Smysl života

V údolí Zákolanského potoka se usadil na jaře, když ho zahnali od Budečské brány.
Vrať se až dokážeš svou magii propustit.
Od té doby zpustl a provází ho zoufalství.
Po deset generací nazpátek byli všichni členové rodiny kouzelníky!
Nenávistně se dívá do vlastních dlaní, zradily ho, nechtějí magii pustit ven.
Má v sobě moc, ale ta pořád ještě spí, jako by byl právě narozené dítě.
Nemůže to vydržet. S pevně zavřenýma očima se divoce roztočí jako by rukama rozháněl stíny minulosti.
Magii může uvolnit láska, zoufalství, potřeba i pouhá touha...
Na pavučině se chvějí poslední zbytky večerní bouřky.
Magie je nevyzpytatelná.
Nevšimne si, když mu z prstů vyklouzne první jiskřička kouzla.
První kouzlo o nás vypovídá nejvíc.
Kapka vody se zatřpytí a pavoučí vlákno náhle získá pevnější strukturu. Zafouká vítr.
Když se vítr opře do strun, rozezní je.
Strne. A pak se zcela vědomě pavučiny dotkne. Kapky vody běžící po vláknech. A pod jeho prsty se rodí melodie. A v melodii se okolní les plní naslouchajícím tichem.
Magie je jako voda, kam jednou najde cestu, odtud ji nevykážeš.
Už se na své ruce nedívá se záští. Jeho magie vytryskla do světa jako pramen.
Po měsících zoufalství se konečně dokáže usmát.
Otočí se k Budči a udělá první krok.
Vítr se znovu opře do proměněné pavučiny.
A on se zasměje. Tentokrát nahlas a melodicky.
Když pak vychází z lesa, má Budeč za zády, v ruce nástroj podobající se loutně a před sebou zbytek vlastního života.