Vzkaz němého kováře

Obrázek uživatele Aries

Autorem článku je můj kamarád Jakub Molaj, člověk s velmi zajímavými zálibami a zkušenostmi. Článek o magickém kovářství mi sliboval už dlouho. Tady konečně je a doufám, že nebude poslední

Stalo se to tenkrát, když nad krajem opadla mlha. Pahorkatina sevřená mezi dvě tiché hradby hor hostí mnoho mystického a nevyřčeného. V žulovských skalách žije Venušin lid a skoro o něm nikdo neví, protože jejich tiché kroky i pošťuchování ukrývá často hluk štípaček a dlabaček v okolních lomech...žula je tu dar místo obilí nebo řepy. Tak jak pozvolna upadal zájem o kamenické práce, tak pomalu kameníci opuštěli lomy a stěhovali se do vnitrozemi. Kraj se vylidňoval.

Jsem původem umělecký kovář a řemeslu jsem se přesto nikdy profesně nevěnoval. Protože jsem však u výhně a s železem trávil spousty času, beru mé odklonění od řemesla jako svou nevěru. Něco, na co člověk není dvakrát hrdý. V době, kdy se vše událo, jsem byl hledačem pokladů. Chodil s detektorem a pročesával zaniklé osady, u kterých si našinec nebyl dnes jistý ani původním jménem. Jednou mne má výprava po okolí dovedla do nedalekého lomu. Detektor mlčel a pár písknutí co jsem měl se týkal staré konzervy a korunky od limonády.
Když jsem opuštěl lom, těsně u hranice lesa byla hromada kamení. Jen tak ze zvyku jsem místo přejel cívkou detektoru. Ozval se silný zvuk, pak nový a nový, ještě silnější. Otočil jsem tedy diskriminační knoflík tak, abych vyloučil, že jde o měď, či zinek. Oboje by dávalo tušit možnosti najít mince. Ozvalo se opět silné pípání.V místech nešlo kopat, takže jsem musel strhnout kus drnu a dále začít rozebírat hromadu kamení. Věděl jsem, že to mince nejsou, je to železo.Kamenů ubývalo, až se v hromadě hlíny a listí objevilo rezavé kovářské náčiní...první, druhý, třetí kus...čtvrtý se mi doslova rozpadl v rukou.

Druhý den jsem je vzal do kovárny. Šlo o staré kovářské sekáče. Hroty byly ve špatném stavu a tak jsem je musel nahřát a odsekat, opálit rez až na čistý kov a očistit od vzniklých okují. Rozhodl jsem se, že z nich udělám ploché průbojníky. Kovárnu vlastnil kovář, který byl zručnější než já a nabídnul mi, že mi na průbojnicích vytvoří rovné plosky. Bruska se roztočila a kovář vytřeštil oči. Z kovu lítaly dlouhé modré jiskry...

"Odkud to proboha máš???" obrátil se na mne.
"Je to moc kvalitní železo, lepší, než mohu dnes koupit" kroutil hlavou.
"To vezmeš starý průbojník a zakopeš ho na sedmdesát let do země" vtipkuji. Tak dlouho je lom mimo provoz.Sám podle jisker vidím, že to je neobyčejný materiál. Nahřál jsem průbojníky a ze syčením zakalil ve vodě. Když je čistíme, najdeme na nich staré značky. Takové si dělal každý kovář, aby poznal své výrobky a nářadí.

A tak když tenkrát opadla mlha našel kovář vzkaz svého již němého předchůdce. Dnes mi při mém občasném kování slouží a každým úderem přenášejí to němé poselství dál.

Komentáře

Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová

A ještě to o kování prstenu, prosím :-)