměl svůj obvyklý oděv. K jeho střední postavě, pečlivě vyholenému obličeji a elegantně zvlněným kaštanovým vlasům by se mnohem lépe hodil tmavý oblek a kravata.
Mládenec váhavě pohlížel k zaoblenému horskému hřbetu.
Vymyslel si pro osamělou výpravu tak chabou záminku, že se ještě trochu červenal, když si vzpomněl na tu hloupost, co kamarádům namluvil. Nakonec však neochotně souhlasili, že z Finsterau bude pokračovat sám a znova se setkají až za dva dny v Pasově, a přesně o to mu šlo. Nemohl je vzít s sebou.
Cítil nebezpečí a nevyvolala ho jen blízkost neprostupné hranice, před níž ho přátelé varovali snad ještě důtklivěji než před mokřady v lesích. Kousek odtud začínalo tajuplné území prastaré mocné magie. Nepřátelská a uzavřená země, on si ji však už dlouho přál poznat. Teď má příležitost ukojit svou zvědavost. Neplánoval to, ale když už je tak blízko…
Zavřel oči a v duchu si představil mapu. Nemá pas, natož vízum, ale hranice pro něj nepředstavuje žádnou překážku. Když se bude chovat nenápadně, podezření tamní policie nevzbudí. Četl o Praze dvě knihy a má určitou představu, co může čekat.
Tak co, má to risknout? Teď nebo možná nikdy?
Ano.
Zhluboka se nadechl a pomocí kouzla se přenesl.

***

André se zmateně rozhlížel po vysokých zdech šedých paneláků a hlava se mu trochu točila.
Že je správně v Čechách, o tom ho přesvědčil nápis Macháček je vůl vyvedený křídou na betonové zdi, u níž se objevil. Povzbuzen úspěchem schoval krosnu do jakési plechové budky, zajistil místo kouzlem, pečlivě si uložil hůlku do kapsy svého vatovaného kabátu a vyrazil na průzkum.
Jeho radost ale okamžitě vyprchala a během několika minut ji nahradilo zdrcující zklamání. Těšil se na starodávné město, sice asi omšelé a zanedbané, ale pořád krásné. Místo toho našel nepřátelsky odlidštěné sídliště, ze kterého až mrazilo. Samý beton, sem tam rozryté bláto, jen pár stébel skomírající trávy a několik zaparkovaných prapodivně hranatých aut.
Možná omylem skončil v nějaké okrajové čtvrti. Možná ani není v Praze. Neodvažoval se však nikoho zeptat. Potkal jen málo lidí, vesměs zamračených a ponuře zahleděných do země. Vždycky zmizeli v nějakých skleněných dveřích mnohem dřív, než překonal rozpaky a odhodlal se je oslovit, a na prázdném chodníku zase zůstaly jen nedopalky a papírové sáčky postrkované větrem.
Kvůli tomuhle riskoval?
Prý tradice stará několik tisíciletí, vysoká magie, Praha magická postavená čaroději podle souřadnic astrální energie, starobylé domy prodchnuté vlastní magií, nejmocnější čarodějové Evropy, kteří ovlivňují chod dějin i tvář krajiny, volné průchody do nadpozemského světa! Univerzita v Budči, z níž mají vycházet ti nejlepší z nejlepších, s knihovnou, která představuje největší sbírku čarodějnické literatury vytvářenou od nepaměti! Tak proslulá, že ani pečlivé utajení ji nevymazalo z všeobecného povědomí a i v pověstech a pohádkách obyčejných se o ní prý najdou zmínky. Obyčejní lidé si údajně váží čarodějů a jsou zvyklí na soužití s nadpřirozenými bytostmi. Co se s tím vším stalo? Jestli to opravdu není jen nezasloužená pověst, kam se poděla zdejší čarodějnická komunita? Copak v takových podmínkách může magie přežít? Leda tak skomírat v nepatrných střípcích a kdo ví jestli.
André se vrátil na roh domu a rozhlédl se, aby se aspoň zorientoval.
Na cihlové zídce, která ukrývala přeplněné páchnoucí popelnice, visel napůl stržený žlutý plakát s povědomou rudou postavičkou a oznámením, že skupina Kyklop hraje na taneční zábavě v Kunraticích. André užasl, protože figurka na plakátě nemohla představovat nic jiného než Golema. Nebo lépe řečeno naivní představu obyčejných lidí o Golemově podobě, jednou už takové vyobrazení viděl. Tak přece objevil nepatrný náznak, že aspoň něco ze zdejší magické tradice přežilo, i když jen v podobě neohrabaného panáka s kytarou v tlapách.
Chvilkové vzrušení z nenadálého objevu však rychle pominulo.
Nízké žluté slunce se jedovatě odráželo ve stovkách stejně zavřených a mrtvých oken a tmavě fialové mraky jako by se měly každou chvíli zřítit na ty nepřátelské betonové kvádry s nepřirozeně ostrými hranami.
Působilo to… nejen nepříjemně. Hrozivě. André si zřetelně uvědomoval, že stojí na špatném místě. V částečkách prachu roznášených studeným větrem vnímal cosi nepřirozeného, těžko definovatelného, ale jednoznačně zlého. Jako by se propadl do díry, kde něco chybí. Vzduch tam byl, i to divně tmavé světlo, i asfalt pod nohama a nízká oblaka nad hlavou, ale jako by odtamtud něco vysálo možnost čarovat. Otřásl se, nenápadně vytáhl hůlku a položil si ji na dlaň. Nic se nestalo. Ustoupil o několik kroků stranou a zkusil orientační kouzlo znovu.
Tentokrát se špička hůlky stočila doleva. Plechová budka, kde nechal batoh, bude tamhle u toho domu, a jemu nezbývá nic jiného, než se vydat přes rozbahněnou pláň nebo znovu obejít celý blok. Skálopevně se rozhodl, že plechová bedna bude znamenat jeho opravdu poslední pohled na tohle bezútěšné místo.
Vtom ucítil, že se atmosféra změnila, a prudce se otočil. Asi pět kroků za ním někdo stál a se zájmem ho pozoroval.
„Co to tady vyvádíš?“ zeptal se celkem přátelským tónem. Byl to nevysoký štíhlý chlapík se zrzavými vlasy a nápadně pronikavýma hnědýma očima, oblečený nezajímavě a trochu ošuntěle jako všichni zdejší lidé, které zatím potkal. Mohlo mu být asi pětatřicet let.
André zpanikařil. Měl předem připravenou větu, kterou by v případě nutnosti použil jako oslovení neznámého člověka, ale ta se mu úplně vykouřila z hlavy. Ten zrzek ho tak dokonale zaskočil, že se dokonce ani nedokázal rozhodnout v jakém jazyce odpovědět.
„Co je s tebou?“ podivil se neznámý. „Ztratil jsi řeč?“
Ano, to je přesné.
„Co ode mě chcete?“ vyhrkl André německy. Okamžitě toho zalitoval. Měl raději mlčky odejít. Nervózně stiskl hůlku v kapse.
Hnědé oči se rozšířily zájmem. „Však jsem měl hned dojem, že nejsi zdejší. Odkud?“ promluvil muž docela slušnou němčinou.
Má přiznat, že je ze Štrasburku? Radši ne. „Z Drážďan,“ řekl to první, co mu přišlo na mysl.
Muž se podivně pousmál, připomínalo to spíš úšklebek: „Vážně? Zdá se mi, že vyslovuješ jinak, než jak se mluví v Drážďanech, ale když na tom trváš… A co tady vlastně pohledáváš?“
André těžce polkl. Chlapík se vyzná. Může to být jen obyčejný zvědavec, ale také špeh. Bude chtít zkontrolovat jeho doklady? Nebo ho rovnou zatkne? Nevypadá sice jako úřední činitel, ale podle toho, co o poměrech v téhle zemi slyšel, to není vyloučené. Teď to asi přijde.
„Proč vás to zajímá?“ hlesl a snažil se tvářit co nejdůstojněji.
Muž rozhodil rukama: „Jen tak. Pokoušet se o kejkle s hůlkou na veřejné ulici není moc dobrý nápad.“
Vylekaný André bez rozmýšlení vytrhl hůlku z kapsy a namířil ji na neznámého: „O co vám jde?“
Chlapík se smířlivě usmál a ukázal mu prázdné dlaně: „Asi jsme začali trochu zhurta. Vlastně jsem se chtěl jen zeptat, jestli nepotřebuješ pomoct. Už dost dlouho tě pozoruju, jak tady přecházíš sem a tam. Měl jsem dojem, že něco hledáš.” Nezdálo se, že by ho napřažená hůlka nějak znepokojovala.
André tedy hůlku trochu sklonil, ale zůstával ve střehu: „Ne, děkuju, nepotřebuju nic.” Bleskově přemítal. Ten dotěrný domorodec sice úplně samozřejmě mluvil o hůlce, ale sám žádnou nevytáhl. Kdo ví, jestli to nakonec není jen obyčejný počestný obyvatel paneláku, který se nudí a chce si trochu popovídat s cizincem, aby si procvičil němčinu. Ale pozor! Říkal, že ho pozoroval, a přitom André se tu rozhlížel pěkně dlouho a nikoho neviděl. Tohle by se mělo vyjasnit, a pokud možno hned.
„Proč mě špehujete?” vypálil s předstíraným rozhořčením. „Není snad v této zemi dovoleno klidně se procházet?”
Zrzek pokrčil rameny: „Klidně se tu procházej třeba do rána, dovolené to je, ale moc zdravé to pro tebe není, protože se tady nevyznáš. Kdyby ses tamhle,“ ukázal směrem k popelnicím, „pokusil o něco většího než o obyčejné hůlkové orientační kouzlo, mohl jsi to odnést dost ošklivým šokem. Tak já jdu a vyhýbej se pro příště pastím. Je jich tu jako naseto. Těšilo mě.”
Pohnul se, jako by chtěl odejít.
Andrého zvědavost byla rázem mnohem silnější než pud sebezáchovy: „Počkejte, tohle mi vysvětlete. Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal.”
Muž se ihned ochotně zastavil. Zjevně měl opravdu chuť si povídat: „To se ani nedivím, myslím, že je to zdejší specialita. Nedokážu ti vysvětlit, kde se to vzalo, nikdo to přesně neví. Tyhle pasti se objevují během posledních patnácti let a nejvíc na nových sídlištích. Nejsou jen na ulici ale i uvnitř v budovách. V bytech a taky v obyčejných školách a na obyčejných úřadech. Povídá se o tom ledacos, ale jediné, co vím jistě, je to, že v pastích se magie odráží od stěn zpátky na čaroděje. Drobná kouzla proto prostě nefungují vůbec, ale ta větší můžou poškodit původce. Čím mocnější čaroděj, tím větší nebezpečí. Slyšel jsem, že jeden mág se takhle dokonce zabil, ale nevím, jestli je to pravda.”
André vykulil oči: „Jak je to možné?”
„Dobrá otázka,” přikývl zrzek. „Mimochodem, jmenuju se Evžen Vulpes.”
„Těší mě. Já jsem André Kleinbauer.“ Mladík stiskl podanou ruku a přitom si všiml Evženových podivných nehtů. Připomínaly spíš ostré drápy. Záhada pastí ho však natolik zaujala, že se rozhodl nechat prozatím další zvláštnosti stranou.
„A není možné je nějak zrušit?“
„Na to bych rád přišel, už jsem to různě zkoušel, ale zatím se mi nedaří,“ přiznal Evžen. „Je to k vzteku. Můj synek je teď v první třídě v Budči, ale ještě loni chodil na obyčejnou školu a tam taky jednu měli a dokonce přímo v tělocvičně. Trnul jsem hrůzou, aby mi tam někdy z nepozornosti nespadl. Znáš to, děti a neřízená magie, jeden nikdy neví.“
André si znova naplno uvědomil tísnivé sevření holých betonových zdí. „Bydlí tady víc kouzelnických rodin?“ napadlo ho.
„Myslíš tady na sídlišti? Já vím jen o jedné, ale asi jich bude víc,“ odpověděl Evžen. „Proč se ptáš?“
„Protože si nedovedu představit, jak tady čarodějové mohou žít,“ vychrlil André zoufale. „Myslel jsem, že tu najdu starobylé magické město, a ono je tu tohle! Vsadím se, že čarodějové v Čechách jsou skoro na vymření. Určitě to dělají ty domy. Ty domy dusí magii!“
Evžen se zarazil a chvíli na něj koukal s otevřenou pusou. „Tak moment,“ vzpamatoval se po chvíli. „Ty jsi mnohem chytřejší, než by jeden na první pohled řekl, když tě tak vidí šermovat s tou hůlkou. Máš pravdu, dělají to ty nové domy. Ve staré zástavbě ani na volném prostranství pasti nejsou. A já se hlavně divím, že cítíš negativní magii, a přitom jsi do pasti klidně vlezl.“
„A já zase nechápu, proč s tím někdo něco neudělá, když víte, čím to je,“ opáčil André stroze. Evženovo uznání jeho chytrosti neznělo zrovna lichotivě.
„Protože to nejde. Chrání to samo sebe, takže se nedá zjistit, jaké kouzlo v tom vězí. Jednou jsem zkusil udělat na stěnu jedné pasti čáru. Co myslíš, že se stalo?“
André pokrčil rameny: „Jak to mám vědět?“
„Prostě zmizela. A mě brněla ruka pěkně dlouho, a to jsem zkusil jen obyčejnou kontaktní čáru, nic víc.“
„Co tím myslíte?“
Evžen rychle škrtl prstem ve vzduchu. Maličko to zajiskřilo a značka okamžitě zmizela.
Na konci ulice se objevilo široké žlutobílé auto označené výraznými písmeny VB a než se André vzmohl na nějakou reakci, Evžen sykl: „Schovej to.“ Pohodil bradou k hůlce, kterou mládenec ještě pořád držel v ruce.
André bleskově poslechl. Dovtípil se, že tohle je opravdová hlídka obyčejných. Utajení se nesmí prozradit za žádnou cenu a jeho tajný přechod hranic také ne.
Auto zpomalilo, když projíždělo okolo nich, a muž v uniformě za volantem si je podezřívavě prohlédl, ale jel dál.
Evžen zneklidněl: „Poslyš, André, docela rád bych si s tebou ještě popovídal, jestli máš čas, ale ne tady. Postáváme tu už nápadně dlouho a to nedělá dobrý dojem. Pojďme odsud.“
„Kam?“
„Třeba ke mně. Mám tam nový soudek medoviny a zrovna jsem přemýšlel, s kým ho vypít, protože moje žena je na návštěvě u svých příbuzných a to bývá na dlouho. Bydlím v Lysolajích, za minutku jsme tam.“ Na vteřinu zaváhal. „Totiž… Umíš se přenášet?“ zeptal se nejistě.
André dotčeně přikývl. Jak se může ptát na takovou samozřejmost? „Ale musel bych si dojít pro svoje věci,“ podotkl. V duchu si říkal, že chvilka klidu, aby si nečekaný návrh promyslel, rozhodně neuškodí.
„Samozřejmě, tak mizíme odtud,“ pobízel ho Evžen. „Kde ty svoje věci máš?“
„Schované tamhle u toho domu,“ ukázal André. „Budeme muset obejít to hnusné bahno, trochu jsem tady zabloudil.“
Evžen se uličnicky zašklebil: „Žádný strach, postavím ti most. Drž se těsně za mnou.“
Opatrně se rozhlédl a couvl do stínu u nejbližšího vchodu. Vzápětí se k mladíkovu úžasu proměnil v lišku, rozběhl se přes pláň a ocasem umetal hlínu za sebou.
André trochu nedůvěřivě vykročil a okamžitě zjistil, že ačkoliv země na pohled není o nic méně rozměklá a mazlavá, jeho nohy došlapují na dokonale pevný povrch a na botách neulpěla ani skvrnka. Zkusil jeden úkrok stranou a jeho podrážka se okamžitě s čvachtnutím probořila, takže leknutím ucukl zpátky. Uvědomil si, že nekráčí přímo po zemi, ale skutečně po neviditelné lávce těsně nad ní.
Jakmile dospěli k chodníku, Evžen vesele vycenil zuby. „Tak sebou hoď,“ řekl, jako by se nechumelilo, ale jeho hnědé oči pobaveně svítily. Dobře si všiml, jak tím kouskem cizince překvapil, a měl z toho nepokrytou radost. Kouzelníci v Čechách na vymření! To určitě.
André se nedočkavě rozběhl k improvizovanému úkrytu, poklepal hůlkou na tmavý dekl, vytáhl krosnu a hodil si ji na záda. Mezitím se už stačil pevně rozhodnout, že pozvání přijme. Další příležitost prozkoumat skutečné poměry zdejších čarodějů nemusí dostat.
Ten lišák nevypadá, že by měl nějaké nepřátelské úmysly a chtěl ho vlákat do léčky. Vždyť co by z toho vůbec měl? Je to také čaroděj, dovede zajímavé věci a konec konců vrána vráně oči nevyklove.
„Jsem připravený,“ usmál se.
Lišák se postavil na zadní a protáhl se do obvyklé podoby mladého muže v ošoupaných džínách a šedivé silonové bundě.
„Takže vyrážíme,“ zavelel vesele, sebral ze země kamínek a strčil si ho do kapsy. „Lysolaje třináct. Radši se chyť, ať se mi neztratíš.“
Nastavil Andrému loket a oba čarodějové se rozplynuli v šeru ponurého soumraku.

***

Přistáli na kraji malé vesnice. I tohle místo vypadalo poněkud zanedbaně.
Ne moc dobře udržovaná venkovská ulice. Přízemní a jednopatrové domky se na první pohled nezdály nijak pozoruhodné. Sem tam odprýskla omítka, některé okapy zjevně nahlodal rez. Úzkou silnici pokrytou děravým asfaltem lemovaly trsy přerostlé zažloutlé trávy. Samozřejmě, tady André těžko mohl čekat vzorně upravené domečky s omítkou zářící čistotou v záplavě muškátů a pečlivě nalakované ploty a okenice jako v Německu. Spíš to tady trochu připomínalo nedbalý nepořádek francouzských předměstí.
Skrz laťkové omšelé ploty zahrádek vykukovaly střapaté astry a na některých zdech se plazilo psí víno jako rudozelený požár, za řadou domků začínalo pole, opravdové sklizené a zorané pole, žádná pustá nezastavěná pláň. Padající tma mu znemožnila dohlédnout ještě dál, ale tušil tam les. A možná to byla právě ta vůně hlíny a vzdáleného lesa, svěží chladný vzduch, přívětivá světla za záclonami v oknech domků nebo možná něco jiného, snad stačila jen nepřítomnost děsivých odlidštěných věžáků, ale ihned se ho zmocnil uklidňující pocit, že všechno je tu sice jiné než doma, ale přitom důvěrně známé. Tady se mu líbilo.
„Kde přesně jsme?“ zeptal se André zvědavě.
„Na severozápadním okraji Prahy,“ odpověděl Evžen a vedl ho k přízemnímu domku uprostřed ulice. „Tamtím směrem je Vyšehrad, není to ani moc daleko. A tamhle o kus dál,“ ukázal na opačnou stranu, „tam je Budeč . Moje rodina tu žije už od 18. století a rodina mé ženy je ještě mnohem starší. Fuchsovi, ti bydlí většinou v lese, víc jim to tam vyhovuje.“
André náhle pochopil: „Takže tohle je kouzelnická vesnice?“ No ovšem, to byla ta důvěrně známá atmosféra, kterou tu vdechl, jakmile přistáli na pevné zemi. Atmosféra živé aktivní magie, kterou tak dobře znal z Harzu.
„Jistě a hodně starobylá. Bývala to kdysi výhradně liščí osada a ještě nás tady pořád žije dost. Jenže tady v Čechách už dávno nejsou čistě kouzelnické vesnice jako v cizině. Je tu pár smíšených rodin, dvě tři rodiny normálních čarodějů, tamhle naproti bydlí jeden animagus, který se mění ve vránu, to je takový místní vtipálek. Chtěl jsem ho taky pozvat, ale on si ještě léčí křídlo, předevčírem si totiž usmyslel, že bude učit moje děti zpívat nebo co,“ vyprávěl Evžen potichu a pochechtával se. „No a samozřejmě tu bydlí i obyčejní lidé, ale vycházíme s nimi odjakživa bez problémů. Tohle je malá vesnice, všichni se navzájem známe.“
Evžen přerušil svoji šeptanou místní kroniku a vytáhl z kapsy kamínek, který sebral na sídlišti. Nezahodil ho, ale uctivě uložil na okraj cesty.
„Můžu se zeptat, proč jste to udělal?“ nevydržel to André a hned ho to trochu zamrzelo.
Chtěl se zeptat na tolik věcí najednou a nakonec z něj vypadne otázka na rituál, který nevypadá nijak důležitě.
„Ale to nic není,“ usmál se Evžen. „Vzduch není můj živel, takže si při přenášení beru s sebou kousek země, abych nezabloudil. Jen tak pro jistotu. A jsme doma.“ Přistoupil k tmavým dveřím vedle širokého okna, které sloužilo nejspíš jako výkladní skříň nějakého krámku, ale vystavené zboží si André prohlédnout nestačil. Bytelná prkenná deska neměla kliku ani zámek, ale Evžen na ni prostě zaškrábal svými drápky a dveře se pohostinně otevřely.
„Vítej v mém království,“ Evžen rozmáchlým gestem uvedl návštěvníka dál.
Uvnitř zavířila změť barev a vůní. André se ovšem rozkoukal rychle. Jistě, ocitl se uvnitř malého krámku. Na policích okolo stěn, na pultě i ve výloze viděl v malebném zmatku naskládané otevřené dřevěné krabičky s pestrým obsahem. Od stropu visely svazky sušených bylin, věnce česnekových květů a dlouhé řetězy z dřevěných vyřezávaných korálků a kostí. Zvědavě přistoupil k nejbližší polici a už mu bylo jasné, co se tu prodává. Slaměné panenky, copánky z vílích vlasů, hejkalí zuby, přívěsky z jaspisu, achátu a onyxu s vyrytými znaky, pavoučí oči, nepravidelné kusy průzračného křišťálu, figurky z pálené hlíny, ptačí pařátky, netopýří křídla a hadí kostry, dračí šupiny, šňůry krvavě rudých českých granátů… Dózy a plátěné sáčky plné sladce voňavých i ostře páchnoucích bylin… Svitky pergamenu a voskové svíce.
André nevěděl, kam se dívat dřív, a zároveň se snažil něco neshodit svou neohrabanou krosnou, a tak se raději moc nehýbal, jen dychtivě otáčel hlavu ze strany na stranu.
„Prodáváte amulety, že? Ale tohle…“ Zatajil dech. Jedna truhlička s oddělenými přihrádkami patřila drahým kamenům. Poznal samozřejmě běžné měsíční kameny, ale rozeznal i dokonale vybroušené diamanty, smaragdy, safíry a rubíny, za které by největší boháči světa dali půl života. „To snad ne…“
„To jsou kameny do spiritistických stolků,“ vysvětloval Evžen ochotně. „A tyhle slouží pro nejrůznější rituály. Vystudoval jsem magickou gemologii, to je můj hlavní obor. Magické kameny jsou sice moje vášeň, ale k obživě nestačí. Proto jsem se dal na ta ochranná kouzla. Vyrábím amulety přesně podle povahy ohrožení, talismany podle potřeby, provádím ochranné a obranné rituály, zaháním všelijakou škodlivou havěť, takové věci. “
„A to se nebojíte mít tady takové bohatství jen tak všem na očích?“ žasl André.
„Zkus se jich dotknout,“ ušklíbl se Evžen pobaveně. „Chytíš se do želez a už se z nich nevykroutíš. Rozdrtí ti kosti na prášek.“
To nebyla moc příjemná představa. „Šikovné zařízení,“ donutil se André k úsměvu. „Znám takové pasti na zloděje. Někdy se nechávají u zazděných pokladů. Trochu laciný trik, ale pořád dobrý. Ach, a tohle…“ Objevil hliněné tabulky s vyrytými značkami, které nedokázal rozluštit.
„Čáry,“ poznamenal Evžen stručně a podal mu tuhou kartičku. „Tady máš příslušné zaklínadlo.“
„Štíři, výři, žáby, draci, kapka krve sílu vrací?“ rozesmál se André. „Vždyť to je dětská říkanka.“
„Patří k tomu obětní rituál, který díky rytmu zaklínadla vyvolá magickou sílu čar, o význam slov tady nejde, zaklínadlo není překlad čar, ale jejich spoušť. To bys ses divil, jak dobře to funguje,“ odpověděl Evžen nečekaně vážně a zamyšleně a div hosta neprovrtal svýma kulatýma hnědýma očima. „U vás nepoužíváte rituální magii?“
André zrozpačitěl, nerad by se hostitele dotkl. „Promiňte, nemyslel jsem to tak,“ pronesl rychle. „Používáme, ale spíš výjimečně, u nás se pěstuje hlavně hůlková magie. Tohle kouzlo neznám. Ale to mi ještě povězte, jak je vlastně možné, že tenhle obchod vůbec existuje? Co utajení? Copak sem nikdy nemůže náhodou vejít obyčejný zákazník, tamty úřady vás nekontrolují?“
„To je jednoduché. S dovolením.“ Evžen mu krouživým pohybem přejel dlaní před očima, a když ruku odtáhl, André spatřil, že v regálech se nyní nabízejí barevné krabičky cigaret a pečlivě složené výtisky Rudého práva a Mladé fronty, časopis Sedmička pionýrů, pohlednice a nějaké vystřihovánky pro děti.
„Takhle vidí můj obchod každý, kdo sem vpadne bez pozvání. Náhodní kolemjdoucí, obyčejní, kontroly z úřadů… kdokoliv. Nejde jen o to, že tady nemůžu veřejně provozovat čarodějnický obchod, to bych měl potíže s Vyšehradem kvůli utajení, ale pochopitelně i s obyčejnými úřady, protože tady nikdo nesmí mít vlastní krám nebo vůbec nějakou živnost, chápeš? Takže tohle je můj krámek s ochrannými kouzly a zároveň státní trafika, kde jsem zaměstnaný jako prodavač. Dva obchody, jeden vložený v druhém jako dvě krabičky. Prodám ti noviny stejně jako zaječí pacičku, klidně obojí zároveň, žádný problém. A konec exkurze, pojď si konečně sednout,“ přerušil sám sebe a stejným zaškrábáním na dřevo jako předtím odsunul úzký regál, aby otevřel tmavý průchod do zadní části domu.
„Zasviť,“ zamumlal a křísl drápem o dráp. Pod nízkým stropem podepřeným mohutnými začernalými trámy se rozhořela petrolejka a zároveň vyšlehly plameny i v úctyhodně velkém kamenném krbu. André zjistil, že prostorná místnost zřejmě slouží jako kuchyně, dílna i obývák zároveň. Vedle krbu stál starožitný železný sporák na dříví a nad ním visely kotlíky, misky a všelijaké kverlačky, svazky bylinek a nějaké další náčiní, těžko říct, jestli na vaření, na lektvary nebo dokonce na obojí, z druhé strany čněla široká kamenná výlevka nebo umyvadlo s vodovodem v podobě mosazné liščí hlavy.
Velký stůl pro šest lidí uprostřed kuchyně byl napůl přikrytý kostkovaným ubrusem a napůl všelijakými předměty, které nejspíš sloužily jako materiál pro výrobu talismanů. André v tom nepořádku rozeznal říční perly navlečené na různobarevné nitě, zpuchřelé dřevěné třísky, džbán plný trochu povadlých jiřin a šípkových větviček, dvě knihy v kožené vazbě a vysušenou žábu.
Nejen stůl a židle, ale i otřískaná kredenc, dvě křesílka s vybledlým čalouněním u krbu, malá knihovnička a vůbec všechno zařízení vypadalo, jako by je někdo stloukl z hrubého dřeva jen tak po domácku, ale zároveň se zdálo pevné a pohodlné. Vůbec celá kuchyň působila trochu nepořádně a nesmírně útulně.
„Můj dům je tvůj dům,“ pronesl Evžen obřadně jako zaklínadlo a velkorysým gestem obsáhl celou místnost.
André se stejně vážně uklonil: „Děkuji. Je to pro mě pocta.“
Evžen se usmál: „Tak už bys mi taky konečně mohl přestat vykat, když máme formality za sebou. Já si na to moc nepotrpím. Budeš asi pořádně hladový, co?“ Nedbale přehodil bundu přes opěradlo nejbližší židle a začal štrachat v kredenci.
Místností se šířilo příjemné teplo nejen díky ohni z krbu, ale i ze sporáku, na který Evžen postavil kastrol s čímsi lákavě voňavým. André spolkl slinu. Opravdu měl hlad jako vlk, putování po Šumavě i deprimující bloudění po tom strašném sídlišti bylo vyčerpávající.
S úlevou odložil těžkou krosnu, svlékl si kabát, po Evženově vzoru ho pověsil na opěradlo židle a nenechal se dvakrát pobízet, aby se s chutí pustil do vynikajícího guláše. Chvíli nevnímal nic jiného než svůj talíř. Teprve když pečlivě vytřel kouskem chleba zbytek omáčky, spokojeně vzhlédl ke svému hostiteli: „Díky. Bylo to výborné. To ty sám…?“
Evžen se potěšeně zasmál a vstal od stolu: „Ale kdepak, to moje žena. Tak si dáme tu medovinu, co říkáš? U krbu to bude pohodlnější.“
André poslušně přešel na určené místo a hned ho zaujala velká zarámovaná fotografie na římse.
Drobná mladá žena se spoustou temně narudlých vlasů by mohla být velice hezká, nebýt příliš dlouhého nosu a toho, že její úsměv odhaloval nebezpečně ostré špičaté zoubky. Na klíně chovala tři liščata.
„Moje rodina,“ poznamenal s neskrývanou hrdostí Evžen, který si k němu mezitím přisedl se dvěma keramickými pohárky v rukou. „Tohle je můj nejstarší syn Drahoš, ten už je v Budči, jak jsem ti říkal. Zařadili ho do kruhu středu a zatím si vede velice dobře, je opravdu hodně nadaný. A tohle je Bořek a nejmladší Radka, ti jsou teď s mou ženou u příbuzných.“
André zalapal po dechu. Že jeho nový známý není běžný animagus, to už si všiml. Ale tohle jeho představy daleko překonalo. Nechal se pozvat na návštěvu k někomu, kdo nejspíš vůbec není člověk, nebo ne tak docela. Co je tohle za bytosti? Liškodlaci? Existuje to vůbec? Lišky křížené s kouzelníky? Snažil se vzpomenout si, jestli o něčem takovém někdy slyšel nebo četl, ale nic ho nenapadalo. Kdyby aspoň věděl, jestli jsou tihle liščí lidé nebezpeční. Lišky prý bývají úskočné… Jenže co teď? Nemůže přece jen tak vybafnout ´prosím tě, co vy jste to za druh´, to by byla neomalenost nejhoršího rázu.
„Žádný strach, nekoušu,“ Evžen jako by mu četl myšlenky. „Vidím, že s liškomágy ses asi zatím nesetkal, ale docela mě to překvapuje. Jsme hodně rozvětvený rod a máme příbuzné i v cizině. No nic. Jsem zvědavý, jak ti bude chutnat naše medovina. Med lesních včel a devatero bylin, tajný recept mojí pratety. Tak na zdraví.“
Přiťukli si. Lahodný nápoj sklouzl hrdlem a rozlil se žilami jako tekuté blaho. André málem zapomněl na všechny předchozí útrapy i obavy z podivné identity svého společníka. Už jen kvůli tomu, že dostal možnost ochutnat něco tak báječného, stálo za to sem přijít.
Evžen se pohodlně uvelebil, přehodil nohu přes koleno druhé a zkoumavě upřel na hosta pronikavé oči.
„Tak dobrá,“ promluvil znenadání česky, „myslím, že už je na čase, abys mi taky řekl něco o sobě. Ale aby bylo jasno, o Drážďanech nechci slyšet nic.“
Výzva přišla přesně v okamžiku, kdy André přestal být ve střehu, takže ho ihned vyvedla z míry, i když ji celou dobu podvědomě čekal. Rozpačitě znovu upil z poháru, aby získal čas a mohl si bleskově uspořádat myšlenky.
Porušil zdejší zákony, když sem pronikl bez povolení, nechal se přistihnout při pokusu o čarování na veřejné ulici, mířil na Evžena hůlkou… Kdo ví, jestli se nevědomky nedopustil ještě nějakých dalších přestupků. Navíc jeho hostitel okamžitě přišel na to, že lže, a ještě ho nachytal, že mu tají znalost jazyka. To rozhodně nedělá dobrý dojem a liškomág by se právem mohl urazit. Pozval ho přece bez váhání do svého domu, pohostil ho tím nejlepším, co mohl nabídnout, ukázal mu, jak žije, a nejspíš je skutečně tím, čím se zdá: počestný dobrosrdečný živnostník spokojený se svým životem a svou rodinou, momentálně trochu znuděný, takže mu Andrého společnost přišla vhod. Sice není tak docela člověk, ale je mladý, vypadá sympaticky a Andrému se nechtělo věřit, že by se tolik namáhal jen proto, aby teď porušil nepsaný zákon pohostinství, usvědčil ho a udal.
„Z čeho máš strach?“ naléhal Evžen. „Tady ti přece nic nehrozí.“
„Spíš se divím, že ses mě takhle ujal. Cizího člověka…“ nadhodil André váhavě.
Evžen se zazubil: „Vypadals jako odkopnuté zmoklé štěně. A taky jsem zvědavý. Zajímalo mě, co jsi zač.“
Neznělo to sice lichotivě, ale zato upřímně. André se rozhodl oplatit mu stejně.
„Omlouvám se,“ začal. „Měl jsem samozřejmě říct hned pravdu, ale nebyl jsem si jistý… Trochu jsem se tě bál.“
„To vypadám tak hrozně?“ ušklíbl se Evžen pobaveně.
André se usmál a zavrtěl hlavou: „To ne. Ale v téhle zemi se, pokud vím, čarodějům vede zle a cizinci nejsou vítaní. Ne každý je tím, čím se zdá být, lidé na sebe donášejí, nemám pravdu? Cizinec ze Západu a čaroděj v jedné osobě a k tomu bez platného pasu…“
Evžen se rozesmál: „Už chápu. Tak spusť a tentokrát pravdu. Odkud jsi?“
„Z Alsaska,“ začal André. „Studoval jsem magii osm let v Harzu. Škola je tam výborná, na vyšší úrovni než ve Francii, a moje rodina je částečně německá, tak proto… Na tu dobu ale nevzpomínám moc rád. Bylo to jako vězení, nesměli jsme vůbec vycházet ven, protože je ve východní části Německa a prozradit se by bylo velice nebezpečné.“
Evžen mírně pozvedl obočí, ale neřekl nic.
„Otec si přál, abych pokračoval ve studiích na Finmarks-Viddě, znáš tu univerzitu?“
„Z doslechu,“ přisvědčil Evžen. „My máme vlastní univerzitu v Budči.“
„Já vím. Tak tedy, mně se tam nechtělo. Zdědil jsem po matce hudební nadání a hudby jsem se nechtěl a nechci vzdát. Vystudoval jsem ještě konzervatoř ve Štrasburku, letos v létě jsem absolvoval. Od příštího týdne nastupuji ve štrasburském filharmonickém orchestru jako violoncellista.“
„V obyčejném orchestru?“ podivil se Evžen.
„Na magii jsem nezanevřel, to zas ne,“ pospíšil si André. „Ale hudba pro mě znamená víc. Mnohem víc,“ dodal zasněně. Dopil svůj pohárek, aby si svlažil hrdlo, a Evžen mu dolil.
„No dobrá, to je zajímavé, ale kde ses vzal tady? A jak to, že umíš česky?“
André s úsměvem opáčil: „A jak to, že ty umíš německy?“
„To je jednoduché,“ mávl Evžen netrpělivě rukou. „V Německu sídlí spousta obchodníků s drahými kameny. Potřebuju s nimi jednat, tak se musím domluvit. Což se ale o tobě dá těžko předpokládat.“
André se nostalgicky usmál: „Já skutečně nemám tak racionální důvod. Už dlouho jsem si přál Čechy poznat. Samozřejmě znám českou hudbu, dokonce jsem absolvoval Dvořákovým koncertem h moll. Ale o to tolik nejde. Ještě v Harzu jsem chodil s holkou, která byla českého původu. Ona sama se narodila v Západním Berlíně, její rodiče tam utekli po zdejším převratu, ale česky ještě uměla a trochu mě naučila. Vyprávěla mi fantastické věci o české magii a o zdejší čarodějnické škole, ale zároveň o hrozném útlaku a pronásledování. Stýskalo se jí po něčem, co nikdy nepoznala, a zároveň se děsila představy návratu. Nejspíš mě tím nakazila. Na naší škole byly Čechy tabu, jednoho studenta dokonce málem vyloučili za černou magii, protože se pokoušel čarovat podle jedné knihy vydané v Budči, a tím víc mě to přitahovalo.“
Evžen se chápavě zašklebil: „Konkurence.“
André bezděčně opětoval jeho křivý úsměv, ale hned pokračoval: „Fascinovalo mě to, abych pravdu řekl. Moji rodiče ale byli jednoznačně proti tomu, abych se sem vypravil, báli se, že skončím ve vězení.“
„Přesto jsi tady,“ nadhodil Evžen vesele.
André se trochu začervenal: „Oni to nevědí. Vypravil jsem se s třemi spolužáky z konzervatoře na pěší vandr po Bavorsku. Když jsme se ocitli blízko hranic, neodolal jsem, vymyslel jsem si záminku, abych se jich zbavil, a přenesl jsem se.“
„A skončil na sídlišti?“ Evžen se dal do smíchu. „To už se nedivím, žes byl tak vyjevený.“
„Já jsem nic takového zblízka nikdy neviděl,“ přiznal André a cítil, jak mu jen ze vzpomínky naskakuje husí kůže. „Ve Štrasburku jsou sice podobné periférie taky, ale nikdy jsem tam nebyl. Nečekal jsem to. Asi už tuším, čeho se ta holka tenkrát tolik děsila. Je teda pravda, že s českou magií je konec a že ji zdejší režim nějak dokázal vyhladit? Jak proboha? Vy tady jste něco jako poslední ostrůvek, chápu to správně?“
„Máš to celé pomotané,“ zavrtěl Evžen hlavou a zvážněl: „Obyčejní lidé jsou tu opravdu zavření jako v kleci, ti jejich hlavouni jim diktují, jak se mají chovat, co smějí a nesmějí dělat, a dokonce i co si můžou nebo nemůžou myslet. Jak to ti lidé vydrží, to já osobně nechápu, ale v zásadě si to tak zařídili sami, tak možná jim to nakonec vyhovuje. Těžko říct, to je jejich věc. Nás se to ovšem netýká, čarodějové se vždycky dokážou přizpůsobit, aby si dál mohli žít po svém. Naše záležitosti spravuje Vyšehrad a Budeč, utajení funguje, vždyť jsi viděl, jak to mám zařízené třeba já. Soused odvedle je obyčejný člověk, každý den si u mě kupuje sparty a Mladou frontu a nikdy ho vůbec nic nenapadlo. Chovat se jako oni není nic tak těžkého. A třeba Drahoš chodil čtyři roky do obyčejné školy a pošlu tam i mladší děti, protože není na škodu, aby se v jejich světě trochu porozhlédly.“
Andrého hlavou bleskla absurdní představa malého lišáčka způsobně sedícího v první lavici s perem v tlapce, a měl co dělat, aby si udržel vážnou tvář. „Tvůj syn se nikdy neprozradil? Myslel jsem, že malé děti, co nedokážou kontrolovat magii…“
„Ne, jestli myslíš, jestli se někdy omylem neproměnil, tak ne, my lišky máme metamorfózu vrozenou a od narození ji umíme kontrolovat, nepotřebujeme se to učit jako animágové,“ vysvětlil Evžen klidně.
„Ach tak." André chvíli uvažoval. „Takže není pravda, že by zdejší čaroděje někdo pronásledoval?“
„A jak by to asi udělal a hlavně proč by to dělal?“ zašklebil se Evžen. „Vždyť o nás nevědí. Čtu ty jejich noviny, o čarodějích tam nikdy není ani slůvko.“
Je místní a měl by to vědět, přemítal André. Zároveň bude ale dost zkušený, aby tušil, že v novinách se nepíše všechno. Že by chtěl sám něco zatajit? Vyzkouší si ho.
„Tak ty říkáš, že čaroděje nikdo neutiskuje a žádné potíže nemáte. Pak mi teda vysvětli, kdo nastražil ty pasti.“
Evžen rázem vyskočil, div nepřevrhl pohárek se zbytkem medoviny.
„Člověče,“ vydechl, „jak to, že tohle mě nikdy nenapadlo? Vždycky jsem byl přesvědčený, že vznikly samy. Jsme uprostřed trychtýře, kde se kříží a mísí magická síla země a hvězd, všelijaké zvláštní úkazy jsou v české kotlině celkem běžná věc. Ty myslíš, že ty pasti někdo nastražil úmyslně? Jak jsi na to přišel?“
André se bezděčně pousmál. Konečně se mu podařilo toho sebejistého liškomága něčím překvapit. „Neříkal jsi, že se začaly objevovat až v nedávné době a jen na určitých místech? Podle mě se takové věci nemůžou objevovat jen tak bez příčiny. Snad kdyby něco takového existovalo, co svět světem stojí, ale takhle ne. U nás totiž máme také pasti, ale jiného druhu. Víš, co je to Irrkrüt?"
Evžen zavrtěl hlavou a zvědavě se naklonil blíž: „Povídej.“
„To je rostlina zapomnění,“ začal André vyprávět. „Kdo neopatrně šlápne levou nohou na semeno Irrkrüt, ztratí paměť, zapomene, kde se tam vzal i kdo je, a zapomene dokonce i čarovat, prostě všechno. Může bezmocně bloudit lesem, dokud nepadne vysílením, pokud si semen nevšimne a nezbaví se jich.“
„To je jako bludný kořen,“ usoudil Evžen. „To tady máme taky, ale…“
„Jenže,“ nenechal se André přerušit, „stávalo se a občas se stává dodnes, že někdo rostlinu Irrkrüt zasadí schválně. Možná víš, že v našem kraji jsou vinice. Poškodit vinaře tím, že se nedokáže o vlastní vinici starat, je docela snadné. Někteří čarodějové se proto specializují na hledání kořenů Irrkrüt. Nikdy nevíš, může se stát, že rostlina zapomnění znovu vyraší i po desítkách, říká se, že dokonce po stovkách let. Kořeny jsou velice hluboko v zemi a na jejich nalezení se proto používá zvláštní kouzlo. Půda bývá prosáklá nenávistí a podle toho se kouzlo řídí.“
Evžen se usmál: „Tak tohle znám… Umím odstranit nenávist vsáklou do kamene, pokud je kletba dílo člověka nebo lišky, moje žena si poradí i s vílím kouzlem. Ale slyším poprvé o tom, že by něco takového způsobila rostlina, byť zasazená ve zlém úmyslu.“
„Kletba, která je dílo lišky?“ podivil se André. „Máš na mysli liškomága, předpokládám? Na chvíli jsem měl dojem, že mluvíš o obyčejných liškách.“
„Ale ano,“ potvrdil Evžen. „Obyčejné lišky samozřejmě nečarují, ale každý živý tvor může v zoufalství nechat stopu strázně i bezděčně. Několikrát jsem v lese našel místo, kde se někdy dřív liška chytila do želez. Kameny okolo křičely,“ otřásl se. „Já je slyším, víš, kameny i stromy. Pláčou a křičí bolestí a zuřivostí. Zkus si na takovém místě postavit dům a uvidíš, za pár týdnů se tam zblázníš. Tohle dokážu vyléčit, stejně jako úmyslnou kletbu nebo uhranutí. Ale pasti mlčí, neříkají mi vůbec nic.“
Roztržitě upil ze svého pohárku. „Jak to děláte s těmi kořeny?" zeptal se pak. „Umíš to kouzlo?“
André nejistě přisvědčil: „Znám to zaklínadlo. Ve skutečnosti jsem to ale zkoušel jen párkrát. Povedlo se mi to, ale kořeny Irrkrüt nebyly moc hluboko. Není to můj obor.“
„Chápu. Navíc já si nemyslím, že za naše pasti můžou bludné kořeny nebo něco podobného. Ve městě to není moc pravděpodobné. Ale se stopou strázně by to souviset mohlo… Těch možností je tolik…“
„Tak to zkusíme trochu systematicky,“ navrhl André zaujatě. „Řekni mi, co všechno o těch pastích víš.“
„Dobrý nápad,“ souhlasil Evžen a začal odškrtávat jednotlivé body na prstech: „Ještě tak před dvaceti lety tady nic takového nikde nebylo. Jsou jen na některých místech, někde se objevila jen jedna, jinde jich je spousta, třeba na tom sídlišti, kde jsme se potkali, jich je nejmíň sedm, možná i víc. Dají se zvenčí ohmatat, ale zevnitř samozřejmě ne.“
„Jak jsou velké? Jaký mají tvar?“
„Jsou kulaté jako takový válec, mívají v průměru asi dva nebo tři metry, některé jsou menší.“
„A projevují se tak, že berou schopnost čarovat,“ potvrdil André z vlastní zkušenosti.
„Ano. Nebo spíš nepustí kouzlo ven, zadrží ho v tobě nebo obrátí proti tobě, takhle nějak.“
„A způsobují je ty budovy.“
„Možná. Jisté je, že pasti jsou jen tam, kde nějaký takový dům stojí, a protože se těch domů staví strašně moc, pasti přibývají. Oni,“ ukázal nedbale oknem na ulici, „si myslí, že tohle je to nejlepší, v čem se dá bydlet. Mají hodně dětí a do původních domů se už nevejdou, takže si staví tohle to. Jim ty pasti pochopitelně nijak neškodí, takže s tím asi hned tak nepřestanou. Někdy kvůli tomu bourají i staré domy, dokonce celé čtvrti.“
„I tady v Praze?“ zděsil se André. Představil si známé vyobrazení Pražského hradu nahrazené hradbou paneláků a zmocnila se ho nevolnost. „To je přece barbarství! Jak jim to můžete dovolit?“
„Tady v Praze také, ale neboj se, ne všude. Magická Praha je v bezpečí,“ usmál se Evžen, přesně pochopil, na co André myslí. „Oni naštěstí považují historické budovy za památky a váží si jich, takže je neničí. Mezi zdejšími obyčejnými je spousta vzdělaných a rozumných lidí, a ti to prostě nedovolí, takže kvůli tomuhle se znepokojovat nemusíme. Horší je, že zbourali bloky starých domů na místech, kde sice nebylo nic zvláštního, ale bydleli tam kouzelníci. Ti se potom museli taky odstěhovat a některé rodiny si našly byty v těch panelácích.“
„Takové živoření,“ vzdychl André soucitně. „V těch barácích se snad nedá ani dýchat.“
Evžen přikývl: „Já vím. Hodně čarodějů si myslí, že za to může materiál a tvar těch budov. Jsou z betonu, to je materiál, který je sice přírodní, ale ne přirozený, jestli mi rozumíš. Donutili kámen, písek a vodu, aby se spojily jinak, než je v jejich povaze, a vyztužili je železem. V Budči si myslí, že to způsobuje napětí s magickým podložím, to je magická energie ukrytá v zemi, která za normálních okolností přirozeně proudí, ale lze ji vyvolat na povrch.“
„Jasně, tak je to všude,“ přerušil ho André netrpělivě. „Ale proč s tím tedy nedokázali něco udělat?“
„Protože jak jsem říkal, neutralizuje to jakékoliv kouzlo, takže i ty detekční. Sám jsem to mnohokrát zkoušel pomocí rituálů s drahými kameny, snažil jsem se s tím mluvit, zkoušel jsem čáry, všechno, co mě napadlo, a pochopitelně totéž dělali i jiní a mocnější a zkušenější než já. A nic. Je to mrtvé, mrtvá magie, to je to správné slovo. Jiní to zkoušeli i s hůlkou. Jedna se dokonce zlomila, to byl jediný výsledek.“ Zaváhal. „Mohl bych se podívat na tvoji hůlku?“
André mu ji podal: „Nevím, k čemu by zrovna tobě byla.“
Evžen lehce přejel konečky prstů po celé délce, potom k hůlce přičichl. „Aha, líska. Bez jádra. Moudrá hůlka pro nekonfliktního, ale cílevědomého čaroděje.“ Napůl se usmál, napůl provokativně zašklebil, mávl a okolo jeho hlavy zakroužila stříbrná vlaštovka, opsala několik osmiček a usadila se na garnýži.
„Ty to umíš,“ vyhrkl André překvapeně. „Myslel jsem, že hůlku vůbec nepoužíváš, že to u vás vůbec není zvykem.“
Evžen mu hůlku vrátil. „Taky že není,“ zasmál se. „Mně stačí tohle,“ poklepal patou botasky na podlahu ze silných dubových prken, ohlazenou stářím téměř do šeda. Spojil ruce, pak je rozevřel a z dlaní mu vylétla stejná přeludná vlaštovka jako ta první a posadila se vedle své sestry. „Ale hůlky známe taky. Já je občas i vyrábím, jenže nejdou moc na odbyt. Taky mám jednu, kam jsem ji jen dal.“ Rozhlédl se po kuchyni, pak luskl prsty, jedna zásuvka u kredence se otevřela a hůlka mu poslušně přistála v ruce.
„Tu jsem si udělal ještě ve škole spíš na hraní.“ Podal ji Andrému.
Ten poznal světlé a pečlivě vyhlazené lipové dřevo a maličký červený granát ve špičce, ale hůlka se mu zdála podivně neuchopitelná a cizí. Zkusil s ní levitovat pohár s medovinou. Zavrtěl se neochotně na místě a až potom se velice váhavě odlepil. André čekal, že se mu Evžen vysměje, ale ten naopak uznale pokýval hlavou:
„Jsi fakt dobrý. S touhle hůlkou si jen tak každý neporadí, abys věděl. Je v ní třetí lístek z květu kapradí. Trvalo mi tři roky, než jsem ho našel. Jenže tohle jsou jen takové hračičky. Dovolíš?“
Na svolení ale nečekal a lehce položil dlaň na mladíkovo zápěstí. André ucítil slabé zabrnění a nervózně ucukl.
Evžen se pousmál: „Promiň. Chtěl jsem jen vědět… nemůžu rozeznat tvůj živel, tvoje magie je mi trochu cizí, ale sílu cítím. Mohla by být rozvinutější, ale potenciál stojí za to.“
André užasle vykulil oči, nechápal, co to má znamenat, ale Evžen si jeho zmatku nevšímal. Náhle vzrušeně vstal.
„Možná jsme potřebovali právě tebe. Ty jsi zvyklý zacházet se svojí hůlkou a vsadím se, že jsi v hůlkových kouzlech dobrý. Víš, u nás hůlky používají spíš slabší kouzelníci jako berličku, nebo občas ti, co musejí pracovat s cizím živlem. Ale ty jsi silný a hůlka k tobě patří jako ocas k lišce. Co kdybys tu past zkusil prozkoumat hůlkou? Tohle stojí za pokus, kamaráde!“
„Tak počkat,“ ohradil se André. „Neříkal jsi náhodou, že naposledy se hůlka zlomila? Nic takového riskovat nehodlám.“
„Dokážeš najít zlovolná kouzla ukrytá v zemi a navíc tvoje magie je jiná než ta naše,“ namítl Evžen tvrdohlavě. „S trochou opatrnosti bys mohl zvládnout bez úhony najít zdroj. Nemyslím, že tohle by hůlku ohrozilo. Taky o nich náhodou něco vím,“ připomněl. „Tamten nešika se snažil prolomit past zevnitř silou. My to zkusíme zvenčí a tvým kouzlem.“
„Svoji hůlku prostě ohrozit nemůžu a hlavně nechci,“ trval André na svém. „Cením si jí hodně, chápeš?“
„Je to jedna šance z tisíce,“ přemlouval ho Evžen. „Nemusíš jít přes moc. Jestli zjistíme, že se past zase snaží vzpírat, necháme toho.“
„Nechal bys to ale na mně?“ ujistil se André váhavě. „Jestli při prvním náznaku nebezpečí skončím, nebudeš naléhat, abych pokračoval. Souhlasíš?“
Evžen se rozzářil a horlivě zakýval hlavou: „Platí.“
Energicky tleskl: „V noci se radši o nic pokoušet nebudeme a navíc mám dojem, že pro dnešek už bylo všeho opravdu tak akorát. Uložím tě v pokoji pro hosty a ráno si na to posvítíme. Vím o jedné pastičce na příhodném místě.“ Nedočkavostí málem poskočil.
Než se André vzmohl na slovo, ocitl se v pokojíku se širokou postelí s vysoko nastlanými duchnami a voňavými větvičkami rozmarýny zastrkanými za okenní rám, a hlava mu šla kolem. Evžena ani nenapadlo si připouštět, že se mu třeba zítřejší akce nehodí a že má taky nějaké jiné plány než pokusy s pastmi. Kdyby to bylo jen na něm, asi by si dal velice záležet, aby se naopak k žádné pasti už nikdy nemusel ani přiblížit, dobře si pamatoval tu odpornou slabost a nevolnost, které vyvolávala. Obavy o osud hůlky ho také neopouštěly.
Jenže na druhou stranu na to byl sám zvědavý, a navíc, kdy bude mít zase příležitost zažít něco tak neobvyklého?
Začal se na ranní dobrodružství těšit a neurčité starosti hodil za hlavu.

***

Evžen byl ráno jako na trní. Sotva do sebe spěšně hodili snídani, pobral pár věcí s tím, že se můžou hodit, nacpal si je do kapes a už strkal Andrého na ulici.
Dveře za nimi zaklaply a zase se změnily v desku bez kliky. Evženův včerejší kamínek vzorně čekal na svém místě, ale museli počkat, až jim jedna starší paní rozčileně sdělí, že v konzumu zase nemají chleba ani vajíčka a že neví, kde teď nakoupí.
Paní zašla do svého domku a Evžen raději Andrého nasměroval za roh, kam se už nedalo z ulice dohlédnout, a zase mu nastavil loket.
Vzápětí se objevili před dvoupatrovou modrou budovou ve tvaru L. Nad proskleným vchodem visela státní vlajka a široká okna zdobily nalepené červené pěticípé hvězdy. Až na vrčení motorů aut a občasné zazvonění tramvaje z blízké hlavní silnice bylo okolí tiché, žádný ruch ani pobíhání dětí, škola se zdála prázdná.
„Nikdo tu není?“ podivil se André.
„Je přece sobota,“ připomněl mu Evžen. „Pojď, obejdeme to zezadu, potřebujeme se dostat do tělocvičny. Tady to je.“
Opatrně se rozhlédl, jestli je nikdo nepozoruje, a zaškrábal drápkem na visací zámek příslušného vchodu. Zámek zacvakal a povolil.
„Takže ty se tam chceš vloupat?“ zarazil se André.
„A cos myslel? Pojď honem, ať nás nikdo nevidí. Nejdeme tam přece krást, tak nevím, s čím si děláš starosti. Tady tou chodbou doleva a snaž se nedupat, školník by z nás radost neměl. Pohni sebou.“
Lehkým a neslyšným liščím krokem proběhl chodbou a André ho trochu nemotorněji následoval. Jakmile za sebou tiše zavřeli dřevěné dveře, pocítil jistou úlevu.
Evžena vzhled tělocvičny nijak nepřekvapil, znal ji už z dřívějška, ale André si prostor zvědavě prohlédl. Vysoká okna chráněná sítí, na jedné straně kovové tyče a lana zavěšená od stropu, na opačném konci masivní žebřiny. K tomu dva síťové koše bez dna na vysokých stojanech a na parketové podlaze výrazné barevné čáry a kruhy, zřejmě pomůcka pro nějakou hru. A znatelně chladnější vzduch než venku.
„Takže kde je ta past?“ Jeho hlas se nečekaně rozlehl a dokonce i s dutou ozvěnou, takže oba okamžitě strnuli a vylekaně poslouchali. V budově se nic neozvalo.
Evžen pokynul k místu těsně vedle modré postranní čáry kousek od středu haly.
„Opatrně,“ zašeptal. „Cítíš to?“ Položil ruku na neviditelnou svislou stěnu a André ho napodobil.
Ohromeně vydechl. Na sídlišti vstoupil do pasti nevědomky, ale teď, když se soustředil, něco ucítil. Nebo lépe řečeno, ucítil nic. Nedokázal by to přesně popsat. Jako by se z jeho dlaně a prstů vytratila všechna krev, necítil ani teplo ani chlad, ani žádný tvar, ale vlastně ani prázdnotu, jako by vnímal bolest, která nebolí. To byla mrtvá magie. Zmateně ucouvl o krok zpátky.
Evžen začal past obcházet a opatrně ohmatával neviditelné stěny. Tvořily kruh o průměru asi dva metry.
„Zkus hůlku. Zkus to kouzlo, kterým hledáte stopu strázně v zemi,“ pobídl Andrého vážně. „Hlavně nezapomeň, že nesmíš propadnout dovnitř.“
André pochybovačně poklekl u hranice pasti a vytáhl hůlku. „Nevím, jestli se to podaří. Nejsou tu skály ani hlína. Nikdy v životě jsem to nezkoušel v místnosti.“
Evžen si klekl proti němu. „Představím tě,“ pronesl obřadně. „Toto je jasanové dřevo. Mluv s ním a bude ti odpovídat. Popros, ať ti otevře cestu.“ Propletenými prsty obou rukou se dotkl mladíkova čela, potom parket a nakonec špičky jeho hůlky.
„Jak to mám udělat?“
„To musíš vědět ty. Ty čaruješ,“ zašeptal Evžen.
André tedy nazdařbůh na podlahu zkusil obyčejné otvírací kouzlo a okamžitě si uvědomil, že propojení se zemí se povedlo. Viděl na vlastní oči, že tělocvična se nezměnila. Ale změnily se jeho pocity. Jako by klečel v měkké tmavě zelené trávě a nad hlavou se mu otvíralo stříbřitě modré nebe. Do tváře mu zafoukal vlahý větřík a přinesl s sebou nezaměnitelnou vůni mařinky a černých borovic.
Evžen netrpělivě zavrčel a André si připomněl svůj úkol a trochu lítostivě se vytrhl ze zasnění. Gestem Evženovi naznačil, aby ustoupil stranou, přiložil hůlku k podlaze, zavřel oči a zašeptal zaklínadlo.
Nic se nedělo, země neodpovídala. Kdyby tam působila stopa nenávisti vyvolaná živou bytostí, pravděpodobně by ji objevil. Zklamaně vstal a náhle ho napadlo zkusit totéž zaklínadlo na stěnu pasti. Dotkl se špičkou hůlky neviditelné stěny.
A vtom se hůlka zachvěla a on cosi uslyšel. Hluboký, temně kovový a zlověstný tón, který duněl v jeho hlavě, rozkmital hůlku i jeho samého. Bezděčně se naklonil směrem ke zdroji toho přízračného zvuku. Jeho vlastní zaklínadlo mu vyrazilo dech a oslepil ho záblesk oslnivě bílého světla. Ztratil vědomí.
„Zatraceně!“ Evžen po něm skočil, zachytil jeho hroutící se tělo ještě dřív, než dopadlo na parkety, a odtáhl ho od pasti. Opatrně ho položil na podlahu a zkusil křísící zaklínadlo, ale André nereagoval. Evžen v panice obrátil kapsy na ruby, z rozsypaného obsahu třesoucíma se rukama vybral dva zelené kameny a položil mu tmavší doprostřed hrudníku a světlejší třpytivý na srdce, násilím se přinutil ke klidu a soustředění a zaklínadlo zopakoval.
André otevřel oči, pomalu se posadil a dezorientovaně potřásl hlavou.
„Cos to vyváděl?“ vybuchl Evžen vztekle. „Neříkal jsem ti snad, že za žádnou cenu nesmíš vkročit dovnitř! Máš potíže s pamětí nebo co? Buď rád, že jsi naživu, kdybych tady nebyl, tak…“
„Kdybys tady nebyl, tak bych tu v první řadě nebyl já a nedělal ti pokusného králíka,“ odsekl André uraženě a vstal. Měl toho zrovna dost.
Evžen zrudl. Chystal se ke stejně ostré odpovědi, ale hned se zarazil. „Omlouvám se. Strašně jsi mě vyděsil, ani jsem si neuvědomil, co říkám.“
„Mohlo tě přece napadnout, že jsem to neudělal schválně,“ trval na svém André.
„Jistě, máš pravdu,“ uznal Evžen. „Promiň.“
André pochopil, že kolega omluvu skutečně míní vážně, a maličko se usmál: „Takže děkuju za pomoc.“
Evžen s úlevou kývl a okamžitě se vrátil k tomu, co ho zajímalo nejvíc: „Tak co se vlastně stalo? Něco jsi našel, že?“
„Možná. Ale není to v zemi. Je to někde v prostoru,“ rozpomínal se André. „Když se to ozvalo, tak…“
„Cože? Chceš říct, že jsi něco slyšel?“ užasl Evžen. „Hlas?“
„Ne. Zvuk. Spojil se s mou hůlkou, rezonovala s ním. Tys neslyšel nic? Mně to připadalo úplně ohlušující.“
„Nic. A přitom obvykle zaslechnu i mravence, když přeběhne po podlaze,“ divil se Evžen a jeho oči svítily vzrušením. „Muselo to znít jen pro tebe.“ A samozřejmě vzápětí přišla výzva, kterou André čekal, ale vůbec se na ni netěšil. „Zkus to ještě jednou.“
André na něj tvrdě pohlédl a mlčel.
Evžen pochopil: „Neboj se, podržím tě, abys tam nespadl znova, kdyby něco. Tak jdeme na to.“
Tentokrát se postavili těsně bok po boku. André se znovu dotkl hůlkou pasti a zopakoval zaklínadlo.
Ozvalo se to znovu, hůlka se rozkmitala. André se zaposlouchal a snažil se co nejpřesněji lokalizovat zdroj, odkud tón vychází. Zdálo se mu, že nejde z pasti ale z protější zdi, a po chvíli si tím už byl jistý. Nedokázal sledovat, jak dlouho tam tak stojí proměněný na živou ladičku, ale čím déle se soustředil, tím přesněji si uvědomoval, že tón má tvar. Tvar nepravidelné hvězdice, která zpívá kovovým hlasem jako zosobněná hrůza. Nikdy se s takovým jevem nesetkal a vlastní strach ho nepříjemně zaskočil.
Evžen byl tentokrát ve střehu a přesně v tu vteřinu ho odtrhl od pasti a přinutil ho přerušit spojení. „Tak co?“ vyhrkl netrpělivě.
Roztřesený André ohromenému lišákovi co nejvěrněji vylíčil svůj zážitek. „Je to něco železného. A říkám ti, že to vychází z téhle stěny,“ uzavřel. Na nic nečekal, oběhl past a přiložil hůlku k bíle omítnutému panelu. Panel reagoval stejně silně jako past i na pouhý dotek hůlky, zaklínadlo tentokrát ani nemusel použít. „Je to uvnitř,“ prohlásil André s jistotou. „Až na to, že nemám tušení, co by to mohlo být. Stopa nenávisti to rozhodně není.“
Evžen se zamyšleně posadil na dlouhou nízkou lavičku a podepřel si bradu pěstmi. „Nikdo v těch zdech nikdy nic nenašel,“ přemítal. „Ani na detekci kleteb to neodpovídalo. Proč s tebou ta věc komunikuje a se mnou ne?“
„Možná bych jedno vysvětlení měl,“ začal André váhavě. „Říkal jsem ti přece, že jsem hudebník, pamatuješ se? Možná došlo k nějakému zkřížení, když jsem nevhodně použil zaklínadlo na tu stěnu pasti, protože k ničemu takovému se samozřejmě používat nemá. Reagovalo to nezávisle na mé vůli. Ale prostě ta věc se na mě naladila, nebo já na ni, nevím. Proto jsem uslyšel ten tón a teď už ho můžu slyšet znova kdykoliv.“
Evžen nevydržel v klidu, začal nervózně přecházet sem a tam a usilovně přemýšlel. „Zní to šíleně,“ promluvil nepřítomně. „O tomhle vůbec nic nevím, nemám ponětí, jestli je to možné, ale snad máš pravdu. Ale co s tím?“ Náhle se prudce zastavil. „Říkal jsi, že vnímáš nějaký tvar?“
André přikývl.
Evžen rázem ožil: „Tak ho nakresli.“ Sebral z hromádky svých věcí špačka měkké tužky a malý lístek papíru. Položil si ho na parkety a začal ho opatrně roztahovat rukama, až z něj vyrobil trochu šišatý čtverec asi metr krát metr. „Stačí?“
André se znovu chopil hůlky i tužky, přiložil hůlku ke zdi a soustředil se. Obrazec se začal zvolna rýsovat. Na papíře rychle vznikal kruh a čáry vedené napříč a protínající se nepravidelně v různých bodech.
„Počkej!“ vykřikl Evžen vyděšeně. „Počkej,“ opakoval šeptem a zbledl. „U Želmíra a jeho patnácti zrzavých synů, to snad ne.“
André tázavě rozhodil rukama.
„To by mohla být pavučina, zatraceně,“ otřásl se Evžen. „Pokračuj, ale za žádnou cenu nedotahuj linky až ke kružnici, nech tam kousek volný. Jakmile bys ji uzavřel, začala by dělat to samé, co ta věc ve zdi. Mohli bychom tady uvíznout. Pak ti to vysvětlím, ale teď si pospěš a dávej proboha pozor, ať nedotáhneš ty linky!“
Jakmile byla kresba hotová, Evžen hbitě posbíral všechny drobnosti, nastrkal si je zpátky do kapes, stočil papír do svitku a netrpělivě nařídil: „Jdeme, tady už nic víc dělat nemůžeme.“
Vtom se rozlétly dveře a v nich stál starší obtloustlý muž v montérkách.
„Co tady děláte, lumpové?“ zařval a výhružně zašermoval francouzským klíčem v ruce. Potom se ale zarazil. Nechtělo se mu čelit dvěma mladým a zdatně vyhlížejícím mužům, a tak bleskově změnil taktiku, vyklouzl na chodbu a zapráskl dveře. Uslyšeli, jak se v zámku otočil klíč. „Jdu volat esenbáky,“ oznámil jim vítězně a s dupotem se vzdaloval chodbou.
„Mizíme,“ ušklíbl se Evžen a navzdory děsivým zážitkům před chvílí se už zase tvářil pobaveně. „Pan školník asi zažije menší blamáž.“

***

Doma Evžen bez váhání nervózně smetl ke straně nepořádek na stole a na uvolněném místě rozložil Andrého kresbu. Se zatajeným dechem ji začal zkoumat a tvářil se čím dál víc znepokojeně a užasle.
André ho nechtěl rušit v soustředění, ale když to už trvalo příliš dlouho, netrpělivě se ozval: „Tak co kdybys mi konečně řekl, o co tady vlastně jde?“
„Jistě,“ zamumlal Evžen roztržitě, ale pak se vzpamatoval a pustil se do vysvětlování: „Tak abys věděl, tohle, cos našel, není pavučina ale ankaba. Jsou to čáry a můžeš mi věřit, že jestli někdy nějaké čáry byly opravdu pořádně nebezpečné, tak jsou to tyhle. Je to strašně staré kouzlo a používá se jen výjimečně, ankabu dokáže vyrobit jen opravdu mocný mág a nikdy se to nedělá jen tak pro nic za nic.“
„Jestli si myslíš, že tohle je mi jasné,“ zabručel André nespokojeně.
Evžen se zamyšleně poškrábal na tváři: „Tak jinak. Pavučina slouží k lovu. Můžeš do ní chytit člověka a uvěznit ho tam nebo ho poslat, kam se ti zlíbí. Dokáže zachytit i zbloudilou duši. Ankaba je její příbuzná. Umí zadržet i kletby vlastní nebo cizí, omotat je kolem člověka, vyvolat šílenství, třeba i zabít. Dokáže uvěznit dokonce i démony! Všechny nejsou stejné, záleží na tom, kudy vedeš čáry, jak rozmístíš znaky a které to jsou,“ ukázal na značky ve výsečích. „Obvykle se pavučiny i ankaby kreslí nebo vyrývají vodorovně do země. Stačí nepatrná chyba, třeba neopatrně šlápnout na čáru, když ji uzavíráš, a může tě to stát život.“
„Černá magie?“ otřásl se André.
„Jako smůla,“ přisvědčil Evžen zachmuřeně a pokračoval: „Ale to mě tak nepřekvapuje, že ty pasti nejsou nic dobrého, to je přece zřejmé. Horší je, že tahle ankaba není normální.“
„Ale vždyť je to past,“ namítl André. „Takže dělá to, co má.“
„Mysli, člověče,“ utrhl se Evžen netrpělivě. „My tomu sice říkáme past, ale ve skutečnosti vypadá zvláštně a hlavně to funguje obráceně a já nevím proč. Zatraceně!“
„A nemůžeš přečíst ty znaky?“ navrhl André. Evženovy nesouvislé řeči mu začaly jít na nervy.
„Právě že ne. Tenhle mi připomíná prázdnotu, ale je trochu jiný a ty ostatní neumím rozluštit vůbec, v životě jsem je neviděl. Jsem v koncích.“ Sklesle se posadil na židli a vypadal tak zklamaně, že ho Andrému bylo až líto.
„Přece to takhle nevzdáme,“ řekl povzbudivě. „Nějaké řešení existovat musí.“
Evžen se usmál: „Máš pravdu.“ Už zase energicky vyskočil, přistoupil ke kamennému umyvadlu v rohu a na lusknutí jeho prstů začala z kohoutku proudit voda. „Když něco nevíš, zeptej se paní učitelky. Stella je doktorka vysoké magie a nejlepší odbornice na černé čáry v Evropě. Zavoláme jí, jestli nás může přijmout.“
André zvědavě přistoupil blíž.
Evžen zastavil vodu, počkal, až se hladina ustálí, a pak na ni rychle prstem napsal dvanáct čísel. V umyvadle to zavířilo a po chvilce se na druhé straně objevila žena v černé kutně, která se zjevně skláněla nad vlastní vodní hladinou. Mohlo jí být tak šedesát let, prošedivělé vlasy měla sestřižené do elegantního hladkého mikáda a na levé tváři malou červenou skvrnku, jaké se říká oheň. Na krku se jí houpal stříbrný přívěsek ve tvaru hada. Upřela na ně ty nejpozoruhodnější oči, jaké André kdy viděl, s tak světle modrými duhovkami, že se zdály téměř bílé, a tím ostřeji vystupovaly černé kroužky po jejich obvodu a černé panenky.
„Dobrý den, paní profesorko,“ oslovil ji Evžen uctivě. „Neruším vás?“
Žena se usmála: „To je mi překvapení. Jak se ti daří? A jak se má Xénie?“
„Výborně, děkuju,“ odpověděl Evžen také s úsměvem.
„Hádám, že mi nevoláš jen tak. Copak potřebuješ?“
„Chtěl bych se s vámi poradit. Objevil jsem ankabu, tedy vlastně tady můj kamarád ji objevil,“ ukázal na Andrého. „Pan André Kleinbauer. Profesorka Stella Baboráková.“
André se zdvořile uklonil. Doufal, že Evžen ví, co dělá, a že nezapomněl na jeho choulostivé postavení. Tajemná čarodějka je určitě významná osobnost. Snad nebude zkoumat, kde se tu vlastně vzal.
Profesorka se na něj přívětivě usmála a znovu obrátila pozornost k Evženovi. Ten pokračoval:
„Ta ankaba je úplně netypická, nedokážu s ní hnout a myslím si, že je to hodně důležité. Že je strašně nebezpečná, to jsem poznal. Originál vám ukázat nemůžu, ale André pořídil nákres.“
Stella chvíli uvažovala. „Předpokládám, že bys neplýtval mým časem jen tak pro nic za nic, Evžene. Přijďte za hodinu, to se vám budu moci věnovat. Dám pokyn bráně, aby vás pustila dovnitř. Budu v knihovně.“ Vodní hladina se znovu zavlnila a profesorka zmizela.
„Tak se připrav,“ zasmál se Evžen. „Jde se zase jednou do školy.“
André se zarazil: „Do Budče? Já si nejsem jistý, jestli je vhodné, abych tam s tebou chodil. Přece jen moje situace je trochu… chápeš?“
„Aha, ten pas, co nemáš, a tak dále, že,“ ušklíbl se Evžen. „Řekla jasně, že máme přijít oba. Nedělej si starosti, formality zavedené obyčejnými ji vůbec nezajímají.“
André ne zrovna přesvědčeně pokrčil rameny a zamyšleně vzal papír s ankabou do ruky. „Proč jsi říkal, že ta ankaba není normální?“ napadlo ho náhle.
„Protože takhle, jak jsou, by ty čáry přece neměly držet pohromadě,“ odpověděl Evžen okamžitě.
„Tomu nerozumím. U nás čáry nepoužíváme,“ připomněl mu André.
„Aha. Tak já to zkusím vysvětlit.“ Evžen se opřel o roh stolu a začal vykládat: „Čáry jsou jeden z nejstarších budečských způsobů provozování magie. Už Moldawa je používala a nejspíš budou ještě starší. Podívej se.“
Vzal tužku, přistoupil ke květináči s majoránkou na okně a načrtl na parapet okolo několik celkem jednoduše vyhlížejících krátkých čárek nakloněných navzájem v různých úhlech. Keřík se začal košatit a rozrůstat. Evžen popadl květináč a oddálil ho od znaků. Růst se zastavil, ale jakmile vrátil květináč na místo, rostlinka se dál zvětšovala. Evžen čáry rychle smazal a obrátil se zase k Andrému, který zvědavě přihlížel. „Vidíš, můžeš nechat trvalé kouzlo na nějakém místě a klidně odejít, kouzlo tam zůstane.“ Chvíli uvažoval. „Vypadá to jednoduše, ale není to tak. Čáry nejsou prostě znaky, které bys mohl přečíst jako abecedu, je to magie sama o sobě. Musíš prostě vědět,“ zdůraznil poslední slovo. „Žijí svým vlastním životem, některé se spolu nesnesou, jiné se ochotně spojí, pokud víš, co děláš. Nemůžeš si jen tak náhodně čmárat, dokonce ani nestačí vědět, že tohle, co jsem tady nakreslil, je kouzlo pro růst. Musíš zapojit vlastní magii a donutit čáry, aby se sestavily správně, a pak kouzlo usměrní a udrží na místě. Snažit se donutit čáry, aby se spojily jinak, než jim vyhovuje, je nebezpečné, protože se brání. Chápeš to?“
André trochu nejistě přikývl: „Je to jako kombinace zaklínadel, jenže nakreslená?“
„Dá se to tak přibližně říct,“ souhlasil Evžen. „Ale čáry jsou mocnější než zaklínadla. Říká se, že kdyby někdo dokázal dokonale ovládnout všechny čáry, dokázal by úplně všechno, co by si zamanul. Dovedeš si představit absolutní moc v rukou jednoho člověka?“
„Mohl by cokoliv. Vyčarovat z ničeho třeba jídlo nebo zlato? Ovládat každého a všechno podle libosti. Zabíjet a oživovat. Donutit lidi a další bytosti, aby mu sloužili. Zrušit déšť, rozbít zeměkouli na kousky, zhasnout slunce, tohle všechno?“
„Přesně tak. Nejspíš by to znamenalo konec světa,“ mávl Evžen rukou. „Něco takového naštěstí není v lidských silách. Nikdo nemá takovou kapacitu, aby obsáhl a zvládl všechny čáry. Dřív by se mu asi rozskočila hlava.“
„A co je v nepořádku tady s těmi čarami?“ vrátil se André k věci.
„Unikají mi. Já se v čárách vyznám, ale ovládám bezpečně jen ty, co potřebuju. A jsem si skoro jistý, že tyhle dva znaky, tu pokroucenou prázdnotu, běžně takhle spojit nejde. Měly by se bránit. A přitom drží. Právě proto potřebujeme Stellu. Jestli na to nepřijde ona, tak už asi nikdo. Takže jde se.“

***

Přenesli se, a zatímco Evžen odkládal svůj věčný kamínek, André se rozhlížel a říkal si, že nic se nemůže víc lišit než moderní nevzhledná škola na sídlišti a tohle tiché místo na kopečku uprostřed lesů. Malou rotundu s hranatou zvonicí a sousední hřbitov s brankou ze zdobně kovaného železa obklopovaly vzrostlé kaštany a lípy a celé místo vydechovalo majestátní starobylost a málem jiskřilo, jak bylo nabité magií, ale zároveň tu bylo všechno nečekaně maličké a útulně přívětivé. Podvědomě čekal, že atmosféra okolo nejstarší čarodějnické školy bude pochmurně přísná, ale teď s překvapením zjišťoval, že by se tady s chutí posadil ve stínu kulatého kostelíka, díval se na barevné listí a bezstarostně odpočíval. Těžko by se kouzelník někde mohl cítit příjemněji.
Evžen ho nasměroval k třetí lípě od vchodu do rotundy. „Připrav si hůlku,“ poradil mu tiše. „Brána je ve věčném otisku původní lípy, tady těsně vedle téhle současné. Dotkni se jí.“ Zároveň sám vztáhl ruku. Pod jejich dotekem se objevil rozpraskaný kmen stromu, kůra neslyšně pukla a rozevřel se široký průchod. Za ním stále viděli hřbitovní zeď, ale jakmile vstoupili, ocitli se v lipové aleji a pokračovali po písčité stezce, na kterou se zvolna snášela srdíčka žlutých listů. Brána se za nimi stejně tiše zavřela a zmizela.
André se ohlédl, jestli uvidí rotundu. Byla tam, ale přitom tušil, že by se k ní teď nedokázal přiblížit a dotknout její stěny. Vstoupili do čarovné dimenze, kde se škola bezpečně ukrývá před nepovolanými vetřelci.
Na konci aleje prošli otevřenou branou a ať už André čekal cokoliv, rozhodně ne toto.
Vypadalo to jako starověká vesnička, chatky roubené z dřevěných omšelých kůlů se sedlovou doškovou střechou pod nepravidelně roztroušenými stromy připomínaly domečky na hraní a nezdály se moc bytelné. Sem tam se nad střechami vznášel dým z ohnišť. Potkali několik chlapců a dívek v modrých hábitech a s knihami nebo svitky pergamenů v náručí. Všichni jen spěšně pozdravili a dál si jich nevšímali. Vypadali velice zaměstnaně a uspěchaně.
„Mají vyučování, v Budči se učí celý týden. Tady bydlí studenti vyššího stupně, menší děti jsou na vnitřním nádvoří,“ vysvětlil Evžen vesele. „A netvař se tak vyděšeně, ty chatky jsou uvnitř pohodlné.“
Další nádvoří se od předchozího moc nelišilo. Zastihli tam hlouček dětí pro změnu v tmavozelených hábitech, které na travnaté ploše pod dohledem učitele pilně trénovaly vznášecí kouzlo. Několik dětí poletovalo nad hlavami spolužáků, kteří jim usilovně pomáhali vzhůru obrácenými dlaněmi a sborem mumlali zaklínadlo.
Vtom se od skupinky oddělil jeden chlapec a s nadšeným jekotem „tati, tati, co tady děláš,“ se vrhl Evženovi kolem krku. André ani nepotřeboval žádné představování, bylo mu jasné, že to je ten nadějný studentík, o kterém se jeho otec už párkrát pyšně zmínil. I on měl světle zrzavé vlasy, kulaté hnědé oči a drápky na rukou a zřejmě po matce zdědil dlouhý špičatý nos. A jako všichni studenti měl na krku stříbrný přívěsek, tentokrát ve tvaru kočky.
„Dobrý den,“ vyhrkl Drahoš a hned si Andrého přestal všímat a táhl Evžena k hloučku spolužáků. „Pojď se podívat, jak lítám.“
Evžen s omluvným úsměvem pokrčil rameny: „Hned jsem zpátky.“ André se roztržitě podíval, jak si podává ruku s učitelem, a pomalu vykročil napřed.
Tady už nebyla dřevěná kolová hradba ale masivní zaoblená zeď z šedých kamenů. To byla vlastní budova školy. Nad klenutým otevřeným průchodem spatřil obrovský černostříbrný erb se šnekem. Nikdo ho nezastavil, a tak si dodal odvahy a pokračoval obezřetně dál na vnitřní dlážděné nádvoří.
Bylo dokonale kulaté a přímo uprostřed se košatila ta nejstarší a nejmohutnější lípa, jakou kdy viděl. Musela tu růst nejmíň dva tisíce let a možná pamatovala i založení školy. André sice neměl Evženův dar mluvit se dřevem a slyšet kameny, ale cit a vnímavost vůči přírodě mu rozhodně nechyběly, a tak okamžitě pochopil, že to není obyčejný strom, ale prastará kouzelná bytost, která si svým majestátem vynucuje bezpodmínečnou úctu. Pod lípou hořel oheň v kruhu z nepravidelných kamenů. Celé seskupení připomínalo posvátný oltář a nepochybně jím skutečně bylo.
Tohle nádvoří nebylo tak tiché jako ta vnější. Kromě pobíhajících studentů a důstojně kráčejících profesorů v bílých nebo černých kutnách vzduch naplňovalo čiřikání hejna vlaštovek, které se na římsách budovy chystaly k pozdnímu odletu.
André se bezděčně usmál na pozdrav a několik vlaštovek se oddělilo z hejna a zakroužilo okolo jeho hlavy, jako by si ho chtěly důkladně prohlédnout. Průzkum je nejspíš uspokojil, a tak se vrátily ke svým sestrám.
„Jsi tu vítaný,“ poznamenal s úsměvem Evžen, který se k němu mezitím nenápadně připojil. „Vlaštovky patří k Budči a Budeč k vlaštovkám stejně jako ta lípa a magický oheň. Tak pojď, Stella si potrpí na přesnost.“
Vystoupali po širokém kamenném schodišti ohlazeném nesčetnými kroky do čtvrtého patra a vstoupili do obrovského sálu, který je přivítal povědomou vůní starého papíru, tiskové barvy, pergamenu a kůže. Dlouhé řady masivních dubových regálů ozdobených vyřezávanými ulitami a pitvornými hlavičkami se zdánlivě táhly do nekonečna. Andrého napadlo, že tady snad musejí mít úplně všechno. V každém případě to zřejmě byla největší sbírka magické literatury, s jakou se kdy setkal. Následoval Evžena, ale snažil se aspoň letmo prohlížet tituly na hřbetech a nejraději by se zastavil, aby si mohl knihy prohlédnout podrobněji a začíst se…
Trochu ho vyvedl z míry duch, který se z ničeho nic vynořil mezi regály a podíval se na něj tak uštěpačně, až mladíka zamrazilo. Náhle si v plné míře uvědomil, kdo je a kde je, a nechtěl ani domyslet, jaké následky by mohla mít jeho neuvážená návštěva. Byla by to nepříjemná ironie, kdyby po tolika obavách z pronásledování nakonec jeho samého považovali za špeha. A tenhle duch na něj upřel tak hrozivě chytré oči a zatvářil se tak sarkasticky, že si André začal být jistý, že ho odhalil. Ani by ho nepřekvapilo, kdyby to byl jasnovidec. Ale duch jen mlčky pokynul hlavou v odpověď na Evženův tlumený pozdrav a zmizel.
Evžen nic nevysvětloval a André se neodvažoval zeptat. Ostatně právě dospěli k čítárně. U některých stolků pilně studovalo pár mladíčků v modrém a také dva profesoři v bílých kutnách. Dáma v černém, se kterou si domluvili schůzku, odložila svou knihu a s úsměvem jim vyšla vstříc.
Zavedla je do malé oddělené kanceláře. „Tady nebudeme rušit ostatní,“ poznamenala a přívětivě k nim obrátila ty zvláštní světlé oči: „Vítej, Evžene. Ráda vás poznávám přímo, pane Kleinbauere. Jste z daleka?“
Andrého poněkud zaskočilo, jak přesně si zapamatovala jeho příjmení. Neodvážil se uchýlit ke své původní lži. „Ze Štrasburku. Jsem tu jen na krátké návštěvě,“ odpověděl nejistě. Oslovila ho česky, a tak použil stejný jazyk a v duchu si rychle připravoval vysvětlení své češtiny, ale Stella se nad ní vůbec nepozastavila. Asi je to pro zdejší čaroděje typické, pomyslel si. Okolo Budče se přece točí celý kouzelnický svět. Oni si to přinejmenším určitě myslí.
Profesorka tím zjevně považovala zdvořilostní formality za ukončené a přešla k věci: „Tak co pro mě máte?“
Evžen si neodpustil dramatické gesto, když mlčky rozmáchle rozložil Andrého nákres.
Stella se nad ním sklonila a ruce jí samy vylétly k ústům. Těžce polkla a nevěřícně se na oba mladé muže podívala, neřekla ale nic, jen nekonečně dlouho podrobně zkoumala jednotlivé čáry a znaky. Pomaličku přejížděla rukama nad jejich liniemi, cosi šeptala a křivila tvář úsilím. Čáry načmárané tužkou na papíře ožívaly, nepatrně se rozpíjely a vzduch mezi nimi a jejími dlaněmi zřetelně houstl. Vtom si Stella lusknutím přivolala vlastní tužku, aniž odvrátila pohled od obrazce. Velice obezřetně a jakoby pokradmu začala dotahovat linky ke kružnici.
Evžen si nervozitou div neokousal drápy, ale neodvažoval se přerušit napjaté ticho. André viděl v jeho očích stejné znepokojení, jaké sám cítil. Věděl z vlastní zkušenosti, co ten obrazec dokáže, a doufal, že profesorka ví, co dělá.
Věděla. Poslední linku nedotáhla, jen nad mezerou přejela špičkou tužky. Zajiskřilo to a Stella téměř odlétla od stolu, zapotácela se a lapala po dechu.
Evžen k ní pohotově přiskočil a podepřel ji.
„Jsem v pořádku, děkuji,“ vydechla, ale dovolila mu, aby jí pomohl do křesla. Na vteřinu zavřela oči, ale pak se rázně napřímila a bez nejmenší stopy dřívějšího úsměvu tiše promluvila: „Je to ta nejnemožnější ankaba, s jakou jsem se kdy setkala. Kdysi se používala na odebrání magie. Trestali tak čaroděje za některá vážná provinění. Proces byl reversibilní, ale vím o několika případech odsouzených na doživotí. Většinou spáchali sebevraždu.“
Oba mladí čarodějové na sebe zděšeně pohlédli. Odsouzení k živoření bez kouzel, bez samozřejmého ovládání světa okolo sebe na lusknutí prstů nebo mávnutí hůlky, bez té zázračné síly, která je nabíjí energií a dodává jim moc, to musel být mnohem strašnější trest než smrt.
Profesorka pokračovala: „Na konci 17. století se neznámým způsobem dostala do rukou obyčejným a objevila se v jejich vězeních. Mezi mágy tehdejší doby se musel vyskytnout zrádce. Jaké to mělo následky, to dobře víte. Od té doby se nikde neobjevila. Už nikdy nikdo se neodvážil znovu ji vytvořit.“
Evžen se nadechl a André věděl, co chce namítnout. Tahle ankaba magii nepohlcuje, naopak, vrací ji zpátky.
Stella přikývla, nemuseli poznámku vyslovit: „Máte pravdu. Protože tohle je ještě mnohem zrůdnější a neuvěřitelnější. Je… je znásilněná. Je naruby. Nikdy v životě bych nevěřila, že je to možné. Originál je živý?“
„Až moc,“ přikývl Evžen vážně. „Paní profesorko, tohle je to, co způsobuje pasti.“
Profesorka měla zřejmě nervy ze železa, protože jen vykulila oči a křečovitě sevřela opěradla křesla. Pak se zamyslela a zjevně si v duchu opakovala poznatky o pastích a porovnávala je s dnešním objevem. „Víte to jistě?“ zeptala se stroze.
„Právě z pasti jsme to přinesli,“ vysvětloval Evžen rychle. „André je hůlkový a hudební mág. Dokázal ankabu zaslechnout.“
„Ta pravá je ze železa a je zalitá betonem ve stěnovém panelu,“ přidal se André. „Podařilo se mi na ni naladit.“
„To je zvláštní. Myslím, že to je přesně ta jediná věc, kterou ještě nikdy nikoho nenapadlo s pastí zkusit, všichni jsme se snažili o detekční kouzla všeho druhu,“ uvažovala profesorka. „Ankaba je geniální v tom smyslu, že se svým účinkem zároveň sama brání jakémukoliv zásahu zvenčí. Je neuvěřitelné, že jste ten bludný kruh dokázal protrhnout. Máte snad s podobným druhem černé magie nějaké dřívější zkušenosti?“
To znělo téměř jako obvinění. André se rozhořčeně nadechl, aby věci uvedl na pravou míru, ale Stella ho zarazila: „Ještě okamžik, prosím vás. Vaše vysvětlení mě nesmírně zajímá, ale domnívám se, že by si ho mělo vyslechnout i několik kolegů. Rektor je bohužel momentálně na důležitém jednání v Córdobě, ale pochopitelně ho budeme okamžitě informovat. V každém případě… okamžik…“ Vstala, přešla k psacímu stolu, zazvonila na zvonek a důrazně pronesla do prázdna: „Prosím doktora Michalce, magistra Konfršta a magistru Òdżińovou, aby se okamžitě dostavili do knihovny k naléhavé poradě.“
Andrému se moc nezamlouvala představa, že se bude muset seznámit s dalšími profesory. Vůbec by tady neměl být a místo toho se zaplétá stále víc. Dostal skoro vztek na Evžena, který ho do všeho bezstarostně zatáhl a teď na něj povzbudivě mrkal a zjevně si užíval vzrušení z nadcházející akce. Ale na druhé straně i Andrého záhada pasti úplně pohltila a sám chtěl celé věci přijít na kloub. A navíc jeho objev může zdejším čarodějům opravdu pomoci, takže není nad čím váhat.
Mezitím už udiveně vstupovali pozvaní profesoři a Stella se ujala slova: „Toto je pan André Kleinbauer, náš host z Francie. Evžena Vulpese znáte. Přišli s naprosto fantastickým zjištěním ohledně pastí a doufám, že díky nim se těch děr s mrtvou magií konečně dokážeme zbavit.“
Gestem zarazila užaslé výkřiky a rychle pokračovala: „Doktor Michalec, náš nejschopnější telepat, magistr Ludvík Konfršt, náš expert na hůlkovou magii, magistra Òdżińová, která je odbornice na nelidskou magii.“
Všichni se navzájem mírně uklonili.
Stella se obrátila na oba mladé čaroděje: „A teď nám, prosím, co nejpodrobněji vysvětlete, jak jste tu ankabu získali.“
André se do toho tedy pustil. Uvědomoval si, že už dlouho neměl tak lichotivě napjaté publikum, které hltalo každé jeho slovo, a tréma ho opustila. Konec jeho projevu vyvolal bouřlivý potlesk a překrásná profesorka Òdżińová mu dokonce věnovala tak žhavě obdivný pohled, že se až začervenal. Magistr Konfršt se k Andrému vrhl a dojatě mu potřásl rukou: „Pane kolego, rád vás poznávám. Jsem rád, že se našemu umění konečně dostává zaslouženého ocenění.“
Pak se všichni shlukli okolo ankaby k dlouhému a složitému rokování nad zlověstným obrazcem. Překřikovali se navzájem, jak se snažili přijít na řešení, jak čáry zrušit. Andrému chvílemi dělalo potíže jejich rozhovor přesně sledovat, jejich čeština už začala být příliš rychlá a komplikovaná. Ale zbystřil, jakmile se místností pronikavě rozlehl zvonivý hlas profesorky Òdżińové: „Máte pravdu, Stello, souhlasím s vámi, tyhle čáry nejsou dílo člověka. Takhle je mohl spojit jedině démon. Myslela jsem si, že máme všechny pod kontrolou.“
Evžen, který hltal každé slovo, náhle zbledl a vyhrkl: „A co když to byl Raptor?“
„O tom nikdo už celá léta neslyšel,“ odbyl ho profesor Michalec. „Původce můžeme hledat později, nejdřív se musíme soustředit na odstranění těch pastí.“
„Musíme rozrušit ten kruh,“ řekla Stella zamyšleně. „Budeme se muset přesunout ke skutečné pasti, nakreslená ankaba, předpokládám, žádný zvuk nevydává. Nebo ano? Pane Kleinbauere, můžete to zkusit?“
André vytáhl hůlku a dotkl se kresby. Nestalo se nic, ani když použil zaklínadlo. „Bohužel,“ zavrtěl hlavou.
„Dokázal byste vy sám vyslat nějaký tón, který by ankabu rozpojil?“ navrhla Stella.
André se uhodil pěstí do čela: „Ale ovšem! Ano, to by bylo možné. Rozhodně to můžu zkusit. Určité tóny můžou železo rozkmitat a při dostatečné intenzitě… ano… jestli v tom není ještě nějaký další zádrhel, tak to půjde.“
„Bude to nebezpečné,“ upozornila ho Stella. „Musíte jen rozpojit kruh a dalších čar se ani nedotknout, protože se budou bránit.“
To bylo sice na pováženou a úkol se tak stal mnohem obtížnějším, ale Andrého už by nic nedokázalo donutit, aby se pokusu vyhnul. V duchu si vybavil tón, který ankaba vydávala, a začal si promýšlet, jak na ni.
Profesor Michalec se ujal organizace: „Vypravíme se k té vaší pasti. Použijeme oponu, abychom dodrželi utajení. Jestli jsem to správně pochopil, ten tón můžete slyšet jen vy. Takže vy se napojíte a pokusíte se ankabu rozrušit. Já přenesu vaše myšlenky, aby se Ludvík mohl vaše kouzlo naučit. Pak se můžeme pustit do rušení dalších pastí. Jen doufejme, že jsou všechny stejné.“
„Opona ani nebude nutná, pane profesore,“ ozval se Evžen. „Ta past je v tělocvičně jedné obyčejné školy a ta je dneska zavřená.“
„Tím líp. Takže není důvod dál se tu zdržovat, pojďme do aleje a přeneseme se do té školy, Evžen nás navede. Pane Kleinbauere, jestli se to podaří, navěky vám bude patřit vděčnost českých čarodějů,“ dodal slavnostně.

Druhá část

Komentáře

Obrázek uživatele Tora

Tak jsem se sem propracovala. Beru to od začátku.
Moc se mi líbí, jak to máš vymyšlené. Krycí trafika :). Moc pěkně se to čte.

Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová

Trafika má předobraz v jedné existující trafice, kam jsem si kdysi dávno jako malá chodila kupovat vystřihovánky.