Kouzelná flétna

Procházka

Tóny se proplétaly mezi stromy a tančily s potokem. Dívka šla v jejich stopách až na kraj polomové mýtiny, tam se zastavila.
Na padlém kmeni, zahalený ve vířícím hejnu motýlů, seděl muž a hrál na flétnu. Melodie ladně plynula.
Muž na okamžik sklopil hlavu, melodie utichla. Než ji probudil, motýli se rozletěli pryč. Nová melodie už nebyla tak lehká, její rytmus byl zemitý, motiv přeskakoval k motivu.
Dívka ucukla, když se jí o kotník otřel zaječí běh. To muže vyrušilo. Otočil se a přes tvář mu přelétl zvláštní výraz.
Melodie se znovu změnila. Zajíci se rozprchli a dívka udělala krok.

Tanec

Stébla trávy pod tlakem dívčích chodidel polehla k zemi. Jemná lesní tráva chladila.
Jarní slunce pohladilo růžové líce a z vlásků, které se uvolnily z ledabyle utaženého copu, vytvořilo svatozář.
Mladé srdce bylo otevřené všem radostem světa a zpívalo tou nejkrásnější nadějí.
Krok a skok a otočka. Lem sukně zavířil. Tančila lehce jako víla. Připadala si jako víla. Bezstarostná a lehkonohá. Špičky prstů se zarývaly do mechu a hlava zděšeně, ale bezhlesně křičela.
Stůj!
UTEČ!
PRYČ!
Melodie zesílila a získala na naléhavosti. Tón za tónem jako úder kladivem. Hlava to vzdala. Nechala nohy převzít vládu a potlačila myšlenku na následky.

Probuzení

Zavrtí se, když ji sluneční paprsek pošimrá. Druhý paprsek se zatřpytí na řasách. Třetí už oslňuje pootevřené oči.
Probouzí se pomalu. Tělo jí připadá těžké, jako by jí ani nepatřilo.
Zvedne ruku, aby zakryla oči před sluncem. Je to zvláštní pocit, když ji vlastní ruka poslouchá.
Ale… proč by ji vlastní ruka neměla poslouchat? Otázka strhne závoj ze vzpomínek a to ji konečně probudí. Prudce se posadí a vyděšeně se rozhlédne.
Pak ho uvidí. Usmívá se.
Dívá se na ni. Užívá si její zoufalství. Nechá ji na všechno vzpomenout. Teprve pak sáhne po flétně a znovu ji změní v loutku.

Smrt

Podařilo se jí probudit dřív než čekal. Rukou opatrně ohledávala zem pod sebou. Modlila se o správný kousek hlíny. Tady!
Nutila se dýchat mělce a pomalu. Prsty hnětla a tvarovala hlínu.
Nejtěžší okamžik. Jako ve spánku se přetočit a dostat ruku k uchu. Natlačit hlínu dovnitř. Nechat svět utichnout. Probudit se.
Postavila se. On si vychutnával její nenávist a zoufalství. Přiložil flétnu k ústům, ale ona ho zalepenýma ušima neslyšela.
Začal hrát. Skočila, vytrhla mu flétnu z rukou a vrazila mu ji do hrudi.
Když ji našli sedět vedle jeho mrtvého těla, vzduch unikající z plic zahrál poslední čistý tón.

Sčítání

Lhotecký kněz si povzdechl. Něco do zpovědních seznamů vepisoval rád. Každá nová ovečka Boží těšila. Dnes se pomalu prolistoval ke statku u rybníka a k nejstaršímu synovi vepsal úmrtí - nehoda v lese.
Pomalu přejel pohledem po jménech tamní rodiny. Neměli dobrý rok. Nejmladšího syna v létě vzala nemoc a starší dcera hned zjara utekla s komediantem. Milada, taková milá bohabojná dívka. Povzdechl. Dívčímu srdci neporučíš. Snad je šťastná.
V tu chvíli seděla Milada v temnici. Rukou zlehka spočívala na životě. Komediantova krev na šatech už uschla. Látka ztvrdla a škrábala.
Milada čekala až budou sečteny její hříchy a přijde trest.

Bdění

Milada nechce spát. Spánek by vyústil v probuzení. Nechce se probudit. Probouzení bolí.
Sedí a jemně se kolébá. Chce být zase dítě, malé dítě, která nezná velký svět. Chce být nevinná.
Tady není rozdíl mezi dnem a nocí. Zírá do tmy. Jako by usilovné zkoumání odstínů temnoty mohlo přehlušit vzpomínky, které před očima naskakují.
Tichounce brouká. Všechny písně, které zpívala kdysi dávno, když ještě byla sama sebou. Tam doma, v kostele obklopeném tichým hřbitovem, kde leží její předci kam až paměť sahá.
Ona tam ležet nebude. Zavře oči, aby zahnala lítostivou slzu. Když ji přemůže únava, do ticha vrzne lůžko.

Komu patří její tělo?

“Co chceš od mého úřadu Mistře?”
“Dej my tu ženu.”
“Ne! Zabila. Spravedlnost má na ni právo.”
“Smrt byla jenom vyústěním delší cesty. Naši lidé ty dva už hledali.”
“Nemůžu ji jen tak pustit. Lidi by se bouřili!”
“Nemáš v celách zbytné tělo, které bys, zašité v pytli, hodil do jámy pod popravčím vrchem?”
“Víš dobře, že mám. Ale co vám záleží na jedný ženský, co zapíchla svýho smilníka?”
“Budči na tom záleží. Obyčejní by neměli soudit magické zločiny.”
“Když ti tak záleží na tom, abyste to byly vy, kdo jí potrestá na hrdle, je tvoje.”
“Zemře, ale nestanoví precedent.”

Nahoru a dolů

Když z omámení flétnou procitla poprvé, do zad ji škrábala polehlá luční tráva a těžké mužské tělo ji tlačilo k zemi, přiráželo a vydávalo živočišné zvuky. Hlavu měla prázdnou. Její pohled přilákal jiný pohyb. Hned vedle ní právě vítr zatřásl odkvétající pampeliškou. Soustředila se na tančící chmýří - padalo k zemi, do zapomnění, stejně jako její budoucnost.
Když poprvé procitla poté, co mu flétnu zabořila do srdce, ležela na dřevěné podlážce vozu zabalená do přikrývek. Vůz pomalu stoupal po cestě roubené lipovým stromořadím. Listí hrálo barvami a proti obloze stoupali pavouci na vláknech babího léta.
Zcela proti rozumu pocítila záchvěv naděje.

Pod zemí

Milada spí. Spí sladce a beze snů. Klidně a uvolněně. A když se probudí, cítí se zvláštně. Všechno to špatné, co se stalo v sobě pořád ještě má, ale je to jen vzdálená vzpomínka. Věci, které jako by se staly někomu jinému.
Milada se probudí s úsměvem do zvláštně nazelenalého šera, do pachu hlíny a růstu. Rozhlédne se a překvapeně zjistí, že je uvězněná v malé komůrce mezi kořeny stromu. Dotkne se jich.
Kolem komůrky vede chodba. Chodbou se blíží hlasy.
“Přivezl jsem ji v dobré víře. Nechceme zpátky čarodějnické procesy. Čaroděje smí soudit jen čarodějové!”
“Ale ona není čarodějka.”

Mlčenlivá

Milada udiveně sleduje jak se kořeny rozestupují a dovnitř vchází vznešená žena a muž, který je jí očividně podřízen. Vyskočí a s úklonou pokorně skloní hlavu.
Žena si ji prohlíží, pak se dotkne stěny z kořenů.
“Víš, kde jsi děvče?”
Milada jen bezhlese zavrtí hlavou.
“Jsi na Budči, v jedné z habrových kobek. Každý viník tu ztratí vnitřní klid.”
Milada mlčí. Nechápe. Neví jak reagovat.
“Putovalas s mužem, který si říkal Vacek z Hameln?”
Milada se kousne do rtu a přikývne. Nemá cenu lhát.
“Něco je špatně,” žena se rozkazovacím tónem obrátí na muže. “A to špatné je třeba napravit.”

Klidná

Miladě se před sklopenýma očima mihne bohatě vyšívaný lem nebesky modrého roucha. Látka je nádherná. Milada přemýšlí, jestli hřeje nebo chladí. Pak se její tváře dotknou cizí prsty a žena, která jí pokládala otázky jí zvedne bradu, aby si viděly do očí.
“Proč jsi s ním byla?”
“Já si nemohla vybrat,” vypraví ze sebe Milada trochu chraplavě. “Měl kouzelnou flétnu.”
“Kde je ta flétna?”
“Jestli ji nenechali v márnici, tak leží s Vackovo tělem v chudinským hrobě,” když to řekla, cítila Milada zvláštní zadostiučinění. Už jí nemohl ublížit.
Žena v modrém se zaujetím sledovala klidnou sílu vyzařující z Miladiny tváře.

V márnici

V městské márnici je chlad a ticho.
“Jak si říkala, že se jmenuješ paní?” zeptá se podezřívavě obecní slouha, když pouští dovnitř ženu v temně modrém cestovním plášti.
“Jsem Renáta z Chlumu,” odpoví žena a pod staženou kápí jí uhrančivě zajiskří oči. “Mám povolení vstoupit.”
Slouha zatřepe hlavou, jako by vyklepával vodu ze zalehlého ucha. Zavře za ní dveře, zastrčí západku a zapomene, že ji kdy viděl.
Renáta vyčaruje světelnou sféru a začne se rozhlížet. Flétna leží až úplně vzadu na polici. Zaschlá krev zalepila většinu dírek, ale když se jí Renáta dotkne, zabrní ji ruka.
Flétna je nepopiratelně kouzelná.

Co stojí spravedlnost?

Renáta seděla ve své pracovně a prohlížela si kostěnou flétnu. Když dovnitř vešel Felipe, zvedla hlavu.
“Je vyřezaná ze stehení kosti,” řekla tiše.
“Krysařská flétna?”
Přikývla.
“To děvče nemělo na výběr. K účasti na svých zločinech ji donutil.”
“Jsi si jistá?”
“Habrové kořeny ji nepřivádějí k šílenství. Odmítla se přestěhovat jinam. Oceňuje klid svojí cely.” Udiveně zakroutila hlavou. “Nestačí to snad jako důkaz neviny?”
“Zabila kouzelníka.”
“V sebeobraně.”
“Ale je obyčejná. Dobře víš, kolik kouzelníků se od tebe odvrátí, když za ni budeš bojovat.”
“Spravedlnost je víc než oblíbenost.”
“Není, jestli se při příští volbě opravdu chceš stát budečskou představenou.”

V kurníku

Renáta nepřítomně rozhazovala zrní. Slepice zobaly.
“Ssschováváš ssse tu?”
Trhla sebou, ale byl to jen had hospodáříček. Uvolnila se.
“Přišel jsi mi i ty kázat, že dělám chybu, když obhajuju obyčejnou?”
“Ne, já přišššel vysssát pár vajec. Ale myssslím, ššše děláššš dobře.”
Překvapeně se dívala jak se spouští k vejci v kupce slámy.
“Teď ssse rozhoduje jessstli můšššete vedle sssebe šššít. Kdyššš obyčejné uvidíte jako něco míň, sssačnete jim vládnout. Propadnete bludu, ššše bess vásss nemůžou přešššít. Ššše jsssou jen sssvířata. Sssami sssebe připravíte o všššechno, co sss vámi můšššou sssdílet.”
Had vyplivl zbytek skořápek. Renáta přemýšlela. Slepice nepřestávaly zobat.

Pod modrou oblohou

Soud probíhá na nádvoří pod budečskou lípou. Spravedlnost má být vidět a slyšet.
Milada je z delšího pobytu pod zemí bledá. Působí křehce. Vypovídá však pevně. Nevynechá žádnou podrobnost. Vypráví jak dělala návnadu, jak vnášela krysy k městským sýpkám, aby Vacek mohl přijít a nabídnout své služby. Neobviňuje, neomlouvá sama sebe. Mluví klidně a vyrovnaně. Když vypráví o flétně, pokusí se neuměle přezpívat melodii.
Renáta ji z místa obhájce sleduje. Obdivně. Kouzelníci se habrových kořenů bojí, jsou pro ně hrozbou, která blokuje jejich magii, která je mění, která je ohrožuje. Milada právě ukazuje, že navzdory staletým zkušenostem dokážou také léčit.

Renátina řeč

Zabít kouzelníka je zločin. Milada ze Lhoty má za něj pikat.
Kdyby však kdokoli z vás byl napaden a zbaven vůle, bránili byste se. Uvedli byste v pohotovost svá kouzla. Kdybyste útočníka zabili? Necítili byste se vini. Vinili byste jeho!
Ona se jen bránila. Sami jste slyšeli čemu. Jen se vám zdá, že vás svou obranou ohrožuje!
Jste mocní. Chcete být mocnější. Chcete ovládnout obyčejné. Vlastnit je.
Magie vám dává pocit nadřazenosti. Odolejte mu!
Obyčejní mají stejná práva jako kouzelníci. Platí pro ně stejná spravedlnost.
Uznejte to. Jedině pak můžeme čerpat i z jejich zkušeností a znalostí k prospěchu všech.

Po soudu

Renáta seděla v okně, lžící kroužila v hrnečku a ten se pomalu plnil kaší, když vešel Felipe s hromadou listin v ruce.
“Musím ti vzdát hold. Dosáhlas svého,” řekl tak trochu nesouhlasným tónem. “Ale byla to chyba. Rozdělilas je. O své pravdě jsi jich přesvědčila jen o málo víc než polovinu. Nevím jak je dokážeš přimět, aby na to do volby představeného zapomněli.”
“Ale já nechci, aby zapomněli,” přestala Renáta míchat a podívala se na něj. “Co jsem si navařila, to si taky sním,” nabrala z hrnečku a ochutnala. Pak se usmála.
“Na Miladu by sis před měsícem taky nevsadil.”

Kvetoucí korál

Renáta prsty přejela po složité kamenné skulptuře připomínající rozkvetlý strom.
“Tohle jsou mořské korály. Kameník je znal jen z vyprávění. Namluvila jsem mu, že kvetou, protože i když jsem spojena s magií vody, nechtěla jsem si tu připadat jako pod vodou. Někdy je třeba skutečnost vylepšit.”
Usmála se na Miladu.
“Ty dostaneš vlastní kvetoucí korál. Vrátíš se domů jako počestná vdova. Budečské svědomí ti vyplatí odškodnění. Dost, aby sis dokázala zařídit život podle svého.”
Pak se kousla do rtu.
“A pokud chceš, můžeš ve svůj kvetoucí korál skutečně uvěřit. Magie může změnit vzpomínky. Děsivé se stane krásným. Stačí jen říct.”

Sbohem

“Jsi si pořád jistá?” zeptala se naposledy Renáta.
Milada pevně přikývla. Rukama si přejela po nové cestovní suknici.
“Děkuju za nabídku, ale…” nervózně se zasmála, ”Nechci díry v paměti. Radši zůstanu sama sebou. Nechci, aby mě zlomil. Nebudu si ho pamatovat v dobrém.”
Zavřela oči a zhluboka se nadechla.
“Ten ďáblův zplozenec si nezaslouží, aby si ho kdokoli pamatoval v dobrém.”
Podívali se na sebe.
“Ale na tebe, paní Renáto, pamatovat v dobrém chci. Za zbytek života vděčím tobě.”
Renáta sledovala, jak se zvířený prach ztrácí za ohybem lipové aleje a zašeptala: “Změnilas moji cestu. Ani já na tebe nezapomenu.”