Návrat

Evžen a Xénie dokončili rutinní zakázku. Nečekaná nehoda na zpáteční cestě vyústí v zoufalý boj o život.

Povídka vznikla v rámci DMD 2025.

*

Návrat

„Ještě jednou děkujeme za pomoc,“ zopakovala paní Nováková, zatímco její manžel s Evženem na kraji stolu přepočítávali bankovky. „Vážíme si toho, že jste se obtěžovali takovou dálku. Nevím, co bychom si jinak počali.“
„Rádo se stalo.“ Xénie vtiskla zákaznici do dlaně sáček se sušenými bylinkami. „Hlavně nezapomeňte tohle koření každý úplněk nasypat čerstvé. Stačí štipka pod práh.“
„Nezapomeneme.“ Pan Novák horlivě potřásl Evženovi rukou.
Vyprovodil je před dům. Znepokojeně se zamračil: „To se ale zhoršilo počasí. Zvedá se vichr a bude chumelit. Nechcete raději přespat tady?“
„Ne, díky, spěcháme,“ odmítl Evžen s úsměvem. „Za chvilku jsme doma, nic nám nehrozí.“

Téma: Slavná poslední slova

*

Patník

Sníh se hustě sype z černého nebe na úzkou venkovskou silnici. Pokrývá rezavou dopravní značku, žalostně zkřivenou, jako by do ní někdo před časem narazil.
U krajnice stojí patník. Žádný plastový ukazatel s odrazkou. Starodávný hranol přitesaný z bílého kamene, jaké se už moc nevidí.
Náhle patník příšerně zaskřípe. S ohlušujícím třesknutím se rozpoltí shora až dolů.
Vyšlehnou oslnivé blesky, zaburácí vichřice. Sněhové vločky zešílí, zběsilý vír změní ledové krůpěje v roztočené dýky. Plechový kotouč zničené značky s řinkotem poskakuje po silnici a zmizí v závěji. Smrky se svíjejí v rytmu posledního tance. Praskot umírajících stromů přebíjí i vytí uragánu.

Téma: Jeden z nejlepších tanečníků disco

*

Černo a bílo

Z bílého víru vystřelí černá postava. Kutálí se po silnici, sklouzne po sněhu do příkopu a zůstane bezvládně ležet.
Xénie má pocit, že už se nikdy nezvedne. Hlava třeští, žaludek se houpe, každičký sval v těle brní. Tiché zasípání o pomoc rozerve vítr.
Evžen nikde. Neslyší? Ztratil vědomí? Zmizel?
Fujavice ji dál netečně zasypává zmrzlými vločkami stejně jako zrasovanou pustinu.
Po dlouhé chvíli beznaděje pocítí horko na tvářích. Známé ruce třou obličej sněhem, hnětou ztuhlé údy, až se znovu rozproudí krev, zahřívají v objetí.
Xénie vydechne úlevou. Zaostří pohled na zlámané stromy: „Kde to jsme?“
„V háji,“ odtuší Evžen ponuře.

Téma: Masážní techniky

*

Návěští

„Co se stalo?“
Evžen zírá na rozlomený patník. Zamyšleně se škrábe ve vlasech: „Kdybych si nebyl jistý, že je to nesmysl, tipoval bych zničené návěští.“ Přiblíží konečky prstů k bílému kameni a okamžitě ucukne. Pálí jak rozžhavená kamna.
„Návěští přece nevytvořili mágové, aby se dalo jen tak rozbít. Prostě existují.“ Xénie vzrušeně zatají dech: „Slyšels někdy o zlatých mravencích? Prý rozhlodávají magické struktury.“
Evžen se zatváří skepticky: „Slyšel. Od Ambrože po druhé láhvi.“
„A napadá tě něco lepšího?“ namítne Xénie trochu uraženě.
„Nenapadá,“ odsekne Evžen a pomůže jí na nohy. „Pojď, mizíme odsud. Snad nás na hlavní silnici někdo sveze.“

Téma: Zlatý mravenec (konspirační teorie)

*

Rozcestí

Vyjdou z lesa na rozcestí. Uvažují kudy dál.
„Tady už nebudou polomy,“ navrhuje Xénie širší silnici. „Větší šance, že někdo pojede.“
Evžen přikývne. Pak se zarazí: „Tamhle se něco zalesklo.“
Opačný obzor halí neproniknutelná tma a chumelenice.
„Něco kulatého pod mraky jako světlo na cibuli kostelní věže. Teď už taky nic nevidím. Třeba je tam vesnice.“
Lidé, teplo, jídlo, pomoc… Xénie bez váhání změní směr.
Evžen ji následuje, ale kroutí hlavou. Zahlédl ten odlesk docela zřetelně, proč zmizel? Úkaz se neopakuje. No nic, zjistí to, až přijdou blíž.
Obří zlatá postava s šesti končetinami nehlučně ustupuje ještě hlouběji do temnoty.

Téma: Hlava v oblacích

*

Výstraha

Opuštěná stará škodovka s předkem zaraženým do stromu připomíná raněného ptáka. Čelní sklo vysypané, dvířka otevřená.
Xénie napjatě obchází ve stále větším kruhu, pátrá po zraněných. Nic, žádné stopy kromě jejích vlastních.
Evžen chvatně zkoumá vnitřek vozu. Zapáchá zaschlou krví a čímsi neidentifikovatelným.
Taška sbalená ve spěchu, lehká bunda, tlusté kamaše, dámské boty každá jiná. Roztržený stříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru volavky pod pedály.
„Spíš únos než obyčejná nehoda,“ přemýšlí Evžen nahlas. „Chtěla něčemu ujet, jenže ji to dohnalo.“
„Jela z toho směru, kdes viděl záblesk?“
Evžen přikývne. V liščí podobě střelhbitě vyrazí vpřed. Xénie mu letí v patách.

Téma: Volavka

*

Konec cesty

Cesta končí v malé vesničce, spíš jen osadě: Pár domků, ploty, boudy, odstavený traktor. Žádný kostel ani jiná stavba s věží tu není.
V některých oknech blikají žárovky, nikde však nevidí člověka. Žádné hlasité rádio, neštěkají psi, jen hrobově dusné ticho. Dokonce i vítr jako by fučel v dálce a vesnici uzavřel skleněný poklop.
Evžen se stísněně ošije.
Jemně se dotkne kmene holého buku. Čeká přijetí a souznění, jak je zvyklý, doufá, že se strom podělí o své pocity a dovolí mu pochopit tu divnou tíživou atmosféru.
Hladká kůra se však promění v sršatý štít, tisíce jedovatých jehliček probodnou dlaň.

Téma: Odvykací kůra

*

Na průzkum

Xénie přejíždí konečky prstů po oteklé dlani. Krvavé šmouhy vykreslují obrazce lomených úhlů. Děsí ji, jak chabě tu její hojivá síla působí.
Nakonec Evžen netrpělivě uškubne ruku: „Už je to lepší.“
Společně obejdou pobořený roh zídky nejbližší zahrady.
Evžen hlasitě zaklepe na okno. Žádná odezva. Přesune se tedy ke dveřím a překvapeně zjistí, že jsou nedovřené.
„Je tu někdo?“
Úmyslně hlučným krokem postoupí do tmy a vykouzlí sféru. Ukáže se rákosový kobereček, rozvrzaný botník, věšák ze špiček kravských rohů. Ovzduší v předsíni naplňuje stejný dusivý pach s příměsí krve, jaký cítil v autě.
Chabý svit sféry se zakalí nafialovělou mlhou.

Téma: Fraktura rohu

*

Dusno

Žárovka v lustru nepravidelně fialově bliká. Z opuštěných poloprázdných talířů huňatá plíseň tiše přelézá na květovaný ubrus.
Xénie se zajíkne nad prázdnou dřevěnou postýlkou. Zlehka pohladí háčkovanou bačkůrku a prudce se narovná: „Co s tím uděláme?“
„Netuším.“ Pokus o domluvu se stěnami ztroskotal na stejně bolestivém odmrštění jako venku. „Prohledáme všechny domy, jestli tu přece jen nezůstala nějaká živá duše. Nebo aspoň nějaké vodítko.“
Před chvílí se nad osadou převalovalo netečně mdlé ovzduší. Teď jím prosakuje cosi nového, palčivě ostrého. Jako by se vítr změnil v přesně zacílené šípy. Jako by je kdosi probodával soustředěným pohledem.
Dusivé ticho se nemění.

Téma: Tichý společník

*

Pátrání

Všudypřítomná tísnivá temnota nutí tlumit hlas a našlapovat po špičkách. Bezvýsledně pátrají v opuštěných staveních. Všude jen známky nečekaně zmařené všednosti.
Sféra neduživě skomírá, bledé stíny klamou.
Xénie se neustále ohlíží. Nemůže se zbavit pocitu tajného sledování. Do mysli se vtírá příšerná vzpomínka na neviditelné pronásledování. Ani zářivě jasný den ji tenkrát neochránil, nebýt Evžena, nepřežila by.
Evžen se vzpomínkami nerozptyluje. Všechny smysly naostřené do krajnosti, nervy vybičované k nesnesitelnosti, sebedrobnější hnutí ani šelest mu nesmí uniknout!
Proto první postřehne paprsky světla tenké jako vlas. Pokradmu, plíživě rozleptávají zmrzlou zem.
Vypadá to jako západ slunce pozorovaný skrz popraskaný hliněný džbán.

Téma: Sluneční paprsek

*

Bez šance

Země křupe. Svítivé vlásečnice se rozvírají víc a víc.
Krev vzkypí, každý nerv v těle bubnuje na poplach, pobízí k útěku.
Evžen uskočí před prasklinou, která se rozvírá přímo pod nohama, drapne Xénii za ruku, snaží se uniknout.
Černá voda v polozamrzlé kaluži zazáří zlatými žilkami.
Těžké mraky nad hlavou zaškvrčí jak páraná látka. I vzduch se láme!
Pozdě na útěk. Tamtu ženu nespasilo ani auto, co zmůžou příliš pomalé nohy?
Xénie se pokusí o štít. Rozsype se na mihotavé střípky se zlatými hranami.
Zůstali bez opory, živly zešílely, magie se vzepřela.
Evžen sáhne pro sílu přímo do vlastního života.

Téma: Rekvalifikace

*

Nadoraz

Z puklin se derou tisíce oslnivě zářivých mravenců.
Evžen vztáhne ruce, vytrysknou rudé plameny.
Hruď se může rozskočit zběsilým páděním srdce. Do uší se tlačí drtivý rachot, pulsuje ve stejném zuřivém rytmu, úder za úderem, rána za ranou, zážeh za zážehem, zášleh za zášlehem.
Mravenci couvají zpět, trhliny se pomalu zacelují, tlukot srdce zvolňuje, rytmus pokulhává, ohlušující dunění bubnů se mění na řinkot ledové tříště.
„Dost! Přestaň!“ křičí Xénie. Objetím kouzlo přeruší. „Zabíjíš se!“
Evžen omámeně vzhlédne očima jako hluboké temné jámy v síti ostrých vrásek a zhroutí se jí do náruče. Připadá jí lehký a křehký jako věchet slámy.

Téma: Lamač srdcí

*

Cibulák

„Musíme pryč. Potřebuješ se dostat ke zdravé zemi.“
„Nemůžeme. Zalepil jsem ty škvíry jen dočasně. Vrátí se a budou se rozlézat dál a dál,“ šeptá Evžen. Třese se zimou.
Xénie s povzdechem odlomí pár latěk z nejbližšího plotu. Vykřeše oheň a jde se podívat do dřevníku. Nějaká suchá polena by se hodila. Nebo aspoň stará deka.
Než se stačí dotknout kliky, dveře se skřípavě pootevřou.
Shrbená postava navlečená do několika vrstev svetrů a kabátů páchne zatuchlinou a shnilou cibulí. Světlo od ohně se odrazí na umolousaném klobouku, zašmodrchané koudeli vousů a černých dírách místo očí. Tápající ruka připomíná dravčí spár.

Téma: Cibule

*

Zpětný tok

Překvapivý výtrysk silné magie uzavřel průchody.
Zlatí tvorečkové prchají zpět do temnoty, záře mnohých pohasla, avšak přitékají další, je jich nepočítaně, tenké cestičky se slévají v široké proudy, proudy se mění v provazce, provazce se splétají, mohutní, tuhnou, pulsující světlo vyplňuje prázdnotu. Všechno se přetváří v pevnou hmotu.
Pohyb se konečně zastaví, proměna je dokonána.
V temnotě se vztyčí jediné tělo, obří postava bez tváře, ale s mnoha končetinami, odhodlaně rozkročená a prohnutá jako drak před útokem.
Zběsilý tok vzruchů v její mysli klokotá nezměrným úžasem, vře hněvem, až se ustálí na jediné myšlence:
Je tady! Teď nastává čas účtování.

Téma: Tok

*

Doupě

Ruka slepě máchne do prázdna: „Kdo je?“
Xénie se představí.
„Děvenko zlatá! Kde se tady bereš? Nech mě, ať si tě prohlédnu!“
Xénie zatne zuby a zatají dech, když jí špinavé ledové prsty šmátrají po tváři.
„Jsi tu sama?“
Koutkem oka postřehne, že Evžen se tiše zvedá do střehu. Důrazně přikyvuje.
„Nikde nikdo není,“ vyhne se tedy přímé odpovědi. "Proč?" Následuje hastroše do doupěte. Proměněný Evžen nenápadně proklouzne pod jejíma nohama.
Sféra jasně zazáří.
Dřevník je přecpaný magickou ochranou. Cesmína, šalvěj, černobýl… dokonce povadlá tenura v květináči. Mezi bylinami se šklebí mnohem méně nevinné amulety z kostí a zkrvaveného peří.

Téma: Tchýnin jazyk

*

Samé otázky

Bariéra přírodní a krvavé magie víří jak splašený kolotoč. Odmršťuje démonické síly, zároveň však vsává utrpení obětí, chuchvalce bolesti se převalují po zmučené zemi, nesmířené kvílení škube nervy.
Evžen bezhlesně zápasí sám se sebou, horečná touha smést příšerné doupě z povrchu zemského se přetahuje s palčivou nutností vědět.
„Nehoda. Hledám pomoc a najdu tohle,“ snaží se mezitím Xénie o vlídný tón. „Co se tady děje? Kam všichni zmizeli? Jsou mrtví?“
„Těžko říct, děvenko. Jsem jen tulák, co můžu vědět.“
„Řekla bych, že víte dost,“ namítne Xénie ostřeji. „Tu ochranu nevytvořil žádný amatér.“
„Truhlář tu boudu postavil. Odvez mě pryč. Prosím.“

Téma: Manipulační jízda

*

Nenasytný

Xénie má kličkování dost: „Nemůžu vás odsud dostat. Zlatí mravenci zničili návěští. Jestli vám mám pomoct, musíte mi říct všechno, co víte."
„Takže čarodějka.“ Cibulák se kysele ušklíbne: „Ve zlou dobu jsi přiletěla. To nejsou mravenci, děvenko. Je to démon, jediná bytost.“
Xénie vytřeští oči.
„Může na sebe vzít jakoukoliv podobu, může cokoliv. Vzal si zvířata, potom lidi, pak začal nahlodávat samotnou magii. Brzičko si přijde pro tebe. Vezme si postupně všechno živé, celý kraj, celou zem. Kousek po kousku.“
Evžen napjatě hltá každé slovo. Jak démona zastavit? Načrtne tlapkou ve vzduchu naléhavý otazník.
„Proč to dělá?“
„Inu, protože může!“

Téma: Mez bezmeznosti

*

Zmařená svatba

„O démonech asi moc nevíš. Může, protože má smlouvu. Pro démona je smlouva posvátná, nezrušitelná a neodvolatelná.“
„To vím,“ hlesne Xénie napjatě.
„Žila tu jistá mágyně. Démon jí sto let oddaně sloužil, plnil všechna její přání. Po vypršení lhůty si ho měla vzít a dát mu syna obdařeného lidskou i démonickou magií, nejmocnější bytost na světě. Jenže démon otročil marně, odměnu nedostal, svatba se nekonala. Vědma ho oklamala a zmizela, kdepak je jí konec? Svět je veliký. A třeba je už mrtvá, bez démonické podpory jistě přišla o mládí.“
Cibulák se pomalu šourá ke dveřím, opře se o ně zády.

Téma: Prodaný ženich

*

Hrozba

Země se otřásá. Dřevěné stěny chatrné boudy praskají. Byliny vadnou jak spálené mrazem. Amulety ožívají.
První vlna bílá a rzivá. Kohoutí peří smáčené v krvi. Švihá jako bič.
Druhá vlna vlnivá. Vyškubnutá dívčí kadeř. Syčí jak raněný had.
Třetí vlna temná a skřípavá. Praznaky pazourkem vydrápané v mamutím klu. Odvěké hranice.
Čtvrtá vlna rudočerná. Omamný dým obětiny. Vyrvané srdce. Hluboké dunění šamanských bubnů.
Pátá vlna slzavá. Ohořelé kostičky neviňátka. Trhá duši na cáry.
Šestá vlna pronikavá. Zub draka padlého před miliónem let. Přelamuje čas.
V sedmé vlně vrcholí tanec krvavé magie smrti. Stíny se svíjejí, těžknou černou sílou.
Démon přichází.

Téma: Fosílie

*

Nevěsta

„Zastavilas předtím démonův útok, prozradilas svou moc.“
Cibulákovy rysy ztuhnou v poťouchlém šklebu: „Říkáš si, slepý vagabund, jen slota, robota, rozedraná bota, hloupý panák. Děláš chybu, že mě podceňuješ. Dnes skrývání skončí. Jde si pro nevěstu. Víš, on nemá oči.“
Zděšená Xénie rázem pochopí.
Evžen zoufale hmátne po jediném zdroji síly v dosahu. V mžiku nasaje temnou magii vyzařovanou rozjitřenými amulety.
Vztyčí se jako zosobněná hrozba.
Nic netušící Cibulák toporně pokročí vpřed. Mechanickým gestem vyvolá oheň. Zničit amulety, otevřít démonovi cestu.
Mrazivé paprsky z Evženovy dlaně zdusí plameny ve stejné chvíli, kdy Xéniina omračující kletba srazí páchnoucího starocha k zemi.

Téma: Bota robota

*

Tváří v tvář

Dřevěná bouda se s praskotem zřítí.
Otřeseně se vyhrabou z hromady třísek a sněhu.
Přitisknou se k sobě. Krev ledovatí, mozek se vzpírá uvěřit podívané odehrávající se před vytřeštěnýma očima.
Na obzoru se trhá realita. Pronikající záře nabírá tvar obrovitého monstra.
Hlava v oblacích srší blesky. Zčernalý sníh vybuchuje. Země se prohýbá a sténá pod dunivými kroky. Švih předlouhé končetiny podetne půl lesa. Stožáry elektrického vedení jiskří ve šmodrchanci přervaných drátů. Domek na kraji vesnice se rozsype jak krabička sirek. Z traktoru je hromada šrotu.
Lhostejný ke spoušti ve svých stopách, netečný k šílenství rozjitřených živlů, démon se neúprosně blíží.

Téma: Pro někoho odpad pro jiného poklad

*

V obklíčení
Démon se rozprskne na stovky částí. Jako by se zasněženou krajinou rozsypala obří zlatá vejce. Křivolace se kutálí, z hladké skořápky raší křivé hmyzí nohy, špičaté ostny, naostřená kusadla, chapadla…
Liškomágové se ocitnou v obklíčení. Příšery se plíživě přibližují. Vyčkávají. Zdá se, že odpudivá moc amuletů dosud trvá.
Evžen nečeká. Zaútočí první. Xénie mu kryje záda.
Obludy se pod zásahy ničivých kouzel roztékají v cákancích zelené krve. Na místo jedné se vzápětí natlačí tři další. Smrtící ostny dotírají stále blíž.
Vtom dlouhé chapadlo prorazí slábnoucí bariéru. Sevře Evženův kotník.
Vzápětí je po všem.
Obludy se bleskurychle vytratí.
Evžen je pryč.

Téma: Hon na vejce

*

Konfrontace

Němý výkřik hrůzy rdousí hrdlo, myšlenky se rozlétnou jak vyplašení havrani.
Xéniino tělo se dá samo do pohybu, horečně poshledává rozházené amulety, vlastně nechápe proč, potřebuje sílu, musí něco udělat…
Koutkem oka postřehne pohyb. Cibulák se probral, setřásl pouta a škrábe se z trosek.
„Kam démon zmizel? Jak se tam dostanu?“ vybuchne Xénie.
Cibulák se rozchechtá. Dříve prázdnými důlky probleskne pronikavý pohled.
„Je to tvoje vina!“ Xénie drží v ruce dračí zub. Bez uvažování se rozmáchne.
Bodne.
Cibulák padá, ve smrtelné křeči si drásá obličej, zteřelé maso odpadá.
Odhalí svraštělou tvář neznámé ženy.
Démonova vědma! Zabila ji.
Udělala strašlivou chybu.

Téma: Škrábej se

*

Hrobka

Fosforeskující nepravidelné stěny jeskyně stoupají do závratné výšky, rozpínají se do nedohledna. Prostor protkává složitý vzor seskládaný z nespočtu lidských těl, vzájemně propletených a pospojovaných znaky hrubě nakreslenými začernalou krví.
Nejbližší těla jsou neporušená, jako by oběti jen spaly. Vzdálenější závity magické spirály vykazují známky rozkladu, následují vybělené kosti, pak už jen prach.
Obří postava démona se výhružně vztyčí. Některým končetinám chybí články, tělo potřísnily cákance zeleného slizu, nepochybně známky zranění, která démonovi Evžen způsobil.
V Evženově mysli se rozlehne příšerné škvrčení a skřípání. Drásá nervy jako rozladěné rádio. Po mučivě nekonečné chvíli však začnou pazvuky dávat jakýsi smysl.
Konečně.

Téma: Zlá krev

*

Volání

Xénie si konečně přestane rvát vlasy a ječet zoufalstvím z představy, že se domů vrátí bez Evžena. Jak by svoje neomluvitelné selhání vysvětlila dětem? Vždyť by se z toho zbláznily, nikdy by se s tím nevyrovnaly… a ona taky ne. Nikdy.
Kdyby tu prokletou Cibulačku nechala naživu a předhodila ji démonovi… Jenže pozdě bycha honit. Evžen dvakrát dokázal démona zahnat a zranit. Třeba ještě žije.
Jak prorazit cestu do temnoty mimo tento svět? A jak proniknout přesně tam, kam potřebuje?
Xénie se jako šílená řeže do dlaní. Vlastní krví kreslí čáry, skládá kruh.
Evžen však na její úpěnlivé volání neodpovídá.

Téma: Nemoc šílených dětí

*

Zmatek dospívání

Špičatý dráp se dotkne Evženovy hrudi. Celým tělem projede příšerná bolest.
Skřípot v hlavě zavyje zklamáním.
Ty jsi muž!
Evžen popadne dech: „Jak jsi starý, tak jsi hloupý. Přehmátl ses.“
Nejsem starý, právě dospívám a chci ženu. Tebe připojím ke svému zdroji.
„Počkej! Žádná lidská žena ti nedá dítě.“
Smlouva!
„Radši se zabije. Aby tě chtěla, musíš se jí líbit.“
Jsem krásný!
„Nech si poradit. Umíš měnit tvar, využij toho.“
Nevěřím ti.
„Podívej, já taky nejsem člověk, na lidských holkách mi nezáleží. Chci se zachránit.“
Démon se nechá přesvědčit. Podle Evženových rad se postupně přetváří ve zlatou sochu antického atleta.

Téma: Nemoc šílených dětí

*

Překvapení

Až na to, že oči si démon umístil na bradu a hlava se vratce kymácí na tenké stopce, se nové podobě nedá nic vytknout.
Evžen se promění, prudce se vymrští a hlavu odhryzne.
Zaskočený démon se nevzmohl na obranu. Rozplizne v obrovskou kaluž zeleného slizu.
Lišák stěží vybředne.
Měl by cítit úlevu, že jeho lest vyšla, avšak pociťuje jen únavu a beznaděj. Zůstal tu zaživa pohřbený s démonovými oběťmi. Nemá ponětí, jak se vrátit na svět.
Sklesle pohladí bledou hlavičku miminka.
Vzápětí strne radostným úžasem. Není studená! Dítě není mrtvé!
Rozběhne se podél lidského propletence, dotýká se tváří, počítá živé.

Téma: Noc plná zázraků

*

Plahočení

Dvacet sedm jich našel. Jsou omámení a zesláblí, ale jiskřička života pořád doutná.
Pokusí se vzít do náruče nejmenší dítě, jenže marně. Jako by ho démon k umírajícímu řetězci přikoval.
Musí odstranit magické znaky. Bude ho to stát nejmíň další rok života. Odmazávat démonské čáry je podobné jako klestit holýma rukama trnité křoví. Nebo odlamovat ostří žiletek. Nakonec už neví, jestli víc pálí zmučené ruce nebo rozhryzaný ret, každé další tělo, které zvedne a odnáší do vlastního kruhu, je těžší.
Už nemůže.
Roztřesené nohy už ho nechtějí nést, před očima vybuchují oslnivé mžitky jako hořící keříky.
Vrátí se pro dalšího.

Téma: Křoví

*

Zelený příkrov

Evžen uloží poslední oběť.
Netrpělivě čeká, až odezní nejhorší bolest, nabírá druhý dech. Hrbolaté podloží nepomáhá, není to kámen, nýbrž rozměklá fosforeskující hmota, s jakou se jakživ nesetkal.
Přinutí se pokračovat.
Vlastní krví maluje čáry, aby vesničany připoutal k sobě.
Myslí na Xénii. Jistě se s ním snaží navázat kontakt. Musí odpovědět na její volání svým vlastním, musí využít síly vzájemného pouta. Pak je Xénie dokáže všechny vytáhnout na svět.
Vtom zděšeně zaznamená, že obličeje podivně zelenají. Odrážejí pablesky stěn. Jeskyně se pozvolna hroutí jako podtržený stan ze zmačkaného zeleného hedvábí.
Oni udržovali celý prostor!
Šílený závod s časem začíná.

Téma: Zelenáč

*

Hodina duchů

Sníh v magickém kruhu dávno roztál.
Rozbahněná zem čvachtá, bublá, skoro se vaří.
Xénie zoufale udržuje kouzlo. Pokračovat, pokračovat, zní v uších jako kanonáda. Vteřinka, v níž by volání vzdala, může být ta osudná. Pokračovat.
Tmou víří podivné úkazy. Nad hranicí kruhu se zjevují neznámé tváře, jednotlivé postavy, chumel duchů, vztahují k ní ruce a zas mizí. Několikrát má prchavý dojem, že zahlédla Evžena, ale chiméra se rozplývá v padajícím sněhu. Pokračovat.
Uprostřed kruhu konečně prosákne krvavý otisk ruky.
Okamžitě přiloží vlastní dlaň. Jako sáhnout do řeřavého uhlí.
Vybičuje zbytky sil, vyčerpáním téměř omdlévá.
Náruč, která ji zachytí, není přelud.

Téma: Chiméra

*

Siréna

Nevnímají ani ledové bahno, v němž sedí, ani ostře bodající sníh, ani houf zmatených vesničanů, vidí jen jeden druhého.
Xénie visí Evženovi na krku, napůl pláče a napůl se směje: „Vypadáš příšerně.“
„Ty taky,“ zazubí se Evžen na oplátku.
Konečně zaznamenají rozčilené výkřiky. Hlouček rozkacených mužů se nebezpečně stahuje okolo, ženy za nimi je ječivě povzbuzují. Čísi nejistá ruka zdvihne kámen.
„Vandalové!“
„Darebáci!“
Chlapík v montérkách už stačil odněkud vylovit vidle.
„Oni si nic nepamatují,“ pochopí Evžen. „Myslí si, že za tu spoušť tady můžeme my. Měli bychom vypadnout.“
Někomu se zřejmě podařilo zprovoznit mobil.
V dálce zahoukají policejní sirény.

Téma: Speed dating

*

Odjezd

Modrý maják rozhání tmu.
Řidič sleduje kluzkou silnici. Tlumeně nadává. Doufal, že v noci jako dneska ani myš nevyleze, ale konec nadějí.
Kolega znechuceně pozoruje spoutané delikventy. Uválení, strhaní, zakrvácení, chlap zmazaný nějakým sajrajtem, ženská zelená jak sedma. Prý teroristi, tak určitě. Pitomí feťáci.
„Otevřete prosím okno,“ zašeptá žena.
Radši té kryse vyhoví, než aby pozvracela auto. Pootevře na úzkou škvírku.
Xénie lačně hltá proud studeného vzduchu. Cítí, jak se jeho chuť mění. Každou chvíli už… teď! Důvěrně známý závan dobré vzdušné magie.
Chytí Evžena za ruku.
Řidič zvládne smyk těsně nad příkopem.
Oba policisté nevěřícně zírají na prázdná sedadla.

Téma: Myš dobré naděje

*

V peřině
Vykoupaní, osvěžení, rány ošetřené, padnou do čistých voňavých peřin a připadá jim to jako zázrak.
„Eva říkala, že Evženka spí. Ráno ji vypraví do školy. Úplně se vyjevila, když slyšela, co se nám stalo, chtěla sem hned běžet. Odmítla jsem.“
„Dobře jsi udělala. Démon stačil,“ ušklíbne se Evžen. „Zítra skočím do Budče kvůli tomu návěští. Jestli chceš něco poslat dětem…“
Xénie přikývne. Pročísne prsty Evženovy vlasy: „Víš, že jsi hodně zešedivěl? A tyhle vrásky jsi taky neměl.“
„Jsem teď starý a moudrý.“
Xénie vyprskne smíchy: „Jasně! Starý a nemohoucí?“
„To musíme vyzkoušet,“ usměje se Evžen a přivine ji k sobě.

Téma: Noc plná zázraků

*KONEC*