Slavný soud

Mladičká kněžna si odhrnula z čela list z bělostného vínku a spolu s ním i pot. Zhluboka se nadechla a přinutila se poslouchat. To, že máte pověst spravedlivé vládkyně, může být někdy pořádná nevýhoda.

„A o tomhle nikdo operu nenapíše,“ poznamenala v duchu a představila si samu sebe na osvětlených prknech, jak vysokým hlasem vyzpěvuje: „Ó, věz, lide, tento muž přišel o kus lesa při požáru, který vzešel od jiskry z hořícího domu je souseda. Teď chce po ubožákovi, který přišel o veškeré statky, náhradu škody! (Pak by následovaly nějaké ty fanfáry.) Ó, vězte, VĚZTE, kam jsem ho jen poslala! (A sbor jásavou písní oslavuje moudrost své vládkyně.)“ Kněžna se pokusila nenápadně si poposednout, pokud možno tak, aby se nezhroutila bolestí. Zoufalým zrakem přelétla po řadě znesvářených poddaných, kterých snad neubývalo. A to tu byla od rána.

„Už nikdy nebudu držet soud během prvních tří dnů krvácení. NIKDY!“ předsevzala si.

Kazi se vedle ní pokusila zamaskovat zívnutí. Teta se nejspíš dovolávala všech bohů, kteří by mohli být ochotní naslouchat. Zvlášť těch, kteří disponovali blesky, kdyby snad náhodou hledali cvičný terč... Možná už se tou dobou hotovila k tomu, že sama tuto oběť podstoupí a trápení své skončí. „Tento lid,“ pomyslela si kněžna po vynesení rozsudku a odeznění všeobecného jásotu, „ se až moc rád hádá. Sotva se tu usadili, začali se hašteřit, čí je mléko a strdí.“ A slovo „absurdní“ mělo získat svou zaslouženou pozici ve slovní zásobě až za několik set let.

Promnula si oči a zkrabatila bílé čelo, když naslouchala další roztržce. Úspěšně přitom zapudila záchvat věšteckého ducha, který jí hodlal předvést přehled největších soudních případů budoucnosti. Byla si jistá, že by jí to na náladě nepřidalo. Zamyslela se a rozhodla, že pole a meze náleží tomu mladšímu. Jásot družiny utichl, protože žalobce zlostně vykročil ze svého místa a stanul před kněžnou. Soptil a prskal. Třikrát zabušil holí o zem. Zaklel a nasupeně spustil. „Tak takhle je to. Co byste chtěli, když soudí ženská! Má dlouhé vlasy, rozum krátký!“ Shromážděným lidem proběhl pobouřený šum. Libuše stiskla zuby. Byl to dlouhý den. Kazi vedle ní nepřirozeně ztuhla. Teta zašeptala: „Myslím, že dostane záchvat. Už slintá.“ Muž dál vykřikoval své názory: „Ať si hledí jehly a přadena, ale ať nesoudí!“ „Skvělé,“ řekla si mladá kněžna, „toliko k trpělivosti a snahám o pochopení. On by chtěl železnou pěst... Mně snad praskne břicho!“ Zatnula pěsti a zadívala se na špičky opánků. „Hanba mužům!“ zvedal muž pěsti. „Hanba náááúm...“ Kněžna vyděšeně vzhlédla. Muž ležel tváří na zemi a ze zad mu trčel oštěp. Za mrtvolou stála pobouřená Vlasta. Byl to opravdu dlouhý den.

Slunce pomalu zapadalo. Vlasta v rámci trestu osobně pohřbívala zavražděného muže. Tři Krokovy dcery seděly v trávě v luzném háji. Libuše si tiskla ruce na břicho, Teta zamyšleně otrhávala okvětní plátky z kopretiny a Kazi sledovala mraky klouzající po obloze.

Teta nadhodila: „Po tomhle vystoupení bych málem zatoužila mít jednoho jen a jen pro sebe.“ „Ironie“ tehdy taky ještě v tomto kraji nebyla zavedeným pojmem, ale to neznamená, že nebyla hojně využívána v praxi.

Kazi se na ni podívala a odsekla: „Hele! Jako ty bys o tom něco věděla.“

„Vy už taky?“ zoufala si Libuše. Zatímco si sestry vyměňovaly názory, poněkud zrudla a zadívala se někam za lesy. Byl to dlouhý den a teď byl u konce. Za pár dní si vyjede na běloušovi a spraví si chuť.

Toť jedna z příhod, které se váží k slavnému královskému rodu Libušovců, jehož knížata a králové se po celá staletí vyhýbali jako čert kříži městu Olomouc. Libuše se prý o něm jednou zmínila v jednom nepříliš veselém a ne moc určitém proroctví.

Komentáře

Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová

Vítej v Budči :-)

Gracias!

Obrázek uživatele Rya

Chtěla bych si zajít na tu operu, až ji napíšeš celou!

Obrázek uživatele neviathiel

Jojo, Slavný soud můj oblíbený, ten tady nesměl chybět!