Volání kamene

Obrázek uživatele Rya
Štítky: 
Za beta-read děkuji: 
Aries

Povídka byla napsána pro Ave k narozeninám.
Ještě jednou všechno nejlepší, milé dvojče!

Za betaread patří dík Aries.
Za konzultaci v oboru kamenologie panu Evženu Vulpesovi.

VOLÁNÍ KAMENE

Pro Ave k narozeninám

Od Ryi

Všechno nejlepší!

I.

„Hora se hněvala. Za každý den cesty si vyžádala jeden život. Prvního muže uštkl had, ještě když šli džunglí na úpatí. Druhý se zřítil z úzké stezky a jeho rozbité tělo zůstalo ležet hluboko pod nimi. Třetí zemřel bez zjevné příčiny v noci, když tábořili těsně pod vrcholem.
Kouzelník, který kráčel v čele skupiny, přijímal ztráty lhostejně. Nepřítomnýma očima hleděl do dálky a v uších mu znělo volání kamene, píseň dítěte hory. Jediný, o jehož bezpečnost projevoval občasný zájem, byl zajatec určený k obětování. Ale o muže se spoutanýma rukama, který za celou cestu nepromluvil ani nezvedl zrak od země, pečovali všichni. Zabil v hádce svého souseda a smrt na hoře měla být jeho popravou, nicméně každý z těch, kdo ho doprovázeli, si byl vědom toho, že kdyby o odsouzence přišli, zvolil by kouzelník bez mrknutí oka náhradní oběť.
Vycházející slunce mělo barvu čerstvé krve. Na nevelké náhorní plošině se řídké trsy suché trávy ohýbaly v prudkém větru. Muži mumlali modlitby k duchům předků, když kouzelník s jistotou zasvěcence poklekl k dítěti hory, které se od ostatních kamenů lišilo snad jen neobvykle dokonalým oválným tvarem. Srazili odsouzence k zemi a přemohli jeho náhlý odpor. Když mu kouzelník položil na hruď kámen, přestal se vzpouzet. Ležel nehybně, jenom vyděšené oči v tmavé tváři prosebně putovaly po obličejích mužů, kteří se nad ním skláněli.
Než kámen odevzdal rozdrcené tělo své matce, slunce vystoupalo na vrchol své dráhy.
Kouzelník zvedl kámen ze země, která se stala hrobem, a pozvedl jej oběma rukama nad hlavu. Muži vykřikli na pozdrav. Dítě hory teď patřilo jim. Oběť ukonejšila hněv hory. Ze srdce odsouzence jednou povstane nové dítě.
Za zpěvu písní snesli kámen z hory. Stal se jejich chloubou a ostatní kmeny se před ním třásly hrůzou. Byl předáván z generace na generaci, z otce na syna.
Jenomže můj otec se syna nedožil a jeho bratři i synovci odešli do města. Když umíral, dal dítě hory mně.“
„Nevypadá jako srdce,“ prohodil běloch, který se rozvaloval na posteli. „Spíš jako vejce.“
„Skrývá se v něm síla celé hory.“ Dívka pohladila kámen a plaše se na muže usmála. „Daruji ti ho. Měl by ho mít muž. Jednou ho předáš našemu synovi.“
Skoro se rozchechtal nahlas. Dobrá, je zábavná, ale možná měl raději zajít za její sestrou. Představil si hnědé tělo, téměř ještě dětské. Poupě v rozpuku. Však ji zase navštíví. Možná ještě dnes.
Když viděl, že děvče pečlivě ukládá kámen do vyřezávané krabičky zdobené polodrahokamy, vyloudil vážný, slavnostní výraz. Takovou věcičku snadno prodá, jakmile z téhle díry vypadne. Za nenadálý výdělek si dopřeje něco luxusního. A taky holku. Pro změnu bílou, a když bude mít štěstí, ne tak užvaněnou.
Strčil nečekaný dar do kapsy plátěných kalhot a strhl děvče na postel.
„Je čas zapracovat na synovi, drahoušku!“
Opustil ostrov o tři dny později. Když mířil k letadlu, nahmátl v kapse krabičku. Napadlo ho, že kámen odhodí do nejbližšího koše, ale náhle si vzpomněl na hospůdku v pražských Košířích. A na toho podivného týpka, s kterým tu a tam sedává, když se nenaskytne lepší společník. Možná nakonec i nevzhlednému hnědému kamenu, co vypadá jako vejce, najde kupce.
Krabičku prodal pod cenou, za kámen dostal víc, než čekal.
Příběh přihodil zadarmo.
Za šest dnů skočil z Nuselského mostu.

II.

Blažek Dmýšek je unavený.
Od rána jeden výslech za druhým, do toho tři akutní zásahy, na stole se mu vrší kupa papírů. Na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny je muž, kterého by měl znova vyslechnout, i když to pravděpodobně bude úplně zbytečné. A v Budči, středisku české kouzelnické vzdělanosti, leží kámen, malý oblázek, nad kterým si lámou hlavu kouzelníci z celé Evropy. Teď už nejspíš i z celého světa. Předběžnou zprávu má na stole a příliš moudrý z ní není. To naštěstí není jeho starost. On teď má před sebou rozhovor s dvěma mladistvými – vlastně ani ne s mladistvými, s pouhými dětmi – a je si víc než dobře vědom, že s dětmi prostě jednat neumí.
Vyjde na chodbu, ke skupince, která postává u okna. Dva chlapci, tři rodiče. Černovlasá žena ve žlutých šatech je ve vysokém stupni těhotenství. Dmýšek vzdychne. Improvizovaný porod na oddělení, to by mu ke dnešním trablům ještě chybělo.
„Omlouvám se, bude to nějakou dobu trvat. Nemusíte tu čekat všichni. Zajistíme chlapcům doprovod domů, nebo jestli někdo z vás, pánové, přece jen počká…“
Vyšší z otců se k němu otočí. Má na sobě džíny a tričko s měsícem v úplňku, v úzké tváři obezřetný výraz. Až když promluví, uvědomí si Dmýšek, že je to ten chlapík, který dovedl vyšehradskou hlídku ke kameni. Jan Lisek, vybaví si. Ptal se ho na možnost zaměstnání. Dmýšek mu nabídl externí spolupráci, prozatím. Bezpochyby by mohl být velmi užitečný. Zvláštní chlapík, nikdy nikoho podobného nepotkal. Není divu, takových je jen málo.
„Já tu zůstanu,“ nabídne se Lisek ochotně. „Jděte domů, Lenka by měla odpočívat,“ doporučí svým přátelům.
Dmýšek přikývne. „Stejně jsem s vámi chtěl mluvit.“
Černovláska váhavě přikývne. „Tak jo, já zatím uvařím, než kluky přivedeš. Ale Honzo, není zrovna dneska…““
„Je. A co?“ přeruší ji Lisek. „Myslíš, že proto se mnou nebudou v bezpečí?“
„Naopak,“ usměje se druhý otec. „Tím spíš budou.“
„Přijďte brzy. Udělám ti krvavý stejk,“ slíbí Liskovi žena. „Nevadí ti to, že tu s tebou nebudeme, Pírko?“
„Vůbec ne,“ zamumlá nejmenší ze skupiny a vyhne se její ruce, když ho chce pohladit po hlavě. „Nech mě, mami! Nejsem malej!“
Dmýšek odvede chlapce do své kanceláře a pronese k nim kratší káravou řeč. Liskův syn kajícně přikyvuje, ten, co mu říkají Pírko, reaguje na Dmýškův zkoumavý pohled vzrůstající podrážděností. Proto si Dmýšek pro začátek vybere toho mladšího, co vypadá jako normální dítě. S normálním dětským pohledem, nikoliv s dospělýma očima v nedětské tváři, která se tak málo hodí k drobnému a deformovanému tělu. Aby toho druhého nějak zabavil, zavede ho do nepoužívané kanceláře a přikáže mu sepsat všechno, co se stalo.
„Stručně a jasně,“ doporučí stroze.
Pírko přikývne a zamračeně si změří židli u psacího stolu.
Příliš vysokou židli u příliš vysokého stolu.
Dmýšek na ni narovná pět tlustých fasciklů. Na okamžik zapřemýšlí, jestli má to děcko prostě zvednout, ale kluk se najednou vznese do vzduchu, ve skoku se zastaví dobrých třicet centimetrů nad provizorně zvýšenou sedací plochou a pomalu se na ni snese.
Blažej Dmýšek káravě zavrtí hlavou, ale chlapec už si přitáhl papír a vzal do ruku pero.
Dmýšek vyjde z kanceláře a zamkne za sebou dveře.
A přestane na něj myslet.
Vyřídí pár naléhavých hovorů přes studnu, vyšle zásahovou jednotku do Staré Prahy, promluví si s mladším hochem, dlouho rozpráví s jeho otcem, vyjde na chodbu, aby zašel za tím druhým, ale zastaví ho kolega vyšetřovatel s nějakým dotazem, a vzápětí další.
Než se znovu vrátí za Pírkem, uplynou víc než tři hodiny.
Kluk stojí na okenním parapetu a zírá do soumraku.
„Doufám, že nechceš skočit,“ zažertuje Dmýšek neobratně.
Pírko se k němu obrátí a ukáže na stůl. Leží na něm jediný list papíru.
„Napsal jsem vám to.“
Stručně a jasně, přesně jak Blažej Dmýšek chtěl. Přelétne stránku pohledem a položí chlapci pár doplňujících otázek, na které se mu dostane stručných a jasných odpovědí. Pak ho vyprovodí ke schodišti.
„Dole u dveří je stráž, pustí tě ven.“
Pírko nemarní čas. Přeletí pětadvacet schodů jediným skokem, z pod trička mu přitom vypadne svazek papírů a rozprostřou se po schodišti. Ani se po nich neohlédne.
Dmýšek je posbírá, jeden po druhém. Všechny listy jsou popsány drobným, úhledným písmem.
Trpasličí písmo, pomyslí si Dmýšek, a hned se za tu myšlenku napomene.
Ten kluk přece není žádný trpaslík!
Dojde do své pracovny a rozsvítí lampu. Nerozhodně se podívá na neuspořádanou hromadu listin na stole. Položí vedle ní pomačkané stránky a uhladí je dlaní.
Všimne si, že jsou pečlivě očíslované. Najde tu s číslem jedna.
Pak se posadí a dá se do čtení.

III.

Jsem trpaslík.
Je to druhá nejdůležitější věc, která ovlivňuje můj život. O té první nemá cenu se zmiňovat, v běžný společnosti o ní ani nesmím mluvit a tady je to každému jasný.
Když říkám tady, myslím tím zamčený kancl vyšehradské kouzelnické kriminálky. Zavřeli mě sem se štosem papíru a propiskou, prý abych napsal svou vlastní verzi proběhlých událostí. Jako kdyby bylo víc verzí. Zatímco jsem zaměstnaný spisováním, někde jinde vyslýchají Filipa a jeho tátu.
Doufám, že Filip nepustí svoji fantazii nějak nepřiměřeně ze řetězu. V jeho podání by se z celý story mohl stát hrdinskej epos, ještě ke všemu se mnou v hlavní roli. Což by mohlo celou situaci zkomplikovat. Ačkoliv tady vystupujeme jako svědkové, ne jako obžalovaní, naše počínání nebylo tak úplně košer. Protože – a to nám dali jasně najevo – jsme ještě děcka.
„Mohli jste přijít o život,“ povídal nabádavě šedovlasý kriminalista s unavenýma vybledlýma očima. „Nenapadlo vás přivolat někoho dospělého? Vůbec vám nedošlo, že na takové střetnutí jste prostě ještě malí?“
„Já už o moc větší nebudu,“ odsekl jsem vztekle.
No, a tak jsem skončil tady.
Ten šedovlasej chlápek se očividně nemínil dohadovat s naštvaným trpaslíkem.
Jenomže já prostě nesnáším, když na mě cizí lidi zírají.

Abychom si rozuměli: nesepisuju tady žádnou amatérskou fantazy. Moje trpaslictví nemá nic společného s trpaslíky podle Tolkiena nebo Sapkowskýho. Natožpak s trpaslíkama z filmovýho Hobita, který navíc ani žádný trpaslíci nejsou. Jediný obecně známý trpaslík, se kterým mám něco společnýho, se vyskytuje v seriálový verzi Hry o trůny. Ne že bych viděl celý seriál, ale pár kousků mi táta pustil, prý abych viděl, co dokážou lidi mého druhu. To je tátův oblíbený výraz. Vždycky mu říkám, že trpaslíci jsou považovaný za speciální živočišný druh jenom v knížkách. Ale k věci: znáte Tyriona? Teda spíš herce, co ho hraje? Tak to je on. A to společný je samosebou diagnóza.
Achondroplazie.
Kvůli týhle věci mě máma opatruje jako oko v hlavě – i když, ono by to asi nebylo jiný ani za normálních okolností. Máma je prostě už taková. Ale kdybych byl normálního vzrůstu, zřejmě by se jí nepodařilo vydyndat pro mě odklad nástupu do školy, kde už jsem měl rok být. I tak se musela dost snažit, pravidla o věku nastupujících děcek jsou dost striktní. Jenomže uspěla, a tak se nudím v normální základce, mezi spolužáky, který jsou sice o pořádnej kus větší, ale taky o pořádnej kus mladší. Protože jsem nastoupil později i na tu zatracenou základku. Jako kdybych byl opožděný nebo co. Což nejsem, spíš přesně naopak.
Dobrá, nemá cenu se rozčilovat. Na změnu školy se nijak zvlášť netěším. Další cizí lidi, co si na mě teprve budou muset zvyknout. A nakonec, tenhle poslední rok nebyl úplně nezajímavý. Hlavně od tý doby, co do naší třídy přišel nový žák.

Filip se přistěhoval v listopadu. Protože neztrácel čas nějakým osmělováním, do měsíce byla děcka ve třídě rozdělena na dvě části: na Filipovy přívržence a na ty, co si z nich Filip dost nemilosrdně utahoval. Já byl tak nějak mimo, jako obvykle. Z jistého hlediska možná představuju pro frajírky Filipova typu přirozený cíl, jenomže on mě obcházel obloukem. Přičítal jsem to svému zarputilému trpasličímu výrazu, kterýsi víceméně záměrně pěstuju.
Nějakej čas dal pokoj i druhému – a mnohem většímu – přirozenému cíli, kterým je Vendula.
Vendulu znám od školky, a je pořád stejná: tlustá a ubrečená. Vypadá jako obrovskej, poněkud vlhkej růžovej balón, kterýmu někdo narazil na vršek blonďatou paruku. Ale nikdy nežaluje, vždycky je ochotná zapůjčit zapomnětlivcům potřebné školní potřeby – pro ten účel si dokonce pořídila druhý plně vybavený penál a náhradní sadu rýsovacích potřeb – a když zrovna nebulí, je s ní legrace. Takže není vůbec žádný důvod, aby si z ní nějaký přivandrovalec dělal terč svého ostrovtipu.
Nebyl jsem nijak šťastnej, když s tím Filip začal, protože jsem už prostě nemohl dál stát stranou. Ani předstírat, že štiplavý poznámky o buřtech a špekáčcích prostě neslyším, jak se o to pokoušela Vendula.
„Zavři hubu a dej jí pokoj,“ utrousil jsem, když si jednou pouštěl pusu na špacír až moc a Vendule se začala povážlivě klepat brada.
Shlédnul na mě, jako bych byl nějaká překvapivá a ne moc vydařená novinka.
„Seš zabouchnutej, skřete?“
„Kašli na něj, Pírko,“ řekla Vendula statečně.
„Neprovokuj,“ doporučil jsem Filipovi.
„A co uděláš?“ zeptal se zvědavě. „Kousneš mě do kotníku?“
Pár spolužáků se váhavě zasmálo.
„Jo, to je jedna možnost,“ nenechal jsem se vytočit. „A tohle je druhá.“
Odrazil jsem se a vyskočil. Na moment se moje oči ocitly v úrovni Filipových. Koukal pořád spíš zvědavě než překvapeně, i když si zřejmě uvědomoval, že ten okamžik, kdy proti němu visím ve vzduchu, je neúměrně dlouhý. Ostatní děcka s mozkama vymytýma tím, jak s kreslenýma postavičkama provádějí na svých počítačích psí kusy, zřejmě neshledávala na mým počínání nic moc zvláštního.
Uhodil jsem Filipa do obličeje, sice sevřenou pěstí, ale celkem lehce. Mnohem větší škodu utrpěl, když trhnul hlavou a praštil se zezadu o zeď.
Celý to popsat zabere delší dobu, než trval můj útočný skok. Neumím samosebou obelstít zemskou přitažlivost – to neumí nejspíš nikdo – ale dokážu přimět svý tělo, aby na ni na chviličku zapomnělo.
Pochopitelně mám od našich přísně zakázány jakýkoliv praktické pokusy s magií, natožpak jejich předvádění na veřejnosti. Trochu provinile jsem si to uvědomil, jakmile jsem se zase octnul na zemi.
Stál jsem s rukama zaťatýma v pěst, vejral na Filipa, který omámeně pomrkával, a čekal na jeho reakci. Když konečně přišla, byla fakt podivná. Natáhl ruku a opatrně se dotknul mých černých vlasů.
„Necháš Vendulu na pokoji,“ houkl jsem na něj a snažil se, aby můj hlas zněl pořádně drsně.
„Jo,“ pokrčil rameny. „Jak chceš.“
„A ostatní taky,“ hleděl jsem využít jeho překvapivý povolnosti.
„Jasně, jasně,“ zabroukal konejšivě, a pak se jakoby na potvrzení své dobré vůle otočil k Vendule:
„Promiň.“
„Jo, dobrý,“ odpověděla nepřítomně a ani se na Filipa nepodívala. Zato koukala dost zaujatě na mě. Stejně jako všichni ostatní.
Naštěstí v tý chvíli zazvonilo na hodinu.

Vyšel jsem ze školní budovy a pečlivě si srovnal popruhy batohu na ramenou. Nezapomeň, že páteř máš jenom jednu, říkává mi máma. Několikrát jsem ji upozornil, že podle všeho mají všichni obratlovci jen jednu páteř, ale ona na mě pokaždý vrhla tak mateřsky káravej pohled, až jsem toho nechal. Kromě toho to myslí dobře a já jí bedlivě naslouchám. Hodlám se vyhnout všemožnejm komplikacím svého stavu, a potíže s páteří jsou jednou z nich.
Došel jsem domů jako obvykle, napsal si úkoly jako obvykle a nahlásil jsem, že jdu ven. Jenom na hřiště, řekla máma. Jako obvykle. Naštěstí mě tam už nějaký čas nechodí kontrolovat. Od té doby, co čeká moji ségru. Dělám si z mámy legraci, že podle velikosti jejího břicha bude nejspíš to mimino větší než já. No, nejspíš nebude, ale stoprocentně mě doroste za míň let, než je běžné.
Před naším panelákem stál Filip a tvářil se jako zaběhnutý štěně.
„Ahoj,“ povídal radostně. Jako bychom spolu ten den nestrávili pět hodin v jedný místnosti a další půlhodinu ve školní jídelně.
Ale fakt je, že pozdrav jsme si ještě nevyměnili.
„Ahoj,“ odpověděl jsem vychovaně. „Chceš se prát?“
„Ne, proč?“ podivil se.
Zavrtěl jsem hlavou a vydal se po chodníku, který na hřiště nevede. Přidal se ke mně, jako by se to rozumělo samosebou, a ohleduplně přizpůsobil svůj krok mým krátkým nohám. Štvalo mě to, ale doufal jsem, že ho má mlčenlivá společnost brzo odradí.
Neodradila. Štrádoval vedle mě přes celý sídliště, cyklostezkou pod starým hřbitovem, po mostě přes výpadovku na Plzeň, cestičkou mezi hrušněma až k vodní nádrži, která se jmenuje Strnad.
Chvíli jsme házeli kamínky do vody v nevyhlášený soutěži o to, kdo dohodí dál, a pak jsem poslal po hladině placák v dokonalý skákající žabce. Filip mě napodobil. Jeho žabka neskákala tak daleko jako moje, zato se na konci zastavila a učinila pokus vrátit se do Filipovy natažené dlaně. Nevyšlo to tak úplně, jak zřejmě zamejšlel – těsně před námi kámen zahučel pod hladinu a ohodil nás sprškou studený vody – ale bylo to rozhodně zajímavé.
S mírným zpožděním jsem si uvědomil, že bych měl být vlastně překvapený. Jenomže jsem nebyl. Na Filipovi mi bylo od začátku něco divného.
„Hezký,“ pochválil jsem ho. „Chce to už jen trénovat.“
„Hmmm,“ zahučel otráveně.
Zkoušeli jsme žabky dál v napjatým tichu dobrých deset minut, než jsem prohodil:
„Rád bych věděl, co ty seš vlastně zač.“
„Liškomág,“ řekl Filip. „Víceméně.“
„Jak to, víceméně?“
„Prostě tak.“
O liškomázích jsem samozřejmě slyšel, ale nikdy jsem žádného neviděl.
„Hele, proměň se.“
„Ne,“ odmítl Filip nevrle. „Ani nápad!“
Nechal jsem to být. Pomyslel jsem si, že nemá rád, když na něj někdo zírá jako na cirkusovou atrakci.
To jsem naprosto chápal.

„Stejně je to zvláštní náhoda, že se v jedný třídě obyčejný sídlištní základky sejdou dva kluci s magickým nadáním,“ prohodil jsem k Filipovi asi týden nato.
Přidával se k mým odpoledním toulkám s neochvějnou pravidelností a já postupně zjistil, že mi to vlastně nevadí. Nebylo tak špatný pro změnu nebýt sám.
Filip vyndal z kapsy tenisák, vyhodil ho do výšky a nechal ho tam rotovat. Byl v tom den ode dne lepší.
„Ona to žádná náhoda není,“ zamumlal s pohledem upřeným na ostře žlutý míček.
„Jak to?“
„Prostě tak,“ odpověděl mi svou oblíbenou vyhýbavou frází. Míček se snesl k zemi a ťukl mě do hlavy.
„Nech toho!“
„Můj táta napsal tvýmu tátovi, ještě než jsme se přestěhovali,“ řekl, jakoby šlo o nejsamozřejmější věc na světě.
„Mohl bys to trochu rozvést?“
„Rozvést,“ opakoval po mně zamyšleně.
V tý době jsem o Filipovi věděl jen o málo víc, než co nám řekl při povinném představování. Že se narodil a vyrost ve Francii, protože jeho matka je Francouzka. Že bydlel s rodiči a kupou příbuzných na velikým panství, kde bylo tolik děcek, že měla něco jako vlastní soukromou školu se soukromými učiteli. A že se pak s tátou odstěhoval do Prahy, protože… .No, proč, to jsme se nedozvěděli. V tomhle místě se náš nový spolužák zarazil a paní učitelka řekla, to stačí, děkujeme ti, Filipe. Zbytek si zřejmě každý domyslel. Rodiny se rozpadají v jednom kuse.
„Můj táta a tvůj táta spolu chodili do školy,“ pustil se Filip do vysvětlování. „A když se naši rozhodli, že bude lepší, když půjdu taky do Budče místo na Beauxbâtons, chtěl táta, abych tady před tím strávil nějaký čas. Vlastně šlo o to, že chtěl co nejdřív vypadnout, ale… to je jedno.“
„Takže tvůj táta se chtěl přistěhovat někam, kde bydlí jeho bejvalej spolužák?“ zeptal jsem se nechápavě.
„No to ani ne,“ řekl rozpačitě Filip. „Spíš chtěl, abych měl ve škole kamaráda já.“
Zíral jsem na něj ohromeně a taky trochu naštvaně, i když to naštvání se netýkalo Filipa, ale mého táty. Nemám rád, když tajnůstkaří a nejedná se mnou na rovinu. A o svým spolužákovi liškomágovi a jeho synáčkovi neřekl doma ani slovo.
„Moc kamarádsky ses neuvedl,“ utrhl jsem se na Filipa.
Chvíli si beze slova pinkal míčkem o zem a pak ho znova vyhodil do vzduchu.
„Celej život se do mě někdo navážel. Nechtěl jsem, aby se to tady opakovalo,“ prohlásil.
„Takže ses rozhodl, že s tím radši začneš sám? Že nejlepší obrana je útok?“
„Tak nějak,“ připustil. „Já vím, že to nejspíš byla blbost. Ale fungovalo to.“
„Nechápu, proč by tě tady – nebo kdekoliv jinde – někdo šikanoval. Máš to štěstí, že jsi dokonale normální.“
„Jo. Úplně dokonale,“ řekl Filip. „Hele, pojď někam k vodě. Chci něco vyzkoušet.“
Věděl jsem, že z něj víc nedostanu. Zavedl jsem ho k rybníčku u Peterského mlýna a sledoval, jak jeho míček poskakuje po hladině.
Ale vrtalo mi to hlavou. Filip je vytáhlý, hubený, s hustýma hnědýma vlasama, který mají trochu rezavý nádech. Česky mluví dobře, jen s nepatrným přízvukem, i když je na štíru s pravopisem – to ale není sám. V ostatních školních předmětech si vede právě tak, aby bylo vidět, že je chytrej, a přitom nebyl za šprta. Neviděl jsem jediný důvod, proč by měl mít strach, že si z něj spolužáci udělají terč posměchu.
Ale při řídkých zmínkách o svý francouzský minulosti mu z očí koukaly špatný vzpomínky.

Zima se překulila do předčasného jara, dny se prodloužily a já dostal oficiální rodičovské svolení toulat se v rámci blízkého okolí, kde chci. Pod podmínkou, že se mnou bude Filip a že se vrátíme domů před setměním.
„Zřejmě seš pasovanej do role mý chůvy,“ vrčel jsem na Filipa, který za to vůbec nemohl.
„Bodyguarda,“ opravil mě klidně. „A ne já, ale ty. Táta si myslí, že se někde proměním nevhod a nechám se odvézt do útulku.“
„On je nějaký útulek pro lišky?“ divil jsem se.
Filip se místo odpovědi jenom ušklíbl a mě napadlo, že obavy jeho táty jsou naprosto neopodstatněný. Trávili jsme s Filipem společně skoro všechen čas, kdy jsme zrovna nespali, a občas jsme jeden u druhýho i přespávali. Za celou tu dobu se mi v liščí podobě neukázal ani jednou. A já už na něj přestal naléhat.
Každý odpoledne jsme se hodinu nebo dvě courali po hájcích a polích za řepským sídlištěm. Filip trénoval své oblíbené kousky s nejrůznějšími předměty a zkoumal každou skalku a každý šutr, o kterej zakopl.
„Všechny kameny nejsou magický,“ komentoval jsem jeho geologickou vášeň.
„Jsou,“ odporoval. „A i kdyby ne, jsou zajímavý.“
Nic zajímavého jsem na nich neshledával, ale lidi mají různé zájmy. Já se zdokonaloval ve skocích. Jednak mě to bavilo, jednak je to pro člověka mý výšky dost praktické. Svět není uzpůsobený pro lidi, co mají jen něco přes metr, a já zatím nedorost ani tak. Několikametrový skoky do dálky jsou taky šikovný. Když se Filip rozběhl, hravě jsem mu stačil, i když se mý krátký nohy dotýkaly země jen občas.
Zhruba v půlce března jsme se věnovali svým kratochvílím u Hájeckého rybníčka, kterému se taky říká Brouček. Je schovaný v malým údolíčku; sotva deset minut od sídliště úplně jiný svět, loučka, břízy, švitoření ptáků. Klid rušily jenom Filipovy kameny, který se s hlasitým šploucháním opakovaně zanořovaly pod hladinu.
„Nesoustředíš se.“
„Ne,“ souhlasil. „Myslím na něco jinýho.“
„A na co?“
„Na Vendulu. Ta holka se mi nelíbí,“ řekl a nechal spadnout do vody další oblázek.
„Líbit se ti nemusí. Stačí, když se k ní budeš chovat slušně,“ řekl jsem mravokárně.
„Dyť jsem slušnost sama,“ ohradil se Filip. „A takhle to nemyslím. Něco s ní není v pořádku.“
„Je prostě tlustá, no.“
„Je, ale hubne. Nevšiml sis?“
„Ani ne.“
Nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Znám ji od mala. Přijde mi pořád stejná.“
„Hubne a je nevrlá,“ vede si Filip svou.
Vzpomněl jsem si, kolikrát Vendula v poslední době na někoho vyjela, a došlo mi, že má Filip pravdu. Vendula bývala vždycky lítostivá, ale ne protivná.
Jenže děti se mění, když začnou dospívat, a holky prej ještě dřív než kluci.
„No, nejspíš drží nějakou dietu a je nervózní z hladu,“ usoudil jsem.
„Jí normálně. Sleduju to.“
„A co tě vede k tak náhlému zájmu o Vendulu?“ zeptal jsem se.
Filip koukal do vody, mračil se a škrábal v nazrzlých vlasech.
„O uřknutí jsi už slyšel, ne?“
„Slyšel. A četl. Vendulu nikdo neuřknul, Filipe. To je kravina.“
„Neuřknul, ale stejně jí někdo něco provedl. Já to… prostě cejtím. Úplně to z ní čiší. Něco divnýho. Cizího.“
„Prostě to cejtíš,“ zopakoval jsem po něm, aby slyšel, jak absurdně to zní.
„Jo,“ řekl trucovitě. „I když tomu nevěříš. Jenomže ty jsi hrozně nevšímavej.“
Snažil jsem se ho uklidnit. „Neříkám, že ti nevěřím. Intuice je užitečná věc. Budu si Venduly víc všímat a uvidíme.“

Všímal jsem si Venduly asi týden. Na tom, co říkal Filip, něco bylo. Vendula buď seděla ponořená sama do sebe, nebo štěkala na kohokoliv, kdo se vyskytl v její blízkosti. A fakt znatelně pohubla, i když jí to zjevně nepůsobilo žádnou radost. Obličej měla bledý, oči zamlžený a unavený.
A najednou nebylo čeho si všímat.
Jeden den Vendula ve škole chyběla. A druhej přišel do třídy policista, který se nás vyptával, jestli netušíme, kde by mohla být.
„Včera se neúčastnila vyučování, protože se prý necítila dobře. Ale odpoledne odešla do hudební školy a nevrátila se. Pátrání je zatím bezvýsledné. Pokud byste někdo něco věděl, řekněte to tady paní učitelce nebo informujte přímo nás. Číslo znáte?“
Sborově jsme ho odříkali. Policista nás pochválil a odešel.
Otočil jsem se ze své speciálně upravené lavice v první řadě na Filipa.
Významně na mě pokýval hlavou.

„Policajti! Mají kdovíjakou techniku, psy, a od včerejška nedokázali najít jednu malou holku,“ prohodil jsem, když jsme odpoledne vyrazili ven.
„Třeba ji někdo unesl,“ řekl Filip.
„Nestraš!“
Nechtěl jsem na to ani pomyslet. Čas od času se takovej případ stane a bývá to moc zlý.
„Ten, kdo s ní prováděl ty divný věci.“
„To uřknutí?“
„Není to uřknutí. Je to něco jinýho.“
Automaticky jsme zabočili ke žlutomodré budově, ve který sídlí řepská hudebka. Filip si ji přeměřil nepřátelským pohledem, jako by ji obviňoval z toho, že spolkla naši spolužačku.
„Ani nevíme, jestli sem opravdu došla.“
„Nejspíš jo. Mluvili s učitelama.“
„Škoda, že ji nemůžeš vystopovat ty,“ prohodím.
Filip na mě úkosem koukne.
„A proč myslíš, že nemůžu?“
„Protože liška za bílýho dne na sídlišti by způsobila dost velkej rozruch, proto.“
„Jo, liška nejspíš jo,“ zamumlal.
A najednou vedle mě nestál.
Teda stál, ale netyčil se nade mnou jako obvykle, nýbrž ke mně vzhlížel – jo, vážně, vzhlížel – hnědýma očima.
„Nečum na mě takhle,“ zavrčel a odběhl po chodníku před vchod do hudebky.
Nemohl jsem si pomoct. Protože to stvoření, který se pletlo pod nohama chodcům a přičinlivě větřilo, mělo jistý liščí rysy, ale liška to rozhodně nebyla.
Ještě pořád jsem za ním strnule zíral, když se otočil, ostře vyštěkl a vyrazil směrem k obchoďáku. Sotva jsem mu stačil.
„Zpomal,“ funěl jsem. „Jak můžeš vůbec sledovat stopu, když tu od včerejška šlo kdovíkolik lidí?“
Filip s odpovědí počkal, až nás mine hlouček rodičů s prťatama, který si na mě ukazovala prsty.
„Protože ta stopa je nasáklá magií, proto,“ vysvětlil mi potichu. „A buď opatrný. Člověk, kterej si povídá se psem, to je ještě v pořádku. Ale pes, kterej odpovídá, je dost podezřelej.“
Podešli jsem silnici vedoucí na Stodůlky, minuli MacDonald a přešli Plzeňskou. V zahradách mezi klidnými uličkami vilové čtvrti se mohli psi uštěkat.
„Nelíbím se jim, debilům,“ utrousil Filip.
„To bude to liščí v tobě.“
„To bude obojí,“ řekl poněkud tajemně. „Hele, tady to známe. Mířila ke kolejím.“
Přešli jsme jednokolejnou trať a vydali se podél ní po úzké cestičce k zahrádkářské kolonii. Zastavila nás až zamčená brána.
„Měla klíče,“ usoudil Filip.
Obezřetně se rozhlídnu. Po cestě se k nám blížil muž s dobrmanem na vodítku. Černé lesklé zvíře očividně netoužilo po ničem jiném než Filipa na místě zabít. Ten se obezřetně stáhl za mě.
„Pěkný psík,“ poznamenal muž neupřímně a strhl vlastního psa zpátky. Očividně jsem ho víc zajímal já než Filip. „Co je to za rasu?“
„Eee… jenom takovej voříšek,“ odpověděl jsem.
Chlapík na mě vrhnul nedůvěřivý pohled a odvlekl svou vrčící obludu k silnici.
„Voříšek!“ vztekal se Filip. „Až se tě příště někdo zeptá, řekni laskavě, že jsem šiba inu, jo?“¨
„A jsi?“
„Jasně že nejsem, blbečku!“ odsekl a obrátil se k bráně. „Musíme se dostat přes plot.“
Vyskočil jsem a přelítl přes ostnatý drát, který byl pro sichr natažený nad plotem. Pak jsem pletivo u země nadzvednul a Filip hbitě proklouznul za mnou.
„Jsme dobrej tým,“ prohodil jsem.
Když jsem ovšem odhlídnul od toho, jak hrozně byl můj společník ve zvířecí podobě popudlivý.
Kolonie byla naštěstí v tu roční dobu ještě pustá, jen z komínku jednoho domku stoupal kouř. Zahrádky byly zazimované, i když už na nich porůznu vykvétalo jarní kvítí, krokusy a petrklíče. Filip běžel po travnaté cestě mezi pozemky s čenichem u země.
„Tady,“ zastavil se u dřevěné, stářím zčernalé chatičky a začenichal u dveří. „Nikdo tam není. Ale Vendula tu byla, a není to dlouho.“
Vzal jsem za kliku. Zamčeno, samosebou. Ale jediné okýnko s neuvěřitelně špinavým sklem dovřené nebylo. Proč by taky bylo. Nikdo by se jím neprotáhl, leda tak dítě nebo trpaslík. A na ty bylo zase moc vysoko.
Dokonce i mně, dítěti i trpaslíku v jedné osobě, dalo pořádnou práci protlačit se tím úzkým otvorem dovnitř.
Na podlaze pod oknem ležely dva klíče na kovovém kroužku. Jak příhodné! Odemkl jsem chatku zevnitř a pustil dovnitř netrpělivého Filipa. Přičichl ke klíčům a vědoucně pokýval hlavou. „Měla je v ruce. Asi zamkla a hodila je oknem dovnitř.“
Zatímco šmejdil po malé, tmavé místnůstce, pečlivě jsem za ním zamknul.
„Byla tady nedávno,“ vyhrkl vítězoslavně.
„To vím taky,“ ukázal jsem na houslové pouzdro pohozené pod malým stolkem.
„Ne, myslím přesně tady,“ štítivě odhrnul čumákem umolousaný závěs, který skrýval úzké lůžko. „Ležela tady celou noc.“
Hlavou se mi mihla ohavná představa úchylného násilníka. „S kým?!“
„S tímhle,“ řekl Filip napjatým hlasem.
Otevřel jsem okýnko dokořán a nechal do chatky proudit denní světlo. V něm se zatřpytily krystaly, rozložené po okrajích zašedlého prostěradla. Jasné a průhledné křišťály jsem poznal hned. Mezi nimi ležely černé lesklé kusy něčeho jiného.
„Nesahej na to!“ zastavil mě Filip, když jsem po nich natáhl ruku.
Proměnil se už do člověčí podoby a prohlížel si kameny přimhouřenýma očima.
„Něco je špatně. Už jsem to viděl, ale ne takhle,“ šeptal si pro sebe zaujatě.
„O co jde?“
„Kameny jsou v pořádku, ale rozestavení…,“ pokračoval v samomluvě.
„Filipe, mluv se mnou!“
Nepřítomně se na mě podíval a zamrkal.
„Křišťály a černé turmalíny, víš.“
„Nevím.“
„No, samy o sobě mají tyhle kameny super účinky. Čistí organismus, vysílají pozitivní energii, působí jako ochranný štít. Křišťál navíc upravuje trávení, takže může bejt dobrej při hubnutí.“
Pozorně jsem ho poslouchal, ale přitom jsem se rozhlížel po vybavení chatky. Z krystalů na posteli bych rozhodně nevykoukal tolik co Filip.
„Jo, na to ji nejspíš dostal… slíbil jí, že zhubne.“
Filipův hlas se už zase měnil v nezřetelné mumlání.
„Kdo ji dostal a proč?“
„Nevím kdo. A nevím, proč udělal takovou blbost. Tohle rozestavení je špatné. Má to být obráceně,“ zamával nad krystaly oběma rukama, aby naznačil, jak by měly být rozložené správně.
„A v tomhle rozestavení tu pozitivní energii z člověka vysávají?“
Užasle se na mě podíval.
„Jasně že ne! Jak tě to napadlo?“
„Uvažuju. Jestli ty kameny rozložil špatně schválně, možná je chtěl… já nevím… nabít Vendulou nebo tak.“
„Takhle to nefunguje.“
„Jenže on to možná neví. Není to čaroděj, ale prachobyčejný šarlatán.“
„Proč si to myslíš?“
„Proto,“ podal jsem mu jeden z letáků, které se válely na skříňce u postele.
„František Velenský, prodej magických předmětů, šperků a amuletů,“ četl nahlas. „No, nevím jak tady, ale ve Francii se tak někteří čarodějové živí.“
„Tady taky. Ale žádnej čaroděj by si nedovolil takhle nabízet veřejně svý služby.“
„To je fakt.“
„Čti dál.“
„Nabídka sexuální magie,“ pokračoval Filip. „Speciální magická technika, kterou lze použít pro účely rituální i mentální magie. Zasvěcení za poplatek. Kursy, magické rituály pro obě pohlaví, možné i skupinové sezení, pro větší skupiny sleva. Asistentky i asistenti s neobyčejnou astrální silou. Platba v eurech, předem. Úspěch zaručen. Ehm… no,“ hlesl rozpačitě. „Řekl bych, že máš pravdu. Je to podvodník. Pravý čaroděj by nechtěl peníze, chtěl by zlato. Nebo přinejmenším stříbro.“
„Přesně.“
Z letáku vypadl list papíru a snesl se na zem. Shýbl jsem se pro něj.
„Limitovaná edice,“ luštil jsem těžko čitelný škrabopis. „Černé a bílé křišťály nabité skutečnou životní silou… zřejmě chystal cancy na další leták.“
„Dělal to schválně,“ pohodil Filip bradou ke kamenům. „Využil ji.“
„Černé křišťály?“
„Černý křišťál je blbost. A navíc to jsou turmalíny.“
„A nabití životní silou?“
„Další blbost. Musíme najít Vendulu.“
„Jo. To musíme. Ale ještě se tu v rychlosti porozhlédneme.“
V mrňavé chatce není moc míst, kde se dá něco schovat. Pár ohmataných knížek – Magické kameny, Léčivá moc kamenů, Léčení krystaly a podobný perly psaný obyčejnými pro obyčejné. Hrnek, pár konzerv, propisky, pytlík drobných kamínků, svazek kožených šňůrek. Šuplík ve stolku je plný lékových krabiček. Paralen, Ibalgin, Zyrtec, Zodac. A spoustu dalších.
„Zřejmě těm svým léčivým kamenům moc nevěří,“ prohodil Filip, kterej mi koukal přes rameno. „Nebo je ten – hypnokondr.“
„Hypochondr.“
„To taky. A alergik,“ dodal znalecky. „Má psa, ale dovnitř ho nebere. Drží ho na řetěze venku, chudáka. “
„Jak to víš?“
„Cejtil jsem…“
Najednou strnul, proměnil se tak náhle, až se mi udělaly mžitky před očima, a vyběhl na zahrádku. V mžiku byl zpátky.
„Ten pes,“ vydechl. „Věděl jsem, že mi ten pach je povědomej. Vzteklej a nešťastnej.“
„Ten, co jsme ho potkali?“
„Jo.“
„Takže ten chlap…“
„… byl nejspíš František Vomáčka.“
„Velenský.“
„To je jedno. Jestli se šel jenom projít se psem…“
„… může se každou chvíli vrátit.“
„Měli bychom co nejrychlejc vypadnout,“ naléhal Filip vyplašeně.
„To určitě. Máme naspěch, ale nejen kvůli němu.“
„Kvůli Vendule?“
„Většina těch krabiček od léků je prázdných,“ řekl jsem těžce.
„To ještě nemusí nic znamenat, třeba je….“ drmolil Filip překotně.
Nenechal jsem ho domluvit: „Ucejtíš ho, až bude přicházet? Zdálky?“
„Jo, to jo.“
„Tak jdi ven a hlídej.“
Filip na mně zlomek sekundy zíral svejma psíma očima a pak vycenil zuby.
„A nechtěl bys taky, abych zapanáčkoval?“ zavrčel a vyběhl z chatky.
Vyšel jsem za ním ani ne o minutu později. To, co jsem hledal, bylo pod houslovým pouzdrem. List z notového sešitu a na něm stručný vzkaz:
Děkuju, že ses mi snažil pomoct. Jenže to nemá cenu. Jsem k ničemu a je to pořád horší.
Vendula.

Filip obíhal chatku a soustředěně mumlal jakýsi francouzský zaklínadla.
„Co děláš?“
„Past,“ odpověděl vzrušeně. Vztek ho už naštěstí přešel. „Tohle jsem pochytil od bratrance Gérarda.“
„Jak to funguje?“
„Jak za sebou zavře dveře, nebude moct ven. Pár hodin. Doufám.“
„Skvělý,“ ocenil jsem jeho nápad. „A koho kam bratranec Gérard zavíral?“
„Mě,“ zahučel Filip. „Většinou na záchod. Na takovej hnusnej, starej, co byl venku. Dotáhl mě tam a pak se s ostatníma náramně bavili. Kreténi.“
„Kreténi,“ souhlasil jsem. „Hotovo?“
„Jo.“
Zavětřil a rozběhl se. Vyrazil jsem za ním svými klokaními skoky. Na druhé straně zahrádkářské kolonie byla v plotě díra. Na uvolněných drátech vlála zelenobílá vlákna. Připomněla mi Vendulinu oblíbenou mikinu.
„Chudák holka,“ poznamenal Filip, když jsme se protahovali pletivem. „Na tohle nemá figuru.“
„Nechával tě na tom hajzlíku hodinu?“ nešel mi z hlavy bratranec Gérard.
„Několik hodin,“ upřesnil Filip.
Proměnil se a vytáhl z kapsy mobil. Blesklo mi hlavou, kam se jeho oblečení a věci ztrácejí, když mění podobu.
„Pustil mě, až když byl spokojený s tím, jak škemrám,“ pokračoval Filip bezvýrazně. „Hele, je pozdě. Musím zavolat tátovi. A ten by měl zavolat vašim.“
„Ale rychle!“
Jen těžko jsem krotil svoji netrpělivost. Ty prázdné krabičky od léků jsem měl pořád před očima.
„Jasně, jasně,“ uklidňoval mě Filip, když vyťukával číslo. „Vědět o nás musí. Včera se ztratilo jedno dítě, kdyby se dneska nevrátily další dvě… Tati?“
„Řekni, že jsme jeli do knihovny. Do ústřední. Kvůli povinný četbě,“ naváděl jsem ho šeptem a Filip poslušně opakoval každé slovo.
„Zavolej to Pírkovým rodičům, prosím tě. Jo, jsme v pohodě. Do osmi, do půl devátý. Jasně že mám napsaný úkoly. Ahoj.“
Zaklapl mobil a proměnil se zpátky v… v to zvíře, ve které se proměňoval.
„Filipe?“
„Jo.“
„Neměl jsem v úmyslu ti něco přikazovat jako psovi.“
Znova na mě vycení zuby.
Ale tentokrát je to úsměv. Aspoň doufám.

Loučkou za rybníčkem Brouček jsme doslova proletěli, ale na stezce mezi stromy jsem zpomalil. Šeřilo se a já nechtěl v plný rychlosti narazit do nějakýho kmene. Filip na mě čekal u tunýlku vedoucím pod trať, uši našpicované a jednu přední tlapku pozvednutou. Ztělesněná ostražitost.
Prošli jsme další vilovou čtvrtí, tichou a luxusní, skrytou před ruchem města mezi vysokými smrky. Na ulicích nebylo živé duše.
„Moje máma je liškomág,“ prohlásil zčistajasna Filip, s čenichem jen pár centimetrů nad zámkovou dlažbou chodníku. Sotva jsem ho slyšel.
„A táta je?“ zeptal jsem se a nažil se, aby můj hlas zněl spíš lhostejně než zvědavě.
„Psodlak,“ šeptl ještě tišeji. „Musíme tudy.“
Následoval jsem ho úzkým průchodem mezi ploty a přemejšlel o dosahu toho, co mi svěřil. Psodlaků je málo. Hlavně proto, že jejich velmi vzdálení příbuzní, vlkodlaci, udržovali až někdy do poloviny devatenáctého století populaci psodlaků na velmi nízké úrovni. Táta má v knihovně svazek, který o těch masakrech pojednává. Jsou v něm obrázky. Rozervaná hrdla, mrtvá štěnata s kusy vyrvaného masa, krvavené cáry srsti visící na stromech v lese. Děsivé.
Vešli jsme do lesíka po svažitým chodníku pokrytým starým dubovým listím a zčistajasna se jsme se ocitli mezi náhrobky. Dole mezi stromy se bělala budova motolskýho krematoria.
„Smí sem psi?“ zarazil se Filip.
„Nahoře byla značka,“ vzpomněl jsem si. „Nesmí sem cyklisti. Psi nejspíš jo.“
Filip se coural od jedný náhrobní desky ke druhý.
„Chodila sem a tam. Divný místo na procházku, pro malou holku.“
Ne tak divný pro malou holku, která má kapsy plný různej prášků a připadá jí, že je dočista k ničemu, napadlo mě.
Řekl jsem ale něco jinýho:
„Nevěděl jsem, že se můžou lišky křížit se psy.“
Filip na mě vrhnul útrpný pohled a já okamžitě svého plácnutí zalitoval.
„Křížit!“ zavrčel. „Nejspíš nemůžou. Zato lidi se mezi sebou můžou křížit, jak chtěj, jestli to náhodou nevíš.“
„Jo, je mi to jasný. Promiň.“
„Zmlkni. Někdo jde.“
Mířil k nám chlápek v montérkové bundě s nápisem. Zahradník. Nebo hlídač, podle toho, jak přísně se tvářil. A taky zvědavě. Snažil se na mě necivět příliš okatě, jenže se mu to moc nedařilo.
„Toho psa bys měl mít na vodítku,“ spustil.
Filip se posadil vedle mý nohy, naklonil hlavu na stranu a hlídač zjihnul.
„Ale že je to kluk roztomilej,“ rozplýval se. „Nejspíš tě poslouchá na slovo, co? Můžu si ho pohladit?“
Nečekal na svolení a podrbal Filipa za uchem.
Napůl jsem čekal, že ho kluk roztomilej kousne, ale Filip hrál roli neodolatelného mazlíčka dokonale.
„Vypadá trochu jako liška,“ usoudil hlídač. „Co je to za rasu?“
Zase! Musí snad všichni pejskaři odpovídat na dotěrné otázky?
„Inu šibal,“ vzpomněl jsem si.
Filip žalostně zakňučel.
„Chceš už jí dál s páníčkem na procházku, viď?“ promluvil k němu hlídač. „Tak běžte, vy dva! A nevenči ho na rozptylové loučce!“
„Inu šibal!“ zavrčel Filip, jakmile chlapík zmizel z dohledu. „Kdekdo básní o tom, jak jsi chytrej, Pírko, a přitom nejseš schopnej si zapamatovat dvě krátký slova!“
„Jenže o psy jsem se nikdy nezajímal,“ bránil jsem se, ale Filip už s čenichem u země metelil dolů po chodníku.
Rozptylová louka obklopuje malé jezírko, uprostřed kterého je ostrůvek s jedinou smuteční vrbou. Filip přičichl k trávníku a štěkavě se rozkašlal.
„Prach z mrtvých,“ zasípal. „Děsný!“
Odběhl o kus dál a složil se na zem.
Znepokojeně jsem ho pozoroval. „Jsi v pořádku?“
„Jo. Jenom mi dej chvilku.“
Posadil jsem se vedle něj. „Možná šla prostě domů,“ prohodil jsem.
„Věříš tomu?“
„Ne.“
„Já taky ne. Jdeme.“
Obejdeme jezírko, dokonce dvakrát, jednou po vnějším okraji cesty a jednou po vnitřním. A pak se znovu loudáme mezi náhrobky.
„K čertu,“ zlobil se Filip. „Motáme se tady už celý věky.“
„Chodila dokola a přemýšlela,“ uvažoval jsem.
„Musíme ji prostě sledovat krok za krokem. To se nedá urychlit.“
Snažil jsem se nemyslet na ubíhající čas, na tlustou a nešťastnou Vendulu, která je možná blízko a možná kdovíkde. Možná živá a možná…
„Tam, kde jsem bydlel dřív, jsem chodil na hřbitov často. Báječně klidný místo. Bylo odtamtud vidět na moře,“ poznamenal Filip a přeběhl k dalšímu hrobu. „Ona snad fakt obešla všechny, a několikrát!“
„A že ses tak divil, že šla Vendula právě sem!“
„Ten ve Francii byl ale hezkej,“ namítl Filip. „A navíc byl jen kousíček od zámku, ale nikoho jaktěživo nenapadlo tam jít.“
„Od jakého zámku?“
„Od zámku, kde jsme bydleli. Patří rodině mý mámy,“ vysvětlil mi. „Máma pochází z velmi starého a váženého rodu liškomágů. Šlechta, chápeš.“
„Nevěděl jsem, že jsi tak vznešený.“
Filip znechuceně odfrkl.
„Já vznešenej nejsem! Jsem ostudný výhonek na vznešeném stromě.“
Otřepal se a seběhl na hlavní cestu.
„Doufám, že už ji to konečně přestalo bavit! Pojď, Pírko.“
„Nejsi žádnej ostudnej výhonek! Jaks na to přišel?“ zasupěl jsem.
Klusali jsme zpátky do lesa, po sotva znatelné cestičce mezi kmeny holých listnáčů. Filip sledoval stopu se skloněnou hlavou a vyrážel ze sebe úsečné věty.
„Oblíbená slova pratety Sylvie. Vždycky něco prohodila. Když jsem byl nablízku táta. Nebo já. Ostuda. Mésalliance. Vřed na zdravém jádru rodu.“
„Kvůli tvému tátovi?“
„Jasně. Kvůli mýmu tátovi psodlakovi. Psodlaky všichni nenávidí. Všiml sis?“
„Ani ne. Žádné neznám. Teda teď už jo, tvýho tátu.“
Běželi jsme do kopce a Filip stále zrychloval. Sotva jsem mu stačil.
„Můj táta,“ rozkřikoval se vztekle, „je skvělej! Skvělej kouzelník, skvělej otec. Merde, když na to přijde, je to i skvělej pes!“
Na vršku skalky, která vybíhá nad Plzeňskou, je veliký kříž. Jmenuje se to tam Motolská kalvárie. Filip se u kříže zastavil, očichal ho a posadil se, s ocasem stočeným kolem předních pacek a s očima upřenýma dolů na silnici.
„Jenomže na tom nikomu nezáleželo,“ dokončil tiše a unaveně. „Jenom na něj nadávali, některý tajně a jiný, třeba prateta Sylvie, nahlas. Ta byla aspoň upřímná. Stará bába, ale plivat jed a ohánět se jezdeckým bičíkem uměla bezvadně. Seděla tady.“
„Cože?“ vyhrkl jsem. „Prateta Sylvie?“
„Ne, troubo. Vendula. Je tu hodně cítit, strávila tu nejmíň dvě hodiny. A není to dlouho.“
„Možná si tu zapřemýšlela, seběhla na tramvaj a jela domů,“ řekl jsem toužebně.
„Možná. To se brzo dozvíme,“ odpověděl Filip a pustil se cestičkou dolů.
Venduliny kroky ale nemířily ani k zastávce tramvaje, ani k sídlišti. Prošli jsme mezi hromadami odpadků podchodem pod silnicí, která vede do Stodůlek, obešli jsme motolskou vozovnu a ocitli jsme se na golfovém hřišti. Filip se přes něj rozběhl jako chrt. Obezřetně jsem se rozhlédl, ale v pošmourném odpoledni nebyla široko daleko živá duše. Pustil jsem se za rezavým psíkem dlouhými skoky, vítr mi svištěl kolem uší, a kdyby mě v břiše nehryzaly obavy o Vendulu, ohromně by se mi ten běh po hladkém trávníku líbil.
V lesoparku nad Cibulkou jsme zase zpomalili.
„Šla už najisto. Někam míří,“ mumlal si Filip pro sebe.
Po pár desítkách metrů znepokojeně zaryl čenichem do listí.
„Hele!“
Zvedl jsem stříbrné platíčko od léků.
Prázdné.
„To tu mohl odhodit kdokoliv.“
„Mohl,“ řekl Filip. „Jenže ho tu zahodila Vendula.“
Pořádkumilovná Vendula, která uklízí i po ostatních. Vendula, které je to najednou jedno, které už na ničem nezáleží.
„Tak jdeme dál,“ popoháněl jsem Filipa.
Klusal jsem za ním a koukal do zvlhlého listí, po zimě zčernalého. Další lékové plato, a pak ještě jedno.
„Třeba nebyly úplně plný,“ zadoufal Filip a jediným tlumeným zavrčením odehnal psisko, který se utrhlo od svých majitelů a se zuřivým štěkotem se přiřítilo k nám.
Nad rozhlednou Cibulka jsme uhnuli doprava. Tady už začal jarní úklid, spadané větve a klestí byly navršený do velkejch hromad. Filip běžel najisto k jedný z nich, ačkoliv mně připadá stejná jako ty ostatní.
Ale nebyla stejná. Až zblízka jsem uviděl, že z ní na jedný straně vykukuje noha v modrý tenisce a na druhý blonďatý kadeře.
Začal jsem větve odhazovat, zatímco Filip vklouznul pod ně.
„Dejchá,“ hlásil.
„To ji tu někdo zahrabal?“ zeptal jsem se udýchaně.
„Zalezla tam sama.“ Vynořil se z hromady a začal odtahovat větve zubama. „Chtěla se schovat. Aby ji nikdo nenašel. Aspoň ne hned.“
Vendula ležela na boku, tvář měla bílou a zpocenou. Chytil jsem ji za rameno a zatřásl s ní.
„Vendulo! Vendy, slyšíš mě?“
Na okamžik otevřela oči a zamžourala na Filipa.
„Ahoj pejsku,“ zašeptala skoro neslyšně. „Jsi moc hezkej.“
Když se její víčka zase zavřela, zatřásl jsem z ní znovu, ale už nereagovala vůbec.
„Volej,“ zavelel jsem Filipovi. Zbytečně, protože už byl proměněnej a vyťukával na mobilu číslo.
„Kde vlastně jsme?“
Než jsem ho stačil zastavit, předpisově se představil. Pak opakoval slovo od slova popis místa, kde jsme se nacházeli. Sdělil dispečinku Vendulino jméno i příjmení, což nejspíš znamenalo, že se na místo nedostaví jenom záchranka, ale i policie. Naštěstí se mu mobil vybil dřív, než stačil vysypat i moje jméno.
Bleskově jsem si spočítal, že nás čekají zvědavé otázky na téma, jak jsme Vendulu našli. A taky proč jsme neinformovali polici hned, jakmile nás napadlo, kde může být, jak nás nabádal policista ve škole. Jasně, budou se vyptávat. A přitom na mě budou civět. Ne otevřeně, ale pokradmu. Nesnáším to, fakt to nesnáším. Pravdu jsme jim stejně říct nemohli, protože co by si asi pomysleli obyčejní policajti o chlápkovi uvězněném v nezamčené chatce? Jestli teda Filipova magická past sklapla. To by bylo dobrý zjistit.
„Zůstaň tu s ní. Kouknu se, jak se má Velenský.“
„Jdu s tebou,“ odpověděl okamžitě Filip.
Netrpělivě jsem zavrtěl hlavou. „Nemůžeme ji tu nechat samotnou.“
„Tak tu chvilku počkej, Pírko, vždyť tu budou hned!“
Z dálky se už ozýval jekot sirén.
„Zůstaň tady!“
„Nemusíš se mnou mluvit jako se psem,“ vyštěkl Filip podrážděně.
„A ty za mnou nemusíš pořád běhat! Nejseš žádnej můj pejsek!“
Strnul. Chvilku na mě koukal smutnejma očima, který opravdu připomínaly psí. Pak se odvrátil, sedl si vedle Venduly a opřel jí hlavu o svý nohy.
„Nejsem. Myslel jsem, že jsem tvůj kamarád,“ řekl hluše.
„Hele, Filipe…“
„Zmiz,“ vyjel na mě.
Tak jsem teda šel.

Neměl jsem z toho kdovíjak dobrej pocit, ale na hryzavý výčitky svědomí prostě nebyl čas. Když jsem sbíhal po úzký asfaltce na Plzeňskou, minulo mě policajtský auto a těsně za ním sanitka. Doufal jsem, že se Filip z vysvětlování nějak vykroutí.
Stmívalo se. Rozhodl jsem se jet pár zastávek tramvají, je to rychlejší než cesta přes lesíky. I když to znamenalo vyšplhat se po příliš vysokejch schodech a snášet protivnou ochotu jedný spolucestující, která trvala na tom, že mi uvolní místo pro invalidy. Odmítl jsem, jako vždycky, i když už mě moje krátký nohy pořádně bolely. Skákat jsem si v tramvaji netroufal a šplhat se na sedadlo popředu, jako to dělají malý děti, mi připadá děsně trapný. Stejně jsem jel jenom kousek. Vystoupil jsem stanici za krematoriem a pustil se mezi domky do kopce.
Tentokrát jsem zůstal za plotem a obezřetně se plížil křovinami, abych viděl Velenskýho chatku na kraji kolonie. Dveře byly bohužel otevřený. Obdélník světla padal na tmavý trávník. Pes po zahradě nepobíhal, buď se Filip pletl a Velenský ho měl u sebe, nebo…
Nebo pobíhá někde jinde, uvědomil jsem si, když jsem za sebou uslyšel praskání větví a vrčení. Vyděšeně jsem se otočil. Než jsem se stačil dát na útěk, přihnal se ke mně černý stín a těžké tělo mě povalilo na záda. Dobrman se vítězně rozštěkal a sprška slin z páchnoucí mordy zasáhla můj obličej.
„Drž hubu, kurva!“ ozval se mužský hlas. „Co to tam máš?“
Velenský se s klením prodral křovím, odtáhl psa za obojek a posvítil mi baterkou do obličeje.
„A vida, úlovek! Že ty jsi ten malej hajzlík, kterej tu šmejdil okolo? Hrabal ses v mejch věcech, co, skrčku!“
„Ne, já… jenom se tu procházím,“ vypravil jsem ze sebe a pokusil se vstát. Velenský mi ale opřel svou těžkou nohu o hrudník, sehnul se a rychle mě prošacoval.
„Jo, von se tu jen prochází!“ Vytáhl z mé kapsy jeden ze svých letáků a uštěpačně se zasmál. „Tak teď ses teda doprocházel, hošánku!“
„Prosím vás, pusťte mě,“ pípl jsem pokorně a horečně přemýšlel, který ze svých pokradmu zkoušených kouzel bych na něj mohl použít. „Nic jiného jsem vám nevzal!“
„Ne? A co moje prášky?“
„To jsem nebyl já,“ řekl jsem po pravdě.
„Možná ne. Možná to byla Vendulka,“ uvažoval Velenský. „Chudák holka. Myslíš, že je sezobe? Bylo by to snad pro ni lepší. Pořád se jenom trápí.“
Ostré světlo baterky mě přestalo bodat do očí a prošlo se po mým těle. Vzhledem k mým zanedbatelným rozměrům to netrvalo dlouho.
„Ty nejspíš taky, co, prcku.Tvůj život musí bejt peklo, ne? Pomůžu ti s tím skončit.“
Zuřivě jsem se pod jeho botou zazmítal a on ji ze mě skutečně sundal, i když jen proto, aby na mě pustil psa.
„Hlídej ho, Arno!“ poručil své obludě a zmizel.
Pes mě šťastně zalehl a olízl mi obličej. Neviděl jsem nic než ostré zuby ve slintající tlamě, ale natahoval jsem uši, jestli přes Arnovo funění nezaslechnu bouchnutí dveří. Pořád bych se ještě musel vyrovnat se psím strážcem, ale věřil jsem, že by ho hlídací služba časem omrzela.
Jenže Velenský měl nejspíš rád pořádně vyvětráno. Za chvilku byl zpátky, celý vzrušený.
„Tohle je tuze vzácná věc, skrčku,“ posvítil baterkou na igelitový pytlík, který třímal rukou oblečenou do tlusté pracovní rukavice. „Kámen Okuro. Pochází ze Srí Lanky.“
Opatrně vyndal hnědý souměrný oblázek, který vypadal jako slepičí vejce.
„Uhni,“ odkopl psa.
Využil jsem příležitosti a pokusil se dostat na nohy, ale Velenský mě okamžitě přitiskl zpátky na zem.
„Jen hezky hajej,“ zašeptal konejšivě. „Okuro tě uklidní.“
Položil mi kámen na prsa.
Najednou jsem nemohl pohnout ani prstem.
Slyšel jsem, jak Arno žalostně kňučí, a pak jak se začal drát křovím pryč.
„Zdrhnul. Bojí se,“ řekl Velenský. „A ví proč. Zvířata poznají moc.“
Usadil se vedle mě a zaměřil proud světla na kámen.
„Koupil jsem ho od kámoše. Dostal ho na malým ostrůvku od nějaký baby, jako odměnu za jistý služby.“ Zachechtal se a pohnul rukou, takže baterka svítila zase na mě. „Seš ještě děcko, tak ti nebudu vykládat, jaký služby to byly. Obral mě pořádně, šmejd jeden, ale jestli ten šutr funguje, jak má, dostanu to zpátky stonásobně. Zatím jsem neměl na kom ho vyzkoušet. Dostavil ses právě včas. A podle toho, jak se tváříš, funguje skvěle. Pořádně těžkej, co?“ Zapátral v mé tváři a to, co v ní uviděl, ho zřejmě uspokojilo. „Chceš vědět, co ten kamínek dělá?“
Necítil jsem žádnou zvědavost, jenom ochromující strach.
„S každým úderem tvýho srce bude Okuro těžší a těžší,“ vykládal Velenský. „Nakonec bude těžkej jako hora, ze který pochází. No, vlastně nebude, protože tvoje prťavý srdce to samozřejmě odpíská dřív. Nejlepší na tom je, že tě zamáčkne do země a sám zůstane na povrchu. Dokonalá vražda, chápeš? Žádný stopy, žádný svědci, žádná zbraň, který by se člověk musel složitě zbavovat. Jenom nenápadnej kamínek, kterej se dá použít znova a znova. Vlastně by bylo lepší ho neprodávat, ale pronajímat. Nejspíš by to v součtu vyneslo víc,“ pokračoval zasněně.
Zachrčel jsem. Velenskému zřejmě došlo, že nesdílím nic z jeho nadšení, protože na mě vrhl soucitný pohled.
„Pro tebe to taky bude lepší, skrčku. Nic dobrýho tě stejně v životě nečeká, jenom vejsměch a ponižování. Co s takovou prťavou zrůdičkou. Takhle aspoň posloužíš k důležitýmu experimentu. Neboj, nebude to trvat moc dlouho.“
Zvedl se a na rozloučenou prohodil:
„Sem nikdo moc nechodí, a takhle večer už vůbec ne, ale aby sis nedělal marný naděje, řeknu ti rovnou, že Okura se zbavit nemůžeš. Jak začne těžknout vlivem tvého srdce, už ho sám nesetřeseš a kdyby na něj sáhnul někdo jinej, připoutá ho kámen k sobě taky.“ Přátelsky na mě zamrkal. „Tak dobrou noc.“
Světlo baterky a Velenského tvář zmizely z mého zorného pole. V tichý noci jsem slyšel, jak pískl na psa, a taky řinčení řetězu, na který ho uvazoval. Pak se ozvalo bouchnutí dveří.
Arno nervózně vyštěkl. Velenský měl pravdu: zvířata poznají moc magie.
Filipova past sklapla.

Nejdřív jsem se snažil dýchat co nejpomaleji. Doufal jsem, že i moje srdce bude tepat pomalu. A taky že seberu síly a podaří se mi kámen Okuro setřást. Což byl samozřejmě nesmysl. Ležel nehybně na mé hrudní kosti, malý a nenápadný. Nedovolil mi ani nadzvednout hlavu. Zpanikařil jsem, zkoušel jsem sebou zmítat, a slyšel jsem svý srdce, jak pod kamenem poplašeně zespoda buší. Nebo jsem si aspoň představoval, že ho slyším.
Ovládl jsem se a vrátil s k pomalému dýchání. Nechtěl jsem být umřít rychle. Vlastně jsem nechtěl umřít ani pomalu, ale nemohl jsem přijít na nic, co by mi pomohlo se tomu vyhnout. Litoval jsem, že jsem Velenského podcenil. A taky že jsem víc neškemral, aby mě nechal být. Třeba by se obměkčil.
Litoval jsem spousty dalších věcí. Že jsme s Filipem prostě nešli domů a nezavolali Vyšehrad. Že nepoznám svoji ségru. Že se máma s tátou budou hrozně bát, až se večer nevrátím domů, a pak budou strašně smutní, protože už se nevrátím nikdy.
Pak jsem brečel. Ne moc dlouho a jenom trochu. Okuro ještě nebyl těžký jako hora, nejspíš ani jako velký balvan ne, ale každý nádech mě stál větší a větší úsilí. Na vzlykání jsem prostě neměl dost energie.
Arno se zuřivě rozštěkal, slyšel jsem řinčení řetězu, jak se z něj snažil utrhnout. Velenský na něj z chatky zařval, jenže pes vyváděl dál. Jeho pán se pokusil vylézt ven. Otupěle jsem poslouchal duté rány, jak bušil a kopal do dveří, a smršť sprostých nadávek.
„Takže se chytil, co,“ ozval se tichý hlas těsně vedle mého ucha.
Kdybych mohl, tak bych leknutím nadskočil.
„Filipe,“ zasípal jsem.
„Co je s tebou?“ zašeptal Filip. „Jseš zraněnej?“
Přerývavě a co nejstručněji jsem ho seznámil se situací. Každý slovo bolelo. Došlo mi, že se nemusím bát pomalého drcení kostí a masa pod tíhou kamene. Okuro mě dřív udusí.
Spíš jsem vytušil než uviděl, jak se ke kameni natahuje malá tlapka.
„Nesahej na něj!“
„Ne. Tak by to nešlo. Zkusím…“
Vzpomněl jsem si na všechny oblázky i na Filipův žlutý míček, na všechny předměty, které Filipa ochotně poslouchaly.
„Zkus!“
Napjatě jsem čekal, až se ze mě Okuro zvedne. Najednou jsem byl plný naděje. Filip to dokáže.
„Nejde to,“ hlesl po chvíli nešťastně. „Je moc těžkej.“
„Mobil… máš vybitej, jo?“
Filip popotáhl. „Jo.“
„Tak běž… domů. Řekni … tvýmu tátovi… ať zavolá… Vyšehrad.“
„Na to není čas,“ namítl.
„Třeba… ještě je.“
„Nikam nejdu!“ odmítl rozhodně.
Ucítil jsem, jak mi Filipovy tlapky ohmatávají bok. Pak pod ním začaly horlivě hrabat. Hrudky hlíny a malé kamínky létaly kolem, přistávaly mi na obličeji, zvířený prach mě nutil ke kašli. Jenže s kamenem Okuro na prsou se kašlat nedalo.
„Nemusíš… mě zahrabávat,“ sípal jsem. „Kámen… to udělá.“
„Nemluv,“ zafuněl Filip.
Tak jsem teda mlčel. Nechápal jsem, co Filip tím zuřivým hrabáním sleduje, a po pravdě mi to začínalo být jedno. V hlavě mi hučelo a zmocňovala se mě malátnost. Díra vedle mě se zvětšovala a já si ospale pomyslel, že je lepší být pohřbený kamarádem než pitomým kouzelným šutrem.
Probralo mě Filipovo bolestné zakňučení.
„Je to tvrdý jako skála,“ posteskl si.
Byl teď v jámě, kterou vyhrabal, a jeho tlapky se dobývaly pode mě.
„Co to…“
Najednou se celé moje tělo naklonilo na bok. Kámen Okuro sjel o pár centimetrů a sunul se mi po žebrech.
Vyjekl jsem.
Filipův mě šťouchl do tváře studeným čumákem.
„Jseš v pohodě?“ zeptal se znepokojeně.
V pohodě jsem rozhodně nebyl. Cítil jsem ostré bodání bolesti, jak mi kámen na svý pomalý cestě lámal kosti, ale nemínil jsem si stěžovat.
„Jo. Pokračuj,“ vydechl jsem.
Kousal jsem se do rtů, zatímco Filip usilovně prohluboval výkop.
„Ještě že jsi malej,“ poznamenal udýchaně. „S velkým člověkem byla ještě větší dřina.
V tu chvíli se ze mě kámen Okuro skutálel do jámy.
Zůstal jsem ležet na boku, s obličejem napůl zabořeným do hlíny. Zvuky, které jsem předtím přestal vnímat, se vrátily. Arno pořád štěkal jako pominutý a Velenský se pokoušel prokopnout dveře své chatky.
„Měli bychom vypadnout,“ usoudil Filip. „Můžeš vstát, Pírko?“
„Jasně,“ ujistil jsem ho.
Jenomže místo toho jsem se rozbrečel jako malý děcko. Úlevou, bolestí a opožděným strachem. Filip, už zase v klučičí podobě, mi utřel obličej od špíny a slz a vytáhl mě za ramena z díry. Zůstal jsem ležel vedle ní, zatímco Filip na kámen Okuro nahrnoval vyhrabanou hlínu.
Pak mi pomohl na nohy. Nešlo to nijak snadno. Filip občas bolestně syknul a tam, kde se mně dotknul, jsem cítil lepkavé vlhko.
„Je ti něco?“
„Nejsem v hrabání moc dobrej.“
„To teda ne! Jsi skvělej!“ odporoval jsem přesvědčeně. „V hrabání, ve stopování… ve všem!“
Myslel jsem každé slovo naprosto vážně, ale Filip se vší té chvále jenom rozpačitě zasmál.
Když jsme se pomalu a toporně doštrachali na ulici pod první lampu, pochopil jsem, jak to myslel. Zpod polámaných a vyvrácených nehtů mu prýštila krev a nejmíň dva prsty odstávaly v nezvyklých úhlech.
„Potřebuješ do nemocnice,“ řekl jsem.
„To říká ten pravej,“ podotkl Filip.
„Nohy máš stejně zřízený?“
„Chodit můžu. A ty?“
„Jo.“
Při každým kroku mě píchlo mezi žebry a dýchat jsem mohl jenom hodně opatrně, ale šlo to. Krok za krokem, metr za metrem. Filip, který si roztržitě olizoval krev z prstů, na mě nepospíchal.
Na Plzeňské svítila jasná světla, semafory vesele měnily červenou na oranžovou a pak na zelenou, tramvaje zvonily. Před pár minutama jsem ležel v hrobě pod smrtícím kamenem, a teď mi všední podvečerní scenérie připadala jako hotový zázrak.
„Nejspíš nechceme jít pěšky, co?“ zeptal se Filip.
Tramvajová zastávka na druhé straně ulice mi připadala nepříjemně daleko. Když před námi pohostinně rozevřel dveře autobus číslo stoosmdesát, neváhal jsem ani chvilku.
„Pomoz mi nahoru.“
„Kam jedeme?“ zajímal se Filip, když jsme byli vevnitř.
„Do Motola.“
Čtyři minuty jízdy, dalších deset, než jsme se došourali ke dveřím dětské pohotovosti.
Z toho, co se dělo pak, si vybavuju jenom útržky. Filipa, jak z vypůjčeného mobilu volá domů. Udivený oči zdravotní sestry, když se naši a Filipův táta objevili skoro vzápětí. Mámin ubrečený obličej. Soustředění Filipova táty, když do něj Filip něco tiše hustil. Další pohled sestry, tentokrát znechucený, když se rodič zraněného dítěte rychle hotovil k odchodu.
„O Filipa se postaráme, Honzo,“ ujistil ho můj otec.
Rentgen odhalil prasklou hrudní kost a dvě zlomená žebra. „Nic, co by do měsíce nesrostlo,“ ujistil mě vesele doktor. „Co jste vyváděli?“
„Eh… jak říkal kamarád,“ potvrdil jsem Filipovu historku o tom, jak jsme lezli na motolskou skálu a oběma se nám podařilo spadnout.
„Kluci blázniví!“ zabručel. „Necháme si tě tu přes noc a zítra pomažeš domů.“
„Zůstanu tu s tebou,“ prohlásila máma okamžitě. „Já nebo táta.“
„Jděte domů. Nejsem malej a ty musíš pořádně spát!“ Provinile jsem si uvědomil, že bych mámě v jejím stavu neměl přidělávat starosti.
„Má pravdu,“ podpořil mě táta. „Přijdeme zítra, Pírko. A doma si promluvíme,“ dodal poněkud výhružně.
Filip měl vymknutý prst a stržené nehty. S oběma rukama omotanýma tlustou vrstvou obvazů vypadal jako boxer.
„Jdu spát k vašim,“ řekl mi, když se přišel rozloučit. „Táta šel… no, víš kam.“ Obezřetně se ohlídl, jako kdyby sestru, která se kontrolovala kapačku děcku spícímu na vedlejší posteli, považoval za agenta nepřátelský mocnosti.
„Nepůjde pro ten kámen sám?“ zašeptal jsem polekaně.
„Kdepak. Zavolá na Vyšehrad,“ uklidnil mě.
Přejel po mým těle utopeným ve velké posteli soucitným pohledem.
„Jseš strašně statečnej, Pírko.“
Nechápavě jsem na něj koukal. Vystopoval Vendulu, chytil Velenskýho do pasti, zachránil mi život, ale podle něj jsem byl já statečnej! Ten kluk je prostě neuvěřitelný!
Najednou mě přepadl vztek na všechny, kdo ho celý jeho život jenom podceňovali a trápili.
Měl jsem vztek i sám na sebe.
„Víš, co bych chtěl udělat, Filipe? Jet do Francie a rozbít hubu tvýmu bratranci Gérardovi!“
Filip pro změnu koukal nechápavě na mě. Pak se rozesmál. Sestra na něj káravě zahrozila prstem.
„Jo. To by bylo fajn,“ šeptl a zvedl svou bílou boxerskou ruku. „Až budeš zase v pohodě, doladíme podrobnosti.“

Byl jsem utahanej jako kotě, ale kvůli bolavým žebrům jsem spal jenom na půl oka. V půli noci vklouzla do pokoje postava v bílým plášti. Nějaký další doktor.
„Zdravím. Zadrž dech,“ šel rovnou k věci a vjel studenýma rukama pod moje obvazy. Ucítil jsem jemné vibrace. Takže ne doktor, ale léčitel. Nebo dost možná obojí.
„Svědí to,“ postěžoval jsem si.
„To by mělo,“ kývl spokojeně. „Tohle vypij.“
Žlutá tekutina v malé lahvičce chutnala hořce, ale poslušně jsem ji vypil do poslední kapky.
„Do rána to sroste. Na kontrolu přijď ve stanoveném termínu! A jakmile dostanete zprávu, dostavíš s rodiči na Vyšehrad, k vyšetřovateli Dmýškovi.“
Kriminálka má svoje lidi všude.
„Víte něco o Vendule?“ zeptal jsem se.
Věnoval mi unavený úsměv.
„Nejspíš vám vděčí za život.“ Posadil se na kraj mojí postele. „Což ovšem neznamená, že vaše počínání schvaluji! Měli jste někoho zavolat!“
„Zavolali jsme, hned jak jsme ji našli,“ bránil jsem se. „Bude v pořádku?“
„Bude,“ přikývl. „Musela se octnout v blízkosti nějakého ošklivého prokletí, ale dostane se z toho.“
„Turmalíny a křišťál…,“ nadhodil jsem, ale léčitel zavrtěl hlavou.
„Ty by to nedokázaly. A teď už si nelámej hlavu a spi!“
Byl u dveří dřív, než jsem stačil položit další otázku.
A já, zbavený bolesti, jsem usnul dřív, než se za ním dveře zavřely.

IV.

„Čekají na tebe venku,“ informuje Pírka strážník, když ho doprovází k východu.
Jakmile Pírko vyjde ze dveří, sáhne si pod tričko. Už je to tak; vytrousil všechny papíry cestou. Na okamžik zaváhá, bezradně se otočí, ale portál už samozřejmě zmizel. Hryže si ret a přemýšlí. Možná by mohl poprosit Filipova tátu, aby zavolal Dmýškovi. Jenže se mu nechce přiznávat, že se celou tu dobu na Vyšehradě pokoušel sepsat události posledních dnů jako povídku. Nemínil to nikomu ukazovat, leda snad Filipovi, a ještě ne všechno. A kdyby se chtěl pro svůj výtvor vrátit, vzbudil by zbytečnou zvědavost. Může to napsat znovu. Líp. Snad ty narychlo naškrábané věty nikoho nenapadne číst. Uklízečka je prostě vyhodí, řekne si a rozběhne se k parku.
Mezi věžemi vyšehradské kapituly září měsíc v úplňku. Filip sedí na lavičce a pozoruje štíhlého šedého psa, který plavně obíhá trávník.
„Táta?“
„Jo.“
„Vypadá skvěle!“
Filip se zakření. „To jo. Užívá si to. Ale tohle nenávidí.“ Vytáhne z batůžku vodítko a náhubek a rozpačitě s nimi zatřese. „Jenže do tramvaje jinak nemůže. Bude chtít jít pěšky. Nevadí ti to?“
„Vůbec ne,“ odpoví Pírko. „Máma mě pořád nutí ležet. Jsem z toho celej rozlámanej.“
Přejdou Vltavu, propletou se mezi chodci v ulicích Smíchova a nad Kotlářkou zahnou do stráně.
„Řekl ti Dmýšek něco o tom kameni, tati?“ zeptá se Filip nedočkavě, jakmile se octnou sami na lesní cestě.
„Řekl,“ kývne psodlak šedivou hlavou. „Pochází u jednoho ostrůvku v Indonésii. Podle všeho byl Okuro původně popravčím nástrojem, ale má i další použití. Jako kámen pomsty.“
„Pomsty?“
„Přesně tak. Pokud ho původní držitel, tedy ten, kdo kámen najde, případně zdědí, někomu věnuje, donutí Okuro nového majitele, aby si sám vzal život. Představte si to asi takhle: máte spor se sousedem, tak mu v nestřežené chvíli podstrčíte kámen do domu a vyřknete nad ním darovací formuli. Tím pádem je jeho majitelem on a Okuro vykoná svou práci.“
„Pěkně zákeřný,“ poznamená Pírko znechuceně. „Jak se sem ten šutr vůbec dostal? Velenský tvrdil, že ho koupil od kamaráda.“
„Dokonce při výslechu uvedl jeho jméno. Jenže kamaráda se už nikdo nezeptá.“
„Je mrtvý?“
„Zabil se,“ přisvědčí Filipův otec.
„Smutný,“ prohodí Filip. „Takže kdo a proč mu kámen dal, se už nikdo nikdy nedoví.“
„Jenomže Velenský nechtěl spáchat sebevraždu. Chtěl zabít mě,“ namítne Pírko.
„Sebe nakonec taky,“ prozradí psodlak. „Pokusil se oběsit. Rozum se mu kalil už dřív, a Okuro ho dorazil. Víš, Pírko, on si nejspíš skutečně myslel, že ti prokazuje službu. Že tě zachrání před těžkostmi života.“
„A Vendulu chtěl taky zachránit, co,“ zabručí Pírko pochybovačně.
„Nejspíš si to myslel. Ona byla koneckonců jediná z rodiny, kdo se s ním stýkal. Dokonce to tajila před rodiči.“
„Z rodiny?“ vyhrknou oba kluci najednou.
„Velenský je její strýc. Taková podivínská černá ovce.“
„Proto chtěl Okuro zabít ji? Protože jsou příbuzní?“ ptá se Pírko.
„To asi ne. I když, kdo ví. Chodívala do té chatky, sdílela s kamenem omezený prostor… a Okuro je svázaný s místní magií, s tím ostrovem, v jiném prostředí může působit nestandardně,“ přemýšlí Filipův otec nahlas. „Budečtí si myslí, že je háček v tom, že ho Velenský nedostal, ale koupil. Zatím je kolem toho kamínku víc otázek než odpovědí, kluci.“
„A co bude s Velenským?“ zajímá se Filip.
„Co by. Obyčejní ho možná obviní z podvodů a nepovoleného podnikání, ale ono je to vlastně jedno. Je zavřený v Bohnicích a prý jenom blábolí. Zdá se, že si z posledních dnů vybavuje jenom málo. Nejspíš si ho tam nechají pořádně dlouho.“
Filip se zamračí. „A pokus o vraždu mu projde, co.“
„O tom obyčejní nevědí, tak to nemohou řešit. A vyšehradská kriminálka těžko může zadržet obyčejného, který je navíc zavřený na psychiatrii. Tvůj táta se s tím těžko smiřuje,“ obrátí se psodlak k Pírkovi. „Nejradši by ho viděl pod Boubínem.“
Pírko pokrčí rameny. „Nikomu dalšímu už Velenský ublížit nemůže, ne?“
„To ne.“
„Je to vlastně chudák.“
„Je to hnusnej hajzl,“ zavrčí Filip.
Šedý pes na něj vrhne káravý pohled. „Mluv slušně, synku!“
„Jakpak asi dopadne Arno?“ napadne najednou Pírka. „Pochybuju, že by o něj Vendulčini rodiče stáli.“
„Když jsme vyzvedli kámen a vytáhli Velenského z té tvojí pasti,“ mrkne psodlak pyšně na syna, „odvedl jsem Arna do útulku v Troji. Zatím je pořád tam, ale vezmu si ho k sobě. Je to hodnej pes. Trochu poblázněný, není divu, po tom, s kým žil, ale v jádru dobrák.“
„Vždycky jsem chtěl psa,“ poskočí Filip vesele.
Takovou obludu, pomyslí si Pírko. „Myslel jsem, že se velkých psů bojíš.“
„Táta ho srovná,“ odpoví Filip bezstarostně a psodlak přikývne.
Pírko si představí tři psy na procházce při měsíčku. Malá smečka. Asi to tak má být.

Když vyjdou z lesíka na golfové hřiště, Filip se promění.
Běží po hladkých trávnících, velký šedý pes a menší rezavý pes, který se trochu podobá lišce. Drobný chlapec s nimi hladce drží tempo. Jeho krátké nohy se jen občas, letmo, dotknou země.
Měsíc v úplňku jim svítí na cestu.

V.

Plošina na vrcholu kuželovité hory je pokrytá kamením. Jeden z kamenů je oválný, hnědý, podobný slepičímu vejci. Nenápadný, obklopený jinými, a přece osamělý.
Pod horkým sluncem začne Dítě hory zpívat bezeslovnou píseň.
Volá a čeká.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

Tak pokráčko :-)

Obrázek uživatele Rya

Je tam! :-) Děkuju!

Obrázek uživatele Aveva

A já už jsem to četla celé! :o)
A pořád je to dobré.
Ještě jednou děkuju :o)

Obrázek uživatele Rya

Já taky! :-)

Nic tam není náhodou, všechno má svůj smysl, a já chci vědět, jaký! :) Takže se těším na pokračování, jsem napnutá.

Obrázek uživatele Rya

To jsem moc ráda, díky! :-)

Obrázek uživatele Aries

Tak jsem si to přečetla celý ještě jednou. Je to vážně moc fajn povídka a vůbec by mi nevadilo, kdyby se ti dva kluci objevili ještě někde

Obrázek uživatele Rya

Jé, děkuju :-) Ale zatím pro ně žádné využití nemám.

Obrázek uživatele Aveva

No já jen tak nenápadně upozorňuju, že bys je mohla použít až budu mít zase za rok narozeniny. No nebylo by hezké udělat z obdarovávání mě povídkou tradici? ;o)

Obrázek uživatele Rya

Jasně že bylo! Hned mě napadlo několik lidí, kteří by ti mohli napsat povídku příště! :-D

To se mi líbí, moc, moc líbí. Pírek je moc sympatickej a s Vendulou plně soucítím. A Filip je taky bezva (ale teda ti dva mi někoho připomínají:-)). Má to takovej správnej až Foglarovskej nádech.

Obrázek uživatele Rya

Děkuju moc :-) (a doufám, že jenom připomínají ;) inspirací pro ně byli moji žáci a vůbec děcka, která znám, ne cizí postavy)

Ale jasně, že jen připomínají:-) Neboj. Ale uznej, že Filip, který se přistěhoval z Francie se připomenul skoro sám.

Obrázek uživatele neviathiel

Mně taky. :)

Obrázek uživatele Rya

On je tvůj Filip taky z Francie? :-) a nejsou nakonec příbuzní?

Obrázek uživatele Arengil

Vskutku napínavý mravoličný příběh.

Obrázek uživatele Rya

Mravoličný! To je slovo! :-)
Děkuji.

Obrázek uživatele neviathiel

Jojo, Peter Dinklage je skvělý herec...
Pírko je hádám taky Petr?

Obrázek uživatele Rya

Pírko má nějaké určitě nějaké jméno, ale já vlastně netuším, jaké :-)

Obrázek uživatele kopapaka

Nádhera...
A to jsem to nějak míjel...

Obrázek uživatele strigga

Teda, netuším, proč jsem tuhle povídku tak dlouho obcházela. Ty píšeš vždycky tak živý a sympatický postavy :) oba kluci jsou strašně fajn, Pírka jsem si celou dobu představovala jako dětskýho Tyriona. :D Kámen Okuro je teda pěkně děsivej, měla jsem na chvíli pocit, že se mi z toho popisu znovu rozjelo astma. :D A vůbec nejlepší pro mě bylo, že se to odehrává kousek od nás a většinu těch míst jsem viděla živě před sebou :) Motolskou kalvárii, golfový hřiště i Cibulku.. chyběly mi jenom ty Hostivice, a že jsme den po přečtení měli zrovna oba volno, vyrazili jsme se tam od nás pěšky podívat. A byl z toho hrozně fajn vejlet až do Červenýho Újezda :) takže díky i za výlet. Asi jdu zkusit vylovit ještě něco, co jsem od tebe nečetla...