Sladký domov

Hned po uzavření předchozího případu dostane Evžen novou zakázku. Zdá se to být běžná rutina, ale rychle zjistí, že úkol bude velmi obtížný.

Příběh se odehrává na konci března 1996

Povídka vznikla v rámci DMD 2022

******************************************************************************************************************

Smůla smůlovatá

Aleš Drábek už posté proklel nápad koupit zrovna tenhle dům.
Vnitřní úpravy pořád vázly. Omítka nedržela. Základy pro garáž se plnily bahnem. Zeď postavenou včera našli dnes ráno v troskách. Znovu.
Už třetí parta pomahačů vyděšeně utekla, ti poslední dokonce ani nečekali na výplatu. Lámanou češtinou vykřikovali něco o zlých kouzlech.
Vrchol byl nový nábytek. Stěhováci prozatím složili krabice na verandě. Za pár hodin je rozežrala nějaká divná houba. Židle se rozpadly úplně, stůl se zkroutil jak vrtule.
„Manželka zešílí!“ lamentoval Drábek. „Co si počnu?“
Přes plot už zase zvědavě nakukoval soused s nápadně zrzavými licousy.
Ten tu ještě chyběl.

Téma: Nejez tu židli!

***

Fatální předtucha

Chyba, tak strašná osudová chyba, a padá jen na jeho hlavu!
On, zkušený obchodník, co se vyzná, umí v tom chodit a jen tak nenaletí!
Přitom měl ještě jednu nabídku, dražší, ale zato mnohem solidnější.
Jenže manželka se na první pohled zbláznila do téhle příšerné barabizny, že prý měla jasnovidný sen, že tenhle dům jim přinese jen samé štěstí, že ho musí, musí, musí koupit!
Neslyšela námitky, zaslepeně trvala na svém.
A tak ustoupil a hned šlo všechno ráz naráz.
V životě neuzavřel žádnou smlouvu tak hladce.
Aleš Drábek křečovitě stiskl zuby.
Úporně se snažil přemoct chuť řvát bezmocným vztekem.

Téma: Po hlavě

***

Seznámení

Soused upřeně zírá. V zeleném kabátě se zlatými knoflíky vypadá jak knížecí myslivec, jen klobouk s pírkem chybí.
Drábek se mrzutě snaží odklidit z dohledu.
Vtom se muž překvapivě lehce přehoupne přes plot. Nedbale napřáhne ruku:
„Martin Rapos. Bydlím vedle. Vám to tady teď patří? Co tu vyvádíte? Snažíte se to přestavět kouzly? Co vás to u krále Zikmunda napadlo? Uvědomujete si, že ty vaše černé vlny přelézají až ke mně? Nebo jste otevřel něco, co jste neměl?“
Zkoprnělý Aleš se dovtípí, že má před sebou jednoho ze zdejších proslulých liškomágů. Urazit ho by bylo velmi neprozíravé.
Začne zdráhavě vysvětlovat.

Téma: Křížový výslech

***

Nové časy

„Stará Vaňková umřela předloni. Jak jste k té chalupě vlastně přišel?“
„Řádně jsem ji koupil,“ naježí se Aleš. „Přes realitku. Dědic – jediný syn - žije v Austrálii. Poslal plnou moc, všechno notářsky ověřené, platba přes banku… Co se vám nezdá?“
Martin se zachmuří: „To jsou mi novoty. Pro čaroděje odjakživa platilo magické zpečetění. To vy mladí už dneska neděláte?“
„Na dálku asi těžko,“ odsekne Aleš. „Máme novou dobu, středověk skončil.“
Liškomág nesouhlasně potřese hlavou: „Rituály byly vždycky důležité.“
Letmo stáhne ze vzduchu obláček páry, jemně ho promne mezi prsty.
Přičichne.
Ochutná.
Zhnuseně si odplivne.
Zírá na Aleše náhle bledý jako stěna.

Téma: To za mých mladých let

***

Bublina

Jako když se strhne zaschlý strup a vybublá páchnoucí žlutozelený hnis.
Martin náhle vnímá jen hořkou mlhu. Zdá se mu, že z obrovské dálky slyší žlučovitý šepot staré čarodějnice. Že cítí palčivý jed sesílaných kleteb.
Strašlivá síla zákeřného kouzla prosákla rozbláceným pískem, poleptala rašící trávu, rozprskla se po zvetšelých zdech, otrávila kapky vody, rozptýlila se ve vzduchu.
„Hej! Přišlo vám zle?“
Drábek s ním vylekaně zatřese a vytrhne ho z ochromující bubliny.
„Já… jo… dík, nic mi není.“
Martin se snaží vzchopit. Promne zamžené oči. Dvakrát odkašle, aby vyčistil stažené hrdlo.
„S tímhle si neporadím,“ přizná. „Musíte si najmout odeklínače.“

Téma: Bublina

***

Čtyři odstavce katastrofy

Evžen ztuhne mezi sloupky otevřené branky, všechny chlupy zježené.
„U Želmíra, co je tohle za svinčík?“
Zdivočelá magie vrčí jak vzteklá šelma, hotova drápat, drásat, hryzat.
Aleš nervózně polkne.
Hnědé liščí oči jiskří hněvem:
„Za prvé: Když kupuju barák, tak si zjistím co? Co byl zač ten, kdo tam bydlel dřív!
Za druhé: Když nevím, kam lezu, dávám si co? Bacha! Nehamstám jak slon!
Za třetí: Prozkoumat ukotvená kouzla, než všechno rozhrabu, je co? Zásadní!
Za čtvrté: Když to neumím, tak co? Požádám někoho, kdo to umí, než nadělám katastrofální bordel!“
“Ehm…“ Martin nenápadně couvá. „Kdyby něco, budu u sebe…“

Téma: Čtyři strofy katastrofy

***

Kontaktní čára

„Podívejte, nejsem doktor vysoké magie. Obchoduju. Výhodně koupím, dobře prodám, Jsem k zákazníkům zdvořilý,“ zdůrazní Aleš.
„Když je zákazník vrták…“ vzdychne Evžen. „Nezkusil jste ani běžná detekční kouzla?“
„Samozřejmě zkusil. Neodhalila nic.“
„Vaňková byla mistryně temných čar, dokud černá magie neovládla ji. K stáru byla čím dál nevypočitatelnější, paranoidnější, až úplně zešílela. Mohla tu nastražit cokoliv.“
Aleš zbledne: „Dokážete mi pomoct?“
„Nevím.“
V tomhle nebezpečném stavu ale dům nechat nemůže.
Pootevřené domovní dveře skřípou v průvanu.
Došeda sešlapaný dřevěný práh potřísnily kapky vápna.
Obezřetné gesto, jemný dotek kontaktní čáry.
Dubový trámec s třesknutím praskne. Zevnitř se vyhrne chumel mrtvých červů.

Téma: Červík na dubu

***

Hrst soli

Evžen zatne zuby. Zachmuřeně potřese hlavou. Začíná to zatraceně špatně.
S odporem shrne mrtvé červy na hromádku. Přihodí hrst šalvějových lístků. Vykřesá oheň.
Oba muži tiše pozorují černý čmoud unášený větrem.
„Máte sůl?“
„Co… cože?“ Aleš zápasí s nevolností, žaludek se svírá obavami, v hlavě zmatený vír.
„Aha. Ne. Musíme do obchodu.“
Evžen netrpělivě mávne rukou. Stejně jako předtím Martin přeskočí rovnou přes plot k Raposovým. Vmžiku se vrací s pytlíkem soli.
Zasype zničený práh tlustou vrstvou.
Sůl odpuzuje magii. Na zadržení zlého kouzla není nic lepšího.
Teď už si snad může troufnout začarovaný práh překročit.
Napětím zadrží dech.
Vstoupí.

Téma: Přísloví

***

Mrtvý

V holé světnici jen umakartový stůl a odpojená litinová kamna.
Světlejší obrysy na zašedlých stěnách působí přízračně. Jako duchové. Jako by si šílená stařena vzala celé obydlí s sebou do hrobu.
Zdi ušmourané, ale žádné pavučiny.
Rozvířený prach škrábe v krku.
Evžen si odkašle.
Zarazí se divným dojmem nepřirozena.
Zatleská a už ví.
Není tu ozvěna.
Dotkne se stěny.
Zamrazení projede celým tělem.
Jako sáhnout na lepkavou kůži umrlce.
Zardousila čarodějka duši domu svými příšernými kouzly?
Prý zemřela ve spánku. Obklopena chladnou pustinou, nekonečným tichem, nehybnou nicotou, nedokázala nebo nechtěla se už probudit.
Zničila dům i sebe.
Dům je mrtvý.

Téma: Místa kde se nechceš probudit

***

Na průzkum

Evžen luskne prsty. Ani zrnko prachu se nepohne. Umřela tu i magie.
Ohnisko musí hledat kolem domu. Bezový detektor je k ničemu.
Spatřit pozemek protkaný spletí černých čar vlastníma očima. Prohmatat vlastníma rukama. Naslouchat vlastním srdcem.
Poshledat amulety. Nakreslit na zápěstí ochranné znaky. Připravit jištění.
Poklekne uprostřed dvora.
Pravou dlaň položí na studenou zem, levá svírá divoce pulsující rudý kamínek.
Zlehka jako vánek vstoupí do temnoty.
Citlivé prsty přebírají zrníčka ledového písku. Vnímá ostré skály.
Kapka vody. Topí se v přehluboké tůni.
Prach. Zápasí se zběsilou bouří.
Blátivá hlína. Bublání zrádné bažiny.
Mazlavá smyčka mrtvé žížaly. Jedovatá kobra zaútočí.
Uštkne.

Téma: Mravenčí práce

***

Nehoda

Aleš mačká ve zpocené ruce nepravidelně broušený křišťál. V duchu si úzkostlivě opakuje Evženovy pokyny pro případ, že by se cokoliv přihodilo.
Jenže jak to má poznat?
Liškomág se choulí na zemi, nevidomé oči upřené kamsi do neznáma, neslyší, nereaguje na dotyk… dýchá vůbec?
Minuty se zvolna mění v nekonečno.
Vtom se Evženovo tělo napne jako v křeči. Bez hlesu se zhroutí.
Aleš zpanikaří.
Tiskne křišťál na čelo, třese s ním, snaží se o křísící kouzlo.
Zoufale křičí o pomoc.
Martin Rapos už běží: „Evo! Připrav návratový elixír!“
Za oknem se mihne Martinova žena v bílé naškrobené zástěře. Horlivě přikyvuje.

Téma: V rouše Evině

***

Zásah

Evžen konečně otevře oči, posadí se, usrkne posilujícího lektvaru. Zkouší vstát a zdá se, že už se úplně vzpamatoval.
„Moje chyba,“ vysvětluje zamyšleně. „Zaváhal jsem. Příšerné bludiště, všude pasti. Docela jistě čáry. Nemůžu je rozbít, dokud nenajdu ohnisko.“
„Jak to myslíte?“ hlesne Aleš.
Evžen pokrčí rameny: „Musím se tam vrátit a dostat se dál.“
„Nestačí, jak jsi dopadl teď?“ vyjekne Eva. „Víš, že jsme tě křísili skoro hodinu?“
„Máš snad lepší nápad?“
Vtom si s úlekem všimne kulaté černé skvrny na dlani. Nedá se setřít ani seškrábnout. Vpíjí se do čar v kůži, hrozivě se šklebí.
Jedovatý pavouk uprostřed pavučiny.

Téma: Dál než jsme chtěli

***

Druhý pokus

Zpátky do přízračné krajiny.
Temnota se vpaluje do očí.
Hrozivé čáry se proplétají, rozlézají, rozpínají do všech stran, připomínaly by ledové květy, nebýt oslnivě, nesnesitelně černočerné. Ostré trny vyrážejí nečekaně jak vražedná kopí, zavinuté šlahouny se zákeřně vymršťují. Liány plné smrtících přísavek.
Netuší, zda bloudí v kruhu či míří správně do srdce nepřítele. Probíjí se dál a dál, vydrážděné nervy až drnčí, všechny smysly napjaté, síly vybičované do krajnosti.
Vtom se rozlije krvavě rudá jak nestvůrný květ.
Evžen bleskem pochopí, že se musí okamžitě stáhnout.
Vzápětí zmoženě sedí na zemi, těžce oddechuje.
Černá skvrna se posunula z dlaně na zápěstí.

Téma: Neboj se rozkvést

***

Večeře

Čas letí, smráká se.
Eva se vyklání z okna: „Nechte toho na chvíli, mám hotovou večeři. Vy taky, pane Drábku, jen pojďte.“
Dům Raposových voní sladkým ovocem. Zlatavé světlo malované lampy se odráží od tří rezavých hlav skloněných nad stolem.
Útulnou atmosféru ruší zachmuřené tváře i tichý znepokojivý rozhovor. Evžen probírá s Martinem další postup. Aleš klesá na mysli. Zdá se, že moc nadějných možností nezbývá.
Vtom se ozve zaklepání na dveře.
Eva běží otevřít, z předsíně zazní vzrušené ženské hlasy.
Vchází drobná tmavovláska. Se znepokojeným výrazem míří rovnou k Evženovi: „Co se ti stalo?“
Evžen sjede Evu vražedným pohledem.

Téma: Zrzavec

***

Bezmoc

Plameny blafnou. Spolknou zvadlou snítku černobýlu, stejně jako předtím šalvějové lístky a květ proskurníku. Na podlaze se mezi kapkami krve válí zakalený krystal, pazourkový nůž, zlomená svíčka.
Zaříkání nepomohlo, nic nezabírá.
Vyčerpaná do krajnosti, Xénie shrne zpocenou kadeř z bolavého čela.
Černá skvrna doputovala k hranici staré široké jizvy na předloktí. Hrozivě se šklebí uprostřed magických znaků, škrábanců a popálenin, stop Xéniina marného úsilí.
Kde se zastaví? Kde je ta mez? V srdci? V mozku? Skončí nezadržitelná plíživá cesta Evženovou smrtí? Nebo něčím ještě horším?
Vidí v jeho očích odraz němého přiznání své porážky.
Evžen nic neříká.
Oba to vědí.

Téma: Na hranici!

***

Vlastníma rukama

Do oken se tlačí tma.
Evžen se vzchopí. Nemůže si dovolit nechat se drtit úzkostí. Minuty neúprosně letí.
Všichni ho následují ven.
„Naposledy jsem se dostal někam sem,“ ukazuje na hromadu cihel. „Ohnisko bude pod tou zbořenou zdí. Uděláme místo.“
Chopí se lopaty, začne cihly odhrnovat stranou. Martin i obě ženy se k němu přidají.
Aleš bez lítosti opustil původní postoj objednal jsem si službu, tak se snažte. Jde o mnohem víc než vyčištění pozemku. V boji proti strašlivé smrtící síle se ocitl s místními čaroději na jedné lodi.
Lopata nezbývá. Popadne tedy namátkou největší fanku a přiskočí na pomoc.

Téma: Největší fanynka

***

Třetí pokus

„Vaňková tu mívala záhonek,“ vzpomene si náhle Eva nad vyčištěným kruhem zeminy.
„Co tam rostlo?“ ožije Xénie.
„Obyčejné kytky. Tulipány a tak. Potom jednoho dne všechny naráz zvadly… Za tři dny nato umřela.“ Zmlkne, aby nerušila.
Tentokrát se Evžen hlíny sotva dotkne.
Vyšlehnou rudé plameny.
Země zasténá. Zachvěje se.
Nebe se strašlivým zavytím pukne.
Rozervaná oblaka se řítí k zemi, provazce ledové vody nemilosrdně bičují, trhané namodralé světlo nepřetržitých blesků změní zděšené tváře v přízračné masky, rachot hromů přehluší burácení vichru, s třeskotem sjíždějí tašky ze střechy, z roztříštěných oken se řinou střepy, chatrná zeď se rozsype jako dětská stavebnice.

Téma: Kde jenom ty kytky jsou

***

Jako by toho bylo málo

Rozběsněné blesky jako by protínaly zasaženou paži.
Evžen se hroutí ve žhavé výhni nesnesitelné bolesti.
Xénie se mu snaží ulevit, tišivý vánek se trhá v nelítostném vichru.
Eva zápolí s lijavcem, roztahuje zástěru, aby vytvořila stříšku, v tom okamžiku drží v třesoucích se rukou jen roztřepaný hadřík.
Martinův chabý pokus o štít šílení rozzuřených živlů jen umocní.
Ve víru nezvladatelných sil, napospas rozpoutaným hrůzám je každá obrana málo, nicotná marnost.
Aleš se plazí pryč, kryje si hlavu před padajícími kusy dřeva, dosáhne dveří, rve se s vichřicí.
Konečně se mu podaří otevřít.
„Sem!“ zahuláká do svistu a rachotu. „Poběžte sem!“

Téma: A není to málo?

***
Konečně záblesk

Roztřesení, promočení a potlučení se dopotácejí pod nejistou ochranu neživé střechy.
Aleš zbytečně prudce zabouchne dveře.
Rozběsněné živly se od děsivého domu odtahují. Proniknout dovnitř nemohou.
Evžen se sveze na podlahu, opře se o zeď a zamyšleně pozoruje Martinovy marné pokusy o zažehnutí sféry. Musejí se spokojit s chabým blikotáním vzdálené pouliční lampy.
„Jak ti je?“ šeptá Xénie.
Evžen pokrčí rameny. Bolest odezněla, ale je mu mizerně, stejně jako ostatním. Nepřítomnost magie vyvolává pocit nesnesitelné ochromující prázdnoty.
Bůhvíproč vytane na jeho mysli Evina poznámka o zvadlých květinách. Mrtvý dům, mrtvý záhon…
Vtom se mu rozsvítí: „Celou dobu pokládám nesprávnou otázku.“

Téma: Záblesk

***

Otázka

„Protkala útočnou pavučinou celý pozemek. Nabila ji strašlivou mocí, v životě jsem nic podobného neviděl. Stáhla všechnu životní sílu, na kterou dosáhla. Vysála rostliny, živočichy, duši domu, nakonec i sama sebe...“
Po Evženových slovech jako by se v šerém prázdném domě ještě víc ochladilo.
Aleš má husí kůži. V jeho světě se žije moderně, rychle, nekomplikovaně. Kouzla věci ulehčují. Módní a žádaní odborníci nabízejí efektivní řešení čehokoliv… Všechno se dá prostě koupit za peníze.
Teď pošetile zabředl do krvavé bažiny černé magie.
Liškomágové k jeho hrůze nežasnou, nepanikaří, jen dlouze uvažují.
„Jak?“
Evžen zavrtí hlavou: „Ne. Správná otázka zní proč.“

Téma: Módní expert

***

Čtvrtý pokus

Aleš zkusmo pootevře. Ledový vichr ho zažene zpět.
„Jsme v pasti.“
Evžen odhodlaně vstane: „Zbůhdarma sedět tu nehodlám.“
Opustí dům a bouře okamžitě znovu zaútočí.
Přikrčí se pod krupobitím, přivírá oči před oslepujícími blesky, krok za krůčkem se plíží zpátky k ohnisku.
Tentokrát nepřichází jako nepřítel. Snaží se pochopit, nabízí vstřícnost.
Pavučina úporně vzdoruje. Žhavé kolo propaluje dlaň.
Pod zuřivým odporem narazí na výsměch a opovržení.
Ještě hlouběji najde uraženou pýchu.
Hořkou vrstvu starých křivd.
Zaťatou lakotu tvrdou jako kámen.
Zmatenou úzkost.
Drtivé zklamání.
Trpkost samoty.
Pod tím vším neutěšitelný žal.
Pak už nevnímá nic, ani Xéniinu ruku na čele.

Téma: Hlasy z hlubin

***

Co dál?

Kdyby měli přesně popsat, jak se všichni dostali do domu Raposových, asi by to nesvedli.
Evžen je při vědomí, ale strašlivě zesláblý. Černá skvrna se rozlézá na hrudi. Cítí, že času moc nezbývá, přesto odmítne Evin posilující lektvar. Pavouk ulovil nový zdroj síly. Netřeba mouchu přikrmovat.
„Vysála všechno živé v dosahu a pokračuje to. K tomu musela mít zatraceně vážný důvod. Zanedbaný dvorek - neurazte se - za to nestojí."
„Asi je tam schované něco cenného,“ přemýšlí Martin. „Všichni věděli, že do poslední chvíle doufala v synův návrat. Jenže taky každý ví, že čekala zbytečně. Utekl totiž před ní. Bál se jí.“

Téma: Nechat na holičkách

***

Neřádný vlastník

„Nedivím se,“ naváže Eva. „Sama jsem se jí klidila z cesty. Víte, jak se říká, že si někdo nechá pro korunu koleno vrtat? Taková byla, ale nejradši by vrtala cizí kolena.“
„Vždyť v tom baráku zůstala jen bezcenná veteš.“ Aleš se chytá za hlavu: „Takže vy tady vlastně tvrdíte, že se můj vlastní pozemek snaží vraždit, protože ho nepřevzal její syn? Ale vždyť on to udělal a řádně mi ho prodal!“
Evžen už nemá na teatrální gesta sílu, jen zoufale protočí oči.
„Na papíře,“ bručí Martin. „Já vám to říkal.“
„Třeba by přijel, kdybych mu napsal…“
„Není čas,“ sykne Xénie.

. Téma: Chtíč

***

Nápad

„Dej sem ten lektvar!“ Xéniin hlas zavibruje panikou.
Eva přiskočí. Navzdory jeho malátnému odporu společně Evžena donutí lék vypít.
Nejdřív se ozve bolest. Pak se zbystří smysly. Krev se rozproudí. Do ochablých svalů se nakrátko vrátí síla.
„Tak dobře, teď už je to asi jedno.“ Evžen se s letmým pousmáním zvedne. Okamžitě se vrátí k věci: „Jedině zkusit pavučinu přelstít. Kdybychom ji přesvědčili, že vy jste Vaněk...“
Aleš nechápavě vyvalí oči.
Martin však rozumí.
„Máš pravdu. Ale musel bych mít jeho esenci.“ Obrátí se naléhavě na Aleše: „Nenechala si nějakou památku? Vlasy? Amulet?“
„Netuším,“ zasténá Aleš. „Všechno letělo na skládku.“

Téma: Jako fénix z popela

***

Alchymista

„Tušil jsem, že jednou narazím,“ vrčí Evžen. „Ale že umřu, protože zákazník je pitomec… Máte smlouvu? S jeho vlastnoručním, zaručeně pravým podpisem?“
Aleš zaraženě přikývne.
„Tak pro ni upalujte.“
Aleš zmizí.
Martin se řítí do laboratoře s Evou v patách.
V Evženovi netrpělivostí hraje každá žilka, ale nezbývá než čekat.
Důvěřovat Martinovi. Je zručný alchymista. Málokdo ví, že například řada receptů na sladké likéry, které Eva prodává, jsou ve skutečnosti jeho výtvory. Snad zvládne i takhle komplikovaný elixír.
Xénie mlčky stiskne Evženovu dlaň. Cítí, jak je ledová. Ale jeho objetí je vřelé jako vždycky.
Zahání pomyšlení, že je možná poslední.

. Téma: Denní chléb

***

Strach

Aleš chvatně otevře desky, vyjme smlouvu.
Zaváhá.
Oni ji zničí… těch oplítaček potom… Mnohem rozumnější by bylo přece jen Vaňkovi vysvětlit situaci… Kdyby tam zatím nikdo nechodil, co by se mohlo stát?
Jenže co Evžen zasažený kouzlem? Ale co. Vzal riziko na sebe. Zadarmo to nedělá. Bude v pořádku, vždyť se po lektvaru vzmátořil. A hned urážel…
Jeho žena je ale strachy bez sebe. Kdyby opravdu umřel… Mít v patách smečku rozzuřených lišek může být horší než začarovaný pozemek. Mají ho rádi, kdo ví proč…
Teď ovšem chtějí experimentovat se mnou… Nasadit do mě cizího chlapa…
Co když nepřežiju já?

Téma: Šelma

***

Poučený souhlas

Nakonec se Aleš objevil. Bledý, roztřesený, ale se smlouvou v ruce.
Martin vystřihne podpis. S napětím ho vhodí do tyglíku.
Tekutina zavíří, zaprská, několikrát změní barvu, až se ustálí na podivné hnědofialové.
„Abyste věděl, do čeho jdete,“ promluví Evžen tiše. „Jakmile to vypijete, musíme si pospíšit, esence rychle vyprchá. Povedu vás. Jestli mám pravdu, dokážete pavučinu vymazat.“
„A jestli se mýlíte?“
Evžen si nervózně kouše klouby prstů.
„Vy budete mít začarovaný pozemek a mě pavučina vysaje,“ odpoví po chvíli úsečně. „A ještě je tu jedna možnost: Že Vaňková nechtěla syna obdarovat, nýbrž zničit. V tom případě umřeme oba. Nějaké dotazy?“

. Téma: Pravda

***

Poslední pokus

To je konec. Konec, honí se Alešovi hlavou pořád dokola.
Evžen s Martinem už posté opakují správný postup.
Vnímá jen jednotvárný bzukot, nedokázal by zopakovat jedinou větu.
Uvědomuje si jediné:
Že promáčený ledovým lijavcem klečí v hlíně.
Že mu vnucují nepochybně jedovatou břečku s rozblemcaným papírkem.
Že spoléhat může jen na slábnoucího liškomága s příšernými kruhy pod očima, který by se zhroutil, kdyby ho jeho žena nepodpírala.
Martin mu téměř násilím vlije lektvar do úst.
Odporné nutkání k zvracení.
Šílená závrať.
Předivo vědomí zběsile víří, uzluje se v strašlivý šmodrchanec.
Zmrzačená ruka s drápy tvrdě přitiskne Alešovu dlaň k zemi.

. Téma: Kolovrátek

***

Ke zdroji

Jako dítě míval Aleš děsivé sny. Zdávalo se mu, že oslepl a bezmocně se potácí neznámou krajinou. Teď spadl rovnýma nohama do své staré noční můry.
Před očima neproniknutelné černo.
Ohlušující ticho.
Křičel by hrůzou, ale nevydá hlásek.
Cizí vůle nutí nořit se do hlubiny.
Nepředstavitelně příšerná, smrtící síla se neslyšně plíží temnotou.
Běsi lačně krouží okolo. Ví, že jsou na dosah.
Příští úder srdce může být poslední.
Vtom narazí na krvavou stopu a všechno se změní.
Touto cestou už kdysi prošel. Teď je to on, kdo vede svého průvodce.
Ví s jistotou, že brána se otvírá.
Tady všechno začalo.

. Téma: K pramenům

***

Pod zemí

Země se zhoupne.
Aleš se prudce vytrhne z transu právě v okamžiku, kdy se mu půda propadne pod rukama. Než se stačí zorientovat a cokoliv udělat, už se řítí po hlavě do podzemí, sesouvá se po sypkém svahu, ústa plná prachu a oči zamžené děsem.
Zarazí se u napůl zaneseného kamenného oblouku.
Evžen sklouzne vzápětí.
„Musíte jít první,“ přikazuje nesmlouvavě. „Vy jste tady pán.“
Aleš by nejradši odmítl. Poslechne však, protáhne se do úzké chodbičky a vyčaruje světlo.
Po několika krocích narazí na železné dveře, jimž ani rezavé šmouhy neubraly na bytelnosti.
Kované petlice jsou opatřené mnoha těžkými visacími zámky.

Téma: Co mi visí doma

***

Pavučina

„Nemáme klíče,“ zazoufá Aleš.
„Vy jste klíč.“
Sotva se dotkne zámků, západky skutečně odskočí. Těžké dveře skřípavě drhnou o podlahu.
Sféra ozáří nevelký sklep.
Na kamenné podlaze se roztahují černočerné čáry, vražedná pavučina.
Celý prostor vyplňují skutečné pavučiny, znásobují magický obrazec, proplétají se mezi stěnami. Ve vláknech visí pět mumifikovaných lidských těl jako lapené mouchy. Tvoří příšerný pentagon. Jako morbidní věnec lemuje dřevěnou truhlu potřísněnou tmavými cákanci.
Aleš se zvrtne zpátky.
Evžen mu však vlastním tělem brání. Stěží se drží na nohou. Z černého znamení na hrudi prýští krev, prosakuje skrz mikinu.
„Otevřete truhlu,“ vydechne.
Aleš stojí ochromený děsem.
„Jděte!“

Téma: Co mi visí doma

***

Dědictví

Sune se po kolenou, loktem zakrývá obličej, snaží se nedýchat. Hlavně se nedotknout té hrůzy nahoře!
Víko odskočí s oslepujícím zábleskem.
Pavučiny i s mumiemi se rozpadnou v jemný černý prach.
Čáry blednou, až se úplně vypaří.
Evžen nabere dech.
Je po všem.

***

Eva a Xénie smetají prach do šátku. Pohřbí ho později, víc pro neznámé oběti udělat nelze.
Martin s rozčileným Alešem hlučně vlečou těžkou truhlu ven. Je plná zlatých mincí.
Evžen viditelně pookřál.
„Byla vážně šílená. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč čáry tak předimenzovala, že se z celkem běžné pavučiny vyvinula taková obludnost. Kvůli zlatu…“
Nikdo ho neposlouchá.

Téma: Ve vývinu

***

Oslava

Aleš jako u vytržení přesýpá svoje zlaťáky. Nepřítomně se usmívá. Pořád ještě tomu obratu nemůže uvěřit.
„Hotovo dvacet!“ Martin rozjařeně nalévá medovinu: „Konec dobrý, všechno dobré!“
Eva vymetá spíž a snáší na stůl hory jídla.
Unavený Evžen se v liščí podobě stočil do klubíčka na Xéniině klíně a podřimuje.
Xénie něžně hladí hebkou srst, celou bytostí vnímá hřejivou tíhu jeho těla, pravidelný dech, důvěrně známou vůni. Znova a znova se ujišťuje, že černá skvrna opravdu úplně zmizela.
Ledová krusta hrůzy teprve teď bolestivě praská. Xénie má chuť křičet, škrábat, válet se po zemi, rvát si vlasy…
Pozvedne skleničku. Usměje se.

Téma: A šmitec

***

Asi o rok a půl později

Eva přívětivě pozdraví sousedku za plotem.
Těhotná mladá paní s úsměvem odpovídá. Zrovna napouští dětský bazének. Za ní se skví téměř dokončený zbrusu nový domek. Svěží trávník lemují rozkvetlé pivoňky.
Drábkovi poslechli Evženovu radu a starou chalupu nechali zbourat, děsivý sklípek zalili betonem, pozemek přeorali, zasypali solí a výhodně prodali obyčejné rodině – neopomněli obřadné osobní předání – a odstěhovali se kamsi na Moravu. Do Lysolaj prý nehodlají vkročit do smrti smrťoucí.
„Jsme moc spokojení,“ svěřila se sousedka Evě už před časem. „Pořád nemůžu uvěřit tomu štěstí. Není mi jasné, proč tady předchozí majitelé nechtěli bydlet. Je tu krásně. Taková kouzelná vesnička!“

Téma: Neboj se rozkvést

Konec