Z vesnického života

Přirozený řád věcí (Už je tady zas)

Přirozený řád věcí je třeba ctít.
Pro dubovou kůru proto vyrážíme dřív, než stromy obrazí. Já a má vnučka.
Hbitě se prodírá, kde já sotva dýchám. Je mladinká.
Má dcera talent nezdědila. Vnučka ano.
Od chvíle, kdy začala vnímat, předávám jí střípky vědomostí. Příliš rychle. Příliš pomalu.
Už jen kouzla mě udržují naživu. Každé další jaro bolí víc. Chtěla bych se podvolit přirozenému řádu věcí, zemřít, ale kdo by Anežku teď a tady učil?
Dívám se na ni, když strne.
“Babi!” vydechne a ukáže k obloze.
Zaostřím. Nad opuštěnou Budčí krouží vlaštovky. Po tolika letech.
Možná. Možná je ještě naděje.

Život po životě (Kousek nebe)

Neodvážili se riskovat. Pohřbili ji svázanou s kameny v ústech. Plíživé stíny Budče dokážou postrčit křehkou hranici mezi smrtelností a nesmrtelností špatným směrem tak snadno.
Obřad byl proveden se zvláštní pečlivostí. Každý tón zapadal na své místo. Kněz se snažil, aby smrt byla definitivní.
Dívce stojící stranou smutečních hostí došly slzy. Dívala se vzhůru skrz třepotající se větve stromů. Myslela na to, jak jí babička bude chybět.
Ale když ji po tváři pohladil sluneční paprsek, dokonce se usmála. Vzpomněla si, jak ji babička právě tam hladila. A v tu chvíli věděla, že vzpomínky jí zůstanou napořád.
Jsou různé druhy nesmrtelnosti.

Přírodní zákony (Pacta sunt servanda)

Vodní žínku odlákala snadno, stačilo pár kamínků lesklých jako rosa. Důvtip vodního plemene se odvíjí od vydatnosti pramene, který je zrodil. A tahle vodní panenka patřila k malé lesní studánce.
Anežka si podkasala suknici a vyhrnula rukávy haleny. Byl čas pustit se do práce.
Odstranila mazlavou směs hnijícího listí a jen trochu nakrčila nos, když na břeh vyhazovala mokrý kožíšek mrtvé veverky. Pak se s pocitem dobře odvedené práce usmála.
Kal, který při čištění rozvířila, se pomalu usazoval. Až se usadí docela, budou úmysly vodní žínky stejně křišťálové jako její studánka a každý, kdo přijde pro vodu, bude v bezpečí.

Smysl (Biografie)

Poslouchám. Dětské srdce bije. Zaháním spánek. Hlídám její první noc. Přemáhá mě únava.
Má smysl okrádat se o spánek kvůli dítěti?
Do roka se její matce narodí další dcera.
Její životní cestu před sebou vidím jasnou a přímou. Bude růst. S věkem přijímat povinnosti. Dospěje. Vyhlédne si ji mladík ze sousední chalupy. Nebo možná přespolní. Stane se jeho ženou. Bude rodit děti. Některé z nich uvidí umírat. Bude dřít. Bude trpět. Nezbyde po ní nic, co by si dějiny pamatovaly.
Dítě zakňourá. Vstanu. Dotknu se jeji tváře. Chráním.
Bude se smát. Bude milovat. Bude.
Dětské srdce bije. Má to smysl.

Lov (Cizí kůže)

Pach strachu. Pach krve. Pach smrti.
Slyšelas praskání větví, když se hnali kolem.
Teď stojí před tebou.
Pach potu. Pach násilí. Pach vítězství.
Musíš.
Odříkat slova.
Žádost o smíření.
Smíření za strastiplný běh.
Za bolest.
Za strach.
Za zápas.
Za smrtící ránu.
Provedeš kouzla.
Zlé abys odvrátila.
Pomstu uložila k spánku.
Abys mu vysvětlila.
Aby pochopil.
Byl pánem lesa.
Důstojným. Hrdým. Mocným.
Teď sytí hladové. Dává jim naději. Vítězství nad ním povzbuzuje pýchu.
Rozdělí maso, stáhnou z něho kůži.
Ta, hřejivá a měkká, až letos zase přijde tuhá zima, poskytne záštitu a teplem, které zdrží, snad někomu zachrání i život.

Koloběh (Dokonalý tvar)

Ohně už planou. Zaplašit mají z podsvětí strach. Končí se vláda předlouhých nocí. Slunce se vrací. Pod maskou skrývám ztrápenou tvář.
Moraně šaty, v kterýchs mě líbal, obléknu hbitě. Se zimou láska ať po vodě plyne, v podsvětí zmizí, netrápí nás.
Když voda s ohněm za krátké noci spojí se v jedno, slavnosti začnou, všude ryk, nepůjdu s tebou. Nepodám ruku. Pro jiného rozprostřu vlasy na naši stráň.
Sklizeň je dobrá s posledním snopem dojedem do vsi. Všude rej. Při tanci pevně chytneš mou ruku a nepustíš už.
Ohně zas planou. Slunce se vrací. Na jaře spolu budem se brát.

Návštěva (Hlavně klid)

Dům stojí na konci vesnice. Přišla jsem k němu od lesa skrz sad s pečlivě ošetřovanými stromy. Stařečkova pýcha. Co stařeček onemocněl, stará se o sad jeho syn.
Paní domu mě uctivě uvítala, tvář plnou obav.
Usmála jsem se na ni. Úsměv uklidňuje.
Když jsem jejich stračeně zlomenou nohu kouzem vyléčila, dokázala mi paní domu úsměv i vrátit.
Přešla jsem do světnice, požehnala domu, vyčistila jejich nejmladšímu děvčátku ošklivou odřeninu a zeptala se, jestli nedocházejí bylinky k utišení stařečkových bolestí. Zavrtěla hlavou. Smířeně a vyrovnaně.
Pomohla jsem alespoň s přípravou pohřbu. Tak to je. Některé nemoci vyléčí jen věčný klid.

Procházka (Na cestách)

Mnozí jsou přesvědčeni, že nejmagičtější byliny rostou na nepřístupných skalách a na dně roklí hlubokých tak, že tam zřídkakdy dopadne sluneční paprsek.
Přísahají, že magické býlí má roztodivné tvary, nevídané barvy a opojné vůně.
Věří, že k jeho získání musí být vynaložena nesmírná námaha.
A přitom stačí k polednímu projít úvozovou cestou.
Jen vědět, kde hledat. Ve slunné zatáčce. Pod lískou. U vrbiček.
Většina z nejsilnějších bylin roste kolem cest, na hranici mezi hlučnými kroky lidí a tichem přírody.
Cesty jsou lemovány tolika magickými květy, že nás to svádí považovat je za obyčejné.
A přitom se stačí sklonit a sbírat.

Čarodějka (Říše)

Vzhůru potokem. Přes Jakubíčkovo pole. K lesu, kde žijí divé žínky. Kolem kopce dolů křoviskem a nahoru po úvozové cestě. Skrz obecní pastvinu a po okraji mokřiny. Zpátky do vesnice. Deset chalup, co se choulí k sobě kolem návsi. Pět dalších roztroušených opodál. To byla její říše. Tady vládla. Tiše a užitečně.
Protože moc znamená závazek.
Poslouchali, když jim dávala rady, ale radit jim byla její povinnost.
Přijali od ní hořký lék a nikdy se neptali, co ji stálo ho připravit.
Prokazovali jí úctu, ale nikdy ji docela nepřijali mezi sebe.
Chránila je. Pomáhala jim. Sloužila. A odolávala pokušení vládnout.

Víla (Zpovědnice)

Dokonce i víly umírají. Nakonec.
Víla se, když přijde její čas, postaví na jedno ze svých oblíbených míst.
Vybírá podle toho, který živel ji zplodil. Větrné návrší. Tišinu u potoka. Vonící zorané pole. Zelený hájek.
Chvíli čeká. Na nejlepší okamžik. Pak začne šeptat. Slova se rozptýlí. Do větrného tance. Do kapek tříštících se po oblázcích. Do úrodné prsti. Do ševelících listů.
Víla se zpovídá ze svých činů.
A s každým slovem se víla vytrácí. S každým slovem je lehčí a průsvitnější. Tím posledním splyne se svým živlem.
Vílina smrt je šťastná, ať už byly její skutky jakékoli. Víly nikdo nesoudí.