Budeč

Když nechá mlynář zapřáhnout a sám veze mouku pro zámeckou kuchyň, když s večerem přijde požehnaný chlad, když se mlýnské kolo otáčí v náhonu, a mlýn se rozezvučí kakofonií práce, pak ti, kteří tu jsou nevolnickou smlouvou uvězněni, zvednou hlavu.

První si odkašle stárek:
”Jsou mlynáři, chlapi, chlapi!“

Pak se přidá mládek.
”Když jim mlýny klapy, klapy!”

Nakonec zpívá celá chasa. Je v tom kus furiantství, ve kterém i těžká práce jde od ruky líp.

Dveře do mlýnice se rozletí, sbor utichne.

Do sadu se vkrádá soumrak, nastal čas loučení. Čas na první polibek, letmé setkání rtů. Chvilku pozoruje svůj vlastní obraz v překvapených očích, rozloučí se lehkým dotykem ruky, pak se tiše vytratí. Půda je připravená, pole zoráno, nadchází čas setby.

Dcera je jeho, teď musí ještě zapracovat na otci.

To by ovšem nemělo být těžké, pomyslí si rozjařeně.

Každý smrtelník má svoji slabinu a zde je přímo nepřehlédnutelná. Lakomec, držgrešle, vydřiduch, hrabivec, v hlavě má jen peníze. Na vývěsním štítu se skví:

Mamon!

Stázi se zasněně odstrojuje.

Nakonec to byl pěkný den, přežila otcovo tlachání a ukradla si letmou chvilku v sadu, kdy k ní mluvil, ach, tak přesladce.

Anděla odestlala, teď přešlapuje ve dveřích, odkašle si, pak začne něco vykládat, Stázi ji zpočátku ani nevnímá.

„…ty voči, milostslečno, ty voči jako černý studně, ten pohled, jako když mráz žehne, já jim nechci radit, ale nechaj ho bejt, najde se onačejší…“

„Andělo!“, přeruší ji rázně, „nemyslíš, že tyto úvahy služce nepřísluší?“

Ráno jako malované, slunce jí na tvář kreslilo obrázky, až vstala, nechala se vést náhlým rozmarem a vyběhla ven do sadu, do trávy mokré rosou.

Teď stojí na zápraží, bosé nohy studí, dívá se na Andělu, jak vytrhává z husí mrtvolky poslední brky, a myšlenky se jí toulají bůhvíkde.

Kdysi snívala o tom, jak tu jednou bude paní. Mlynářka. Ta, která sedá v kostele v první lavici, v krajkách, čepec naškrobený.

Dokud jí otec nevysvětlil, kde je její místo a co se od ní čeká.

Kinder, Küche, Kirche.