VIKTORKA I.

VESNICKÝ ROMÁN NA POKRAČOVÁNÍ

Za betareading a konzultace z oboru čar a kouzel děkuji Aries; za jednu konkrétní scénu z Viktorčina života vděčím Kleio; za všechny irské výrazy a nadávky patří dík Lejdynce

Věnováno Báře,protože Viktorka bydlí v její chaloupce.

Kapitola 1.

Z literárního hlediska je tahle situace jako začátek příběhu úplně banální.
Četla jsem nejmíň tři knížky, který začínají tím, že hlavní hrdina – a v jedný taky hrdinka – jsou někde zavřený, případně ještě spoutaný.
Taky tak začíná jedna počítačová hra. Možná víc, co já vím. Na počítači nehraju a o týhle jsem taky jenom četla.
A když jsme na základce na škole v přírodě hráli Dračí doupě, začínalo jedno putování zrovna tak: jste ve vězeňský kobce, nemáte, zbraně, kouzla, nic.
V Doupěti jsem hrála čarodějku. Pamatuju si, jak mě to bavilo. Taky proto, že se stalo to, po čem jsem hrozně toužila: spolužáci mě konečně přibrali do hry.
Jenom jednou, a pak už nikdy ne.
V další škole jsem si na čarodějku nehrála. Učila jsem se jí být doopravdy. Bylo to o moc těžší a ne tak zábavný.
Čarodějce by se nemělo stát, že ji někdo zavře v tmavým sklepě, kde to smrdí shnilýma bramborama.
Nahatou.
A když už, měla by být krásná. Já krásná nejsem: spíš malá než vysoká, spíš kulatá než štíhlá.
Obyčejná.
Když ze mě starý Josef strhával oblečení, odvracel při tom oči.
Já se mu do očí podívala. Byly skelný a jakoby zakalený.
Oči člověka, kterýho ovládá cizí vůle.
Oči člověka, kterej dostal příkaz zabíjet.
Obyčejnej člověk by neměl jen tak přemoct čarodějku. Jenomže já jsem se nebránila. Byla jsem tak zkoprnělá úžasem, že mě to ani nenapadlo.
Nejsem v čarování moc dobrá.
Asi proto mám strach.
Proto si představuju, že tohle je začátek příběhu.
Že to není jeho konec.

***

V knížkách se čarodějové vždycky ze všeho vymotají. Ať jsou okolnosti jakkoliv nepříznivý.
Takovýho Gandalfa může balgor svrhnout do bezedný propasti a po čase ho máme zpátky, v lepší formě a mocnějšího než dřív.
Nebo slavnej Harry Potter. Sekýrovanej sirotek si to rozdá na pár kol s pánem Zla a zvítězí na celý čáře.
I ten poděs z Pratchetta – ten, co se vyskytuje s Dvoukvítkem a Zavazadlem, který běhá na spoustě malých nožiček – se nakonec vyhrabe ze všech průšvihů.
Nemůžu si vzpomenout na jeho jméno a najednou mi to přijde nejdůležitější na celým světě.
Důležitější než to, že sedím na podlaze pokrytý vrstvou špíny, zavřená v prázdným studeným sklepě.
Jestli si nevzpomenu, dopadne to se mnou špatně.
Jestli si nevzpomenu, tak tady umřu.
Mrakoplaš.
Jo, Mrakoplaš, ten cvok. Pratchettovy čarodějky mám mnohem radši.
Trochu se mi uleví a uvědomím si, že přemýšlím o knížkách, abych nemusela myslet na to, v jakým jsem průšvihu.
Tak jo. Je načase postavit se na nohy a zjistit, jak na tom vlastně jsem.
Dveře od sklepa jsou důkladný a taky důkladně zamčený, což vyvozuju z toho, že když se o ně vší silou opřu, neotevřou se. Kliku nemají žádnou. Otevírají se – teda otevřely by se, pokud by nebyly zamčený – směrem ven.
Takový dveře by se čistě teoreticky měly dát otevřít snáz než ty, co se otvírají dovnitř. Nevím, proč si to myslím – pravděpodobně jsem to někde četla. Tak jako tak nemám ani ponětí, jak se přes ně dostat.
Nemůžu se zbavit tísnivýho pocitu, že kdybych dávala ve škole větší pozor, poradila bych si s nima. Jenže já nebyla v učení nikdy žádnej zázrak. Ani v Budči ne.
A tohle jsou důsledky.
Obrátím svou pozornost k okýnku, kterým dovnitř dopadá trochu šedivýho světla. Okýnko je malý, zamřížovaný a za tlustýma rezavýma mřížema je připlácnutý kus prkna, takže zbývá jen úzký proužek volnýho prostoru.
Tím by neprolezlo nic.
Vlastně ano. Něco jo.
Kus zelený zahradní hadice, kterou právě někdo prostrčil škvírou dovnitř.
Z hadice začne do sklepa proudit voda. Nejdřív promění špínu na podlaze v mazlavý bahýnko a pak se začne sklep docela rychle plnit.
Tohle je aspoň jasnej, zřetelnej záměr.
Někdo, buď Josef, nebo ten neznámej nepřítel, který proměnil Josefovy oči v prázdný studny, chce, abych skončila takhle.
Utopená ve sklepě.

***

Část vody unikne škvírkou pod dveřmi a část se asi vsákne do spár ve zdech. Většina jí zůstane. Pozoruju, jak mi stoupá od kotníků po kolena. Voda je studená, potoční, voní kameny a pískem, vodníma rostlinama , rybama a teď taky trochu shnilejma bramborama a vápnem, kterým byl sklep kdysi vybílenej.
Je hladká a příjemná. Důvěrně známá jako starý tričko. Moje voda.
Koukám na stoupající hladinu a přemýšlím, kdo se dopustil chyby. Byl to Josefův nápad? Trochu krkolomnej, ale svým způsobem logickej. Josef by se určitě nechtěl koukat, jak jeho oběť umírá. Takhle je to jaksi míň osobní.
Jestli ale tuhle akci vymyslel ten, kterej mi usiluje o život, tak si asi nedal práci, aby si o mně něco zjistil.
Pokud nedal Josefovi rozkaz, aby zlikvidoval první holku, na kterou natrefí, o čemž fakt pochybuju.
Možná jsem ješitná – můj táta by řekl sebestředná – ale myslím si, že mu jde konkrétně o mě. O čarodějku, široko daleko jedinou, která mu kdovíproč překáží, ale se kterou se nechce obtěžovat osobně.
Jistý je jedno: snažit se utopit čarodějku, jejíž živel je voda, není úplně nejlepší nápad.
Je to pitomost.
Najednou mě napadá hrozně pravděpodobná myšlenka. Že si ten skrytej vrah zjistil naopak všechno a usoudil, že se z jeho pastičky nemám šanci dostat, protože jsem v čarování úplně nemožná.
Jestli jo, tak s ním souhlasím. Ale jenom do určitý míry.
Voda mi sahá k pasu, bahno se usadilo na dně. Napadá mě, že bych se měla naučit nějaký cviky na posilování břicha. Divný myšlenky, takhle těsně před smrtí.
V jedný věci ten nápad není úplně pitomej. Utopenýho člověka, teda jmenovitě mě, může Josef naložit na kárku a v noci odvézt k Dolnímu rybníku. Kdekdo ví, že si tam chodívám zaplavat od časnýho jara do prvních mrazíků. Tedy, koupu se tam i v zimě, ale to zas neví nikdo.
Utopenec v rybníku je mnohem míň nápadnej než utopenec ve sklepě.
Elegantní způsob, jak se zbavit vlastního mrtvýho těla, mě trochu rozveselí.
No jo, ale kdyby došlo k pitvě, nepozná se, že k utopení došlo jinde? Protože voda v rybníce je jiná než v potoce. Experti by to měli poznat. Aspoň ti z detektivek.
Na druhou stranu, to už není moje starost.
Voda mi nadzvedne prsa a bradavky ztvrdnou. Hm. Nevypadá to až tak zle.
Jenže teď není čas zkoumat vady a krásy mýho těla v podzemním bazénu ani zmatenej obsah mý hlavy.
Je načase začít něco dělat.

***

Jsem ve vodě až po krk, ale vzduchu je ve sklepě pořád dost. Stáhnu ho pod hladinu do veliký bubliny, ve který se uvelebím jako děcko v mateřským lůně. Pak bublinu propíchnu, jenom malinko, a napustím ji vodou do tří čtvrtin. A pak si čistě pro pohodlí tu vnitřní vodu trochu ohřeju.
Kdybych nebyla plánovaná oběť úkladný vraždy, bylo by mi docela příjemně. Asi bych v tom soukromým prostoru a v teploučku klidně usnula.
Samozřejmě, taky bych se místo kejklů se vzduchem a vodou mohla jednoduše přemístit. Jenže s tím mám dost špatný zkušenosti. Ne že bych to neuměla. Ve škole jsem to zkoušela víc než kdo jinej. Ale výsledky neodpovídaly vynaloženýmu úsilí. Za prvý se mi dělá blbě, a za druhý většinou skončím někde jinde, než kde skončit chci. Ne o moc, jen o pár desítek metrů. Jenomže to úplně stačí, aby se člověk dostal do problémů. Když je například poblíž předpokládanýho cíle dálnice nebo něco podobnýho.
Krom toho jsem k Josefovi nepřišla sama.
Takže radši počkám, až se někdo rozhodne zjistit, jak vypadám utopená.
Aspoň tak jsem to měla původně v úmyslu. Jenomže v bublině je nuda, když mi strach nedovolí spát. A když nemám co číst. Taky se mi chce čůrat. A navíc, jestli se dostanu ven teď, budu se muset poprat jenom s Josefem – doufám – ale jestli budu čekat kdovíjak dlouho, může si přijít jeho současnej pán a vládce zkontrolovat výsledek.
Pevně se držím naděje, že je Josef v chalupě sám. Nebo, ještě líp, že odešel ohlásit splnění rozkazu a dům je prázdnej.
Ale i kdyby nebyl, musím se postavit tomu, co mě nad schodama do sklepa čeká.
Nebo – v nejhorším – zkusit přemístění. Jako poslední možnost.
Tak do toho.
Voda mi dala svoji sílu.
Já dám všechnu svoji sílu jí.
Cítím jemný vibrace na svým mokrým těle. Zezdola vystupujou drobný bublinky, jako by se voda vařila. Hladina začne světélkovat a ten pohled zezdola je nádhernej.
Pak moje bublina praskne.
Napři všechnu sílu vody proti dveřím, který se příhodně otvírají ven.
Chviličku se zdánlivě neděje nic. Ale já cítím ten tah, proudění, skrytou energii. Hučí mi v uších a vlasy mi víří kolem hlavy.
V příštím okamžiku se dveře vyvrátí a voda se s hlasitým šploucháním vyvalí ven.

***

Je mi jasný, že když budu stát v zatopený chodbě a přemýšlet, co mě čeká nahoře, můžu ve sklepě skejsnout věčnost. Takže se raději zhluboka nadechnu a vyběhnu po úzkejch schodech, který vedou ze sklepa do přízemí. Rozrazím dveře do kuchyně. Jsem mokrá, zabahněná, zuřivá a připravená se prát.
Nebo se přemístit, kdyby to jinak nešlo.
Nakonec se ukáže, že přemísťovat se není nutný a prát se není s kým. V rozlehlý místnosti je jenom starej Josef, kterej na mě zděšeně třeští oči. Obličej má celej šedivej a pusu otvírá naprázdno jako kapři v těch příšernej koncentračních kádích, který se vyskytujou ve městech před Vánocema. Je prostě v nefalšovaným šoku.
Není divu. Místo abych byla spořádaně utopená ve sklepě, promenáduju se mu po cimře. Starej Josef je spíš kliďas, ale tohle by rozhodilo každýho.
Ustupuje přede mnou krok za krokem, až odcouvá k posteli v rohu a ta mu zezadu podrazí nohy. Bezmocně žuchne do peřin, což mi situaci značně usnadňuje. Nakloním se nad něj, položím mu ruku na čelo, zavřu oči, zatnu zuby a zlomím ovládací kouzlo. Dokonce mi pod rukou slyšitelně lupne.
Bylo to snadný.
Podezřele snadný.
Josefovy oči se projasňujou. Zatoužím po kousku textilu – jakéhokoliv textilu, pro začátek. Stáhnu ze stolu červenobílej kostkovanej ubrus a zabalím se do něj od hlavy až k patě.
„Kde je moje oblečení?“ zeptám se naštvaně. Josef malátně ukáže na truhlu pod oknem. Pod hromadou složenejch kostkovanej košil, manšestráků a vlněnejch svetrů najdu najdu kupku svý černý bavlny. Natáhnu si triko a sukni přes zaschlý bahno, který mi ulpělo na kůži, a otočím se ke svýmu nedobrovolnýmu vrahovi.
Ovládnutí není žádná legrace, ale pomalu by se mu mělo dělat líp.
Jenomže nedělá. Dejchá ztěžka a chrčivě, ruce se mu třesou. Ani se nepokusil vstát z postele.
„Nechcete se napít?“ ptám se nápomocně. „Trochu vody? Neberete nějaký léky?“
„V kredenci. Nahoře. Vpravo…,“ zasípe, jako byl v posledním tažení. Vážně se vyděsím. Opravdu si přeju, aby v týhle chalupě nebyla dneska večer žádná mrtvola.
V kredenci vpravo nahoře je láhev slivovice. Proč ne. Naleju Josefovi stopičku a přidám malý zaklínadlo, na posilnění těla i mysli. Léčitelství mi v Budči docela šlo.
Než Josefovi sklenku odnesu, trochu si loknu přímo z lahve.
Josef se vypije panáka naráz a pak mi podá prázdnou skleničku.
„Ještě jednu? Na oslavu, že už mě nemusíte zabít?“
Zavrtí pomalu hlavou, jako by to byl neobtížnější pohyb na světě, a upře na mě žalostnej pohled.
„Ale já tě zabít musím, Viktorko,“ zašeptá.

***

Naleju Josefovi ještě jedno štamprle a pak láhev uklidím. Sama si už nedám. Když se kolem plíží nebezpečí, bejvám radši střízlivá. Tím spíš ve společnosti chlapíka, kterej se tvrdohlavě odmítá vzdát vražednejch úmyslů.
„Buďte rozumnej, Josefe,“ říkám mu s falešnou veselostí jak úča v mateřince, která domlouvá trucovitýmu a navíc trochu opožděnýmu děcku. „Vy přece nechcete nikoho zabíjet. Někdo vám to přikázal – rozkaz, kterýmu jste se nemohl vzepřít. Asi vás někdo zhypnotizoval.“
Na hypnózu se dá svést kdeco, a lidi tomu většinou uvěří.
„Zhypnotizoval, hm. To teda nevím,“ odpoví Josef pochybovačně. Už dejchá trochu líp, ale pořád vypadá jako vyždímanej hadr, jak tak leží zhroucenej na zádech na posteli a zírá do stropu. Oči má plný mučivý bolesti, kterou nechápu. Výčitky svědomí? Po činu vedeným ovládacím zaklínadlem by to bylo dost nepravděpodobný. Ale kdo ví.
„Ten člověk neříkal nic o hypnóze,“ pokračuje Josef. „Zato povídal, že je čaroděj.“
Aha.
Tolik k povinnýmu a Vyšehradem přísně sledovanýmu utajení. Očividně ne každý ho dodržuje tak úzkostlivě jako já.
„On je zlej, Viktorko. Hrozně zlej.“
Jo. O tom ani trochu nepochybuju. Zlej a navíc ještě zbabělej.
„Když už jste se rozhodl věřit pohádkám, měl byste vědět, že čarodějové takoví bývají,“ pokračuju v tom učitelským tónu, kterej je mi z duše protivnej.
Josefovi zřejmě taky. Posadí se v posteli, opře se zády o zeď a koukne na mě, pořád hrozně smutně a taky trochu ironicky.
„Jestli jsou čarodějníci zlí,“ povídá mi jako by nic, „tak to bude asi jinej druh čarodějníků, než seš ty, Viktorko!“
Teď pro změnu vytřeštěně zírám já na Josefa. S pusou dokořán, jako ten vánoční kapr.
„Heleďte, to že mám kočky, chodím v černým a pěstuju byliny ještě neznamená, že nejsem… že jsem…“
Zamotám se do vlastních slov, ale Josef si toho nevšímá. Vstane z postele, na ještě krapet nejistých nohou přejde ke kuchyňský lince a začne se přehrabovat v šuplících.
„Jasně, to je vono,“ mumlá přitom. „Ty tvoje kočky a černý hadříky. Žes mi vyhnala slova toho chlapa z hlavy jako nic, to mám asi okamžitě zapomenout. A na tom, proč se chce z celý vesnice zbavit mírnix týrnix zrovna tebe, není vůbec nic divnýho, že ne. Ze sklepa ses dostala jak?“
Snažím se vymyslet nějakou přijatelnou lež, ale Josef na ni nečeká.
„Zřejmě jsi proplavala klíčovou dírkou, ne? Nebo tak něco. Když si k tomu přičtu všechny ty děti a babky a zvířata, kterejm si pomohla… no, žiješ tu už nějakej ten pátek, Viktorie. Něco ti povím,“
otočí se ke mně od linky, „mám teď fakt veliký starosti a nebudu před tebou skrejvat, že kromě toho mám taky strach. Ale nejsem blbej, rozumíš?“
„Jo jo, rozumím,“ přikyvuju ochotně, i když skoro nevím k čemu. Nějak se na Josefova slova nemůžu soustředit, což má přímou souvislost s velkým nožem s červenou střenkou, kterej se najednou octnul v jeho ruce.
Snažím se nenápadně ustoupit ke dveřím, přitom nespustit Josefa z očí a o nic nezakopnout. Asi to moc nenápadný není, protože Josef sleduje ten můj taneček dost udiveně. Pak mu dojde, na co se koukám.
Hodí nůž na stůl a provinile povídá:
„Já ti přece nechci ublížit.“
V tu chvíli do mě vjede vztek.
„Jasně že ne,“ pronesu jízlivě. „Když teda odhlídnu od pokusu o utopení a vymažu si z hlavy, že jste mi před pěti minutama oznámil, že mě prostě zabít musíte!“
Zhluboka vzdychne a já se naštvu ještě víc.
„A vůbec, co jste udělal s mejma psama?“
Vyjedu na něj a teprve pak ve mně leknutím hrkne. Vzápětí si vzpomenu, že jsem nechala Big a Bena na dvorku.
„Co bych s nima měl udělat?“ zeptá se Josef dotčeně. „Nakrmil jsem je. Taky jsem zašel k tobě a nakrmil jsem kočky.“
„Kočky by se o sebe postaraly,“ říkám nepřítomně a představuju si přitom Josefa, jak krmí moje psy a pak jde nasypat granule kočkám. O ovládacím zaklínadle mám dost načteno. Když takový zaklínadlo udělá z člověka kata, tak ten dotyčnej zpravidla prostě vykoná, co má, a o svou oběť se ani v nejmenším nezajímá. Ani o nic, co k tý oběti patří. Jeho svědomí je otupený, zakletý do ledový lhostejnosti. To, že se Josef vůbec zabýval mejma zvířatama, znamená nejspíš, že je to mimořádně dobrej člověk.
Teď zrovna ten dobrej člověk přidává na stůl k červenýmu noži ještě bílej, úzkej a ostrej. Po chvilce přemejšlení sáhne do uhláku pro malou sekyrku.
„V dřevníku mám ještě velkou,“ prohodí přemejšlivě.
Tuhne mi krev v žilách, když mi dojde, k čemu se chystá.
„Nemůžete se mu postavit s nožem a sekerou v ruce!“ přesvědčuju ho a slyším, jak se mi klepe hlas. „Vlastně byste se měl někam schovat, a to pěkně rychle! Protože on asi nebude moc nadšenej, že jsem ještě naživu.“
„Jo, to je možný,“ povídá Josef. „Na tom ovšem už nic měnit nebudeme.“
„Vy to nechápete!“ křičím na něj. „Ten zlej čaroděj je opravdovej! Tohle není žádná pohádka, která má automaticky happyend!“
Josef strčí sekyrku a oba nože do košíku, kterej nosí na houby, a sundá z háčku u dveří placatou bílou čepici.
Stojim u dveří, odhodlaná nepustit ho za žádnou cenu přes práh.
Ledaže by si chtěl cestu prosekat tou sekyrkou.
A ani tak ne. Uspávací zaklínadlo snad ještě zvládnu.
„Ty to nechápeš,“ říká mi a oči má tak plný strachu a žalu, že se sama začnu bát.
Dojde mi to zlomek vteřiny před tím, než mi to vysvětlí.
„On má Týnu, Viktorko,“ zašeptá a hlas se mu zlomí.
Týna je Josefova vnučka.
Letos v červnu jí bylo sedm.

Kapitola 2.

Starej Josef není nijak zvlášť starej, ačkoliv už je vdovec a má vnoučata. Říká se mu tak hlavně proto, aby se odlišil od mladýho Josefa, a ten je dokonce ještě mladší než já.
Podle toho, co jsem vyrozuměla z řečí ve vsi, mladej Josef a jeho žena se dohodli na sňatku někdy ve druhý třídě obecný školy. Svatbu měli v osmnácti a to už byla Týnka na cestě. Ne že by časným sňatkem mladej Josef svý rodiče nějak překvapil. Když se narodil on, bylo starýmu Josefovi dvacet a jeho manželce teprve sedmnáct.
Pro mě je ovšem starej Josef starej až dost, protože jsem o celejch devatenáct let mladší než on.
Vlastně bych to mohla sepsat jako úlohu pro některýho z mejch malejch žáčků, který doučuju počty. Kolik let je Viktorce? Odpověď napiš celou větou!
Po Týně následoval malej Josífek. Tomu jsou čtyři, takže počítám, že za nějakejch čtrnáct let přibude nějakej další Jožánek.
Mladej Josef má kromě ženy a dvou dětí dům kousek od Děčína, firmu, hypotéku a další dluhy, takže jeho manželka chodí do práce a s dětma se to pytlíkuje, jak se dá. Na prázdniny a taky na většinu víkendů si je Josef vozí sem.
V srpnu si Týnku s Josífkem bere babička z druhý strany na čtrnáct dní k moři. Jenže k všeobecnýmu překvapení letos Týna jet odmítla. Že se na pláži nudí, že bude radši s dědou, že si chce odpočinout od brášky. Fakt je, že na to, jak je sama malá, hlídá prcka dost často. Rodiče ji nejdřív přemlouvali a pak nutili, ale Týnka stála tvrdohlavě na svým a Josef se za ni přimlouval, takže nakonec zůstala tady.
Na špatný rozhodnutí není nikdo moc malej.
Já bych k moři jela hned. Nikdy jsem žádný neviděla a tolik vody pohromadě – no, musí to být fantastický! Moře je moje veliká touha. Asi jsem o ní řekla víc lidem, než si pamatuju, protože před měsícem mi přišla pohlednice, nad kterou se mi zatajil dech. Nic než široširá hladina zbarvená zapadajícím sluncem. Veliká krása nebo velikej kýč, jak to kdo bere. Já si vybrala krásu a pohlednici jsem zastrčila za rám zrcadla v síni.
Text na druhý straně byl podivnej: Uteč rychle a vrať se pozdě.
Já tu větu znám. Je to titul jedný bezvadný detektivky od spisovatelky, která si říká Fred Vargas.
A taky návod, co má člověk dělat, když v místě, kde zrovna žije, vypukne mor.
Podpis chyběl. Divný.

***

Nakonec se mi podařilo Josefa přesvědčit, aby nikam nechodil. Můj nejpřesvědčivější argument byl, že Týně nijak neprospěje, když se nechá zabít.
Sedíme proti sobě u kuchyňskýho stolu a vyhejbáme se pohledem jeden druhýmu.
„Nevím, co mám dělat,“ opakuje nešťastně. Oči má zapíchnutý do vydrhnutýho borovýho dřeva.
„Nevzpomínáš si na nic víc, než jsi mi řek?“
Mlčky zavrtí hlavou.
Informací je žalostně málo. Starej Josef a Týna se vypravili ven někdy po desátý – na houby a na rozhlednu, co je na Strážný hoře. Z rozhledny se dá koukat po kopcích na všechny světový strany a Týnku ten pohled ještě neomrzel, takže tam zamíří při každý příležitosti. V tomhle je stejná jako já.
Toho chlápka potkali na polní cestě, po který se jde přes Krkavčí kopec do Javořice. „Nic divnýho na něm nebylo, leda že měl kvádro a naleštěný polobotky, ale na Krkavčák se dá vyjet autem a nebyl první divně vystrojenej, kterýho jsem odtamtud viděl jít na rozhlednu,“ vyprávěl Josef. „Měl s sebou ženskou, blondýnu, vysokou. Takovej ten severskej typ. Pozdravili jsme se, viděl košík, tak se zeptal, jestli rostou a jestli mam svý místa, takový ty řeči. Pak se zaculil na Týnku, prevít jeden, a že jí něco dá. Sáhl do vzduchu a najednou měl v ruce hřib jak z atlasu. Týna z toho byla celá vyjevená, jak prej to děláte, a chlapík na to že je čaroděj. Zasmál jsem se tomu – a von taky, ale nějak divně. Pak povídá, kdyby něco, pamatuj si, že mám tvoji malou. Natáhl ke mně ruku a pak jsem přišel k sobě, až když ses nade mnou nakláněla ty. Ale pamatuju si všechno – sklep a hadici, tu strašnou věc, kterou jsem udělal,“ ztěžka polkl a shrbený ramena mu poklesla ještě víc. „Viktorko, já bych nikdy…“
„Nech toho,“ přeruším ho. „Vůbec si nepouštěj do hlavy, že je to tvoje vina! Udělal si z tebe nástroj, použil tě stejně, jako když sekáš dříví sekyrou!“
Tímhle jsem teda Josefa moc nepovzbudila. Nejradši bych si dala pár facek. Byl teď nejenom zoufalej, ale i poníženej. A zdůrazňovat, jakou mají čarodějové nad lidma moc – když se teda rozhodnou kašlat na pravidla – to ničemu neprospěje.
Kdoví co si pomyslí, až se dostaví tým z vyšehradský kouzelnický kriminálky.
Ale až vysvobodí Týnku, bude Josefovi jedno, že jsou to taky mágové.
Ukolébávám se sladkejma představama, že stačí zavolat a někdo jinej vyřeší všechny problémy. Jenže to udělat nemůžu. Ne, dokud ten čaroděj má Týnu ve svejch hnusných pařátech.
Ze stejnýho důvodu se Josef nemůže obrátit na obyčejnou policii. Ta by stejně nezmohla vůbec nic.
„Taky nevím, co mám dělat,“ zamumlám sklesle.
„Ty nedělej vůbec nic, rozumíš?“ vzchopí se starej Josef k rozhodnýmu tónu. „Koukej zalézt, zamknout se v chalupě a nevystrčit nos! Nezapomeň, že tebe chce mít mrtvou!“
To mu teda rozhodně nezapomenu.
„Teď v noci se stejně nic dělat nedá,“ povídám. „Měl by ses trochu vyspat.“
„To je marný,“ řekne Josef. „Stejně neusnu.“
„Tak si dej ještě hrnek,“ nalejvám mu z konvice čaj.
Zvedne hrnek k puse a ruce se mu třesou, stejně jako mně. Ale spánkový znamení nad čajovou konvicí, ozdobenou vzorem drobných růžových květů, provedly moje prsty jistě a nenápadně.
Josef se sesunul na podlahu a já nemám dost síly, abych jeho bezvládný tělo odtáhla do postele. Tak mu aspoň podložím hlavu polštářem a přehodím přes něj modrobíle pruhovanou peřinu.
V názoru, že by ten druhej neměl vystrčit ani nos, se očividně naprosto shodneme.

***

Nejsem tak šíleně odvážná – nebo tak šíleně zoufalá – jako starej Josef a nehodlám jít hledat Týnku uprostřed noci. I když to není lehký rozhodnutí. Zdravej rozum se ve mně pere s myšlenkou, že jsem zbabělá a bezcitná mrcha.
Bráním se představám, co se asi s Týnkou děje. Jestli má strach. Jestli je vůbec ještě naživu.
Ale jít za tmy hledat čaroděje, kterej se mě pokusil Josefovým prostřednictvím zabít, by s největší pravděpodobností znamenalo pomoct mu jeho záměr dokonat. A to by Týnce nepomohlo.
Jestli je ještě naživu, napadá mě znova a žaludek se ve mně otřese jako malej zmoklej psík.
Zaštítím Josefův domek tolika ochrannejma kouzlama, na kolik přijdu, a unaveně se vleču voňavou srpnovou tmou těch pár desítek metrů do stráně ke svý chalupě. Z posledních sil obestřu i vlastní domov sítí, která by měla teoreticky zastavit vetřelce, pokud by ovšem jeho kouzla nebyla silnější než moje. Obávám se, že v současný chvíli by na mě stačilo děcko se základním magickým výcvikem.
Pustím dovnitř kočky, které se mi na zápraží otírají o nohy, shodím oblečení a v malý koupelničce stojím pod teplou vodou, dokud není bojler prázdnej. A potom tam stojím dál, na hlavu mi teče ledovej proud a po tváři horký slzy, třesu se zimou a nemám už ani na to, abych si tu vodu trochu přihřála.
Třesu se, když se balím do osušky, třesu se, když lezu po schůdkách do podkroví, třesu se, když si v bráchově pokojíčku navlíkám jeho flanelový pyžamo a navrch ještě tlustej svetr. Normálně spím jenom tak bez ničeho, ale dneska chci bejt oblečená. Co nejvíc.
A stejně se pořád třesu.
Přejedu dlaní po tom druhým pyžamu, který leží u bráchy na posteli – jenom pro ten pocit hladkosti kovově šedýho hedvábnýho saténu – a zatoužím, aby tady byli se mnou. Oba. Ačkoliv by mi nemohli nijak pomoct. Jsem na to sama. Připadám si jako úplně malá holka a pořád se mi chce brečet.
Nejsem žádná bojovnice. Ze všeho nejlíp umím utíkat a schovávat se. Proto taky žiju tady.
Uteč rychle a vrať se pozdě.
Jenomže na utíkání není čas. Protože v tom nemůžu Týnku nechat. A Josefa taky ne.
Vrátím se dolů a vlezu si do postele, třesu se i pod peřinou a přemejšlím, kdo by mi mohl pomoct. Chvíli jsem v pokušení zavolat vyhrabat se z postele, dojít ke studánce za domem a skrze hladinu tmavou a hladkou jako rybí oko zavolat do Budče. Pak mi dojde, že jsou prázdniny a ten jedinej, kterýho bych si troufla otravovat, tam stejně nebude.
Sáhnu pro mobil a najdu číslo. Nechám ho zazvonit, dokonce dvakrát, než můj palec ťukne na tlačítko, nad kterým je slovo ZRUŠIT. Už je pár hodin po půlnoci, říkám si. A volanej stejně bude nejspíš někde na zapadlým konci světa, kam se nedá dovolat.
Nemůžu připadnout na nikoho jinýho.
Není to veselý pomyšlení.
Mám strach a strašně se za něj stydím.
Poslouchám cvakání psích drápků na dřevěný podlaze. Big strčí čumák pod peřinu a trochu ji nadzvedne, jen natolik, aby se pod ní mohlo protáhnout všech pět koček a nakonec i Ben. Pak se Big uvelebí na posteli v mejch nohách.
Obklopená teplými chlupatými těly se konečně přestanu klepat a upadnu do trhanýho spánku.
Týnčina tvář vstupuje do mejch neklidnejch snů.

Kapitola 3.

Probudí mě předení. Janka mi leží na břiše a Kytku mám omotanou kolem krku. Chvíli se cejtím jak v bavlnce, než procitne i mozek a zkroutí mi žaludek do bolestivý studený křeče.
Svítání je kalný a šedivý. Chladnej vítr připomíná spíš podzim než léto. Natáhnu si přes tričko mikinu s kapucí, vypiju trochu kafe a bez chuti sežvýkám kousek chleba, čistě jen kvůli pocitu, že bych něco sníst měla. Kafe a chleba chutnají po shnilejch bramborách. Zubní pasta taky.
Chvíli přemýšlím o nožích a sekyrách, který si chystal Josef, ale pak takový nápady zavrhnu. Přetáhnu si přes hlavu koženou šňůrku, která je uvázaná kolem malinkatý lahvičky s korkovou zátkou. V lahvičce mám vždycky trochu vody, pro všechny případy. Nosím ji všude. Můj jedinej šperk.
Písknu na psy a vyrazíme.
Nejdřív seběhnu ze stráně po cestičce vyšlapaný v trávě, abych zkontrolovala Josefa. Ještě pořád klidně spí a nejmíň do poledne spát bude, což je jedině dobře. Pak se vydám nahoru do kopců. Samosebou nevím, jestli je ten chlápek někde poblíž – klidně mohl Týnu odvízt kdovíkam – ale moje jediný vodítko je místo, kde Josef s Týnou čaroděje potkali.
A pochopitelně se spolíhám na pramínky, studánky a potůčky. Voda je pro magii něco jako zrcadlo. Odráží ji a odraz si pamatuje. Jestli jsou tu někde blízko jiný kouzla než moje, mohla by mi to říct.
Strkám prsty do každý stružky, do každý škvíry mezi kameny ve stráních, odkud se prodírá vlhkost ze země. Možná si to namlouvám, ale z vody v mejch kopcích cítím neklid, rozčeřenou úzkost z čehosi cizího a nepřátelskýho. Myslím, že to nebude daleko.
Hlavou mi proletí vzpomínka na divnej pramínek, kterej jsem našla zjara na protější stráni. Co by mi asi pověděl? Uměl by rozpoznat zlý kouzla líp ostatní prameny? Voda na černejch kamenech vypadala sama černá. Ale možná se mi to jen zdálo.
Vystoupáme na horní pastviny ovčí cestou, na který je spousta malejch hnědejch hovínek. Za hřebenem pokrytým nízkou spasenou trávou je vidět kotouč slunce, bleděžlutej terč na světlešedý obloze. Pod náma jsou řady kuželovitých kopců, jeden horizont, pak další, o něco bledší, a další a další. Je to dramatická krajina, jako ze snu nebo z filmu. Nádherný místo s nádherným jménem, který by se dobře hodilo do nějaký fantazy knížky: Středohoří.
Big a Ben pobíhají kolem, zaujatě očuchávají kameny a nízký keře, jako bychom tu nebyli nejmíň tisíckrát. Závidím jim. Taky bych se radši těšila z časný procházky než bojovala o každej nádech se strašákem, kterej svírá moje žebra v pevným a nepříjemným objetím. Bojím se hrozně. Nejvíc toho, že Týnu nenajdu.
Ne, to není pravda. Nejvíc se bojím toho, že ji najdu. Že někde za příští zatáčkou zakopnu o Týnino studený bezvládný tělo. Že byla potrestaná za Josefa, kterej nesplnil úkol. Že zaplatila svým životem za ten můj.

***

Nepotkáme ani človíčka, dokud po hodině nedojdeme zadem přes pole k Javořici. A ve vesnici taky ne. Pořád je hodně brzo. Někde startuje auto, zaštěká pár psů, který ucejtěj Big a Bena, na dvorcích kdákají slepice. Nakukuju do zahrádek přes dřevěný plůtky. Barevný kytky, ovocný stromy, rybízové keře, zelenina. Nic podezřelýho.
V Javořici je kromě roubenek a letitejch stavení taky pár nových domů. Stojí pohromadě na kraji u lesa, mezi nima jsou nový chodníky se zámkovou dlažbou, za betonovýma hradbama hluboký ticho. Z domů a zahrad není zvenčí vidět vůbec nic.
Četla jsem o lidech, kterejm teče po zádech ledovej pot, když cítí nebezpečí. Já jsem přesně opačnej případ. Kůže na zádech mě svědí a svírá se nepříjemným suchem.
Dost těžko můžu zazvonit a zeptat se, jestli tu někdo náhodou nevězní malou holku.
Takže udělám to jediný, co mě napadne.
Dojdu až k lesu a vylezu na strom.
Jeníčku, vylez na strom a podívej se, jestli neuvidíš světýlko.
Světýlko nikde, zato mám dobrej výhled na javořický stavební přírůstky. Nelíbí se mi, ale na tom není nic divnýho. Obecně mám radši starší domy. Třeba jsou ty jedovatě barevný podivný obdélníky se šedivýma plochejma střechama architektonický skvosty, co já vím.
V zahradách jsou hlavně hladký trávníky a bazény, některý pod skleněnýma poklopama a některý otevřený. Na tom taky není nic divnýho. Dneska má bazén skoro každej. I v naší vesnici je před většinou chalup přinejmenším ten malej kulatej.
Místní bazény jsou velký a oválný. Nikdo v nich neplave, aspoň teda ne v těch, do kterých je vidět. Pochopitelně, protože počasí dneska neláká k tomu hned po ránu skočit do vody, ve který se odráží zamračená obloha.
Takže jediná opravdu divná věc je oranžová matračka na hladině bazénu, kterej je ode mě nejdál.
Koukám na ni nějakou chvíli, než uvěřím tomu, co vidím.
Na matračce leží nehybný drobný tělo.

***

Než slezu ze svý pozorovatelny, všimnu si dvou věcí: že pozemek, o kterej mi jde, není obehnanej betonovou zdí, ale hradbou tlustých dřevěných kůlů, zapuštěnejch do země, jeden těsně vedle druhýho. Z vnější strany je před nima vysázenej živej plot z nízkých jehličnanů. Po trávníku pobíhá hnědobílej pes, podle vzhledu nejspíš pitbul. Vyšlapal si kolem plotu sice uzoučkou, nicméně i z dálky rozeznatelnou cestičku.
Vyhnu se centrálnímu chodníku, kterej vede mezi domy, a raději je obejdu po rozrytým poli. Nechám Bena pod napůl vyvráceným keřem a pošlu Big, aby přilákala ostražitýho hlídače k sobě.
Big se na mě usměje otevřenou tlamou a ladně odběhne. Z celý naší kočkolidskopsí smečky je tahle psice nejkrásnější. Moje kočky jsou darovaný vesnický koťata a všechny si natolik zakládají na plebejským původu, že naprosto odmítají slyšet na slavná anglická literární jména, kterejma jsem je obdařila. Ben začal svůj život jako zkormoucenej uzlíček mokrejch chlupů žalostně kňucící v popelnici, ale vyklubal se z něj ten nejmilejší chundelatej útulkovej voříšek, jakýho si dovedete představit. Ovšem Big je dáma s rodokmenem, dárek od mýho štědrýho bratra. Fenka dlouhosrstýho výmarskýho ohaře, kráska s průzračnýma očima, který nikdo neodolá. Dokonce ani žádnej pes, a ti na rodokmen i vzhled celkem rozumně kašlou.
Strážce zahrady přiběhne k plotu, přivábenej tichým zakňučením a neodolatelně okouzlující vůní ženy. Teda feny. Je tak zaujatej, že ani neštěkne. Prorvu se mezi větvemi a strčím prst mezi kůly. Jakmile se špičkou ukazováčku dotknu zvědavýho studenýho čenichu, je můj. S povzdechem se složí v hlubokým spánku.
Se zvířatama mi to docela jde.
Pracně vytáhnu prst z úzký mezírky a olíznu si odřenou kůži. Big znova vycení zuby v psím úsměvu, vítězoslavně zamává ocasem a odběhne za Benem.
Vyšplhám se po kůlech, zezadu mi polámané větvičky drásají záda, nehty se bolestivě lámou jeden po druhým. Proč musím zrovna já být tak levá na přenášení? Bylo by to tak jednoduchý! Jenomže proti nezvanejm vetřelcům je pozemek určitě chráněnej.
Vylezu až nahoru a překvapeně zjistím, že se pletu. Necítím žádný vibrace na kůži, žádný lehoučký svrbění, které by mě upozornilo, že se blížím ke střeženýmu místu. Jedinou ochranou zahrady je plot a pes, kterej spokojeně a hlasitě oddechuje pode mnou. Žádná magie, žádný zábrany proti přemístění, nic.
Připadá mi to divný. Lehkomyslný. Pak si vzpomenu, že jsem ráno zrušila obrannou síť kolem svý chalupy a s novou jsem se nezatěžovala. A to nemám ani plůtek, ani hlídacího psa. Takže jsem ta poslední, kdo by měl kritizovat nedostatečný bezpečnostní opatření někoho jinýho.
Já ovšem nemám na svý zahradě unesený děcko.
Seskočím dolů a podaří se mi nevyvrtnout si kotník, což je povzbuzující. Váhavě se rozhlížím po zahradě. Nelíbí se mi, že na rozlehlým trávníku je jen pár útlejch stromků a bazén leží v otevřeným prostoru jako šedomodrý oko v zelený tváři. Dům je tichej, za holejma oknama v přízemí rozeznávám lustry a police. V patře mají okna bílý závěsy a za jedním z nich je stín velikosti lidský postavy, kterej mě poleká, než z jeho nehybnosti pochopím, že je to nějaká lampa. Nebo možná socha.
Když přebíhám po trávě k bazénu, uvědomuju si, jak je mý jednání neopatrný a riskantní. Jenže oranžová matračka na vodní hladině mě přitahuje jako magnet. Nenapadá mě nic jinýho, než úplně prostej a přímočarej plán: chňapnout Týnu a utýct přes plot, jak nejrychleji to půjde.
Anebo se přemístit, když nebude jiná možnost.
Především si chci být jistá, že je Týna naživu.

***

Srdce mi buší jako zběsilý, když se koukám na zavřený oči v bledým obličeji Týna leží na zádech, hubený ručky a nohy má ponořený do vody po stranách matračky, oblečená je jenom do žlutých dvoudílných plavek s červenejma kytkama. Plavky jsou Týně velký a proti jejich řvavý barvě vypadá její kůže nezdravě nazelenale.
„Týnko?“
Ticho. Nedokážu rozeznat, jestli se plochej hrudníček zvedá nebo ne.
„Týno?!“ zkusím to hlasitěji. Možná až příliš. Sama se leknu, jak se můj hlas rozlíhá tichou z zahradou.
Víčka se zachvějí a pak se otevřou.
„Jo?“ pípne nezřetelně.
Úlevou vydechnu tak prudce, až mě zabolí mezi žebrama.
„Můžeš vylézt?“ zašeptám.
„Ne,“ vzlykne Týna. „Nemůžu hejbat rukama ani nohama.“
Stáhnu si mikinu, hodím ji vedle sebe a snažím se dosáhnout na matračku. Skoro spadnu do bazénu, což rozhodně nechci. Do týhle vody vlezu, jenom pokud nebude žádná jiná možnost. Divně páchne a jakmile se nad ni nakloním, podezřele se rozčeří, ačkoliv zrovna nefouká žádnej vítr. Nakonec se mi podaří sevřít roh matračky, když ji ale zkouším přitáhnout k sobě, Týnka bolestně zakňourá. Voda drží její ruce a nohy pevně.
Takže tak jednoduchý to nebude.
Nemyslím si, že jsem kdovíjak chytrá, ale natolik hloupá, abych nepoznala past s návnadou, to teda nejsem.
Jenomže... je to přece voda. I když je zvláštně cejtit, i když mě pálí dlaně, jak je vztahuju nad hladinu, pořád je to jenom voda. Od vody nečekám nic zlýho. Voda mi nikdy neublížila.
Přemejšlím, co dál. Hladina se uklidnila, trpělivě odráží moji zamyšlenou tvář. Vyčkává.
„Viktorko,“ hlesne Týnka prosebně, potichoučku. „Já chci pryč.“
Přestanu váhat, strčím pravačku do bazénu a zlomím pouta, která holčičku svírají, až voda v bazénu vztekle zasyčí, zavíří a vyšplouchne přes okraj ven. Levou rukou přitáhnu matračku a pomůžu Týně ven.
Popotahuje a trochu se klepe, ale vypadá v pořádku.
„Je mi zima,“ povídá a zuby jí zadrkotají za promodralými rty.
„Oblíkni si tohle.“ Přetáhnu jí svou mikinu přes hlavu, což jednou rukou není zrovna snadný. „Poběžíš rychle za dědou, ano? Domů trefíš. Vezmeš s sebou Bena a Big,“ sypu ze sebe příkazy. Musím odtud Týnu co nejrychleji dostat.
„Ty se mnou nepůjdeš?“ zakňourá.
„Já přiběhnu za tebou. Za chvilku, jo?“
„Je tu pes,“ namítá a vystrašeně se rozhlíží. „A zlej pán.“
„Pes spinká a se zlým pánem si poradím,“ snažím se o sebevědomej tón. Nejspíš se mi to docela daří, protože Týna důvěřivě přikývne.
„Dokážeš přelízt ten plot?“ napadne mě.
Týnka musí mít tělo pořádně ztuhlý, ale když zaletí očima ke kůlům ohraničujícím zahradu, jen pohrdavě odfrkne. „Já přelezu všechno!“
„Jsi statečná holka,“ pochválím ji. „Vezmi si tohle.“
Sundávám z krku svoji lahvičku, jenže když se na ni Týnka podívá, najednou prudce couvne.
„Co je vevnitř?“
„Jenom obyčejná voda.“
Rozhodně zavrtí hlavou, až hnědý urousaný culíky zavíří vzduchem. Chvíli na ni nechápavě koukám, pořád ještě v nepohodlný pozici na kolenou, s jednou rukou v bazénu. Pak najednou pochopím. Vjede do mě vztek na toho hajzla, kterej se nestyděl unést a vystrašit malý děvče tak, že se bojí pár kapek, ale schovávám si zuřivost na později.
„Neboj se! Tahle voda ti neublíží!“ povídám naléhavě. Týna váhavě pokrčí ramínky.
Musím si lahvičku přidržet bradou, abych mohla neobratnou levačkou vytáhnout zátku. Dejchnu do tý trošky vody, aby nesla můj vzkaz, a vtlačím zátku zpátky. Pod víčkama cejtím slzy, ale pořád ještě dokážu mluvit klidně a věcně.
„Poleješ si s ní dlaň, než otevřeš branku. Děda spí a neprobudí ho, když budeš mluvit nebo křičet, ale když na něj tou rukou sáhneš, tak se vzbudí.“
„To je teda divný,“mudruje Týnka. „Proč to mám dělat?“
„Protože je kolem dědova domu magická síť, která by tě nepustila dovnitř, a děda je uspanej kouzelným lektvarem. Udělej to přesně tak, jak ti říkám,“ vysvětlím jí unaveně.
Dětem je nejlepší říkat pravdu.
„Tak jo,“ zasměje se, přetáhne si přes hlavu kapucu mý mikiny, takže rázem vypadá jako husopaska z nějakýho starýho obrázku, a odhopká k plotu. Dlouhý rukávy jí při lezení trochu překážejí, ale zvládne to.
Konečně je pryč a já můžu začít brečet bolestí, která mi pulsuje v pravý ruce. Voda ji svírá víc a víc jako nemilosrdný kleště.
Past, která pustí svou kořist, jenom když se jí nabídne jiná: nic novýho pod sluncem.
Mohla jsem snad udělat něco jinýho?

***

Jakmile Týna zmizí, dám se do pokusů o vlastní osvobození. Během hodiny, kdy klečím na kraji bazénu s rukou do půl předloktí v tý cizí nepřátelský vodě, vyzkouším úplně všechno.
Odeklínání, zaklínání, brekot, vzteklý ječení, sprostý nadávky, dokonce i přemístění. Tenhle pokus bolí. Hodně moc.
Takže nakonec pociťuju spíš vděčnost než strach, když vodní pouto konečně povolí a dva hromotluci mě seberou ze země, kam se vyčerpaně zhroutím, a táhnou mě mezi sebou do domu.
Znám je oba. Jsou to chlapi z mojí vesnice, bratři, kteří vlastní malý hospodářství při cestě na Valkýřice. Milí kluci, který by neublížili kuřeti. Vlastně – kuře, pěkně oškubaný a vykuchaný, jsem od nich už dostala, protože chovají hlavně drůbež. Ale určitě hleděli, aby to kuře před smrtí nijak nestrádalo. Mají srdce na pravým místě.
Teď jsou jejich ruce tvrdý a oči lhostejný. Dovedou mě po dřevěným schodišti do prvního patra. Nad schodama nejsou žádný dveře, jenom metry závěsu ze třpytivý splývavý látky. Pokračuju dál, najednou chci pohlídnout do obličeje svýho věznitele, abych už to měla za sebou. Ale Martin, starší z bratrů, zvanej většinou Mára, mě přidrží za rameno.
„Čekej,“ přikáže. „Až pán řekne.“
Tak teda poslušně čekáme. Zpoza závěsu slyším hlasy, jeden mužskej a jeden ženskej.
„Říkala jsem ti, ať ji z toho vynecháš,“ povídá žena. „Mohls jí nahnat strach a dostat ji odtud. Pokusit se ji zlikvidovat pomocí obyčejného, to nemohlo vyjít. Opravdu sis myslel, že to dokáže?“
„Zvolil si prostě špatnou metodu,“ odporuje ten mužskej hlas, hlubokej a sametovej. „Stejně se mi ten člověk zamlouvá. Má v sobě jakési přirozené nadání k oddanosti. Myslím, že by z něho mohl být dobrý osobní služebník.“
Uvědomím si, že mluví o starým Josefovi, a ucejtím vztek, kterej doteď utýraně ležel někde v hlubce mýho nitra stočenej do klubíčka.
„I když selhal? I když tě zklamal?“ zeptá se ta ženská.
Muž se zasměje, bezstarostně a shovívavě. „Za to ho samozřejmě potrestám, má drahá. Ale obyčejní nejsou dokonalí. To by mi tolik nevadilo,“ najednou jeho hlas ztvrdne, „jenže u tebe jsem očekával jiné chování. Jak dlouho jsi pozorovala, co to děvče tropí na mé zahradě, aniž bys mi řekla jediné slůvko?“
V nastalým tichu si vzpomenu na nehybnej stín za záclonou. Takže to přece jen nebyla ani socha, ani lampa.
„Věděl jsi to tak jako tak,“ namítne žena po chvíli, a její hlas je tichej a smutnej. „Dobře víš, že já žádné nadání k oddanosti nemám.“
„Vím. A začínám s tím být nespokojený,“ pronese muž a v jeho hlase už žádná shovívavost není.
Rozhovor najednou skončí. Pán domu nás zavolá dovnitř a ve veliký místnosti s vyblejskanou dřevěnou podlahou, malou fontánkou uprostřed zelenejch kytek a několika obrovskými bílými křesly kromě něho nikdo není.

***
Pohybem ruky mě vyzve, abych se posadila do křesla proti němu. Trucovitě zavrtím hlavou. Okamžitě svý tvrdohlavosti lituju, protože se sotva držím na nohou.
Prohlížíme si jeden druhýho, já jeho ostražitě a on mě zaujatě. Vidím chlapíka kolem čtyřicítky, ve sněhobílý košili a šedivých kalhotách, tmavý vlasy mu padají do černejch očí, který nejsou ani trochu nepřátelský. Kdyby to nebylo tak absurdní, řekla bych, že na mě kouká spíš s jakousi vlídnou starostlivostí. Nelíbí se mi to a zamračím se na něj, jak nejzuřivěji umím.
Koutky pěkně tvarovaný pusy se pobaveně zvednou. Aby ne. Co si tak může myslet o holce v černejch džínách a černým triku, s hřívou neučesaných vlasů a s polámanými nehty, která se silou mocí snaží předstírat, že není ani trochu vystrašená?
„Tak se konečně potkáváme, Viktorko,“ řekne mi hlasem, kterej je vláčnej jako horká čokoláda a stejně tak hořkosladkej. „Dovol, abych se ti v první řadě omluvil za všechny nesnáze, které jsem ti způsobil.“
Zírám na něj naprosto vytřeštěně, zatímco on pokračuje tónem, ze kterýho zní lítost ryzí jak čtyřiadvacetikarátový zlato.
„Ohrozil jsem tě, a úplně zbytečně. Neprávem jsem tě považoval za konkurenci, zatímco jsem měl poznat, že mám před sebou cennou spolupracovnici.“
„Cože?“ zahuhlám zmateně.
Jeho úsměv se rozšíří.
„Chci tím říci, že jsem si pozdě uvědomil tvůj význam pro onu malou vesničku, která je naším společným zájmem.“
„Mluvíte o mojí vesnici?“ ptám se nechápavě.
„Tvojí vesnici?“ opakuje s pozdviženým obočím. Povzdychne a mírně zakroutí hlavou. „Čarodějky tvé velikosti – bez urážky – by neměly o věcech smýšlet majetnicky. Ale máš pravdu, záleží mi na té půvabné vesničce v údolí, kterou bláhově považuješ za svou. Záleží mi také na tamějších lidech, kteří potřebují, aby je někdo vzal pod svou ochranu a zbavil je zátěže rozhodování o jejich malých a neužitečných životech. Právě tak, jako to potřebuješ ty, Viktorko.“
Nemůžu se v těch jeho řečech vyznat. Hlas mě omamuje, cejtím, jak se moje vědomí propadá do měkkýho peří. Jediný, co k jeho slovům toužím dodat, je souhlasný přitakání.
Zatřepu hlavou, abych se z toho peří vyhrabala, a pak se pořádně kousnu do dolního rtu. Cejtím v puse slanou chuť krve a vědomí se mi pročistí.
Už se nesměje. Upírá na mě vyrovnanej a moudrej pohled, tak vědoucí, jako by znal mý nejhlubší tajemství. Už je mi jasný, co je to za chlápka: takovej ten typ černýho mága, co si na něj vyjde horda vesničanů s vidlema a sekyrama, vztek a rozhodnost v tvrdejch tvářích ozářenejch pochodněma, jenže jemu stačí pár slov a za chvíli mu všichni na kolenou se skloněnejma hlavama slibujou oddanou poslušnost.
Mám tu scénu před očima tak jasně, že jsem o ní určitě musela číst v nějaký knížce. Nebo ji vidět ve filmu. Ale teď zrovna není čas vzpomínat, v čem to asi bylo.
„Řekněte mi jasně a srozumitelně, co máte vlastně za lubem,“ vyzvu ho bez okolků.
Teď je překvapenej on, i když se to snaží skrejt, a já cejtim trochu zadostiučinění. Ale taky jsem ráda, že ho mý slova nijak viditelně nerozhněvala. Strach mi sedí za krkem, jako by mi tam někdo přivázal studenej balvan.
„A proč bych to měl dělat?“
„Jsem přece ve vaší moci, ne?“
„Jistě. A co?“
„V každým pořádným příběhu se padouch svěří svý oběti se svejma záměrama,“ poučím ho. „Je to prostě klasika.“
Chvíli po mně přejíždí očima s takovým zájmem, jako bych byla velezajímavej exemplář nějakýho převzácnýho brouka.
Pak se rozesměje.
„Tak dobře, Viktorko. Ať je to tvém. Nakonec, v každém dobrém příběhu má odsouzenec právo na poslední přání, není to tak?“
„Přesně!“ souhlasím ochotně.

***

Nakonec se do vyprávění zabere, jako by doteď o svejch spádech neměl s kým mluvit. Možná, že pro něj ta jeho ne úplně oddaná společnice nemá pochopení. Nebo je na svěřování temnejch piklů obětem něco neodolatelnýho, kdo ví. To by mohlo vysvětlovat ten častej literární výskyt.
Takže mi nadšeně vykládá, jak se mu zalíbila naše vesnice, kterou tvoří převážně zachovalý roubenky a pár zděnejch domků. Skutečně ošklivý stavby jsou ve vsi jen čtyři, dávno zavřená samoška z dob totáče a tři šedivý bytovky, schovaný mezi stromama za fotbalovým hřištěm. A pro ty už vymyslel využití.
Jeho plán je právě tak prostej jako hnusnej. Skoupit všechna stavení – dává si záležet, aby zdůraznil, že obchod bude dokonale legální, i když na to nemíní vydat velký částky. Přestavět chalupy tak, aby si, jak vznosně prohlašuje, zachovaly svůj neodolatelně starobylý ráz, ale nabízely veškerý pohodlí a moderní vymoženosti. „Vždycky jsem toužil mít něco svého. Malý kousek světa, kde bude moje slovo zákonem. Kam si budu moci zvát přátele, pořádat slavnosti a kde se nebudu muset ohlížet na zákony a pravidla okolního světa. Místo, kde si budou moci v klidu a pokoji odpočinout i ostatní kouzelníci – ne právě zadarmo, ale myslím, za tak dokonalé prostředí a služby rádi patřičně zaplatí,“ povídá zasněně.
Žaludek se mi houpe a v krku mám kyselo, jak je mi z něj zle. Bloudím očima po místnosti, abych se na něj nemusela dívat. Všimnu si dvou ošklivejch obrazů, poloprázdný knihovny a podivný ozdoby na zdi: visí tam nejmíň dvě desítky jakejchsi našedlejch trubic, srovnanejch podle velikosti. Vypadají trochu jako píšťaly miniaturních varhan, který si někdo vyrobil doma na koleně.
Čaroděj se odmlčí a pak významně zakašlá. Zřejmě se mu nelíbí, že mu nevěnuju plnou pozornost. Polknu a s pocitem naprostý beznaděje se pokouším s tím magorem mluvit rozumně.
„Možná byste přesvědčil nějaký chalupáře, co sem jezdí z měst, ale místní vám svoje domy neprodaj. Kde by potom bydleli?“
„Já přece nechci nikoho vyhánět, Viktorko,“ usměje se na mě, jako bych byla jeho nejlepší kamarádka. „Naopak. Moje malé království bude potřebovat každou ruku.“
Mluví dál a já mám co dělat, abych mu nepozvracela tu jeho naleštěnou podlahu.
Místní obyvatele, kterejch jsou včetně děcek necelý dvě stovky, hodlá sestěhovat do těch tří panelových krabic a udělat z nich svoje otroky. Tak bych to teda nazývala já. On říká oddaný a spokojený služebníky.
Roste ve mně vztek tak velkej, že už není místo na strach.
„Oni vám sloužit nebudou a svejch domovů se nevzdají,“ procedím mezi zuby. „A ovládací kouzlo na tolik lidí použít nemůžete.“
„To ani nepotřebuji,“ odpoví nevzrušeně. „Podívej se na ně.“
Ukáže na Máru a jeho bratra Dana, který stojí bez hnutí za mnou. Otočím se a pozorně si je prohlídnu. Lhostejný tváře a v očích tupý prázdno. Ovládací kouzlo je náročný a podřídit si cizí vůli chce úsilí a čas, ale tihle dva vypadají, že už v nich není nic lidskýho. Ani vůle podřízená někomu jinýmu.
„Co jste s nima udělal?“
„Něco, co udělám i s ostatními. Ale ty se bát nemusíš,“ řekne konejšivě. „Přece jenom jsi čarodějka a zasloužíš si zvláštní zacházení. U tebe si dám na ovládnutí záležet.“
Teď mám strach a vztek najednou. Nikdy jsem nevěřila, že se člověku může zuřivostí zatmít před očima, ale knížky v tomhle nelžou. Na chvíli skutečně vzteky nevidím. Ta výbušná směs mejch neovládanej pocitů promění pokojnej pramínek vody ve fontánce v mohutnej gejzír, kterej stříká až ke stropu.
Aspoň doufám. Ráda bych se podívala, jakou spoušť dělá voda v tom pečlivě upraveným pokoji. Jenomže mám ztuhlej krk a záda, což bude zřejmě tím, jak jsem strnule klečela u bazénu. Nemůžu hnout hlavou ani o kousek.
Můj věznitel napřáhne obě ruce a pronese zaklínadlo, ale voda ho neposlechne a fontána chrlí dál. Aspoň jedno malý vítězství. Rezignovaně pokrčí ramenama a pošle Dana, aby našel hlavní přívod a zavřel kohout.
„Nepochybuji, že pro tenhle tvůj talent najdu nějaké uplatnění,“ řekne mi klidně.
Voda s hlasitým cáknutím dopadne na podlahu a rozhostí se ticho. Dlouhý a napjatý. Jeho pronikavej pohled mi leze po jako nějakej hnusnej hmyz. Svrbí mě ruka, asi od tý otrávený vody v bazénu. Mravenčení se sune přes loket k rameni.
Dojde mi to ve chvíli, kdy si chci druhou rukou to svrbění podrbat.
Mravenci mi nelezou v pravačce, která vězela spoutaná pod hladinou. Ta teď visí podél mýho boku jako mrtvá nepotřebná věc. Svrbění stoupá v tý levý. A tam, kde už ho necejtím, necejtím ani nic jinýho.
Moje tělo mi přestává patřit.
Hrůza mi zkroutí obličej do šklebu, kterej vyloudí na tváři toho hajzla radostnej úsměv. Ochrnutí teď postupuje rychle: zapotácím se a tvrdě dopadnu na zem dřív, než si vůbec uvědomím, že s mejma nohama není něco v pořádku.
Praštím se do hlavy, až mi bolestí mi vyhrknou slzy. Pomyslím si, že je dobře, že vůbec ještě něco cejtím.
„Přitáhni mi ji blíž,“ rozkáže čaroděj Márovi, kterej se sehne, chytne mě za vlasy a smýkne se mnou k jeho nohám.
Čaroděj na mě teď shlíží shora a už neskrejvá výsměch.
„Abych to tedy dovyprávěl, moje milá. Skutečně nebudu plýtvat energií potřebnou pro ovládací kouzlo na všechny lidi ve vesnici. Stačí mi, když budou stejní jako tihle dva. Problém je, že po mém malém zásahu jsou sice užiteční pro hrubou práci, ale bohužel už se nedokážou ani věrohodně podepsat. Já ovšem podpisy na kupní smlouvy potřebuji a ty, Viktorko, budeš tím člověkem, který mi je opatří.“
„To bych radši byla mrtvá,“ zasyčím na něj.
„Tu možnost jsi měla,“ připomene mi suše. „Ale nakonec takhle je to mnohem lepší. Až si tě podrobím, uděláš první poslední pro to, abys mi vyhověla. A s vlivem, který ve vesnici máš, to bude hračka.“
„Já žádnej vliv na nikoho nemám,“ povídám po pravdě.
Potřese hlavou a přejede mi po tváři podrážkou svý boty. Málem se zalknu ponížením a odporem.
„Ty toho o sobě moc nevíš, co?“ řekne zamyšleně. „A už to nedoženeš. Poslední věc: řekla jsi o našem malém problému někomu?“
„Vyšehradští tu budou co nevidět,“ odpovím výhružně.
Zachechtá se. „To zrovna! Za prvé neumíš lhát, a za druhé kdybys zavolala vyšehradskou jednotku, už bych o tom věděl. Od nich, Viktorko. Copak si myslíš, že kouzelníčkové, kteří si hrají na policii, těm opravdu mocným skutečně v něčem brání?“
Skloní se nade mnou, jeho obličej je tak blízko, že bych mu do něj mohla plivnout, jenomže v puse mám sucho.
„A co ti ostatní? Rodina, přátelé? Kdo o tobě ví?“
Srdce se mi ve znehybnělým těle sevře steskem a lítostí.
„Jsi tak opuštěná, moje malá Viktorko,“ zašeptá konejšivě. Přes závoj slz vidím jeho temný oči, který se zabodávají do mejch. „Tak sama a bezradná ve velkém zlém světě. Ale už se nemusíš bát. Zanedlouho tě nebude trápit ani samota, ani nic jiného. To ti slibuji.“
Uleví se mi, když se narovná a jeho tvář se ztratí z mýho dohledu. Jsem nešťastná a ubrečená, ale pořád mám v sobě schovaný tvrdý semínko odporu. Představuju si ho jako malinký ostrý nůžtičky, kterýma mu sice nemůžu zabránit v ovládnutí svý mysli, ale věřím, že když pořádně zatnu zuby a seberu zbytky síly, můžu svoje vědomí odstřihnout od jeho.
Bohužel se těma nůžtičkama taky odstřihnu od života. Trápí mě to, protože nepochybuju, že si i beze mě najde cestu k prosazení svejch záměrů. A já už mu nebudu moct ani trochu překážet.
Ne že by moje dosavadní překážení bylo nějak zvlášť účinný.
Z vejšky ke mně dolehnou jeho slova a rozbijou poslední naději na únik.
„Ten jed, který je v tobě, ještě pořád pracuje. Nemůžeš použít žádné kouzlo, má milá, vůbec žádné. Za pár hodin budeš připravená a víc než ochotná se poddat naprosto bez výhrad. Dokonce si myslím, že o to budeš prosit.“ Povzdychne si a dodá téměř omluvně: „Obávám se, že ke konci to bude dost bolet.“
Na jeho pokyn mě Mára s Danem chňapnou za ruce a za nohy. Koukám na bílej strop, kterej je rozmazanej slzami, zatímco mě nesou do malýho pokojíku, kde mě složí na postel. Čaroděj jde za nima, zřejmě jen proto, aby se popásl na mým zděšení.
„Využij času, který máš, Viktorko,“ řekne mi nabádavě. „Rozluč se s tím ubohým životem, který jsi vedla. Nebudeš si na něj pamatovat.“
Pak uslyším klapnout dveře a konečně jsem sama. Koukám do bílýho stropu, teče mi z očí i z nosu a nemůžu ani zvednou ruce, abych si otřela obličej.
Po dlouhý době vypláču všechny slzy.
A potom – i když se ještě nestal mým pánem a moje poslušnost mu zatím nepatří – udělám přesně to, co mi řekl.
Vzpomínám na svůj život.

Kapitola 5.

Než jsem šla do školy, myslela jsem si, že jsem docela chytrá.
Tohle přesvědčení pocházelo od mý mámy, která se ho mimochodem drží dodnes. Navzdory tomu, že z pohledu jinejch jsem, jak se dneska moderně říká, naprostej lúzr.
Mámina víra v mou mimořádnou inteligenci se odvíjí od dvou věcí: o toho, že jsem se sama a hodně brzo naučila číst, a od mýho postoje k pohádkám, který mi četla, když jsem to ještě neuměla.
Většina pohádek mě neskutečně vytáčela. Nejvíc jsem nesnášela Karkulku, blbku, co nerozezná vlka od vlastní babičky. A taky tu slavnou pohádkovou větu: žili šťastně až do smrti.
Připadala jsem si podvedená.
„A proč to teď končí?“ vztekala jsem se. „Proč tam není napsaný, jak to udělali?“ Nejdůležitější informace, kterou údajně poučnej příběh zatají. Chtěla jsem to vědět. Chci to vědět pořád. Od začátku školní docházky mám pocit, že existuje nějakej tajnej recept na život, kterej znají všichni kromě mě.
Jako malá jsem beze zbytku důvěřovala mámině úsudku. Když říkala, že jsem chytrá, muselo to tak být. Škola mě z tohohle přesvědčení rychle vyvedla. Špatně se soustředím na věci, který mě moc nebaví, a nepřátelský prostředí to zhoršuje. Mezi děcka na základce jsem nezapadla a dávaly mi to patřičně znát.
Přechod do Budče byl svým způsobem úleva, i když učení bylo o moc víc a nešlo mi o nic líp. Mý čarodějnický nadání není moc velký. Ale do Budče jsem musela i tak.

***

Budeč je česká kouzelnická škola, která byla založená dávno pradávno, takže se ani neví, kdy to přesně bylo. Jisté je, že existovala už v 5. století, kdy ji vedli slavní sourozenci Albis a Moldawa. V Budči studovalo spoustu slavnejch historickej postav, například všechny tři Krokovy dcery. Bejval tam i kníže Václav, jenomže ten studium magie odmítnul. Vždycky jsem mu to tak trochu záviděla. Tím spíš teď, když mě mý zanedbatelný čarodějný schopnosti zavedly až do domu chlápka, kterej by si nejspíš mohl podat ruku s Václavovou matkou Drahomírou. Drahomíra měla velikou slabost pro černou magii, nechala zavraždit svoji tchýni a její druhej synek, Boleslav, se zřejmě vyvedl po matce, soudě podle toho, jak zatočil se svým bratrem.
Studenti v Budči se dělej do pěti kruhů, který odpovídají pěti živlům – vodě, vzduchu, zemi, ohni a pátýmu, éterickýmu elementu. Každej kruh je symbolizován určitým zvířetem a studenti nosí medailon, na kterým je daný zvíře vyobrazený. Řetěz se zakončenej stříbrným kruhem s reliéfem štiky byla první věc, co se mi v Budči opravdu líbila.
Před zahájením studia se každý dítko podrobí zkoušce, podle který je zařazenej do příslušnýho kruhu, i když si myslím, že ve spoustě případů to rodina dotyčnýho ví dopředu. Kouzelnický rodiny pochopitelně počítají s tím, že jejich ratolesti budou v Budči studovat, ale někdy nadání přeskočí generaci nebo i víc a potom může být takový čarodějný kvítko pro svý příbuzný překvapením. A ne vždycky příjemným. Proto má Budeč svý lidi, kteří nadaná děcka vyhledávají a starají se, aby se naučila tomu, co potřebují.
A pak se občas vyskytnou takové anomálie jako jsem já. Nevím, odkud se moje údajný nadání vzalo. Podle mě je to spíš postižení, omyl, kterej se neměl stát. Nikdy jsem netoužila pátrat a vyptávat se svejch rodičů, jestli se nějaký praděd nebo stará tetička nechovala nějak zvláštně. Táta se s mým nástupem do Budče vyrovnával hodně špatně, tím spíš, že je to internátní škola, ve který se vyučuje i o víkendech. Táta považuje svět za nevyzpytatelný místo plný svodů a nebezpečí, v čemž má nejspíš naprostou pravdu, a mě i bráchu toužil mít pod svejma ochranejma křídlama co nejdýl. Když jsem v necelejch jedenácti odcházela s velikým kufrem do školy, kam by mě nepustil ani náhodou, kdyby byla jiná možnost, měli jsme v očích slzy oba. To bylo prvně, kdy jsem viděla tátu plakat, a ty slzy jsem měla před očima hezkých pár měsíců, když jsem se ukládala ke spánku. Nastupovala jsem do Budče se skrejvanou nenávistí, první tejdny se mi strašlivě stýskalo po domově, a i když jsem si postupně školu oblíbila a táta se s mým osudem do jistý míry smířil, občas považuju celou svojí čarodějnickou kariéru za špatnej vtip. Teď, když jsem odsouzená k nehybosti v malým tichým pokojíku a čekám na bolestivý zotročení, ještě mnohem víc než jindy.
Příčinou toho, proč jsem se ocitla v Budči, byla samosebou voda.
Voda pro mě měla neodolatelnou přitažlivost vždycky. Na tom není nic zvláštního. Spousta děcek projde s rozkoší každou kaluží a na koupališti odmítaj vylézt na sucho, i když jsou zimou celý modrý. Jenže v mým případě šlo o přitažlivost vzájemnou. Každá voda, ke který jsem se dostala na vzdálenost nějakých deseti patnácti metrů, jako by netoužila po ničem jinym než se mi otřít o kotníky. Zvlášť když jsem byla hodně šťastná nebo hodně naštvaná. Začalo to zpolehoučku, ale čím jsem byla starší, tím silnější příchylnost mi vodní živel prokazoval.
Vypadá to jako legrace, ale ve skutečnosti to žádná sranda nebyla. Záchody se v mý přítomnosti měnily v gejzíry a vodovodní trubky praskaly. Před školou, kam jsem chodila, stávala dodávka havarijní služby tak často, že jí tam nakonec zřídili značený parkovací místo. Naše rodina obývala třípokojovej byt v nejvyšším patře nejvyššího paneláku na sídlišti – pamatuju se, že z balkónu byl výhled daleko za Prahu, na vzdálený kopce a plující bílý oblaka nad nima ¬– ale po opakovanejch katastrofách, při kterých voda protejkala do bytů pod námi, svolali rozhořčení sousedi domovní schůzi, která měla neblahou situaci jednou provždy. Nevystěhovali nás jenom kvůli tátový dobrý pověsti a diplomatickejm schopnostem. Nakonec partaj v přízemí navrhla výměnu bytů a od tý doby se výhled z našich oken omezil na zaneřáděný asfaltový plácek s popelnicema, ale voda od nás tekla jenom do bejvalý sušárny v suterénu, kterou stejně nikdo nepoužíval. Instalatéři u nás byli tak často, že si s mýma rodičema začali tykat a máma jim přidělila stálý hrnky na kafe. Jeden začal později chodit na tátova kázání a vstoupil do sboru. Loni si vzal za ženu mojí sestřenici Katku.
Nikdo se mnou ty nevysvětlitelný nehody nespojoval, ale já věděla svý. Jenom jsem nevěděla, že to tak nemusí být. Návštěva z Budče pro mě byla stejným překvapením jako pro zbytek rodiny.
Aspoň myslím. I když mám úplně malinký podezření, že to pro všechny až takový překvapení nebylo. Jak říkám, nepátrala jsem po tom a ani nebudu, jenže čarodějnický nadání málokdy spadne z nebe, či odkud vlastně padá. Nebo stoupá. Zkrátka, nemyslím si, že by mi něco tajil táta, zato naše máma málokdy řekne všechno, co ví. A nikdy neřekne to, co říct nechce.

***

Táta je kazatelem v jednom malým sboru jedný malý církve. Pro člověka jeho povolání není zrovna snadný přijmout, že jeho jediná dcera je tak trochu čarodějka. I když proti svý vůli. Jenže kdybych se nenaučila vodní vábení ovládat, bylo by nebezpečný pro mý okolí i pro mě samotnou. A s první menstruací, povídala ta paní, která nás přišla navštívit z Budče, se to prej ještě výrazně zhorší.
Tátu celá ta věc zaskočila, mimo jiný proto, že z mý strany nečekal žádný problémy. Vždycky si dělal větší starosti o mýho staršího bráchu.
Brácha byl jako dítě plachej a dlouho skoro vůbec nemluvil. Táta, kterej se dovede trápit i hodně dalekou budoucností, se nejdřív bál, že bude celej život osamělej, nenajde si kamarády, nesbalí žádnou holku a nezaloží rodinu. Pak bráška rozvázal, začal divočit a tátovy obavy dostaly podobu kriminální kariéry. Brácha místo toho úspěšně vystudoval gymnázium a začal dělat medicínu. Další teorie o budoucnosti svýho syna si táta vytvořil na základě bráchovy mimořádný obliby jednoho populárního amerického seriálu a zejména jistého blonďatého herce. Táta zhlídnul pár dílů, zjistil, že ten herec představuje nenapravitelnýho děvkaře a usoudil, že se brácha chystá započít dráhu bezcitného lamače dívčích srdcí. A tak dále a tak dále. Byl sice úplně vedle, ale kdo by se mu divil?
Brácha si z tátových strachů dělá legraci, ale myslím, že ho ta nedůvěra trochu mrzí. Nikdy to nepřizná. V tajnůstkaření je dobrej po mámě.
Takže táta dodneška neví, jak to s bráchou vlastně je.

***

Studium v Budči je náročný i pro ty, u kterejch inteligence není pouhým produktem víry jejich matek. Mně dávalo zabrat neuvěřitelně a považuju za zázrak, že jsem prolezla až k závěrečnej zkouškám a dokonce i přes ně.
Závěrečky vlastně nebyly až tak špatný; nejhorší byl začátek, hlavně kvůli strašlivýmu stesku po domově. Abych si ale jenom nestěžovala, učivo bylo o dost zajímavější než na základce a děcka o něco lepší.
Ne že bych v Budči nějak zapadla nebo měla najednou houfy kamarádů. V podstatě nezapadám nikam a už si ani nemyslim, že se to někdy změní. Ale spolužáci v Budči se ke mně chovali s nezájmem, kterej byl v podstatě zdvořilej, a když už na mě promluvili, říkali mi jménem a ne nějakou ohavnou přezdívkou. Což bylo teda oproti základce výrazný zlepšení.
Jmenuju se Viktorie Malá, a protože jsme byly v ročníku Viktorie dvě a ta druhá byla o dvě hlavy vyšší, říkali jí velká Viki. No a já byla logicky malá Viktorka. Což je vlastně docela roztomilý.
V pátým ročníku se mi většina zkoušek nevyvedla. V některých předmětech jsem naopak byla hodně dobrá a připadaly mi snadný. Takže jsem dostala další šanci a mohla jsem ročník opakovat, což v budečský škole není úplná samozřejmost.
Pro mě to bylo ohromný štěstí. Dostala jsem se tak do skupiny k profesorovi, kterej zrovna v Budči začínal učit. Myslím, že nebýt Matyáše Pasra, nikdy bych tu školu nedodělala.
Profesor Pasr je nepřehlídnutelnej. Dlouhý vlasy bílý jako čerstvě napadanej sníh a pod nima mladej obličej, opálenej z cest po Africe, na který se profesor vydává o každých prázdninách. Kdysi vysvobodil jednu africkou vesnici z moci ohavnýho zakletí a zároveň tím pomohl zachránil hromadu vlaštovek, a to je zásluha, na kterou se v Budči nikdy nezapomene, protože vlaštovky jsou posvátný. K dovršení všeho vlastní profesor pár očí barvy lískovejch oříšků, který jsou veselý i vážný zároveň, a když se na člověka zadívá, ztratí řeč. Ne profesor, ten člověk, na kterýho se koukne. No... tak možná ne každej člověk, ale já rozhodně. Ale nebyla jsem v tom sama. Přicházel do hodin rovnou ze skleníků, na bílým hábitu měl zachycený listy nebo květy a vypadal jak vznešenej mág ze starých legend, jenom o moc mladší a přátelštější. Všechny holky v Budči z něj byly paf a hádám, že pár kluků to cejtilo úplně stejně.
Já byla pár tejdnů po jeho nástupu úplně mimo. Když mě pozval do svýho kabinetu, aby si se mnou promluvil o mým studijním úsilí, stěží jsem byla schopná vymáčknout ze sebe souvislou větu. Koukala jsem všude možně po tý malý místnosti přeplněný knihama, rostlinama a fotkama černej lidí pod ohromnýma hejnama vlaštovek, abych se mu nemusela dívat do očí.
„Já to nezvládnu,“ mumlala jsem poraženecky. „Příští zkoušky dopadnou stejně mizerně.“
„Takové věci neříkej ani sama sobě,“ napomenul mě. „Nebo ti budu muset povyprávět, u kterých zkoušek jsem propadl já.“
Střelila jsem po něm nedůvěřivým pohledem a zase se rychle koukla jinam. Profesor Pasr byl doktorem vysoký magie a bylo všeobecně známý, že krom toho vystudoval i univerzitu pro obyčejný.
„Hodně čteš, máš vynikající paměť, jsi výborná v bylinkářství a to, co dokážeš s vodou, je naprosto mimořádné. Tak si trochu věř. Všechno je to v hlavě.“ Natáhl ruku a dlouhým prstem mi poklepal na čelo.
Skoro se pode mnou podlomily nohy. Někdo by měl tomu chlapovi vysvětlit, že nemůže na lidi jen tak bez varování sahat.
Teda aspoň na mě ne.
„Mluvíte jako bábi Zlopočasná,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení.
Naštěstí se neurazil. Dokonce se pobaveně zasmál.
„Děkuji za kompliment. A teď se soustřeď hlavně na čtení učebnic, Viktorko.“
No jasně. Co bych pro něj neudělala.

***

Četla jsem si v učebnicích, snažila se soustředit na výuku a zbytek času jsem spřádala pitomoučký romantický představy. Neodradil mě od nich ani fakt, že do Budče nastoupila na stáž Matyášova snoubenka Ayleen, nechutně krásná druidka z Irska.
Byla jsem prostě zamilovaná, slepě a bezmocně, asi jako Bella do Edwarda.
No jo, já vím. Tohle není zrovna literární skvost. Jenže já prostě přečtu všechno, co se namane. Ale slíbila jsem si, že Padesát odstínů šedi číst nebudu. Nikdy. Ledaže bych se s tou knížkou octla někde, kde by nebylo ke čtení nic jinýho. Třeba na pustym ostrově. Nebo kdybych byla zase zamčená v nějakým sklepě. Což se asi už nestane, protože jsem zavřená tady. A už si zřejmě nepřečtu nikdy nic. Ani špatnýho, ani dobrýho. A dost. Na tohle teď myslet nechci.
V důsledku mýho ne příliš jasnýho úsudku jsem se dopouštěla různých pomateností, jako třeba když jsem strávila jednu nudnou odpolední lekci čarodějnických dějin tím, že jsem na kus papíru mezi srdíčka a květinky vpisovala svoje a Matyášovo jméno. Pak jsem si zkoušela podpis: Viktorie Pasrová. Viktorie Malá – Pasrová. Malá Viktorka Pasrová.
Ani jsem si nevšimla, že hodina skončila, a když mě vyrušili odcházející spolužáci, ten nešťastnej papír mi upadl na zem. Jedna z procházejících dívek se pro něj shýbla a položila ho na mou lavici.
Krve by se ve mně nedořezal. Hmátla jsem po papíru, ale její ruka ho nepouštěla.
Zvědavě se podívala na ty malůvky a pak upřela svý pátravý oči, modrozelený a chladný jako horská řeka, do mýho zrudlýho obličeje.
Odevzdaně jsem čekala na nevyhnutelnej posměch.
„Sny jsou dobrá věc, Viktorko,“ řekla potichu. „Ale je lepší se držet těch, které se můžou splnit.“
Pak papír pustila, odešla a nikdy se o tý trapný záležitosti nikomu nezmínila.
Tahle holka, Lukana, přistupovala ke spolužákům dost odměřeně, což způsobilo, že všichni stáli o její přízeň. Doposud jsem pro ni byla vzduch, ale teď se ke mně začala chovat jinak. Líp než k ostatním. Líp než ostatní.
Občas mi svěřila nějaký malý nepodstatný tajemství, tu a tam projevila ochotu naslouchat mejm. Vnucovala jsem jí svý oblíbený knížky a ona občas nějakou i přečetla. Považovala jsem Lukanu za svojí přítelkyni, i když jsem věděla, že by takhle náš vztah nenazvala.
Teď si myslím, že Lukana byla druhej člověk, do kterýho jsem se v Budči tak trochu zamilovala.
Po skončení školy jsme se už nikdy neviděly.
Ale pamatuju si ji dobře. Plavý vlasy a modrozelený oči a tichej hlas, kterej zněl vždycky trochu smutně.
A taky to, že ze všech knih, co jsem jí půjčila, se jí nejvíc líbily ty tři od Vargase.
Došlo mi to. Pozdě, ale došlo.
A ani mě moc nepřekvapilo, když jsem uslyšela tichý zaskřípění otvíranejch dveří a potom zvuk lehkejch kroků.

Kapitola 6.

Lukana se nade mnou nakloní, bledej ovál tváře rámuje závoj popelavě plavých vlasů. Chvíli se koukáme jedna druhý do očí. Pak se narovná a její tvář zmizí z mýho zornýho pole omezenýho nehybností.
„Proč jsi odsud nezmizela včas, Viktorko?“ zeptá se vyčítavě. „Myslela jsem, že mé varování pochopíš.“
„Jméno knížky napsaný na pohlednici není žádný varování, Lukano,“ namítnu. „Co sis myslela? Že budu fakt čekat mor, leknu se a uteču jako vyplašenej zajíc?“
„Asi tak. Vlastně jsi mi vyplašeného zajíce vždycky připomínala. Ale změnila ses. Je mi to líto.“
„Můžeš mi pomoct?“
Můj hlas je tenkej a vystrašenej.
„To nejde,“ řekne zarmouceně. „Teď už ne. On je… prostě to není možný.“
„Jak můžeš bejt s takovým člověkem? Vždycky jsi byla nezávislá, nechtěla jsi někomu patřit.“
„Možná právě proto. S ním je to jiné. Zajímavě jiné. Nemyslím, že bys to mohla pochopit.“ Její obličej se zase objeví nade mnou.
„Až z tebe udělá to, co chce, zkusím ho přesvědčit, aby ti neubližoval. Aspoň do tý doby, než....“ odmlčí se. Třeštím oči do stropu, čekám na další slova, ale ozve se jen povzdech.
„Lukano, prosím tě nenechávej mě v tom. Pusť mě! Prosím!“
Sevřeným hlasem drmolím zoufalý prosby, ale žádná odpověď se neozve.
Jenom zvuk zavíranejch dveří.

***

Sama od sebe bych čekala, že budu na Lukanu naštvaná víc kvůli jejímu odmítnutí – nebo kvůli tomu bláznivýmu varování, z kterýho nebyl moudrej ani Šalamoun a který by mě stejně nepřimělo opustit vesnici, ani kdybych mu porozuměla. Jenomže v současný chvíli mi přijde nejhorší, že mě Lukana vytrhla z rozjímavýho stavu, kterej víceméně držel na uzdě uvědomování si toho, co se děje v mým těle.
V břiše se mi usídlilo klubko hadů, který se začínají rozplejtat. Koušou a bojím se, že jsou jedovatý. V zádech, tam kde budou nejspíš ledviny, mě propichujou nabroušený pletací jehlice. Oči mám plný rozdrcenýho skla, na patře kyselý sucho a v hlavě slyšim dunění, způsobený pravidelnejma úderama paličkou na maso do mýho zátylku.
Není to nic pěknýho a lepší to asi ani nebude. Zřejmě dojde i na předpovídaný prošení. Začíná mi bejt dost líto, že si starej Josef nevybral nějakej účinnější způsob mý likvidace.
Ze všech sil prosím svoje myšlenky, aby mě odnesly zpátky do minulosti.

***

Z Budče jsem vypadla hned po závěrečkách, navzdory tomu, že mě profesor Pasr přemlouval, ať ve studiu pokračuju. Že prý Zasvěcení pro mě bude hračka. Tomu jsem kupodivu věřila, vzhledem k tomu, že Zasvěcení není nic jinýho než konfrontace se živlem, kterej k dotyčnýmu patří, a voda je moje nejlepší kamarádka. Jenže před Zasvěcením je zapotřebí ještě nejmíň čtyři roky tvrdě dřít a já už měla učení plný zuby.
Nějaký čas jsem se jen tak poflakovala. Po osmi letech ve škole bylo příjemný být zas doma, bydlet ve svým holčičím pokoji a užívat si klidu. Nijak jsem nespěchala stát se dospělou a samostatnou, a stejně jsem nevěděla, do čeho se pustit. Ne že bych nic neuměla, ale bylo dost těžký to nějak využít.
Pár měsíců jsem visela našim na krku a pak mi brácha dohodil flek v nemocnici. Uklízela jsem pokoje, roznášela jídlo, povídala si s pacienty a občas jsem nenápadně použila něco z toho, co jsem se naučila v hodinách léčitelství. Práce byla mizerně placená, ale líbila se mi. Po roce se propouštělo a já jako nekvalifikovaná síla letěla první.
Zas tak moc mě to nemrzelo. V Budči jsem odvykla městskýmu životu a nějak se mi nedařilo se do něj znova vpravit. Já Prahu miluju – starobylý domy a kostely, řeku a mosty, úzký uličky s plynovýma lucernama ve starejch čtvrtích, věže, který se zapichujou zlatejma špičkama do šedivých mraků nebo do nebe modrýho jako pěnkavčí vejce. Jenomže ta druhá tvář města mě deptá. Paneláky natěsnaný jeden na druhým, špína a odpadky, denní dojíždění do práce v davu nevrlejch lidí, který do mě strkali a šťouchali, i když jsem se jim snažila jít co nejvíc z cesty. Možná za mý pocity může to, že jsem moc nevyrostla; v narvanejch dopravních prostředcích je můj nos zapíchnutej do hrudníků nebo zad ostatních cestujících. Při jedný cestě metrem zatoužil nějakej chlap po mým aspoň trochu chráněným místečku u dveří. Chytil mě za ramena svejma obrovskejma tlapama, zvedl mě a postavil o kus dál, jako bych nebyla nic jinýho než věc, která mu překáží. Hlouček mladistvejch na sedadlech poblíž se mohl potrhat smíchy, ostatní pasažéři odvrátili zrak a já, ztuhlá rozpaky a červená jako rak, jsem se nezmohla ani na rozhořčenej pohled. Namísto toho jsem koukala do podlahy a přála jsem si bejt sama ve svým pokoji. A až když jsem tam opravdu byla, vzpomněla jsem si, že jsem čarodějka. Nějaký drobný prokletí by tomu dementovi určitě vylepšilo chování. Jenomže na to už bylo pozdě.
Správný reakce mě vždycky napadaly se zpožděním.
A na tom se nic moc nezměnilo.

***

Některý věci ani nevypadají jako moc velkej přepych, dokud o ně nejste připravený.
Třeba možnost skrčit kolena a schoulit se do klubíčka, když vás něco bolí. Nebo se svíjet. Nebo mlátit hlavou o zeď, když provedete nějakou pitomost.
Jako třeba když se vypravíte na nebezpečný místo a živý duši nepovíte, kde by bylo možný vás najít, kdyby něco nevyšlo.
Uvědomím si, že to přece jenom někdo ví.
Týnka.
Doufám, že dorazila domů v pořádku.
A že se jí podařilo probudit dědu.
Ze všeho nejvíc doufám, že se za mnou Josef nevydá.

***

V nemocnici jsem skončila a jinou práci jsem ani nehledala. Trávila jsem čas ve svým pokoji, četla si a trápila jsem se výčitkami svědomí, že se nechám živit od rodičů. Naši mi to nikdy nevyčetli ani slůvkem, ale věděla jsem, že si se mnou neví rady. Bylo mi trapně. Abych tomu utekla, ztrácela jsem se čím dál tím častějc na chalupu.
Starou roubenku koupil kdysi děda a odvedl na ní kus poctivý chalupářský práce. Ve velký místnosti dole postavil vlastníma rukama krb, opravil střechu, založil zahradu a vysadil ovocný stromy. Od tý doby, co umřel, bejvala naše chaloupka často prázdná. Pro tátu je neděle hlavní pracovní den a tak jsme o víkendech zůstávali doma.
Vesnice, ve který chalupa stojí, se jmenuje Viktořice a máma s tátou shodně tvrdí, že mě nepojmenovali po ní. Ale mně by to nevadilo. Viktořický domky a roubenky jsou rozhozený po stráních nad silnicí, kolem který teče bublavej potok. Nad vsí se zvedají kopce, některý porostlý jen trávou a jiný převážně listnatejma stromama, po pastvinách se procházejí ovce, koně a krávy, rána a večery jsou plný ptačího zpěvu a všechno, na co oko pohlídne, je krásný.
Pár měsíců jsem pendlovala sem a tam. Zkoušela jsem přijít na to, kam vlastně patřím.
Brácha už v tý době pobýval doma zřídka. Budoval svou kariéru mladýho úspěšnýho doktora, ve který mu dozajista pomáhá i ta trocha léčitelskýho nadání, ke kterýmu se odmítá znát. Jenomže já ho cejtím. Dědictví po předcích. Zajímalo by mě, jakej typ schopností má máma. Jenže máma i brácha pohřbívají svá tajemství pořádně hluboko.
Nepřehlednej kolotoč denních a nočních služeb umožňuje bráchovi tajit před rodičema svůj soukromej život. Konkrétně to, že už nějakej čas nežije sám a nejmíň polovinu oněch domnělejch nočních tráví v malým bytečku na Letný.
„Doktor, kterej sbalí sestřičku, to je přece strašně banální,“ škádlila jsem ho.
„To nepochybně je,“ souhlasí nevzrušeně. „Musíš ale uznat, že Šimon není jen tak nějaká obyčejná sestřička!“
To určitě není. Šimon má hotový zdravotnický lyceum a studoval druhým rokem medicínu, když provedl to, čemu se kdovíproč říká coming out. V důsledku toho byl vyhozenej z domu a odstřihnutej od rodičovský podpory. Přerušil studium a v současný době se snaží našetřit tolik peněz, aby mohl pokračovat. Brácha mu soustavně nabízí, že se o něj během školy postará, a Šimon zatím vytrvale odmítá, i když už ne tak vehementně jako dřív. Vlastně jsme se s bráchou vsadili, že do Novýho roku vyměkne. To si myslím já, protože věřím v Šimonův zdravej rozum víc než brácha.
Výhrou má být láhev velmi luxusního francouzskýho vína. Osobně jsem ji vybrala v katalogu a doufala, že ji nebudu muset platit.
Teď se Novej rok zdá vzdálenej a brácha s Šimonem taky tak.
Jenomže oni tak daleko nejsou. Poměrně pravidelně za mnou jezdí.
Co se stane, až se ve Viktořicích objeví?
Udělá s nima totéž co s ostatníma?
Představím si je, namačkaný mezi rodinama ze vsi v těch ošklivých bytovkách, těla ležící jedno vedle druhýho, tváře bez výrazu a oči tak tupý jako má Mára. Lidský stroje, ponechaný v nečinnosti do chvíle, než je bude jejich pán potřebovat.
Myslela jsem si, že už mi nemůže bejt hůř.
Ale to byl omyl.

***

Myšlenky se mi rozsypávaj jako skleněný korálky a bolest v mý hlavě je drtí na ostrý střípky.
Klubko hadů v břiše hoří plamenem a ty bestie se prokousávají ven.
Z rozmačkanýho srdce vytéká voda. Je černá jako noc.
Řvala bych, kdybych mohla. Jenomže plíce mám sevřený a těžce lapám po dechu. Jediný, na co se zmůžu, je tichoučký chvějivý kvílení.
Už to nejde vydržet a přitom se nedá dělat nic jinýho. Začínám toužit po konci – po jakýmkoliv konci – dokonce i po příchodu mýho příštího pána, kterej mě zbaví všeho, čím jsem.
Kterej mě zbaví tý hrozný bolesti. Že o to budu prosit? To si pište, že budu! Už se těším na chvíli, kdy mi to dovolí.
Chtěla bych brečet nad svou zbabělostí, nad tím ubohým koncem, jenomže za mejma zavřenejma víčkama není ani jediná slza.
Soustředím zbytky svý příčetnosti, abych si naposledy vybavila tváře svejch milovanejch. Mámy a táty, bráchy a Šimona. Josefa a Týnky. Aspoň některých ze sto devadesáti devíti obyvatel Viktořic. Babičky Hlušákový, která je ve vsi nejstarší a který chodím třikrát týdně uvařit a poklidit. Malýho Petříka, kterýho jsem hlídala půlku července, když měl neštovice. A v rychlým sledu pár dalších. Jenomže ti všichni se na mě dívají vyčítavým pohledem. Pak se jejich oči změní a jsou prázdný a studený. Márovy oči. Danovy oči.
Uteču od nich a přivolám psy a kočky, svý společníky a utěšitele.
Co se stane s nima? Kdo se o ně postará?
Už nechci myslet na nikoho, o koho se musím bát.
Paměť mi nabídne obraz Matyáše Pasra, oříškový oči má plný zájmu a na tváři svůj klidnej úsměv.
V posledních chvílích svýho svobodnýho života si dovolím špetku sentimentu.
„Sbohem, pane profesore,“ zašeptám.
„Už nejsme ve škole, Viktorko,“ odpoví mi profesor Pasr. „Myslím, že mi klidně můžeš říkat Matyáši.“

***

Prudce otevřu oči dokořán, což se neukáže jako moc dobrej nápad. Světlo mě oslní a na okamžik jsem přesvědčená, že mi lebka vybouchne a mozek se rozprskne na všechny strany. Ale přesto nad sebou rozeznávám profesorův obličej, i když je rozmazanej, a studená ruka na mým rozpáleným čele je nesmírně uklidňující.
Druhou rukou zřejmě přejíždí po mým těle, jenže já nic necejtím – a i kdyby, stejně nemám sílu se stydět.
„Řekni mi, co s tebou udělal.“
Snažim se mu popsat, co se dělo, věcně a co nejstručnějc, protože každý slovo mě bolí v krku, jako by se jím prolejzal rozzlobenej ježek.
Profesor Pasr soustrastně zamlaská a když skončí svojí prohlídku, chvíli mluví do mobilu. Koušu se do rtu, poslouchám jeho část konverzace a snažím se neztrapnit tím, že bych začala nahlas skučet. „Našel jsem ji…. Ne, ale bude v pořádku….. Řekni mu, že se nemusí bát, ať klidně jede… Jsi hodná, ale to určitě zvládnu… V mojí krabici s bylinami je takový zelený pytlík, můžeš ho prosím tě vyndat? A otevři dveře, ano?“
„Kdo to byl?“ zakrákorám, když skončí.
„Ayleen. Čeká na nás u tebe,“ odpoví a rozrazí okno.
V příští chvíli uslyším, jak cosi bouchne o zeď a pak šustění a přehrabávání, jako když se moje kočky plíží suchou trávou. Přivolávací kouzlo je hodně praktická věc, když při sobě nechcete tahat zbytečně moc věcí. Profesorova tvář se zase přiblíží k mýmu obličeji. Úsměv na ní je povzbudivej a zároveň napjatej.
„Můžeš kousat?“
Zachrčím na souhlas a vzápětí mám pusu plnou suchýho listí, který mi znemožňuje říct, že se především potřebuju napít.
Naštěstí je to Matyášovi jasný. Přiloží mi ke rtům plastovou lahev a řekne:
„Jenom doušek. Ať to moc neředíme.“
Je to voda z pramínku nad mojí chalupou, každá kapka plná života. Vděčně ji spolknu, i když s tím hořkokyselým rozžvýkaným listím to jde ztuha. Jakmile se mi to povede, Matyáš Pasr položí překřížený dlaně na moji hlavu a pronese zaklínadlo v jazyce, kterýmu nerozumím.
Toužebně očekávám úlevu.
Namísto toho se octnu v pekle.
Bolest mě teď trhá na kusy jako rozzuřená šelma, její drápy mě rvou zevnitř a jsou ostrý a žhavý jako rozpálený ocelový háky.
„Je to horší, viď?“
Hlas profesora Pasra zní nanejvýš spokojeně.
Mým obluzeným vědomím se mihne myšlenka, že se mě od včerejška snaží zničit každej, s kým se setkám.
Bolest roste a roste a pak zničehonic zmizí, jako by měla tlačítko na vypínání.
Roztřeseně se posadím. Strašně opatrně a pomalu. Opřu se na zeď a zadívám se na profesora. Vděčnost a vztek se mi v hlavě míchají dohromady, sama netuším, jestli začnu nadávat nebo děkovat, až otevřu pusu. Ale nakonec se jen zeptám:
„Co to bylo?“
„Conium maculatum,“ řekne trochu omluvně. „Pochopitelně speciálně vypěstované a upravené.“
„Bolehlav?“ vydechnu nevěřícně. Zdržím se poznámky, že tahle bylina je smrtelně jedovatá. To profesor zaručeně ví.
Ale podle toho, jak se cejtim, ta jeho funguje opačně. Váhavě natahuju nohy a ruce, prohmatám si břicho. Všechno se zdá být v pořádku. Jsem utahaná jako štěně a po tom všem se mi chce trochu brečet, ale jinak je mi dobře.
Matyáš mi podá láhev s vodou. Piju, dokud můžu, a pak si zbytek vyleju na hlavu. Hned je mi ještě o něco líp.
„Jak jste mě našel?“
„Jak jsi mě našel,“ opraví mě svým profesorským tónem. „To ten tvůj soused, Josef. Zašel k tobě, našel tvůj mobil a vytočil poslední volané číslo. Mělas ho slyšet! Jestli nejste čarodějník a Viktorčin kamarád, tak to koukejte rovnou položit!“ zdařile napodobí Josefův hlubokej hlas. „Já si ani nevšiml, že jsi volala,“ dodá lítostivě.
„Nechala jsem to zazvonit jenom dvakrát,“ přiznám se.
„Ale proč?“
„Napadlo mě, že bych mohla vyrušovat.“
Koukne na mě a zavrtí hlavou. „Někdo unese malou holku, podle toho, co ten Josef říkal, se tě stejný někdo pokusil zabít, ale tys nechtěla vyrušovat. Viktorko, to je…“
„Někde v domě je dost nepříjemnej čaroděj,“ snažím se převést řeč jinam.
„Není. Tvoji psi mě zavedli až sem – poslal jsem je zpátky, moc se jim nechtělo, ale poslechli. Někdo se odsud přemístil, jakmile jsem došel k bráně. V celém domě jsou jenom dva obyčejní. Chovali se divně, tak jsem je pro jistotu uspal. Zdá se, že ten tvůj nepřítel prostě utekl. Asi je to pořádný zbabělec.“
„Mně připadal odvážný až až,“ zamumlám.
„Nic tomu nenasvědčuje. Na tebe poslal obyčejného, pak sebral tu holčičku jako návnadu a ani na ovládnutí si netroufl, aniž by se tě nejdřív nepokusil zlomit. Vím ale o někom jiném, kdo je tak odvážný, až to hraničí se šílenstvím.“
Ta poznámka zní spíš káravě než obdivně a mně chvilku trvá, než si ji spojím se svou osobou.
Rozpačitě se zašklebím.
„Tak pojď,“ natáhne ruku a pomůže mi vstát. „Vypadneme odtud.“

***

Dům je tichej, prázdnej. Sejdeme po schodišti a jdeme chodbou, ze který vede několik dveří. Otevřu každý z nich.
„Hledáš něco?“ zeptá se Matyáš.
„Jo. Tohle,“ řeknu, když na mě z jedněch dveří vykouknou oranžový dlaždičky.
Už bylo načase. Vlastně je div, že jsem se za všechny ty hodiny, kdy jsem byla někde chycená nebo zavřená, ještě nikde nepočůrala. Táta rád opakuje, že máme bejt vděční i za maličkosti. Jo, tati. Jsem.
V hale leží Mára s Danem. V hlubokým spánku vypadají neškodně a bezbranně. Matyáš se nad nima nakloní.
„Nezdálo se mi, že jsou pod ovládnutím,“ povídá znepokojeně. „Je to něco jiného. Zkusil bych to prolomit, ale mám strach, abych jim neuškodil.“
„Neměli bysme je tu nechávat,“ řeknu kdovíproč šeptem.
„To už je problém vyšehradských. Ať si lámou hlavu oni,“ prohlásí Matyáš a sahá pro mobil.
Moje protesty ho překvapí. Zajíkavým hlasem mu zopakuju, co my čaroděj říkal o kouzelníčcích, kteří si hrají na policajty.
„Že by měl pod palcem kriminálku, to se mi nechce věřit. Ale víš co? Přemístíme se k tobě a poradíme se, co dál.“
„Přemístíme?“ opakuju nešťastně. Ale to už jsme z domu venku, Matyáš mě chytne za ruku a můj žaludek se otočí v divokým kotrmelci.
Protože mě zná, nepřenese nás na mý zápraží, ale do sadu za chalupou.
„Budu blinkat,“ oznámím důstojně a on se ohleduplně odvrátí, zatímco zvracím na svý rybízový keře.
Pak se odpotácím dovnitř a složím se na pohovku před krbem. Mám odsuď dobrej výhled do kuchyně, kde se pilně otáčí Ayleen, což se mi zrovna moc nelíbí. Neviděla jsem tuhle narušitelku mejch romantickejch představ pár let, ale vypadá pořád stejně. Přesně tak, co si vybavíte, když se řekne druidka z Irska. Máte to? No jasně. Dlouhý zrzavý vlasy, jasný zelený oči, mléčně bílá pleť stříknutá pihama. Útlá postava v hnědozelenejch šatech se šněrováním. Naprosto banální typ.
Ale v hrnku, kterej mi strčí do ruky, je cosi voňavýho a medově sladkýho, a část mý nechuti se vytratí. Všimnu si prstýnku z bílýho zlata, stejnýho, jako má Matyáš. Takže už jsou svoji. Nevím, jak dlouho, a na gratulace stejně není vhodná chvíle, tak si je nechám pro sebe.
„Kde je Josef?“ shánim se po sousedovi.
„Jel odvézt Týnu do Děčína k rodičům,“ hlásí Ayleen, jako by tu žila odjakživa. „Říkal, že mu to tady nepřipadá pro dítě bezpečné.“
„Není to tu bezpečný pro nikoho. Měl by tam zůstat taky.“
„S tím vůbec nepočítej. Určitě se vrátí,“ říká mi, co vím dobře sama.
„Jsi celá zelená. Měla bys něco sníst.“ Ayleen otvírá kuchyňský skříňky. Nepředpokládám, že najde něco poživatelnýho. Včera jsem šla za starým Josefem právě proto, abych mu řekla, co mi má přivézt z města. Mý zásoby se smrskly na konzervy pro psy, kočičí granule a pár pytlíků s moukou, těstovinama a podobnejma věcma.
Nakonec nám předloží ovesnou kaši se sušenejma švestkama a skořicí. Za normálních okolností bych se něčeho takovýho nedotkla, ale teď se cpu s velikou chutí.
Při kafi jim vylíčím, co se kolem dělo od včerejšího večera, což mi připadá hrozně dávno. Lukanu odbudu jedinou větou. Z důvodů, kterejm sama nerozumím, se mi o ní nechce moc mluvit. Když padne její jméno, Matyáš lítostivě potřese hlavou. Taky si ji pamatuje. Na nějkoho jako je Lukana hned tak nezapomenete.
Pak začne Matyáš vysvětlovat, proč je nejvyšší čas obrátit se na Vyšehrad a proč není možný, aby byla kouzelnická policie podplacená nebo někým ovlivněná. Než stačí domluvit, vzduch v místnosti začne vibrovat a ozve se zvonění, nejdřív jemný a postupně stále silnější.
Magická bariéra, kterou Matyáš rozvinul kolem mý chalupy, oznamuje, že do ní někdo narazil.

Kapitola 7.

Před neviditelnou zábranou stojí Mára, kouká bezvýrazně dopředu a vypadá, že je schopnej stát tam třeba do soudnýho dne. Pod paží má štos papírů.
„Pusť ho,“ řeknu Matyášovi a ten bez námitek zruší bariéru. Mára se dá do pohybu jako stroj. Vstoupí do chalupy, nakráčí rovnou ke mně a vrazí mi ten štos papírů do ruky.
„Pán ti posílá tohle. Chce ty podpisy. Prej ti ulehčí rozhodování. A všem ostatním taky,“ řekne hlasem, kterej stejně lhostejnej a prázdnej jako jeho tvář. „Máš čas do šesti večer. Všichni lidi se shromáždí před kostelem. Svoláš je. Když ne, začnou umírat.“
„Cože? Kdo začne umírat? Co mi ulehčí?“ zeptám se nechápavě. Kouknu na vrchní papír. Je to kupní smlouva na domek babičky Hlušákový.
Mára mi neodpoví. Zřejmě považuje svůj úkol za splněnej, protože se otáčí k odchodu.
„Počkej,“ řekne Matyáš a Mára se skutečně zastaví. Okamžitě. Jako by se naučil poslouchat rozkazy na slovo. Jako by se bál neposlechnout, dokonce i cizího člověka, kterej nad ním nemá žádnou moc.
Matyáš ho chytne za lokty a pátravě se zahledí do bledýho obličeje, ze kterýho zírají potemnělý oči.
„Ne, není to ovládnutí,“ mumlá zaujatě. „Úplné ovládnutí určitě ne. Možná nějaký lektvar? Poslyš, dal ti něco vypít?“
„Můj pán?“ optá se Mára.
„Jo, ten,“ procedí Matyáš mezi zuby. „Tvůj pán.“
„Pokaždý ráno i večer. Čtvrtej den. Nechutná to moc dobře.“
„Nestabilní lektvar, no jistě,“ uvažuje Matyáš nahlas. „Mohl bych namíchat něco silnějšího, co by přebilo účinky. Ten jeho se vyplaví časem… ale jestli je v tom i nějaká kletba – “
„Pán povídal, že jestli se mě pokusíte ukrást, budu v tu ránu mrtvej,“ informuje ho Mára nezúčastněně.
Z tý jeho lhostejnosti mě mrazí. Vzpomenu si, jak se u mě naposled zastavil, aby mi věnoval košík hřibů a kus trvrdýho kozího sejra. Jak mi vyprávěl, že si Dan našel děvče za kopcem ve Valteřicích a po tejdnu začal plánovat veselku, čímž svou milou vyděsil a ona se před nim začala skrejvat. Jak mu oči svítily veselostí, když mi vyprávěl o bratrovejch milostnej spádech, a jak pak prohlásil, že moje sekera je moc velká na mý maličký ručičky a naštípal mi ohromnou horu dřeva. Každý slovo a každej pohyb doprovázel smíchem a jeho samozřejmý kamarádství hřálo jako plamínek.
Teď je bílej jako stěna, rty má rozkousaný do krve a tmavý vlasy na čele slepený potem. Vlastně vypadá mnohem hůř, než když jsme ho naposled viděli spícího v hale toho hnusnýho baráku.
Když ho Matyáš pustí, zapotácí se a ztratí rovnováhu. Překvapenej Matyáš ho chytí za rameno a Mára zaskučí. Ten zvuk, hlasitej a divoce bolestnej, mě přimrazí k zemi. Ayleen sebou taky trhne, ale ovládne se rychlejš než já. Přistoupí k Márovi a jemně se zeptá: „Dovolíš?“
Mára se ani nehne, kouká před sebe a hlasitě a trhaně oddechuje. Ayleen mu rozepne pár horních knoflíčků u košile a s velkou opatrností ji stáhne z jeho pravýho ramene.
Šokovaně zíráme na cejch, kterej má Mára vypálenej do kůže. Rána je čerstvá, živý maso, seškvařený a krvavý. Má tvar dravčího spáru a páchne kouzelnickým ohněm.
Z tý bezúčelný surovosti jsem úplně zkoprnělá a do krku se mi derou vzlyky. Matyášovi se z pusy vyhrne proud nesouvislejch nadávek. Jenom Ayleen zůstane klidná.
„Tohle musí strašně bolet. Něco s tím udělám, můžu?“
Mára se podívá na svý rameno se stejnou lhostejností jako na cokoliv jinýho. Ale rty se mu třesou a jeho hlas je vystrašenej.
„To je pánova značka. Musí tam zůstat. Všichni ji budou mít.“
„Samozřejmě že ti zůstane,“ řekne mu Ayleen konejšivě. „Jenom odstraním tu bolest, ano?“
Vezme ho za ruku a dovede k velikýmu křeslu v rohu. Jde za ní jak beránek, ztrápenej bolestí a vyčerpanej, drženej na nohou jenom zlým kouzlem lektvaru.
Já a Matyáš děláme Ayleen asistenty. Spaříme vroucí vodou byliny, o který si řekne, rozemneme je v kameninový misce a znova zahřejeme. Použije jenom přeceděnou bylinnou vodu a kouř. Pozoruju, jak štíhlým bílým prstem krouží kolem rány, prozpěvuje zaklínadlo a občas se na Máru povzbudivě usměje.
V tom okamžiku si tuhle irskou kouzelnici hrozně oblíbím. Všechny antipatie se rázem vypaří jako kapky rosy na horkým sluníčku.
Když je Ayleen s Márou hotová, přiměje ho ještě vypít hrnek tý sladký medový věci, kterou dala i mně. Pak začnou pendlovky odbíjet třetí a Mára se rázem vztyčí.
„Musim jít,“ pronese a je u dveří dřív, než si stačíme rozmyslet, jestli ho odsuď pustit nebo ne. Ještě se otočí a přejede nás pohledem. Jeho oči se zastaví na Ayleen a na zlomek vteřiny se v nich zablejskne bývalá lidskost.
„Děkuju,“ vydechne a je pryč.
„Ten mizernej hajzl,“ vybuchne Matyáš a praští pěstí do stolu, až hrnky a misky nadskočí. „Vsadil bych se, že jenom blufuje, ale netroufám si riskovat život toho ubohého chlapce.“
„Ať ti červi rozežerou vnitřnosti!“ spílá Ayleen nepřítomnýmu čaroději. Její sebeovládání odkráčelo s Márou a zelený oči má plný slz. „Cupáll bán fút!“
Vybijou nadávkama svůj vztek a zbyde jim jen bezmocnej smutek, stejně jako mně. Ayleen po mně hodí prosebnej pohled.
„Nemáš tu něco k pití, Viktorko? Něco ostřejšího než vodu?“
„Ve sklípku,“ poradím jí. Když zmizí za dveřmi, šeptnu Matyášovi: „Co to vlastně předtím říkala?“
„Přeje mu, ať chcípne pod bílým koněm,“ přeloží mi zachmuřenej Matyáš. „Neptej se mě, proč zrovna tohle. Ale to je pro toho grázla až moc dobrá smrt. Takhle už to dál nejde, Viktorko. Musíme informovat Vyšehrad. Nevěřím, že by dopustili, aby mu takové jednání prošlo.“
Než stačím něco říct a než Matyáš stihne vyndat z kapsy mobil, dveře se rozletí a vstoupí Josef. Bleskne mi hlavou, že by měl Matyáš obnovit ochrannou síť, než se dočkáme nečekanýho vpádu nějakýho horšího návštěvníka. Pak se na Josefa kouknu a srdce mi vyskočí až do krku. Hned vim, že nese zlý zprávy.
„Děje se něco moc vošklivýho,“ potvrdí Josef mý obavy.
„Co máte na mysli?“ zeptá se Matyáš. „Potkal jste Máru?“
„Vlastně jo,“ uvědomí si Josef. „Nevypadal moc zdravě. Šel jak oživlá mrtvola. Ale o něho teď nejde.“
„O koho jde? Komu se děje něco ošklivýho?“ vypravím ze sebe.
„Dětem.“
Otevřenýma dveřma pronikne zlověstný zavytí záchranky.

pokračování na (http://budec.net/node/229)