ef77

Obrázek uživatele ef77

Po bitvě

Z povídky: 

Kde stával mlýn, je skála. Pevná žula, tvrdá jako místní kraj. Anděla klesne na zem námahou. Vedle ní štká Stázi, mleči se rozhlíží, jakoby nemohli uvěřit, že jsou volní.

Jen mlynář běhá, jak ovádem bodnutý, ze dvora ke skále. Rukama lomí, bezradně je rozhazuje, do kamene kope, jako káča se točí. Dopotácí se k Anděle, rudý jako rak, v odulé tváři krvavé šrámy od nehtů. Prasečí očka se zabodnou do jejích.

„To je tvoje vina! Vo mlejn si mě připravila, špíno čarodějná,“ zasípe.

Obrázek uživatele ef77

Kámen

Z povídky: 

Anděla polkne strach, natáhne se hlouběji ke kameni a zeptá se ho na radu. A kamenné srdce kraje odpoví.

„Nejsi jen služka, děvenko, máš svou sílu,“ řekne rázně kořenářčiným hlasem.
„Nejsi jen pastýřka, dítě, máš svou moc,“ zaduní stárkovým basem.
„Nejsi poslední chudák, máš svůj dar,“ zašeptá jako Stázi.
„Nejsi jako on,“ promluví chór mlynářských chasníků.

Obrázek uživatele ef77

Volba

Z povídky: 

Na dvoře mlýna stojí Anděla, vedle ní Stázi, hrůzou bledá. U vrat černý myslivec, tma už pomalu rozmazává jeho rysy.

Mezi nimi mleči jako hráz. Mladí, neochmýření, bok po boku těch, kterým už mráz postříbřil vlasy.

„Co uděláš? Udeříš a zabiješ nevinného. Couvneš a udeřím já. O sílu tě připravím, o moc tě oberu. Pak tě nechám jít, abys mohla každou trpkou chvíli zbylého života litovat, o co jsi přišla. A nevinní stejně pomřou, jeden po druhém. Teď musíš volit, dívko s jménem anděla. Ať zvolíš cokoli, budeš mít na rukou krev. V čem se pak ode mne budeš odlišovat?“

Obrázek uživatele ef77

Mistr

Z povídky: 

Myslivec udeří. Vůle narazí na vůli, úder na protiúder, zápraží pod nohama začíná žhnout, Stázina ruka se chvěje v Andělině dlani.

Z mlýnice se vyvalí temnota, zakrouží nad dvorem jak krkavčí hejno, než zacílí. Proniká i pod sevřená víčka, naplňuje děsem, pálí jako oheň, spoutává, sráží. Na kolenou se Anděla dotkne žuly zápraží a natáhne do sebe sílu kamene. Vstane, rozpaží a temné praporce se rozpadnou.

„To je vše, vzácný pane?“ zeptá se ochraptěle.

Myslivec vztekle zavrčí, maska milého mládence popraská, tvář zbledne a protáhne se do děsivého šklebu.

Obrázek uživatele ef77

Tváří v tvář

Z povídky: 

Pohled černého myslivce propaluje pevně semknutá víčka. V hlavě jí zazní ostrý hlas.

„Chceš se mi vzepřít, bláhová?“

Anděla se roztřeseně nadechne.

„Co chceš zpátky? Žebravý, mizerný život? S pánem, který každou kůrku dvakrát obrátí?“

Náhle hlas medově zapřede.

„Přidej se ke mně. Uděláme svět lepším.“

Obrázek uživatele ef77

Podvečerní píseň

Z povídky: 

Zahnala ovce do ovčince, vykydala, seno nanosila, zametla dvůr. Teď stojí na zápraží a poslouchá, jak mlýn zpívá.

Ve vantrocích zní píseň pošpiněné vody.
V náhonu klape mlýnské kolo v kalném rytmu.
Ležák i běhoun vrzavě skřípou o hanbě a o temném mletí. Ozvěna rozhazuje tóny po celé lednici.
Zmučené hlasy hřídelí, moučníků, svorů, podvalů, kobylic, kladnic, moučnice i korčáku plní podvečer drásavou disharmonií.

Smutná a teskná hudba, koncert zla a zmaru.

Vprostřed dvora stojí dirigent, očima jako dva uhle vyhledá Andělu a vyzývavě se zašklebí.

Obrázek uživatele ef77

Zimní les

Z povídky: 

Naposledy se ovce pasou na strništích postříbřených prstíky mrazu. Dotýkají se i Anděly, něčeho hluboko v ní a brání jí se rozmáchnout.

Stázi pláče i ve dne, mleči mizí, v mlýně černota a ona je bezmocná, bezradná, sama.

Slunce kreslí v zimním lese jasné pruhy světla. Dívá se na ně tak dlouho, až se najednou rozplynou, prostoupí zem a ona je následuje, do kořenů a níž, vpíjí se do kamene, a kámen, kořeny a větve se vpíjí do ní, až splynou v jednu sílu, v jeden pramen, a ona pije, nenasytně, až do dna.

Pak se rozesměje a rozpláče zároveň.

Obrázek uživatele ef77

Síla

Z povídky: 

„Ne,“ odpoví kořenářka, „vod vás todle nikdo nečeká, milostslečno. To jedovatý bejlí, co ste zasejt pomáhala, bude, bohužel, jiná plejt.“

Smutně se podívá na Andělu.

„Zešílelas?“ vzkřikne Stázi.
„Dyk je to dítě!“ vyskočí stárek.
„Teta, už jednou mě málem zabil,“ hlesne Anděla.

Obrázek uživatele ef77

Za svítání

Z povídky: 

Stázi se nechala odvést pokorně, jako ovečka. U kořenářky se rozmluvila a bylo to, jako když se hráz protrhne a žene vodu prudce náhonem.

Kořenářka, Anděla i stárek, kterého babka jako člověka světem protřelého pozvala, poslouchali bez hlesnutí.

Svítá.

„Co budeme dělat?“ prolomí šedé ticho stárek.

Obrázek uživatele ef77

O půlnoci

Z povídky: 

S půlnocí mlýn utichne. Na hambalkách je slyšet už jen šustění sena, kravské přežvykování, tiché zvonky ovcí, lehoučké kroky koček, praskání trámů.

Anděla tichoučce sleze dolů na dvůr, ve vratech stodoly se zaposlouchá. Nikde nikdo, jen noční pták přelétne tichem a zmizí. Anděla přeběhne dvůr, kliku domu stiskne pomaličku, aby nezaznělo ani zaskřípání.

Přeskočí vrzavý schod a zastaví se. Přešlapuje na bosých nohách, zavře oči a naslouchá. Dům vzdychá vzdálenými šepoty, nic víc slyšet není.

Stránky