O kruhu a o spirále

Budečská škola magie. Místo, kde se země pod povrchem stáčí do spirály. Spirála je magický tvar, magičtější než nekonečný kruh. Kruh je pořád jenom kruh, jeho síla je v neměnnosti. Spirála naproti tomu sílí nebo slábne, svazuje či propouští. Spirála se mění.

Rok čtyřstý osmý. Je krásný den a Moldawa, nejmocnější z budečských čarodějek, stojí na nejsevernějším místě obranného valu a sleduje jak k Budči klouzavým letem míří drak.

Moldawa má jasný pohled, černé vlasy, bílé roucho a nákrčník vytepaný z rudého kovu. V sepnutých dlaních opatrně drží vlaštovku.

Drak je mohutnější než draci bývají. Kůže jako šupinaté brnění potřísněná zaschlými krvavými skvrnami. Oči – jen úzká štěrbina skrytá za víčky. Nozdry plné kouře. Ohnivý drak vyslaný proti ohnivé čarodějce. Čišící síla. Nezkrocený živel.

Vlaštovka je malá. Malá a zcela podobná kterékoli z ostatních budečských vlaštovek. Zaměnitelná. Nemá strach.

Moldawa – vlaštovka – drak. Ve vteřině se ocitají v jedné přímce a Moldawa zvedá ruce. Vlaštovka ladně vyklouzne z jejích prstů a letí draku v ústrety.

Centrem Budečské školy je kruh. Sama Moldawa kdysi vymezila jeho hranice. Kruh je jednoduchý. Stálý. Dělí svět. Je těžší ho narušit. Je nezávislý a jako takový nikdy nevyužije veškerý potenciál svého kouzelníka. Spirála je zákeřná, může uklouznout, nabrat špatný směr. Ale tomu, kdo ovládne spirálu, se otevřou netušené možnosti. Nejmocnější kouzelníci světa používají spirálu. Budečští kouzelníci.

Rok devítistý čtyřicátý prvý. Říkají mu Šilhavý Janek, pro ten jedinkrát potlučený prst. Ale už si zvykl, člověk si zvykne na všechno. A nahoře na lešení, kde má nad sebou jenom oblohu a pod rukama opracovaný kámen, to vlastně vůbec není důležité.

Otře si pot z čela. Do kamene uzavírajícího klenební pas je vsazeno devět úlomků rudého kamene. Jeden po druhém zazáří jak k nim přicházejí slova zaříkání. Na černé a bílé podlaze pod podpůrnou dřevěnou konstrukcí stojí osamělá postava. Když dokončí kouzlo, pomalu zvedne hlavu a usměje se. Janek se otřese a rychle odvrátí pohled.

Tomu muži dole říkají Malý Vašík a on je na to pyšný. Není mu ještě ani dvacet let a tolik se toho o něm vypráví. Po jeho narození prý souhvězdí šneka krvavě zářilo na severní obloze celých devět dní.

Není mu ani dvacet let a aby se stal budečským představeným neváhal zabít. Každý, kdo zabije se změní. On zabil jediným slovem a pak nechal Drahomířino tělo pohltit zemí. A zůstal stejný. V jeho pohledu plane síla.

Janek strnule zírá nad severní obzor. Jen proto, aby nemusel snášet přímou sílu toho pohledu. Bojí se, stejně jako všichni ostatní.

A náhle, jako když se slunce vyloupne z mraků, objeví se na modré obloze silueta. Janek zamrká a zprvu nezřetelný obrys se zostří. K Budči se blíží drak. V očích šílenství a v nozdrách oheň. Jankův poplašný výkřik zamrzne v hrdle, když jeho pozornost upoutá drobná tečka mezi dračími křídly. Každý, kdo pobývá v Budči delší čas, se je naučí rozpoznávat. Vlaštovky.

Chvíli mu trvá než pochopí, ale pak rozevře oči doširoka. Statečná vlaštovka a drak, který se podřizuje směru jejích křídel, i když i z jeho pohledu plane síla. A stejně náhle, jako se ti dva objevili, zmizí. Znamení.

Nikdo nestihl vyvolat poplach a Janka napadá, že je možná ani nikdo jiný neviděl, že to bylo znamení určené právě jemu. Že právě on musí poslechnout a naplnit jeho poselství. V očích mu svitne odhodlání. Jakoby mimochodem mu z prstů vyklouzne kladívko. Někdo vykřikne varování a vražedný nástroj dopadne těsně vedle svého cíle. Tak trochu překvapivě se tříští o kamennou podlahu a, když přijde záblesk v těch děsivých očích, Janek ví, že zemře. Ví to tak jistě jako to, že malá vlaštovka vítězící nad ohnivým drakem byla jen přelud. Mámení seslané některým z jeho konkurentů. Probuzená odvaha k boji s netvorem nestačila. Někdy odvaha prostě nestačí.

Souhvězdí šneka se na obloze ukazuje pouze, rodí-li se dítě, jež svými činy do historie nejproslulejší magické školy zasáhne a osud její změní. Říká se, že kdo jej vyhlíží už od časného soumraku může podle pořadí rozsvěcejících se hvězd určit roli, jakou to dítě bude hrát. Říká se, že kníže Václav zahlédl směr, kterým se ulita rozvinula toho dne, kdy se narodil jeho syn. A říká se, že právě proto vyhnal svou ženu, i s právě narozeným Vašíkem, z Čech.

Život je jako kruh, stále se vracíme na stejná místa. I Vašík se vrátil.

Byl to právě Malý Vašík, kdo svázal centrální Budečský kruh do spirály trojího čtvercového opevnění. Byl to on, kdo Budeč spirálou vytrhl z našeho světa a skryl ji zrakům nezasvěcených. A taková je moc spirály. Její ochrana vteřinu po vteřině sílí. Vašík spirálou svázal kruh a zešílel.

Rok čtrnáctistý sedmdesátý čtvrtý. Prokop Kostka z Postupic, toho času Budečský představený, rozvážně stoupá na vrchol Vašíkovy věže. Komnatu pravdy a lži odemkne obyčejným železným klíčem. A možná to není tak úplně obyčejný klíč, protože dveře se otevřou a Prokop stojí na prahu a trochu nejistě se dívá na podlahu složenou z černých a bílých kamenů. Pak vstoupí.

Bílá nutí k pravdě, černá ke lži a šlapat na spáry je nebezpečné. Prokop si vybere jednu z bílých dlaždic a postaví se na ni tak, aby mohl vyhlížet z jednoho ze severních oken. A čeká. Čeká na znamení.

Povinnost. Budečský představený má za povinnost provádět školu úskalími svého času. A proto tu právě v tuhle chvíli Prokop stojí a čeká. Protože se nedokážou rozhodnout koho má Budeč podpořit ve sporu o český trůn. Protože chtěl prosadit svůj názor. Protože Oni s ním nesouhlasili. Protože chtěli, aby přinesl znamení.

A jemu se nechce bdít celý den a celou noc. A marnost jímá jeho duši. Tehdy je zahlédne. Drak a vlaštovka. Letí v souladu, ale nevšímají si jeden druhého. Nejsou pro sebe důležití. Oba vnímají jen svou vlastní cestu. Jen svá vlastní křídla. Lhostejnost. Znamení.

Ještě chvíli se blíží a pak zmizí do nebytí. Prokop si sám pro sebe pokrčí rameny. Získal znamení, nezbytně pravdivé znamení. Znamení, které zavře ústa pochybnostem. Nevměšovat se. Neovlivňovat. Nezajímat se.

Když opouští Komnatu pravdy a lži, pečlivě za sebou zamkne. Ozuby zapadajícího zámku klapnou. Prokop Kostka z Postupic, toho času Budečský představený, rozvážně sestupuje do nižších pater školy. Jak snadné je nalézt ve znamení ten význam, který nalézt chceme.

Kruh izoluje. Spirála zmnožuje hranici. Přechod hranice vždycky něco stojí. A tak hranice pouhou svou existencí stvoří důvod proč zůstat za ní. A k tomu, co je venku, zaujmout lhostejné stanovisko.

Od chvíle, kdy se Budečská škola schovala našemu světu, kdy zůstala spojena jen nemnoha tenkými nitkami, kdy kouzelníci začali pálit mosty málem dřív než byly vybudovány, od té chvíle se čím dál víc vzdalovali obyčejným lidem. Jen pryč od nich, od jejich malicherných problémů, od jejich bolestí a válek. Blíž k magii. Blíž ke svým vlastním bolestem. Blíž ke svým vlastním válkám. Lhostejnost.

Rok dvoutisící sedmý. Nad střechou Vašíkovi věže se rozléhá veselý dívčí smích. Je to až nepatřičné. A ona má vlasy svázané žlutou stužkou, jmenuje se Lenka a patří do kruhu jestřábů. Snad proto se nebojí výšek a klidně sedí na severní římse.

On se jmenuje Libor a raději by s ní byl někde jinde a dělal něco úplně jiného, ale slíbil jí, že jí pomůže s přípravou na zkoušku z historie a sliby se mají plnit. Takže teď ukáže mírně na severovýchod a ve chvíli kdy Lenka zjistí na co ukazuje, spustí.

-Vlčí brána vybudovaná v rámci třetí linie vašíkovského opevnění na konci desátého století. Též zvaná brána Nic není samozřejmé. Vyústění budečské lipové aleje...

-Vašík? přeruší ji tázavým tónem.

-Malý Vašík vlastním jménem Věnceslav, jediný a nikdy neuznaný syn knížete Václava. Budečský představený mezi lety 941 a 1041. A přestaň mi dávat tak jednoduché otázky.

-Drak...

-Drak je pro dnešní Budeč především symbol. Poslední dračí útok se odehrál...

-Tam! přeruší ji rozrušeně a ukáže k severu. Nad třetí hradební linií se na roztažených křídlech nese drak.

Libor sáhne do kapsy a vytáhne zbytek lipových semínek. Vždycky nějaká nosí. Jsou nedocenitelná pro odhalování skutečnosti. V Budči se vždycky hodí. Foukne je skrze zaříkání a ona se rozletí doširoka. A i když se Libor dívá skrze ně, drak pokračuje ve svém letu.

Pak přijde poryv větru a v tu chvíli se zpoza dračích křídel vynoří vlaštovka. Když se lipová semínka dotknou jejích křídel, oba zmizí.

-Co to bylo?

-Přelud? Nepodařené kouzlo? Vždyť jsme na Budči. Tady se přece může stát cokoli.

Lenka pokrčí rameny a usměje se. Moderní svět, už ani kouzelníci nehledají znamení.

Spirála. Kruh.

Ostrá linie křídel prořezává vzduch. Vlaštovka letící vstříc dračím spárům. Poryv větru. Moldawa zakolísá. Levé koleno se podlomí. Vzpřímí se téměř okamžitě, ale ve spirále je chyba. Do spirály se vetřel kruh.

Moldawa se zhluboka nadechne. Z dračích nozder vytryskne tenký proužek dýmu a pak plamen. Plamen, který jako by měl svou vlastní vůli. Nerozběhne se do šíře jak se dračí plameny zhusta rozbíhají. Soustředí se do jediného bodu. Moldawina hlava vzplane.

Znamení.

Je rok stý dvacátý pátý před naším letopočtem. Když se na pozadí temnící oblohy objeví dračí silueta, nikdo se nezděsí, nikdo si nevšimne. Jen jedny oči šílené strachem, a ty vše považují za přelud. Ve chvíli, kdy drak zmizí se ozve podivný tříštivý zvuk, znamení. Na ten povel se ostří zaryje do bledé kůže. Magii se vždycky přinášely oběti.

Příslib.

Je rok šestistý padesátý osmý před naším letopočtem. Lesní ticho je zcela zaujato samo sebou. Nevšímá si oblohy. Ozve se ostré cvaknutí klíče v zámku. A to, co už mnoho let spalo pod lipovými kořeny stočeno do spirály, se pomalu začíná znovu probouzet. A kolem není nic než lesní ticho a přesto se to něco rozhodne čekat. Země nemá oči, ale ten kovový zvuk, zvláštní zvuk, jí říká, že něco přijde. Probuzená magie čeká.

Budoucnost.

Je rok jedenáctistý devadesátý prvý před naším letopočtem. Objeví se znovu. Ale teď a tady není tak zvláštní, není tak výjimečný a právě teď se nikdo nedívá jeho směrem. Z vlaštovčího křídla nepozorováno sklouzne lipové semínko. Dopadne na zem a až nastane čas, začne klíčit. Magie. I její tradice musely odněkud povstat.

To je znamení, nezdařené kouzlo, spirála ztrácející se v čase.

Moldawa stále stojí na stejném místě. Oheň sežehl její vlasy, její šaty, její krásu. Ale ona stále pevně stojí a vlaštovčí křídla řežou vzduch. Dokončí zaklínadlo. A pak, drak zmizí i s vlaštovkou, která svým letem uzavřela kouzlo. Ale spirálu oslabil kruh. A Moldawa v sobě cítí tíhu všech minulých i budoucích návratů. Falešná znamení. Přísliby budoucnosti. Návraty do věčnosti. Vlaštovka a drak.

Krásný den. V jediném okamžiku. Navždy.