DMD 2011

S písničkou jde všechno líp

Místo odhadl správně. Když ze zdi vytáhl pár nasucho naskládaných kamenů, vodou vymletá výduť tam byla. Oddechl si.
Zapotil se, když otvor rozšiřoval. Ale při práci si hvízdal. Spokojeně.
Chvíli odpočíval. Ještě nemohl použít kouzla, ani ve Spirálové chodbě. Vzdychl.
Hekl námahou, když se sehnul k zemi. Napadlo ho, že pro ruční zvedání břemen určitě existují předpisy. Zasmál se.
Zahladil poslední stopy.
“Proč bychom se netěšili...” vklouzlo mu na jazyk samovolně. Nevšiml si, že se k němu chodba přidala druhým hlasem, tiše a zlomyslně.
Bylo jisté, že tělo tu nikdo hledat nebude, ale zapomněl, že Chodba má vlastní pojetí spravedlnosti.

Sběratelská vášeň

Rande u Rotundy. Trochu tradice, trochu krutej žert.
V Budči rotunda není, na vnitřní straně ne.
Ale když se Nela soustředěně podívala, zahlídla odraz té z vnější strany.
Proto se tomu plácku říkalo takhle.
Poryv větru se prohnal křovím. Nela napnula oči.
Když se ve vzduchu ozval altový podtón, vítr skrz hranici profukoval maličkosti. Nela jich měla celou sbírku.
Z křoví se vykutálel klobouk.
Zvedla ho a chvíli přemýšlela kdo ho ve vnějším světě ztratil. Pak si ho nasadila na hlavu.
Na přednášce o bezpečnosti v magickém prostoru nedávala pozor.
Když si klobouk sundala, její oči nebyly tak docela její.

Romantická láska

Byl astronom. Roztomile roztržitý. Když se čas od času zapomněl v pohledu na nebe, mívala ve zvyku do něj šťouchnout a v žertu se ptát: „A neztratíš se mi mezi všemi těmi hvězdami?“
Pokaždé se na ni podíval, něžně se usmál a odpověděl: „Vesmír není dost nekonečný, abych odkudkoli nenašel cestu zpátky k tobě.“ Pak ji políbil.
Milovala ho.
Byli spolu právě rok a byl podzim. Odjel na konferenci do střední Evropy. Na letišti se rozloučili uspěchaným polibkem.
Nedostala žádné zprávy.
Týden se jí po něm stýskalo.
Po půl roce s hořkostí ukončila marné pátrání.
Někdy vesmír dost nekonečný je.

Klidný spánek

Kajetán byl vždycky tak trochu rebel. Nad věcí.
Ale už pár měsíců se pravidelně probouzel zpocený a vyděšený.
Nikdy se nenechal poutat konvencemi. Nenechal se poutat nikým a ničím.
Ale nepovědomý dívčí hlas v jeho snech ho děsil.
Kajetán věděl všechno o příčině a následku.
Ale tohle nechápal. Neměla odkud znít.
Pečlivě zametal stopy.
Když ho probudila noční můra, sáhl pod polštář.
Co se zabíjení týkalo, Kajetán magii nepreferoval. Vždycky toho žádala na oplátku příliš.
Když nahmatal povědomý tvar pistole, uklidnil se.
Všechno bylo v pořádku, dokud měl u sebe poslední výstřel.
Poslední. Speciální. Ten, který si schovával pro sebe.

Kajetánova zpověď

Nikdy jsem to nebral jako něco speciálního. Obyčejná práce.
Každý si musí nějakou zvolit.
Zaměstnání beru jako možnost přijímat výzvy, které bych jinak neobjevil. Je tolik lidí, kteří se sami nedokážou zbavit problémů. Pomáhám jim. Z tohohle úhlu bych mohl být svatý.
Mohl, kdybych si za pomoc nenechával platit.
Někteří se při platbě dokážou podívat tak, že se cítím jako laciná kurva.
A přitom je to jenom práce.
Pro takové si schovávám speciální zacházení.
Splním zakázku. Samozřejmě.
Pak si udělám radost.
Dám si záležet, aby mi viděli do očí, když je zabíjím.
I laciná kurva umí dodat svému životu lesk.

Dívčí tajemství

Nela byla skoro ideální spolubydlící. Občas uklidila. Nenechávala zbytky svačin za skříní. A za jednoho nudného deštivého večera naučila Bertu hrát kanastu. Rozuměly si.
Pak se to ze dne na den pokazilo.
Nela se nejdřív tvářila nepřítomně.
Pak zapomínala na školní povinnosti.
Svoje oblíbené karty (po dědečkovi, říkala vždycky s lehkým úsměvem) nechávala zapadat prachem.
Když se ve věštění konečně dostali k výkladu z Tarotů, Bertu hned napadlo: Karty jako karty.
Ukradla je Nele ze stolu a vyložila. Uprostřed vyšla pořádná kára.
Tomuhle se v dramatickém výkladu říká vysoký tmavý cizinec.
Takže v tom byl jenom chlap.
Berta si oddechla.

Hledač pravdy

Po tom posledním případu prostudoval asi tunu dokumentace. Taky vyšehradský pitevní protokoly deset let zpátky. A byl v tom systém. Jednoznačně.
Příčiny (pro kouzelníky dost netypické) se různily, ale souvislosti vysvítaly na povrch, když si člověk dal dost práce s jejich chápáním.
Fascinovalo to. Pojal různá podezření a nenechal si je pro sebe.
A všechna ta mravenčí práce se koncentrovala do jediného lživého titulku:
DALŠÍ OBĚŤ KRIMINALITY OBYČEJNÝCH!
Podepsáno: -sm- -rt-
Vztekle novinami uhodil o stůl a pak je rezignovaně hodil kamsi ke koši.
Mohl si za to sám. Co čekal, když souhlasil se spoluprací v rubrice: “Na pitevním stole”?

...lehko na bojišti

Tma v prázdném bytě. Kapičky potu na čele. Opatrný pohyb.
Je třeba vědět, kdy magii použít a kdy ne.
Vloupat se do bytu paranoidního slídila není zrovna nejjednodušší věc.
Jenže měl informace, které potřebovala. Asi by se nepodělil, kdyby jen tak přišla a požádala. Vysmál by se...
Opatrně klást nohu před nohu, precizně. Protáhnout se jedinou bezpečnou oblastí.
Teď to chce přesně směřované kouzlo...
Cvak. Místnost se zalila světlem.
Takže zase vedle. Vztekle praštila hůlkou o zem.
Pak hůlku zvedla. Obnovila kouzlo. Povzdechla si.
Až pojede na ostro, opravné pokusy nebudou.
Byl čas na zkoušku číslo 9.
Těžko na cvičišti...

Hříšníkova zpověď

Zhřešil jsem. A hřích je v prvopočátku všeho.
Jenže pak přišla. Láska. Horká. Spalující. Nepravděpodobná. Nevěděl jsem, co dělat. Minulost mě svazovala a já se od ní potřeboval odpoutat. Nemilosrdně odříznout. Ale nedokázal jsem to udělat sám.
Řešení se nabídlo víceméně samo. Odborná pomoc. Jednoduché a prosté. Fungovalo to. Gratuloval jsem si až do okamžiku, kdy jsem se na té opuštěné chodbě obrátil za zvukem svého jména.
Ty oči jsem poznal okamžitě, ale už nebylo kam utéct.
Za mé hříchy mi byl vyměřen trest. Nevím jestli přiměřený.
Cítím se tak trochu ukřivděně, zhřešil jsem z lásky, mohlo mi být odpuštěno.

Zabit.
Proč to potkalo právě mě?
Zabil mě. A pak šel a pečlivě odstranil veškeré stopy mé existence. Zabil mě na dvakrát.
Unikla mu jediná věc, klobouk, který se zakutálel do tmy, když jsem padal k zemi. Poslední stéblo. Toho jsem se chytil. Nevím jistě jak. Magie je vysvětlení hloupé a já byl vědec. Hlad po pomstě je vysvětlení ještě hloupější. Bohužel vysvětluje nejvíc.
Na každý pád, nejhorší ze svých hříchů jsem spáchal posmrtně.
Zabrat první hlavu, která se namanula. Taková věc je horší než vražda.
Hlad po pomstě. Byl jsem přesvědčen, že musím.
A takový hřích se odpustit nedá.

Návrat domů

Klíč cvakl v zámku. Úplně jako obvykle.
Dveře se otevřely. Úplně jako obvykle.
Podlaha vrzla, když vstoupil. Úplně jako obvykle.
Rozsvítil...
Něco bylo špatně. Věděl to, ačkoli se zdánlivě nic nezměnilo.
Rozhlédl se. Byt vypadal klidně a neškodně. Všechno na svém místě. Rozhlédl se ještě jednou.
Pak mu to došlo.
Byl pryč.
Chvíli nevěřícně zíral.
Byl pryč.
Zbylo jen prázdné místo.
Byl prostě pryč.
Ujelo mu pár vzteklých slz.
Byl pryč. To znamená zatracenej průser.
Jenže chlapi nepláčou. Setřel slzy.
Bylo třeba se smířit s realitou.
Někdo se sem vloupal a jeho počítač byl pryč.
Ten někdo si to odskáče.

Nelina zpověď

Proč sakra?
Neprovedla jsem nic, abych si tohle zasloužila.
Nedala jsem záminku. Nejsem nějaká zatracená princezna, která se musí smířit s nebezpečím už z titulu svýho titulu.
Jsem obyčejná holka. Lidi v okolí šeptaj, jak jsem se změnila. Hádaj, co za tím může bejt.
Nikdo si nevšim, že mě posedl. Že mě v mý vlastní hlavě vytlačil na okraj. Sebral řízení. On je já.
Nejsem mrtvá. Z okraje zornýho pole sleduju jak ničí můj život, kousek po kousku. Mýma vlastníma rukama. Já se jen dívám a nemůžu nic dělat.
Jsem živá, ale nedokážu ho/se zastavit.
Zemřít by bolelo míň.

Slídilova zpověď

Jsou kauzy, který začnou bejt osobní. Když se práce naveze do života, dopadne to tak vždycky.
Nejsem si sice jistej, jak na mě přišel, jsem při pátrání vždycky nenápadnej, ale jestli si myslel, že mě taková malá nepříjemnost zastaví, splet se.
Ukradený informace mě nerozhodily, o zálohování jsem slyšel už hodně dávno. Tak jsem si to prošel znova a rozhod se hrát vabank.
Bylo mi jasný, že je ten hajzl rozežranej a nenasytnej.
Nastrčil jsem mu jednoho svýho informátora a zadal zakázku. Past.
A tak ho dostanu, na vlastní pěst.
Protože zlikvidovat mě pro něj bude už moc kalorický sousto.

Společenská sezóna

Tá da da dá da dá!
Ozve se, když se přiblížíte ke zdi. Visí na ní plakát.
UDÁLOST SEZÓNY!
Řvavě rudé písmo. Vepíše se na vnitřní stranu očních víček.
LIBUŠIN JARNÍ PLES!
Poslední slovo sjelo při tisku o tři milimetry níž.
NEJVYBRANĚJŠÍ SPOLEČNOST!
Ale přijít může každý, kdo si zaplatí lístek, vstupné je drobným písmem připsáno pod čarou.
KATERING MÁ NA STAROSTI NEKTAR A AMBROZIE S.R.N.!
Záruka exkluzivity a malých porcí, jak je známo.
JEŠTĚ DLOUHO BUDETE VZPOMÍNAT!
Ruka se natáhne a strhne plakátek ze zdi. Na rtech vykvete zlomyslný úsměv.
ZARUČUJEME -BUDETE SE BAVIT!
…nebo možná ne.

V Popelčiných stopách

Myslela na něj dnem i nocí.
Patřil mezi elitu, nebyl její liga. Jak by mohla doufat, že se k němu dostane dost blízko?
Ale nakonec nepotřebovala ani kmotřičku sudičku, ten správný plán přišel sám.
Trochu se to podobalo přípravě k boji. Někde přidat barvu, jinde zdůraznit kontury. Použít parfém s předstihem, aby se vůně stihla rozvinout.
Vybrat správnou vůni je věda (a základ úspěchu).
Tak. Popelka může vyrazit na ples. Naposledy si před zrcadlem uhladit šaty. Zkontrolovat v kabelce připravený nůž.
Všechno vychází.
Zlomyslný úsměv na rtech a hořká vůně s mandlovým základem, tak typická pro magickou parfémovou směsku “Nepovšimnutelná”.

Krásná umění

“Ivan! Ivan! Ivan!”
Roztrhané cáry barevné mlhy pulzující kolem vznášející se megakapky pod stropem sálu.
“Na volno city ložené, na povrchu krychle světa...”
Ze stropu se sypalo mokré chmýří.
“...sbírá.”
Cvrlikání. Kapka se otřásá.
“S košíkem kolegům v utrpení...”
Trilky. Stihne se vyjasnit.
“...v obrtlíku ukazuje cestu.”
Skrz kapku dramaticky proletí žalud.
“K očištění!”
Kouzla se uvolní a kapka padá...
Kajetán zamrká. Sprška dopadla před něj a on si až teď všimá, že před ním stojí velice mokrá dívka. Tváří se rozladěně a když ucítí jeho pohled zeptá se: “Taky si myslíte, že přednášet na plesech moderní poezii je pitomost?”

Pozorování

Džungle. Kořist zavětří. Dobře ví, jak je důležité vědět, odkud vítr vane. Zatím je klid. Stádo se spokojeně pase.
Kořist mapuje okolí. Kudy utíkat. Kde bojovat. Kde se skrýt.
Očekávání. Zahlédne dravce. Stádo je klidné. Kořist znejistí. Dravec se podívá jejím směrem. Lov začal.
Přišel pozdě. Samozřejmě.
Vyčníval z davu. Rafinované krytí.
Pil jen vodu. S ledem a deštníčkem. Růžovým.
Společenská zábava proudila kolem. Začal mě znepokojovat jeho nedostatek zájmu o mě.
Nakonec jsme se setkali očima. Usmál se a pokynul sklenicí mým směrem. V té chvíli jsem si uvědomil, že metafora odvíjející se mi v hlavě je nepříjemně přesná.

Intermezzo

Budečské věže sní. O oblacích ubíhajících vysoko. O kořenech pronikajících hluboko. O lidech, kteří v nich prožívají životy. O síle, která je pozvedla. O architektovi. O otci věží.
Zatím se pod nimi trochu nespokojeně zavrtí Spirálová chodba. Věci jdou příliš pomalu. Je neklidná. Věže se ve spánku otřesou.
Nespočetné budečské věže. Každá z nich má svůj odraz ve vnějším světě. Každá z nich koření ve Spirálové chodbě. Ani ten, který jim první začal dávat tvar to netušil. Pokládal základní kameny tam, kde už dávno ležely.
Věže sní. Sní, dokud chodba neusoudí, že je čas některou z nich probudit.
Právě teď.

Dokonalý plán

To je ta rozmyšlená strategie.
Měli nenápadně zmizet. Spolu.
Stačilo by jen se ho dotknout ve správný okamžik. Jenže.
Voda smyla veškeré magické krytí. Náhle stála jak nahá, všem na očích.
Nejlepší plány vždycky naruší skutečnost.
Překvapeně se na ni díval. Soustředil se.
Nepodívala se mu do očí, protože její oči by mohl poznat. Touha po pomstě a odplatě se zamaskovat nedá.
Rozhodnutí padlo. Cenu za budoucí štěstí zaplatí on. Udělala ty tři kroky, které je dělily. Pomalu a klidně, aby neupoutávala pozornost a dotkla se jeho ruky.
Připravené kouzlo fungovalo. Popelka opustila ples i s trofejí, pro kterou přišla.

Čekání

Existují jednoduchá kouzla. Taková, kterými si snadno usušíte mokré šaty. Taková, která použijete sami na sebe. Taková, kterých si nikdo ani nevšimne.
Existují složitá kouzla. Taková, kterými někoho unesete proti jeho vůli. Taková, která použijete proti těm, kdo se jim brání. Taková, která před světem musíte maskovat.
Existují prostá kouzla, kterými lze snadno probudit někoho, kdo byl omráčen nečekaným průnikem skrz magickou bariéru.
Existují komplexní kouzla, která by těmi prostými mohla být nevhodně narušena.
A tak Nela trpělivě sedí a čeká, až se Kajetán probere. Nespěchá. Ví, že ho do jemné sítě složitých kouzel svázala tak hustě, že nemůže uniknout.

Čekání II.

Když chodil do školy, nikdy učení nepovažoval za ztrátu času.
Stopovací kouzla ke sledování tajnůstkářských spolužáků zvládl bravurně už ve třetím ročníku. Vylepšoval je, takže teď dokázal sledovat stopu z plesu až do Budče. I když na to nebyl připravený.
Když ještě chodil do školy, byl samotář.
Krycí kouzla vypiloval k dokonalosti v ročníku pátém. Pronikl tenkrát na tajnou schůzi Řádu šneka, ale protože ho tam nikdo neviděl, nikdo mu to nevěřil. A teď se skrýval prostým stáním u kamenné zdi.
Když už druhou hodinu čekal, až se Kajetán probere, zatoužil, aby se byl tenkrát ve škole učil taky trpělivosti.

Sladké probuzení

Věž, ve které čekali byla jednou z těch nemnoha ve třetím okruhu budečských hradeb. Opuštěná a tichá. Kajetán ji poznal podle vůně.
Kameny mají svou specifickou vůni, stejně jako problémy. Ten, ve kterém byl právě teď nevoněl obzvlášť vábně. Ale Kajetán si věřil, promýšlel strategii. Děvče, které pozoroval zpod přivřených víček, nevypadalo nebezpečně.
Nechápal, neznal, její motivaci, ale nebál se jí. Možná měl.
Asi se příliš nápadně pohnul, protože dívka se k němu pomalu obrátila. Soustředěně se mu podívala přímo do očí. A pak se hlasem, který slýchával ve snech zeptala: „Poznáváš mě?“
V té chvíli se začal doopravdy bát.

Těžké sny

Neexistují tam přímé cesty.
Na stropě kondenzuje vlhkost. S typickou zlomyslností dopadne slizká kapka přímo za krk. Muž je kouzlem svázaný tak dobře, že se nemůže ani otřást odporem.
Má svérázný smysl pro humor.
Ostrá křídla vlaštovek bičující tváře v náhlém uragánu. Bolest. Příliš málo strachu. Příliš odhodlání.
Vstupujete na vlastní nebezpečí.
“Pojď,” šepot ženského hlasu se mnohonásobně odráží od kleneb a strhává duši do nicoty. Cítí její zatínající se prsty. Cítí nenávist.
Ať překračujete kterýkoli z prahů překračujete, vězte, že skrz procházíte jen sami za sebe.
Pozorovatel se drží o pár kroků dál. Neví, že zabředává někam, kam vstupovat nechtěl. Teď! Překročil hranici. Už se nemůže vrátit. Ne nezměněn. Jemná přediva kouzel se začínají uvolňovat.
Znát Spirálovou chodbu znamená držet se od ní dál.
Chtěl by varovat, ale nemůže vyloudit žádný zvuk. Svázaný muž se vytrhne moci kouzel a srazí ženu na kamennou podlahu.
Takže?
Pozorovatel zapomíná na krytí a automaticky se jí vrhá na pomoc. Zmatek. Zeleně se zableskne...
“Sedmikrásky... hromadu sedmikrásek,” zalapá po dechu student vytržený z transu.
“Ano, správná odpověď,” přitaká podezřívavě učitel, “Chodba toho roku skutečně zaplavila hlavní nádvoří sedmikráskami.” Pokračuje ve výkladu.
Student se třese v zimnici. Doufá, že to byl jen těžký sen.

Váhání

Dívá se na ty dva. Ví, že ve Spirálové chodbě není na kouzla spolehnutí. Svázal je tím, co měl při ruce.
Tvář pisálka, na kterého má náhodou zakázku je zkřivená. Snad obavou. Kajetán je připraven položit mu pár nezbytných otázek a pak se ho beodkladně zbavit.
Jenže je tu ještě dívka v jejíž tváři poznal už jednou mrtvé oči. Ví.
Její/jeho tvář je nevýrazná. Čeká.
Od ní/něj nepotřebuje slyšet nic. Všechno mu došlo, když promluvila/promluvil. Pomsta a přenos mysli. Jak prosté.
Jenže překvapeně zjišťuje, že ji/ho nechce, nedokáže, znovu zabít.
Soucit? Výčitky svědomí?
Jeho terra incognita...

Výzvy a otázky

Jako zvedající se vítr se Chodbou rozzvučel altový tón.
“Co to má být? Výzva k tanci?” vyštěkl Kajetán do prostoru. Tón zesílil.
“Zatraceně,” zasyčel Kajetán a sklopil oči.
“Jsme to ale společnost. Pisálek, co se vrhá do nebezpečí, aby chyt pitomýho sólokapra, ale není dost chytrej, aby se z něj zas dostal. Vůbec nic nechápeš, hlupáku.
Malá holka s hlavou plnou pitomýho mrtvýho chlapa, kterej si myslel, že dokáže ještě jednou změnit tělo. Myslíš si, že by tě můj život bavil?
A vrah, co zjistil, že mu poprvé dělá problémy zabít.
Pokřivený morální profily...
Co za příšery sakra jsme?”
“Lidé.”

Rozhovor

“Lidé,” zopakovala, “docela obyčejní lidé.”
Obrátil se k ní.
“I když ti moc nad životy druhých dávala pocit boha,” ušklíbla se. Nesnažila se zbavit pout. Byla nepřirozeně klidná.
“Nikdy jsem si o sobě nemyslel, že jsem bůh.”
“Snažíš se sám sebe přesvědčit,” podívala se mu přímo do očí, “ale lidi jako ty jsou vždycky sami sobě bohy.”
Sklopil pohled.
“V tom případě jsem sám sebe opustil.”
Znovu zvedl hlavu.
“Ale kde byla cesta k opuštění, bude i cesta k návratu. Magii má Chodba pod kontrolou,” pousmál se, “ale naštěstí na magii nejsem závislý.”
Podíval se na Nelu a vytáhl pistoli.

Kajetánova zpověď II.

Všechno jde do kelu.
Jak přesně můžou blbý čtyři slova vystihnout situaci.
V těch kouzlech, co na mě ta holka vložila, bylo víc než pouta. Ona se tváří tak klidně. Oprava. Ten z vnitřku její hlavy se tváří klidně. Ona se asi choulí v koutku a pláče. Protože jí to muselo dojít. Ten z vnitřku její hlavy chce mužský tělo. Moje tělo. Nejenom z pomsty. Ona nemá šanci přežít, až ji bude opouštět.
Jenže, ať má jakýkoli plán, existuje jistá cesta jak ho překazit...
Pokřiveně se usmál a přiložil si hlaveň pod bradu.
“Ne!” vykřikla Nela v dvojhlasém výbuchu emocí.

Slídilova zpověď II.

Tohle je typický. Nikdo si mě nevšímá. Jsem jen do počtu.
Svázaný ruce jsou strašně nepohodlný. Nemůžu se s nima poškrábat na nose. A že mě kurevsky svědí.
Zatím se hlavní záporák vykecává. Nějaký patetický blablabla, který nikoho nezajímá. To už si sakra nemůžou vymyslet nějaký nový klišé?
Nevšímá si. A sice si mě možná před tím, než začal plnit zakázku, proklep, ale jedna věc mu očividně nedošla.
Moje máma byla obyčejná. Donutila mě chodit do skautu. O uzlech vím všechno.
Á, melodramatický gesto, to tu fakt chybělo.
Tak. Pouta dole.
Nevšímavost je nejhorší hřích.
Je na čase ho ztrestat.

Čára přes rozpočet

“Co chceš dělat?” chytil ji za ruku, v níž držela lahvičku s fialovou náplní.
Pokrčila rameny a vytáhla zátku. Chodbou se rozlila typická vůně Pavlovova Patentovaného Pravdomluvu. Svázaný Kajetán se rozchechtal.
“Takže proto jsme se táhli až sem. K tělu. Chceš to udělat šetrně.”
“Chci ti jenom položit otázku,” zamračila se Nela.
“Odpověď můžeš dostat okamžitě. Nezabil jsem tě žádnou magií. V Budči bych si netroufl, i kdybych magií používal k těmhle účelům. Je příliš snadno vystopovatelná.”
“Ale...”
“Plány padly,” zašklebil se, “když smrt nezpůsobila magie, tak ty tanečky s vracením k životu mnohem víc bolí. Máš na to žaludek?”

Intermezzo II.

Rektor se skloní k nejspodnější polici v knihovně a lupne mu při tom v zádech. Zakleje.
Profesor zaškrábá nehtem o tabuli a třída se otřese.
Záškolák se opatrně krade kolem hradeb.
Vlaštovky létají.
Budeč všední. Budeč každodenní.
Dlouhá staletí se potácí po vlnách času a prostoru. Jako loď.
Tolik bylo těch, kteří říkali, jsi blázen, kouzla neexistují. Netušili, kolik takových bláznů kolem chodí. Netušili, že se shlukují.
Budeč. Prastará a nejnovější model zároveň.
Kdo kormidluje? Kdo řídí? Kdo je zodpovědný za její směr?
Ve spirálové chodbě sedí tři lidé. Chodba se na ně soustředí. Právě teď. A Budeč neznatelně zakolísá.

Nelina zpověď II.

Než si se mnou poprvé promluvil, uvařil si šálek čaje. Silného. Černého. Velice pečlivě.
Zadíval se soustředěně na jeho hladinu a začal mluvit. Než skončil, čaj vystydl.
Vysvětloval. Svoji minulost, své viny, své plány.
Omlouval se mi. Mým vlastním hlasem.
Nemohla jsem odpovědět, ale uvěřila jsem mu. Nakonec.
Chtěl jen získat odpovídající tělo, tělo svého vraha. Nechtěl mi při tom ublížit.
Připadalo mi to poeticky spravedlivé. Ve skutečnosti... Fandila jsem mu, i když mi tolik ublížil.
Jenže se ukázalo, že to nebude fungovat.
Teď čekám.
On se rozhoduje, který z nás dvou zemře.
Ten studený čaj byl hořký a přelouhovaný.

Vždycky vede cesta

Poslední kámen. Mrtvola spadne na podlahu s podivným žbleptavým zvukem.
“Mělo by to fungovat,” řekne nejistě novinář hledící na rozkládající se tělo. Kameny vytažené ze zdi seskládá do provizorního oltáře.
“Měli bysme ho... tě, sem položit.”
Nela kývne. Bez rozpaků uchopí mrtvolu.
Kajetán se otřese. Když novinář před hodinou prohlásil, že návod na řešení existuje, nechtěl uvěřit. Teď by byl rád, kdyby řešení neexistovalo, protože se mu hnusí.
“Všechno připraveno,” Nela se narovná, “Zbývá jen návod.” Vyčkávavě se zahledí na novináře.
“Mám,” zabručí, “někde tady,” a vytáhne z kapsy ožvýkaný poznámkový blok, “když jsem sbíral informace o nemrtvých na Haiti...”

Mezitím na plese

Od ucha k uchu koulí se koulí elegantní drb!
Fakt?
Fakt!
Drb blahobytný ve své kulatosti
zabalený do elegantních slov
jak do pláště podšitého kožešinou.
Na plese se tančí.
Á dva tři. Á dva tři.
Vypustit drb je jako tančit mezi vejci.
Slon v porcelánu našlapuje nesmírně opatrně.
Má svoje instrukce.
Pojistka.
Zaobluje dojmy správným směrem.
Šíří se podezření.
Sem. Tam.
Vypusťte ohaře!
Po kulatých stopách ať
se kulatě ženou.
Slon se může dívat zpoza rohu.
Úkol splnil.
Dostane hrst banyánových semínek.
Která rozkutálí.
Protože je neudrží v ústech.
Stejně jako drb, který vypustil
Je to fakt!
Kajetán je vrah.

Před koncem

Kouzlo se silným brněním a jiskřením prošlo skrz tělo. Svaly se napnuly v křeči. Vítězství!
Novinář fascinovaně zíral a představoval si reportáž, kterou napíše.
Kajetán se otřásal odporem a strachem. Komentovat nemohl, dali mu roubík.
Nela, teď už jenom Nela, se zhroutila u právě se probravší zombie fascinované situací.
“Teď se můžu přesunout do tebe,” obrátila se zombie s křivým úsměvem ke Kajetánovi. V třesu bylo mnohem víc strachu.
“Teď...”
“Ani hnout!” ozvalo se z obou konců chodby. Dvě skupiny bystrozorů. “Jste zatčeni, všechno co řeknete bude použito proti vám.”
Toho, který jí chtěl svázat ruce za zády, Nela pozvracela.

Konec

Všechno bylo stejné.
Nela se prsty nesměle dotýkala drsné lipové kůry. Kotva ke skutečnosti. Potřebovala ji.
Vyšetřování skončilo.
Vrátila se.
Jediná bez trestu, protože podle všech měřítek na ničem nenesla vinu.
Novinář vyfasoval pokutu. A zákaz o tom cokoli napsat.
Zombie k nelibosti spoluvězňů hnila v jedné z Vyšehradských kobek.
Kajetána pohltily Boubínské kořeny.
Noční můra skončila.
Lipová kůra pod konečky prstů.
Všechno bylo stejné.
Nela zaklonila hlavu. Obloha byla modrá. Zelené listí se odráželo na jejím pozadí. Svět byl tak nádherný a krásný.
Všechno bylo stejné.
To jen ona se změnila.
Neumřela.
A tak bude žít dál.

A konec.