Cesta k Lovcům dveří

Obrázek uživatele Aveva
Z povídky: 

Povídka Lovci dveří je k nalezení ve sborníku Mlok 2014.
Vypráví o pokladech, o odpovědnosti a o platbách za chyby, kterých se v životě dopouštíme.
Cesta k ní byla dlouhá.

Začalo to v dubnu 2010.
V rámci DMD jsem napsala drabble.

Volba povolání
Téma: Dveře do prázdna

Náš úřad není dědičný. A přesto již sedmou generaci právě v krvi naší rodiny mohutní ta správná magie.
Instinkt nás přivádí na ta správná místa. Řekne nám, kdy stačí zaklapnout, kdy je třeba zámek a kdy petlice. Víme o nich všechno, co se vědět dá. A tak je stopujeme. Lovíme. Staráme se o ně, když nejdou zavřít nadobro.
Protože magie udržuje rovnováhu. A s každými dveřmi, které vedou odnikud, se otevřou dveře, které vedou nikam. Ty my hlídáme.
Učíme své děti tomuto umění už staletí. A ty, zlořečený synu, říkáš, že se prázdnoty za dveřmi bojíš? Že odmítáš být dveřníkem?

Pro úplnost musím dodat, že mi k němu Julie v komentářích napsala pokračování.

Juliino drabble

„Máš pravdu, otče. Nechci být dveřníkem. Nechci vláčet životem svazek klíčů, které nesmím použít. Nechci si do krve sedřít nehty o suť, abych našel cestu, o které předem vím, že nikam nevede. Nechci celý život hlídat práh, který nic nepřekročí. Nechci kapat olej vykoupený vlastní krví do zámků, které nikdy nikdo neodemkne.
Chci na dveře zaklepat a pak k nim přiložit ucho, abych slyšel, jestli někdo odpoví. Chci naslouchat skřípění pantů a třást se strachem při myšlence, že jejich hluk něco probudí. Pleteš se, otče. Bojím se prázdnoty přede dveřmi.“
Otec jen pokrčil rameny. V jeho věku chtěl to samé.

Napadlo mě, že by z toho mohla vzniknout zajímavá povídka.
Pak jsme se v létě s Julií bavili o tom, že bychom spolu mohli něco napsat. Vzpomněly jsme si na tohle dvojdrabble a vymyslely pár základních premis. Napsala jsem první dvě stránky a hrubou osnovu. Pak povídka pro nadměrné množství vnějších vzruchů usnula.
V dubnu 2013 jsem si myslela, že Lovce dveří už nikdy nikdo nenapíše, tak jsem je v rámci DMD 2013 zrecyklovala do několika drabblů.

Na Velký Pátek
Téma: V pravé poledne

Je sdostatek známo, že ty nejhorší poklady se otevírají v pravé poledne. Nejsou to parazité, kterým se s trochou opatrnosti ubráníte, jsou to predátoři.
Jejich vábení nelze odolat. S neomylností sobě vlastní vám ukážou právě to, po čem nejvíc toužíte. Omámí vás.
Procitnutí? Samozřejmě že přijde. Dříve či později. Stačí docela málo. Můžete se naivně spolehnout na sílu čistoty svých úmyslů, na prasknutí veverčí lebky pod nohama, nebo si předem připravit přesně načasované zaklínadlo.
Modlete se, aby to fungovalo a procitnutí přišlo včas. Protože jestli nepřijde do okamžiku, kdy odezní poslední úder prvé hodiny, nic jiného než modlitba vám nezbyde.

Dospívání
Téma: Otisk

Poprvé se to Joštovi stalo v sedmi letech. Už ho před tím varovali, ale byl v pokoji sám a trochu ho to vyděsilo. Na druhou stranu chuť zakázaného ovoce a rozechvělé mrazení v podbřišku evokovalo dobrodružství.
Chvíli se jenom díval. Nejistě. Odhodlával se. Pak váhavě natáhl ruku.
Pozdě.
První cizí dveře, které se znenadání objevily na stěně jeho pokoje nenávratně zmizely a zůstal po nich jen otisk kliky v omítce.
Jak stárl, otevřel mnoho dalších dveří a spoustu věcí pochopil.
Rozum mu říkal, jak je dobře, že ty úplně první otevřít nestihl, ale lítosti nad promarněnou příležitostí se nikdy nezbavil.

Klepala
Téma: Klepeta

Klep. Klep. Klep.
“Nech toho Kláro,” ozvalo se z obýváku. “Už bys měla dávno spát!”
Klára se v posteli posadila. Křečovitě si rukama sevřela kolena a pevně zavřela oči.
Klep. Klep. Klep.
“Kláro, soustřeď se na výklad!” vyštěkla unaveně už po kolikáté učitelka a káravě se podívala.
Klára křečovitě zaryla prsty do sedáku židle. Ulomil se jí při tom nehet.
Klep. Klep. Klep.
Jošt vyběhl z kanceláře. Klára strnule stála před zrcadlem.
“Klepalas?” zeptal se.
“Ne, klepe ta na druhé straně,” odpověděla nepřirozeně klidně.
Na Jošta se v jednom okamžiku podívala dívka i její odraz v zrcadle.
Vyděsilo ho to.

Zrcadlo
Téma: Zámečník

Většina dveří chce být otevřena. Některé se otevřou málem dřív, než se dotknete kliky. Protože otevřít se a umožnit průchod je jejich účel a smysl.
Za mnoha těmito dveřmi se skrývá nebezpečí. To už patří k věci.
Jsou ale dveře, které otevření vzdorují. Dveře jejichž zámek nepovolí jen tak. Těm musíte něco obětovat. Někdy stačí jen čas. Jindy je potřeba krev. Ty nejnebezpečnější kradou vzpomínky.
Jošt se nadechl. Plocha zrcadla byla stále hladká a neporušená, ale on slyšel skřípot zarezlých pantů.
Průchod se otevřel. Zbývalo jen přivést toho, kdo měl projít.
V zrcadle se odrážela jeho vlastní tvář. Nepoznával ji.

Pod jedním z těchto útržků začala Aries žumrat, že by si chtěla povídku přečíst celou a tak jsem se zamyslela, zeptala se Julie a povídku napsala.
Čímž děkuju Aries za žumrání, bez kterého bych se ke psaní této povídky nedokopala.
Julii děkuju za svolení si náš společný příběh napsat sama.
Julii a Garymu dále děkuji za v tandemu pronášená prohlášení: "My tomu nerozumíme."
Danae děkuju za betaread, který povídce zostřil kontury.
A všem čtenářům děkuju za to, že čtou a baví se.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

A tím došlo k historickému průlomu: budečská povídka se úplně poprvé objevila v opravdické knize!

Obrázek uživatele Arengil

chci víc!