Budeč

Naposledy se ovce pasou na strništích postříbřených prstíky mrazu. Dotýkají se i Anděly, něčeho hluboko v ní a brání jí se rozmáchnout.

Stázi pláče i ve dne, mleči mizí, v mlýně černota a ona je bezmocná, bezradná, sama.

Slunce kreslí v zimním lese jasné pruhy světla. Dívá se na ně tak dlouho, až se najednou rozplynou, prostoupí zem a ona je následuje, do kořenů a níž, vpíjí se do kamene, a kámen, kořeny a větve se vpíjí do ní, až splynou v jednu sílu, v jeden pramen, a ona pije, nenasytně, až do dna.

Pak se rozesměje a rozpláče zároveň.

Stázi se nechala odvést pokorně, jako ovečka. U kořenářky se rozmluvila a bylo to, jako když se hráz protrhne a žene vodu prudce náhonem.

Kořenářka, Anděla i stárek, kterého babka jako člověka světem protřelého pozvala, poslouchali bez hlesnutí.

Svítá.

„Co budeme dělat?“ prolomí šedé ticho stárek.

Chlad oholil větve stromů do pahýlů, když se Anděla znovu zastavila u kořenářky. Do štucle pečlivě zabalila její zvláštní mazání pro ovce a rozloučila se, aby se ve dveřích prudce otočila a vyhrkla:

„Takhle to dál nejde, teta! V mlejně nejni k vydržení, mladá chodí jak stín, noví mleči někam mizej, nad mlejnem kráká hejno havraní, a i ten mizera mlynář jakoby se den vode dne před vočima ztrácel! V mlejně nejčko ten divnej myslivec poroučí. Přece ho nenecháme! Musíme něco udělat.“

Kořenářka hlídala Andělu jako ostříž. Chasu dovnitř nepustila, hospodyni dovolila tlachat nejvýš o počasí.

Že v mlýně je po ohláškách, jí řekl až farář, jakmile s pomazáním pro nemocné přišel.

Až když jeřabiny červenaly a babka vyrazila paběrkovat klásky, vplížila se k Anděle hospodyně a novoty na ni vychrlila.

Že mlynář chasu propustil a má teď nové mleče. Mladé a divné.
Že mladá před svatbou místo se smíchem chodí s očima krvavýma.
Že mlynář Andělu za služku už nechce, ale nechal by ji ovce pást.