Začínal v předvečer 1. SRPNA

Léto přináší dva z nejvýznamnějších čarodějnických svátků.

První z nich je letní slunovrat – Midsummer, Litha nebo Feill-Sheathain.

Druhý, ještě významnější, je Lugnasad, neboli Elembious či Lammas, který nastane zhruba prvního až druhého srpna.

O Midsummeru Slunce dosahuje vrcholu své síly, země je zelená a rozkvetlá a dává nám tak poznat, jak plodná asi bude letošní sklizeň. Tento den se uctívala bohyně Slunce. V keltštině je slunce ženského rodu.  Irskou galštinou se Slunce řekne grian, což je také jméno starobylé pohanské bohyně.

Oslavy keltského Lugnasadu se konaly ve dnech od 1. srpna a obvykle trvaly několik dní. Zvyklosti tohoto svátku, dříve oslavy plodnosti stád, přešly částečně do dožínkových slavností.  Začátek srpna byl začátkem období říje, a proto se v té době připouštěli býci. Mláďata se pak rodila v květnu a červnu, tedy v době hojnosti, a to jim dávalo větší šanci na přežití. Zajišťovala se tak hojnost stád.

 Během oslav Lugnasadu se obvykle domlouvaly a uzavíraly sňatky, pořádaly se závody a soutěže či sportovní klání a tančily se kruhové tance. Během těchto oslav byly zakázány jakékoli projevy nevraživosti, násilí a také vymáhání dluhů. Lugnasad byl svátkem sexuality a plození. Během shromáždění lidu, pořádaných obvykle u výrazného přírodního útvaru, jakým je posvátný strom, starodávná mohyla, posvátná studna nebo vrchol kopce, byla uctívána Matka země v některé ze svých podob a sluneční bůh Lugh, pán umění a patron učenců, válečníků a kouzelníků, po kterém je svátek pojmenován. Lugh je zobrazován jako mladý muž ušlechtilých rysů s velkým oštěpem. Bývá doprovázen havrany, symboly moudrosti a proroctví.

Při východu slunce prvního dne Lugnasadu odsekl slavnostně jeden z druidů několik klasů obilí z první úrody. Ty položil na kámen a vyřkl zaklínací formuli. Poté se zrno z těchto klasů umlelo, zpracovalo na těsto, z něhož se vytvarovala placka. Ta se pak upekla na ohni, který byl rozdělán pouze z větví jeřábu. Upečená placka se po drobtech rozdala všem účastníkům oslavy.  Za jeden z nejhorších trestů bylo považováno vyloučení z těchto obřadů. Vyloučení z obřadů znamenalo ztrátu přízně i ochrany bohů a také praktické vyloučení ze společnosti.

Často se na konci žní vytvaroval poslední snop do tvaru lidské postavy. Podle toho, jaká byla úroda, dostal podobu panny nebo babizny ("cailleach"). Poslední vůz, vezoucí obilí z polí bylo zvykem ozdobit květinami. Obvykle se zvolil "pán žní" a "královna žní", kteří jej doprovázeli a dohlíželi na to, aby se dostalo obilí suché pod střechu. Ostatní se symbolicky snažili obilí pokropit vodou. Poslední dožínkový snop bývalo také zvykem po celý rok ponechat na nějakém významném místě, někdy se však obřadně pálil nebo zaorával do půdy, či přidán do krmiva pro nějaký obzvlášť ceněný kus dobytka. Věřilo se, že v tomto snopu je zakletá síla plodnosti a růstu.