Záhady budečské architektury: Historie výzkumu spirálové chodby

Úvod
Spirálová chodba je i v rámci taji opředené Budečské školy výjimečným architektonickým dílem (či v této souvislosti snad spíše úkazem). Zprávy o její délce a umístění se rozcházejí. Až do čtrnáctého století byla považována za pouhou legendu, kterou protřelejší studenti strašili příliš zvědavé novice, avšak i po objevení a částečném zmapování chodby byla její existence utajována a často dokonce i popírána. Vědecké důkazy nezřídka mizely, odborné práce byly diskreditovány a klíčový spis Jáchyma z Budče Pojednání o chodbě spirálovitě zakroucené Budčí procházející byl nezřídka prohlašován za pochybný pamflet, falsifikát či dokonce za žert učence známého svým pochybným smyslem pro humor. Ve skutečnosti však od dob Jáchyma z Budče jen málokdo o existenci spirálové chodby pochyboval. Odvážnější studenti se dokonce čas od času pokusili proniknout do jejích útrob a zdá se více než pravděpodobné, že jejich snaha byla poměrně často korunována úspěchem. K definitivnímu potvrzení existence chodby a k jejímu systematickému vědeckému výzkumu došlo však až v první čtvrtině dvacátého století a to zejména zásluhou tehdejšího ředitele školy Tadeáše Kabty.

Předjáchymovské období
Jak však tato podivná chodba vypadá a proč po staletí vyvolávala tolik zájmu i obav? V Sepsání zkazek budečských z 9. století je zmiňován „tajemný prostor jež často osoby pohlcuje na místech podivných opět vyvrhává. [1]“ Zkazky dále hovoří o zvláštních psychických stavech, jež často postihovaly čaroděje, kteří vstoupili do prostoru chodby (respektive „kobek či sklepení nepovědomých“) a které často připomínaly takřka kvalit šamanského transu. Postižení slýchali tajemné hlasy, často vídali ohnivé nápisy na stěnách a v jednom extrémním případě prý došlo i k setkání s chórem slunéček sedmitečných zpívajícím Hospodine, pomiluj ny [2](zde však Doubrava vyjadřuje jisté pochybnosti o pravdivosti svědectví, postarší čaroděj měl prý „oči krhavé a dech po medovině páchnoucí“). I z ostatních předjáchymovských pramenů (bibliografie viz [3]) vyplývá, že po staletí děsil otrlé budečské mágy tajemný a nezmapovatelný prostor, který v nepravidelných intervalech pohlcoval náhodné kolemjdoucí a pravděpodobně se již tehdy pokoušel komunikovat.

Jáchym z Budče
Mýtická povaha spirálové chodby i různorodost a nespolehlivost zaznamenaných svědectví dlouho vylučovaly důslednější vědecké zkoumání tohoto jevu. Navíc ve středověké Budči byla záhadám prokazována spíše úcta než zájem. Avšak podobný přístup byl naprosto cizí zvídavé mysli Jáchyma z Budče. Je sice pravdou, že podle Stručné historie Řádu šneka od Jakuba Hrnčíře [4] bylo prvotním impulsem tak řečené Zlomové Libušino proroctví [5] a následná výprava Filipa de Moley do hlubin chodby (jeho údajně neobyčejně dramatický popis této cesty se bohužel do našich dob nezachoval). Avšak Jáchymovo Pojednání je spisem pečlivým detailním a co je nejdůležitější i striktně racionálním a oproštěným od nánosu legendárních a polopravdivých informací. Mnohé z jeho závěrů nebyly dosud vyvráceny. Na první pohled triviální je jeho zjištění, že onen Doubravin „tajemný prostor“ je ve skutečnosti chodba a že tato chodba má zhruba tvar kopírují šnečí ulitu (tedy tvar spirály). Povšiml si i souvislosti mezi tvarem chodby a tvarem - pro Budeč tak podstatného - souhvězdí šneka. Nejen to. Jáchym z Budče vyslovil i odvážnou (a podle dnešního stavu výzkumu i pravdivou) hypotézu, že chodba je ve skutečnosti živou bytostí. Tvrdil, že chodba se pokouší komunikovat a přiřknul jí značně zlovolnou povahu [6]. Zde narážíme na nejzjevnější nedostatek Jáchymovy práce. Tento jinak nezaujatý vědec ve svém díle zcela vážně pochybuje doslova o morálních kvalitách chodby. Teprve v závěru Pojednání dochází k jakémusi smíření autora s chodbou a spis končí konstatováním, že „chodba tato jistě dopustila se na čarodějích mnohého bezpráví, avšak jsou to špatnosti souzené pouze lidským okem, jež často zamlženo jest přáním či bolestí srdce lidského.“[7]

Chodba a řád šnekistů
Nyní si dovolíme malou odbočku a zabrousíme do oblasti úzce svázané se spirálovou chodbou, totiž do historie řádu šneka. Jak již bylo zmíněno, řád byl založen v první čtvrtině 14. století. Tato událost byla předpovězena v tzv. Zlomovém Libušině proroctví. Kněžna zde předpokládala vznik „síly mocné, jež ochranou ruku nad lidem prostým držeti a černokněžníky zlotřilé potírati bude.“ [8] Je pravděpodobné, že v tomto případě se minimálně z části jedná o sebevyplňující proroctví, neboť tehdejší představená Budče Kristýna zvaná Sudička se s energií jí vlastní rozhodla, že proroctví se vztahuje na její dobu a založení řádu sama iniciovala. Právě v tomto momentě se stýká historie řádu s dějinami chodby. Dodnes není zcela jasné proč, ale zřejmě v důsledku výše zmíněné Filipovy objevné cesty do nitra chodby, se střed spirály stal svatyní řádu šnekistů. Je více než možné, že chodba sama řád ovlivňovala a minimálně v prvních fázích jeho existence byla považována za cosi jako externího člena.

Tadeáš Kabta
U osobnosti tohoto budečského ředitele a zároveň i významného bojovníka proti černé magii je třeba se zastavit. Sama historie jeho rodu je totiž spjata se spirálovou chodbou a s magickými stavbami všeobecně. Kabtové byli již ve starověké Mezopotámii známi pro svou neobyčejnou znalost stavební a architektonické magie. Jejich kouzla nesla punc dědičných znalostí, o které nebyli ochotni se dělit. Rudolf II. byl příznivcem nejen magie, ale i nových staveb. Povolal tedy do Čech (dle některých pramenů právě kvůli výzkumu spirálové chodby) až z daleké Persie Adarbahrama Kabtu. Údajně díky lásce k mladičké budečské čarodějce zde Kabta zůstal a založil českou větev slavného rodu. Jeho neméně slavný potomek obnovil – jak potvrzují nedávno odtajněné dokumenty z budečského archivu – Řád šneka a vytáhl do boje proti černé magii, která v té době krutě sužovala nejen čarodějnickou, ale v konečném důsledku i mudlovskou Evropu. Kabta nejen že obnovil řád, ale znovunastolil i jeho spojení se spirálovou chodbou. V roce 1946, krátce po porážce černokněžníka Grinevalda, dal pokyn (zřejmě po té, co získal souhlas samotného architektonického útvaru) k vědeckému zkoumání chodby. Výzkum byl samozřejmě prováděn v absolutním utajení a účastnili se ho pouze důvěryhodní a speciálně vyškolení čarodějové (podle některých pramenů se na jejich výběru podílela sama chodba). Vedením projektu byl pověřen mladý čaroděj a Kabtův osobní přítel Jakub Hrnčíř. Tato volba se však neukázala být šťastnou, neboť Hrnčíř byl až příliš fascinován Řádem šneka a tato skutečnost často deformovala výsledky jeho práce. Závěry tohoto výzkumu však již přesahují rozsah této spíše historické práce. Chodba sama, její osobní historie a její povaha budou popsány v některém z příštích článků.

1. Sádecký, 1963, s 108.
2. To, že tato píseň vznikla až o sto let později jen dokazuje, že chodba disponuje opravdu neobyčejnou magickou silou.
3. Hýl, 2050.
4. Hrnčíř, 1996, s. 45.
5. Libuše, 1821, proroctví 7.
6. Z Budče, 2003, s. 209.
7. Z Budče, 2003, s. 437.
8. Libuše, 1821, proroctví 7.

Literatura:
HÝL, Ambrosius. Spirálová chodba: prospektivní bibliografie. Budeč: Helix, 2050. 679 s. MSČK 0-170-99999-Λ.

HRNČÍŘ, Jakub. Stručná historie Řádu šneka. 5. vyd. Praha: Magicon, 1996. 278 s. MSČK 0-3479-6578-Σ.

LIBUŠE. Sebraná proroctví. Budeč: Helix, 1821. nestr.

SÁDECKÝ, Divoděj. Doubravino „Sepsání zkazek budečských“: komentované vydání. Praha: SNMK, 1963. 348 s.

Z BUDČE, Jáchym. Pojednání o chodbě spirálovitě zakroucené Budčí procházející. 33. vyd. Budeč: Helix, 2003. 455 s. Acta Historica. MSČK 0-170-65469-Ω.