16. Vyšehrad a dva rumy

Obrázek uživatele Arengil
Z povídky: 

Shrnutí: Drabble na pokračování z doby, kdy "hnědé uhlí bylo ještě mladé". Píše se rok 1968 a jistý doktorand spagyrie (a toho času i restaurátor v Muzeu vyhynulých kouzelných nestvůr) se ne zcela vlastní vinou octne v menší šlamastyce...
Postavy: Miroslav Doležal, Viktorín Živsa
Předchozí kapitola: 15. Uzlový bod

~

Ze zahrádky vyšehradské hospody byl senzační výhled. Mirek tam čekal na Živsu a přemýšlel, jestli telepat už na svůj slib stačil zapomenout...

„Nezapomněl,“ usmál se příchozí svým typickým způsobem, ze kterého musely být žáby u vedlejšího stolu celé pryč, a sedl si na lavičku.
„Mozkožroute,“ šklebil se Mirek.
„Mastičkáři!“
„Fízle!“
„Taky tě mám rád…“
„My si tykáme?“
„Ne, jen já tobě, troubo,“ řekl Živsa a podal mu pivo. „Viktorín,“ ťukli si dnem sklenic a štamgast Živsa na dálku ukázal vrchnímu na prstech, že chce dva rumy.
Mirkovi neušlo, že těmi úspornými tahy kolem nich zároveň vyrýsoval do vzduchu jakési neslyšné pole…

„Jenom jedna věc mi není jasná…“
„No?“
„Jak Jirku zabil? Přímé kletby přece zanechávají otisk. Signaturu toho, kdo ji seslal, podle níž se dá i vypátrat. Proč jste to nezjistili dřív?“
„Dymej,“ naznačil Mirkovi. „Onyx je sám o sobě nebezpečná hračka, ale když si ho vybere za své sídlo kamenný duch, propůjčí mu sílu daleko větší. Jenže je jen otázkou času, kdy se probudí a začne škodit. Tohle Jirka samozřejmě věděl a každý nov ho rituálně uspával. Jen ti nejlepší si můžou dovolit používat tak mocný artefakt. Jenže Víťa…, tedy Sidorov se k němu musel nějak dostat a zjistit, že jeho prozrazení visí na vlásku. Potřeboval se Jirky zbavit dřív, než to někomu řekne. Tak ho probudil…“

„Co bude teď?“
„Co myslíš? Jsme uprostřed Studené války, nemůžeme si dovolit jakkoli zasahovat a riskovat tím prozrazení naší čarodějné obce. Nemysli si, že je mi to po chuti…“
Mirek se nepřestával mračit.

„Co teď budeš dělat?“
„Tak předně dopíšu disertačku,“ odtušil Mirek.
„A potom?“
„Budu učit. Proč?“
„Chybí mi parťák.“
„To není nic pro mě.“
Živsa kývl. „Asi ne…
...Tak na Jirku.“

Začalo jim krápat do sklenic. Nesnesitelné vedro polevilo a hřmění zahnalo většinu hostů dovnitř. Pozornější návštěvník hospody by si mohl všimnout, že prostoru nad hlavami dvou mágů se mraky vyhýbají a obeplouvají ten malý ostrůvek blankytu stejně snadno jako lodi pod plnými plachtami...

Domů přišel Mirek až ráno, s pořádnou kocovinou a novým rádiem pod paží.

~

Následující kapitola: 17. Epilog

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

Ach jo :-( Dopadlo to smutně.
Nedalo by se třeba pokračovat, až začne normalizace a přestane být tak horko? Tomu Víťovi by to teda jen tak projít nemělo.
Diemej je ovšem naprosto úžasnej a úchvatnej.

Obrázek uživatele Arengil

Ono mu to asi neprošlo. Předpokládám, že minimálně Živsa si ho pěkně podal. Ale průser je, že teď musej na Vyšehradě měnit všechny přístupový kouzla a zesílit obranu, vzhledem k tomu, že o nich ruský mágové už věděj. Ale dál asi nic podnikat nebudou, maj svázaný ruce, když jejich šéfové slíbili, že se nebudou plést do záležitostí obyčejných...
Edit: Ale asi Víťovi jen dali do držky a kdoví, jestli ho vůbec zavřeli.
Edit2: Opravila jsem diemeje, což je staročeský název pro dymeje.

Obrázek uživatele Aries

Tak snad mu aspoň do tý držky dali, to je přece jen jistá útěcha :-)

Obrázek uživatele Arengil

Diemeje jsem si úplnou náhodou vygooglila v Lögellově textu o magických vlastnostech onyxu. A něco přidala vlastní fantazie... :)

Obrázek uživatele Aries

A já jsem zrovna hledala, kdes to vzala, protože jsem to v životě neslyšela, chtěla jsem se právě zeptat, jestli sis to vymyslela. Líbí se mi to moc

Obrázek uživatele Arengil

Název jsem vygooglila, vlastnosti víceméně vymýšlela za pochodu.

plní celou místnost a dusí. Vážnĕ síla. Přemýšlím, jak by se dal zachytit dnešek? Dĕkuji

Obrázek uživatele Arengil

Děkuju moc za potěšivý komentář. Chtěla jsem si zkusit ve fantazii zažít tu atmosféru a mám radost, že to na někoho dalšího funguje taky...
Dnešek? Nevím, současnost mi připadá mnohem rozplizlejší. Samozřejmě jsem osmašedesátej rok nezažila, ale z knížek a vyprávění rodičů mi přijde, že aspoň chvíli byli lidi tak nějak zajedno, kdežto dneska mají k sobě hrozně daleko, jakoby se dobrovolně uzavírali do schránek osamění. Ale je ráno a já jsem měla teprve první čaj, takže to možná bude i tím. :)

a tak nĕjak jsem začal bádat nad tím, co je špatnĕ. Zejména v rámci našeho podniku, ale i tak vůbec. Řekl bych, že si nestíháme uvĕdomit sebe a své pocity a vjemy. Tím nedokážeme identifikovat příčiny "všeobecné mizérie" okolo nás, která nás ještĕ víc válcuje, protože jí nerozumíme a jeví se ještĕ všudypřítomnĕjší a nezdolnĕjší. Neradujeme se a nemáme důvĕru, možná máme i strach.

Obrázek uživatele Arengil

Možná jsme taky (oproti našim předkům) tak trochu vyměklí...

kdy pro bĕžného človĕka prakticky neexistoval volný čas, dřelo se na panském a ještĕ na vlastním záhumenku, v nedĕli si nechat vymýt mozek v kostele. Dnes nepředstavitelné. Myšlení je nĕkdy prokletí, tehdy nebylo kdy.