Píseň kamene

Obrázek uživatele Aveva
Štítky: 

* 1 *

„Plesk!“ rozlehlo se prostorem a mně nezbylo, než si překvapeně zamnout zátylek. Většina učitelů trestala žáky vhodně zvoleným kouzlem, chodit dva dny s králičíma ušima, to člověka naučí pozornosti, ale sama Moldawa se kouzly neunavovala. Když viděla, že moje myšlenky začaly bloudit, tak prostě natáhla ruku, trochu se rozmáchla a pleskla.
Ona sama si mě vybrala za svého žáka. Měl jsem to brát jako čest a za jiných okolností bych to tak možná bral. Avšak vadily mi důvody, které ji k tomu vedly. A tak jsem se na ni nevrle zamračil. Neměl jsem dobrou náladu. To kouzlo bylo náročné a nechápal jsem, proč si paní Moldawa myslí, že bych ho měl bez jakékoli její pomoci zvládnout hned napoprvé.
Netrpělivě si odfrkla a zvedla oči k nebi. Sebrala mi hůlku a, bez zřetelné námahy, proměnila unaveného králíka v mramorovou sošku. Dobře jsem se díval, ale pořád jsem nebyl schopen odpozorovat ten správný pohyb.
„Nevím jak,“ zavrčel jsem a bylo mi stydno, že to musím přiznat. Ona jen zvedla obočí.
„Měla jsem dojem, že zvládneš cokoli...“ její hlas rezonoval někde hluboko uvnitř.
„Tak nezvládnu,“ připustil jsem a kousal jsem se do rtu, abych neřekl něco, čeho bych později litoval.
Vrátila mi hůlku a sevřela prsty, kterými jsem hůlku držel. Máchli jsme ve společném pohybu. Mramor se znovu proměnil v živoucí stvoření. Jak kouzlo procházelo, brnělo mě v prstech. Začal jsem chápat.
„Je to všechno v myšlenkách,“ usmála se nadřazeně. Mohl jsem se vzteknout. „Tvá myšlenka dává kouzlu tvar. Hůlka je jen...“ pokrčila rameny, „jen něco co ti dodává sílu. Co ji koncentruje. Jako strom, obloha nebo zem...“
A tak jsme pokračovali. Paní Moldawa mě učila s obzvláštní pečlivostí. Dávala si záležet, abych všechno zvládal dokonale. Až mi to vadilo. Bylo to... náročné.
Žil jsem tenkrát pro ty chvíle pod otevřenou oblohou. Nikdy jsem nebyl zvyklý žít pod střechou. Snad jedině schovat se v prudkém jarním dešti pod vůz se zbožím, když v dohledu nebyl žádný strom. Možná tak využít pohostinství a zúčastnit se hostiny. Ale neměl jsem rád střechy. Vyrůstal jsem v otevřeném prostoru. A tam jsem patřil.
Když mě paní Moldawa konečně propustila ze své péče, vyšel jsem ven. Konečně otevřený volný prostor. Vysoko nade mnou létaly vlaštovky. Vlaštovky. Měly hnízda přilepená pod okraji střech. Svobodní ptáci. Nesvázaní. Nic si nedělali z valu, navršeného v širokém kruhu kolem Budče.
Byl to vysoký hliněný val s palisádou na vrcholu. Ten val bránil vstupu cizích už dlouho. Vlastně už od založení školy. Ale ochrana Budče nespoléhala na viděnou bariéru.
Budečský val měl jen jediný vchod. Zřetelný pokles v linii opevnění, ke kterému jsem zamířil. Stejně jako mnohokrát předtím jsem přišel k té mohutné bráně z hrubě otesaných klád. Dotkl jsem se smůlou vonícího dřeva. Trochu lepilo. Kdysi jsem stál venku, před branou, ale teď jsem byl uvnitř. A ani po mnoha měsících jsem nepřišel na to, jak se dá ta brána otevřít.
„Lituješ snad dohody?“ ozvalo se za mými zády. „Všechno jsi věděl předem...“
„Věděl, ale tak docela nevěřil, paní Moldawo,“ obrátil jsem se k ní. Za svého pobytu na Budči jsem si zvykl skrývat jakékoli pocity za nic neříkající tvář.
Udělala pár kroků. Lehce to čvachtalo. Zem v Budči nikdy tak docela nevyschla. Pořád pršelo. A před branou nerostla tráva. Pod Moldawinýma nohama rozkvétaly dvě řady stop. Otisky bosých chodidel v bahně.
Stála vedle mě a také se dotýkala brány.
„Dub,“ řekla a usmála se. „Abys mohl otevřít, musel by tě poslouchat. Ale tebe neposlouchá ani tvá vlastní hůlka.“
Byl to výsměch? Nejsem si jistý. Odešla a nechala mě tam samotného stát a oddávat se vzpomínkám. Vzpomínkám na to, jak jsem se přesvědčil o síle Budečské ochrany.
Do Budče jsem přišel na jaře. A tehdy byl podzim. Celou tu dobu jsem neopustil hranice budečského kruhu. A nesměl jsem je opustit celých sedm let. Ale Moldawa měla pravdu. Věděl jsem to.
Z vnější strany vypadala brána podobně. I když mnohem neprostupněji. Tenkrát na jaře jsem k ní vyrazil beze strachu. Cesta byla vyšlapaná. Teprve ve chvíli, kdy jsem na Budči žil už nějakou dobu, kdy jsem poznal rytmus tamějšího života, mě napadlo přemýšlet o tom, co ji vlastně vyšlapalo. Co mohlo vyšlapat cestu, kterou nelze bezpečně projít.
Ale tenkrát jsem rozhodnými kroky mířil k bráně. Nejdřív jsem si toho nevšiml. Foukal vítr a já si myslel, že to on se tak prudce opírá do mého těla. K bráně mi mohly zbývat tak tři tucty kroků, když mi došlo, že to vítr není. Možná mě tenkrát omámilo sluneční světlo, že jsem si přestal dávat pozor. Možná to byla radost, že jsem tak blízko cíle.
Měl jsem na sobě halenu bez rukávů. A kolem holé kůže paží se začaly obtáčet šlachy neviditelných úponků. Tiskly. Vítr zesílil. A pak jsem nemohl tam ani zpět. Neviditelná pavučina mě držela na místě. Trhl jsem sebou. Úponky se zařízly hloub.
A pavouk čekal za ochranným valem.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Zkusil jsem nějaká kouzla, ale neuměl jsem ta správná. Vždyť právě proto jsem chtěl projít tou cestou. Chtěl jsem se učit...
Nad špičatými konci palisády jsem zahlédl tvář. Mohla patřit dívce nebo bezvousému mladíkovi. Měl jsem naději. Tam uvnitř o mně věděli. Doufal jsem, že mě nenechají navěky stát na té opuštěné cestě. Nemuseli se mě přece bát. Neměl jsem zbraň a nevypadal jsem nebezpečně. A hůlku, svůj nejcennější majetek jsem měl schovanou v balíku svršků na zádech.
Vědomí jsem ztratil, když začala padat tma. Celý den strávený nehybným stáním na jediném místě se na mně podepsal. S každým nádechem se kouzlo nepatrně stahovalo blíž k mému tělu. V půli dne jsem začal ztrácet naději. Slunce bylo vysoko a myšlenky se obracely k úvahám o neodvratném konci. Ale pořád jsem chtěl jít vpřed.
Probudil jsem se v nízké temné místnosti. Světlo poskytovala jen jediná louč. Prskala a páchla. Ležel jsem na hromadě kožešin. Hřály.
Nebyl jsem tam sám. Vedle mě seděla žena, která podle všeho čekala až se proberu. Ve tmě nebyla k rozeznání, ale poznám ženský pach, když ho cítím. Když viděla, že jsem se pohnul, naklonila se ke mně blíž. Bylo to pro ni trochu náročné. Seděla se zkříženýma nohama jako jeden z východních myslitelů.
Lekl jsem se, když na její tvář dopadlo světlo. Rysy měla souměrné a ústa plná, stvořená k líbání řekl by básník. Ale nad tmavýma očima jen řídké obočí a kůže na její hlavě byla lesklá a holá. Později jsem se dozvěděl, že paní Moldawa přežila jakousi nemoc, která ji připravila o všechny vlasy. Když jsem se s ní potom setkával pravidelně, už mi to ani nepřišlo na mysl.
Tenkrát si mě zvědavě prohlížela. Ale nic neříkala. Já sám jsem nedokázal začít rozhovor. Tím spíš, že jsem nevěděl, co je zač.
„Už se probudil?“ ozvalo se a do prostoru náhle proniklo množství světla, které mě oslnilo. Na světlém pozadí otevřených dveří se vyjímala silueta urostlého muže.
„Ano Albisi,“ řekla žena vedle mě. Už tenkrát v jejím hlase rezonoval posměch. Za celou dobu, co jsem ji znal a byla to dlouhá doba, se ten posměch vytratil tak dvakrát, třikrát. Byl její součástí. Součástí jejího pohledu na svět.
Albis se posadil naproti mně. Zaujal stejný posez jako Moldawa. Paní Moldawa. Vždycky si zakládala na tom, aby ji každý oslovoval, jak se patří.
Albis ke mně natáhl ruku a pomohl mi se posadit. Překvapilo mě, že jsem jeho pomoc skutečně potřeboval. Tak moc mě jejich uvítací kouzlo unavilo. Zcela podvědomě jsem se obrátil tak, abych tvořil třetí vrchol trojúhelníka. Seděli jsme tam, ne tak docela jeden naproti druhému a chvíli se jen dívali.
Cítil jsem se zvláštně, když mi bylo věnováno tolik pozornosti. Byl jsem zvyklý na přehlížení. Byl jsem vždycky jen ten nezajímavý a trpěný malý kouzelníček. Všimli si mě teprve ve chvíli, kdy mě k něčemu potřebovali. A tady jsem seděl se dvěma velkými kouzelníky a ti mi věnovali svou plnou pozornost.
Sebral jsem všechno sebevědomí, které jsem v sobě roky pěstoval a pokusil jsem se nenápadně zhluboka nadechnout.
„Přišel jsem se učit magii,“ prohlásil jsem pevně. Potěšil mě tón mého hlasu. Zněl jsem rozhodně a přece uctivě. Ne nadarmo jsem se celých deset let učil magii slov.
„A proč bychom tě měli přijmout?“ Moldawa mluvila pomalu. Oči jí ve tmě blýskaly. Divoká šelma připravená skočit.
„Prošel první zkouškou,“ prohlásil Albis smířlivě. „Dokázal odhodlání.“ Tomu jsem docela nerozuměl. Ale později jsem se dozvěděl, že pavučina kouzla, ve kterém jsem uvízl, dokáže v cestě zpátky zabránit jen těm, kdo jsou pevně rozhodnuti. Já jsem věděl, že se musím do Budče dostat. Chtěl jsem... A protože mě ani na chvíli nenapadlo toužit po návratu, kouzlo mě nepustilo.
„Projdu jakoukoli zkouškou,“ řekl jsem s jistotou, kterou jsem v té chvíli skutečně pocítil. Dívala se mi do očí. Albisův pohled přeskakoval ze mě na ni a nazpátek.
„Měli bychom ho přijmout, sestřičko,“ řekl. Albis byl smířlivější než ona. Její mladší bratr. Jediný, kdo jí nemusel říkat paní. Pomalu propustila mé oči z ohniska svého pohledu a podívala se na Albise.
„No dobrá,“ řekla pomalu a postavila se. Shlížela na mě a pak mi podala ruku. Nebyla příliš vysoká ani mohutně rostlá, ale byla v ní síla. Vytáhla mě na nohy a pak mi pokynula, abych vyšel ven.
Chvíli jsem jen rychle mrkal a snažil se zbavit mžitek, které se mi venku začaly tvořit před očima. Pak jsem se rozhlédl.
Moje přijetí se odehrálo v domě se zdmi z kamenů spojovaných hlínou. Bez oken. S vysokou střechou, kterou pokrývala tráva. Byl to ten nejmenší a nejdivočeji vypadající dům v okolí. Budeč.
Středem Budče byla vysoká stará lípa. Byl to jediný strom rostoucí uvnitř. Jednotlivé domy byly nepravidelně rozloženy kolem něj. Samozřejmě, že v uctivé vzdálenosti. Většina z nich vypadala lépe než ten, který jsme právě opustili, ale ne zase o moc lépe. Některé byly vyšší, jiné se krčily při zemi, ale všechny se svými zelenými střechami podobaly travnatým kopcům.
A kolem toho všeho se tyčil budečský val. Jediná část Budče viditelná i zvenku. Z velké dálky. Budečský val oznamující světu, že ti uvnitř nestojí o jeho pozornost.
Moldawa mě přivedla k lípě. Rašící listí. Vůně počátku. Moldawa se dotkla kůry a podívala se vzhůru do větvoví. Druhou rukou uchopila moji ruku a přitiskla mou dlaň na kmen stromu. Druhá zkouška.
„Můžeš tu zůstat,“ řekla po chvíli, „ale měl bys vědět, že pokud zůstaneš, tak zůstat musíš. Po prvních sedm let mají naši žáci zakázáno opouštět ohraničený okruh. Mají zakázáno stýkat se s vnějším světem. Těch prvních sedm let zpřetrhá veškerá pouta, která by nás snad mohla ohrozit,“ teprve při posledních slovech se znovu podívala na mě. Široce otevřenýma očima mi chtěla nahlédnout do srdce. Uzavřel jsem svou mysl. Tak jak jsem se to naučil už jako malý kluk. Chlapeček, který chtěl mít tajemství. Potěšilo ji to. Prošel jsem zkouškou.
„Správně,“ přikývla, „máš opravdu nadání. Smíš tu zůstat.“ Usmála se a po chvilce dodala: „A staneš se mým žákem.“ Přikývl jsem. Nic jiného ani udělat nešlo.
„Ale nezapomeň na těch sedm let...“ Přikývl jsem znovu. Trochu zvedla obočí a usmála se. „Duch místa tě slyšel...“ Pustila mou ruku. Tvar kůry jsem měl vtisklý v dlani. Sevřel jsem ruku v pěst a přitáhl ji zpátky k tělu. Moldawa se na mě dívala a usmívala se.
A tak jsem byl přijat do věhlasné školy magie v Budči.

* 2 *

Sluneční kotouč pomalu stoupal nad obzor. Stáli jsme ve spořádaných řadách, zády k palisádě a čelem ke slunci. Ten den nás vedla Gawaine, stříbrovlasá čarodějka. Zvláštní žena. Byla ze zdejších čarodějů nejstarší, ale její staré tělo se pyšnilo mladou tváří. Možná, že svoji pravou podobu skrývala za kouzlem, ale já nikdy neměl tu drzost zjišťovat pravdu. Jen vlasy ji navenek prozrazovaly. Ty stříbrné vlasy vlnící se jí kolem boků.
Gawaine pomalým gestem ruky v rovině svých ramen dala najevo, že máme zpozornět. Zvedl jsem ruce a doširoka roztáhl prsty. Vítr krátce proletěl mezi námi a vzápětí se utišil. Gawaine zvedla ruku, luskla prsty a začala provádět gesta, která jsme všichni důvěrně znali. Zopakoval jsem je a pak ještě jednou. Soustředil jsem myšlenky. Na špičce prstu se mi zatřpytila jiskřička. Studila.
Každodenní rozkouzlení bylo u konce ve chvíli, kdy obzor přestal bránit slunci ve výhledu. Myšlenky se začaly rozbíhat, soustředění upadalo. Gawaine ještě chvíli stála a pak nás gestem propustila. Začali jsme se trousit pryč, ale ona stále zůstávala na svém místě. Se zájmem jsem se na ni díval, ale nic se nedělo. Jen prostě stála. Oči měla zavřené a vlasy jí nehybně splývaly po zádech. Zakručelo mi v břiše, což mi připomnělo, že jsem den před tím zmeškal večeři. Rychle jsem se od Gawaine odvrátil. Ještě chvíli a mohl jsem zůstat i bez snídaně. Tak jako jsem se ráno zabral do pozorování Gawaine, tak jsem večer předtím příliš dlouho zkoumal bariéru.
Když jsem do Budče přišel, byla ochranná bariéra první kouzlo, se kterým jsem se setkal. Kouzlo, kterému jsem tak docela neporozuměl. Tím víc mě lákalo poznat jeho tajemství. Jednou jsem se na něj zeptal Moldawy, ale jen se pobaveně ušklíbla. Nedivím se jí, že nechtěla prozrazovat to dokonalé kouzlo, které dokázalo nahlédnout do lidských hlav, ale od té chvíle se bariéra stala mou soukromou posedlostí.
Věděl jsem, že se rozprostírá kolem dokola Budče a brání tak příchozím v přiblížení a odchozím v útěku. Ale Moldawiny vlaštovky si zcela svobodně létaly sem a tam. Znamenalo to, že kouzlo nemá tvar koule, ale pouze válce. V určité výšce prostě muselo končit.
Ta výška se měnila, alespoň podle letu vlaštovek. To mě na tu myšlenku vlastně přivedlo. Když se blíží déšť, létávají vlaštovky nízko nad zemí, ale bariéru přelétávaly v nesmyslné výšce. Mnohem výš než jindy. Bariéra před deštěm a hlavně před bouřkou mohutněla a bobtnala. A ani vlaštovky nemohly proletět skrz.
Jednou jsem vyšel ven. Ještě nepršelo, ale blesky už křižovaly oblohu. Močil jsem kousek od palisády. Krajina měnila barvy a působila neskutečně. V záři blesků začaly okraje bariéry jiskřit. Rostla přímo před očima. Když se ozval mohutný hrom, bariéra začala tepat. Viděl jsem jak svým pohybem poráží nejbližší lesní stromy. Praskaly a kácely se strašně snadno. Zaslechl jsem pištění nějakého zvířete? Vlastně nevím. Když dozněl hrom, bylo ticho. Krajina se leskla jako by ji někdo v pravidelných intervalech zaléval stříbrem. A já tam ještě stál, když začaly padat kapky.
Nikdy potom jsem už bariéru jiskřit neviděl. Nikdy se už neprojevila tak... viditelně? Ale zkoumal jsem ji s nezmenšenou chutí.
Dost často jsem pak procházel kolem palisády, prostrkoval ruku mezi zašpičatělými kůly a hledal odpor. Bylo-li hezké počasí, nedosáhl jsem na ni. Jinak jsem mohl cítit její strukturu. Dotýkal jsem se jí a laskal její povrch. Představoval jsem si, že takové a právě takové musí být na dotek mraky. Měkká a zároveň tuhá hmota třesoucí se svou vnitřní energií.
Bariéra. A té jsem se věnoval i toho večera, kdy jsem zmeškal večeři.
Snídaně však naštěstí stála přímo přede mnou a nikdo mi nebránil v jejím vychutnání. Na závěr, pro dobrou chuť, jsem se zakousl do jablka. Proto jsem překvapeně nevyprskl, když nám Albis přišel oznámit, že máme volný den.
Volný den. Ti z nás, kteří už měli dovoleno opouštět Budeč, se ve chvilce ztratili. Neodhalil jsem jak a kudy, brána zůstávala zavřená. Učitelé se také stáhli z volného prostranství a Budeč náhle byla prázdnější a opuštěnější než kdy předtím. Jen pár nás bloudilo po jejím okrsku.
Někteří ovšem bloudili zmateněji než jiní. Popravdě, nejzmateněji jsem bloudil já. Nebyl jsem na to připraven. Tohle byl první volný den, který mě v Budči postihnul. Ostatní byli zvědaví proč, ale nepřekvapil je už pouhý fakt existence volného dne. Oni spekulovali o důvodech a vzduch houstnul otázkami. Já jen tak bloumal a vyhýbal se jim. A každý z nás si rozvíjel své vlastní malé teorie.
Nakonec mi přišlo hloupé chodit jen bezcílně sem a tam. A strávit den, který nám byl dán k odpočinku, cvičením se mi zdálo hloupé dvojnásob. Jeden každý z našich dnů byl nabit prací a horečnou činností. Museli jsme se učit, vzdělávat ve všech uměnách kouzelných a navíc se ještě starat o chod školy. Nedávali nám příliš mnoho času pro nás samotné.
Našel jsem si pohodlné místo v závětří. Nejdřív jsem se jen tak, ve stoje, opřel o stěnu jednoho z domů a pomalu dojedl jablko. Bylo sladké a vonělo skutečností.
Díval jsem se na oblohu. Zdálo se, že k večeru by mohla přijít bouřka, nad severním obzorem houstly mraky. Ale teď bylo ráno. Rosa už oschla a já se pomalu svezl k zemi. Kamenná zeď mě studila do zad, ale tráva v dlaních chladila docela příjemně. Ptáci si navzájem sdělovali svá tajemství. Zaslechl jsem hlasy. Ale nikdo nepřicházel.
Ten dům, který jsem použil coby oporu pro své tělo, patřil jednomu z učitelů. Nebyl jsem si jistý kterému a nijak mi na tom nezáleželo. V tu chvíli ne. Chtěl jsem jen klid. Žákovským domům jsem se vyhnul zcela záměrně, vždycky tam byl hluk, chaos a žádné informace. Ale teprve teď, když jsem trochu otočil hlavu, jsem si všiml, že kousek ode mne je hlína mezi kameny vydrolená a vzniká tam jakýsi nepatrný otvor, kterým je možno zaslechnout zvuky zevnitř. Neodolal jsem a otvor ještě trochu rozšířil, až natolik, kolik jsem se odvážil. Pak jsem se uvelebil, jen tak, nenápadně, aby se zdálo, že na místě mého odpočinku vůbec nezáleží.
Seděl jsem, jeden vyčnívající kámen mě tlačil do zad, ale já se bál pohnout, abych nepřišel ani o jediné slovo. Tvář jsem měl obrácenou k obloze, mohl jsem se dívat jak se mraky mění s časem. A vlaštovky létaly.
„Otřásá se,“ řekl kdosi v domě velice tiše.
„Trvá to už dost dlouho na to, abychom vyloučili zkusmý útok?“ zeptal se kousavý hlas, v jehož tónu jsem poznal Moldawu. Tam uvnitř se teď musel někdo červenat.
„Vždycky to jen zkusí a jdou dál...“ tu snahu o obhajobu před Moldawinou přísnou tváří jsem znal. Nasazoval jsem dost často úplně stejný tón. A protože jsem věděl, že to nezabírá, mohl jsem se zlomyslně ušklíbnout. Ale mluvčí to zřejmě věděl také, protože okamžitě pokračoval: „Proč by to teď mělo být jinak?“ Nasadil útočný tón, to neměl dělat. Ale Moldawa mě překvapila.
„Konečně začali přemýšlet a začínají se spojovat,“ mluvila docela klidně. Dovedl jsem si ji představit, jak sedí vzpřímená v jejich kruhu a pevně se dívá do očí každému, kdo se na ni odváží promluvit.
„Jsi si jistá?“ takhle klidně se jí mohl ptát jen její bratr. Albis jí nejlépe rozuměl a jeho schopnosti se nejvíc blížily jejím. Navíc byl mladší než ona a Moldawa ho prostě nedokázala nechránit. Neodpověděla.
„Ale bariéra vždycky vydržela,“ mluvčí se odmlčel, snad si potřeboval navlhčit rty, snad se chtěl jen nadechnout. „Všechny jejich útoky byly marné. Nikdy se ani nezachvěla, ani ve chvíli, kdy měla tloušťku několika stop...“ Ozvalo se souhlasné mumlání. Ta slova zněla naléhavě. Snažil se přesvědčit sám sebe, ať už to byl kdokoli.
„Možná, že přišel někdo, kdo je tak mocný...“ nabídl kdosi nedokončenou myšlenku k úvaze.
„I to je možnost,“ připustila váhavě Moldawa.
„Ale nevěříš tomu.“
„Kdokoli tak mocný by nepotřeboval...“ nedořekla, přerušil ji vysoký hlas.
„Tak prostě bariéru vyztužíme. Není přece problém přidat ještě trochu kouzla. Prodloužíme ranní kouzlení, to nebude problém. Nemůže to být problém.“
„Ne,“ odmítla stroze Moldawa, „prodloužíme-li čas, poroste tloušťka bariéry jen o nepatrný kus. A každý útok ji více a více poškodí. Je to jak lavina, uvolníš kamínek a celá hora se sesype...“
„Asi máš pravdu, paní Moldawo,“ tenhle hlas ji skoro obviňoval, v žádném ze zdejších učitelů bych nehledal takovou odvahu. „Je to přece tvoje kouzlo,“ dodal po chvíli.
Mlčeli. Ale já jsem musel přemýšlet o tom, co mi svým rozhovorem naznačili. Souvislost mezi bariérou a každodenním rozkouzlením mi nejdřív unikala, ale pak mi to došlo. Zavřel jsem oči a v duchu jsem si vybavoval jedno gesto za druhým. Desítky rukou, desítky myslí, den za dnem opakující ta samá gesta. Desítky rukou, desítky myslí, desítky kouzel procházejících do rukou vedoucího čaroděje. Kouzel procházejících tam někam ven, obnovujících a posilujících bariéru. Den za dnem, gesto po gestu. Bylo to dokonalé řešení, přesně takové, jaké se od Moldawy dalo čekat.
Desítky rukou, desítky myslí a mezi nimi i ta má...
„Je,“ přerušila Moldawa trochu rozpačitě mlčení, „je to moje kouzlo. Jenže ani já si nejsem tak docela jistá, jak se může vyvíjet. Není to jako vyčarovat iluzi. Není to jako zachránit život. Není to jako vyprávět příběh. Tohle kouzlo žije samo sebou. A možná je v něm až příliš mnoho magie. Nejlépe přece funguje chvíli po útoku, kdy je z něj část síly odčerpána. Možná by bylo nejlepší ho nechat chvíli samo sobě. Jenže si nemůžeme dovolit přestat s jeho obnovováním. Jen bohové vědí, co by se mohlo stát. Bezpečnost...“
Uvnitř se znovu rozhostilo ticho. Nebyl jsem asi sám, koho překvapila nejistota v jejím hlase. Ona doopravdy nevěděla, nebyla si jistá. A ticho zuřilo.
„Lapisi,“ ozval se volající dívčí hlas. Dávala zvláštní důraz na první slabiku. Jako by chtěla začít zpívat a vzápětí si to rozmyslela. Nikdo jiný nikdy nevyslovoval mé jméno s takovou něhou. Obrátil jsem se za tím hlasem. Běžela ke mně, zlaté kotoučky zvonily. A zvuk zlata přehlušil běh okolního světa. Nemohl jsem už zaslechnout víc.

* 3 *

Její hlas mi připomněl jeden náhodně vyslechnutý rozhovor. Znovu jsem na kůži ucítil noční chlad. Znovu jsem uslyšel slova, do kterých mluvčí vlil sílu své vůle. Jeho tvář se leskla ve světle plamenů. Jmenoval se Valens a měl přízvuk tak docela jako Ferrida.
... dovolili si příliš... vztyčení bariéry byla jen jedna velká provokace... ta ženská... všechno to začalo, když umřel jejich otec... převzali dědictví... bozi vědí, co chystají... shromažďují sílu... ta ženská...
„Lapisi, zase ses zamyslel?“ Ferridin zpěvavý hlas mě vytrhl ze vzpomínek, do kterých mě předtím uvrhl. Usmál jsem se na ni. Byla vždycky tak roztomilá. Nemohl jsem se na ni zlobit, ani proto, že mě její příchod vyrušil z činnosti tak vzrušující, jakou poslouchání tajných rozhovorů bezesporu je. Lehce naklonila hlavu, zacinkání, oplatila mi úsměv.
„Příliš přemýšlíš,“ poznamenala.
„Jen jsem odpočíval,“ odvětil jsem a pomalu jsem se postavil. Protáhl jsem si svaly ztuhlé sezením. Když jsem promluvil, v jejím obličeji se objevilo napětí. Soustředěně se kousla do rtu. Jazyk, kterým jsme mluvili, nebyl jejím rodným. Ještě pořád jí čas od času dělalo problémy všemu rozumět. Ale učila se rychle.
Někdy se spletla a promluvila ve své rodné řeči. V těch chvílích jsem se musel držet, abych ji neopravil. Nechtěl jsem, aby někdo věděl, že jí rozumím. To jsem se učil už od mala, tajit své schopnosti a dát je najevo až ve chvíli, kdy to pro mě bude výhodné.
„Odpočinek?“ překvapeně zamrkala a pokrčila rameny. „Kdo potřebuje odpočinek? Vždyť svět přímo volá...“ rozpačitě se usmála, když jsem nad jejími slovy zavrtěl hlavou. Vždycky byla připravená si život vychutnat. Plná síly a života. A měla ráda jablka.
Ferrida. Na čelence měla připevněné šňůry zlatých mincí. Proplétaly se s prameny jejích vlasů a probleskovaly skrze ně. Mince jemně cinkaly jedna o druhou při každém jejím pohybu. Když měla radost, podbarvoval jejich zvuk její smích.
Bozi vědí, proč mě měla ráda. Byla to jen náhoda. Tenkrát se prostě cítila sama. Tenkrát, když přišla do Budče. Bylo to to první léto, které jsem v Budči strávil. Ani já jsem tam ještě tak docela nepatřil a ona to vycítila. To nás sblížilo.
Všechnu svou sílu jsem v tu dobu vkládal do snahy dosáhnout svých cílů. Učil jsem se opravdu tvrdě. A mezi kouzly, kouzly a kouzly se objevila ona. Myslím, že nikdo nemohl její příchod přehlédnout.
Já přišel spořádaně – sám a bez majetku. Ale ona... Ferrida byla dcerou knížete. Její otec dokázal přemýšlet, věděl k čemu je dobré mít na své straně mága. Jenže se říká, že mágové jsou zrádný lid. A on by nevěřil jen tak někomu. Pokud by ten někdo nepatřil do rodiny.
Ferrida byla jediná z jeho dětí, která projevila nadání. Jako takové se jí muselo dostat nejlepšího vzdělání. A tak ji její otec poslal do Budče. Přišla se zástupem, který ji měl chránit a s poklady, které chtěl její otec Budči věnovat.
Byl jsem jeden z prvních, kdo ji viděl přicházet. Měl jsem v té chvíli sezení s Moldawou. Moje učitelka mi zrovna zaníceně vysvětlovala jak kouzlem přivolávat ztracené věci. Pak náhle zmlkla uprostřed věty a zvedla hlavu, jako by větřila. Vyrazila ven z domu, pořád bez jediného slova a já jsem prostě vyběhl za ní.
Moldawa musela být nějak napojená na všechna svá obranná kouzla, protože už první letmý pohled přes palisádu mi ukázal důvod jejího znepokojení. K Budči se blížila skupina návštěvníků. Ta malá dívenka mezi nimi vypadala tak dojemně.
Moldawa tiše šeptala kletby, když se od doprovodné skupiny oddělila Ferrida a jeden starý muž. Byl celý shrbený a pokroucený. Opíral se o sukovitou hůl a těžce oddychoval. Každou chvíli se zastavoval jako by potřeboval nabrat sílu.
Čekal jsem, kdy je zarazí bariéra, ale šli pořád dál. Pak jsem si všiml, že krátká zastavení, která jsem přičítal únavě, jsou vyplněna horečným šepotem starého muže. Ferrida se držela blízko něj a když jsem se opravdu soustředil, zahlédl jsem nezřetelnou hranici prostoru kolem nich. Proráželi si svou cestu bariérou, ale jejich bezpečný prostor se rychle zužoval.
Zastavili se pár kroků před bránou. Zůstali však stát, nepokoušeli se bránu otevřít. Možná toho nebyl ten starý kouzelník schopen, ale třeba jen nechtěl Moldawu ještě víc rozzlobit. Což od něj bylo jen moudré.
Když se ti dva zastavili, zamířila Moldawa k bráně. Dav, který se mezitím zvědavě seběhl, jí uvolňoval cestu. Zrak jí padl na Albise. Chvíli na něj nepřítomně zírala a pak vyštěkla: „Okamžitě hledej další možnosti!“ Albis přikývl, mám pocit, že mu vlastně nemusela nic říkat a porozuměl by stejně. Přesto jsem v jeho přikývnutí uviděl náznak nesouhlasu, jakési nepatrné zaváhání, které přimělo Moldawu ke káravému pohledu. Ale pak zřejmě dospěla k názoru, že musí řešit důležitější věci a obrátila se k bráně.
Bylo to poprvé, kdy jsem viděl otevírat Budečskou bránu. Celý ten proces se zdál až ostudně jednoduchý. Moldawa vztekle mávla rukou a brána se se skřípěním dala do pohybu. Sotva se otevřela natolik, aby jí bylo možno projít, Ferrida chtěla udělat první krok, ale starý kouzelník ji chytil za rameno. Zvedl pohled a podíval se přímo na Moldawu, ta se zatvářila vztekle a prudce kývla.
„Můžete vstoupit,“ procedila skrz zuby. Jejím hlasem pořád probleskoval posměšný tón, ale tentokrát její posměch patřil jen jí samé. Starý mág se spokojeně usmál a pustil Ferridino rameno. Vstoupili dovnitř.
Moldawa si je oba pečlivě prohlédla. Pak se jí v tváři mihlo cosi jako poznání a obrátila se k starému mágovi.
„Už chápu jaks to dokázal,“ řekla, ale v jejím hlase nebyla úcta. „Pojď prosím za mnou, takovou vzácnou návštěvu je třeba patřičně přivítat.“
„Hmmm,“ nadechl se starý mág a podíval se na Moldawu, „milá řeč. Tvůj otec by byl pyšný na takovou pohostinnou dceru.“
„Pohostinnost je vyhražena pro hosty, kteří neporušují má pravidla.“
„Vůně se nemění,“ poznamenal starý muž zdánlivě bez souvislosti, ale se spokojeným výrazem ve tváři následoval Moldawu. Ferrida zůstala stát na místě, kde ji opustil. Ohlédla se, ale brána už se zavírala.
Dívka, obklopená davem stvořeným z žáků a učitelů Budečské školy, se na ně na všechny bezelstně usmála. Věnoval jsem nové příchozí jediný pohled a zvědavě jsem se vydal za Moldawou a starým mágem. Byl jsem si jist, že jejich rozhovor bude zajímavý.
„Je potěšení, zjistit, že si mě ještě pamatuješ,“ říkal starý mág Moldawě. „Bylas tak maličká, když jsem odešel...“
„Myslela jsem, že jsi mrtvý. Byl jsi tak stařičký, když jsi odešel,“ řekla kysele. „Kdybych věděla, že někdo z otcovy staré bandy ještě běhá tam někde venku, nastavila bych na vás ochranné kouzlo...“
„Pokud vím, tak jsem poslední,“ v jeho hlase zněla hořkost, „a žádné kouzlo mi doopravdy nemůže zabránit sem přijít. Nezapomeň, že jsme to byli mi, kdo jsme stvořili základ školy...“
„Školu založil otec mého otce,“ řekla úsečně Moldawa. „Vy jste byli jenom...“
„Jenom ti, kdo školu proslavili. Na naší pověsti stála ochota žáků platit za studium tady... My jsme byli ti kouzelníci, kteří na tohle místo vložili první opravdu mocná kouzla... Přivedl jsem sem novou žákyni,“ změnil náhle předmět rozhovoru.
„Všimla jsem si. Je to tvoje příbuzná? Proč ji neučíš sám?“
„Jak jsi řekla, jsem příliš starý, abych z ní mohl vychovat dokonalou kouzelnici. Pravděpodobně zemřu dřív, než dosáhne dospělosti.“
„Tvoje příbuzná?“ zeptala se ještě jednou.
„Ne, to ne. Dcera mého přítele. Posílá dostatečné školné,“ trhl hlavou směrem ke skupině venku.
„Podmínky se změnily,“ zamračila se Moldawa, ale z jejího hlasu zněla převaha. „Jediné, co vyžaduju od svých žáků je dostatek talentu.“
„Ona ho má,“ řekl nevzrušeně. „A zlato,“ pokrčil rameny, „to je přece příjemný přívažek...“
„Provedl jsi ji první zkouškou tak, že ji nemohla složit. Nevím jestli ji přijmu.“
„Něco chceš...“ zkonstatoval spokojeně s vědomím, že se mu Moldawu podaří přesvědčit.
„Dokázal jsi přemoct mou bariéru,“ řekla neochotně. „To kouzlo je tím nejdokonalejším, které jsem kdy vytvořila. Nikdo ho ještě... Jsou kouzelníci, kteří se pokoušejí ho prorazit. Zaslechla jsem určité zvěsti... A teď ty...“
„Když přijmeš mladou Ferridu, slíbím ti, že nikomu nepomůžu dovnitř,“ řekl stařec slavnostně.
„A kouzlo které jsi použil?“
„Jak jsem říkal, nepřivedu nikoho dovnitř. Malwis, tvůj otec, začaroval tohle místo tak, abychom my, jeho staří přátelé, mohli přijít kdykoli. Beze mě se sem nikdo nedostane...“
Tím prohlášením mi zkazil náladu. Těšil jsem se, že se konečně dozvím nějaké tajemství. Že se dozvím, jak se dostat z Budče. Nemožnost odchodu mě svazovala.
„Bylo to tak milé, zase se sem podívat,“ pokračoval mág smutným hlasem. „Vždycky jsem si říkal, že se sem musím alespoň jednou před smrtí vrátit. Vůně se nezměnily, ale kouzla jsou tu jiná. Možná máš příliš ctižádosti, děvče.“
Říkat Moldawě děvče jsem považoval za nehoráznou troufalost. Ale starému mágovi to prošlo. Na Moldawině tváři se dokonce objevil zárodek skutečného úsměvu. Skutečně hořkého úsměvu.
„Nebyl jsi tu, když můj otec zemřel. Z vaší staré bandy zůstala jen Gawaine a mně zbyla škola, dědictví, které bylo třeba udržovat. To nebyly ambice, to byla povinnost...“
Moldawa Ferridu přijala. Nevím jestli měla skutečně na vybranou. Starý mág odešel, aby se už nikdy nevrátil, a sebou si odvedl i strážní skupinu, která knížecí dceru doprovázela. Přinesené poklady nechali složené za hranicí bariéry. Ferrida zůstala uvnitř a život školy šel dál jako předtím.
Ty vzpomínky mi proběhly hlavou při pohledu na Ferridu, která stála přede mnou. Okamžik minul ve zlatém cinkotu a ona mi konečně prozradila, proč mě vyrušila.
„Stilicho tě hledá,“ usmála se, „říkal, že když tě najdu já, nebudeš pak tak rozmrzelý.“ Byla to pravda, Ferrida mě nedokázala rozzlobit, byla příliš milá a já ji měl příliš rád.
Šel jsem tedy za ní. Nepotřeboval jsem vedení. Bylo mi jasné, kde na mě Stilicho čeká, ale zlaté zvonění bylo vábivou písní, kterou nebylo možno nenásledovat.

* 4 *

Protáhlý a nízký byl ten dům, ve kterém jsem na Budči žil. Nemohl jsem si příliš stěžovat, všechny žákovské domy byly takové a jiná možnost neexistovala. Můj návrh, že bych klidně spal venku, přešla Moldawa významným mlčením a pozvednutým obočím. Proti své vůli jsem tak byl přinucen trávit část svého času v tom zašlém tmavém prostoru s řadou drobných otvorů ve stěnách, které přiváděly čerstvý vzduch a zanedbatelné množství světla.
Dům směřoval od západu na východ. Od vchodu jeho podlaha mírně klesala a na úplném konci, kde byla moje ložnice, byla okolní zem přinejmenším několik stop nad ní. Malá okénka naproti mému lůžku neposkytovala téměř žádný výhled. Byla na úrovni země a tak jediné, co jsem mohl sledovat, byl růst trávy a špičky cizích nohou. Ale jak jsem řekl, vybírat jsem si nemohl.
Ložnice byly od sebe odděleny rohožemi spletenými z proutí. Hezky jedna za druhou naskládané vedle sebe kolem jižní stěny. Musel jsem vždycky projít až na konec domu a tak jsem se alespoň bavil nahlížením do cizích životů. Myslím, že mohu říct, že jsem ty ložnice znal důvěrněji než jejich obyvatele. Obyvatelé se mě vesměs stranili, ale v pohledu mi nemohl zabránit nikdo. A ještě dnes si vzpomenu.
Podlaha jedné z ložnic byla pokrytá zbytky nevydařených kouzel. Vždycky když jsem procházel kolem, hledal jsem nové přírůstky. Bylo to jako hra. Hra jen pro mne a s mými vlastními pravidly.
Další ložnice měla stěny doslova pokryté ptačími pery. Vrcholem té sbírky bylo pero ptáka fénixe zavěšené nad čelem lůžka. V rohu stála klec se zvláštním ptákem. Byl strašně ošklivý a téměř neustále měl hlavu zastrčenou pod křídlem a spal. V přítmí, které uvnitř neustále vládlo, nebylo možno rozeznat barvu jeho peří.
Další ložnice... Eh, není to důležité. Dnes už ne.
Vlastně, každý z mých spolubydlících měl něco, co mu připomínalo i jiný než školní život. Něco z života tam venku. Jen moje ložnice byla stejně prázdná a neosobní jako ve chvíli, kdy jsem se do ní nastěhoval. Byl to zvyk, vše své si nosit stále sebou. Možná, že i v tom se skrýval kus důvodu k mému zaujetí pro cizí životy.
Avšak v tom zvláštním volném dni, který mě na Budči postihl, jsem svá pozorování neprováděl. Sotva jsem koutkem oka zaznamenal, že v jedné z prázdných ložnic svítí zapomenutá světelná koule. Moje myšlenky byly zcela zaujaty Stilichem a jeho žádostí o setkání.
Živě jsem si pamatoval jeho ranní pozdrav. Pak mě zdravil ještě jednou, jen pokynem ruky, při snídani. Než jsme se po snídani rozešli, málem jsme do sebe vrazili. Ale oslovit se mě nepokusil při žádné z těchto příležitostí. Kouzelníci mívají důvody pro své podivné chování. A Stilicho byl kouzelník stejně jako já.
Našel jsem ho přesně tam, kde jsem ho čekal. Zpola ležel na svém lůžku, levou nohou podupával po zemi a hřbetem ruky si prudce třel nos. Když mě uviděl, posadil se, narovnal a usmál. Prohrábl si rukou vlasy a poškrabal se na zátylku.
„Našla tě tvá malá přítelkyně?“ zeptal se vesele a nabídl mi místo k sezení.
„Ano,“ řekl jsem, ale neposadil jsem se, „Ferrida mě našla...“ Byla to koneckonců pravda. Ale když se o ní Stilicho zmínil, vybavil jsem si znovu její pohled, když se před domem vytrhávala ze sevření mé ruky. Překvapený, potěšený a zděšený pohled.
To bylo tak, váben zlatým zvoněním mincí v jejích vlasech, jsem obešel dům, za kterým mě nalezla. Příliš jsem nevnímal okolí a tak se mi podařilo málem narazit do Gawaine, která z domu právě vycházela.
Zkoumavě si mě prohlížela a v očích jí blýsklo podezření. Já jsem se nezmohl na slovo, měl jsem trochu špatné svědomí. Naštěstí mi z rozpaků pomohla Ferrida. Patřila ke Gawaininým žákům a pro svou učitelku byla dokonale důvěryhodná.
Usmály se na sebe a navzájem se pozdravily. Teď se v Gawainině pohledu upřeném na nás dva objevilo shovívavé porozumění. Měl jsem chuť zasmát se jejím nesprávným závěrům, ale nestihl jsem to. V té chvíli se ozval rozhovor.
„Říkám ti, že to je zbytečné, plýtvání silou a kouzly,“ neslo se z vnitřku domu. „Někde jinde by...“ rozzlobený hlas jsem odhadl jako Albisův, uhodl jsem. Byl jsem zvědavý, s kým se vlastně hádá, a tak jsem se trochu naklonil, abych dobře viděl i přes Gawaine. Bok po boku s Albisem právě z domu vycházela Moldawa.
„Lepší místo není, nikde,“ přerušila úsečně jeho řeč. „Není to jen v lidech, je to v půdě, ve vzduchu i v...“ její pohled se zarazil o mě a ona zmlkla. Věnoval jsem jí úsměv a pozdrav. Pak jsem se projevil jako nevychovanec, nepočkal jsem na odpověď, chytil jsem Ferridu za ruku a rychle ji nasměroval pryč. V zádech jsem cítil Moldawin ostrý pohled, ale bylo mi to jedno...
V přítmí domu jsem se naposledy podíval na svou ruku. Na tu ruku, ze které se mi Ferrida vytrhla, když jsme došli k mému domu a ztratili se tak Moldawě z očí. Potřásl jsem hlavou, posadil jsem se na nabídnuté místo a znovu jsem se soustředil na Stilicha.
„Co jsi vlastně chtěl? Ferrida řekla jen, že se mnou chceš mluvit,“ obrátil jsem se k němu.
Stilicho trochu podrážděně mlaskl, sepnul ruce a zapraskal klouby. Díval se na mě zkoumavě.
„To kvůli A-bisovi,“ jeho způsob mluvy upíral Albisovu jménu l, ale Stilichovi to podle všeho nevadilo a pomalu pokračoval, „Požádal mě, bych požádal tebe...“
„Proč mi takové vzkazy neposílá po Moldawě?“ zeptal jsem se pobaveně při představě, jak mě Moldawa o něco žádá.
„Paní Mo-dawě,“ opravil mě Stilicho káravě. „Ona a její bratr mají každý svá práva. Je to pro ně dů-ežité. Zvláště pro A-bise. Ve-mi je střeží. Tato patří jemu,“ vysvětloval pečlivě.
„Co po mně Albis může chtít? Je to přece tvůj učitel,“ podivil jsem se, nemoha najít smysl.
„Nežáda- tebe. Původně. Ne tebe, tebe osobně. Chtívá toho, kdo dokáže dobře čarovat...“
„Moldawa provádí zkoušku talentu, každý v tomhle hradišti dokáže dobře kouzlit. Kdyby to někdo nedokázal, nebyl by tu...“ prohlásil jsem pobaveně.
„H-avně,“ pokračoval Stilicho jako bych ho nebyl přerušil, „chce toho s hůlkou. S dobrou hůlkou.“
„K čemu?“ zeptal jsem se zvědavě. Začalo mě to doopravdy zajímat.
„Si to nevíš,“ začal Stilicho zeširoka. „Tají se to dost. Ale A-bis shromažďuje vybrané žáky...“
„K čemu?“ zeptal jsem se podezřívavě ještě jednou, ale v hlavě se mi začaly rodit desítky možností. Nejvýš stála neodbytná představa Albise plánujícího vzpouru proti Moldawě. Stilichova další slova mě však vyvedla z omylu.
„Paní Mo-dawa nám říká ´Ti, dož zkoumají nové možnosti´. Teď je to hlavně o ochraně Budče. Máme vizi jak ji vybrousit.“
„Ale proč zrovna já? Nejsem přece Albisův žák.“
„Jsi žák paní Mo-dawy. Máš výjimečné nadání. Jiné žáky nebere. A pak, máš hůlku. A-bis výs-ovně trval na hůlce. Náš nový přírůstek ji musí mít. A-bis se ptal, koho přizvat do společenství. Napads mě první. A-bisovi se myšlenka zam-ouvala. Proto žádá, bych tě pozval mezi nás.“
„Nebude Moldawa nic namítat? Koneckonců jsem její žák,“ řekl jsem s nepatrným důrazem na slovo její.
„Ne, to je A-bisovo právo. Ona nebude nic namítat,“ uklidňoval mě Stilicho spokojeně. A věděl, proč je spokojený.
Přijal jsem. Šance sledovat vznik budečské ochrany, vznik nových kouzel, mě fascinovala. A, nemohu to nepřiznat, doufal jsem, že konečně odhalím celé kouzlo budečské bariéry. V této své naději jsem se zklamal. Bylo to Moldawino kouzlo, ona ho snad chápala, ale mi ostatní jsme v něm jen tápali.
Tu noc jsem ležel a nemohl usnout. Bylo to zvláštní. Zvláštní pocit být výjimečný a žádaný díky svému vlastnictví. Jen proto, že mám hůlku. Vyňal jsem ji ze záňadří. Myšlenka a na její špičce se objevil nevýrazný plamínek. V temnotě oslňoval a přivolával vzpomínky.
Vyhaslý oheň a zima. Studená těla a nářek bohů. Oběť za zemřelé a cizí slzy. Tenkrát jsem neměl nic kromě života...
Prstem jsem přejel po leštěném povrchu hůlky. Po všech těch letech pořád voněla růžovým olejem. Vyrobená přímo pro mne, upomínka a dar za prokázané služby.
Nikdy bych se k hůlce nedostal, kdyby můj talent objevil někdo jiný než Odovaker. Odovaker, můj pán a dobrodinec. Měl v hlavě jen svá slova a nedokázal se naučit cizí řeč. Přesto cestoval po celém známém světě a platil za velkého mezi kouzelníky. Znal jsem silné muže, kteří slábli při vyslovení jeho jména. Znal jsem ženy, kterým navždy uloupil srdce. Znal jsem ty, které přivedl do náruče bohům. Odovaker.
Byl jsem příliš malý, než abych si pamatoval všechno, co se stalo. Ale vím, že Odovaker odhalil můj dar jazyka a vzal mě sebou na cesty. Nebylo mi zatěžko učit se nová a nová nářečí a on mi důvěřoval. Byl jsem přítomen při několika ukázkách jeho kouzelného umění a zatoužil jsem dokázat totéž. Měl jsem magii, magii jazyka, a zatoužil jsem i po kouzlech myšlení.
Jak jsem stárl, přestával jsem v Odovakerovi vidět boha. Stával se mým otrokářem, ale doufal jsem, a tím mě k sobě stále poutal, že mě bude učit skutečné magii.
Odovaker neměl svoji síň, neměl vojsko, neměl území. Šel tam, kam jít chtěl a přijímal vysoké odměny za prokázané služby. Já patřil k jeho trvalé suitě. Byl jsem jediný, komu věřil, že nezkomolí slova. Nikdy jsem neměnil význam překládaných slov. Nikdy. Ani tenkrát...
Byl to jen další malý kmen. Jejich řeči jsem se naučil rychle. Říkali té hoře Olivetská. Na jejím úpatí se rozkládala rozlehlá zahrada. V té zahradě sídlil starý kouzelník. Odovaker ho uctivě oslovoval pane a nikdy nevyslovil jeho jméno. Setkávali se jen oni dva a já, který jsem jim tlumočil slova. Procházeli jsme zahradou a vůně občas stoupala do hlavy.
Odovaker o obchod s tím mužem velice stál, za každou cenu. Když byli konečně domluveni, byl šťastný, dokonce mě pochválil. Ale zvláštní je, že i onen starý muž ze zahrady byl s obchodem spokojen. A jako výraz vděčnosti mi věnoval hůlku. Mně pouhému poskoku a tlumočníkovi. Hůlku z tmavého dřeva napuštěnou růžovým olejem. Šla se mnou světem dlouho, než jsem dorazil do Budče a naučil se využívat všech jejích možností.
„Čím je hůlka?“ pokrčila Moldawa skoro lhostejně rameny, když jsem svou chloubu vytáhl na naší první hodině. „Může ti pomoci, ale skutečný kouzelník ji nepotřebuje.“
„Ti nejlepší, které jsem znal,“ Moldawa se na mě podezřívavě podívala a tak jsem se opravil, „a o kterých jsem slyšel, vždycky používali hůlku.“
„Jdou cestou nejmenšího odporu,“ vysvětlovala Moldawa a sebrala mi hůlku z ruky. Každý její konec uchopila prsty jedné ruky a lehce hůlku prohnula. „Je to jen kousek dřeva,“ řekla pomalu.
„Ne, je v ní kouzelné jádro,“ přispěchal jsem s vysvětlením, kterého nebylo třeba. Ušklíbla se.
„V širším smyslu je tvá hůlka jen kousek dřeva a kouzelné jádro má kterákoli věc, na kterou se podíváš.“ Nechápal jsem, ale mělo se mi dostat pečlivého výkladu.
„Stejně jako používáš hůlku,“ řekla Moldawa, mávla rukou a z hůlky zasršely jiskřičky. To byl také jeden z mála projevů, ke kterým jsem hůlku dokázal přimět. „Stejně jako používáš ten kousek mrtvého dřeva,“ pokračovala Moldawa, „Stejně tak můžeš používat cokoli jiného. Nemusí to být jen předměty, může to být půda, voda i vzduch. Nic to ovšem nemění na tom, že hůlka je k magickým účelům nejvhodnější,“ připustila nakonec.
„Hlavní je dodržení zákona trojice,“ vrátila mi mou hůlku, sepjala prsty a dívala se na mě přes jejich špičky. „Trojice je posvátná. Jsi to ty. Je to magie. A je to kus okolního světa, kterým necháš magii proudit. Trojice. Výběr třetího člena je na tobě. I vzduch, který je kolem nás, v sobě tají magické jádro.“ Vztáhla ruku a na dlani se jí zformovala ohnivá koule. „Můžeš si vybrat, ale měj vždy jistotu, že vybranou substanci dokážeš ovládnout. Musíš mít vždy na paměti, že ty musíš ovládat magii a ne ona tebe. Máš hůlku, která je ti podřízená, to v jistém smyslu usnadňuje některé věci a v jiném tě to omezuje... Ale až dokončíš svoje učení, budeš stejně dobrý jako kterýkoli z mých žáků. S hůlkou nebo bez hůlky.“
Přikývl jsem, že chápu. V očích jí zaplály jiskřičky. Vyhodila ohnivou kouli do vzduchu a nechala ji zmizet. Jen tak. Usmála se. Ona nikdy nepoužívala hůlku.

* 5 *

„Moc zv-áštní,“ pronesl zamyšleně Stilicho a špičkou nohy strčil do hromady třesoucího se žlutého slizu. „To není podobné záměru.“
Pokrčil jsem rameny. Tomu prohlášení se nedalo odporovat, bylo až příliš blízko pravdě. Výsledkem měl být lektvar a každý by potvrdil, že lektvar přinejmenším vyhlíží trochu jinak. Příčinou bylo poslední máchnutí hůlkou, kouzelná jiskra, která měla lektvar dokončit, ale která ho i s kotlíkem přeměnila v onu nevábnou hromadu. Stilicho ani nebrblal a pomohl mi s úklidem.
V tom domě, který Albis používal pro schůzky ´Těch, kdož zkoumají nové možnosti´, se jeden nevydařený pokus docela ztratil. Pokud se chyba neprojevila výbuchem, hlasitým zvukem, přemírou světla, či něčím zvláštním, nestálo to okolí ani za pozornost.
Jen mě to hnětlo. Byl jsem pořád zkoušen, zda se mezi ně opravdu hodím. Ne, nebyl jsem jediný. Tamější prostředí prostě stálo na tom, že se každý snažil být lepší než ostatní. Nebo alespoň nebýt horší. Albis mě nesledoval příliš pozorně, alespoň jak se mi zdálo, ale já toužil po úspěchu, po uznání. Dostal jsem úkol a byl jsem rozhodnut ho splnit.
„Už máme vyzkoušené všechno,“ zamumlal Stilicho, když mi přinesl nový kotlík. „Co ještě zbývá?“ Tázavě se ke mně obrátil.
„Zbývá to vyzkoušet znovu,“ řekl jsem rozhodně a pokračoval jsem ve svém úsilí.
Měl to být zcela zvláštní lektvar. Lektvar moci a síly. Posiloval by moc, posiloval by nadání toho, kdo by jej pozřel. Už tenkrát fungoval, v širším smyslu. Jenže jeho působení trvalo strašně krátce. Vyzkoušel jsem ho na jedné z Moldawiných vlaštovek.
Když se té substance napila, otřásla se a zježilo se jí všechno peří. Pak vzlétla a ještě trochu tím lektvarem omámená se šílenou rychlostí pustila přímo k bariéře. Dostala se až do poloviny cesty přes ni, pak účinek lektvaru skončil. Chvilka posíleného nadání létat ji vyčerpala. Úponky kouzla, které ji při rychlosti jejího letu nedokázaly zachytit, se konečně dostaly k plnění svého úkolu. Vlaštovčí křídla ustrnula v letu. Úder srdce a pták stál pořád na jediném místě. Pop! A vzplálo černé peří. Na dno bariéry dopadla hromádka prachu. Zafoukal vítr a prach byl náhle pryč.
Bylo to poněkud drastické, ale měl jsem důkaz, že onen nehotový lektvar v sobě skrývá netušenou moc. Ovšem Moldawa se ještě několik dní po té události tvářila nepříjemně a víc než kdy jindy se na mě mračila. Ale mně stál ten důkaz za to.
Měli jsme tedy lektvar, ale museli jsme najít něco, co by alespoň prodloužilo jeho účinky. Kouzelná jiskra dodaná hůlkou mu měla zajistit stálost, ale proměnila ho vždy v něco jiného. A nebyla to jen hůlka, co nefungovalo. Myšlenky se odrážely, jiné lektvary přiváděly ten původní k výbuchu a záměna přísad ničila účinek. Všechna naše práce přicházela vniveč. Rozčilovalo mě to a upnul jsem se na ten lektvar. Věřil jsem, že musí existovat řešení.
Další várku se mi podařilo proměnit v hejno motýlů. Pestrobarevná křídla ustrašeně bloudila uzavřeným prostorem. Motýli houfně hynuli v parách stoupajících z kotlíků a dopadali do nedokončených lektvarů, které pohlcovaly jejich mrtvá těla. Pleskot křídel pomalu utichal. Jeden z posledních motýlů se posadil do Teedaeiných vlasů. Měl oranžová a rudá a hnědá křídla a slušel jí. Pohnul křídly ve stejném rytmu, v kterém zakmitaly její řasy. Všichni jsme na ni zírali. Beze slov.
„Tohle,“ řekl chraplavě Albis, který se právě odkudsi vrátil a jeho kroky sledovaly hlavní směr našich pohledů, „není zrovna obvyklá ozdoba.“
„Ne,“ usmála se na něj Teedae. Sáhla rukou do vlasů a motýl se ochotně usadil na jejím prstu. Zvedla ruku k jeho obličeji, její malíček se dotkl jeho rtu. „Je to zbytek kouzla, můj pane Albisi.“
Jako by motýl slyšel Teedaeina slova, rozplynul se a její ruka byla náhle potřísněna několika kapkami dalšího nepodařeného lektvaru. Všichni se podívali směrem ke mně a ke Stilichovi. Zamračil jsem se na Teedae, nemusela přece upozorňovat na můj nezdar, ani její kouzla nebyla vždycky bezchybná.
Jenže Teedae, snová Teedae se usmála. Ostatní dívky a ženy na ni žárlily, jen proto, že měla o několik generací zpět v rodokmenu vílu. Její úsměv každého okouzlil a snad to bylo štěstí, že její oči patřily jen jedinému muži.
Albis se pod jejím upřeným pohledem ovládal mnohem lépe než kdokoli jiný. Ale ani on nedokázal tak docela odolat. Neprojevoval jí zvláštní přízeň, ale byly okamžiky, kdy jí věnoval kradmé pohledy a zvláštní jas v očích prozrazoval jeho myšlenky.
Scházela se tam zvláštní společnost, v tom domě ´Těch, kdož zkoumají nové možnosti´, prazvláštní společnost. Byl jsem jedním z nich. Patřil a nepatřil jsem tam. Společenství uvnitř společenství. Ti nejlepší z nejlepších. Lze je nazývat různými jmény. Můžu jim spílat do oslů a do prašivých psů, na jméně nezáleží.
Pravdou je, že můj příchod otevřel neviditelná stavidla. Uzavřené společenství ztrácelo svou uzavřenost. Albis povolával další a další žáky a dům, kde jsme konali pokusy se povážlivě plnil. Bariéra se otřásala, bylo třeba se bránit.
A já se konečně mohl věnovat tomu, co mě zajímalo už předtím. Obrana Budče. Fascinující a složité téma. Účastnil jsem se porad, navrhoval rozmístění a druh kouzel, kouzlil a zhusta používal hůlku a mezi tím vším jsem bez ustání pracoval na onom zatraceném lektvaru.
Má snaha a zájem, který jsem se tam nebál dát najevo, mi zajistily dokonalý přehled o Budečské obraně. Jen kouzlo, kterým by bylo možno překonat bariéru jsem neznal. Neznal a nepoznal.
A někdo tam venku, pro koho jsme ještě stále neměli jiné jméno než nepřítel, se snažil bariéru prorazit. Desítky pomocných kouzel zanikaly, ale bariéra pořád pevně stála. Moldawina bariéra, kterou jsem stále vnímal v myšlenkách. Jen se otřásala.
Za každé zničené kouzlo je třeba držet smutek.
„Bariéra pořád pevně stojí,“ prohlásil Albis. V jeho tónu příliš převažovala snaha se obhajovat. Podíval se na Moldawu. Jeho sestra byla znovu na návštěvě v domě ´Těch, kdož zkoumají nové možnosti´. Chodila tam pořád častěji. V její tváři prosvítalo napětí a Albis jí už několikrát rozmrzele vyčetl, že mu nevěří a příliš ho kontroluje. Myslím, že se tenkrát jen trochu bála. Na jeho obhajobu však jen pokrčila rameny. Tak očividnou věc se jí zdálo zbytečné vůbec pronášet nahlas.
V jednom z kotlíků, za Moldawinými zády, vystoupalo na hladinu několik bublin a tam s hlasitým prásknutím zanikly. Moldawa sebou trhla a pak se obrátila k majiteli kotlíku a chvíli s ním mluvila o cíli jeho snažení. Byl to její zvyk, vždycky když přišla, ptala se na probíhající pokusy a vždycky dokázala přijít s řešením problémů, které jí byly předloženy. Bál jsem se, kdy má učitelka promluví právě na mě.
„Není jich tu trochu moc?“ zeptala se Moldawa svého bratra a gestem obsáhla veškeré osazenstvo domu. Zastavili se ve výklenku kousek ode mě. Skryli se v něm tak, že jsem viděl jen Moldawino rameno, ale, aniž by oni viděli mě, slyšel jsem každé slovo.
„Zvyšuješ nároky,“ prohlásil Albis a jeho hlas zase projevoval snahu obhájit svého majitele. Moldawa si odfrkla, ale neřekla nic, jen trhla rameny.
„Víš,“ ztišil Albis hlas, „já si pořád myslím...“
„Vím, co si myslíš,“ z hlasu se jí vytratil posměch a byl nahrazen hořkostí. „Už jsem to slyšela mnohokrát.“
„Pořád se ohlížet a čekat, kdy se objeví další útočník...“ napodobila jeho hlas a znovu se posmívala, jemu, sobě, celému světu.
„A je to pravda,“ Albis byl rozhořčen, „když jsi po otcově smrti vztyčila bariéru, neuplynul snad měsíc, aniž by někdo zaútočil. Netuším, co vlastně chtějí dostat. Jen doufám, že alespoň ty to víš. A že to stojí za to. Ale útoky se stupňují,“ jeho hlas sílil. „Proto tu už skoro není k hnutí. Zbytečně nás to stojí spoustu síly, kdybychom...“
„Ne,“ vyštěkla Moldawa, „Památka našeho otce...“
„... vyžaduje, abychom si své dědictví udrželi,“ posmíval se jí Albis jejím vlastním tónem. „To jsem zas já slyšel už tisíckrát. Ale nikdo se mě neptal, zda o dědictví stojím.“
„Můžu se tě zeptat,“ zašeptala, „ale bojím se odpovědi...“
Zvědavě jsem napínal uši, aby mi neuniklo ani jediné slovo. V halasu domu mohlo kterékoli z nich snadno zaniknout. Málem jsem upadl přes kotlík, když jsem se nenápadně natahoval blíž. To Moldawu upoutalo a odpovědi na nevyřčenou otázku jsem se už nedočkal.
„Co ty tady děláš,“ vyšla z výklenku a upřela na mě zamračený pohled.
„Lektvar, paní Moldawo,“ odpověděl jsem stroze a prudce se pustil do míchání. Přesto se na mě dívala s podezřením.
„Vadí ti snad, koho si vybírám?“ chytil ji Albis rozezleně za rameno, ještě rozpálen předchozím sporem. „Máme přece úmluvu, je moje právo požádat kteréhokoli žáka...“
„Nikdo ti tvé právo neupírá,“ zasyčela Moldawa a ztišila hlas. Pokusila se Albise odvést dál ode mě, ale nepovedlo se jí to. Její bratr stál pevně na svém místě. Alespoň ještě ztišila hlas a ošklivě se na mě podívala, ale já, ačkoli jsem předstíral opak, jsem stejně poslouchal velice pozorně.
„Chci se tě zeptat už dávno. Opravdu ho tady chceš?“ zeptala se bratra. „Právě jeho?“
„Dáwí,“ oslovil ji Albis mazlivě a hořce, „proč každého hned podezíráš?“
„On mi něco tají,“ přiznala Moldawa neochotně.
„Dokáže něco tajit právě tobě?“ Albis se zasmál. „Má větší talent než jsem si myslel...“ Moldawa se na něj klidně dívala. I mně se v koutku úst objevil smích.
„Znáš ten příběh?“ řekla Moldawa náhle.
„Který?“
„Ten o muži, který na cestě našel prochladlou zmiji...“
„Znám, ale... Je to tvůj žák. Ty ho znáš ze všech nejlépe. Musíš znát jeho schopnosti. Byl by hřích je nevyužít. On, dokáže překvapivé věci... Věděl o způsobu udržování bariéry ještě dřív než přišel do tohoto domu. Dokonale mě...“
„On to věděl?“ přerušila ho. „Odkud?“
Albis pokrčil rameny. Moldawa se soustředila a on se nevrle ohnal rukou.
„Nevstupuj mi do myšlenek...“
„Tak on vypráví příběhy,“ prohlásila Moldawa s větší než obvyklou dávkou posměchu. „To, co je tam venku, tě pořád láká?“
„Jen nám vypráví příběhy... Historky z cest, hodně cestoval.“ Albis se stále obhajoval a já jsem se překvapeně zapomněl věnovat lektvaru. Do té chvíle jsem nevěděl, že Albis vůbec poslouchal ty historky, které jsem čas od času vyprávěl pro obveselení ostatních.
„Cestoval,“ přikývla Moldawa temně, „jenže...“ nedokončila větu, jen bezradně zavrtěla hlavou, odvrátila se a pomalu odešla. Albis se za ní nedíval. Ostatní v domě se věnovali svým vlastním záležitostem a tak jsem ji, od připalujícího se lektvaru, sledoval už jen já.
„Možná,“ zašeptal Albis smutně a usmál se, „možná je někde mnohem lepší místo. Svět je veliký. Ale ona nikdy nebude chtít odejít...“ Náhle se obrátil ke mně a promluvil jako by se nic nestalo. „Tak jak jsi na tom s tím lektvarem? Právě tenhle by mohl být důležitý...“

* 6 *

Možná... možná... snad... To slovo se mi převalovalo v hlavě jak mlha na blatech. Nemohl jsem usnout. Nemohl jsem spát. Posadil jsem se na lůžku s očima stále zavřenýma, ale ospalá slabost mě znovu přinutila ulehnout.
Noc byla plná tmy a tichých zvuků. Vnímal jsem všechno, co se dělo v širokém okruhu. Slyšel jsem vrzání a šramocení a křídla nočních ptáků. Nemohl jsem usnout. Zvláštní noc.
Ranní probuzení už ani probuzením nebylo. V nevrlé náladě jsem konečně vstal z lůžka a vyšel ven. Na kotnících mě zastudila rosa a do očí mě bodala modř oblohy. Kdosi mě pozdravil a já jen zamručel. Pln špatné nálady jsem se vydal k místu rozkouzlení. A tam se má nálada změnila.
Jako obvykle příchozí postávali v hloučcích. Někteří se protahovali, aby zbavili tělo ztuhlosti spánku. Jiní se navzájem zdravili a vyprávěli si o symbolice snů. Ale jak šel čas, stejně jako obvykle začaly rozhovory umlkat a žáci Budečské školy se řadili jeden vedle druhého tak jako každé ráno. A tak jsme čekali.
Vypozorovat, v jakém sledu se vedoucí kouzelníci při rozkouzlení střídají, bylo snadné. A nebyl jsem sám, koho to ráno udivilo, že právě Albis, dochvilný Albis, pořád nepřichází. A možná jsem byl udiven ještě víc, že právě Albis, který je zodpovědný za Budečskou ochranu, by byl schopen zanedbat něco tak důležitého, jako je každodenní obnova bariéry.
Nepřišel.
Slunce už dávno dlelo nad obzorem. Začali jsme se rozcházet s nejasným tušením něčeho nesprávného.
Zdálo se mi hloupé zamířit jen tak, bez vysvětlení, na snídani a tak jsem... Řekněme, že jsem se ho vydal hledat.
Dům ´Těch, kdož zkoumají nové možnosti´ byl tichý a prázdný. Nebublaly tam lektvary a nesvištěla kouzla. Myslel jsem, že jsem tam úplně sám, dokud jsem neuviděl Teedae. Stála v přítmí. Jednou rukou se opírala o stěnu a křečovitě do ní zarývala prsty. Její oči byly poprvé od chvíle, kdy jsem ji poznal, úplně bez výrazu a bez kouzla. Kousala se do rtu a v ruce drtila jakýsi útržek látky.
„Co...“ začal jsem s otázkou.
Zvedla ruku, položila si prst na rty a vydechla: „Pssst!“
Neplakala. Tohle si pamatuju i po letech. Měla oči úplně suché a pozvolna se plnící odhodláním.
„On odešel,“ zašeptala do ticha a, aniž se na mě podívala, podala mi ten hadřík, který držela v ruce. Byl popsán řadami drobných znaků, které jsem já nedokázal přečíst.
„Albis?“ zeptal jsem se a ona přikývla. Odhodlání v očích teď bylo pevné.
„Půjdu za ním,“ prohlásil její sladký hlas. Než jsem stačil cokoli namítnout, Teedae zmizela. Muselo to být kouzlo, ale neudělala žádné gesto a nepožila žádný lektvar. V prázdném domě po ní zbyla jen ozvěna tichého prásknutí.
Pečlivě jsem ohledal místo jejího zmizení. Neobjevil jsem nic, co by mi napovědělo, jak udělala to kouzlo. To kouzlo, na jehož tajemství jsem já, dle dohody s Moldawou, měl ještě pár let čekat. Neboť nepochyboval jsem, že jsem právě zhlédl ono střežené kouzlo umožňující snadné opouštění Budče.
V ruce jsem držel cosi, co jsem se po úvaze rozhodl považovat za Albisův vzkaz. Zbývala jen jedna volba, vydal jsem se za Moldawou.
Srazili jsme se ve dveřích. Nebyl jsem sám, koho Albisova nepřítomnost udivila. Moldawa už dostala jisté poplašné zprávy odjinud. A musela vnímat chvění bariéry, které se nedostalo denní údržby. Když jsme tak stáli proti sobě, v absolutním tichu, vnímal jsem chvějící se bariéru i já sám.
„Teedae zmizela,“ přerušil jsem ticho a Moldawiným obličejem projel zlostný škleb. Poznala okamžitě, co jsem těmi slovy mínil.
„Neměla právo provádět to kouzlo před tebou. Nemáš za sebou svých sedm let.“
„Ale zmizela mi přímo před očima,“ pokrčil jsem rameny a stále se díval Moldawě přímo do očí.
„No,“ řekla Moldawa trochu klidněji, když zase nalezla svou obvyklou vyrovnanost, „stejně nemáš šanci pochopit jak to kouzlo funguje.“
„Nepodceňuj mě...“
„To kouzlo vynašel můj bratr, po letech úsilí,“ vysvětlovala klidně. „Máš talent, ale jemu se nevyrovnáš. Alespoň teď ještě ne.“ Chvíli jsme na sebe beze slova zírali.
„Proč Teedae odešla?“ zeptala se nakonec.
Bez váhání jsem své učitelce podal ten kus látky, který tu po Teedae zbyl. Moldawa očima přeletěla písmo a narozdíl ode mne ho dokázala i přečíst. Na okamžik se jí v očích objevila stejná bezvýraznost, kterou byla postižena i Teedae.
„Teedae,“ zašeptala Moldawa, „ta dívka s vílíma očima... Ona ho miluje, proto...“ Jen jsem přikývl. Její dohady se podobaly mým.
Moldawa se ke mně otočila zády. Pomalu odcházela skrze prostranství plné zmatených žáků a učitelů. Nikdo ještě nevěděl, co se vlastně stalo. A ona jim to řekla. Vážně a věcně jim sdělila, co se stalo a pak je nechala jejich vlastní nejistotě.
To ráno jsem neměl přijít na vyučování, ale přesto jsem přišel. Zdálo se, že ten, kdo přijít měl, se toho neodvážil. V Budči pořád ještě vládlo pozdvižení. Vešel jsem do Moldawina domu. Pořád ještě před sebou měla položen Albisův vzkaz.
„Co se teď bude dít?“ zeptal jsem se jí a ona se ušklíbla.
„Co by se dělo. Já zůstanu tady a budu střežit dědictví, kdyby se bratříček náhodou vrátil,“ hořký posměch podbarvoval její hlas. „Budu doufat, že zjistí, že tohle místo je pro magickou školu tím nejlepším na světě...“
„A když najde lepší?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Nenajde.“
Dál mlčela a já se na ni díval. Vypadala starší než obvykle a mě poprvé napadlo, proč nemá rodinu, když jí na předání dědictví tolik záleží. Nezeptal jsem se jí.
„Jenže se nevrátí,“ dodala odevzdaně. „Svět ho zláká, pokud ho rovnou nezabije. A mohou za to i ty tvoje historky.“ Opřela si hlavu do dlaně. „Věděla jsem, že tvoje přijetí je chyba.“
„Vyhodíš mě, paní Moldawo?“
„Uzavřeli jsme dohodu, přijala jsem tě, musím ti tedy dát vzdělání. A nemohu se nikoho zbavovat právě teď. Teď, kdy mi zbývá jen čekat a na konci dne spočítat ztráty. Běž pryč. Pryč, ať mohu přemýšlet.“
Zmatek mezi obyvateli Budče pokračoval a Stilicho zmizel. Nebyl jediný. Začal jsem chápat, co Moldawa myslí těmi ztrátami. Více než polovina Albisových žáků odešla za ním. Neznám všechny jejich důvody, ani nejsou důležité, faktem bylo, že před západem slunce byli pryč.
Dům ´Těch, kdož zkoumají nové možnosti´ byl podivně prázdný. Postávali jsme kolem vyhaslých ohnišť, opírali se o začazené zdi a mlčky se dívali jeden na druhého. Albis nám chyběl. Nikdy toho nedělal příliš, ale hnal nás k činnostem, které bylo třeba udělat. A teď tu najednou nebyl.
„Proč se tu nic neděje?“ rozťal Moldawin hlas houstnoucí ticho. Obrátilo se k ní několik pohledů a naděje vzrůstala.
„Bariéra je oslabená,“ řekla přísně a pomalu přejížděla pohledem z jedné tváře na druhou, „a ještě nějakou chvíli oslabená bude. Je nás míň a útočníci něco vytušili. Bariéra se otřásá a my musíme vymyslet způsob jak jim zabránit v průniku. Dejte se do práce.“
Naděje se vrátila.
Ani slůvkem se nezmínila o Albisovi.

* 7 *

Ten týden jsem měl na starost obilné jámy. Znamenalo to práci navíc, ale kdyby to nebyly ony, byla by to pomoc v kuchyni, nebo něco jiného. Co Albis odešel, povinností přibylo. Nejenže nás bylo méně, ale Moldawa začala na plnění všech povinností klást mnohem větší důraz. Obilné jámy jsem musel kontrolovat dvakrát denně.
Když jsem podesáté obnovoval kouzlo proti hlodavcům a hmyzu, neubránil jsem se úšklebku. Stejně jako velké části budečských obyvatel se i mně zdálo, že tohle zabezpečení je trochu přehnané. Ale Moldawa na tom trvala a nikdo se neodvážil jí odporovat. Už i já sám jsem chtěl při rozdělování povinností namítnout, že dřív stačilo kouzla na obilných jamách obnovovat jen jednou za tři dny a nikdy se nic vážného nestalo, ale ještě než jsem promluvil, Moldawa se na mě podívala tak, že jsem v sobě ta slova radši udusil.
Myslím, že tolik trvala na přehnaném zabezpečování všeho hlavně proto, aby se nějak zbavila napětí, které se v ní vršilo. Kruhy pod jejíma očima se prohlubovaly a posměšný tón v jejím hlase už nepůsobil upřímně. Bariéra slábla.
I tohle začalo Albisovým odchodem. Doba pro ranní rozkouzlení se prodlužovala a zanedlouho všichni věděli proč. Byla v tom trochu zoufalá snaha vrátit bariéře její původní sílu. Jenže vlaštovky létaly stále níž. Moldawě se začaly třást ruce.
´My, kdož jsme zkoumali nové možnosti´ jsme hledali způsob jak nepříznivý vývoj zvrátit. Jenže bariéra se začala chovat nelogicky. Kdyby byla člověkem, řekl bych, že se urazila, když bylo ranní rozkouzlení jednou vynecháno. A byla uražená pořádně, neboť jí veškeré naše přemlouvání nedokázalo přivést zpět k rozumu.
V domě ´Těch, kdož zkoumají nové možnosti´ se Moldawa konečně dostala i k mému kotlíku. Jenže ani ona nedokázala objevit ten správný způsob dokončení lektvaru. Zatím. Ale vkládala do něj velké naděje a moje úsilí, které mezitím lehce polevilo, bylo přinuceno znovu posílit.
Jenže teď už se nikdo nesmál, když se nějaký pokus nepovedl. Na nás všechny se přenášel odlesk Moldawina znepokojení a v jeho světle se všechno jevilo až příliš vážně.
Ale nebyla to jen Moldawa. Ti, kteří tam venku spřádali plány k dobytí Budče, vycítili, že něco není v pořádku. Jsem dokonce ochoten věřit, že jim do rukou padl některý z budečských uprchlíků. A možná jako dravci vycítili, že jejich kořist slábne a ztrácí krev. Začali útočit s hrozivou pravidelností. Už to nebyly ty náhodné a zkusmé útoky, ale soustředěná palba, která nám nedopřávala oddechu.
Dovedu si docela dobře představit, co se dělo v hlavě muže, který útok na Budeč vedl. Přímo před jeho očima začala slábnout budečská bariéra a on ucítil šanci, kterou se rozhodl využít.
Nám uvnitř se většinu jeho pokusů podařilo odvrátit za pomoci menších kouzel. Když náhodou některý útok pronikl skrze ně, pořád ještě tu byla bariéra, slábnoucí, ale stále mocná. Jenže neustálé obnovování kouzel vyčerpávalo naši sílu. A někdo tam venku čekal, až bariéra zmizí docela.
Toho dne byla obloha čistá a závratně modrá. Stejně jako mnoho dní předtím. Vracel jsem se z kontroly jam, kterou jsem prováděl ještě před východem slunce. Uviděl jsem Moldawu. Stála u budečské lípy a oběma rukama se opírala o její kmen. Když jsem opatrně přišel trochu blíž, uvědomil jsem si, že nehty zarývá do kůry. Měla zavřené oči a hluboce oddechovala. Cítil jsem jiskry magie a vůni mocných kouzel. Na obzoru se začaly hromadit mraky.
Toho dne přišla bouřka. Prudký déšť a přehršle blesků. Bariéra znovu začala nabírat na síle.
Vzduch po bouřce byl svěží a projasněný paprsky slunce a zábleskem naděje. Dýchal jsem zhluboka a vychutnával si jeho příchuť. Nebyl jsem sám. Všichni v Budči pocítili naději, že teď se všechno obrátí k lepšímu. Předčasně.
I Moldawina nálada se bouřkou zlepšila. Dva dny nemohla vstát z lůžka a zotavovala se, ale na ty, kdo ji v jejím domě přišli navštívit, se usmívala. To bylo v poslední době tak nezvyklé, že se s tím oni dotyční potřebovali někomu svěřit. Jenže i Moldawa se usmívala předčasně.
Nejsem si jist, na koho osud dopadl jako na prvního. Myslím, že to byla nějaká dívka. Neviděl jsem první oběť padat na zem u budečské lípy. Nebyl jsem mezi těmi, kdo se seběhli na pomoc. Nepomáhal jsem ji odnést na její lůžko. Nedržel jsem ji za ruku, když se začala třást. Snad jsem ji ani pořádně neznal. A už nepoznal.
Přibývalo jich. Moldawa v jediném okamžiku znovu ztratila svůj úsměv. Neznala lék. Dům, který dříve patřil Albisovi, byl vyhražen pro oběti oné neznámé choroby. Do večera byl plný. My, kdo jsme nebyli zasaženi jsem v té době raději nejedli, nepili a čekali, kdy nemoc se záhadnou příčinou propukne i v našem těle.
Měl jsem štěstí. Teprve když jsme konečně objevili a odstranili příčinu, pochopil jsem jak velké.
Útočníci, když zjistili, že bariéra začala sílit, pokusili se znovu uchvátit úspěch pro svou stranu. A náhoda, hloupá náhoda, jim pomohla objevit způsob jak Budeč citelně zasáhnout. Voda byla do budečské studny přiváděna podzemním pramenem, který však protékal pod prostorem bariéry a dennodenně její hranice překonával. Nikdo nezastaví vodu, ani magie.
Otrávili ho. Otrávili pramen. Jedem, který naše kouzla nerozeznala.
A uvnitř Budče do rána zemřeli první zasažení. Úplně první zemřela stará Gawaine. Proběhlo to rychle. Byla už příliš stará, aby dokázala účinkům jedu odolat. Ani jiní mu neodolali. Některým se otrava vyhnula, snad proto, že nepili otrávenou vodu, nebo byli prostě silnější, než ti ostatní. A někteří prostě neměli štěstí. Někteří a některé.
Všechna okna v domě nemocných byla zatemněna. Slunce bodalo ležící do očí a báli se ho. V měkkém kouzelném světle se špinavé kouty ztrácely ve stínech, ale smrad výkalů a zvratků nezakryla ani tma.
Seděl jsem vedle ní a díval se na její křehké dívčí tělo. Třásla se. Seděl jsem na jednom místě celou věčnost a její stav se pořád nelepšil. Někteří dokázali otravu překonat. Někteří ten dům opustili na vlastních nohách. Ale jí to nebylo souzeno. Mé sladké Ferridě.
Když v horečce začala mluvit svou rodnou řečí, poslouchal jsem ty nesmyslné útržky slov a vzpomínal jsem na ni. Na její bledou tvář a zlaté zvonění. Ráda vyprávěla o své rodině. O bratrech a sestrách, které milovala a které chtěla znovu uvidět. Smála se, když mi nabízela, abych šel s ní do jejich hradiště, že bych se jejímu otci líbil. A pak stydlivě dodávala, tiše a svou rodnou řečí: „A hlavně se líbíš mně...“ Pak zčervenala a přesvědčená, že jí nerozumím, pokračovala v hovoru.
To všechno bylo předtím a ona teď umírala. Její ruka zabloudila k mé. Pokusila se o pevný stisk. Byla už slabá, to ráno po probdělé noci. Chtěla se posadit, ale nedostatek síly ji už málem znovu přitiskl do lůžka. Podepřel jsem ji. Přitiskla se ke mně. Otřásala se mi v náručí v návalech dávení. Dávila, ačkoli už dávno neměla co. Pak přišlo chrlení krve. Horoucí tekutina mi stékala po hrudi a pálila mě víc než oheň. Dívka v mém obětí se přestávala třást. Oběť války.
Její tělo chladlo, když jsem ji opatrně pokládal. Zatlačil jsem jí oči a moje prsty byly rudé její krví. Na rtech jí usychaly krvavé strupy. Působila hrůzostrašně. Rudé skvrny na bledé tváři. Přinesl jsem džbán s vodou a začal jsem ji omývat. Až byla konečně znovu čistá a bílá. Něžné děvčátko, kterému nebylo souzeno vrátit se zpátky k rodině.
Měl to být triumf. Konečně jsem se dostal z budečského okruhu. Ven mě přenesla sama Moldawa. Cítil jsem trhnutí v podbřišku a náhle jsme byli v jabloňovém sadu na vnější straně bariéry. Už tenkrát jsem byl přesvědčen, že bych ten triumf radši oželel. Nesnažil jsem se pochopit kouzlo, kterým mě Moldawa přenesla ven. Nesnažil jsem se o nic. Příliš jsem myslel na to, co se stalo.
Vypadala jako živá. Vždyť bledá byla už za života. Jen ty zatracené zlaté kotoučky, které měla vpletené ve vlasech, svědčily svou nehybností a svým tichem o její smrti. Neozvalo se zlaté cinkání. Dívčí rty se neprohnuly v úsměvu.
Moldawa se sklonila k ležící Ferridě. Opatrně otevřela její ústa a pod jazyk jí vložila jadérko z jablka. Pak se obrátila ke mně. Mlčela. Byli jsme jediní přítomní a já nechtěl nic říkat. Mlčeli jsme všichni tři. Příliš dlouho.
Moldawa mávla rukou a zem pod Ferridiným tělem se začala rozhrnovat. Zlaté kotoučky zmizely pod zemí a za okamžik zbyl jen nízký pahorek čerstvě vykopané hlíny. Moldawa se soustředila a v místech, kde pod zemí ležela Ferridina hlava se země pohnula. Na povrch se vydral štíhlý proutek s několika lístky. Budoucí jabloň v řadě dalších jabloní.
Chvíli jsme ještě tiše stáli. Vítr šuměl v korunách starých stromů a lehce ohýbal řadu nových proutků podobných tomu Ferridinu. Budečský hřbitov. Řady jabloní.

* 8 *

„Válka. Tohle je válka,“ řekla Moldawa, když se vrátila z posledního pohřbu. Dům nemocných se vyprázdnil, uzdravení i mrtví odešli.
Stála ve dveřích toho prázdného domu a dívala se do jeho nitra. Nepřítomně zvedla ruku a pokusila se prohrábnout jí vlasy, které tam už dávno nebyly. To ji vrátilo zpátky do přítomnosti. Vztáhla obě ruce směrem k vnitřnímu prostoru a temnotu prořízl plamen. Množství plamenů. Hukot a žár. Stěny vydržely, ale střecha se po chvíli propadla. Moldawa jen tak tak stačila uskočit před kouřem, prachem a tříštícím se dřevem. Skončila na zemi, v bahně. Pomáhal jsem jí vstát a zůstal jsem vedle ní, zatímco oheň zuřil.
„Válka,“ zašeptala ještě jednou a vůbec to neznělo lhostejně.
Vydrželi jsme víc než rok. Víc než rok bez dalších ztrát na životech. Albis se nevracel a ´Ty, kdož zkoumají nové možnosti´ dál vedla Moldawa. A já pořád ještě nevěděl, jak se svými vlastními silami dostat z Budče.
„Tohle je válka,“ řekla Moldawa pokaždé, když se někdo odvážil navrhnout, že bychom poslali ven špeha. Nabízel jsem se sám, byl jsem ochoten riskovat svůj život pro dobro školy. Ale Moldawa mému plamennému přesvědčování jen klidně naslouchala. Na konci vždycky přikývla a řekla: „Nemůžeme si dovolit další oběti. Od chvíle, kdy nás ti venku začali obléhat, nepřibyli žádní další žáci. Odřízli nás a my si nemůžeme dovolit ztráty. Jinak by vítězství ztratilo smysl.“
„Jenže bychom mohli získat výhodu. Takhle jen slepě útočíme a oni neustále přesouvají své ležení. Nevíme ani, jestli se nám podařilo alespoň jedenkrát způsobit jim skutečnou škodu.“ Díval jsem se jí zpříma do očí, nikdy neuhnula pohledem. A mezi tím vítr šuměl v korunách jabloní a ty vyrůstaly stále výš a rodily jablka sladká jako polibek panny.
„Dokážeš je snad na dálku vypátrat s větší jistotou než špeh, jehož oči se nedají oklamat matoucími kouzly?“ zeptal jsem se jí jednou, když už mě naše dlouhé mlčení zmáhalo.
„A ty,“ odpověděla mi posměšně, „ty si věříš natolik, že bys dokázal proklouznout nepozorovaně až k nim? K mágům, kteří pomalu vyčerpávají naše síly?“
„Dokážu se docela dobře skrývat,“ zamračil jsem se a pak jsem drze dodal. „Bez tvých rad jsem ve vnějším světě přežil dost let.“
„Jsou příliš mocní,“ podívala se na mě přezíravě, „příliš mocní a já nehodlám riskovat, že tě zajmou, a ty jim vyžvaníš tajemství mé školy.“
Odvrátila se ode mne a odcházela. Trochu se potácela, jako by nebyla tak docela sto udržet rovnováhu. Měl jsem chuť za ní vykřiknout, jaká že to podle ní znám tajemství, ale mlčel jsem. Mlčel.
Den po našem malém rozhovoru vedla Moldawa ranní rozkouzlení. Když skončilo, gestem nám nařídila zůstat na místě. Sepjala ruce před svými ústy. Nad hlavou jí zakroužila jedna z nevrátivších se vlaštovek. Moldawa se na nás podívala přes špičky sepnutých prstů a usmála se.
„Dnes,“ řekla vítězně a spustila ruce podél těla, „dnes zaútočíme. A zaútočíme najisto.“ Jeden rychlý vítězný pohled, který patřil jen mně. „Dnes nebudeme bodat do tmy. Dnes zasadíme těm opatrným parchantům citelnou ránu.“
Několik tváří zkrášlil úsměv. Jiné se zahalili do kamene. Někteří prostě odmítali věřit příliš dobrým zprávám. Já Moldawě věřil. Neříkala by nic, co by nebylo pravdou.
„A proč až teď?“ zavrčel někdo za mými zády. Moldawa ho zaslechla a skrze mé tělo ho probodla pohledem.
„Proč teď?“ řekla klidně, „Skončila zima. A...“ nedořekla, ale pokradmu se podívala na oblohu. Nikdo další se neodvážil nic namítnout.
Útok proběhl v poledne, pod žhavou sluneční koulí. Moldawa jediná věděla, kde se nepřátelé nacházejí a tak stála pod budečskou lípou s rukama napřaženýma před sebe. Většina z nás stála v širokém půlkruhu kolem ní a vysílala jejím směrem syrovou vlnu magie. Vzduch se chvěl jako ve žhavém létě. Drobný hmyz vlétnuvší do prostoru nasyceného magií mizel v obláčcích kouře. Moldawa zachytávala energii do svých dlaní, přetvářela ji a posílala tam, kam bylo dle jejího názoru třeba.
Kouzlo z jejích dlaní vystřelovalo prudce vzhůru, v nezměrné výšce nad Budčí se lomilo a spadávalo na jediné místo, neodlišitelné od okolních lesů. Začalo tam hořet. Bylo to příliš daleko, než abych něco slyšel, ale v hlavě mi zněly výkřiky. Přesto jsem cítil podivnou lehkost a uvolnění, předčasně.
Proti kouzlu vysílanému z Budče kdosi vypustil své vlastní obranné kouzlo. Zasršely jiskry. Moldawa se zapotácela. Obraných kouzel přibývalo. Moldawa udělala krok a zády se opřela o kmen lípy. Na okamžik její kouzlo zesílilo a pak začaly slábnout proudy námi dodávané energie.
Požár lesa se na některých místech dostal až k budečské bariéře, tam uhasínal. Na Moldawině tváři se přes slábnoucí kouzlo rozlévalo uspokojení. Bylo nás jen pár, kdo jsme jí ještě dokázali posílat energii. Když odpadl poslední, z jejích dlaní vylétla stužka jisker a pak už nic. Následné ticho prozařoval jen hukot hořícího lesa.
„Nezapomenou,“ řekla Moldawa hrdě a stále opřená o kmen stromu se svezla k zemi. Zavřela oči a její dech se zpomaloval. Všiml jsem si několika vyděšených pohledů. Nejen mé oči zaujatě sledovaly zdánlivě ustávající pohyb její hrudi. Když ticho a všeobecná strnulost trvali až příliš dlouho, Moldawa se usmála. Stále se zavřenýma očima řekla: „Neumírám, jenom sbírám síly. Rozejděte se v pokoji.“
Klid, který nastal po provedeném útoku, byl tím nejkřehčím, co jsem kdy zažil. Pár hodin po něm jsem stál u palisády a díval se přes ni na začernalou zem pokrytou popelem a troskami stromů. Oheň nakonec uhasl pod vahou dešťových kapek. Stromy na okraji jabloňového sadu měly ožehlé listí. Otřásl jsem se. Tak blízko. Čím se provinily jabloně? A část tíhy, která ze mne při útoku spadla se vrátila na své místo.
Museli jsme čekat odvetu. Když se od brány konečně ozval poplašný signál, hnal se k ní doslova každý. Jenže se nebylo proti čemu bránit a ochoz kolem palisády byl ve chvilce přeplněn nevěřícně zírajícími a klevetícími obyvateli Budče.
Nehrnul jsem se nahoru a nesnažil se protlačit masou těl. Dovedl jsem si docela dobře představit scénu, která se odehrávala před jejich očima. Raději jsem se opřel o okraj zavřené brány a čekal jsem, kdy se objeví ona. Dorazila vzápětí a já se tvářil jako bych čekal už věky.
„Zdá se,“ řekl jsem jí, když se její chvatné kroky zastavily přede mnou, „že někdo přišel zaklepat na bránu.
„Zdá se,“ ušklíbla se Moldawa, ale nevěnovala mi větší pozornost. „Budeme pohostinní a otevřeme mu,“ dodala nepřítomně. Náhle se otevírající brána zapříčinila krátkou ztrátu mojí rovnováhy. Nespadl jsem na zem, ale zaklopýtal jsem. Všimla si toho jen Moldawa, všichni ostatní pořád ještě zaujatě hleděli na to, co se dělo za branou.
Brána se otevřela do široka a já, stojící po Moldawině levici, jsem konečně uviděl muže chyceného v tenatech kouzla. O bariéře jsem toho věděl téměř tolik jako Moldawa a tak jsem uznale pokývl, když jsem uviděl, kam až se nezvaný návštěvník dostal. Tím pohybem jsem přilákal jeho pozornost a jeho pohled dosud soustředěný na Moldawu sklouzl na mě. Přivřel oči a levý koutek jeho úst se trochu zvedl.
„Kdo jsi,“ promluvil na Moldawu, „kdo jsi, že si osobuješ právo bránit svým bratrům v magii v přístupu na tohle místo?“
„Měla... Mám jediného bratra,“ odpověděla mu stejně klidným tónem, „ten může přijít kdykoli.“
„V magii jsme všichni bratry...“
„Ale já si svou rodinu vybírám,“ jen velmi lehké podráždění podbarvilo její hlas.
„Kdo jsi, že se povyšuješ nad ostatní? My, naše kouzelnické plemeno, musí být pevné v soudržnosti. Nejsme ti bez talentu, musíme držet při sobě. A ty nás nechceš pustit do své školy...“
„Mám si snad do domu pustit hada? Ale pokud odhodíš pýchu a podrobíš se pravidlům, ráda tě přijmu jako svého žáka...“ ušklíbla se a dívala se mu zpříma do očí.
„Jsi jenom hloupá žena...“ řekl mrazivě.
„A ty jsi jenom muž. Jsme vyrovnáni?“ Vztek v očích.
Neodpověděl, ale udělal první krok zpět. Kouzlo uvolnilo své sevření a on vycouval. Moldawa se pořád dívala do jeho očí. Ani jeden z nich nechtěl uhnout pohledem. Pak se prudce uzavřela brána, ale Moldawa stále setrvávala na místě.
„Útoky znovu začnou,“ obrátila se náhle k, v okolí seskupenému, obyvatelstvu Budče. „Jděte se připravit.“
Pomalu se loudali pryč a každého, kdo se na ni pokusil promluvit, předem zpražila pohledem. Odešli všichni, tedy skoro všichni. Zavřela a otevřela oči a podívala se přímo na mě.
„Ty neodejdeš,“ neptala se a povzdechla si, „všechno by to mohlo být tak snadné.“
„Nemůžu odejít, ne úplně. A dokud jsem tady musím být u své učitelky...“
„Myslím, že zbývá jen rok...“
„Dva roky a bude to sedm let.“
„Máš pravdu, opravdu nemůžeš odejít.“
Pomalu našlapovala a mířila k budečské lípě. Jednou rukou se o ni opřela.
„Nepřítel se konečně ukázal a jeho tvář není vůbec děsivá. Všiml sis toho?“ Jen jsem pokrčil rameny nejsa si jist na co se vlastně ptá.
„Nevšiml,“ odvrátila pohled. „Nikdo to neslyšel. Ten rozhovor...“
„Ten přece slyšeli všichni. Byl až podivuhodně mírumilovný...“
„Rozhovor v myšlenkách, ten který se skrýval pod vyslovenými slovy. Nebyl mírumilovný,“ usmála se skoro přívětivě. „Ten rozhovor, který jsme spolu vedli v největším soukromí. Než odešel, mluvívali jsme tak s Albisem. Vždycky... Myslela jsem, že... Nenapadlo by mě, že to dokáže. Málem prorazil veškerou mou obranu.“ Zimomřivě se otřásla.
„Co ti řekl, paní Moldawo?“
„Řekl, že pěkné jméno náleží ošklivé ženě. Pro koho že to bráním tohle místo prosáklé magií. Když se přece nemůže najít muž, který by se mnou zplodil haranta. Proč si jen pro sebe bráním místo, které by se ve správných rukou mohlo stát zbraní. V jeho rukou. Málem se v mé mysli dostal až k tajemství Budče. Zeptal se, proč chráním dědictví, které nebudu mít komu předat. A pak...“ Malomyslně se dívala na své dlaně a pak se podívala na mě.
„Řekni mi Lapisi, proč vlastně?“

* 9 *

„Jmenuje se Odovaker, někteří z vás už o něm možná slyšeli, tam venku,“ řekla Moldawa a rozhlédla se po sedícím shromáždění. Ozval se tichý překvapený zvuk zvedaných hlav a doširoka otevíraných očí.
„Vždyť se nepředstavil,“ namítl někdo a Moldawa se usmála. Zlověstně usmála.
„Nechal si své jméno pro sebe, ale ve svých myšlenkách ho skrýt nedokázal. Přečetla jsem si jeho jméno z povrchu myšlenek,“ řekla pyšně a já ji musel obdivovat, jak dovedně dokázala využít svého zaváhání.
„A proč tedy útočí, co chce získat,“ řekl někdo a já se kousal do rtu. Já jsem to věděl. A zatímco Moldawa krčila rameny a dávala k přemýšlení pár obvyklých teorií, já jsem vzpomínal.
Ten nejdůležitější rozhovor v mém životě. Chlad na těle a strach, abych nebyl objeven. Otřásl jsem se, když mě na holé kůži poškrabala větvička. Skoro jsem nedýchal.
U ohně seděli tři muži. Nevěděli, že se skrývám v křoví vedle nich. Kdyby to jen tušili, asi bych nepřežil.
„Jaký by to mělo smysl?“ pokrčil tenkrát Odovaker rameny. „Je to jen škola... Bezvýznamné místo. Slyšel jsem, že jste si ze snahy ji dobít, udělali něco jako kratochvíli. Ale já nemám potřebu přidávat se k vašim hrám, hloupým hrám pokud mohu soudit.“
„Nevíš o čem mluvíš,“ řekl Valens a dal do těch slov veškerou sílu své vůle, podmanivost jeho hlasu mě málem přemohla, takovou sílu vynakládal k tomu, aby Odovakera přesvědčil, „BYLA to JEN škola. Teď se z toho stává něco víc. Ti dva, kteří teď Budeč vedou si dovolili příliš. Shromažďují sílu.“ Odovaker se pořád tvářil mírně nezaujatě.
„Valens má pravdu,“ podpořil svého společníka třetí muž. Mocný Chlotár s chraplavým hlasem. „Než jejich otec umřel, byla to jenom školička. Nikdo se nemohl bát těch pár kouzelníčků, co do ní přišli a zase odešli. Pak vztyčili bariéru. A víc kouzelníků přišlo než odešlo. Schromažďujou sílu. A mladý horký hlavy k nim chodí, aby si probouráním jejich bariéry udělaly méno. A poněváč se jim to nevede, tak se o tom mluví čím dál víc. A ty nejlepší chtěj chodit do Budče. A ty nejlepší tam taky zůstávaj. Za bariérou.“
„Vztyčení bariéry byla jedna velká provokace,“ zabručel ublíženě Valens, ale hned sklouzl zpět ke svému přesvědčovacímu tónu. „Opravdu to všechno začalo, když umřel jejich otec. A může za to ta ctižádostivá ženská.“ Na chvíli se odmlčel. Asi na jazyku převaloval jedovatou slinu určenou pro TU ženskou.
Chlotár pokračoval místo něj: „Syn starýho Malwise byl sotva mládě, když jeho otec umřel...“
„Ale dědictví převzali spolu, on a ona,“ doplnil Valens a upřeně hleděl na Odovakera.
„Ale pořád jste se nedostali k tomu, proč by mě to mělo zajímat. Škola zahrabaná v lesích. Potrhlá ženská, která učí své vlastní soupeře. Netrpím nijak přehnanou skromností a tak o sobě můžu směle prohlásit, že další vyučování zdaleka nepotřebuji. Nevím, proč by mě měla zajímat nějaká škola, jakoukoli má ochranu a kdokoli sedí uvnitř...“
„Odovakere,“ začal Valens zeširoka, „tvé jméno není mezi mágy neznámé...“
„A možná právem,“ doplnil ho Chlotár prudce, „možná máš všechny ty nadání z pověstí. Možná doopravdy dokážeš najít všechny řešení, ale...“ Valens ho gestem zarazil.
„Proto jsme se rozhodli přizvat tebe. Ty bys to mohl dokázat. Samozřejmě s naší pomocí. Chceme tu školu dobít,“ nervózně si olízl rty. Jeho tvář se leskla ve světle plamenů. Odovaker ho beze slova pozoroval a bezmyšlenkovitě si krátkým nožem vydloubával špínu zpod nehtů.
„Co je tam?“ zeptal se nakonec a podíval se Valensovi přímo do očí. „Co vás tam tak táhne?“ Valens pokývl hlavou, jako že tu otázku očekával už dávno.
„Magie. Byla tam vždycky silná, tak nějak přirozeně. Proto tam otec starého Malwise zakotvil. Takových míst je mnoho a nebyl by důvod starat se zrovna o tohle jedno. Ovládnutím jednoho takového místa rovnováhu sil nevychýlí nikdo. Jenomže magie Budče začala růst. Z téhle školy se stává zatraceně silný protivník. A není dobré nechávat protivníky jen tak. Nemluvím jenom o bariéře. Magická síla toho území vzrostla tak prudce, že některá místa v okolí o svou magii téměř přišla. Budeč ji vsála do sebe. V rozmezí dvaceti kroků od bariéry se provádění i těch nejjednodušších kouzel stává nesmírnou námahou.“
„A vás zajímá jak to dokázali.“
„Musí ti být jasné, že s takovou mocí by se dali podnikat různé věci. Představ si shromáždění síly... Představ si, co bychom mohli dokázat...“ zachrčel Valens žádostivě. Jeho oči se leskly. Obrátil svůj planoucí pohled k Odovakerovi. „A my bychom to mohli dokázat. Ty možnosti...“
„Může za tím být kouzlo, možná nějaký magický předmět, obyčejný člověk by nevydržel vázat sílu tak – velikou jak říkáš,“ řekl Odovaker a podíval se na Valense. Poznal jsem v jeho hlase zájem. Valensovi se podařilo to, o co tak stál. Odovaker se přidal na jeho stranu.
„Přidáš se k nám?“ zeptal se teď přímočaře Chlotár. Nedočkavě se předklonil a čekal na odpověď. Odovaker se usmál, usmál a přikývl.
„Může to být těžké. Pokud je to kouzlo, asi nám ho neprozradí ani když je porazíme. Nehledě na to, že ten, kdo to kouzlo zná, může být v té chvíli už mrtev. Ve válce bývají ztráty.“
„A i kdyby to byl předmět, který je možno ukořistit, mohou ho při útoku zničit, nebo se o to alespoň pokusit...“
„Mám tedy za to, že nenavrhuješ přímý postup?“ zareagoval Valens na Odovakerovy úvahy. „Jsi rychlý v úsudku. Jaký je tedy tvůj plán?“
„Lest,“ zazubil se Odovaker spokojeně. „Jen mi řekni, podle čeho si ta žena vybírá své žáky a já dokážu dobít tajemství Budče...“
Rozhovor, který změnil můj život. Znovu mi dozněl v paměti a když jsem zvedl hlavu, vpil se do mých očí Moldawin pohled. Byl jsem si jistý, že mi nemůže, nemůže nahlédnout do hlavy, když jí k tomu nedám svolení. Byl jsem si jistý, že by to neudělala. Jistý.
„Je třeba znásobit naše úsilí,“ vyslovovala pomalu a zřetelně. Mluvila ke všem, ale naše pohledy se stále proplétaly. Nemohl jsem uhnout s očima, prozradil bych tím vinu.
„Nemáme příliš mnoho výhod. Od chvíle, kdy jsem... kdy jsme našim nepřátelům ukázali, že je dokážeme snadno najít, se chrání mnohem lépe. Oni útočí na nás, my útočíme na ně a kouzla poletují mezi dvěma bariérami.“
„Možná, možná bychom měli odejít...“ zašeptala tiše jedna dívka. „Tak jako Albis, jako Teedae, jako...“
„Dost,“ zarazila ji Moldawa, „každý z vás přísahal. A kdo zradí, kdo se odváží zradit moji důvěru, ten by mohl litovat...“ nedořčená výhružka děsila svou neurčitostí. Moldawa konečně odvrátila pohled.
Musel jsem přemýšlet a tak jsem se jako vždycky uchýlil do domu ´Těch, kdož zkoumají nové možnosti´. Seděl jsem u svého ohniště a hledal řešení. Ani mě příliš nepřekvapilo, když mi položila ruku na rameno. Její slova však ano. Čekal jsem něco úplně jiného. Obvinění.
„Pokročil jsi?“
Zvedl jsem hlavu od kotlíku. Stále v něm byly zbytky posledního pokusu o lektvar moci a síly. Zavrtěl jsem hlavou. Neřekla už nic dalšího a jen se kousla do rtu.
„Zůstaneš, až uplyne tvých sedm let?“ zeptala se a zarývala mi při tom prsty do ramene. „Za rok...“
„Za dva roky,“ opravil jsem ji a pokusil se vysmeknout ze sevření její ruky. Pousmála se tomu a pustila mě. Posadila se vedle mě a zírala do vyhaslého ohniště.
„Už jen dva roky... Ten čas běží tak rychle. Jak dlouho je to, co Albis odešel?“ Vím, že na tuhle otázku nečekala odpověď.
„Lapisi jsi jeden z posledních, kdo nesložili přísahu... Sedmiletou přísahu. Jsi tady jeden z nejmladších. Jsi můj žák. Ještě nemůžeš odejít a proto zůstáváš. Všímáš si všeho, co se kolem děje. Všímáš si a přemýšlíš. Řekni mi, měl Albis pravdu?“
„V čem?“ zeptal jsem se opatrně, ačkoli jsem dobře věděl, co chce slyšet. Pousmála se a pořád zírala do nepřítomných plamenů.
„Možná jsme měli všichni odejít. Někde jinde by...“ nedořekla, ale hořkost zaplavovala okolní vzduch.
„Nemyslím si,“ začal jsem opatrně, „že by někdo jako Odovaker stál jen o tohle místo. Chce získat něco jiného – znalosti, vědomosti, kouzla...“ Podívala se na mě. V očích se bleskla jiskřička. „Myslím, že jsi udělala dobře, když jsi zůstala tady,“ když jsem to říkal, uvědomil jsem si, že tomu sám věřím. Byl jsem překvapenější než ona.
„Děkuju,“ její úsměv hřál.
„Musíme ten lektvar dokončit,“ řekla náhle prudce a její úsměv zmizel. Postavila se a sehnula se ke kotlíku. „Je to naše poslední tajná zbraň.“

* 10 *

Ponořil jsem dlaně do vody, sepnuté je zvedl a zhluboka se napil. Studená voda mi stékala po bradě a do útrob a já škytl. Za sebou jsem uslyšel pobavené ušklíbnutí. Otočil jsem se a uviděl Moldawu. Tyčila se nade mnou, ale v jejím úsměvu nebyl výsměch.. Já klečel na zemi u rozměrného džberu plného vody a vzhlížel k ní. Při pohledu k nebi jsem si náhle uvědomil jednu věc.
„Kam zmizely vlaštovky?“ zeptal jsem se jí, když jsem zjistil jak málo nám jich krouží nad hlavou. „Je snad ještě příliš brzy, aby odlétaly na jih.“
„Neodlétly a už nikdy neodlétnou. Všechny, které chybí tam,“ prchavým gestem ukázala k obloze, „zůstaly tady,“ řekla hořce a do hlasu i do tváře se jí vkradla nenávist. „Zabíjejí je, když nějakou uvidí. Kdyby ses mohl projít po lese, najdeš spoustu mrtvých vlaštovek.“
„Proč?“
„Bojí se jich, vědí, že vlaštovky patří mně,“ řekla a stočila pohled stranou. „Nemůžu je všechny chránit. Zbývá jich málo.“ Náhle se mi chmurně zahleděla do očí. „Je jich tak málo, ocením, když je nebudeš využívat k dalším pokusům.“
„Bylo to jen jednou,“ zavrčel jsem, překvapen, že o tom skutečně ví, „a jak jsi říkala, ten lektvar je naše poslední tajná zbraň.“
„A jak jsi pokročil?“ zeptala se, stejně jako každý den. Ale tentokrát jsem jí mohl dát jinou odpověď než obvykle. Pomalu jsem se zvedl ze země, oprášil jsem svá kolena a usmál se na ni.
„Možná jsem našel řešení,“ řekl jsem spokojeně a vychutnával si svůj triumf.
Zarazila se. Mlčela, myslím, že nechtěla zakřiknout naději. Od chvíle, kdy Odovaker navštívil Budeč, mi víc věřila. Od té chvíle, kdy jsem jí řekl, že měla pravdu.
Zase jsme spolu stáli nad kotlíkem. Stejně jako tolikrát předtím. Ale tentokrát jsme byli úplně sami. Požádala všechny ostatní, aby odešli. V celém domě jsme byli jen my dva.
„Fénix,“ přerušil jsem mlčení, „v něm je skrytá odpověď, kterou hledáme.“
„Možná máš pravdu,“ řekla zamyšleně. „Fénix stále povstává ze svého popela. Obnovuje se. Kdybychom dokázali přenést jeho kouzlo na náš lektvar, přestal by okamžitě ztrácet sílu. Obnovoval by se zase a znova. Jenže... jak by to bylo možno provést. Kouzlo fénixe patří jen fénixovi...“
„Věř mi,“ řekl jsem a cítil jsem se jistý jako nikdy, „mám řešení. Nebo alespoň myslím, že ho mám...“
„Jak?“
„Je to snadné jako všechna očividná řešení. Vytvořil jsem docela jednoduché kouzlo, kterým do lektvaru přenesu vlastnosti ohně nad kterým se vaří.“
„Jenže jak bys donutil fénixe zemřít zrovna pod svým kotlíkem? To přece nemůžeme udělat,“ zaskřípěla zuby plná odporu.
„Nemusí to být celý fénix,“ uklidnil jsem ji. „Myslím že by stačilo spálit v tom ohni jen jedno nebo několik jeho per... Když je dokážeš sehnat...“
Podívala se na mě a usmála se. „Našel jsi řešení.“
Lektvar naposledy zabublal a začal chladnout. Stáli jsme vedle sebe a dívali se na zlatavé odlesky v jeho hladině.
„Bude fungovat?“ zeptal jsem se nejistě Moldawy. V poslední chvíli jsem pocítil nedůvěru ke svému vlastnímu řešení.
Neodpověděla. Prudce se předklonila jako by ji někdo kopl do břicha. Vydechla.
„Nech lektvar lektvarem. Zkoušku musíme nechat na později,“ zasténala. „Další útok.“
Podíval jsem se na ni. Křivila tvář, kousala se do rtu. Neptal jsem se na víc a běžel vyhlásit poplach. Moldawa se sama dobelhala až pod lípu, odkud vždy řídila obranu. Když se dotkla jejího kmene, spadla jí z ramen část tíhy.
Připravená kouzla se spouštěla přesně podle plánu. Nebyl to první poplach, ale poprvé jsem byl přímo s Moldawou ve chvíli, kdy ti venku zaútočili na její bariéru. Už stála vzpřímeně, opírajíc se o kmen stromu. Všiml jsem si, jak zarývá prsty do kůry. Kolem mě probíhal předem naplánovaný shon. Každý plnil svůj úkol s obvyklou pečlivostí. Skoro nikdo si doopravdy nevšímal trpící Moldawy. Stál jsem tam jen já sám. Jediný, kdo nespěchal za žádným úkolem.
Nevydržel jsem to. Neodolal jsem. Horký lektvar mi spálil rty, když jsem ho nedočkavě hltal. Zhluboka. Chutnal po jablkách a pálil hluboko v krku. Do konečků prstů mi projela jiskra. Cítil jsem se tak silný jako ještě nikdy. Náhle jsem věděl, že dokážu všechno, naprosto všechno.
Rozhodl jsem se. Cítil jsem tolik síly a ta neubývala. Věděl jsem, že nepotřebuju nikoho, že všechno po čem toužím si se svou novou silou mohu opatřit sám. Věděl jsem, že nemusím čekat na vyplnění Odovakerova slibu, že mě zasvětí do tajů vysoké magie. Nemusím čekat, až se Moldawa rozhodne, že už mám právo znát tajemství kouzla, kterým je možno opustit Budeč. Poprvé ve svém životě jsem cítil, že můžu dělat přesně to, co chci. Síla mnou proudila.
Vnímal jsem život ostřeji. Všechno bylo hlubší a svět hučel svým vnitřním pnutím. Cítil jsem tepání bariéry. Viděl jsem jemná přadénka magie, kterými do sebe nasávala sílu. Táhla se vzduchem i zemí, propletená jedno v druhém, viděl jsem je, ale nedokázal jsem je rozplést.
Avšak chtěl jsem se dostat ven a měl jsem spoustu síly. A tak jsem zapáčil. Nejdřív se nestalo nic. Přidal jsem do své snahy sílu. A stále nic. A další síla, další a další. Ozval se praskot dřeva. Překvapen jsem se obrátil a moje oči se střetly s Moldawinýma očima.
Zírala na mě zděšeně. Ztratila veškerý posměch a její pohled... Byl to pohled vystrašeného dítěte. Rukama se už nedotýkala lípy. Stála vedle vyvráceného kmene, kterému v kořenech končily nebo snad začínaly přadénka magie. Přetrhaná přadénka, z nichž mnohá teď bezcílně povlávala ve větru.
A bariéra náhle postrádala svoji celistvost. Cesta byla volná. Nechal jsem Moldawu stát nad umírajícím stromem a šel jsem k bráně. Vydal jsem úsečný rozkaz mrtvému dřevu, ze kterého byla brána stvořena a starý dub úslužně splnil mé přání. Vyšel jsem z Budče hlavní branou. Něco, v co jsem se nikdy neodvážil skutečně doufat. Dál jsem se proplétal troskami kouzla a prošel jsem nezraněn. Byl jsem venku, dokázal jsem to já sám, nepotřeboval jsem nikoho. Nikoho.
Jenže o jedné věci jsem nevěděl. Zrada číhala ve mně.
Šel jsem lesem a nehledal mrtvé vlaštovky. Bariéra byla za mnou a nezajímalo mě, jak si s jejími troskami Moldawa poradí. Hromy. Blesky. Čistá obloha. Další pohled očí. Dostal jsem se bez nesnází až do ležení těch, které v Budči nazývali nepřáteli. A zachytil jsem Odovakerův pohled. I kolem něj se hemžilo stádo jeho vojáků. Jenže ti nebyli důležití. Když se některý z nich pokusil zaútočit, stačila myšlenka a bylo po problému. Měl jsem tolik síly, že jsem nepotřeboval ani hůlku. Odovaker tu svoji vytáhl. Zalesklo se mu v očích. Jako tenkrát.
„Slib je slib,“ řekl v ten okamžik, který se odehrál před pěti lety na příliš podobném místě, „a pokud se ti podaří splnit mé rozkazy, pokud získáme to co chci, budeš mým plnohodnotným žákem. Naučím tě všemu, to je nabídka která se neodmítá, jen mi musíš zůstat věrný, pokud mě zradíš, pak...“
Tenkrát jsem přikývl a o den později jsem stál na cestě k Budči a kráčel vstříc bariéře...
Odovakerovy oči se zaleskly. Byla tu znovu přítomnost a já mu silou vůle vyrval hůlku z ruky. Opojná chvíle. V ten okamžik začalo působit kouzlo, o kterém jsem nevěděl. Odovaker zaútočil i bez hůlky. V první reakci po mně mrštil největším polenem z ohniště. Zahřmělo. Pokusil jsem se uhnout letícímu ohni a s hrůzou zjistil, že se mé nohy odmítají hnout z místa. Sklonil jsem hlavu. Mé tělo se stávalo kamennou šedí. Kouzlo působilo pomalu.
Odovaker si mého stavu nejdřív nevšiml a vrhnul po mně roj modrých jisker, neškodně se odrazily od kamenící hrudi. Zakřičel jsem a modré jiskry protrhly oblaka a spustily bouřku. Co záleží kameni na troše deště. Poslední kapka sklouzla po jazyce do hrdla a konec. Cítil jsem jak déšť buší do mého povrchu. Cítil a necítil jsem nic. Odovaker strnul udiven. Jsem si jist, že jeho kouzlo mělo působit úplně jinak. Kdysi jsem mu přísahal věrnost.
Hrom a blesk. Blesk a hrom. Další praskot dřeva a převysoký dub byl náhle roztržen ve dví. Viděl jsem jak jedna z větví sráží Odovakera k zemi. Příroda si nevybírá. Nejsem se jist, zda ho zabil úder, či zda se utopil v mělké proláklině, kde uvázla jeho hlava. Vím že se jeho lidé rozprchli. A vím, že přišla Moldawa.
Všechny útoky ustaly. Bylo jasno, měsíc na obloze připomínal ostří, vztáhnout ruku a ve chvilce po jeho hraně skane krev.
Stála přede mnou strašně dlouho. Vnímal jsem všechno nějak vzdáleně. Běžící čas, mraky na obloze i jednu z těch zatracených vlaštovek, které patřily Moldawě. Posadila se mi na hlavu. Moldawa se jen dívala a v očích toho měla až příliš.
Mohl jsem být bard, kouzelník slova, kdyby okolnosti chtěly jinak. Mlčel jsem.
Dotkla se mě. „Nakonec jsi zradil. Věděla jsem, že v tobě zrada je. Od začátku.“ Usmála se do dálky. „Zrada vždycky byla mou nejhorší noční můrou. A tak jsem se proti ní pojistila. Možná by ses zeptal jak, kdybys mohl. Tvé kamenné rty mlčí, ale stejně ti to prozradím. Přivedl mě na to tady ten,“ s odporem špičkou nohy strčila do Odovakerova mrtvého těla, „vložil kouzlo do našeho pramene, napodobila jsem ho.“ odfrkla si a zády se opřela o mne, který jsem byl kamenem. „Jen jedno malé maličkaté kouzlo, které najde, odhalí a potrestá zrádce. A zrádce navždy stane se své zrady pomníkem.“
„Potrhals mi bariéru,“ řekla měkce. „Zradils. Zrádci musí platit.“
Znovu se ke mně otočila čelem. Špičky prstů přejely po mé tváři, aby si zapamatovaly tvar mých rysů, než je déšť smaže do nepoznatelna. Věděl jsem, že Moldawa nemá tak docela pravdu. Má věrnost jí nikdy úplně nepatřila. Nevěděla, co se stalo. Nevěděla, že jsem nezradil ji. Zradil jsem někoho jiného. Svého pána, svého velitele. Zrada je dvojsečná zbraň.
Stále se dívala tam, kde tušila mé oči. A já jí nemohl uhnout pohledem. Ať už jsem zradil kohokoli, za svou zradu jsem zaplatil. Příliš jsem zaplatil. Dlouhé roky jsem stál v jabloňovém sadu, kam mě Moldawa přenesla a kam si chodila vychutnávat ticho. Mohla mě nechat samotného v lese, ale neudělala to. Vždycky jsem to z její strany považoval za svého druhu dík. Vždyť jsem to byl já, kdo jí potvrdil, že její kouzlo funguje.
Od té doby všichni, když přišli do Budče, museli u těla staré lípy přísahat. Přísahat věrnost a mlčenlivost. Věrnost škole a mlčenlivost v jejích tajemstvích. A našlo se dost těch, kteří sdíleli můj trest. V různých dobách na různých místech. Ale já stál pořád sám.
Ferridina jablůňka byla štíhlým proutkem, když mě k ní postavili. Rostla a rodila nádherně červená jablka, vůbec ne tak bledá jako byly její tváře. Pak strom zemřel. Postupně vymřel celý jabloňový sad, zapomnělo se na něj. Nikdo už nesází další jabloně. Mrtví spočívají jinde. Jen já tu zůstal jako němá připomínka minulosti a do větru si zpívám píseň beze slov a bez melodie. Příběh svého života. Píseň kamene...

* * * konec * * *

Komentáře

Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová

Sláva!

vyprávĕnou v kruhu kolem planoucího ohnĕ. Dĕti naslouchají se zatajeným dechem, starci souhlasnĕ pokyvují hlavou. Tak se vše za času jejich dĕdů odehrálo. Možná ten oheň hoří u paty štíhlého stojícího kamene...