Smečka I

Obrázek uživatele neviathiel
Z povídky: 
Štítky: 
Za beta-read děkuji: 
Aries, Rya, ostatní prosím hlašte se, na někoho jsem zapomněla

I.

Oběti bylo přibližně pětatřicet. Bledá pleť a rozházené dlouhé vlasy obarvené na černo. Černá manšestrová bunda a světlé džíny. Svítivě bílý svetr s rolákem, který potmě nepřehlídnete. Černá a bílá.
Starší vyšetřovatel vyšehradského zvláštního oddělení Karel Vrbenský si promnul zátylek a obrátil pozornost ke své zástupkyni Helze Millerové.
„Jako příčina smrti předběžně stanoven zlomený vaz. Doklady u sebe neměla. Místní ji znali jen od vidění. Těsně u vesnice žije malá převážně vlkodlačí komunita. Nejspíš pocházela odtamtud, ale obyvatelé to popřeli. Naposledy byla viděna šestadvacátého listopadu v deset večer v místní hospodě, kupovala si cigarety.“
Helga Millerová promítla na stěnu dvě fotografie chaty se zašedlou omítkou, tmavou střechou a vysokým dřevěným plotem. „Tělo bylo nalezeno téhož dne v půl dvanácté na zahradě téhle chaty.“ Tělo. Prostě a jednoduše tělo. Ještě nedávno to byla živá lidská bytost, která dýchala, chodila, milovala a nenáviděla, ale to si při posmrtném ohledávání člověk nesmí příliš připouštět.
„Majitel trvale žije v Brně, na chatu jezdí jednou za měsíc. Na sousední parcele vpravo je neobydlená chata, parcela je nedávno oplocená. Z druhé strany bydlí trvale paní na penzi. Ten večer byla doma a dívala se na televizi. Neslyšela nic neobvyklého. Majitel byl do čtvrt na dvanáct v místní hospodě, potvrdilo to deset hostů i výčepní. Přišel v doprovodu kamaráda o půl dvanácté a objevili tělo. Zavražděná zemřela mezi desátou a jedenáctou večer. Podle obou dosavadních vyšetřovacích verzí si zkracovala cestu do komunity přes zahradu. Policie našla otisky jejích bot a pánských bot velikosti devět a půl. Když jsem případ přebírala od kriminálky v Kroměříži, stále neměli vyloučeno ani potvrzeno cizí zavinění. Pitevní zpráva uvádí rozsáhlou jizvu v srdeční tkáni. Zasaženo bylo asi třicet procent, což je ještě pod hranicí ohrožení života, takže teoreticky mohla prodělat v minulosti infarkt, ale neodpovídá tomu struktura ani rozsah jizvy. Předběžně to odhaduji na magické kopí, zásah zepředu. Vyloučila jsem zatím kov nebo dřevo, odhaduji kost nebo zub.“
„Co je v nepořádku s tou jizvou?“ zeptal se Jeremiáš Ditrich, kterého Helžin výklad zaujal natolik, že se na chvíli přestal houpat na židli.
„Má anomální strukturu a zasahuje do okolního svalstva a do plic,“ odpověděla Helga.
„Co její doprovod?“ ozval se Vratislav Skála. „Viděl ho někdo v té hospodě?“
„Ne. Mohl čekat venku, nebo se k ní připojil, až když se vracela. Z otisků bot to nelze zjistit, šli po štěrkové cestě. Oběť přelezla plot jako první bez pomoci, soude podle otisků bot. Plot má sto osmdesát centimetrů, kroměřížské kriminalisty překvapilo, že jej žena její výšky a tělesné stavby dokázala přelézt. Doprovod oběti patrně dával pozor, jestli někdo nejde, pak přelezl za ní. Poblíž těla je spousta jeho otisků, zjevně chvíli přešlapoval a pak utekl směrem ke komunitě. Otisky v bezprostřední blízkosti oběti byly znehodnocené majitelem chaty a jeho kamarádem, ale našly se tři otisky patřící oběti, což vylučuje nehodu pře přelézání plotu. Případ se dostal k naší styčné osobě až po vyhodnocení otisků.“
Některé případy jsou od začátku jasně podivné. Podivnost jiných vyplyne najevo až po pár dnech. Nebo týdnech. V každém policejním obvodu pracuje styčná osoba, která podivné případy monitoruje a případně o nich dává vědět na zvláštní kriminální oddělení na Vyšehradě.
„Nevšimli si při pitvě, že byla vlkodlak?“ zeptal se Vratislav.
Jeremiáš zvedl oči ke stropu. Vratislav celý život prakticky nevytáhl paty z čarodějnické čtvrti na Starém Městě. Hned po škole nastoupil na Vyšehrad jako strážník a poměrně brzy se vypracoval na kriminálku. Mezi obyčejné se dostal málokdy.
Helga nehnula ani brvou. „Ano, to zjistili, v průvodní zprávě píšou o anatomických odchylkách v těle zavražděné a nejasné příčině smrti.“
„Hledali v databází pohřešovaných osob?“
Vlkodlaci čarodějům nedůvěřují. Pohřešované příbuzné obvykle hlásí na městskou policii.
„Nenašli žádnou shodu. V komunitě ani není hlášena žena jejího popisu. Žije tam patnáct trvale hlášených a přibližně dalších patnáct načerno.“
Podobných komunit v horách a podhůří kdysi bývala spousta. Tvořili je jedinci, kteří z různých důvodů žili mimo běžnou společnost. S oficiálními místy nechtěli mít nic společného. Spravedlnost si zjednávali sami. I kdyby to znamenalo pomstít jednu vraždu další.
Tohle může skončit velmi špatně.
„Bude lepší, když se nedoví, že se případ dostal k nám,“ řekl Karel zamyšleně. „Budeme potřebovat informátora uvnitř komunity.“
„Jak ho chceš najít?“ zeptal se Vratislav. „Máme tam nejspíš hromadu kriminálníků na útěku nebo v podmínce. Nebudou spolupracovat, abychom nezavřeli i je.“
Karel kývl. „Musíme tam někoho poslat. S dostatečné bezpečnou krycí historkou a zákrytem magické aury.“

„Jmenovala se Magdalena Kurtová. Bez čárky nad E.“
Jméno je možné zjistit z vlasů. Smícháte je se speciální tinkturou, spálíte a necháte popílek, aby se zformoval do písmen. Z vlasů se dá zjistit spousta dalších věcí.
„Trefil jsem se s tím rysem?“ zeptal se Jeremiáš.
„Těsně vedle. Měla tři podoby, takže byla docela fuška je zafixovat. Divoká kočka nejčastěji, pak vlk a lasice.“
„Preferovala kočku? To je zajímavé,“ podotkl Jeremiáš.
Vlkodlaci, kteří se jako vlkodlaci už narodili, můžou mít více zvířecích podob. V drtivé většině dávají přednost té vlčí. Dává jim pocit sounáležitosti. Kdykoliv můžou všichni zaujmout vlčí podobu a stát se jednou smečkou. Život je na chvíli jednodušší, protože instinkty přehluší vzájemné třenice a nevyřešené křivdy.
„Možná nechtěla budit pozornost,“ řekl. „Vlci u nás už nějakých tři sta let nežijí.“

„To je všechno?“ Šéfka kriminálky Vilemína Roztočilová nepřítomně otočila šálek a podívala se na něj.
„Zatím ano,“ odpověděl Karel.
„Nemám proti tvému postupu žádné výhrady, ale zajímá mě, koho tam hodláš poslat.“
„Půjdu tam já,“ řekl Karel. „Helga Millerová je schopná vést oddělení sama.“
Vilemína zamyšleně kývla. „Souhlasím s tebou. Máš na tohle nejlepší kvalifikaci.“
Karel začínal jako psycholog. Tři roky spolupracovat s kriminálkou, pak mu Vilemína nabídla místo tady na oddělení. Dodnes občas dělal posudky nebo asistoval u problematických výslechů.
„Kdy hodláš odjet?“ zeptala se Vilemína.
„Jakmile budu mít pohromadě základní věci a magický zákryt. Ještě dnes.“
„V tom případě ti přeji hodně štěstí,“ řekla ona jednoduše.
„Díky,“ řekl.
Když čekal na výtah, napadlo ho, že to štěstí bude opravdu potřebovat.

II.

Osada byla menší, než se na první pohled zdálo. Většina domů se zdála neobydlená. Špinavé fasády, zčernalé doškové střechy, občas rozbité okno nebo díra ve střeše. Karel napočítal patnáct chat, pět větších domů a neurčitý počet roubených chatek. Hned zkraje osady bylo ohniště obložené kameny a dvě jednoduché dřevěné lavičky. Na nich seděly dvě díky, jedna desetiletá, druhá snad o dva roky starší, a přibližně pětiletý chlapec.
„Ahoj,“ zavolal Karel a děti okamžitě zmlkly. „Máte tady někde rodiče?“
„Běž tam k tomu velkému baráku,“ řekla nejstarší dívka. Měla šedé oči, jemné popelavé vlasy se spoustou zacuchaných uzlíků a na příliš velkém svetru díry od molů.
Velký barák byl v dohledu jen jeden. Měl dvě podlaží a všude bylo rozsvíceno. Za okny se míhalo hned několik siluet. U protějšího domu seděl potmě na schodech nějaký muž a zapaloval si cigaretu. Karel dostal chuť zapálit si taky.
Karel zaklepal na okno. Uvnitř na první pohled napočítal šest lidí. Od zadní stěny se zvedl štíhlý stín a vyšel z místnosti kroky člověka, který si už nikdy nezvykne na svou vlastní výšku. Vzápětí se rozletěly vchodové dveře a muž vykoukl ven. Musel se přitom sehnout, aby se nepraštil hlavou o futra. Zevnitř se k nim donesl výbuch smíchu.
„Nazdar,“ řekl dlouhán nedůvěřivým tónem.
„Ahoj,“ odpověděl mu Karel. „Přijel jsem před chvílí stopem z Kroměříže. Můžu u vás přespat?“
Dlouhán sjel Karla pohledem od hlavy až k patě. Vytahaná mikina, ošuntělá krosna, dva šátky kolem krku a děravé džíny asi udělaly správný dojem, protože se usmál a řekl: „Lepší dobu sis teda vybrat nemoh. No nic – pojď dál.“ Uhnul ze dveří a podíval se směrem, odkud Karel přišel. „Izo! Gabko! Máte tam Radka?“„
„Jo,“ odpověděly dívky dvojhlasně.
„Tak ho vemte domů a uložte ho. U nás se to asi protáhne.“ Otočil se k protějšímu domu a osamělému kuřákovi na schodech. „Nazdar, Lojzo, nechceš jít k nám?“
„Nemůžu. Zítra vstávám v pět.“
„Ty vole, to potěší. Tak dobrou.“ Ustoupil ze dveří, aby Karel mohl projít. „Hoď si ten bágl sem do chodby, v obýváku není k hnutí. Jinak já jsem Vito.“
„Karel.“
„Odkud jsi?“
„Z Uherského Hradiště.“
„Kam cestuješ?“
Karel pokrčil rameny. „Nemám tušení. Rozhodně nemůžu jet zpátky.“
„Nestojíme o žádné problémy,“ řekl Vito.
„Žádné vám nehrozí.“
„Dobře,“ kývl Vito. „Dneska můžeš přespat tady, místa máme dosti. Zítra se uvidí.“
Vešli do obýváku a hovor rázem utichl.
„Dobrý večer,“ řekl Karel a ani se nemusel snažit o nejistý tón. Vpadnout do rozjeté zábavy uzavřené společnosti nepatřilo k situacím, které by s oblibou vyhledával.
Z krbu sálalo vedro na padnutí. Nezdálo se, že by to někomu v místnosti vadilo. Jedna žena si na sobě dokonce nechala svetr. Vlkodlaci mají snížený práh citlivosti na teplotní změny. Kdyby se tady najednou ochladilo o deset stupňů, nezaznamenali by žádnou výraznou změnu.
„Máme tady hosta,“ promluvil do ticha Vito. „Tohle je Karel.“
Karel sundal šátek z krku a sáhl po zipu mikiny. Vzápětí si to rozmyslel. Ty zkoumavé pohledy mu začínaly být nepříjemné. Zaměřil se na hezkou rudovlásku, která si ho prohlížela s nepochybným zájmem. Záblesk důvěrně známého.
Vito se usadil vedle nenápadné tmavovlásky s úzkým obličejem, navlečené v hrubém zeleném svetru. „Tohle je moje žena Ester,“ řekl a objal ji kolem ramen. Usmála se. Nuceně.
„Moje sestra Gabča.“ Bratra nezapře. Vysoká, hubená, s tmavýma očima a vlnitými vlasy neurčité barvy. „Její muž Dušan.“ Rozložitý chlap s velkýma rukama. Mohl by být alfou, kdyby nepostrádal tu jednoznačnou autoritu, jaká vyzařovala z Vita. Měl stejné modré oči a zasmušilé srostlé obočí jako ta desetiletá dívka, které Karel potkal venku. .
„Valérie a Přemek.“ Seděli vedle sebe na gauči vedle krbu. Mezi nimi patnáct centimetrů místa. Na první pohled k sobě nepatřili. Přemkovi bylo možná třicet, možná méně. Díval se někam do zdi a tvářil se, že tady vůbec není. Valérie se loktem opírala o područku, v druhé ruce držela nedopitou sklenici vína a když uslyšela své jméno, přehodila si nohu přes nohu v černé minisukni a poslala Karlovi vzdušný polibek. Halenku měla převázanou širokým páskem. Látka jí těsně obepínala ňadra. Pěkná kulatá ňadra.
„Matěj,“ řekl vedle něj Vito a Karel s provinilým leknutím odtrhl pohled od Valérie. Vito mu bradou ukázal na asi osmnáctiletého kluka znuděně koukajícího z okna.
Karel si sedl na volné místo mezi Matějem a Ester a hovor se zase pomalu rozběhl. Ester a Valérie si vyměnily nepřátelské pohledy.
Ester se obrátila ke Karlovi. „Jak ses sem dostal?“ zeptala se úsečně.
„Stopem z Uherského Brodu. Podle mapy. Neznám to tady. Vysypali mě kousek odtud na okresce, došel jsem to pěšky.“
„Kde přesně?“
„Na křižovatce mezi Věžkami a Dřínovem, tuším. Vzal jsem to přes les.“
„Dobře, tak to nebyl nikdo z vesnice.“ Ester si nalila sklenku jakési domácí pálenky. „Nestýkáme se s nimi, je to tak lepší kvůli utajení. Loni dva kluci dělali blbosti a rozbili plot ve vesnici a měli jsme z toho tahanice s Vyšehradem, takže nechceme teď zbytečně provokovat.“„
Vito podal Karlovi skleničku. „Panák na zahřátí,“ řekl a dolil Dušanovi.
Karel si přiťukl a ochutnal. Jablko, možná trochu skořice a citronu a ještě něco dalšího. Výsledek chutnal výborně a nevinně, jako kdyby neobsahoval moc alkoholu. Nevinně se tvářící pálenka. Asi tak nevinně jako Valérie.
„Chodíš často sám na noční výšlapy?“ zeptala se Ester.
„V noci málokdy. Na horách by se to mohlo nevyplatit. Ne, nedolívej mi.“
„Máme tři demižony.“
Kdosi zabušil na okno.
„To je Izabela,“ oznámil znuděně Matěj.
Ester překročila Matějovy natažené nohy a vykoukla z okna. „Co je?“
„Radek má hlad. Byla jsem u Dušana, ale nemůžu najít tu fazolačku, mají ji ještě?“
„Už je snězená!“ zahulákala Gabča přes místnost.
„Já jim půjdu něco uvařit,“ nabídla se Valérie.
„Kam bys chodila, prosím tě,“ zarazila ji chladně Ester a znovu vystrčila hlavu z okna: „Mám čerstvé vepřové rizoto na sporáku. Kastroly jsou všechny špinavé, takže to odnes celé.“
Klaply dveře. Někde venku se ozvaly rozčilené hlasy.
„No, už to začíná,“ zamručel Dušan a zvedl oči ke stropu.
Karel se nahnul k oknu. Ženský hlas ječel na mužský, že ještě jeden králík v tomhle okresu a propíchne ho kůlem osobně.
„Jak vyleze Alessandra z brlohu, tak se klidí všechno, co má nohy,“ uchechtl se Matěj. „O Michailovi skoro nevíme, zato ona vydá za deset.“
„Zavři to okno,“ houkl na něj Vito.
Matěj se zatvářil otráveně a zabouchl okno tak prudce, že z tabulky spadl všechen sníh.

Dušan rozlil další rundu. Karel odmítl. Dušan rozléval dvojité panáky, pokud ne trojité. Valérie, která si panáka nedala a vysloužila si za to nepříjemný pohled od Ester, se natáhla pod stůl a otevřela další láhev vína. Tentokrát bílého. Karel s díky odmítl.
„To je moje domácí jablkovice,“ řekl mu Vito. „Tajný recept.“
Karel přikývl, dopil sklenici na ex a rozhlédl se po nějaké brzdě. Nemusí se hned první večer opít. Hovor se zase rozběhl. Valérie věnovala Karlovi mnohoslibný úsměv a jazykem si navlhčila rty.
„Radek je náš kluk,“ vysvětloval o chvíli později Vito, „jsou mu čtyři. Gabka je neteř – od Dušana a Gabči. Té bude deset, příští rok by měla jít do Budče. Matěj je Gabčin první syn, loni končil. Jeho táta už tady dávno nebydlí. Když se rozešel s Gabčou, vrátil se do Tater.“
„Izabela je stejně stará?“ zeptal se Karel.
„Ne, tý je dvanáct.“
Přemek zvedl hlavu, Valérie se podívala někam na okno a Ester zpozorněla.
„Ale není v Budči,“ řekl Karel rychle.
„Není, je na obyčejné základce,“ řekla Ester.
„Na magické úrovně moc frajer nejsem,“ zamumlal Karel, zavřel oči a přejel si konečky prstů po krku za ušima. Vitova pálenka stoupala do hlavy podezřele rychle.
Ester si lehla Vitovi na rameno a tím asi pokládala konverzaci za ukončenou.
Karel rázně vstal. Trochu se mu zatočila hlava. „Nemáte tady nějakou vodu? Nebo čaj?“ zeptal se.
„Kuchyň je hned nalevo, dveře jsou otevřené,“ řekla Ester.
„Díky.“
Karel se rozhlédl po lince zaházené špinavými sklenicemi a lahvemi. Kuchyně měla okna na jih a měsíc byl zrovna v první čtvrti, takže ani nemusel rozsvěcovat. Na hlučné lednici s nápisem Minsk v azbuce našel pětilitrový kanystr s vodou. Vzal si zašle bílý, ale čistý hrnek z nejvyšší poličky v kredenci. Když do něj chtěl nalít vodu, neodhadl správně vzdálenost a vylil trochu vody na linku. S tlumenou nadávkou se sehnul pro utěrku na židli vedle lednice. Když se narovnal, kdosi znenadání rozsvítil.
Světlo se mu zařízlo až někam do lebky. Musel rychle zavřít oči.
„Promiň,“ vyhrkl dívčí hlas. Světlo zhaslo.
Vyčaroval oranžovou sféru a popohnal ji směrem k dívce. Pak se rychle otočil. I tohle světlo mu bylo nepříjemné.
„Díky. Ehm, já jsem Izabela.“
„Těší mě, Karel.“
Řezavá bolest uvnitř hlavy ne a ne odejít. Vypil celý hrnek a nalil si další.
„Co se děje?“ zeptala se Izabela.
Zaostřil na její bledou, úzkou tvář. „Musím na vzduch.“ Po dvou krocích si na něco vzpomněl. Natáhl ruku ke sféře a mírně ji upravil. „Až ji nebudeš potřebovat, jednoduše do ní strč ruku, ona zhasne,“ řekl.
Než odešel pryč, nalil si ještě jeden hrnek. Vyhnul se pohledem ohništi a s mžitkami před očima se nějak dostal k domovním dveřím.
Radši se podíval pod nohy, protože si nebyl jistý, kolik schodů je přede dveřmi. Dva. Na ten širší si sedl a opřel se o chladnou zeď.
„Žiješ?“
Karel zvedl hlavu. Matěj vykloněný z okna.
„Jo,“ odpověděl. Začínala mu být zima. „Hodíš mi sem mikinu?“
Silueta v okně zmizela a po pár vteřinách mu přistála na kolenou zmuchlaná měkká hrouda.
„Díky.“
Chvíli mu trvalo najít zip. Neoblékl si tu mikinu naruby? Tepavá bolest v hlavě to stále nevzdávala. Zavřel oči a přikryl je dlaněmi.
Závan. Těžký kořenný parfém.
Těsně před ním seděla Valérie. Jen v halence a minisukni. „Měl sis radši dát se mnou víno,“ řekla tlumeně.
Nechápavě zamrkal.
„Vito dělá skvělou pálenku. Parádně zvedá náladu. Nám. Na lidi má opačný účinek.“
„Neměl jsem si ji po tom výšlapu dávat,“ zamumlal Karel a pokusil se o úsměv.
„Dovolíš?“ Když přikývl, položila mu ruku na zátylek a šeptem pronesla jakési zaříkání. Bolest značně polevila.
„Díky,“ zašeptal.
Valérie mu zajela rukou do vlasů. „Moc se mi líbíš,“ zašeptala a políbila ho. Dlouze a nestydatě.
Pak vstala a zašla zpátky do domu.
Karel ještě chvíli seděl na studeném schodu a snažil se vzpamatovat. Přidržel se stěny, zavřel za sebou dveře, které Valérie nechala otevřené, a absolutní tmou v chodbě došel k otevřeným dveřím obýváku. Z krbu sálalo příliš moc světla.
„Pojď,“ popadla ho za loket Ester.
„Příliš světla,“ zamumlal. Vlastní hlas se mu zavrtával do čela. „Zatracená migréna.“
Ester ho postrčila do setmělého pokoje. Okna na jih. Měsíc. Karel se vyhnul matraci na zemi a šel k oknu zatáhnout závěsy.
„Nelekni se, asi sem za chvíli přijdou Matěj a Přemek.“
Karel obsadil nejbližší matraci, sundal pohorky a mikinu, s povděkem se zachumlal do deky a zavřel oči.

III.

Probudila ho tlumená rána a netlumená nadávka. „Zakop jsem o své vlastní boty,“ zahučel Matěj. Byl rozcuchaný a vypadal, že i vlkodlaci trpí na kocoviny.
Karel se rozhlédl se po pokoji. Vedlejší lůžko tvořily tři k sobě přisunuté podušky z gauče, který už se asi dávno rozpadl, u zdi se povalovala další matrace a na ní dva zmuchlané spacáky.
„Přemek už je pryč?“ zeptal se Matěje.
„Vůbec tady nespal.“

Ester našli v uklizené kuchyni. Její čtyřletý syn Radek u stolu jedl z plastové misky rizoto, ve kterém bylo víc masa než rýže. Na lince stál použitý talíř. Ester měla vykasané rukávy, seděla naproti Radkovi a na stole před ní ležel tlustý krajíc chleba s česnekovou pomazánkou.
„Dobré ráno,“ řekla, podívala se na Karla a povytáhla obočí. „Chleba je dole pod linkou. Koukněte do lednice a dejte si, co chcete. Počkáte na Vita?“
„Já musím jít domů,“ zabrblal Matěj. „Nebudu nic jíst, díky.“
„Počkám,“ řekl Karel.
„Vito ti ukáže chalupu, jestli máš v úmyslu tady chvíli zůstat. Já se nemůžu nikam hnout, dokud nepřijde Izabela.“ Podala Karlovi nůž, aby si mohl ukrojit chléb. „Co tě sem vlastně přivedlo?“
Matěj se zastavil ve dveřích.
„Vyhazov z práce,“ řekl Karel rychle. „V Hradišti mě nikde nechtějí. Před pár týdny mě vyhodili z bytu, neměl jsem zaplacené tři nájmy. Chvíli jsem okouněl u kamaráda, ale ten z toho nebyl nadšený. Tak jsem se rozhodl vypadnout. Věděl jsem už dřívějška, že je tady osada.“
„Aha,“ kývla Ester nepřítomně. „Myslím, že Vito právě přišel.“

Do kamen hodil další dvě polínka. Ovanulo ho horko. Pokud bude pravidelně přikládat, do večera by tady mohla být snesitelná teplota. Vito tvrdil, že chalupa je neobydlená asi rok. Sálal z ní mráz přinejmenším stoletý.
Většinu domů v osadě tvořily roubené chalupy rozmístěné bez ladu a skladu. Karlova chalupa musela patřit k původní staré zástavbě. Za vstupními dveřmi byla široká chodba plná harampádí, ze které se dalo jít doleva do sklepa nebo doprava do obytné místnosti s malou linkou, lednicí, stolkem a dvěma židlemi, hnědými kachlovými kamny, dvěma na sobě postavenými skříňkami a válendou. Z místnosti vedly dvoje dveře, jedny do ložnice s dvoupostelí a druhé do kupodivu prostorné koupelny. Všude tekla studená voda. Bojler nefungoval.
Krb se nacházel ve zdi společné s koupelnou a vstupní chodbou. Pokud bude pravidelně přikládat, možná v ložnici bude za týden snesitelná teplota.
Z peřináče vzal tři tlusté deky, polštář a těžkou tlustou přikrývku a všechno odnesl vedle do obytné místnosti. Jednu deku hned pověsil na dveře do ložnice. Válenda vypadala, že se na ní bude spát dobře, a když odsunul stůl ke zdi pod okno, začalo to tady vypadat jako útulná garsonka. Okno v koupelně mělo rozbitou levou horní tabulku. Zabednil je druhou dekou. Třetí poskládal a položil před krb.
Dostal chuť na cigaretu. Sáhl do kapes. Má jen krabičku s posledními třemi, které ubalil do zásoby. Všechno ostatní nechal doma. Pokud chce dodat své krycí historce věrohodnost, bude muset vydržet pár desítek hodin nekouřit.
Přesunul pozornost na kuchyňskou linku. Lednice byla naštěstí otevřená a čistá. Přes dveře visel kabel. Po chvíli našel i elektrickou zásuvku. Funkční. Kupodivu. Nikdo z komunity není přihlášený k odběru elektřiny. Musí mít někde dobře schovaný generátor, nebo se napíchli na sloup elektrického vedení. Při troše šikovnosti na to nikdy nikdo nepřijde. Stačí pár kouzel dostatečně jednoduchých, aby nenarušovala tok elektřiny, a dostatečně nenápadných, aby nevzbudila nežádoucí pozornost úřadů. Měl by to nahlásit kolegům od utajení.
Vystěhoval věci z batohu do skříněk. Když se dostal k bloku a propisce, sepsal jména obyvatel, které od včerejška potkal. Vito a Ester, jejich syn Radek. Vitova sestra Gabča, její partner Dušan, jejich dvě děti Matěj a Gabka. Izabela s otazníkem. Přemek a Valérie. Určitě nepatří k sobě. Lojza, který se ani nepřipojil k večírku.
Včerejší zábava trochu vázla, a kvůli Karlovi to nebylo. Přemek za celou dobu řekl možná tři slova, lil do sebe Vitovu vražednou jablkovici a všichni ostatní vrhali rozpačité pohledy, jako kdyby nevěděli, jak se s ním bavit. Sešli se kvůli němu, aby ho vytáhli z domu a přivedli na jiné myšlenky.
Někdo zabušil na okno.
Karel schoval blok do skříňky a vyšel do studené chodby. V rohu vedle dveří se černaly tři pavučiny. Odstranil je kouzlem, než otevřel.
„Ahoj, Ester.“
„Všechno v pořádku?“ zeptala se a nakoukla dovnitř. „Když pominu tu kosu, co tady máš...“
„Zatím to vypadá, že ano.“
„Můžu dál? Musím s tebou mluvit.“
Pustil ji dovnitř. „Stalo se něco?“
„Ne. Jen ti chci vysvětlit, jak to tady chodí.“ Sedla si na židli, ze které Karel sundal mikinu. Neopřela se a očima těkala po místnosti.
Zavřel skříňku s oblečením a opřel o ni krosnu. „Omlouvám se, nemůžu ti nic nabídnout. Jedině čaj, jestli počkáš, až ohřeju vodu,“ prohodil.
„Nic nevař,“ zastavila ho Ester. „Málokdy nám sem přijde někdo zvenčí,“ řekne a ta věta zůstane viset ve vzduchu.
„Je to na pár dní. Neměl jsem kam jít.“
„Máme teď dost vlastních problémů.“
„Něco se děje?“
„Máme počítat s nějakým překvapením?“
„Proč?“
„Lítáš v něčem,“ zeptala se přímo. „Hledají tě vyšehradští?“
„Ne,“ odpověděl Karel a nehnul ani brvou.
„Jsi v podmínce?“
Zavrtěl hlavou.
„Hledá tě někdo jiný?“
„Ne.“
„Takže jsi normální čaroděj, který se zničehonic rozhodl odstěhovat z města do kolonie u lesa.“ Tenhle trik dobře znal z druhé strany.
„Jsem normální, kromě toho, že nemám rodinu, nemám práci a nemám ani kde bydlet.“
„To už vím. Co jsi provedl?“
„Dlouhodobé problémy. Nezvládal jsem to.“ Uhnul pohledem, jako když mluví o něčem velmi nepříjemném. Vstal a zády k Ester dal vařit vodu na čaj.
„Pořád máš zabalený krk,“ prohodila.
„Sama jsi říkala, že tady mám pěknou zimu,“ řekl.
Ester si povzdechla. „Poslyš, zvládnu zaléčit leccos, ale z vysoké jsem vyletěla hned v prvním semestru. Vidím, že s tebou je něco v nepořádku. Takže jestli jsi v počáteční fázi přeměny, radši mi to řekni rovnou.“
„Myslíš v upíra? To ne. Opravdu ne.“ Odmotal si z krku šátek a položil jej na stůl. „Netušil jsem, že by tohle mohlo někoho napadnout.“
„Aha.“ Pořád vážná. Pořád ve střehu.
Čas na krycí historku. „Nejde o žádnou kletbu,“ řekl pomalu. „Nikomu tady nic nehrozí. Prostě na mě prasklo, že kradu v laboratoři léky. To je všechno.“
Ester nakrčila obočí a zkoumavě se mu zadívala do očí. „Pro koho jsi to kradl?“
Odolal nutkání vytáhnout si svetr až k bradě. Málokdy chodil s odhaleným krkem. „Pro sebe. Vyhodíš mě?“
„Řekni mi jediný důvod, proč bych neměla.“
Nadechl se. „Tak dobře. Nedokážu usnout, pokud si nic nevezmu. Když jsem tak unavený, že usnout dokážu, mám noční můry.“
„Co bereš?“
Vytáhl ze skříňky několik lahviček lektvaru na spaní.
„Jak dlouho na tom jedeš?“
„Pár měsíců,“ řekl.
„Nevěřím ti ani slovo.“ Vstala ze židle a sáhla po kabátu.
Karel jí zastoupil cestu. „Počkej. Prosím tě. To mě vážně hodláš vyrazit? Mám to pod kontrolou.“
„Ne,“ hlesla a přehodila kabát přes židli. „Ale ani ti to nehodlám zbaštit. Takže?“„
„Proč mi nevěříš?“ zeptal se.
Položila mu ruku na rameno těsně vedle klíční kosti a stiskla.
Mezi klíční kostí a ramenem je jedno z nejcitlivějších míst na lidském těle. Když vám to něj někdo zaryje prsty a dosáhne až k nervu, bolí to jako blázen.
Když začal vnímat něco jiného než bolest, zjistil, že klečí na zemi. Pohnul hlavou a málem se kousl do jazyka.
„Ani to nezkoušej,“ sykla Ester. „Dokud tě nepustím, tak se nepohneš.“
Pravou ruku vůbec necítil. Pokusil se roztáhnout prsty na levé. Poslechl jen palec.
„Obraz nemoci zůstává na duhovce jen půl roku,“ řekla. „Mě neoblafneš. Jsi čistý minimálně půl roku. Řekni mi své jméno.“
Všechny jazyky mají formule, které druhému znemožňují neodpovědět, pokud nedisponuje dostatečně velkou magickou obranou. Ester je minimálně o dvě magické úrovně slabší než Karel. Mohl by ji odrazit nebo se prostě zablokovat, ale to už by mohl rovnou rozpustit magický zákryt.
„Karel,“ hlesl. Sevřít dlaň v pěst do jisté míry šlo. Bolestí mu znovu vhrkly slzy do očí. Teď jen překřížit dva prsty přes sebe. Jednoduché, ale účinné.
„Příjmení!“
„Vrbenský.“
„Proč jsi sem přišel? Kvůli Magdaleně?“
Povedlo se mu posunout ukazovák nad prostředník. „Kdo je to?“ zašeptal. Když mluvil, bolest vystřelovala z ramene do čelisti.
„Odpověz.“ Hlas se jí zachvěl. Nebylo to vztekem. „Co jsi zač?“
Chvilku viděl jen krvavou mlhu a cítil studený pot na zádech. Když ho Ester pustila, svezl se na zem. Pravou ruku necítil, dokud ramenem nenarazil na prkennou podlahu. Vlastní bolestné zasténání slyšel jako zdálky.
Ester si klekla vedle a natáhla ruce k jeho spánkům. Dotkla se první vrstvy myšlenek na hladině beta. Záležitost nižší magie. Bez přemýšlení se uzavřel.
„Tohle bych nedělal,“ hlesl.
„Sklapni!“
Klasické čtení myšlenek se týká jen té nejvyšší vrstvy. Nejsilnější myšlenky, zformulované ve větách. Ty se dají přečíst doslova. Ester nemohla žádné najít. Chvilku jí trvalo, než pochopila.
„Krucinál,“ sykla a narovnala se. „Ty musíš být telepat!“
Vstala. Podlaha zavrzala pod jejími kroky. Ozvala se rána, jak porazila židli.
Karel otočil hlavu a zatnul zuby. Patrně má pohmožděný nerv.
Ester zanadávala a zvedla židli zpátky. Dala si pozor, aby nespustila Karla z očí. Zbytečně. Proti Karlovi by neměla sebemenší šanci, kdyby se rozhodl na ni zaútočit. Neví o tom. Rozeznat zákryt je záležitost vysoké magie.
„Do prdele,“ řekla najednou. „Já tě znám.“
Zavrtěl hlavou.
„Znám tě,“ opakovala. Hlas se jí zase zachvěl. „Už vím odkud.“
Přetočil se a opřel o levou ruku. Přes zorné pole mu prošlo několik rudých fleků. „Odkud?“ zeptal se.
„Můžeš vstát?“
„Myslím, že ne.“
Ester si sedla na zem těsně u válendy. „Ještě pořád děláš vraždy?“
Začínala být mu zima. Krb a deka jsou čtyři kroky daleko.
„Přijel jsi kvůli Magdaleně?“
„Kdo je Magdalena?“
„Byla zavražděna. Proto jsi tady, že?“
Karel se posadil. Už to šlo. „S někým sis mě spletla,“ řekl.
„Ne,“ odpověděla rychle. „Věděla jsem, že tě odněkud znám.“ Nadechla se. „Mám průšvih kvůli napadení detektiva ve službě?“
„Dejme tomu.“ Parádní nahrávka na smeč. „Nikdo se to nemusí dozvědět.“
„Nemusí,“ opakovala bez špetky pochopení.
Když se levou rukou opřel o stěnu, povedlo se mu zvednout na nohy.
„Nevím nic o Magdaleně. Nevím, kdo ji zabil. Vito a Dušan ho chtějí zneškodnit sami. Nechtějí, by se do toho pletl Vyšehrad.“
„Ty nesouhlasíš?“
Ester přikývne. „Tohle skončí špatně. Vždycky to skončí špatně. Nechci přijít o rodinu.“
Zhroutil se na deku u krbu. Teplo. „Schováváte se před někým?“ zeptal se.
Ester zavrtěla hlavou. Tvářila se jako hromádka neštěstí. „Nic jsme neprovedli.“
„Tvrdíš, že se známe. Odkud?“ zeptal se.
„Z vyšehradské kriminálky. Možná bych si mohla splést tebe, protože jsem tě naposledy viděla před patnácti lety a měl jsi delší vlasy a jinou magii, ale pamatuji si tvoje jméno.“
Karel mlče.
„Nic o ní nevím. Žila tady ani ne dva roky,“ pokračovala Ester. „Přišla s přítelem odněkud ze středních Čech. Měli spolu něco nedořešeného z dřívějška a dost se hádali, ale už dávno se to urovnalo. Včera ses s ním viděl. Jmenuje se Přemek. Já se s nimi moc nestýkala. Mám doma malé dítě a starostí nad hlavu.“
„Staráš se s Vitem o tuhle komunitu, že?“
Přikývla.
„Snažím se zorientovat.“
„V čem?“ ožila.
„Jak to tady funguje. Nechtěl jsem narazit hned na začátku.“
„Na co jsi přišel?“
„Kreslil jsem si schéma. V té spodní skříňce vedle válendy.“
„Jo,“ řekla Ester, přesunula se ke skříňce a otevřela ji. Blok našla hned. „Máš to špatně,“ oznámila mu s úšklebkem.
„Kde?“
Ester si sedla na zem – metr a půl od něj –– a ukázala na Izabelino jméno. „Izabela je Lojzova neteř. Rodiče už nemá.“
„Můžeš mi to sepsat dohromady?“
Ester se rozhlédla, jestli někde nenajde propisku. „K čemu to všechno potřebuješ?“
„Pro orientaci. Je vás tady hodně. Nejsem schopný si všechny zapamatovat.“
„Můžu ti napsat jména. Víc po mně nechtěj.“ Vytrhla z bloku tři listy, poskládala je a schovala do zadní kapsy kalhot.
„Co řekneš Vitovi?“ zeptal se.
„To, cos řekl ty mně. Vyrazili tě z nemocnice kvůli kradení léků.“ Natáhla se pro kabát. „Kdybys něco potřeboval, víš, kde bydlím.“

Musel zaklepat dvakrát, než mu Přemek otevřel. Měl kruhy pod očima a pohyby poněkud nejisté. „Tady je zas kláda,“ zavrčel a přivřel dveře.
„Nápodobně,“ přikývl Karel a mávl ke své chatě, „uvnitř mám asi o dva stupně víc. Nemůžu ani rozchodit boiler.“
„Tak to máš smůlu, Lojza přijde z práce až ve dvě,“ řekl Přemek. „Jestli se chceš osprchovat, mám ještě dost teplé vody.“
„Díky. Jen si zaběhnu pro věci.“
Přemkova chalupa vypadala zvenku stejně Karlova, ale uvnitř působila mnohem útulněji. V zádveří se povalovaly pánské pohorky, dámské kozačky a jeden otrhaný dětský sandál. V obytné místnosti visel přes židli červený dámský svetr a na stole stála otevřená láhev vodky a jedna sklenice. Karel se zastavil u lednice. Pár bezprizorných magnetů, seznam věcí k nákupu, nápis boty a tři vykřičníky, dvě odřené nálepky a fotka Přemka s tmavovlasou ženou. Magdalena Kurtová.
„Přítelkyně?“ nadhodil Karel.
„Je pryč,“ zamumlal Přemek a zvedl z gauče pohozený kabát a batoh.
„Nechala tě?“
Přemek si povzdechl, schoval flašku do lednice a začal na sebe navlékat kabát. „To ti nikdo neřek? Zemřela. Je to pár dní.“
„To jsem nevěděl,“ vyhrkl Karel. „Promiň.“
„Támhlety dveře jsou koupelna. Musím už jít do rachoty. Vypni pak bojler tím černým tlačítkem nalevo a zamkni hlavní dveře, já si pak vyzvednu klíče.“
Karel sáhl na kliku, ale ještě se obrátil k Přemkovi, který si zrovna oblékal kabát. „Co se jí stalo?“ zeptal se.
„Nevím. Šla večer pro cigára do místní hospody a už se nevrátila. Ráno nám přišli oznámit policajti, že ji někdo našel na kraji vesnice a že to vyšetřuje kriminálka.“
„To je mi líto,“ zamumlal a zmizel v koupelně jako správně vykolejený nováček. Přemek by mu to patrně uvěřil i za střízliva.

Pod sprchu strčil i hlavu. Po několika minutách venku v mínus deseti to byla úleva.
O chvíli později otevřel zrcadlovou skříňku nad umyvadlem a přejel očima její obsah. Na spodní polici poloprázdná lahvička od parfému, několik tub a plastových lahviček. Jednu identifikoval jako make-up. Rtěnka. Otevřená. Bezmyšlenkovitě se natáhl a chtěl ji zavřít. Zarazil se včas.
Na umyvadle ležely dva zubní kartáčky. Přemek tady od Magdaleniny smrti nehnul vůbec s ničím. Kromě zásob alkoholu.
Přešel do obytné místnosti a ještě s ručníkem kolem krku otevřel lednici. Krabička vajec, dvě kostky eidamu, turistický salám, láhev mléka, ještě nerozbalená ryba, zelenina v šuplíku úplně dole. Dvě piva. Jedna poloprázdná láhev vodky. Sedmička bílého. Ještě zkusil skříňku pod dřezem – čtyři prázdné lahve od piva. Tu vodku už má Přemek otevřenou asi hodně dlouho. Byty, kde se pije extraliga, vypadají poněkud jinak.
Přidržel magnet na místě a vytáhl zpod něj fotku. Zbytečně. Na druhé straně nic napsáno nebylo. Opatrně vrátil fotku na původní místo, otřel si ručníkem čelo a otevřel šuplík v lince vedle dřezu. Mikrotenové sáčky, nůžky a lepicí páska.
Druhá místnost byla přepažena neuměle stlučeným paravanem na ložnici a pracovnu. Do ložnice nahlédl jen zběžně, kromě postele a peřináče tam nic nebylo, a rovnou zamířil k otlučenému psacímu stolu z tmavého dřeva.
Hned v prvním šuplíku našel otrhanou dopisní obálku s rozpitým razítkem a dvěma jmény. Obec Vidlákova Lhota. Ten název určitě vidí poprvé, to by si zapamatoval. Poštovní směrovací číslo začíná dvojkou. Střední Čechy. Vytáhl z kapsy od mikiny blok a opsal si všechno včetně adresy. Následoval úřední pergamen. Pečeť poznal, takovou používají na přestupcích. 11. nebo 17. prosinec 1993, předvolání k soudu. Opsal si jeho číslo, to bude stačit, aby našel příslušný spis. Přemkovo závěrečné vysvědčení z Budče. Průměrný prospěch. Svatební oznámení, cizí jména. Svazek dopisů z let 1958 až 1988, totéž ženské jméno jako na svatebním oznámení. Poslední adresu Magdaleniny vdané kamarádky si opsal. Přemkův rodný list. Oddací list Magdaleniných rodičů.
Nahlédl do ostatních šuplíků, ale tam našel jen nevyplněnou přihlášku k trvalému pobytu, sametový pytlík s několika kameny, kapesní příručku složených zaklínacích gest, fotoalbum z vysokohorského čundru v nějaké španělsky mluvící zemi, nelogicky umístěné klíče a pár dalších nicneříkajících věcí, jaké má doma kdekdo. Nikde nic podezřelého.

Valérie vykoukla skrz záclonu ven. Okna jsou tmavá. Nejspíš není doma. Nějak jí proklouzl ven z komunity. Menší komplikace. Takové ji spíš těšily.
Ještě před týdnem jí připadalo, že vrátit se sem nebyl zas tak dobrý nápad. Začínala se nudit.Pak se konečně začalo dít něco vzrušujícího. Slabší povahy by si okamžitě sbalily věci. Valérie ne. Odjakživa ráda riskovala. Ráda překračovala pravidla. Pravidla jsou pro pitomce. Nejspíš by skončila na okraji společnosti, i kdyby se nenarodila jako vlkodlak. Kdysi slyšela, že v pětadvaceti začnou u lidí převládat pudy sebezáchovy. Ji to naštěstí nepostihlo. Lepší umřít jako špatná holka, než se pomalu unudit k smrti.
Včera večer se objevil Karel. Pozdě večer, z ničeho nic. Místo křečovitého pokusu o vtip, jakými se obvykle nově příchozí projevovali, si soustředěně prohlédl všechny v místnosti. Ve večerním přítmí měl oči temné jako noc a vypadal nebezpečně. Ester zjevně vyvedl z míry. Valérii taky. Nedokázala z něj spustit oči.
Když si nazouvala kozačky, zahlédla koutkem oka otevírající se dveře do chalupy Přemka a Magdy. Zarazila se. Přemek už musí být dávno v práci.
Karel! Zamkl za sebou a klíče schoval do kapsy. Pod paží držel ručník a vlasy měl rozdělené do pramínků. Pokud se neučešete, je na vás vidět, že jste před chvíli vylezli ze sprchy. Zastavil se pár kroků od dveří, vytáhl z kapsy plochou kovově lesklou krabičku a cosi ještě hledal po kapsách. Pak zase schoval krabičku do kapsy, a aniž se jedinkrát podíval k Valériinu oknu, zašel do své chaty.
Takže u něj neteče voda, uvědomila si. Tahle informace se určitě bude hodit.
Valérie si se spokojeným úsměvem oblékla kabát a vyrazila ven do ranního chladu.

Karlův živel je voda. Nepotřebuje výlevku, aby se dovolal na vyšehradskou studnu. Stačí mu obyčejná miska s vodou. Než začal čarovat, zatáhl závěsy, zavřel dveře do chodby, zajistil dveře jednoduchou magickou závorou a rozestřel kolem sebe zvukotěsný štít. Do krbu přihodil pár polínek.
Použil přímou linku k mladším vyšetřovatelům. Na druhé straně se objevila Helga Millerová. Zlatavý uzel na zátylku se jí začínal rozpadat, a když se nahnula nad umyvadlem, vyklouzl jí zpoza ucha pramen vlasů.
„Co jsi zjistila o Magdaleně?“ zeptal se jí.
„Moc toho není. Poslední dva roky je bez trvalého bydliště. Předtím oficiálně bydlela u rodičů, ale v pětaosmdesátém si pronajala garsonku v Liberci a ještě ten rok na podzim se přihlásila k placení energií na Zakarpatské Ukrajině a přes zimu pracovala jako pomocnice v kuchyni v hotelu v Krkonoších. Takhle můžu pokračovat ještě půl hodiny. Chceš konkrétní rok?“
„Zatím jsem zjistil, že poslední rok a půl žila tady. Něco ti pošlu.“ Vytrhl z bloku list s poznámkami, počkal, až se Helžin obraz rozostří, a hodil jej do misky.
„Mám to.“
„Našel jsem její starší adresu.“
Helga se podívala na list. „To je její poslední adresa. Určitě. Přemysl Bleiz je její přítel?“
„Ano. Prověř ho. Druhé jméno je její kamarádka, dopisovaly si.“
„Podíváme se po nich,“ kývla Helga.
„Co jsi zjistila o příčině smrti?“„
„Nic nového. Zásah srdce mířený kostí nebo zubem, byla mrtvá okamžitě. Pár pohmožděnin po přesouvání těla po zemi.“
„Našel Vratislav něco na přestupcích?“
„Ano. Výtržnost v sousední vesnici asi před rokem – obyčejní u toho nebyli, našli ráno nabořený plot. Potom několik podvodů. Pachatel se odstěhoval do Ostravy před šesti lety a momentálně je ve vězení. Jedenáct let nazpátek pokus o vraždu. Záznam tady nemáme, je na přestupcích.“
„Pošli mi to,“ řekl Karel. Vzpomněl si na včerejší hádku. „Žijou tady dva upíři, máš o nich nějaký záznam?“
„Jen o jedné. Alessandra Benedetta Ventimiglia, narozená 1647. Prověřovali jsem ji, protože je v podmínce. Přeměnila svého manžela a obě děti. S manželem se rozešla několik let nato a patrně zemřel někdy kolem roku 1720. Syn žije v Itálii, o dceři nejsou zprávy. Nemají žádný záznam.“
Upíři jsou samotářští. Nevyhledávají společnost vlastního druhu, dokonce ani vlastních příbuzných. Ventimiglia si nejspíš drží všechny sousedy od těla, ale mohla vidět a slyšet leccos. „Jak dlouho žije ve Vlčích Dolech?“ zeptá se Karel.
Helga pohlédne stranou. Zašustí papír. „Od roku 1954.“
„Pošlu ti během dneška seznam obyvatel a číslo jednoho spisu z přestupků, týká se Magdaleny a jejího přítele. Potřebuji ještě něco prověřit. Rok 1979, oblast Karpat, žena jménem Ester, příjmení neznám. Narodila se kolem roku 1960.“
„Čarodějka?“
„Vlkodlak.“
„Pokusíme se to najít. Posílám ti ten pokus o vraždu.“
Karel se odtáhl od misky. Když z hladiny vyskočila tmavá složka, chytil ji levačkou.
„Co se ti stalo?“ zeptala se najednou Helga. „S rukou,“ dodala. Helga má skvělý pozorovací talent.
„Menší potyčka,“ řekl. „Zavolám ti za hodinu.“

Otevřel složku a přeběhl očima jména na první straně. Ani jedno mu nebylo povědomé. Jedenáct let stará výtržnost, u které museli zasahovat strážníci. Magdalena a Přemek se podle Ester přistěhovali před rokem a půl a nikdo je tady neznal.
Do papírových deset spisu byla vlepená obálka. Uvnitř se nacházelo několik kopií průkazek a fotografií. Žádná povědomá tvář. Zarazil se až u fotografie světlé, nenápadné mladé ženy. Šedé oči, několik pih kolem nosu, vysedlé lícní kosti, vlnité rezavé vlasy, popelavé obočí. Části tváře jsou mu povědomé. Celek ne.
Na zadní straně bylo napsáno:

Marika Serigala
nar. 1958

Otočil fotku lícem nahoru a položil na stůl vedle spisu. Ostatní vrátil do obálky. Misku s vodou odsunul na druhou stranu stolu. Přelil si zbytek čaje z plechové konvičky do sklenice a dal vařit vodu na kafe.
První dvě strany tvořil popis incidentu, který ohlásila Alessandra B. Ventimiglia ve tři odpoledne na Vyšehrad. Skupina pěti vlkodlaků napadla šestého, protože se údajně pokusil zabít svou švagrovou Mariku Serigalu. Strážníci zajistili všechny včetně Serigaly a jejího partnera.
Na třetím listu ho něco zaujalo. Svislá vlnovka podél dvou dlouhých odstavců a uprostřed druhého odstavce šipka. Jeho vlastní vpisky. Spis mu muset kdysi projít rukama a pak se z nějakého důvodu vrátil zpět na přestupky. Karel jej prolistoval celý, a když nenašel žádné další poznámky či vpisky, vrátil se na třetí stranu a přečetl si odstavce označené vlnovkou.
Marika Serigala vypověděla, že jí v minulosti vyhrožoval někdo, koho nechce uvést, protože by ohrozila vztah s partnerem. Ten den krátce po poledni ji napadl s kladivem v ruce a zlomil jí klíční kost, než se před ním zamkla v koupelně i s roční dcerkou, kde zůstala, dokud se nevrátil domů její partner. Zranění si mezitím ošetřila sama. Incident nikdo neviděl. Strážníci ji odeslali ke zdravotníkovi, který zjistil, že kromě vymknutého zápěstí v patnácti letech nikdy neměla žádný vážnější úraz.
Tady vlnovka končila. Karel prohlédl desky. Pokud mu případ prošel rukama a psal psychologický posudek, měl by být vložený do spisu. Nenašel nic. Posudek nejspíš vypadl a skončil založený v jiném spisu.
Každé policejní oddělení dostává ročně stovky prapodivných oznámení, Vyšehrad nevyjímaje. Takové případy většinou skončily na stole některému strážníkovi. Některé doputovaly až na kriminálku. Ty nejpodivnější dostával na stůl Karel, protože měl psychologickou průpravu.
Strážníci dělili podivíny na cvoky, mešuge a škodiče. Cvoci byli ti nejneškodnější. Přicházeli oznámit zaručená spatření hledaných zločinců, podezření na zločinné záměry sousedů, zjevení ohnivých černých koní u kaple v Hodkovičkách, ducha vraha u Libušského potoka nebo černé sanitky s krvavě rudými reflektory létající metr nad zemí v centru Prahy. Cvoků bylo zdaleka nejvíc a Karel s nimi málokdy přicházel do kontaktu. Strážníci ho zpravidla volali k mešuge, kterých se vyskytlo několik pár ročně. Obvykle šlo o duševně nemocné, které bylo třeba přesvědčit k souhlasu s převozem na psychiatrii. Třetímu typu se říkalo škodiči. Zpravidla podávali trestní oznámení za účelem vyfouknout konkurentovi zakázku, pomstít se sousedovi nebo připravit bývalého manžela či manželku o děti.
Marika Serigala si mohla celý incident vymyslet po hádce se švagrem. Mohla věřit, že se skutečně stal. Stres dokáže neuvěřitelné věci.
Může tohle souviset s vraždou Magdaleny Kurtové?
Spis poslal zpátky na Vyšehrad. Konvička začala pískat. Zalil si kávu v presovači.
Má dvacet minut do další porady. Dost času na krátkou návštěvu u Ester.

Když zaklepal na dveře, pootevřely se. Vito a Ester vůbec neměli zavřeno. Otevřel je úplně. V chodbě byla tma.
„Je tady někdo?“ zavolal dovnitř.
„V obýváku.“
Ester seděla na gauči a na klíně měla zavřenou knihu. „Pojď dál,“ řekla, otevřela knihu a vytáhla zažloutlé papíry popsané rozmáchlým rukopisem. „Měli by tam být všichni.“
Zběžně se podíval na první stranu. K Izabele připsala Ester strýce Lojzu, datum narození 16. února 1983 a příjmení Serigala.
Karlovi vyskočila před očima Izabelina protáhlá tvář, vysedlé lícní kosti, pár pih na nose, šedé oči. Vlnité vlasy. Popelavě blond. Části tváře Mariky Serigaly.
„Potřebuješ něco dalšího?“ zeptala se Ester. „Musím jít ke švagrové vyzvednout Radka.“
„Teď ne, díky,“ řekl Karel a bez dalšího otálení odešel.

Helga mu poslala skrz vodu dva spisy. „Zkoušeli jsme hledat shody,“ řekla. „Zatím nemáme vůbec nic. Vratislav našel odložený případ na přestupcích.“ Obraz se rozostřil, jak se Helga narovnala nad umyvadlem. Voda není její živel a moc jí nevěří. I hrnek s čajem si vždycky dává co nejdál od papírů, aby je náhodou nepolila. „Oznámení podala žena - vlkodlačka - z Lužice na Aloise Vilkasise. Obtěžování a vloupání. Uzavíral to Albín Šedivý, už jsem s ním mluvila. Vilkasis tu ženu obvinil z krádeže identity. Šedivý ověřil kouzlem, že je to skutečně ona, Vilkasis se omluvil, vysvětlil, že pátrá už několik let po ženě, která spáchala vraždu a je na útěku. Poškozená omluvu přijala a stáhla oznámení.“
Samozvaný mstitel. Tohle zavání potížemi.
„Podívejte se na něj zblízka. Pokusím se ho najít a promluvit s ním. Co ta Magdalenina kamarádka?“
„Našla jsem ji na adrese, kterous mi poslal. Naposledy viděla Kurtovou někdy před revolucí. Poslední roky nejsou v kontaktu. Kurtová podle ní neměla žádné nepřátele, byla přelétavá a labilní, nedokázala udržovat hlubší vztahy a nesnášela konflikty.“
Žádní nepřátelé, žádní přátelé, žádné závazky, žádné prohřešky. Těžko vystopovatelná minulost. Žádný jasný motiv k vraždě.
„Zavolám zítra ráno v osm,“ řekl.

Ester se jmenovala Šemberová, v roce 1979 jí bylo devatenáct a žila s rodinou na statku na kraji vesnice v Karpatech. V noci z pátého na šestého června ona, její bratr a bratranec vypili láhev dobře uležené starorežné a vydali se ve vlčí podobě na výlet do lesa, kde objevili a okousali tělo místního myslivce, který se pár hodin předtím zastřelil. Vzhledem k dosavadní bezúhonnosti dostali pokutu za hanobení lidských ostatků.
Druhý spis měl datum sedmnáctého prosince 1993. Magdalena a Přemek byli předvoláni k potvrzení svědecké výpovědi, že jistý koumák skutečně tvrdil staré paní Bleizové, že jí prodává pravé první vydání Alliologie od Helixu z roku 1674.

IV.

„Tohle je přinejmenším na výměnu topného tělesa,“ prohlásil Lojza, když odšrouboval kryt bojleru. „Nebo celého bojleru, jak na to tak koukám.“
„Mám ti nějak pomoct?“
„Ani ne. Jen na mě v půl čtvrté houkni, musím vyzvednout Izabelu ze školy.“
„Aha. To je tvoje dcera?“
„Kdepak.“ Chvilku bylo ticho, jak se Lojza soustředil na práci. „Staráme se o ni všichni. Hlavně já a Ester. O rodiče přišla, když jí ještě nebyly ani dva roky.“
„Co se stalo?“ zeptal se Karel.
„Táta zemřel.“ Povzdech. „Matka odešla kdovíkam. Každý byl rád, že vypadla. Byla to prvotřídní mrcha. Holce jsme řekli, že zemřela, ale loni jí Alessandra vykecala, jak to bylo.“
„Alessandra?“
„Žije tady na kraji a chodí ven v noci. Italka jako řemen. Včera se zas chytla s Michailem a bylo ji slyšet až někam k obyčejným. Měls viděl, jak to tady vypadalo, když spolu chodili. Vydrželo jim to asi tři měsíce. Každé ráno ve čtyři tam lítaly talíře. Jako u blbých na dvorečku.“
„Slyšel jsem to i přes zavřené okno. Nedořešený rozchod?“
„Kdepak,“ řekl Lojza. „Včera ho málem sebrali policajti, když zase někde kradl králíky, místo aby si choval vlastní. Jednou to měl nahnutý, prý se ještě někde v Bulharsku nechal nachytat, když kradl v nemocnici krevní konzervy. Je to poděs. Když jsem mu doma opravoval vodovod, tak jsem se bál každého jeho pohybu. Je schopný si vypíchnout oko tenisovým míčkem.“
„Jak že se jmenuje?“
„Michail Isajev. Kolik je hodin?“ zeptal se Lojza najednou.
„Tři pět.“
„To abych se šel domů převléct. Budeš muset chvíli vydržet bez vody.“
„Můžu ji vyzvednout, už mě zná od včerejška.“
Lojza se na něj pochybovačně podíval. „Proč ne. Jen tě musím varovat, občas se přilepí na nové lidi.“ Mávl rukou a vzal si z kufru jiný šroubovák. „Stačí ti adresa?“

Škola se nacházela asi kilometr od uzlu veřejné sítě v centru Kroměříže. Deset minut rychlé chůze. Přišel načas. Izabela už čekala venku. Batoh měla přes jedno rameno a bavila se s baculatou dívkou s vlasy obarvenými na rezavo a několikacentimetrovými odrosty. Když zahlédla Karla, zarazila se uprostřed věty. V rychlosti se rozloučila se spolužačkou a rozběhla ke Karlovi. Tvářila se velmi rozpačitě.
„Ahoj,“ řekla.
Karel zachytil myšlenku -- hledá Lojzu -- a zalila ho úlevná jistota, že všechno je v pořádku. Nebylo. Nešel dobrovolně inkognito do vlkodlačí komunity, aby se naučil ocenit možnosti telepata první úrovně.
„Lojza má rozdělanou práci a nemohl pro tebe přijít,“ řekl.
„Aha.“ Nepřekvapilo ji to.
„Kde je tady nejbližší uzel veřejné sítě?“
„Ukážu ti to.“ Chce se zeptat, proč přišel sem do komunity. Ale nechce se ztrapnit, možná přišel jen protože ho jako nováčka neotravuje vyzvedávat ji ze školy. Připadá si jako přítěž. Když večer potmě zírá do stropu, často si představuje, že jednoho dne konečně někdo přijde, někdo tak úžasný jako Valérie, a řekne ahoj, já jsem tvoje máma a vezmu tě domů. Ale to je jen představa, nikdo nepřijde, protože Izabela si nezaslouží normální rodinu a domov, jako mají její spolužačky.
Kde se v ní vzaly takové myšlenky? Karel by to dokázal zjistit, ale musel by dál, skrz mentální bariéry do nižších hladin vědomí.
Teoreticky.
„Ksakru,“ sykl, když se mu pod nohou zhoupl poklop od kanálu.
„Odkud jsi?“ zeptala se Izabela.
„Z Uherského Hradiště.“ Skutečně se tam narodil. Krycí identitu je dobré zakládat na pravdě. Pak se nespletete.
„To je docela daleko.“
Skvělá nahrávka na smeč. „To ano. Ale věděl jsem, kam jedu. Nasměroval mě sem kamarád a dal mi kontakt na jednu holku, co tady žije. Znal ji odněkud ze středních Čech. Chtěl jsem ji požádat o pomoc, než se rozhodnu, co budu dělat dál, ale dozvěděl jsem se, že nedávno zemřela.“
Izabele se rozšířily oči. „Nejmenovala se Magdalena Kurtová?“„
Zelená na semaforu.
„Ano,“ odpověděl Karel a udělal pauzu. „Nevíš, co se stalo? Nikdo se o tom nechce bavit.“
„Nevím. Poslední dobou jsme spolu moc nebyly.“ Nedokázala se s Magdalenou bavit, protože věděla, že se jí stane něco špatného.
„Nemusíš mi nic říkat, jestli nechceš.“
Dívka se ošila. „Kamarádila s Valérií.“ Izabela se stydí Valérii přijít na oči. Protože se chovala jako kráva.
Když došli na druhou stranu silnice, Karel se pořádně podíval na její auru. Bylo to tam. Rodící se jasnovidnost. Je jí dvanáct. To souhlasí. Jasnovidci se probouzejí kolem dvanáctého roku života a trvá několik let, než se jejich schopnosti plně rozvinou. Bývalá to velmi těžká léta pro ně i jejich okolí. Karel pomyslel na svou vlastní puberty. S telepaty je to podobné.
„U koho býváš nejčastěji?“ zeptal se, aby hovor nevázl. Její odpověď vnímal jen napůl.
Její vidění ještě není rozvinuté. To znamená, že má přístup pouze k těm možným budoucnostem, se kterými je spojena.
„Přes víkend jsem většinou u Ester nebo Gabči.“ Nebo u Alessandry. Jednou ji musela vyzvednout ve škole, vstávala za dne a vzala si sluneční brýle a necítila se dobře, protože nesnáší davy. Pár dětí před ní uteklo, protože měla kůži bílou jako sníh a k tomu černé vlasy a černý kabát.
Karel je oba schoval za posunuté vnímání. Potřeboval se soustředit na něco jiného než čtení Izabeliných myšlenek. Znepokojovaly ho. Znepokojovalo ho, že nedokáže přestat.
„Trpíš na závratě?“
„Naštěstí ne.“
Obyčejní nedokážou používat magické portály ani síť. Způsobují jim nevolnost. Jasnovidci stojí kdesi mezi obyčejnými a čaroději; nedokážou vědomě používat magii ani ovládat své vlastní vize, ale na rozdíl od čarodějů mohou putovat po vláknech času.
Ze sítě vystoupili na okraji kolonie mezi dřevěnými chatkami.
„Měla jsi oběd?“ zeptal se Karel. „Lojza je u mě, opravuje bojler.“
Izabela sklopila oči. „Ztratila jsem stravenku,“ přiznala. „Jen jsem si zaběhla před laborkami koupit dvě koblihy.“
Ve dvanácti jsem si Karel dával dvě koblihy po obědě, aby neměl za hodinu zase hlad. „Pojď se mnou.“
Neřekla nic.

V koupelně našel špinavé umyvadlo a těsně za dveřmi otevřený kufřík s nářadím.
„Stůj,“ zarazil ho Lojza.
„Vidím. Jdu ohřát čočku se smaženým vejcem,“ řekl Karel. „Chceš taky?“
„Díky, obědval jsem v práci. Měls ruplý termostat. Když jsem zkusil topné těleso, zjistil jsem, že stojí za houby, ohřeje vodu maximálně na čtyřicet. Tak jsem ho trochu vylepšil. Uklidil jsem zbytkovou magii, ale kdyby termostat blbnul, zavolej mě.“
„Kdyžtak ho zaizoluju, to je v pohodě. Děkuji moc. Dáš si aspoň kafe nebo čaj?“
„Kafe, díky.“
Vycítil za sebou Izabelinu přítomnost. Zase má pocit, že překáží, chce aspoň uvařit kafe. Lojza pije silného turka a hodně cukruje.
„Uvařím to...“
„Kovová piksla v kredenci. Cukr je v šuplíku.“
„Máš tady někde konvici?“
„Je na kamnech.“
„Aha. Myslela jsem, že si ohříváš vodu kouzlem,“ řekla Izabela a znělo to napůl jako otázka.
„Kdybych neuměl uvařit kafe bez magie, nebudu to umět ani s ní.“ Podíval se na krabičku čaje, kterou si dívka zrovna prohlížela. „To je jen anglicky. Jablko se skořicí. Ta druhá krabička jsou citrusy. Citron s pomerančem,“ dodal. „Zaliješ mi citrusový?“
Nachystal Izabele jídlo na talíř a ukrojil dva krajíce chleba.
Lojza v koupelně pustil vodu, spokojeně zamručel a umyl si ruce. „Mám to,“ zavolal.
„Díky. Pojď si vypít to kafe.“
Lojza si sedl naproti Izabele, usmál se na ni a nasypal si do kávy dvě vrchovaté lžíce cukru. „Víš, že máš jedno okno vymlácené?“ zeptal se Karla.
„Ano. Hodil jsem tam zatím deku, aby neprotahovalo.“
Lojza pokýval hlavou a chvíli bylo ticho.
„Hlídáš Radka často?“ zeptal se Karel Izabely, když uklízela talíř do dřezu.
„Jen když jsme s Gabkou venku nebo Ester nemá čas.“
„To musí být většina dne.“
„Ani ne.“
„Ale jo,“ vložil se Lojza se smíchem. „Je tam denně. V sobotu bere kluka ven, aby měla Ester klid na uklízení.“
„Myslel jsem, že jí pomáhá Valérie. Včera to tak vypadalo,“ nadhodil Karel.
„To je přesný, Valérie tady všem pomáhá,“ ušklíbl se Lojza.
Izabela se ošila. „Měla bych jít,“ vyhrkla a toporně si oblékla bundu. „Mám dneska hromadu domácích úkolů.“ Neznělo to moc věrohodně.
„Ester by si Valérii do baráku nepustila,“ podotkl Lojza, když byla Izabela pryč. „Nemůže ji ani cítit. Izabela tam chodí každé odpoledne po škole.“
„Jinak bydlí u tebe?“
„Ano. Jsem strejda na baterky, ale někdo se o ni starat musí.“
„Takže je tvoje neteř?“
Lojza pokrčil rameny. „To nikdy nevíš jistě.“

„Ksakru,“ zavrčela Ester, když pootevřela dveře a spatřila Karla. „Počkejte… počkej prosím tě venku. Mám tady švagrovou.“
„Myslíš Gabču?“
„Chceš mluvit s ní?“
Zavrtěl hlavou.
Ester přivřela dveře, chvíli s někým mluvila uvnitř domu, pak si vzala kabát a vyběhla ven. „Co potřebuješ?“ zeptala se.
„Bydlí tady někdo jménem Alois Vilkasis?“
Povytáhla obočí. „To je přece Lojza. Proč se ptáš?“
„Co víš o Marice Serigale?“
Ester se ošila a střelila pohledem k jednomu menšímu domku. „V životě jsem ji neviděla. Lojza ti nic neřekl?“
„Lojza?“ zeptal se Karel překvapeně.
„Spravoval ti přece bojler.“ Nucený úsměv. „Tady se nic neutají. Co potřebuješ vědět?“
„Kde je, s kým žila a proč tady nechala svou dceru.“
Ester se nadechla a podívala za sebe. „Odešla nějakých deset let nazpátek, nikdo neví kam,“ řekla rychle. „Žila s Lojzy bráchou Zděnkem. Spáchal sebevraždu, když odešla. Lojza si myslí, že ho otrávila. Asi ho k tomu dohnala, ale ono je to stejně prakticky totéž.“
„Není to totéž,“ namítl Karel.
„Cože?“ zeptala se překvapeně.
„Pokud spáchal sebevraždu, byla to hloupost, ale jeho rozhodnutí. Pokud ho zabila ona, je to vražda.“
„Dobře.“ Neznělo to moc přesvědčeně. „Víc nevím. Zeptej se Alessandry. Pamatuje si všechno. Chceš s ní mluvit?“
Přikývl. „Určitě.“
„Tak pojď se mnou.“
„Ví o tom Izabela?“ zeptal se po několika krocích.
„Mysleli jsme, že bude lepší jí to zatím neříkat. Nebyl to dobrý nápad. V deseti se začala vyptávat. Zrovna tehdy se přistěhovala Valérie. Nakecala Izabele hromadu nesmyslů o ztracené dceři a jak by ji chtěla adoptovat, nakonec udělala scénu, že jí přece nikdy nic neslibovala --“ Ester se zarazila a bezbarvě zabodla pohled do okna jednoho domku vzadu. „Zapomeň na to. S Magdalenou tohle nesouvisí.“
„V pořádku.“ Oddělit fakta od domněnek je jeho práce. „Jak to tehdy dopadlo?“
„Špatně,“ povzdechla si Ester. „Izabela rozbrečela a utekla dozadu k Alessandře a ta jí vyklopila všechno, co o Marice věděla.“
Pár kroků oba mlčeli.
„Pak se přistěhovala Magdalena, že?“
„Asi dva měsíce nato.“ Ester si nervózně prohrábla vlasy. „Ze začátku k ní Izabela hodně chodila. Pak začala Magdalena vysedávat u Valérie a často se Přemkem hádali. Izabela se jí začala vyhýbat?“
„Magdalene a Přemek se hádali?“
Ester přikývla. „První měsíc nebo dva. Pak se to mezi nimi urovnalo a byl klid. Oni se mají opravdu rádi. Žijí jeden pro druhého, jako hrdličky, nikoho jiného ani nepotřebují.“ Ošila se. „Nepotřebovali.“

Komentáře

Obrázek uživatele Ebženka

Jo, jo, jo! Už jsem ani nedoufala.
Nervyrvoucí.

Obrázek uživatele neviathiel

Díky. :)

Obrázek uživatele Eillen

Ještě by se na konci první části hodilo přidat Karlův vztahový náčrtek /aneb kdo s kým a za kolik/, abych se s tím nemusela pracně kreslit sama :-)

honem na další část. domácnost počká

Obrázek uživatele neviathiel

Toho jsem se trochu obávala. Zrovna mám rozepsanou povídku, kde jsem si musela sama udělat náčrt. Musím pak vyzkoušet na betách, zda se v tom vyznají...

Obrázek uživatele Eillen

Další příběh? Vážně? Závidím betám, že mají možnost si to přečíst jako první :-)

Obrázek uživatele neviathiel

Spíš starý zrevidovaný. :)