Podivuhodné dobrodružství šneka Lumíra u hluboké studny

Když byl Lumír ještě malé šneče
zdálo se mu že se čas moc vleče.
Tak se rozhod se vší kuráží,
že se odvážného skutku odváží!

Vypravil se hezky polehoučku,
obhlédnout si studnu na paloučku.
Obcházel ji kolem dokola,
což i odvážného šneka udolá!

Pak ho v jedné chvíli napadlo,
použít ji jako zrcadlo.
Nahléd dovnitř ještě vesele,
neměl to však dělat přátelé!

Stačil ještě zvolat: „Proklatě!“
když v tom přepadly ho závratě.
Hladina se rychle blížila,
prudká rána dech mu srazila.

Do vody tak pěkně prudce žbluňk,
něco vedle udělalo: „Kuňk!“
Lumír ve své krásné ulitě
cítil se až skoro zabitě.

Náhle ale: Deus ex machina!
děj k lepšímu nám mířit začíná.
Plovací blány, žabí nožičky
a mezi nimi Lumír maličký.

A hop! A skok! A žbluňk! A plác!
Zachránil šneka žabák Bonifác.
A potom venku, ze všech sil,
žabák šnekovi strašně vyčinil.

Ať příště dává více pozoru,
a sám se naučí dostávat nahoru.
Stydlivě sklopil růžky šnek,
projevil žabákovi vděk.

Od toho dne pak spolu vždycky byli
přátelé – ztřeštěný šnek a žabák milý.