Happyend pro všechny a zadarmo

Poznámka: Dáreček pro Aries vzniklý v rámci Vánoční nadílky SOS
Shrnutí: AU crossover, v němž je zachyceno několik budečských studentů před a po Zasvěcení.

-

Syntetická kabala byl poměrně nový směr a stejnou novotou voněla i skripta, na kterých právě vyspával včerejší opici Cyprián. Včera se spolu zlili jak koně a Jirka si jen matně vybavoval, jak se porval s budečskou ochrankou, když ho v noci nechtěla pustit dovnitř. Tu ovšem přivolal agilní Mirek kvůli porušení údajných pravidel. Radši by ho neviděl…
Ostatně tu chvíli, kdy se pod vlivem snažil Cypriána sbalit, by taky – kdyby mohl – navždy vymazal z paměti.

Cyprián se zavrtěl a na podlahu spadlo pár pomačkaných papírů. Jirka mu skripta něžně vytáhl z ochablých rukou a hodil je na stůl.
„Mám dojem, že si těch oborů naložil trochu moc. S tímhle už jsou… čtyři?“ prohodil tázavě směrem k Mirkovi, kterého probudila zima a teď po paměti šmátral po brýlích, v marném pokusu vyvolat v něm nějaké hnutí žárlivosti…

„Kecáš,“ řekl závistivě Kosťa a otočil se na druhý bok, aby urval ještě pár minut spánku.

„Milý vole,“ zahlaholil bodře Jirka a sedě na jeho posteli si nazouval boty. „…Že tys ducha mdlejšího, neznamená, že tak jsou na tom všichni.“ Pak uhnul před ránou, kopl do pelesti a dveře se rozlétly do mrazivého rána.
Na adresu dobře míněné pobídky se snesla přeprška neméně dobře mířených kleteb a Pulcharův polštář.

„Zbabělé krysy! Tři na jednoho?!“ kryl si rukama hlavu Jirka a vyběhl ven.

O deset minut později už celé osazenstvo chatky dupalo po schůdcích – s rukama hluboko v kapsách tenkého letního stejnokroje, na kterém bohužel trval mistr Koloděj, uloživší jim na dnešek zvláště záludné meditační cvígro na udržování tělesného tepla.
Rachitická těla mladíků v bílých hábitech se třásla zimou i nechutí k mistrovi. Ten po obhlédnutí žalostného stavu svých magistrantů spustil tirádu o tom, že nemajíce kontrolu nad vlastním tělem nemohou mít moci nad ničím, tím méně nad živly. Byl začátek února a studenti si lebedili, že aspoň nenapadl sníh.

„Během Zasvěcení budete konfrontováni s vaším elementem v plné síle! Proti tomu je tohle cvičení čajíček,“ řičel spokojeností a pára se mu valila od úst. Z těla nikoli, neboť vězelo v dlouhém, tlustém zimníku. Mistr Koloděj, vrchní dohlížitel a tělocvikář, nebyl oblíben.
Cyprián kradmo ucedil cosi o využití času ve prospěch skutečných věd a zvedl se z kaluže rozehřátého bláta, protože mu právě začínal henochiánský jazyk. Vzhledem k tomu, že patřil k premiantům, mu to (byť s hudráním) profesoři tolerovali. Ne tak mistr Koloděj, který byl zarytým nepřítelem změkčilých intelektuálů a jiných ulejváků, již nedokážou docenit jeho praktický obor.

Však oni při Samhainu poznají, zač je v Budči Jáchym, pomyslel si Mirek.

-

A poznali. První semestr utekl jak voda a hnedle měli před Zasvěcením. Cizí velekněžka vyvolávala všechny možné pocity, jen ne jistotu…

Pulchar se potil, Kosťa s Jirkou nacházeli klid ve špičkování, Cyprián v lingvistických hříčkách a všichni dohromady v pití.
„Jdu se učit,“ prohlásil Jirka a vypadl ven, když už v chatce nemohl vydržet.
„Učit…! To ti tak žeru,“ušklíbl se Kosťa, až po uši zahrabaný v práci.
„Myslím, že lhal…,“ řekl nejistě Mirek.
Kosťa jen protočil oči v sloup. „Řekni mi něco, co nevím!“

-

„Další dva… Doležal, Grodzki!“

„Zlomte vaz!“
„To zvládnem levou zadní,“ mávl rukou Cyprián.
Mirek nechápavě zvedl obočí. „Slovo zvládnout nemá žádnou exaktní definici, s tím se rozhodně nespokojím.“
„No jo, tak už pojď.“

Dvojí plivnutí přes pravé rameno a bylo to.
Zkrotili ohnivou letoru nejobávanějšího ze všech živlů s nonšalancí sobě vlastní. Pulchar sice s odřenýma ušima, ale prošli všichni. Jsou přece hadi…
Čekalo to ještě Jirku; trochu se o něj báli. Jeho obor byl na hony vzdálen mateřskému kruhu a daleko spíš by prošel astrálem, kdyby nebyl takový paličák. Jako by se bál, že po projití zrcadlovým elementem prázdnoty už k nim nebude patřit.

„No co, v nejhorším to prubnu znova,“ uklidňoval je.

„Nenech se vysmát, nikdo nezkouší Zasvěcení podruhé!“ praštil Kosťa do zdi, až se odloupla omítka. „A nesnaž se mi namluvit, že nevíš proč…“
Jirka jeho poslední větu radši přeslechl a navrhl kamarádovi, že ostatně může být u toho.
„Mám lepší věci na práci než koukat, jak se tam ztrapníš. Jsem léčitel, Jiříku, nemám čas!“ odbyl ho.
„Ocitoval bych ti příslušné nařízení, které to zakazuje, ale stejně bys ho ignoroval,“ řekl lhostejně Mirek.
„Konečně si začínáme rozumět,“ plácl ho s úsměvem po zádech Jirka – zčásti proto, aby zakryl vlastní nervozitu – a čekal, až na něj přijde řada. Když na to konečně došlo, sklouzlo Cypriánovi ze rtů lakonické „Inšálláh“.
„Inšálláh, magistře!“ opravil ho s úšklebkem Jirka a zamířil na nádvoří.
„Doufám, že rupneš, ty …magistře!“ ťal po něm spolužák, ale nešlo to od srdce.

-

Za branou ho přivítal věčný oheň, u kterého stála žena v jukatě. Úsporným gestem mu pokynula, ať jde blíž. Pak se Jirkovi zaryl do masa velekněžčin zkroucený nehet a v zajetí jejích bledých, šikmých očí se zapotácel. Plochá tvář se mu přiblížila na sílu dechu. „Už nelze couvnout.“
Vypadalo to, že když neposlechne, bez milosti ho těma očima pozře.

„Já jsem tvá zkouška. Vejdi!“ roztáhla teatrálně ruce a sklady tmavé látky se rozevlály jako křídla čerstvě vylíhlého nočního motýla.

Když se za Jirkou Morušem zavřely plameny, přistihl se Kosťa, sledující celý výjev z povzdálí, že přitom spolu s Cypriánem drmolí zikr dovolávající se Slitovného.
Adept zatím ve tmě cítil, jak ho ohledávají konečky velekněžčiny mysli…
„Jak se cítíš?“
„Jako v jícnu sopky,“ sípal Jirka – podle hlasu balancující vteřinu od samovznícení. Žena na okamžik polevila v pozornosti a Moldawin plazmatický živel zaprskal. Jirka tak velekněžce na okamžik zmizel za cárem kouře. Odehnala ho a bedlivě zkoumala adeptův stav, jako by šlo o souboj – kdo déle vydrží.
Ve chvíli, kdy ztratila nervy a slavnostně přiznala, že iniciací ohně prošel bez úhony na cti, se oheň nekontrolovatelně rozvibroval a nevyhnutelnost a zákon schválnosti nechaly zrcadlovou projekci živlu bez milosti rozsypat. Když nahněvanou tvář velekněžky zasáhla prška nehmotných jisker, Jirka se zpožděním zrudnul, ale nárok na připuštění k magisterské zkoušce už byl přiznán.

-

Následujícího dne se oči mladíků jednomyslně upíraly ke dveřím. Do chatky vešel Kosťa.
„Tak co?“ horlivě vyzvídali.
Pokrčil rameny. „Zatím se nemůžou dohodnout, jestli ho mají vyhodit nebo vyznamenat.“
„To je snad jasné, ne? Když dokázal oblbnout samotnou velekněžku…“
„Pch… Mně by něco takového nikdy neprošlo,“ zažehral mrzutě Pulchar na Jirkovu schopnost ze všeho se vyvléct.
„Neremcej, podle mě ho vylejou.“
„Vzhledem k tomu, že podváděl, by to taky bylo jedině správné,“ přisadil si Mirek s nosem zabořeným do knížky.
„Nemůžeš se aspoň tvářit, že je ti to líto?!“ utrhl se na něj Kosťa.
„Pokud se domníváš, že by mu mé fňukání pomohlo víc, dám na tvou radu léčitele.“

-

Když pak Jirku (jen s napínákem a podmínkou) pozvali k průbě spolu se skupinou ostatních magistrantů, dovtípil se, že profesor zvědné magie zjevně zaintervenoval v jeho prospěch.
„Chtěl bych vám poděkovat, pane.“
„Mně neděkujte, to váš kamarád mě požádal, abychom vám ještě dali šanci…“
„Kamarád?“
„Ten vysoký brýlatý spagyrik… Doležal se, myslím, jmenuje.“

„Prý jsi za mě ztratil slovo…,“ zastavil spolužáka na chodbě, když bylo po všem.
„Vadí ti to?“
„Mám jedinou otázku – proč?“
„Protože potřeby většiny převažují nad potřebami menšiny …nebo jednotlivce,“ prohlásil Mirek. „A když jsi dokázal přelstít rituál Zasvěcení, došlo mi, že tvé schopnosti může Budeč potřebovat.“ A rychle dodal: „…což ale neznamená, že souhlasím se způsobem, jakýms to provedl.“
Jirkův nevěřícný výraz se začal roztahovat do širokého úsměvu. Pak podal spolužákovi ruku a ten ji váhavě přijal.

Po Mirkově vřelé gratulaci mu suchá ruka velekněžky, jejíž jméno si nedokázal vybavit, zašelestila v dlani s krajní nechutí.
„Děkuji vám, ctihodná…
„…Kobayashi Maru,“ vyplivla, a to bylo naposled, co ji na Budči viděli.