Locus genii

Břetislav Sojka je uznávaný starožitník specializovaný na magické artefakty. Jednoho dne jeho zasloužený odpočinek naruší vpád neznámé mladé ženy, jež se prohlásí za soukromou vyšetřovatelku a vytasí se s neuvěřitelným obviněním.
Dáreček pro Arengil vzniklý v rámci Vánoční nadílky SOS.
Soundtrack.

Stahovací verzi naleznete zde
Locus genii epub
Locus genii mobi

Prosinec 1990
Takový jiskřivě bílý advent, kdy křupavý sníh podtrhává slavnostní předvánoční náladu přesně tak, jak to má být, se v Praze už dávno nepoštěstil.
V čarodějnické čtvrti důmyslně ukryté ve spleti uliček Starého Města tomu nebylo jinak. V mrazivém vzduchu se rozplývala vůně skořice a hřebíčku, pečených kaštanů a vanilkového cukroví. Proti tmavě modrému nebi se vznášely stovky zářivě barevných světélek a vítězily v soupeření s hvězdami. Vyzdobené obchody kolem náměstí přetékaly radostně vzrušenými zákazníky až do pozdního večera.
Pouze majitele krámku na rohu náměstí jako by se všeobecný shon netýkal. Roleta byla pevně stažená a štít nad vchodem s neobvykle lakonickým nápisem BŘETISLAV SOJKA – OBCHOD nezdobila žádná světla, borové větvičky, dokonce ani cesmína, která jinak nechyběla na žádných dveřích.
Uvnitř tajemného obchodu panovala taková tma, že se nedalo ani rozeznat, co se tam vlastně prodává. Tenký proužek světla pod vnitřními zavřenými dveřmi toho moc nenapověděl. Jeho slabý odraz na matně kovových ploškách a prachem téměř slepých zrcadlech jen zdůrazňoval chladně hranatou temnotu.
Byt majitele se nacházel v prvním patře. V obývacím pokoji však nebylo po nepřívětivé strohosti ani stopy, naopak, těžko si představit útulnější doupě.
Hřejivé plameny v krbu se spojily s měkkým světlem stojací lampy. Na těžkých pečlivě zatažených závěsech, starožitném nábytku i hřbetech knih se rovněž mihotaly stíny, ale hebké a protkané jiskřičkami zlatého prachu. V rohu tiše a překvapivě čistě hrál starý gramofon s obrovskou mosaznou troubou.
V širokém čalouněném křesle pod lampou si hověl starší pán v dlouhém tmavozeleném županu. Břetislav Sojka si zřejmě i v soukromí potrpěl nejen na pohodlí, ale také na eleganci, protože si do rozhaleného límečku bílé košile úpravně uvázal pestrý šátek, jeho dlouhé šedé vlasy byly hladce sčesané a svázané tenkou černou stužkou a dlouhý obličej protkaný sítí vrásek pečlivě oholený.
Na kolenou držel rozevřenou knihu, ale nečetl, ani si neuvědomil, že mu sklouzly brýle. Nespal však. S rozkoší si vychutnával něžně elektrizující tóny čarovné trubky Milese Davise, vynikající starý koňak a pašovaný doutník proslulé značky Romeo y Julietta. Teplo z krbu, sametový jazz a chuť a vůně ušlechtilého nápoje i tabáku se spolu snoubily tak dokonale, že zapomněl vnímat text, zapomněl na čas i na okolní svět.
Zapomněl rovněž na to, že v takové vzácné chvíli nejčastěji přichází nevhodné vyrušení.
První ostré zaklepání na venkovní dveře se rozhodl ignorovat. Zamračeně si narovnal brýle, dopil sklenku a zesílil hudbu. Není pro nikoho doma.
Ten někdo venku se ale nemínil nechat odbýt. Opakované klepání se změnilo v souvislé netrpělivé bušení.
Snivá pohoda se vytratila. Břetislav Sojka rozzlobeně vstal a mávnutím ruky vypnul gramofon. Rázně otevřel dveře nad schodištěm a zahulákal: „Mám zavřeno!“
„Pusťte mě dovnitř,“ ozval se panovačný ženský hlas.
„Přijďte ráno,“ odmítl Břetislav. Jeho obchody vyžadovaly složité a delikátní jednání a na to teď neměl náladu. Nezbytné jednání s lidmi vůbec považoval za horší stránku svého jinak zajímavého zaměstnání. Nedalo se však říct, že by v podstatě neměl lidi rád. Jen se mu zdálo, že jich na světě žije příliš mnoho a v příliš těsné blízkosti.
„Musím s vámi ihned mluvit!“ naléhala neznámá a znovu zabouchala. „Je to důležité!“
Břetislav Sojka s povzdechem pomalu sešel ze schodů. Bude jí muset vyhovět. Není pravděpodobné, že by vetřelkyně s pronikavým hlasem byla slepá. To by netřískala střídavě pěstí na dřevo a železným klepadlem s takovou rozhodností. Nedá se ani předpokládat, že čarodějka bude negramotná. Přečetla si tudíž jeho jméno nad vchodem a tím může rovnou vyloučit omyl. Hledá skutečně jeho osobně a v jejím zájmu doufal, že má opravdu závažný důvod. Jestli se ukáže, že chce jen mermomocí koupit nějakou cetku jako vánoční dárek pro milovanou tetičku, vyprovodí ji tak ostře, že na to hodně dlouho nezapomene.
Lehce tleskl a prostor se osvětlil. Byl to podivný obchod. Vystavených předmětů na pultě a v otevřených policích tam bylo jen pár. Okolo stěn stály hluboké pečlivě zamčené skříně z tvrdého černého dřeva. Zboží se skrývalo uvnitř a Břetislav Sojka moc dobře věděl, proč tomu tak je.
Odsunul kouzelnou závoru a učinil přítrž kraválu. Dveře se rozlétly a dovnitř se závanem ledového vzduchu vpadla mladá žena.
Měla na sobě černý upjatý kabátek a širokou černou sukni až na zem a když shodila z hlavy velkou kapuci, ukázalo se, že její světlé vlasy jsou ostříhané úplně nakratičko. Břetislav si letmo pomyslel, že s těma velkýma hnědýma očima, tvářemi zardělými od chladu a bez vlasů vypadá jako nedodělaná panenka. Mohlo jí být nanejvýš třicet let, možná i méně.
„S kým mám čest a čemu vděčím za toto nečekané potěšení?“ zeptal se Břetislav stroze. „Jak jste si jistě ráčila všimnout, obchod je už zavřený.“
Blondýnka si promnula zmrzlé ruce a přejela bleskovým pohledem po zamčených skříních. „Ráčila. Jsem tady kvůli něčemu mnohem vážnějšímu.“
„A sice?“
„Židli mi asi nenabídnete, tak přejdu rovnou k věci. Jmenuju se Lada Durmanová. Zabývám se diskrétním ověřováním podezřelých skutečností na základě podnětu soukromých osob.“
Břetislav se zamračil: „Velmi vznešeně řečeno. Já bych vaše povolání pojmenoval jinak a stačilo by mi jen jedno slovo. Obávám se, že náš rozhovor právě skončil.“
V dívčiných očích se zablýsklo. „Obávám se, že ještě nezačal,“ opáčila pichlavým tónem. „Jste v dost choulostivém postavení, pane Sojko. Takříkajíc hlavní a dokonce jediný podezřelý.“¨
„Co si to dovolujete?“ zaburácel šokovaný Břetislav. „Podezřelý z čeho? Víte, kdo já jsem? Okamžitě to urážlivé nařčení odvoláte, nebo…“
„Nebo co?“ ušklíbla se Lada. „Tvrdíte, že ani nevíte, o co jde, a už mi vyhrožujete? To abych si k vašemu jménu udělala další čárku.“ Z kožené brašničky upevněné u pasu vytáhla ohmataný notýsek a pero a zalistovala pomačkanými stránkami. Na okamžik připomínala spíš snaživou studentku než prohnanou čmuchalku.
Břetislav si mimoděk vybavil krátké rozčilující období, kdy v Budči přednášel historii magických artefaktů. Potlačil chuť vyhodit ji ze dveří. Opravdu by si měl poslechnout, z čeho ho hodlá obvinit. Vědět, jaké pomluvy se o člověku šíří, je vždycky užitečné. Zejména když ji potom donutí, aby mu prozradila zdroj svých domněnek. A k tomu ji donutí, na to může vzít jed.
„Vysvětlete mi stručně a jasně, o co vám jde,“ přikázal proto přísně.
„Právě se na to chystám,“ nedala se Lada vyvést z rovnováhy. Mrkla na svoje poznámky, založila si do otevřeného notýsku pero a významně vztyčila ukazováček druhé ruky: „Před dvěma týdny se na mě obrátil jistý ctihodný a zámožný čaroděj s prosbou o pomoc. Zasnoubil totiž jedinou dceru a z jeho výpovědi jsem vyrozuměla, že na té svatbě celé rodině velmi záleželo. A taky se na ni zatraceně pospíchalo.“ Pousmála se, ale vzápětí zase zvážněla: „Tři dny před obřadem snoubenec zmizel.“
Břetislav si dal záležet na vlídně trpělivém tónu: „Milá slečno, věřte mi prosím, že onen nevěrný snoubenec nejsem já. O tom bych musel něco vědět.“
Lada se schválně tvářila, že si přerušení nevšimla. „Když říkám zmizel, tak tím nemyslím, že vzal do zaječích, ale že opravdu zmizel. Doslova se vypařil.“
Břetislav proti své vůli pocítil určité zaujetí: „Chcete říci, že se v jeden okamžik fyzicky nacházel na určitém místě a vzápětí už ne? O přemístění nešlo? Zastírací zaklínadlo? Kouzlo neviditelnosti? Změna podoby? Nebo snad únos? Nemám v té skříni, kterou si tak bystře prohlížíte, žádného uvězněného mládence, jestli jste přišla kvůli tomu.“
„Nic z toho.“ Listy notýsku v jejích rukou rychle zapleskaly, jako by zamíchala karty. „Sběhlo se to tak absurdně, že by to bylo až k smíchu, kdyby z toho neběhal mráz po zádech.“
„Víte co, začíná mě to zajímat,“ rozhodl se náhle Břetislav. „Asi vám tu židli přece jen nabídnu. Pojďte dál.“
Lada se nedala dvakrát pobízet a vyběhla za ním po schodech nahoru. Dalším bleskovým pohledem zhodnotila jeho pokoj, uznale kývla, nenuceně se uvelebila v křesle a svlékla si kabátek. „Máte tu teplíčko.“
Břetislav si přitáhl židli od psacího stolu, aby seděl přímo proti ní a dobře na ni viděl. „Pokračujte prosím.“
„Takže bylo to takhle: Přišel na návštěvu, odložil si kabát a klobouk – ten den hustě sněžilo – otřel si boty o rohožku, kterou měli hozenou v předsíni kvůli tajícímu sněhu, a následoval svou rozradostnělou snoubenku do salónu. Oni totiž mají salón, to jen pro pořádek.“
Dramaticky zvedla obočí. „Sledujete mě? Slečna prošla dveřmi první. Když se otočila, mladík byl pryč, vůbec do druhé místnosti nedošel. Jeho kabát a klobouk zůstaly na věšáku, mokré stopy na podlaze vedly jen krok za rohožku směrem k salónu a přemísťování v tom bytě vůbec není možné, dokonce ani v předsíni ne.“
Břetislav si zamyšleně narovnal brýle. „Z té předsíně určitě vedou dveře i do jiných místností, ne?“
„Jistě. Prohledali celý dům, okolní ulice, mládencův byt a všechna místa, kde se obvykle zdržoval. Žádný jeho známý ho od té chvíle nespatřil. Zkoumaly se i stopy magie. Ať se stalo cokoliv, odehrálo se to v té předsíni.“
„Co tam našli?“ ožil Břetislav.
„Něco,“ pokrčila Lada rameny a poprvé se zatvářila nejistě. „Stopy po magickém výboji neznámého původu. Proto se obrátili na mě.“
V salónu čarodějnické honorace magický výboj neznámého původu pohltí mladého muže a rodina povolá k vyšetřování privátní čmuchalku místo kriminálky. Pozoruhodné. Svým způsobem ještě pozoruhodnější než samotné zmizení.
„Při vší úctě, nechápu, proč pozvali vás a ne Vyšehrad,“ prohodil Břetislav nedůvěřivě.
Lada si zapálila cigaretu a pohodlně se v křesle opřela: „Přece proto, milý pane Sojko, že se nedalo vyloučit, že ten mladík opravdu zmizel z vlastní vůle, protože si tu ženitbu na poslední chvíli rozmyslel. Skandál by nesli ještě hůř než ztrátu ženicha, to mi věřte.“
To dává smysl. Může ovšem existovat i jiný důvod. „Nenapadlo vás, že sama ta rodina může mít v mladíkově zmizení prsty a z vás si dělá jen zástěrku?“
Lada se široce usmála: „Pane Sojko, já nejsem včerejší. Samozřejmě že mě to napadlo. Proto jsem se taky pustila do mnohem důkladnějšího vyšetřování, než se po mně původně chtělo.“
Záhada Břetislava natolik zaujala, že se úplně zapomněl zlobit, a dokonce si přestal uvědomovat, že děvče v pochybné roli soukromého detektiva podezřívá z jakýchsi nekalých praktik právě jeho.
„Co jste zjistila?“ pobídl ji dychtivě k dalšímu vyprávění.
„Že ten mládenec není jediný. Podržte se něčeho, budete mrkat na drát.“ Lada otevřela notýsek a začala zpěvavě předčítat: „Vědma z Červeného vrchu. Alchymista z Malé Strany. Toho času nezaměstnaný čerstvý absolvent Budče trvalým bydlištěm u rodičů v Libni. Bylinkářka ze Zákolan. Proutkař z Makotřas. Bohatý sběratel grimoárů odsud z čarodějnické čtvrti. A náš ženich, taktéž z čarodějnické čtvrti. To je dohromady sedm lidí. Všichni zmizeli stejně nečekaně a beze stopy a pozor, teď přijde to hlavní: všichni v přesně stejný okamžik. Stejný den, hodina i minuta. Ta vědma se dokonce vypařila uprostřed seance. Zákazníka se to velmi dotklo, protože si vybrala peníze předem a věštbu nedokončila.“
„To je zvláštní,“ vydechl Břetislav. „Měli ti lidé něco společného?“
Lada se uchichtla: „Baví mě, jak stejně uvažujeme. Zdálo se, že nemají. Neznali se. Nepodařilo se mi objevit ani žádné vztahy z minulosti. Dvě ženy, pět mužů, dva z nich ani nebyli z Prahy. Ten sběratel knih je doktor vysoké magie, dva další naopak měli jen GraM. Různý věk, povolání, postavení, majetek.“
„Nějaká spojitost ale existovat musí,“ namítl Břetislav. „Zřejmě jste nehledala dost pečlivě.“
Lada zamáčkla nedopalek cigarety a v očích se jí zablesklo: „Ale hledala, to víte, že ano. A našla. V Lysolajích žije jeden liškomág, co obchoduje s magickými kameny a na míru vytvořenými amulety.“
„Toho znám. Svérázný chlapík, ale ve svém oboru je velice dobrý,“ podotkl Břetislav. „Ten také zmizel?“
Lada si pomyslela, že starý pán nežije tak izolovaně, jak se jí původně zdálo, a že by asi měla být v konkrétních údajích zdrženlivější. Nedostatek diskrétnosti by jí její klienti nikdy neodpustili. Odpověděla však jakoby nic: „Ne, ten nezmizel. Měl zrovna plné ruce práce a nestíhal se moc vybavovat, ale přesto mi řekl něco velmi důležitého. Ta vědma z Červeňáku u něj nedávno poptávala pravý egyptský ankh. Vysvětlil jí, že takové starožitnosti on nevede, a poradil jí, aby se obrátila na vás.“
Břetislav vytřeštil oči: „Máte pravdu, teď si na ni vzpomínám.“
Lada se napřímila a nesmírně zvážněla: „Takže se dostávám k důvodu své návštěvy. Zaměřila jsem se na to a zjistila jsem, že jediná spojitost mezi těmi lidmi jste vy. Všichni byli vaši zákazníci, pane Sojko. Co mi k tomu povíte?“

***

Břetislav Sojka zbledl.
Nepověděl jí nic, protože ho ochromil pronikavý zdrcující úlek, jako by na něj bez varování vychrstla kbelík ledové vody. Z představy, že by opravdu způsobil takovou tragédii vlastní nedbalostí, celý zvadl, schoulil se do sebe a místo přísného elegantního pána se na židli náhle chvěl bezmocný stařec.
Lada vyskočila, duchapřítomně šplíchla trochu koňaku do prázdné sklenky a přitiskla mu ji k ústům: „Pane Sojko, vzpamatujte se přece. Už je to lepší?“
Téměř proti své vůli polkl několik kapek jantarového životabudiče a odstrčil její ruku. Ještě pořád se nevzmohl na slovo, ale aspoň znovu získal trochu zdravější barvu.
„To přejde,“ konejšila ho jako malé dítě. „Jen klid, klid.“ Přitom chladnokrevně uvažovala, že odhalený viník by se pravděpodobně choval jinak, předstíral by pobavení nebo zlost. Byla v pokušení uvěřit, že jeho šok je nepředstíraný. Avšak nesmí zapomenout, že vážený pan Sojka taky může být výjimečně dobrý herec. Osud sedmi lidí – a její honorář – teď závisí na jejím úsudku.
„To bude v pořádku,“ opakovala vlídně. „Hezky pomalu projdeme seznam a vy si zkusíte vzpomenout, co jste jim prodal, dobře? Nemusíte spěchat. Ono to půjde, že ano?“
„Přestaňte se mnou laskavě mluvit jako s dementním děckem, slečno Durmanová.“ Břetislav Sojka se už vracel do formy. „Dejte sem ten seznam.“
Nečekal, až mu svůj záznamník podá, sám si ho kouzlem přivolal a otevřel na založené stránce. „Máte příšerné písmo,“ zamračil se a špičkou prstu si srovnal brýle na kořeni nosu. Bývalého učitele v sobě nedokázal zapřít. „Hm… Cože je tohle? Aha, Leoš Trněný. To je proutkař? Neřekl mi, čím se živí.“ Sklapl notes a vážně k dívce vzhlédl. „Je to tak, bohužel.“
„Takže mám pravdu?“ ujistila se Lada dychtivě. „Spojovacím článkem mezi nimi jste skutečně vy nebo přinejmenším váš obchod.“
Břetislav s povzdechem usrkl ještě trošku koňaku a přetřel si dlaní čelo, jako by chtěl svůj mozek povzbudit k bystřejší činnosti. „O tom si dovolím pochybovat.“
„Jak to?“
„Tihle všichni mě skutečně navštívili v průběhu minulého a předminulého měsíce. Jenže milá zlatá, tím vaše brilantní dedukce končí. Každý si koupil něco úplně jiného a ten Trněný dokonce nekoupil vůbec nic, naopak mi přišel cosi nabídnout. Věřte mi nebo nevěřte, já jsem seriózní člověk. Vzácné artefakty, které přechovávám, jsou předměty s dlouhou a často pohnutou historií a v nezkušených rukou mohou být velmi nebezpečné, to připouštím. Už pro klid vlastního svědomí proto nenechám žádného zákazníka odejít nepoučeného. Vaše obvinění je absurdní.“
„Já jsem vás z ničeho neobvinila,“ ohradila se Lada. „Chci vám věřit, že jste nikoho neočaroval ani nikomu neprodal schválně nic, co by způsobilo, že zmizí jak bludička po ránu. Ale jistě pochopíte, že bych uvítala nějaký důkaz.“
„Pravidlo dokazování číslo jedna,“ zatvářil se Břetislav mentorsky. „Nelze dokázat, že člověk něco neudělal. Vždycky jen to, co udělal.“
„Vidím, že už je vám mnohem líp,“ zaškaredila se na něho, zapálila si další cigaretu a znovu se posadila do křesla. „Můžete mi teda přesně vylíčit, jak proběhly jednotlivé transakce a čeho se týkaly.“
„Nemohu,“ odmítl okamžitě. „Nejen vaši klienti si cení diskrétnosti.“ Zároveň se však hluboce zamyslel a přestal vnímat Ladiny rozhořčené námitky. Jestliže se přece jen dopustil nějakého osudného opomenutí, musí na to přijít a pokud možno katastrofu napravit. V duchu si procházel návštěvu po návštěvě, vybavoval si tváře zmizelých nešťastníků, jejich akvizice, svá vlastní i jejich slova… nic podezřelého ho však nenapadalo. Až na jednu maličkost. Možná je to hloupost, ale… neměl by zanedbat nic.
Chvatně vstal: „Musím si něco ověřit.“
Seběhl po schodech do krámu a Lada utíkala za ním, aby o nic nepřišla.
Břetislav tlesknutím rozsvítil a vyňal ze zásuvky v pultě účetní knihu. Natočil se tak, aby mu Lada nemohla všetečně nakukovat přes rameno, a začal kontrolovat jednotlivé položky.
Míval ve zvyku provádět velmi pečlivé inventury. Ke každému zboží si podrobně zaznamenával nejen jeho přesný popis, historii, pokud ji dokázal zjistit, způsob nabytí, datum prodeje, cenu a další obchodní podrobnosti, ale dokonce i místo, kam daný předmět uložil. Nebylo to jen z puntičkářství. Občas se mu dostalo do rukou něco, co by se dalo označit jen za umělecké dílo, sice hodnotné, ale z magického hlediska nezajímavé. Naprostá většina předmětů však vykazovala pozoruhodné čarovné vlastnosti a někdy se dalo bez nadsázky říci, že žijí vlastním životem. Vzájemná interakce mezi magicky nabitými artefakty by mohla vést k děsivým důsledkům. Proto nikdy nenechával své zboží volně přístupné, aby se ho zákazníci mohli dotýkat, a vždy pečlivě vážil jejich rozmístění.
Zamumlal na vysvětlení jen pár slov, ale Lada chápala rychle: „Měl jste všechny ty věci na jednom místě. Je to tak?“
„Přesně tak,“ potvrdil Břetislav zachmuřeně. „Ale netuším, jak by mohlo dojít k nějakému ovlivnění.“
Přistoupil ke skříni v zadní části obchodu. Komplikovaným pohybem prstů objel masivní mosazný zámek a náhle se v něm objevil ozdobně kovaný klíč. Třikrát jím otočil a otevřel skříň dokořán.
Lada překvapeně vykulila oči. Čekala police, ale objevila se další místnost, nebo možná dokonce více místností. Prostor se zakřivoval a napůl ztrácel v šeru, jen místy cosi jako slabounké sféry naznačovalo, že jsou tam skutečně regály s volně rozmístěnými předměty, zastřená zrcadla, bohatě vykládané skřínky a truhly a na zdech zašlé obrazy a nehybné hodiny.
Lada dala majiteli přednost a po špičkách opatrně vstoupila za ním. Seschlá prkna pod jejich nohama nepříjemně skřípala.
Vzduch ve skříni byl těžký a dusný a zvláštně voněl dřevem, letitým prachem a magií.
„Tohle bude neviditelný plášť, je to tak?“ zeptala se dívka, aby se zbavila stísněného pocitu. Zaujatě přejela rukou po hebké sametové látce splývající z dřevěného věšáku. „Funkční?“
„Ano,“ odtušil Břetislav lakonicky. „Platí pro obě otázky.“
„Asi není moc pravděpodobné, že byste těm zmizelým prodal nějaké podobné pláště?“ nadhodila pro jistotu Lada, ale sama v kladnou odpověď nedoufala. Tak jednoduché to nebude.
Břetislav se vůbec nenamáhal na tak nejapný dotaz reagovat. Snažil se soustředit na magickou atmosféru v depozitáři a vyčíst z ní něco podezřelého.
Děvče vzrušeně přecházející sem a tam jako na výstavě mu koncentraci rozhodně neusnadňovalo.
„Kdybyste tu nelítala jak šuspajtl, mohl bych třeba začít zkoumat vibrace. Víříte energii.“
Měl pravdu. Lada se přestala ochomýtat okolo, ale nedalo jí to, aby se aspoň nerozhlížela. Něco, co vyvolalo to nepochopitelné kouzlo se sedmi lidmi, tady určitě být může. Jakmile se sama přestala rozptylovat, vnímala bezprostřední blízkost nebezpečí.
„Co to je? Proč je to zakryté?“ neudržela se a pokusila se odhrnout tmavý přehoz z hranatého rámu.
„Nesahejte na to!“ zakřikl ji tak rozzlobeně, že se okamžitě poslušně stáhla, zaraženě se podrbala v krátkých vlasech, a dokonce se k jeho překvapení omluvila.
„To je zrcadlo marájá,“ prozradil jí obměkčeně. „Míval jsem dvě, ale jedno jsem před třemi lety prodal… na tom nezáleží,“ napomenul sám sebe. „Aktivuje se jen komplikovaným zaklínáním, ale temná magie, která je v něm vázaná, vás může ovlivňovat, aniž byste si toho byla vědoma, a přivodit vám noční můry, úzkostné stavy nebo migrény.“
„K čemu se používá?“
„K ledasčemu.“ Vtom se Břetislav zarazil a zazíral na podlahu.
Lada sledovala jeho pohled a rychle odskočila. Zavadila totiž svou širokou sukní o dlouhý ubrus na stolku, na němž spočíval stojan se zrcadlem, a cosi se s tichým dutým zvukem vykutálelo zpod stolu přímo k jejím nohám.
Byla to zvláštní nádoba vysoká přes půl metru a vyrobená snad ze silného temného skla, okrouhlá a buclatá, se širokým hrdlem a v horní třetině zúžená a opatřená železnou kovanou obručí s kroužky. Navzdory zdravému rozumu se zdálo, že není prázdná. Jako by byla naplněná tmou.
„U sester,“ vydechl Břetislav, „jak jsem na ni mohl zapomenout…“ Gestem dívce naznačil, ať odstoupí stranou. Vytáhl z kapsy županu rukavice z jemné a tenounké ještěrčí kůže, pečlivě si je navlékl, s největší opatrností nádobu zvedl, postavil ji na nejbližší volný stůl a zachmuřil se na ni tak vyčítavě, jako by to bylo děcko, co vyvedlo nějaké těžko odpustitelné uličnictví.
Lada stěží potlačila smích nad jeho komickým výrazem. „To je váza?“ zeptala se udiveně.
„Ne.“ odpověděl Břetislav nepřítomně. „Je to lampa. Vyrobená na začátku 14. století pravděpodobně v Toledu maurskými mágy, kteří, jak vám nejspíš není, ale mělo by být známo, patřili ve své době k naprosté špičce.“
Lehce objel prsty okolo lampy a Lada si až nyní všimla komplikovaného rytého ornamentu z arabského písma.
„Jak to funguje?“ podivila se a pokusila se nahlédnout do temného ústí nádoby. „Dává se tam svíčka? To je dost nepraktické, ne? Moc světla z toho nebude. Myslela jsem si, že orientální lampy budou rafinovanější a taky zdobnější, z tepaného kovu…“
„Míra vaší neznalosti je svým způsobem fascinující,“ podotkl Břetislav suše. „Raději nechci vědět, s jakými výsledky jste absolvovala. Princip je jednoduchý, ale velmi účinný. Nádoba se do poloviny naplní vodou. Na hladinu vody se přidá vrstva oleje a vloží se plovoucí knot. Hořící lampa pak září úžasným nadpozemským světlem.“
„To zní moc hezky,“ odsekla Lada dotčeně. „Ale víc by mě zajímalo, jestli nějak souvisí s naším případem.“
„Všimněte si okraje,“ ukázal Břetislav. „Vidíte, že je ožehnutý?“
„Vidím. A?“
Starý pán si srovnal brýle a několikrát se naprázdno nadechl, než se odhodlal odpovědět: „Před sedmi lety jsem ji dostal pečlivě vycíděnou. Jelikož její magická funkce podle všech zjištěných poznatků již pominula, odložil jsem ji a abych se přiznal, tak trochu na ni zapomněl. Nikdo sem nemá přístup bez mého výslovného svolení a nikdy tu nikoho nenechám o samotě. Přesto lampa vykazuje známky nedávného použití.“
Lada tiše hvízdla: „A sakra.“ I její tvář se přemýšlivě zkrabatila a mimoděk tak zrcadlila zkormoucený starožitníkův výraz.
Když sem přišla, díky profesionálnímu instinktu nezapomněla obhlédnout bezpečnostní uzavření. Dům byl zapečetěný tak důkladně, že pochybovala, že by se dokázala dostat dovnitř bez pozvání, ačkoliv existovalo jen velmi málo známých magických bariér, které překonat neuměla. Představa, že sem kdosi vnikl, vešel do skříně zamčené neviditelným klíčem a zapálil lampu, aniž si toho Břetislav všiml, se jí zdála tak absurdní, že ji ani nevyslovila nahlas.
„Myslím, že byste mi měl povědět všechno, co o té lampě víte. Snad na něco přijdeme společně,“ navrhla vážně.
Břetislav zvolna přikývl. „Měl bych si radši osvěžit paměť. Je to už dávno.“ Vynesl lampu do prodejny a Lada ho následovala. Dveře skříně se za nimi okamžitě samy zavřely.
Břetislav postavil lampu na pult a prohlédl spodní přihrádky. „Někde tady by to mělo být.“ S heknutím se narovnal a rozevřel tlustou knihu se záznamy. Na deskách byl uvedený rok 1983.
Listoval nejprve zběžně, potom začal obracet stránky pečlivěji a pozorně pročítal své sedm let staré poznámky.
Lada si zatím zapálila cigaretu, usadila se na pultě vedle lampy a klátila nohama, aniž by se starala o jeho káravý pohled.
„Rokem jste si jistý?“ nadhodila, když už hledání trvalo příliš dlouho.
„Už to mám,“ odvětil a zvedl hlavu. „Pravda je, že okolnosti této transakce byly skutečně nanejvýš podivné. Tak poslouchejte.“
Lada dychtivě poposedla.
„Lampa byla vyrobena pro magické účely v Toledu okolo roku 1320. Tyto ornamentální nápisy na bocích představují zaklínání, která za určitých okolností otvírají a zavírají bránu do jiné dimenze. Jinými slovy řečeno, je to vězení určené k ovládnutí bytosti jiného druhu. Máte představu, o čem mluvím?“
„Och…“ dívka nevěřícným úžasem div nespolkla hořící cigaretu. „To myslíte džina? Vážně? Nestřílíte si ze mě náhodou?“
„Není to mým zvykem,“ ucedil Břetislav. „Abych pokračoval…“
„Takže vevnitř je zavřený džin,“ nedala se dívka vyrušit ze vzrušených úvah. „Když ho vyvoláme, musí nám splnit tři přání, tak to přece chodí. Umíte to? Mohl by přivést zpátky ty zmizelé lidi a…“
„Zmlkněte laskavě a nechte mě domluvit. Tahle nádoba skutečně jistou dobu věznila génia nebo džina, chcete-li. Ovšem to už několik set let neplatí. Abych byl přesný, někdy v době krátce po objevení Ameriky se osvobodil. Lampa je prázdná.“
Lada zklamaně vzdychla: „Takže jsme ve slepé uličce a můžeme začít od začátku. Je to jen obyčejný střep. Proč jste ji vlastně kupoval?“
Břetislav poklepal prstem na otevřenou stránku v účetní knize: „Byla to výjimečná situace. Navštívil mě tehdy jakýsi cizinec. Tvrdil, že pobývá v Čechách jen dočasně a dostal se do nesnází. Potřeboval nutně peníze a lampu chtěl původně jen zastavit. Přijal jsem ji, protože sama o sobě je to cenná starožitnost s vysokou uměleckou hodnotou, navíc se zajímavou historií. Někteří lidé takové věci sbírají, víte?“
„Ten muž se nevrátil,“ uhodla Lada.
„Nikdy víc jsem ho neviděl,“ potvrdil Břetislav. „Když uplynula smluvená lhůta, trochu jsem se po něm poptával, ale zřejmě jsem nepátral dost intenzivně nebo ho zkrátka nikdo neznal. Lampu jsem prozkoumal obvyklými detekčními kouzly, zjistil jsem, že je skutečně vyhaslá, jak ten člověk tvrdil, a abych se přiznal, časem jsem na ni zapomněl. Nedokážu si například vůbec vybavit, jak se mohla ocitnout pod tím stolkem. Zřejmě mou neodpustitelnou roztržitostí, to ale tuším momentálně nebude tak důležité. Důležité je, že všichni zmizelí vstoupili do té místnosti. Patrně se jí nedopatřením dotkli stejně jako vy.“
Lada se vylekaně sesmekla z pultu.
„To je všechno moc zajímavé, jenže jak vidíte, já jsem nezmizela,“ vyhrkla až příliš překotně, snad aby tím nepopiratelným faktem uklidnila sama sebe, a usilovně se snažila znovu nasadit striktně profesionální výraz. „A nezapomeňte, že ani oni nezmizeli přímo odsud. Tak co je nám to platné?“
V náhlém bezradném tichu baňatá nádoba dál netečně trůnila na pultě. Její ústí zaplněné temnotou připomínalo vchod do zlověstné slepé uličky.

***

O dvě hodiny později se Břetislav s Ladou celí uprášení a umoření od zoufalého hledání jakékoliv použitelné informace o orientální magii, ovládání géniů a průniky mezi dimenzemi vynořili z další skříně, kde byly uložené vzácné knihy.
„Jak ten mnich, co měl knih, že nevěděl, co je v nich,“ prskala Lada. Otřela si tvář hřbetem ruky a rozmázla šedivé šmouhy, které tam měla už předtím. „Budeme muset do budečské knihovny, tohle je k ničemu.“
„Vaše skepse by mě za jiných okolností téměř dojala,“ zabručel Břetislav a zamával tenkou tmavou brožurkou, která zarážela svým obyčejným vzhledem. Jako by se mezi drahocenné starožitné tisky a rukopisy dostala nedopatřením. „Na rozdíl od vás jsem cosi našel.“
„Fakt?“ Dívka rázem ožila a přiskočila k němu.
Ukázalo se, že nejde o žádný odborný spisek, nýbrž o lacinou sbírku druhořadých povídek. Podobné sešity si rádi kupují obyčejní lidé na ukrácení dlouhé chvíle během cestování vlakem. Lada ke svému překvapení zjistila, že přesně tohle to skutečně je. Na odrbané obálce se na nejasném pozadí strašidelných bouřkových mračen vyjímal krvavě rudý titulek DĚSUPLNÉ PŘÍBĚHY. Autor se jmenoval Ladislav Malina. V životě to jméno neslyšela.
„To je nějaká pitomost, ne?“ hlesla Lada rozpačitě. „Vydavatelství Magnet, to nemá s čaroději nic společného, nebo se pletu?“
Břetislav neurčitě pokýval hlavou: „Chápu, proč si to myslíte. Jsou to skutečně pouhé amatérské povídky sepsané dosti neobratným slohem jako oddechové hororové čtení pro obyčejné. Ten chlapík, co to spáchal, byl ale buď čaroděj, co si nedělal těžkou hlavu z utajení, nebo obyčejný, který měl z nějakého nepochopitelného důvodu volný přístup do magického světa. Popsal tam několik skutečných a Vyšehradem oficiálně zdokumentovaných událostí tak věrně, že to nemůže být jen pouhá náhoda. Jeden čas jsem se o něj dost zajímal. Bohužel krátce po vydání téhle knížky zmizel za okolností, které se nikdy nevyjasnily, a z celého nákladu se čirou náhodou uchovalo jen několik exemplářů.“
„Kdo s čím zachází…“ poznamenala Lada lehce. Příběh podivného spisovatele by ji jindy velice zaujal, ale teď nutně potřebovala vyřešit případ zmizelého ženicha a nehodlala se rozptylovat další záhadou. „Takže co z toho jeho výplodu se nám hodí?“
„Už to mám, tady: Záhada naruby obrácené lampy.“ Břetislav si odkašlal a začal nahlas předčítat: „Převrácená židle a pohozené vyšívání, to byli mlčenliví svědkové tragédie. Marion, jeho jediná láska, zmizela. Robertovo srdce se sevřelo hrůzou. Jako štvanec se vyřítil z pokoje. Pozdě si rval vlasy, že neposlechl radu staré vědmy a odmítl tu prokletou lampu zničit. Pomsta tří ďáblů se naplnila.“
Lada vyprskla smíchy.
Břetislav znovu trochu rozpačitě zakašlal: „Nu ano, já vím. Ušetřím vás dalších doslovných citátů a raději to stručně shrnu. Hrdina té povídky je anglický archeolog a vede vykopávky na Blízkém Východě.“
„Jak jinak,“ zazubila se Lada. Ve volném čase už přečetla pěkných pár detektivek a popsaná situace se jí zdála až podezřele povědomá.
„Ehm… jistě. Máte pravdu. Nějaká místní čarodějka ho varuje, že objevená lampa je prokletá, on jí coby racionální vědec nevěří a špatně to skončí. Co ale zajímá nás, to je princip, na kterém údajná kletba stojí. Říkám údajná, protože bych to kvalifikoval spíš jako působení kouzelné formule. Má jít o pomstu tří géniů, bývalých otroků lidí. Očarovali tu lampu tak, aby za každého z nich zajala jednoho člověka. Kouzlo začalo působit až po letech, protože lampa zakopaná hluboko v zemi samozřejmě neměla žádné lidi v dosahu.“
Ladina tvář vystřídala všechny možné výrazy, jako by si dívka chtěla vyzkoušet, jaká reakce bude nejvhodnější. Nevěděla, co si má myslet, protože se jí zdálo možné všechno od matného dojmu, že na tom možná něco je, až po podezření, že si z ní Břetislav už hodnou chvíli dělá blázny.
„Jedna věc je ale zajímavá,“ napadlo ji náhle. „Zmizelo sedm lidí přesně v sedm hodin a sedm minut. Podle vašich záznamů sedm let poté, co jste lampu získal. A jestli dobře počítám… Víte přesně, v kterém roce se osvobodil otrok téhle lampy? 1492?“
Břetislav na ni pohlédl s nečekaným obdivem: „1493. To je... sedmkrát sedmdesát let do roku 1983. Ale na dny to opravdu přesně zjistit nemohu, natož na hodiny.“
„Přesto to vypadá, že sedmičky v tom nějakou roli hrají. Dejme tomu, že by ten pisálek měl pravdu, a dejme tomu, že takové věci se občas stávají. Džinové přece musejí mít taky nějaké pocity, nenávist k lidem bude podle mě jeden z těch silnějších, a navíc si nemůžu pomoct, ale mně to připomíná škodolibý vtip. Jak vy nám, tak my vám. Mají smysl pro humor?“
Břetislav se pousmál: „Někteří démoni ho prokazatelně mají. Nejdestruktivnější zaznamenané katastrofy způsobily jejich zlomyslné žertíky. Takže nevylučoval bych to.“
Lada vzrušeně pokračovala: „No vida. Kdyby se jich v tomhle případě spojilo sedm… dávalo by to smysl? Opravdu?“
„Mohlo by.“ Břetislav listoval povídkou ve snaze zachytit ještě nějaký užitečný detail, ale bezvýsledně.
„Spíš nedává,“ opravila se Lada zklamaně. „Kdyby to byla pravda, tak první oběť té lampy budete zákonitě vy.“
„Nikdy jsem se jí nedotkl přímo, vidíte, že používám rukavice,“ namítl Břetislav. „Kromě ochranných amuletů a dalších bezpečnostních opatření. Při mé práci to ani jinak nejde.“
Přešla ho chuť dál ztrácet čas marným teoretizováním. Odmlčel se a začal uvažovat, jakým způsobem kouzlo lampy zvrátit. Nemělo by to být nemožné. Magie démonů se ze všech nejvíc podobá lidské, rozvíjí se podobným způsobem, moc se tříbí učením, pravidla jsou podobná. Démoni jsou zdánlivě mocnější, avšak to jen proto, že nemají svědomí. Žádné morální zábrany netlumí jejich sílu, žádné podvědomé bariéry je nezastaví v rozletu. To však nic nemění na faktu, že nejmocnější a nejkomplexnější magií nadané stvoření je člověk. Platí za ten dar tím, že ne každému se takové schopnosti dostane, a i sebevětší talent se musí rozvíjet složitým a usilovným učením, jinak zplaní.
Lze samozřejmě zapochybovat, zda právě on je člověkem natolik magicky obdařeným, aby se mohl mocné magii bytostí jiného druhu postavit, ale právě tuto pochybnost si připustit nesmí. Není tu nikdo jiný, kdo by za něj napravil jeho fatální nedbalost.
„Jednoduchým protikouzlem to nepůjde.“ Ladino uvažování se zjevně ubíralo podobnými cestami. „Nevíme, jakou formuli použili. Nebo vy to víte?“
„Nevím,“ potřásl Břetislav hlavou. „Ale tuším, že když se povede lampu aktivovat, mohl bych proniknout do její dimenze. Četl jsem v jednom traktátu o orientální magii, že vstup do říše démonů je člověku povolen jedinkrát za život, samozřejmě při dodržení řady dalších podmínek. Je to založené na jakési prastaré smlouvě o sférách vlivu mezi démony a mágy. Snad jsou ti nešťastníci ještě naživu. Pokusím se vyvést je ven.“
Lada nadšeně poskočila: „Skvělý nápad. Jak ale zařídit, abychom tam neuvízli také?“
„Ten plurál se mi nelíbí,“ podotkl Břetislav zamračeně. „Nepřipadá v úvahu, že byste se vystavila takovému riziku. Počkáte na mě.“
„Eh… cože? Aha, už rozumím.“ Lada se zašklebila. „Nezapomínejte, že tohle je můj případ. Jdu do toho s vámi nebo bez vás a nehodlám se o tom dál bavit. Tak co to jištění?“
Starý čaroděj s povzdechem potřásl hlavou nad pošetilostí mládí. Ale musel uznat, že Lada má pravdu. Je to její případ a nemůže jí zazlívat, že si chce svůj honorář skutečně zasloužit. Se staromódně galantní představou o ochraňování žen před nebezpečím by u ní zaručeně tvrdě narazil. Konec konců je dospělá a snad zná svoje možnosti.
„Kotva v realitě,“ navrhl.
„Čáry? To by šlo,“ souhlasila Lada. „Jsou silnější než formule.“
„Přijde na to. Moc magických formulí bych na vašem místě nepodceňoval,“ napomenul ji Břetislav.
Přinesl ručně vyrobenou křídu a soustředěně začal vytvářet složitý obrazec. Zapojil hluboké city, aby mohl využít magické síly emocionálního čísla sedm. Nezapomněl na symboly všech pěti živlů, které tvoří svět. Připojil vlastní kontaktní čáru a vdechl jí stopu svého života. Ukotvil kouzlo a čáry se jemně rozzářily.
Břetislav předal křídu Ladě.
„Teď vy. Vzpomeňte si, co je pro vás nejdůležitější a drží vás na světě,“ poradil jí.
To bylo snadné. Přece její práce, dobrodružství a vzrušení, bez kterého se neobejde, luštění záhad a nesmírné uspokojení z nalezeného řešení. Nakreslila vlastní čáry a zmocnil se jí zvláštní pocit, jako by ji ovinulo velmi jemné a lehoučké pouto. Ukotvila kouzlo a vzpřímila se v odlesku slabého světélkování. Ráda by věděla, jakou stopu života použil Břetislav. Z jeho čar to nevyčetla a z jeho kamenné tváře také ne.
Její společník naplnil lampu vodou a olejem.
Lada se zhluboka nadechla a lehkým gestem přejela prsty nad vloženým knotem. Okamžitě vzplanul.
Místnost zaplavilo měkké vábivé světlo jako třpytivá mlha, jako by se vzduch proměnil v čisté zlato. Omamná krása přízračného svitu pohltila chmurné stíny a stejně jako oheň můrám lákavě slibovala cosi nevyslovitelně půvabného, jakousi nepopsatelnou rozkoš, s níž se nedá srovnat nic z obyčejného přízemního světa.
Před jejich užaslýma očima světlo přetvářelo prostor v neuchopitelný labyrint. Splétalo se v křivolace lomené arabesky s nekonečnými průchody jako jemně barevné loubí utkané z vláken nejčistších kovů a vykládané nejvzácnějšími drahokamy. Zmocnila se jich touha už navěky tam zůstat a jen pozorovat tu neuvěřitelnou krásu.
Břetislav se vzpamatoval první. Pevně se zachytil své kotvy reality a obluzující závoj, který zastíral jeho vědomí, zmizel. Volnou rukou chytil strnulou dívku za paži.
„Musíme je rychle najít,“ zašeptal naléhavě. „Máme málo času. Jakmile lampa dohoří, průchod se zbortí.“
Lada se zarazila: „Udělali jsme chybu. Měli jsme zavolat na pomoc někoho, kdo by kdyžtak dolil olej.“
„To by nebylo nic platné,“ potřásl Břetislav zachmuřeně hlavou. „Máme jediný pokus. Jednou smíme vejít a poté zůstat navěky nebo se již nikdy nevrátit. To je podmínka formule prolomení dimenze.“
„A že to víte tak jistě?“
„Naprosto. Nebavte se a jdeme.“
Lada tedy vzala mírným přikývnutím na vědomí informaci i pokyn. Pozorně se rozhlédla a poněkud pobledla.
„Čekala jsem všechno, jen tohle ne,“ vydechla. „Je to úplné bludiště.“
Spolehli se na ochranné kouzlo, že je dokáže zase vyvést ven, a vydali se nazdařbůh, kam je nohy nesly. Složité plastické vzory na stěnách a tvary průchodů nebyly nikdy stejné, ale navzájem se tolik podobaly, že rychle ztratili orientaci.
S úžasem objevovali útulná zákoutí vystlaná měkkými hedvábnými koberci, malebné fontánky, které vyvolávaly palčivou žízeň už při spatření duhové hry světla v křišťálových pramíncích, a nádherné rozvlněné zahrady, kde až bližší prozkoumání prozradilo, že sladce vonící květiny a lesklé šťavnaté plody nejsou skutečné. I tohle byla jen mámivá hra světla.
Přesto proti své vůli kráčeli stále pomaleji a usilovně bojovali s rostoucí touhou uvelebit se v tom půvabně šálivém paláci, slastně spočinout a navždycky zapomenout na všechny každodenní starosti.
„Myslím, že už to chápu,“ zašeptala Lada. „Džinovi, co obýval lampu, musela vadit jediná věc: že ho lidé otravovali se svými příkazy a rušili ho v lenošení. Zajímalo by mě, jestli chtěl jiným dopřát stejné potěšení, nebo jestli se chtěl pomstít za nevyžádanou svobodu.“
„Mě by hlavně zajímalo, jestli ty ztracené nešťastníky najdeme včas,“ odtušil Břetislav nervózně.
„Je to jako droga,“ trvala na svém Lada. „Může se člověk sjet přízračnou architekturou?“
Břetislav nad jejím výběrem slov pohoršeně zvedl obočí. „Držte se svých čar za každou cenu,“ připomněl stroze. „Pojďme tudy.“
Propletli se několika úzkými chodbičkami a zmateně se zarazili.
„Točíme se v kruhu. Tady už jsme byli,“ upozornil znervóznělý Břetislav na to, co bylo očividné.
Sál tvořila klenba ze sedmi jemně zářivých a jakoby průsvitných oblouků, které se odrážely na třpytivé hladině jezírka naplněného čímsi, co nejvíc připomínalo tekutý med. Neodvážili se na podezřelý povrch stoupnout a raději zacouvali do jedné z postranních chodeb.
Netušili jak, ale po chvíli bloudění se v sále s jezírkem ocitli znovu.
„Motá se mi z toho hlava,“ postěžovala si Lada.
„Dívejte se přímo dopředu,“ Břetislav se rychlým zakašláním pokusil zamaskovat, jak se mu zatřásl hlas. „Nerozhlížejte se. Zkusíme teď jít doleva.“
Dospěli na konec chodby a úlek je přikoval na místě. Nikde neodbočili, přesto se ocitli opět ve stejném sále jako prve.
„Obešli jsme to kolem dokola,“ nadhodila Lada stísněně, ale Břetislav zavrtěl hlavou.
Netušil, jak se to stalo, ale nevrátili se z druhé strany, nýbrž přesně stejnou cestou.
„Ani se tam nedívejte,“ zašeptal nervózně. „Je tu ještě jeden průchod.“
Původní dojem okouzlení překrásným prostředím se vytrácel a na jeho místo se tlačila neodbytná stísněnost. Přerůstala ve strach. Zdobné arabesky začaly připomínat zlomyslně přimhouřené oči, ladné obloučky průzorů se měnily v posměšné úšklebky.
Naprosté ticho v opuštěné chodbě rušily jen jejich kroky, stále pomalejší a váhavější. Úzkostný pocit, že jsou v pasti a někdo si s nimi hraje jako kočka s myší, stále sílil. Hmatatelná atmosféra zákeřné a zlé magie málem svrběla na kůži.
Po několika minutách se dostali do známého sálu.
Břetislav jen bezmocně zíral na sedmiramennou klenbu a hrdlo se mu svíralo hrůzou. Nikdy se nesetkal s ničím podobným. Ne, nezmýlil se, nespletl si cestu. Celé to prokleté místo se nepostřehnutelně a neúprosně proměňuje. Neznámá síla je beze spěchu nutí vejít do jezírka, kde číhá smrt. Tím si byl jistý.
Aspoň kdyby věděl, čemu čelí. Ukrytý a krutě chladnokrevný nepřítel ho děsil víc než cokoliv jiného.
„Když nemůžeš před nebezpečím utéct, musíš se mu postavit,“ pronesla Lada vážně.
„Cože?“
„To říkal jeden můj známý a podle mě měl pravdu. Je tady něco, co nesmíme minout, tak se s tím budeme muset poprat.“
Než jí v tom stačil zabránit, odhodlaně poklekla u okraje podezřelého jezírka, sklonila se nad hladinou a opatrně natáhla ruku. Ucítila zřetelné magické vibrace. Nebylo to nepříjemné, ale už pochopila, že tady nemůže věřit ničemu. Co se asi stane, když se dotkne přímo hladiny?
Se zatajeným dechem to zkusila. Ještě zaslechla Břetislavův zděšený výkřik.

***

Zlatý oblak ji pohltil a Lada si hned uvědomila, že to není tekutina, nýbrž jakási magická mlha. Vznášela se volně v třpytivém prostoru. Vlastně by se jí to docela líbilo, ale mlžná záře ji oslňovala a nutila ji zavírat podrážděné oči. Začala se jí zmocňovat únava a ospalost.
Vtom si uvědomila, že padla do pasti. Jestli tu usne, bude to konec. Bez jasného vědomí a neustálého pevného spojení s kotvou v realitě nemá šanci dostat se odsud.
Několikrát se bolestivě štípla do ruky, aby se vzpamatovala. Ze všech sil se držela svého pouta s okolním světem a snažila se koukat skrz přivřené řasy, aby si vytvořila clonu proti světelným odrazům.
Království za trochu tmy, pomyslela si naštvaně. Vsadím svůj notes, že ti ztracení nešťastníci se taky plácají někde tady. Snad se v té blýskavé břečce neutopili. U sester, jak je asi mám najít, když nevidím lautr nic?
Pokusila se vykřiknout.
Prostor se rozezněl vibrující ozvěnou. Rychle si zacpala uši, ale přesto pořád slyšela svůj podivně zkreslený hlas, jak monotónně opakuje: „Je tu někdo?“
Pitomá věta. Ale když se tady šíří zvuk, mohla by zkusit echo využít ve svůj prospěch.
Široce roztáhla prsty a pokusila se otáčet kolem dokola a přitom vyslat kouzlo. Rozplynulo se bez odezvy.
Do prkýnka lipovýho. Zaskřípala zuby, zavřela oči úplně, aby ji nemátl třpyt okolí, a zkusila to ještě jednou.
Teď! Něco se stalo! Kouzlo se odrazilo od čehosi neprostupného. Zachytila se magického vlákna a v duchu se modlila, ať to není pevná stěna. Při své smůle by klidně mohla narazit na první opravdovou zeď v tomhle proměnlivém vězení utkaném z jisker a paprsků.
Po chvíli tápání se ale skutečně dotkla něčeho měkkého a jednoznačně hmotného.
Pootevřela oči a zajíkla se radostí. Bylo to lidské tělo!
Starší muž v dlouhém hábitu byl v hlubokém bezvědomí, ale jeho srdce dosud slabě tlouklo.
Lada vyjekla radostí. Ozvěna zas donekonečna opakovala její jásavý výkřik, ale čarodějka si toho téměř nevšimla. Šťastný nález jí vrátil naději. Kde je jeden, musejí být i ti ostatní.
S novou vervou pokračovala v prohledávání přízračného prostoru.
Ve druhé nalezené oběti lampy poznala pohřešovaného mladíka, kvůli kterému celé pátrání začalo. Jeho fotografie sice zůstala v Břetislavově obýváku, ale i tak si tím byla jistá.
Senzace! Má skoro odpracováno. Chybí už jen dostat ho ven – maličkost, pomyslela si kysele a její skvělá nálada poněkud poklesla.
Ovšem ani ty zbývající lidi tady samozřejmě nechat nemůže.
Ztratila představu, jak dlouho trvalo najít všech sedm. Ale dlouho. Až příliš. Právě si uvědomila, že magické světlo jako by trochu zmatnělo. Nejprve to přičítala tomu, že si už na oslňující mihotání přivykla, ale vtom se opět krátce rozzářilo.
Plamen kolísá, protože dochází olej, pochopila zděšeně. Za chvíli lampa zhasne úplně. Jednou smím vstoupit a poté navždy odejít nebo navěky zůstat, tak zní podmínka.
Horečně pátrání zrychlila. S úzkostí si uvědomovala, že pořád nemá žádný plán, a čas neúprosně tlačí.
Jako poslední objevila dámu v bizarní široké róbě ověšené dlouhými pestrými náhrdelníky.
To bude ta věštkyně, díky níž ji Evžen Vulpes přivedl na správnou stopu.
Jenže co teď? Jak má odtud vynést sedm bezvládných lidí? A kde vlastně vězí ten zatracený Sojka, to se tam zasekl nebo co? Dobrou radu by potřebovala jako sůl.
Světlo se opět neklidně zachvělo.
Lada s námahou ovládla počínající paniku. Musí se prostě spolehnout sama na sebe jako vždycky.
Možná kdyby je nějak svázala k sobě… v mžiku bez váhání strhala z ubohé vědmy šňůry korálů. Vytvořit skoro poslepu lidský řetěz spoutaný korálky nebylo tak snadné, jak si původně myslela. Div se nepřidusila od ustavičného úzkostného tajení dechu.
Ještě jednou se ujistila, že drží všechny.
Vší mocí se soustředila na svou kotvu v realitě, aby ji vynesla ze začarovaného prostoru, teď už vůbec ne jasně blýskavého. Matného jako pouliční lucerna prosvítající skrz hustou mlhu.
Zbývá jen pár okamžiků.
Napnula síly. Magické pouto ji táhlo ven z jezera. Jenomže jen ji. Neucítila moment, kdy se ruka první oběti vyvlékla z její dlaně, ale stalo se to. Jako by se snažila držet pouhý přízrak. Zdrceně pochopila, že ona smí odejít – snad - ale propustit zajatce lampa odmítá.
Vysvětlení ji napadlo hned. Tím víc se však vyděsila.
Horečně se vrhla zpátky. Pokoušela se je vzkřísit k vědomí. Snažila se ovinout je svými čarami a rozdělit se tak o vlastní záchranné lano. Bylo to marné.
Čím víc se snažila, tím slabší účinek její čarování mělo. Vyčerpávala se, aniž by to nějak pomohlo.
Nakonec to vzdala a z posledních sil se celá zoufalá z mlhy vynořila sama.
Břetislav strachy celý bez sebe na ni čekal v klenutém sále. Nedokázal se rozhodnout, jestli skočit za ní nebo raději zůstat na místě. U všech plesnivých pergamenů, je historik a především teoretik, žádný akční hrdina!
Neviděl nic, neměl ponětí, jestli je Lada vůbec naživu, a s každou vteřinou si víc a víc uvědomoval, že vyměřený čas se neúprosně krátí.
Vtom se objevila, strhaná a se slzami na krajíčku, ale živá. Jeho hrůzu vystřídala nepopsatelná úleva. Vztáhl k ní ruku, aby jí pomohl.
Lada ji však nepřijala, jen zavrtěla hlavou.
„Musím zpátky,“ vybuchla prudce. „Našla jsem je, ale nemůžu je dostat ven. Nechte mě být.“
Nedbal na její námitky a přitáhl ji k sobě. „Co jste našla?“
Lada překotně vysypala svůj objev. „Nevím si rady,“ zakončila nešťastně.
„Zatraceně.“ Břetislav si přitiskl zaťaté pěsti ke spánkům, aby povzbudil svou úzkostí ochromenou mysl. Nemají žádnou kotvu v realitě, nic je neváže k vnějšímu světu, to bylo jasné. Znamená to ale, že jsou skutečně ztraceni? Jak pouto navázat bez jejich osobní účasti a aktivní spolupráce?
Celý prostor se rozvlnil. Sedmiramenná klenba se mocně otřásla. Znenadání začala ztrácet tvar. Dříve elegantně pravidelné oblouky se zkřivily a podivně se sesunuly jako zplihlý stan, co přišel o pevnou oporu. Podlaha pod jejich nohama se propadla a vzápětí znovu vydula jako nestvůrná lochneská dráha. Barvy se rozmazaly v šílené opilé změti. Lesklá hladina jezírka se změnila ve zmítající se oceán.
Oba čarodějové upadli na kolena a vší silou se snažili udržet zbytek rovnováhy. Měli pocit, že dokonce i jejich těla se pomalu kroutí, protahují se a roztékají spolu s mizící magickou iluzí.
„Lampa zhasíná,“ vydechl Břetislav. „Musíme pryč.“
„Nenechám je tady!“ ječela Lada. Pokoušela se doplazit zpátky do rozbouřeného jezera.
Břetislav usilovně bojoval s nevolností způsobenou křivolace houpavým pohybem. Přesto se rozhodně natáhl, aby dívku zadržel. Na podobné akce rozhodně nebyl stavěný. Nic se nemohlo lišit víc od poklidného zkoumání zvláštních předmětů, obchodních jednání a uzavírání smluv a vystavování účtů. Účetní kniha! Jeho hlavou prolétl nápad. Poslední záblesk naděje.
Ano, zaplať Kazi, ještě zbývá jedna šance!
Připomněl si totiž, že se všemi uzavřel obchodní smlouvu. Všichni ji stvrdili vlastnoručním podpisem! Má díky tomu otisk jejich osobnosti, poslední stopu jejich vědomí, která přetrvala ve skutečném světě i poté, co se jich lampa zmocnila. Takto lze vytvořit jejich kotvy v realitě.
„Počkejte. Něco zkusím!“ vyrazil ze sebe přiškrceně.
„Tak honem, sakra, než nás to rozmašíruje na kaši!“ Lada se už ani nesnažila skrývat svůj děs.
Stěny se začaly trhat a do zdeformovaného sálu s ledovým zafičením vtrhly temné stíny. Pocit, že jsou na rozkymácené potápějící se lodi uprostřed ničivé vichřice, tím děsivě zesílil.
Pevně, až bolestivě stiskl Ladinu dlaň: „Dávejte pozor, nebudu mít možnost nic opakovat.“
„Poslouchám,“ hlesla napjatě.
„Abych je mohl ukotvit, musím vyjít ven. Vy musíte zůstat tady a čáry správně usměrnit. Dokážete to?“
Nedovolila si ukázat žádný stín pochybnosti. „Ano,“ prohlásila rozhodně.
Vzápětí Břetislav zmizel ve víru hroutícího se prostoru.
Lada zoufale začala počítat údery svého srdce. S každým tepem mohutněla dotírající temnota a naděje na záchranu slábla.

***

Břetislav se zděsil, když viděl, jak nepatrná troška oleje v lampě zbývá.
Snad nikdy v životě nebyl nucený čarovat tak rychle a zároveň s tak vybroušenou precizností. Každý nepatřičný záchvěv může být osudný.
Se zatajeným dechem čekal na odezvu. Těch několik málo vteřin prožil jako zoufalou agónii.
Náhle první ze sedmi obrazců zazářil. Slabounce, ale přece.
Šikovná, skvělá holka, pomyslel si Břetislav vděčně. Prosím, prosím, pospěš si!
Lampa už nevydávala téměř žádné světlo. Skomírající plamínek stěží prosvítal tlustým černým sklem.
Břetislav si mimoděk napětím zarýval nehty do dlaní až do krve. Co ji zdrželo? Měl jsem tam zůstat sám, vyčítal si trpce… měl jsem… Hypnotizoval pohledem jiskřičku poslední naděje. Prosím, modlil se v duchu. Vydrž ještě, ještě okamžik…
Vtom se aktivovaly i zbývající čáry.
V okamžiku, kdy lampa zhasla a naplnila prostor pronikavě čpícím dýmem, se v tmavé místnosti zjevilo sedm vrávorajících postav.
Břetislav si nevšímal ani jejich zmatených gest ani blekotavých hlasů.
Uvědomoval si jen to, že Lada mezi nimi není.
V mžiku pochopil, co se asi stalo. Pomohla všem, pak už neměla dost sil, aby zachránila i sebe, a nedostala se ven včas. S výkřikem nejhlubšího zoufalství se vrhl k lampě.
Koneček knotu byl ještě žhavý. Sám nevěděl, jak dokázal vymačkat ze staženého hrdla aspoň trochu dechu. Jemným opatrným fouknutím přivedl oharek k posledním záblesku života.
Pak nastala tma.
Břetislav ztuhl jako zkamenělý. Neodvažoval se otočit.
Vyburcovala ho až sféra, kterou vykouzlil někdo ze zachráněných, a rozčilené výkřiky.
Pomalu se obrátil a trnul hrůzou, co uvidí. Nebo spíš neuvidí.
Lada ležela na podlaze. Byla v bezvědomí a sinavě bledá.
Ihned padl na kolena, sklonil se nad ní a neobratně se pokoušel nahmatat její tep.
„Prosím vás,“ šeptal zdrceně. „Tohle mi nemůžete udělat… Laděnko…“ Bez úspěchu se ji snažil přivést k vědomí. Hladil její kratinké vlasy a dusil se lítostí.
„Pusťte mě k ní,“ ozvala se žena v tlustém tvídovém kabátě a také poklekla vedle nehybného děvčete. „Není to tak zlé. Omdlela z vyčerpání. Počkejte moment.“ Prohrabala si kapsy a vytáhla malou lahvičku. Odzátkovala ji a podržela tak, aby dívka vdechla výpary.
Po chvíli Lada otevřela oči.
Břetislav vzlykl úlevou. Pomohl jí vstát a nejraději by ji nadšeně objal, avšak ovládl se a donutil se zachovat dekorum.
V první řadě se musí zhostit nepříjemné ale nezbytné povinnosti.
Odkašlal si, napřímil se a vážně pronesl k dosud nic nechápajícímu hloučku: „Dámy a pánové, přijměte prosím mou nejhlubší omluvu. K vašemu zakletí došlo mou trestuhodnou nedbalostí. Svou odpovědnost plně přijímám a věřte mi, že tohoto incidentu hluboce lituji. Za vaši záchranu všichni vděčíme této statečné mladé dámě.“
Lada se vzpamatovala až zázračně rychle. Spokojeně se zašklíbila a hbitě využila příležitosti, aby každému z vyjevených přítomných strčila do ruky svou vizitku.
„A aby se podobná nešťastná událost už nikdy nemohla opakovat…“ Břetislav popadl prokletou lampu a vší silou ji mrštil na dlaždice. Roztříštila se na tisíc kousků.
Její osvobozené oběti jako by si teprve teď začaly plně uvědomovat realitu. Ozvalo se hned několik rozhořčených hlasů, z nichž bylo zřejmé, že ne všichni se hodlají spokojit s pouhou omluvou.
Do houstnoucí atmosféry rychle zasáhla Lada.
„Ale no tak, přece se tu nebudeme prát,“ pronesla vesele. „Buďte hlavně rádi, že jste z toho venku. Jsou Vánoce, a to není čas na zlou krev. Vaši budou radostí bez sebe, že jste zpátky, tak na co čekáte? Upalujte za nimi! Honem, už ať jste doma!“
Vystrkala hlouček ze dveří, než se kdokoliv vzmohl na protest, a popadla za ruku vysokého mladíka ve večerním obleku: „Vy půjdete hned teď se mnou.“
Ohromený Břetislav za ní chabě zavolal: „Kam se tak ženete?“
„Uzavřít případ!“ zavýskla už zvenčí a byla ta tam.

***

Na Štědrý den Břetislav Sojka jako obvykle povečeřel střídmě a sám. Potom se usadil ve svém měkkém křesle a chystal se podle svého zvyku strávit klidnou chvíli s oblíbenou hudbou, knihou a koňakem.
Avšak pocit pohody se nedostavoval. V myšlenkách se stále vracel k včerejšímu dramatu.
S rolí, kterou v něm sehrál, nebyl ani trochu spokojený, právě naopak. A ještě ke všemu se nemohl zbavit pocitu, že se na cosi zapomnělo, že záležitost není uzavřená. Něco mu chybělo a ke svému rozladění nemohl přijít na to, co to je.
Už povědomé zabušení na venkovní dveře proto přivítal téměř s úlevou.
„Zapomněla jsem si tu včera notes,“ hlásila Lada s úsměvem.
Zase připomínala víc studentku než zdatnou čarodějku. Už se tomu ani nedivil.
„Ach ovšem. Pojďte dál.“
V obýváku Lada sebrala svůj zápisník a uložila si ho do kabelky. Zdálo se však, že nemá naspěch. Sundala si zasněžený kabát, vybalila talíř s vánočním cukrovím a položila ho mlčky na stolek.
Břetislav překvapeně zvedl obočí: „Co to má znamenat?“
Uličnicky na něj mrkla a zasmála se: „No co asi. Vánoce, ne? Dneska by lidi neměli být sami.“
Čekat od ní něco duchaplnějšího by patrně bylo zbytečné, přesto starý čaroděj pocítil nepatrné zklamání. S povzdechem potřásl hlavou: „Proč si všechny ženy tak potrpí na banální klišé?“
Lada si zapálila cigaretu a pohodlně se usadila v křesle. „Proč si všichni muži myslí, že každé banální klišé je o nich?“ opáčila klidně.
Břetislav Sojka už neříkal nic.
Přinesl druhou koňakovou sklenku, nalil oběma a tlesknutím spustil gramofon.
V okolních domech se rodiny shromažďovaly okolo nazdobených stromečků, rozsvěcely se svíčky a tklivě zaznívaly andělské tóny koled.
Nad obchodem na rohu náměstí se nekompromisně ujal vlády John Coltrane a jeho ďábelský saxofon.

Břetislav Sojka a Lada Durmanová se znovu objeví v sérii drablat Akromantule v Tróji