15. Uzlový bod

Shrnutí: Drabble na pokračování z doby, kdy "hnědé uhlí bylo ještě mladé". Píše se rok 1968 a jistý doktorand spagyrie (a toho času i restaurátor v Muzeu vyhynulých kouzelných nestvůr) se ne zcela vlastní vinou octne v menší šlamastyce...
Postavy: Miroslav Doležal, Viktorín Živsa
Poznámka: Děje se ve Starých Střešovicích, v Živsově vile
Předchozí kapitola: 14. Přímá linka

~

„Není čas, sledují mě!“ vychrlil Mirek. „Jde o Jirku.“
Živsa se na nic neptal a uvolnil mu cestu.

Pozvání do domu bylo u čarodějů závažná věc a Mirek za něj byl v tuto chvíli nelíčeně vděčný.

Pán domu mu nabídl židli a sám se usadil obkročmo naproti němu. Snažil se působit nenuceně, ale bylo na něm vidět, jak je ztrhaný. Mirkovi ho přišlo až líto… Práce mu v posledních dnech musela dávat pěkně zabrat... Jak mu teď má, u Libušiných vousů, říct, že jeho kolega je pravděpodobně ruský špión?
Polkl. „Dneska jsem viděl toho tlustého vyšetřovatele od vás… Na bubenském nádraží. Byl tam s nějakým sovětským lampasákem…“
„Pravděpodobně jen zjišťoval informace.“
„Šli po mně,“ upřesnil Mirek.
„Co to povídáte! Víťa a rozvědčík?“
Mirek přikývl. „…A taky si myslím, že to byl on, kdo zabil Jirku,“ dodal s očima zabodnutýma do stolu, aby se mu nemusel dívat do tváře.
„To není možné…,“ zalapal po dechu Živsa.

Mirek se rozhodl vsadit vše na jednu kartu.
„Jirka to musel přinejmenším tušit. Patrně se něčím prozradil, jinak by si u mě neschovával tohle,“ luskl prsty a v ruce se mu zalesklo onyxové zrcadlo.
„To bylo mazané.“
Normálka, zatvářil se Mirek a položil ho na stůl. Vypouklý kámen jakoby vrůstal do stříbrné obruby…

„Proč mi nic neřekl?“
„Zřejmě to už nestihl,“ odtušil Mirek a posunul artefakt blíž k Živsovi. „Ale nechal mi v něm zprávu. Jsem si jistý, že z toho lze vytáhnout i nějaké podrobnosti, ale já nejsem žádný zřec…“
„Podíváme se mu na zoubek,“ kývl Živsa a schoval kámen do kapsy.

Jeho host se ve dveřích ještě otočil: „Co s ním uděláte?“
„To už nechte na nás…“
„A co můžu udělat já?“
„Vy se běžte vyspat. …Ale jestli jste to trefil, máte u mě panáka.“

~

Následující kapitola: 16. Vyšehrad a dva rumy