Dokud máme čas

Existuje místnost. A existuje dluh. Dluh si nárokuje jedna dávno mrtvá žena. Místnost je místem, kde je splácen.

Vstoupila dovnitř opatrně. Skoro nábožně. Bříšky prstů pohladila zeď z holých cihel. Bylo tu trochu chladno. Rozumné opatření. Nebylo by praktické, kdyby se tu lidé cítili příliš pohodlně.
Byla jednou z mála, kteří tu ještě nebyli. Ne snad že by nepotřebovala. Každý někdy potřebuje hodinu času navíc, ne? Jen jí na tom něco... neštymovalo. Neznala lepší slovo.

Existuje místnost. A nyní existuje i dívka, která do ní vstoupila. Ta dívka má dohodu s časem. Jen o tom ještě neví.

Blanka patřila do jedné z těch obyčejných rodin, které už celé věky balancují na hranici kouzelnictví. Prateta utekla k cirkusu. Babička vám dokázala z mariášek vyložit tenhle i příští tři životy. Otec byl hodinář.
Z Blanky vyrostla čarodějka. Rodina si oddechla. Bylo to lepší než se dát k cirkusákům. Nemluvě o tom, že vykazovala jistou náklonnost k číslům a nikdo nechtěl, aby dopadla jako sestřenice Adéla, MBA.

Čas a magie se nemají rádi. Nerozumí si. Obývají jiné rozměry. Jen málo čarodějů dokáže uzavřít dohodu s časem.

Už jako malá si ráda hrála s hodinkami. Rozebírala je a zase skládala dohromady. Přišlo jí strašně divné, že to jiné děti nedělají. Stejně jako jí přišla divná magie, když zjistila, že je kouzelnice. Ne snad že by ji tolik překvapilo, že je čarodějnice (v osmi letech vás takové věci zas tak nešokují). Jen to prostě nějak celé bylo špatně. Čáry se odměřovaly do slov, písmen, symbolů a pohybů. Nebo se neměřily vůbec. Chyběla jim elegance ozubených koleček.
Časem na tenhle svůj první dojem zapomněla a naučila se čarovat jako všichni ostatní. Běh času je mocná zbraň. Obzvlášť, když se ho rozhodne používat čas sám.

Dohoda s časem není výhodná. Uzavírá ji jen jedna strana. A pouze jedna strana ji také čte.

Blance ale zůstala jedna užitečná vlastnost. Vždy a všude chodila včas, úkoly odevzdávala s předstihem, nikdy nepromeškala úplňkovou půlnoc a ani jednou ji nepředstihlo kouhoutí zakokrhání. Celkem se to hodilo.
Druidská škola vysoké magie v Budči je drsná. Vstáváte za úsvitu a celý týden se dřete. Pokud máte štěstí, jsou učební texty v humanistické češtině. Pokud máte smůlu na profesora, skončíte zamotaní do skript napsaných uzlíkovým písmem starých Inků. Blanku protentokrát postihli referátem. Ze semináře „Význačné prvky budečské architektury".

Pro čas je smlouva nevýhodná v jednom jediném bodě. Musí vždy udělat jednu výjimku.

Do místnosti vstoupila opatrně. Skoro nábožně. Nemohla se zbavit pocitu, že čas tímhle místem prochází častěji než jinými. Přejela prsty po zdi a kůži místo cihlového prachu ohladily vteřiny. Přitiskla si ukazovák k ústům a ochutnala. Byly trochu kyselé a voněly po horkém městském dešti. Určitě to něco znamenalo, ale do referátu se to napsat nedalo.
U zdi stála židle. Jediný kus nábytku v celé místnosti. Omácená, rozpáraná a kancelářská. Otočná.

Čas musí smlouvu vždy porušit. Jednou. Dělává to v tom nejnevýhodnějším okamžiku.

Blanka se posadila a začala čekat. Cílevědomě a na nic.
To byl její plán. Našla si v knihovně spoustu informací. Byla by se z toho dala napsat slušná práce. Jenomže tohle byla výběrovka. A madam Sedláčková po nich vždycky chtěla, aby byli kreativní a neomezovali se na kompiláty.
A tak čekala. Vycházela z jednoduchého předpokladu, že to tady třeba nikdo jiný nezkusil. Sem lidé čekat nechodili. Ocitli se tu většinou, když doopravdy hodně pospíchali.
Vzala si hodinky. Dvoje. Jedny položila před dveře. Dala vedle nich cedulku „Pokusné zařízení, prosím nedotýkejte se." Doufala, že nezmizí.
Druhé jí tikaly na ruce. Pomalu. Až moc.

Vyvázat se z dohody s časem bývá obtížné. Pro obě strany.

Usnula. Musela usnout. Žádná z knih se nezmiňovala o tichém, pravidelném šepotu. Ani spolužáci nic neříkali.
„Stačí se zeptat, když chceš vědět," šeptala prázdná místnost okolo ní. Nic tam nebylo. Jen ta židle. A prkenná podlaha.
„Stačí se zeptat."
Možná v podlaze žili nějací mravenci. Mluvicí mravenci by nebyli zas tak divní.
„Zeptej se."
A tak se zeptala. Tvářila se při tom, že se dívá z okna.
„Měla dohodu," řekl šepot, „krátila čas, nutila ho ubíhat, vléci se. Ohýbal se podle jejího přání. Měla smlouvu. A pak přišla výjimka."
Blanka ucítila, jak jí na ruce vyrazila husí kůže. Nikdy by nevěřila, že slovo výjimka může být tak strašidelné.
„V nejnevhodnější okamžik. Jako každá výjimka. A žena ztrácela a ztrácela, ztrácela... Všechno. Kromě smlouvy. Smlouvu je nutné dodržet. Dluh splatit."
Venku se zešeřilo. Sklo se zatáhlo popraškem vzdáleně podobným cihlovému prachu.
„Hodinu za hodinou. Vteřinu po vteřině. Splácím. Dluh. Té, co měla smlouvu. A vyprávím. Příběh. Té, co smlouvu má."
Blanka vyjekla a málem spadla ze židle.
Musela jsem usnout, připomněla si. Na hodinkách uběhla hodina.
Vyběhla ven.
Na těch druhých ne.
Z referátu dostala trojku.

V Budči existuje místnost. V nejnovější části školy. Občas se o ní zmiňují i ty nejstarší texty. V jiných důvěryhodných soupisech chybí.
V Budči existuje i dívka. Od jisté doby si dává pozor, aby občas někam přišla pozdě.