Smečka II

V.
Alessandra bydlela na okraji kolonie, hned u lesa. Končily zde zděné chatky, následovala polorozpadlá stodola bez střechy, jeden úzký zahradní domek a tři dřevěné chaty jako z rekreačního střediska. Chyběly jen ručníky sušící se na křídlech otevřených oken a bedna piva chladící se pod schody. Dvě chaty měly zavřené okenice nebo zatlučená okna.
Kolem stodoly se táhl kabel a mizel někde v lese směrem ke sloupům elektrického vedení.
Ester došla k dřevěné chatě s nápisem Nerušit za dne! na dveřích a rázně zaklepala. „Alessandro? Já vím, že tam jsi!“
Vzápětí sebou trhla a odskočila od dveří. Právě zavčasu. Dveře se rozletěly a Karel se sotva stihl leknout. Naštěstí stál dost daleko.
„Neumíš číst?“ ozvalo se z přítmí za dveřmi navztekaně. Karel zahlédl nezřetelnou pomenší siluetu se záplavou rozcuchaných vlasů. „Zatracený světlo! A tohle je kdo?“
„Chce s tebou mluvit,“ odpověděla Ester. „Kdyby to nespěchalo, tak tu hodinu dvě ještě počkám.“
Alessandra otráveně zasténala, nasadila si sluneční brýle a přišla o krok blíž. Vlasy měla téměř černé. „Jestli jsi kontrola z Vyšehradu, tak tady budeme oba jen plýtvat časem,“ řekla. „Pravidla dodržujem. Zeptej se místních.“
„Já ti věřím,“ ujistil ji Karel. „Chci se zeptat na pár lidí, co tady kdysi bydleli.“
„Teď?“ zavrčela Alessandra a zívla. „Kdyby tě někdo vzbudil ve tři ráno a začal se vyptávat na spolužáka z vysoké, taky by sis myslel, že je padlý na hlavu?“
„Ve tři ráno si nevzpomenu, jestli nějakou vysokou mám,“ přiznal Karel. „Omlouvám se. Vůbec mi to nedošlo.“
„Ty se neomlouvej, ty ses mi sem nedobýval,“ řekla Alessandra. „Jestli chceš přijít ve slušnou dobu, tak nejdřív v deset. Večer.“
Usmál se. Tak, aby nebyly vidět zuby. Upíři to nemají rádi. Dovede jim to zkazit náladu podobně jako budíček ve čtyři odpoledne. „Beru tě za slovo.“

Když se vraceli, u jednoho domu postával Lojza. Karel zpomalil krok. V přítmí za dveřmi zahlédl ženskou siluetu. Pěknou ženskou siluetu. Než si ji stihl líp prohlédnout, zastínil mu výhled Lojza.
Ester se podívala stejným směrem jako Karel a rychle odvrátila pohled.
„Kdo tam bydlí?“ zeptal se jí Karel.
„Valérie,“ odpověděla chladně.

O chvíli později Karel s dvěma lahvemi piva v ruce zaklepal na dveře Přemkovy chalupy. Napoprvé se nedočkal odpovědi. Když zaklepal asi potřetí, zachrastily klíče v zámku a dveře se pootevřely.
„Ahoj, co je?“ zeptal se Přemek beze stopy zájmu a zašilhal na lahve. „Pojď dál.“
Karel postavil piva na stůl a rozhlédl se. „Jdu ti vrátit klíče. Kde máš otvírák?“
„V šuplíku.“
Přehrabal se mezi příbory a dalším kuchyňským náčiním, naházeným přes sebe bez ladu a skladu. Otvíráky našel dokonce dva. Jeden klasický kovový a druhý s nepříliš pevně vyhlížejícím plastovým držákem a nejasným logem nějaké značky.
Jednu otevřenou láhev postrčil k Přemkovi a sedl si na volnou židli. „Ne že bych měl něco proti Vitově jablkovici, ale není nad vychlazené pivo,“ prohodil Karel a přihnul si z lahve. Ve skutečnosti měl radši víno, ale soudě podle lahví v lednici a pod dřezem, Přemek nic jiného než pivo nepije
Přemkovi zacukaly koutky. „Vitova pálenka je příšerný stěnolez. Nepiju to ani ředěné.“
„Nejsem zvyklý moc pít. Přešlo mě to po vysoké.“
„Jsem na tom podobně,“ prohodil Přemek.
„Bude ti vadit, když si zapálím?“
Magdalena kouřila. Chodila si kupovat cigarety do Vlčích Dolů.
„Ne.“
Sáhl do kapes. „Nezbylo ti nějaké cígo?“
„Už tři roky nekouřím. V Dřínově je večerka, jestli se ti tam chce táhnout.“
„Nechce. Balím si vlastní, většina mi nechutná.“
„Tabák tady neseženeš.“ Přemek vypil poslední třetinu láhve a vzal si z lednice další.
„Kam chodíš nakupovat?“ zeptal se Karel, který se sotva dopracoval do poloviny svého piva.
„Do Kroměříže. Do okolních vesnic moc nechodíme, je to tak nejlepší.“
„Nějaké problémy s místními?“
Přemek vyhýbavě pokrčil rameny. „Sem tam něco. Nechtějí s náma nic mít, my s nima taky ne. Aspoň nehrozí, že porušíme utajení.“
„Chodíte někam na pivo? Ve Vlčích Dolech je prý hospoda.“
„Je.“ Přemkova nálada klesla pod bod mrazu. „Prý celkem pěkná na takovou dědinu. Nikdy jsem tam nebyl. My si vždycky dávali pivko doma.“
Chvíle ticha.
„Nerad chlastám sám,“ řekl potom Přemek. „Připadám si pak jako opuštěná stará ženská.“ Vzal z odkapávače dvě sklenice, otevřel poslední pivo a rozlil je napůl. Víčka naházel do odpadkového koše. Jedno skončilo mimo koš. „Do hajzlu,“ zavrčel Přemek, natáhl ruku po zatoulaném víčku a koš přitom převrátil. Ven vypadla ostatní tři víčka, krabička od cigaret a plechovka od zavináčů. Přemek mávnutím ruky poslal nepořádek zpátky do koše a narovnal jej.
„Ty marlborky byly její?“ zeptal se Karel jakoby mimochodem.
„Hm. Měl bych konečně uklidit.“
„Nepřijdou policajti pro její věci?“
„Dost pochybuju. Vyšehradští nic neví.“ Založil si ruce a podíval se do své sklenky piva. „Až najdu toho hajzla, co jí to udělal, tak mu zakroutím krkem.“

Když odcházel od Přemka, byla už tma. Na řadě je Valérie. Žádnou záminku k návštěvě vymýšlet nemusí. Včera mu dala jasně najevo, že ho ráda uvidí. Až příliš jasně. Odrazovalo ho, když se vůbec nemusel snažit.
Otevřela dřív, než stihl vůbec zaklepat. „Pojď dál,“ řekla, ani nepočkala na odpověď, nechala otevřené dveře a odkráčela dovnitř domu. Měla na sobě bílou halenku s hranatým výstřihem a přiléhavou červenou sukni.
„Posaď se.“ Zářivě se na něj usmála a vytáhla ze skříňky láhev vína. „Co si dáš k pití? Mám tady načaté červené. A koření na svařák. Vlastní recept.“
„Díky, ale dneska radši pít nebudu.“
„Nemáš rád víno?“ zeptala se. „Dáš si něco jiného?“
Halenka byla z tenké látky, skrz kterou prosvítaly velké tmavé bradavky. Karel sjel pohledem níž. Neměla ani kalhotky. Polilo ho horko.
„Nedám si, díky. Nechci tě zdržovat. Musím ještě něco vyřídit.“
„Škoda,“ šeptla do kuchyňské skříňky, nalila si sklenici a došla k pohovce.
Karel odtrhl pohled od jejích pohupujících se boků a zeptal se: „Jak dlouho už tady žiješ?“
„Asi dva roky. Občas ztrácím pojem o čase.“ Když se posadila, uhladila si vlasy přes levé rameno dopředu. Vlnité vlasy. Včera je měla rovné. Zabodla oči do jeho tváře, jako kdyby na něco čekala.
„Já zase nemám ponětí, co se tady děje,“ prohodil. „Zaslechl jsem, že někdo zabil tvoji kamarádku. Před pár dny.“
Valérie přikývla, uhnula pohledem a napila se vína.
„Jestli se o tom nechceš bavit, omlouvám se. Jen jsem viděl u tvých dveří Lojzu. Vypadalo to, že tě obtěžuje. Ester něco naznačovala.“ Odporně manipulativní způsob, jak načít rozhovor. Účinný a nenápadný. Rozpaky ani nemusel předstírat.
Pomalým pohybem si otřela kapku vína ze rtu. Pak prudce položila sklenici na stůl. „Samozřejmě. Ester je mistryně divných řečí.“ Zdálo se, že má po náladě. „Magdalena byla moje kamarádka. Co se stalo, nevíme nikdo. Asi si ji někdo našel.“
„Jak to myslíš?“
„Byly jsme si blízké. Svěřila mně spoustu věcí ze své minulosti.“
Jen samé naznačování. Žádná konkrétní informace. Začínal ztrácet trpělivost. „Kdo ji mohl takhle nenávidět?“
Pokrčila rameny. „Dovedu si to představit. Kdo z nás je svatý? Ani já nejsem,“ dodala.
Nejvyšší čas ukázat, že ovládá stejné zbraně jako ona. „Mluvila někdy o mně?“
Očí se jí rozšířily a hladina vína ve sklenici zachvěla. Trefa hned napoprvé. „Ne,“ odpověděla. „Ty jsi sem taky přišel kvůli ní?“
Tohle je přímo mistrovský tah.
„Dalo by se to tak říct,“ řekl Karel a podíval se stranou. Jen na malý moment, ne tak malý, aby neměla šanci si toho všimnout. Protitah. Když jsem se ptal, všichni říkali, že se vídala hlavně s tebou. Prý o ní nic nevědí.“
Valérie se ušklíbla a přehodila si nohu přes nohu. „Ale vědí. Jen to nikdo nechce říct nahlas. Zahýbala Přemkovi. Pořád se hádali, když se přistěhovali. Pomohla jsem jim, aby si to konečně vyříkali. Ale kvůli tomu jí nikdo po krku nešel. Měla za sebou vážnější věci. Jednou dokonce byla u soudu na Vyšehradě.“
Dosvědčit, že nějaký podvodník prodal Přemkově matce padělek cenné staré knihy. Konverzace se dostávala do mrtvého bodu a Karel se přestával soustředit. Vůně svařeného vína mu stoupala do hlavy. Valérie založila ruce. Tenká látka halenky se jí napnula kolem prsou a hrozila prasknutím.
„Co když ji zabil někdo místní?“ nadhodil. To nebyla vhodná otázka. Nic lepšího teď vymyslet nedokázal.
Valérie zavrtěla hlavou. „O tom pochybuju. Vždyť ji přepadli někde ve vesnici uprostřed noci. Proč tě to zajímá?“
Karel udělal výmluvnou pauzu. „Dejme tomu,“ řekl pak vyhýbaně, „že bych byl nerad, kdyby si ten někdo našel i mě.“
„Ach tak.“ Zase ten upřený pohled. Tentýž mazlivě sametový tón jako předtím, než se zmínil o Ester. „Tady ji přece nikdo neznal. Nikdo nezná ani tebe. Proč ji nepustíš z hlavy?“
„Chci mít jistotu,“ řekl. Opřel se v křesle. „Omlouvám se, že jsem sem tak vpadl. Myslel jsem, že budeš něco vědět.“
„Mně to přece vůbec nevadí. Už jdeš? Tak se zeptej Ester. Ta ví věcí, že by ses divil,“ pronesla významně. „Tváří se jako anděl, přitom je to pěkná mrcha. Štve tady lidi proti mně. Zamykáš dům?“ zeptala se najednou.
„Co?“
Sebejistý úsměv. „Přemek začal zamykat.“
„Jsem na to zvyklý. Bydlel jsem v baráku mezi obyčejnými. Ale ti sem nechodí, ne?“
Zavrtěla hlavou. Zamrkala. Vlastně mrkla jen jednou. Byl to táhlý, dobře promyšlený pohyb. Řasy měla namalované na černo. „Já mám pořád odemčeno,“ řekla.
Když ho vyprovázela ke dveřím, jako náhodou se o něj otřela bokem.

Bojler fungoval. Karel by teď potřeboval spíš studenou sprchu. Půl desáté. Za chvíli půjde za Alessandrou. Aspoň si cestou provětrá hlavu.
Odpočítal tři minuty a vytáhl sítko s čajem z konvičky. Letmo se podíval z okna. U Valérie se stále svítilo. Samozřejmě. Vždyť říkala, že má odemčeno.
Odešel ještě zavčasu. Stejně se pět kroků ode dveří zastavil a zapřemýšlel, jestli se tam nevrátit. Mohl by ji mít. Hned teď. Aniž by hnul prstem. Bylo by to příliš jednoduché. Kolikrát hrál tu nenápadnou hru na signály? Správně nasazený tón hlasu, správné mířené lehké úsměvy a náhodné doteky, které mohou a nemusí nic znamenat. Jednoduchá pravidla a hra pro dva. Ne pro jednoho.
Postavil konvici na složenou utěrku na skříňce, nalil si půl hrnku a posadil se na válendu. Než půjde za Alessandrou, musí si utřídit myšlenky.
Magdalena se přistěhovala před rokem a půl. Všichni místní tvrdí, že ji neznali. S Přemkem měla cosi nedořešeného, ale zjevně se brzy usmířili. Valérie naznačovala nevěru. Mohl Přemek ztratit hlavu? Zabil by jejího milence a doufal, že začnou někde jinde s čistým štítem? Napadl by Magdalenu? Možná. Zabil by ji? Na to ji příliš miloval. Když zemřela, nezhroutil se mu svět. Jednoduše se zastavil. Někde kolem Přemka jde život dál, ale jemu je to naprosto jedno.
Pokud někdo ví o Magdaleně něco důležitého, jsou to Přemek a Valérie. Přemek Karlovi neřekne nic. Valérie mu napovídá cokoli, aby na sebe upoutala pozornost.
Zbývá Alessandra.
Nalil si další hrnek čaje, opřel se o zeď a v duchu znovu prošel seznam otázek. Alessandra tady žije déle než většina ostatních obyvatel. Žije vedle místní komunity, ne v ní. Pamatuje si leccos a nebude mít zábrany o tom mluvit. Ví něco o smrti Izabelina otce, která tady dodnes visí ve vzduchu jako nikdy nepotrestaný zločin. Tohle je důležité. Je to zatím jediné slibné vodítko.
Izabela je jasnovidka a věděla dlouho předem, že bude Magdalena zavražděna. To znamená, že se jejich životní dráhy v určitém bodě významně prolnuly. Izabela má nějakou vazbu na vraha nebo motiv k vraždě. Je spojovacím článkem mezi Magdalenou a Lojzou a Lojza má na Vyšehradě záznam za obtěžování ženy, kterou považoval za Izabelinu uprchlou matku.
Lojza není nijak výjimečný nebo nápadný. Nadání má ve všech směrech nejvýše průměrné. Moc nemluví a nedává najevo, co si skutečně myslí. To může být někdy na škodu. Druzí za tím začnou vidět neschopnost hlubšího citu nebo pomalost nebo vypočítavost, jako se to stávalo Karlovi. Lojza není člověk, který by někoho napadl nebo zabil v afektu. Izabelinu matku viní ze smrti svého bratra. Chce se jí pomstít? Chce ji donutit k přiznání?
Jakou roli v tom všem hraje Magdalena?
Podíval se z okna. Venku nikdo není. Je první čtvrť. Vlkodlačí smečky vyrážejí na lov za úplňku, tehdy jsou na vrcholu sil.
Tři čtvrtě na deset. Ještě má čas stavit se za Izabelou.

Izabela byla ještě u Ester. Karel chtěl zaklepat na okno, ale zahlédla ho dřív. Možná po svých vlkodlačích rodičích zdědila výborný sluch. Když jí naznačil, že s ní chce mluvit, přikývla a rychle se propletla mezi nábytkem a dětmi ke dveřím. Vyšla ven v botách, které asi běžně nosí Vito, a nedbale zapnutém svetru. Karlovi při pohledu na ni začala být zima.
„Blbá doba na návštěvy, já vím,“ řekl rychle.
„Zrovna jsme skončily s úklidem.“
„Ty ses kdysi hodně přátelila s Valérií, že?“
Přikývnutí.
„Nepohodly jste se?“
Izabela se podívala na špičky těch obrovských bot. „Chovala jsem se hloupě,“ špitla.
„Neřekl bych,“ řekl Karel.
„Jak to myslíš?“
„Vina nikdy není jen na jedné straně. Valérie občas říká zvláštní věci a lidé si pak myslí, že tím něco naznačuje. Není to od ní fér. Nesmíš se nechat zmást. Co ti o sobě řekla?“
Dívka se ošila. „Ona vždycky mluví oklikou. Prý kdysi měla rodinu. Když chtěla opustit manžela, jeho rodina ji vyhnala a zakázala jí vídat se s dítětem. Říkala, že její dítě je v mém věku.“
„Co dál?“ pobídl ji.
„Pak jsem to pokazila. Valérie se naštvala. Pohádala se kvůli mě s Lojzou.“
„Vídala ses s Magdalenou?“
Izabela povytáhla obočí. „Chvíli, proč? Pomáhala jsem jí, když se zabydlovala. Ukazovala mi fotky. Kdysi hodně cestovala.“
„Potom už jste se nevídaly?“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Skamarádila se s Valérií.“

Alessandra už na něj čekala. Stála před svou dřevěnou chatou, přes ramena měla přehozenou deku a opírala se o zábradlí. „Posaď se sem, jestli ti to nevadí,“ řekla a ukázala na nízkou lavičku. Upíři neradi zvou kohokoliv k sobě domů. Připomíná jim to všechna pravidla a omezení, která je svazují.
Karel se opřel o zábradlí vedle Alessandry.
„Dělají se ti vrásky kolem očí,“ prohodila. „Sluší ti. Kdysi jsem mívala hrůzu ze stárnutí. Chtěla jsem vypadat pořád stejně.“
„Vrásek si ani nevšimneš,“ řekl Karel. „Najednou zjistíš, že na fotce před pár lety jsi je neměla. Pak si uvědomíš, že těm lidem, kteří ti připadají nedospělí, není sedmnáct, ale pětadvacet.“
Alessandra se rozesmála. „Nedovedeš si představit, jak moc se změnil celý svět. Kvůli tomu jsi ale nepřišel, že?“
„Máš pravdu. Prý tady žiješ už dlouho a víš všechno. Sousedi moc sdílní nejsou. Asi v nich nebudím důvěru.“
„Tsss. Vlkodlaci a jejich smečková hrdost,“ ušklíbla se Alessandra. „Všechno si vyřeší mezi sebou ku vlastní škodě. Co tě zajímá?“
„Slyšela jsi někdy jméno Marika Serigala?“
„Znala jsem ji od narození. Odešla odtud, kdy jí bylo šestadvacet. Před deset let o ní nikdo neslyšel.“
„Prý tady měla rodinu,“ nadhodil Karel.
Alessandra přikývla. „Měla.“ Najednou se otočila, zašla do chatky a vzala si péřovou bundu. „Nechala tady dceru.“
„Kdo je otec?“
„Zděnek Vilkasis. Nefungovalo jim to. Marika i Zdeněk měli magické nadání a Izabela nezdědila žádné. Začalo se povídat, že není jeho. Začalo jim to skřípat. Nevycházela s jeho bráchou Lojzou a pořád tam bylo dusno. Jednou se Marika a Lojza pohádali a Marika tvrdila, že ji Lojza zbil. Její bratranec pak sebral pár chlapů a pustili se do Lojzy. Vypadalo to dost zle, mysleli jsme, že ho zabijou. Radši jsem zavolala vyšehradské.“
„Fakt jsi je zavolala?“
„Ano. Jsem v podmínce, nechtěla jsem žádné opletačky.“
„Pak se se Zděnkem rozešla?“
„Kdepak. Udělala další velkou scénu. Prý jí nezbývá než odejít pro dobro komunity. Nebylo to poprvé, ale tentokrát se opravdu sbalila a odjela kdovíkam. Holku tady nechala. Zděnka večer našel Lojza doma mrtvého. Otrava vlčím omějem, tuším. Nikdo neví, co se stalo. Lojza si dodnes myslí, že ho Marika otrávila.“
„To je všechno?“
Přikývla. „Prostě zmizela. Netušíme, kam odešla.“
„Nikdy se nevrátila pro Izabelu?“
„Ne. Lojza by ji asi na místě zabil, kdyby se objevila.“
„Jak to myslíš?“ pobídl ji Karel.
„Jednoduše zmizela. Jako kdyby se propadla do Země. Lojza to nechtěl vzdát, ale roky nenašel jedinou stopu. Pak asi čtyři roky nazpátek byly noviny plné toho sériového vraha, co se vydával za své oběti. Pamatuješ si na to?“
„Ano,“ řekl rychle Karel. O tomhle případu vědět víc, než je zdrávo. „Jak to souvisí s Marikou?“
„Prý zabil někoho z vyšehradské kriminálky a ukradl mu podobu,“ pokračovala Alessandra. „Neoblafl je. Poznali to nějak podle magie. Měl ji zdeformovanou.“
Karel nenápadně zkontroloval svůj magický zákryt.
„Lojzovi tehdy docvaklo, že Marika musela udělat něco podobného.“
„Jak to myslíš?“ zeptal se Karel.
„Žije pod kradenou identitou. Nemohla jen tak zmizet.“
Sáhl do kapsy. Nahmatal obrys krabičky s cigaretami. „Bude ti vadit, když si zapálím?“
Alessandra zavrtěla hlavou. „Kde ses tady vzal?“ zeptala se po chvíli.
„Přistěhoval jsem se. Včera.“
„To mi povídej ještě chvíli.“
„Fakt. Bydlím v jednom baráku, co byl rok prázdný.“ Zasmál se, ale jemu samotnému to znělo nuceně a přiškrceně. „Dělal jsem na speciálním oddělení psychiatrické léčebny. Těžké případy, posttraumatické poruchy a podobně. Pak už jsem nezvládal pracovat. Byl jsem úplně na dně. Našel jsem si způsob, jak fungovat, ale pro změnu jsem si vypěstoval závislost na lécích. Jakmile se na to přišlo, letěl jsem na hodinu. Nikde mě nechtěli. Pak mi došly peníze, dlužil jsem domácímu tři nájmy a musel jsem vypadnout z bytu. Chvíli jsem bydlel u kámoše. Pak jsem se rozhodl, že odjedu pryč z města a radikálně změním prostředí. Kámoš mi řekl, že to můžu zkusit tady. Sbalil jsem si věci a jel. Vito mi ukázal barák, kam se můžu nastěhovat. Zatím je dost provizorní, ale chci ho časem spravit, aby se tam dalo líp bydlet.“
„A co plánuješ pak?“
„Zatím nevím. Necítím se ještě na návrat do města.“
„Aha.“ Alessandra zavrtěla hlavou. „Na tohle se já nebudu cítit nikdy.“

Když se rozloučil s Alessandrou, bylo už tři čtvrtě na dvanáct a teplota klesla na mínus patnáct stupňů. Nevhodná doba na procházky. Strčil ruce do kapes, vdechl ledový vzduch a snažil se srovnat myšlenky.
Valérie měla rozsvíceno. Karel se nerozhodně zastavil.
Dveře se náhle otevřely. „To jsi ty?“ vydechla Valérie.
„Promiň,“ řekl. „Nechtěl jsem tě vyrušit.“
„Noc je ještě mladá,“ řekla s úsměvem. „Pojď dál. Dáš si svařák?“
„Rád. Už jsem dvě hodiny venku a potřebuji trochu rozmrznout.“
Valérie mu pokynula, aby ji následoval, a odešla dovnitř do obytné místnosti. Neodešla. Odkráčela. Karel se donutil nekoukat na její pohupující se boky. Na křesílku se povalovala rudohnědá deka a kniha otevřená listy nahoru.
Valérie vzala dvě sklenice s ouškem a naběračkou do nich nalila svařené víno. Jeden pohár podala Karlovi a sedla si vedle něj s nohou přes nohu. Její vlasy se v tlumeném světle se leskly do měděna. Závan těžké nasládlé vůně.
„To je docela silný parfém,“ řekl.
Zamrkání. Tentokrát normální. Položila ruku na opěradlo za ním. „Nelíbí se ti?“ zeptala se tiše.
„Ne,“ řekl. „Voníš nádherně.“
Valérie se naklonila k němu, dotkla se nosem jeho krku a nasála vzduch. „Ty taky,“ zašeptala mu do ucha.
Přitáhl ji k sobě.

VI.
Probudil se v půl osmé ráno. Budík na nočním stolku byl natažený na osmou. Potichu se odtáhl od Valérie a sáhl do hromádky oblečení na zemi.
„Už jdeš?“ zeptala se zastřeně.
„Musím vyřešit pár nepříjemných záležitostí,“ řekl.
Přisunula se blíž a zezadu ho objala. „Taky mě to čeká,“ povzdechla si. „Nechceš se radši věnovat příjemným záležitostem?“
„Chci. Ale musím za čtvrt hodiny vyrazit.“
„Aha,“ zavrněla a kousla ho do ucha. „To stihneme, pokud si pospíšíme.“
Když zavíral vodu ve sprše, začal zvonit budík.

Zatáhl závěsy, na dveře pověsil magickou závoru a rozestřel zvukotěsnou clonu. Když otevíral vodní linku, bylo osm hodin osm minut. Osm minut sem, osm tam, toho si nikdo ani nevšimne, řekli by místní, protože mají trochu jiné pojetí času.
„Co máte nového?“
„Prověřili jsme seznam obyvatel včetně Vilkasise a dobíhá nám stopování Kurtové, už se tam neobjevily žádné větší změny. Co chceš slyšet první?“
Odsunul misku s vodou doleva a přitáhl si blok. „Co máte o Vilkasisovi?“ zeptal se.
„Narodil se někde v Hrubém Jeseníku, měl jednoho bratra. Žili pohromadě s rodinou Serigala. V třiašedesátém se všichni odstěhovali do Vlčích Dolů. Ze školy odešel v sedmém ročníku. Tři roky byl bez práce, pak se živil jako automechanik a opravář, vystřídal pět různých zaměstnavatelů. Po revoluci si vyřídil živnostenský list a za dva roky ho zase zrušil. Nikdy nebyl ženatý, je bezdětný, jeho bratr ani rodiče už nežijí. Má jeden záznam za ten incident s obtěžováním.“
„Jak vypadá ta mapa?“
„Já ti předám Jeremiáše.“
„Dobře.“ Obrazu na hladině se rozpil a zase zaostřil. „Ahoj, Jeremiáši.“
„Ahoj. Mám to vzít popořadě, nebo tě zajímá nějaká konkrétní doba?“
„Vem to popořadě.“
„Jasně. Kurtová se narodila v Jeseníkách, ale s Vilkasisem neměla nic společného, mohli se potkat jedině jako děti. V Karpatech ani na Šumavě nikdy nebyla, v Tatrách taky ne. V pětaosmdesátém žila půl roku v Liberci, pak rok na Zakarpatské Ukrajině. Od sedmaosmdesátého bydlela ve Vidlákově Lhotě. Před rokem a půl se pak přestěhovala do Vlčích Dolů. Po revoluci hodně cestovala, ale všechno to bylo mimo střední Evropu. Sibiř, Peruánské Andy a podobně.“
„Nějaké shody?“ zeptal se Karel.
„Jeli jsme podle tvého seznamu a na první pohled nic. Komunitu ve Vlčích Dolech musela znát z doslechu. Nikdy dřív tam nebyla. Chceš prověřit někoho konkrétního?“
„Zatím ne.“ Nadechl se. „Podle toho, co víme, neměla žádný majetek a žádné závazky. Vyjma Přemka Bleize žádné hlubší vztahy. Stěhovali se do Vlčích Dolů, aby překonali krizi ve vztahu. Neměla milence, neměla nikde záznam a vyhýbala se konfliktům. Nepřihlásila se k trvalému pobytu, ale to nedělala ani předtím. V komunitě měla jednu bližší kamarádku, jinak se ona i Přemek spíš stranili společnosti. Stále nemáme motiv. Komunita nikoho nepodezírá a situace je zatím stabilní, ale nestojí tady o žádnou intervenci ze strany Vyšehradu. Magdalena musí mít nějakou vazbu na Izabelu Serigalu - je to jasnovidka a měla poslední rok a čtvrt vize její smrtí. Předtím se krátkou dobu intenzivně vídaly, o žádné další souvislost nevím.“ Sáhl po hrnku s kávou. Na druhé straně bylo ticho. „Ještě s ní promluvím, možná na něco přijdeme. Máte prověřený celý seznam obyvatel?“
„Ano,“ odpověděla Helga. „Nikdo z nich není v současnosti trestně stíhaný. Pět členů bylo v minulosti ve vězení – všechno jsou to čarodějové. Jeden za podvody a ostatní za vloupání. Ani jeden není hlášen trvale a Kurtová ani Bleiz s nimi nemají nic společného. Jednu osobu se nám nepovedlo vůbec dohledat.“
„Jak to myslíš?“ zeptal se Karel.
„Jméno musí být zkomolené nebo falešné. Valérie Farkašová. Mluvil jsi s ní?“
„Ano. Několikrát. Je to Magdalenina nejbližší kamarádka.“ Karlovi přeběhl mráz po zádech. „Přistěhovala se asi přede dvěma lety,“ řekl Karel.
Helga povytáhla obočí. „Jediná Valérie Farkašová, kterou jsme našli, zemřela před pěti lety v Karpatech na porodní komplikace. Vratislav mluvil s jejím manželem, potvrdil to.“
Karel chvíli zíral do vodní hladiny. „Cože?“ vypadlo z něj potom. „Máš její fotografii?“
„Ano.“
„Pošli mi ji.“
Karel si opřel lokty o stůl. Možností je hodně. Ester mohla splést příjmení. Valérie může používat falešné jméno. U člověka na tohle vždycky okamžitě přišel. Jméno je identita a se svým nositelem jedinečným způsobem souzní. Falešné jméno je disharmonie. Čarodějové s magií vyvěrající ze vzduchu ji mohou slyšet. Telepati ji cítí. U člověka.
Fotka vyskočila z hladiny a několikrát se otočila ve vzduchu, než ji Karel chytil.
Vlasy jsou rovné světle hnědé, tvář bezpochyby patří Valérii. Téže Valérii, se kterou strávil dnešní noc. Živé. Velmi živé.
„Je to ona,“ řekl. „Má pouze obarvené vlasy.“ Najednou vůbec nedokázal přemýšlet. „Máte úmrtní list?“
„I lékařskou zprávu,“ řekla Helga. „Zfalšované nejsou. Zkusila jsem z fotky vytáhnout obraz magické aury a nešlo to.“
Takže žena na fotografii už nežije.
Marika Serigala žije pod kradenou identitou, řekla mu včera Alessandra.
Valérie má prý dítě v Izabelině věku, které nemůže vídat.
Protože by ji podle Alessandry Lojza na místě zabil.
„Do prdele,“ hlesl Karel. Fotka mu vyklouzla z prstů a snesla se někam pod stůl.

Karel zabušil na dveře Lojzova domku. Uvnitř byla tma. Jedno okno pootevřené. Karel odolal nutkání se rozhlédnout, jestli se na něj někdo zrovna nedívá. Vypadal by, jako když dělá něco nepatřičného. Vrátil se ke dveřím, znovu na ně zabušil a zavolal. Počkal půl minuty a použil na dálku otevírací kouzlo. Dveře se pootevřely. Karel do nich strčil, vešel dovnitř a nenuceně za sebou zavřel.
Karel se zastavil v tmavé předsíni a soustředil se na přítomnost živých tvorů v domě. Nechtěl narazit na někoho z komunity, kdo si přišel v Lojzově nepřítomnosti půjčit cukr. Zachytil záchvěv znepokojení myši, která v hnízdě za linkou kojila své početné potomstvo. V zadním pokoji spí dítě. Izabela. Za zadní stěnou se něco pohnulo. Venku. Někdo prošel kolem. Bez zastavení. Jinak žádná odezva.
Prošel kolem špalku se sekerou, hromádky naštípaných kolíků, polorozpadlých vysazených dveří a bedny od piva, ve které se povalovaly ustřižený rukáv svetru a šroubovák. Kov.
Vražedná zbraň byla kostěná.
Povytáhl šuplík v lince. Hliníkové příbory. Zkusil skříňku s dřevěnými dvířky. Našel krabici s magickými předměty. Všechno možné. Jeden kostěný amulet. Sáhl dovnitř a otočil jej. Kulatý tvar. Nikde žádná špička. Tohle se k nasměrování magického výboje použít nedá.
Otevřel prosklenou skříňku s knihami, skleničkami, dřevěnými dózami a ozdobnými miskami. Většina byla značně zaprášená. Až na hladkou dřevěnou krabičky zastrčenou úplně vzadu.
Nasadil si tenké flísové rukavice a vytáhl z kapsy papírový sáček. Otevřít skříňku mu trvalo více než minutu, jak se snažil ničeho nedotknout a neporušit vrstvičku prachu. Černou krabičku vzal konečky prstů, opatrně vytáhl ven a vložil do papírového sáčku. Přejel rukou nad krabičkou – zamykací kouzlo. Jednoduché, s několika uzly. Vytvořené ve spěchu. Rozplést je bude trvat pár desítek sekund. Rozplést je opatrně a bez poškození stop poněkud déle.
Izabela se může každou chvíli probudit.
Zavřel skříňku, schoval si ji do kapsy a podíval se z okna. Nikde nikdo. Cestou ven vzal z kredence načatý balíček těstovin.

Odemykání mu trvalo skoro čtvrt hodiny. Když skončil, načrtl kolem skříňky mokrým prstem kruh a nadzvedl víko prsty v rukavicích.
Uvnitř krabičky na červeném sametu spočíval vlčí špičák velký jako dlaň.
Karel nad ním přejel konečky prstů. Zavadil o ostré hrany nedávného útočného kouzla. Krabičku zase zavřel a po stranách zapečetil.
Magicky pozměněné tělo se po smrti vrátí do původní podoby. Představil si Lojzu, jak v přítmí zahrady s vysokým plotem stojí nad Magdalenou a čeká a čeká.
Jak dlouho trvalo, než pochopil, že se strašlivě spletl?

Krabičku se zubem odeslal na oddělení spolu s adresou autoservisu, kde Lojza pracoval. Teprve potom si dovolil myslet na Valérii. Mariku. Možná je zapletená v Magdalenině vraždě. Nedalo by jí moc práce přesvědčit Lojzu, že s Magdalenou není něco v pořádku. Dopustila se přinejmenším krádeže identity. Bude ještě doma, do práce chodí na desátou. Odvede ji s sebou na Vyšehrad. Konec. Tečka.
Jakmile mu Helga poslala přes vodní síť odznak, připnul si jej na svetr a schoval pod mikinu. Otevřel dveře a trochu se lekl, protože přímo před nimi stála Izabela.
„Ahoj,“ řekla.
„Ahoj. Ty nejsi ve škole?“
Zavrtěla hlavou. „Dneska je sobota,“ špitla.
„Aha.“ Nevěděl, jestli za sebou zavřít. „Kde je Lojza?“
„Nevím. Všichni jsou pryč.“ Stiskla rty. „Je to špatně,“ vyhrkla najednou a vzteklým pohybem si otřela oči.
„Co se stalo?“
„Lojza je pryč. Bude pryč.“
Dnes nepřijde domů, protože bude zatčen pro podezření z vraždy. Izabela přijde o posledního člena rodiny.
„Pojď dovnitř,“ řekl. „Měla jsi předtuchu?“ zeptal se, když za nimi zavíral dveře.
Přikývla.
„Proč jsi přišla za mnou?“
Neřekla nic.
Nabídl jí židli. „Chceš něco k pití? Čaj? Zůstaň sedět, já ho uvařím.“ Postavil konvici na kamna a vytáhl z kredence plechovku nepálského čaje. Sundal z ní víčko a podal ji Izabele. „Co tenhle?“
Přičichla a podala mu plechovku zpátky. „Díky.“
„Potřebuješ moji pomoc?“ zeptal se. „Proto jsi přišla, že?“
„Ne.“ Schovala hlavu s dlaních. „Je to stejné jako s Magdalenou.“
„Já vím, byla to předtucha,“ řekl Karel. „Lojza je v práci, že? V kolik se vrátí?“
„Ve tři,“ odpověděla Izabela dutě.
Je devět ráno. Bude trvat přinejmenším dvě hodiny, než se Izabela dozví, že si pro něj přišli strážníci. Do té doby bude čekat a přemýšlet a vracet se k předtuše, ze které je jí psychicky špatně. Dvě hodiny. Proč ona? Zalil ho vztek. Měl by ji odvést k Ester a obě je poslat na Vyšehrad sepsat svědeckou výpověď. Měl by ji odvést k Ester.
„Stane se něco strašného,“ zamumlala Izabela.
„Komu? Lojzovi?“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Lojza tam není. Nechápu proč, ale je to nějak důležité. Že tady není.“
Nerozuměl. Jeden rychlý pohled na její myšlenky. Má strach. Ne o sebe. Dál nešel. Sám není v takovém rozpoložení, aby se odvážil ponořit do cizích emocí.
Konvička začala pískat. „Hned jsem zpátky,“ řekl. „Poslouchám tě.“ Postavil konvičku na ručník a dal do ní louhovat čajové lístky.
„Tobě,“ řekla Izabela najednou.
„Co jsi říkala?“
Zvedla oči k němu. „Ptal ses komu. Tobě.“
Přikývl a vytáhl čajové lístky z konvičky. Izabelino vidění se teprve vyvíjí. Nevidí přesně, kdy a co se stane. Neví, co vidí.
„Já to myslím vážně,“ řekla Izabela a znělo to rezignovaně.
„Já vím. O mě si nemusíš dělat starosti,“ řekl. Ucítil zachvění pod krkem. Odznak. „Dám si pozor. Omluvíš mě na chvíli?“ Rychle přešel do koupelny a zavřel za sebou.
„Ano?“
„Karel Vrbenský?“ ujistil se mladý mužský hlas na druhé straně.
„Ano.“
„Tady strážník Pazderka. Hledali jsme Vilkasise v práci, ale někam zmizel. Prý před hodinou šel s přítelkyní do bufetu na kafe, ale doteď se nevrátil a v bufetu je nikdo neviděl.“
Lojza je starý mládenec. „S jakou přítelkyní?“
„Nikdo nevěděl, jak se jmenuje,“ odpověděl Pazderka trochu polekaně. „Žena kolem třiceti. Středně vysoká, štíhlá. černý kabát, kozačky, červené vlasy.“

VII.
Lojza začínal ztrácet trpělivost. Valérie ho táhla směrem k zahrádkářským koloniím, skládkám a zarostlým zahradám a stále mu neráčila říct, o co jí jde.
„Už bychom tam měli být,“ odpověděla vyhýbavě na jeho další otázku. Těkala pohledem do všech stran, jako kdyby byla netrpělivá nebo nervózní.
„Támhle!“ vykřikla najednou, ukázala na díru v polozbořeném plotě kolem jedné zahrady a zrychlila krok. Těsně u díry se zastavila a zhluboka se nadechla. „Jdi radši první,“ špitla.
Sehnul se a protáhl mezerou po vytržených plaňkách.
A ocitl se tváří v tvář Dušanovi. Tři kroky za ním stála Gabča a vedle ní Vito. Dušan uhnul Lojzovi z cesty a Vito si založil ruce na hrudi. O pár metrů dál seděl v trávě Přemek.
„Co má tohle znamenat?“ zeptal se Lojza.
Vito kývl na Přemka, který vstal a přišel blíž k Lojzovi. „Zabil jsi Magdalenu?“ zeptal se jednoduše.
Ledová ruka mu sevřela žaludek. Trestná výprava. Život za život. Nechápou. Kdyby věděli, kdyby jen věděli...
Něco za ním zašustilo. Rychle se otočil. Byla to Valérie. „Ztratil jsi řeč?“ zeptala se. Z těch slov kapal jed.
„Co jsi jim navykládala?“ vyjel na ni Lojza.
„Tak dost!“ zařval Vito. „Chceme všechno slyšet od tebe. Vysvětli Přemkovi, proč jsi zabil Magdalenu.“
„Jestli se pokusí zdrhnout, nedokážu ho zadržel,“ řekla Valérie.
„Správně,“ zavrčel Dušan. „Byls ten večer pryč. Nikdo neví kde. Tak se nesnaž zatloukat a přiznej se.“
Lojza se zhluboka nadechl. Ještě má šanci přežít, pokud jim řekne celou pravdu. Zpříma podíval na Přemka. Ruce se mu třásly. Hlas se mu třást nesmí. „Ano,“ řekl. Hrdlo měl jako vysypané vápnem. „Zabil jsem ji já. Strašně jsem se spletl. Stál jsem tam a čekal, až se změní – zpátky v Mariku – hodinu se nic nedělo. Hodinu jsem tam stál. Nepochopíš, jak mi bylo.“
„Co to vykládáš za kraviny?“ přerušil ho Přemek vztekle.
„Marika žije celé roky pod falešnou identitou,“ řekl Lojza. „Jak dlouho jsi znal Magdalenu, tři roky?“
„Fajn,“ zasáhla do toho Valérie, „musíme to skoncovat, než sem někdo přijde.“
Přemek ji úplně ignoroval. „Chodil jsem s ní tři roky,“ řekl ledově. „Znal jsem ji patnáct let.“
Lojza si zaryl nehty do dlaní. „Víš, proč jsem si to myslel?“ řekl rychle. Dochází mu čas. Možná ho nechají žít. Co bude pak? Odvedou ho na Vyšehrad a za vraždu půjde sedět do Boubína, jen protože chtěl zjednat spravedlnost pro Zděnka. Zvedl se mu žaludek.
„Řeknu ti všechno. Už nemám to ztratit. Nepodezíral jsem ji, ale nechal jsem se přesvědčit –“

Dveře dvoupatrové chalupy Vita a Ester byly otevřené. Nahlížením do oken se nezdržoval. Následoval Izabelu, která bez klepání vešla do domu. Zase bylo přetopeno. V předsíni si rozepnul mikinu. Otevřel dveře do kuchyně. Nikdo.
Do obýváku bylo otevřeno a Ester seděla na gauči. „Gabka a Radek jsou v pokoji,“ řekla Izabele. „Počkáš nahoře s nimi?“
Dívka přikývla a vyběhla po schodech nahoru do patra. Klaply dveře.
„Zadržel bys je?“ zeptala se Ester dutě.
Po zádech mu přeběhl mráz. Izabela měla pravdu. To on nepochopil.
„Já to nedokázala,“ řekla Ester.
Sáhl po odznaku, stiskl jej a vteřinu podržel. Signál pro spojovatelku, aby poslala posily. Ona to zařídí okamžitě, ale bude chvíli trvat, než se sem dostanou. Není čas na ně čekat.
„Kde jsou?“
„Já nevím.“
Horečně přemýšlel. Jak daleko mohli Valérie a Lojza dojít za jednu hodinu? Zavolal přes odznak strážníka Pazderku. „Našli jste ho?“ zeptal se místo pozdravu.
„Ne.“ Znělo to vylekaně.
„Soustřeďte se na místa, kde nikdo přes den nebývá. Opuštěné zahrady a podobně,“ řekl. „Bude někde, kde se může schovat větší skupina lidí. Zavolejte posily. Hledají ho vlkodlaci z komunity.“
Ukončil hovor a obrátil se zpátky k Ester. „Kde je Valérie? Šla s nimi?“
Ester přikývla a zavřela oči. „Ona to celou dobu --“
„Musím s ní mluvit.“
„Když počkáš, tak přijde,“ řekla Ester. Otřela si oči. „Já to tady bez Vita nezvládnu.“
Zarazil se včas, než jí odpověděl. Přišel sem vyšetřit vraždu. Jeho práce skončila. Tečka.
Zbývá čekat na následky.

Přišli o dvanáct minut později. Karel zrovna seděl v křesle naproti Ester a snažil se nepřemýšlet. Měl chuť vyskočit a podívat se z okna nebo jít nahoru do pokoje zkontrolovat Izabelu. Měl chuť si zapálit, ale krabička s cigaretami zůstala v jeho chalupě na stole. Několikrát se podíval na své ruce. Netřásly se.
Ester je uslyšela dřív než Karel. Beze slova vstala a došla ke dveřím. Když se v nich objevil Vito, mlčky ho objala.
„Já vím,“ zašeptal jí Vito do vlasů, „ale nešlo to jinak.“
„Co tady doprdele děláš?“ obořil se Dušan na Karla.
Karel ho ignoroval. Na tohle teď není čas. Musí najít Lojzova vraha a Valérii a vzít je s sebou na Vyšehrad, kde budou čelit následkům. Všichni tři. Karla čeká přinejmenším kobereček u Vilemíny. Možná komise.
Přemek vstoupil jako poslední. Měl nepřítomný pohled a ruce mu bezvládně plandaly kolem těla. Karel přišel k němu a položil mu ruku na rameno. Přemek k němu zvedl prázdné oči.
„Co se stalo?“ zeptal se ho Karel tlumeně.
Žádná reakce.
Karel s ním zatřásl. Přemek ho odstrčil. Karel se rozhlédl po Valérii. Musí tady někde být.
Stála těsně u zdi a kolem ní bylo prázdno. Všichni se stáhli co nejdále od ní. Karel věděl, co to znamená. Musí ji okamžitě odvést na Vyšehrad.
„Můžeš počkat venku?“ promluvil Vito. „Potřebujem tady něco vyřešit.“
„Dobře,“ odpověděl Karel a připravil magický štít. „Hledám Lojzu, kde je?“
„Cože?“ vypadlo z Dušana.
Vito zpražil svého rozložitého švagra pohledem. „Měl by být v práci,“ řekl.
„Dobře,“ kývl Karel a obrátil se k Valérii. „Pojď se mnou. Chci s tebou mluvit mezi čtyřma očima.“
„Proč?“ zeptala se.
„Neptej se a pojď.“ Natáhl k ní paži. „Vysvětlím ti to cestou.“
Gabča a Dušan si vyměnili pohledy, které nevěštily nic dobrého. Valérie přikývla, přišla ke Karlovi a vzala ho za ruku. Karel ji postrčil za sebe a sestavit magický štít. Valérie pustila jeho ruku.
„Vypadni,“ ozval se Dušan. „Počítám do tří a pak ti rozbiju hubu.“
Karel se otočil k němu a prudce zvedl paži. Dušan zavřel ústa a nic neřekl.
„Jak to sakra víš?“ zeptal se Vito znenadání.
Než stihl něco odpovědět, promluvila Valérie: „O čem mluvíte?“
„Ty sklapni,“ odsekla Ester.
Gabča sevřela obě ruce v pěst, zvedla je a přitiskla k sobě. Karel pro jistotu posílil štít. Nebyl si jistý, jestli se stihne i s Valérii dostat ven, než někdo zaútočí.
První útok přišel zezadu.

„Nemohli jste ho prostě vyhodit?“ Ester odstrčila Vita a klekla si na zem. Vzteklým gestem zarazila Dušana, který udělal krom směrem ke Karlovi.
Valérie hleděla na krvavou skvrnu na hraně skříňky. Obracel se jí žaludek. Doteď jí nevadil pohled na krev. Uvolnila ruce, dosud křečovitě sevřené v bojovém gestu, zhluboka se nadechla a její duševní rovnováha byla zpátky. Podívala se na Karla. S tímhle mužem se před pár hodinami milovala. Teď neví, jestli je vůbec živý. Před patnácti lety by to s ní možná hnulo. Dnes už věděla, že musí myslet hlavně na sebe.
Ester přetočila Karla na záda a sáhla mu na krk. Valérie skládala kladivo narychlo a nebyla si jistá, kam přesně míří. Mohla mu zlomit pár žeber nebo taky přerazit páteř.
„Takže?“ zeptal se Vito.
Ester přikývla a zatvářila se, jako kdyby se jí ulevilo. Jak jinak.
„Co s ním?“ vyslovil Dušan otázku, která nejspíš vrtala hlavou všem okolo. „Dá se mu věřit?“
„Ví toho příliš,“ pronesla Valérie. „Musím zmizet. Takže doufám, že pro jednou uděláte teď něco vy pro mě a umožníte mi v klidu odejít.“
„To nebude tak jednoduše,“ odsekla Ester.
„Pokud bude třeba, zatrhneme mu krk,“ řekl Dušan a Valérie se na něj málem usmála.
„Ptal jsem se tě na něco?“ utrhl se na něj Vito.
Ester mlčela a prohlížela Karlovi krční obratle.
„Valérie, bude nejlepší, kdy odejdeš hned,“ řekl Vito. „Měl to být Přemek. Ne ty.“
„Poznáváte tohle?“ promluvila najednou Ester.
Valérie se obrátila k ní. Ester držela v ruce drobný předmět, který byl Valérii povědomý. Uplynulo půl vteřiny, než pochopila, že se dívá na odznak vyšehradské kriminálky. Její žaludek udělal kotrmelec a musela se chytit stěny.
„Do prdele,“ ujelo Dušanovi.
Valérie přemýšlela. Přišel předevčírem. Inkognito. „Je tady sám,“ řekla pak a hodila významný pohled po Dušanovi. Neříkala věci nahlas. Je lepší přimět k tomu ostatní. Pak na ničem nenesete vinu.
„Zatím,“ řekla Gabča. „Můžou tady být co nevidět. Valérie, nezdržuj se tady, musíš zmizet.“
„Takže se na mě vykašlete, že?“ zašeptala Valérie. „Řeknete, že jsem Lojzu zabila já, a pak už vám bude jedno, jestli mě chytí někde v Karpatech, hlavně bych to nebude na vašich očích?“
„Nech toho,“ vyletěl najednou Vito. „Chtěl tě přece odvést.“ Najednou se zatvářil zmateně a podíval se na Karla a zpátky na Valérii. „Poslyš, proč tě chtěl odvést? To nebylo kvůli Lojzovi.“
Ester si vyměnila se svým mužem pohledy, které se Valérii vůbec nelíbily. „Něco o tobě ví,“ vydechla Ester překvapeně. „Jen to řekni nahlas! Chceš ho umlčet!“
Vito mávl rukou a dveře se zabouchly. „Než odejdeš, chci mít jasno,“ řekl a jeho tón nepřipouštěl žádný odpor. „Co před námi tajíš? Proč jsi umlčela Lojzu?“
Valérie střelila očima po Dušanovi. Ale ten se obrátil k alfa dvojici, jako kdyby od nich očekával pokyn. Přišla o nejlepšího spojence. Je v pasti.

Karel si sáhl si za ucho. Něco ho tam šimralo. Místnost nepoznával. Už dlouho se po ránu necítil takhle nepříjemně dezorientovaný. Musel zase usnout na pohovce v obýváku. Podíval se na svou ruku. Krev?
Zvedl se na loktech. Před očima mu naskákaly mžitky a do krku stoupla kyselá pachuť. Zůstal ležet, dokud to nepřešlo. Cosi ho nepříjemně zastudilo na temeni. Lepkavá zasychající krev.
Posadil se. Obývák u Vita a Ester.
Místnost mu byla povědomá jen trochu. Pak si zčistajasna uvědomil, že tady bydlí Vito a Ester. Dostal ránu do zad nějakým silným hrubým kouzlem. Muselo mu polámat pár žeber. Zaútočila na něj Valérie? Kde je teď a kde jsou všichni ostatní?
Opřel se o kolena a zavřel oči. Musí sebrat síly a opravit nejhorší poškození, aby se dokázal zvednou na nohy a zjistit, co se stalo.
Prsty přejel po ráně na hlavě. Byla horší, než si myslel. Musel narazit hlavou do hrany stolu. Na zádech měl charakteristikou pohmožděninu po kladivu. Kladivo je jednoduché, ale hrubé kouzlo z okruhu bojové magie a obvykle bolí ještě několik hodin. Karel nic necítil. Někdo ho musel provizorně ošetřit. Ester. Přece říkala, že zvládne zaléčit ledacos.
Sebral síly a soustředil je do samoléčení. Zalil ho chvějivý chlad. Nevolnost ustoupila. Když šel ven, musel se opírat o stěny. Závrať se ho nechtěla pustit. Opřel se o zeď a vzal za kliku. Nebyl si jistý, zda má dost síly otevřít dveře.
Světlo ho uhodilo do očí. Musel je přivřít. Slunce svítilo. Sníh svítil. Šedivě bílou protínalo několik lidských siluet v černých kabátech. Jedna se rozběhla k němu.
Pak uviděl Valérii.
V hlavě měl prázdno. Už není Valérie. Už je zase Marika. Po kolika letech? Kabát má rozepnutý. Svetr a sukni promočené tajícím sněhem. Tvář bílou a oči upřené do prázdna. Na levém stehně roztrženou sukni a roztrženou kůži. Dlouhý šrám a krev na paži.
„Karle!“ Helga. „Nemohli jsme tě najít!“
Přikývl a obrátil se k ženě ve sněhu.
„Nevím, co se stalo,“ mluvila na něj dál Helga, „odmítají nám cokoliv říct... Stůj. Co se ti stalo?“
Když ho vzala za loket, jemně ji odstrčil a klekl si na zem. Zem byla studená, ale to vnímal jen zdálky. Srovnal Valérii svetr a zakryl odhalený kousek břicha. Rána na stehně nebyla hluboká a už nekrvácela.
„Nehýbej s ní,“ řekl mu další hlas. Jeremiáš. Stojí vedle Helgy a ta se tváří zoufale bezradně.
Neposlouchal ho. Musel se sehnout a opřít o zem, aby dokázal Valérii podsunout dlaň pod zátylek. Nejlepší kontaktní místo. Nenašel jedinou jiskřičku života. Něco musel udělat špatně.
„Já nevím,“ řekl Jeremiáš bezbarvě.
V uších mu začalo hučet. Soustředil se příliš. Samoléčení přestává účinkovat. Vzadu za uchem má prasklinu v lebce, promrzají mu kolena a hřbety dlaní a nemůže se nadechnout pro bolest v hrudi. Na rameni ucítil něčí ruku. Otočil se. Zatočila se mu hlava a před očima naskákaly krvavě rudé skvrny.
„Nemá to smysl,“ řekl Jeremiáš. „Pojď. Někdo tě musí ošetřit.“
„Nech mě být,“ obořil se na něj Karel. Schoulil se do sebe a sklonil hlavu. Zmocnil se ho nezvladatelný třes. Semkl víčka, sklonil hlavu a na čele ho zastudil sníh.

Karel seděl na válendě v chalupě, kterou mu včera ráno přidělil Vito, oběma rukama si na sobě přidržoval deku a zíral skrz stůl U stolu sedí Helga a mluví na něj, ale Karel je příliš daleko.
„Nemůžeš mi aspoň říct, kdo tě praštil?“ Helga to nevzdávala.
„Valérie,“ řekl.
Helga se zhluboka nadechla. „Dobře,“ řekla. „Kdo je Valérie? Kde bydlí?“
„Venku,“ odpověděl Karel a cítil se jako po studené sprše.
„Venku nikdo není. Všichni už byli pryč, když jsme dorazili.“ Mluví pomalu. Vybírá opatrně slova.
„Valérie je venku. Je mrtvá,“ řekl a znovu ho zaplavila ta prázdnota, ve které strávil posledních pětadvacet minut. Nezvládl to tady. Situace se mu vymkla z rukou. Valérie mohla být naživu. Nedokázal by se jí dotknout, ale neležela by ve sněhu jako rozbitá panenka.
„Co se tam stalo?“
Zavrtěl hlavou. „Nevím,“ zachraptěl.
„Ještě jsme nenašli Vilkasise.“
„Zavraždili ho.“ Valérie ho zavraždila. „Valérie. Nevím proč. Měl to udělat Přemek.“
„Bleiz?“ zeptala se Helga. „Co měl udělat?“
Karel se opřel o stůl a vstal. Helga ho zarazila gestem. „Nedělej prudké pohyby. Máš zasažené rovnovážné centrum.“
„Já vím.“
„S kým máme mluvit?“
„Jak to myslíš?“ zeptal se zmateně. Má dojem, že byl chvíli mimo.
„Hledáme svědky. Všichni tvrdí, že nic neviděli. Ventimiglia prý spala, dokud jsme nepřišli.“
„Zeptej se Ester Šemberové.“
Helžin postoj se změnil. Karlovi přeběhl mráz po zádech. Něco mu neřekla.
„To je ta tmavovláska, co má malého syna?“ Když přikývl, odepnula si z kabátu odznak a poodešla.
„Co se děje?“ zeptal se Karel. Zachvěl se mu hlas. Když se u Ester doma strhla potyčka, děti byly nahoře v patře.
„Je tam ještě?“ promluvila Helga do odznaku. „Tak dobře. Musím s ní mluvit, pošlete ji sem.“ Ukončila hovor a posadila se proti Karlovi. „Za chvíli přijde. Je tam s nimi Ventimiglia, takže může na chvíli odejít.“ Zhluboka se nadechla. „Když jsme přišli, všichni se rozprchli, něco je muselo varovat. Kluci a strážníci prošli domy a ptali se místních, všichni popřeli, že by něco viděli. Ventimiglia ji identifikovala jako Mariku Serigalu. Zmínila se o její dceři, ale tu nemůžeme najít.“
„Byla u Šemberové doma,“ řekl Karel dutě. „Jmenuje se Izabela. Kde je?“
„Byli celou dobu v dětském pokoji,“ řekla Helga nešťastně. „Viděli všechno.“
Karel si promnul čelo a zavřel oči. Izabela musela slyšet hluk. Podívala se z okna. Viděla umírat Valérii? Viděla, jak se Valériiny rysy mění v její vlastní?
Rázně vstal z palandy a vzápětí se musel chytit stolu. Vstávat pomalu. Helga ho podepřela.
„Mluvil někdo s Přemkem Bleizem?“ zeptal se, když mžitky před očima zmizely.
„Já. Bylo to k ničemu, je úplně katatonický.“
Ester vstoupila bez klepání a byla udýchaná a v patách měla Izabelu. „Musela jsem ji vzít s sebou, chtěla tě -- vás -- vidět.“
Izabela si sedla vedle Karla na válendu a mlčky ho objala.
„Já vím,“ zašeptal a pohladil ji po vlasech. „Měla jsi pravdu.“
„Přemek je u sebe,“ řekla unaveně Ester. „Nic vám neřekne. Přestal mluvit.“
„O kom to mluvíte? Co se stalo?“ zeptala se Helga ostře.
Ester se ošila, střelila očima po Karlovi a obrátila se k Helze. „Dnes ráno za námi přišla Valérie. Tvrdila, že ví, že Lojza zabil Magdalenu. Vito a Dušan došli pro Přemka a vzali s sebou ještě pár chlapů. Valérie šla s nimi, já ne. Chtěli z něj vyrazit přiznání, ale Valérie ho zabila, než stihl promluvit. Než se vrátili, přišel sem Karel a sháněl se po Valérii a Lojzovi. Chtěl ji odvést, nechtěla nám říct proč. Napadla ho.“
„Kde?“
„U nás doma.“
Helga přikývla. „Zavolám kolegu. Půjdete tam s ním a všechno mu popíšete.“
„Je to nutné?“ hlesla Ester. Zavrtěla hlavou, oči se jí zaleskly. Přitáhla si šálu blíž ke krku. „Chci být se svou rodinou.“
„Budeme vás muset vyslechnout všechny,“ řekl Karel.
„Vito jí nic neudělal,“ vyhrkla Ester. „Jen vyslovil magickou formuli, aby ukázala svou pravou podobu. Nic neudělal. Zabil ji Přemek.“
„Teď ne,“ zarazil ji Karel.
„Kde je Izabelin otec?“
Karel zavrtěl hlavou.
„To nám ještě scházelo,“ povzdechla si Helga. „Koho pro ni mám poslat?“
„Umí se o sebe postarat,“ řekla Ester. „Můžete ji poslat samotnou.“
„To nejde,“ řekla Helga smířlivě. „Tohle je místo činu. Musíme to tady zajistit.“
„Odcházíš?“ zeptala se znenadání Izabela.
Přikývl.
„Nemůžeš mě vzít s sebou?“
„Můžu,“ řekl a pohladil ji na zádech.

Epilog
Někdo zaklepal na dveře. Karel se posadil na posteli a zatočila se mu hlava. Nedělat prudké pohyby. Venku byla tma. Je půl šesté ráno. Jeho vnitřní smysl pro čas začíná fungovat.
Opatrně vstal a navlékl na sebe první oblečení, které mu přišlo pod ruku. Půl šesté ráno? přemítal. Kdo ho shání v půl šesté ráno?
Kukátkem ve dveřích neviděl vůbec nic, jen tmu.
Další zaklepání provázelo otrávené zamručení.
Karel otevřel dveře.
Alessandra měla před rameno červenou cestovní tašku a v ruce sluneční brýle. Zazubila se na něj. „Jeden by řekl, že už budeš vzhůru,“ řekla.
„Pojď dál, Alessandro,“ řekl a ustoupil ze dveří.
„Ty jsi po ránu stejně milý jako já,“ konstatovala Alessandra a bez váhání překročila práh. „Je tady?“
„Spí.“
Alessandra mu podala sportovní tašku a svlékla si kabát. Taška byla vlevo dole přežehlená riflovou záplatou, která se v rozích začínala odlupovat. „To je všechno.“
„Myslel jsem, že má víc věcí.“
„Fakt tam nic nezůstalo, balila to Ester. Nechce se vidět aspoň se mnou?“
Karel mlčel. Včera se Izabely ptal, jestli ji má probudit, až dorazí Alessandra. Nechtěla. „Bude ještě chvíli trvat, než se vzpamatuje. Dáš si něco k pití?“
„Prý máš dobrý černý čaj.“
„Mám výborný Nepál.“
Chvíli mlčeli. Karel dal vařit vodu na čaj a Alessandra se posadila ke stolu. „Poslali tě na dovolenou?“ zeptala se pak.
„Nebylo to třeba. Jsem v pracovní neschopnosti,“ odpověděl.
„Co bude s Přemkem a ostatními?“
„To záleží na soudu, ne na nás.“ Vytáhl z konvice sítko s čajovými lístky. „Jsem v tom osobně zainteresovaný, takže na tom nemůžu pracovat.“ Vilemína za ním přijela do nemocnice. Zmínila se mu o vnitřním vyšetřování. Místo obav pocítil úlevu.
„Jak dlouho jsi věděl, že Valérie… tedy Marika…“ zmlkla.
„Záleží na tom?“ řekl Karel dutě. „Zjistil jsem to druhý den ráno. Bylo už pozdě.“
Alessandra si povzdechla. „Co bude s Přemkem?“
„Je na psychiatrii v Bohnicích.“
Chvilka ticha.
„A co Izabela?“
„Nevím,“ odpoví Karel. „Může zůstat tady, dokud se nenajdou její příbuzní nebo náhradní rodina. Je jasnovidka, bude mít složité dospívání. Potřebuje funkční rodinu.“
„Upnula se na tebe,“ řekla zamyšleně Alessandra.
„Pokusím se ji nezklamat.“
Alessandra se podívala z okna. „Budu muset jít,“ řekla. „Začíná být světlo.“