Enter a comma separated list of user names.
Obrázek uživatele ef77

Zimní les

Z povídky: 

Naposledy se ovce pasou na strništích postříbřených prstíky mrazu. Dotýkají se i Anděly, něčeho hluboko v ní a brání jí se rozmáchnout.

Stázi pláče i ve dne, mleči mizí, v mlýně černota a ona je bezmocná, bezradná, sama.

Slunce kreslí v zimním lese jasné pruhy světla. Dívá se na ně tak dlouho, až se najednou rozplynou, prostoupí zem a ona je následuje, do kořenů a níž, vpíjí se do kamene, a kámen, kořeny a větve se vpíjí do ní, až splynou v jednu sílu, v jeden pramen, a ona pije, nenasytně, až do dna.

Pak se rozesměje a rozpláče zároveň.

Obrázek uživatele ef77

Síla

Z povídky: 

„Ne,“ odpoví kořenářka, „vod vás todle nikdo nečeká, milostslečno. To jedovatý bejlí, co ste zasejt pomáhala, bude, bohužel, jiná plejt.“

Smutně se podívá na Andělu.

„Zešílelas?“ vzkřikne Stázi.
„Dyk je to dítě!“ vyskočí stárek.
„Teta, už jednou mě málem zabil,“ hlesne Anděla.

Obrázek uživatele ef77

Za svítání

Z povídky: 

Stázi se nechala odvést pokorně, jako ovečka. U kořenářky se rozmluvila a bylo to, jako když se hráz protrhne a žene vodu prudce náhonem.

Kořenářka, Anděla i stárek, kterého babka jako člověka světem protřelého pozvala, poslouchali bez hlesnutí.

Svítá.

„Co budeme dělat?“ prolomí šedé ticho stárek.

Obrázek uživatele ef77

O půlnoci

Z povídky: 

S půlnocí mlýn utichne. Na hambalkách je slyšet už jen šustění sena, kravské přežvykování, tiché zvonky ovcí, lehoučké kroky koček, praskání trámů.

Anděla tichoučce sleze dolů na dvůr, ve vratech stodoly se zaposlouchá. Nikde nikdo, jen noční pták přelétne tichem a zmizí. Anděla přeběhne dvůr, kliku domu stiskne pomaličku, aby nezaznělo ani zaskřípání.

Přeskočí vrzavý schod a zastaví se. Přešlapuje na bosých nohách, zavře oči a naslouchá. Dům vzdychá vzdálenými šepoty, nic víc slyšet není.

Obrázek uživatele ef77

Nejblíž

Z povídky: 

Chlad oholil větve stromů do pahýlů, když se Anděla znovu zastavila u kořenářky. Do štucle pečlivě zabalila její zvláštní mazání pro ovce a rozloučila se, aby se ve dveřích prudce otočila a vyhrkla:

„Takhle to dál nejde, teta! V mlejně nejni k vydržení, mladá chodí jak stín, noví mleči někam mizej, nad mlejnem kráká hejno havraní, a i ten mizera mlynář jakoby se den vode dne před vočima ztrácel! V mlejně nejčko ten divnej myslivec poroučí. Přece ho nenecháme! Musíme něco udělat.“

Obrázek uživatele ef77

Strach

Z povídky: 

Andělu nepřekvapilo, jak hněvně ji mlynář přivítal, jak neochotně jí ovce svěřil a s jakým gustem vysvětlil, že pracovat bude jen za mizernou stravu a spát může ve stáji.
Překvapil jí strach, ukrytý hluboko pod vztekem v odulé tváři.

Mladá vzala Andělu stěží na vědomí, s hlavou plnou svatebních příprav se těžko bude zahazovat s pasačkou.
Přesto si Anděla nemohla nevšimnout, jak moc je pod maskou veselí a smíchu vyděšená.

Nová chasa se k Anděle chová tak trochu stydlivě, však mládencům ještě mlíko po bradě teče. Ona v kradmých pohledech cítí jejich hrůzu.

Obrázek uživatele ef77

S časným podzimem

Z povídky: 

Kořenářka hlídala Andělu jako ostříž. Chasu dovnitř nepustila, hospodyni dovolila tlachat nejvýš o počasí.

Že v mlýně je po ohláškách, jí řekl až farář, jakmile s pomazáním pro nemocné přišel.

Až když jeřabiny červenaly a babka vyrazila paběrkovat klásky, vplížila se k Anděle hospodyně a novoty na ni vychrlila.

Že mlynář chasu propustil a má teď nové mleče. Mladé a divné.
Že mladá před svatbou místo se smíchem chodí s očima krvavýma.
Že mlynář Andělu za služku už nechce, ale nechal by ji ovce pást.

Obrázek uživatele ef77

Návrat

Z povídky: 

„Tak pojďte,“ pokyne mlynář, „nebojte se, vejslužka bude zejtra. Někerým ale řeknu novinku hned: Domeleme pro faru, pak tu z mlejnskejch zvostane jen stárek s mládkem. Vostatní můžou táhnout.“

„Ale,“ špitne nejstarší, „kam pudem? Co budem jíst?“

„Má mě to zajímat?“ odsekne mlynář, „žerte si, co cestou najdete. Vostatně – přejídat se nemá, to nevíš?

„Tatínku!“

„Ty mlč! Cos kdy dokázala? Jedinou věc! Ženicha si dobře vybrat.“

Obrázek uživatele ef77

Nalezená

Z povídky: 

Na mechovém polštáři leží Anděla jako malé děvčátko, které přepadla dřímota. Je studená jako smrt.

Odnesou ji rovnou ke kořenářce.

Uloží ji do veškerých duchen, které má, pak chasu bez milosti vykáže.

Na odřeniny kaši z kostivalu, na plotnu víno s pelyňkem a medem. Do něj vše, co pomoci může:

Kořen galgánu mraky v mysli rozptýlí.
Jablečník srdce posílí.
Bukvice lékařská chmury z hlavy vyžene.

Modlí se, aby její malí věrní pomocníčky neselhali ani tentokrát. Uškodit nemůžou.

Obrázek uživatele ef77

Blesk a hrom

Z povídky: 

Do seknice vpadne mlynář, bouřková mračna ve tváři.

„Nikde nikdo, mlýn jde naprázdno, kde je chasa?“, rozeřve se na Adama. Jediný zůstal doma, zle se běhá s hnátou špatně srostlou.

„Hledají Andělu, milostpane.“

Blesk a hrom udeří, ruka sahá po karabáči.

„Chceš bít starého člověka?“ zvolá Stázi. Ze stínu za ní se zhmotní mysliveček.

„Máš předobré srdce, milá,“ promluví sametově, „ale pravdu nemáš. Chasa vás bere na hůl, příliš shovívavý pane otče.“

Býčí tvář se obrátí, krví podlité oči se uhranutě vpijí do uhlově černých.

Stránky