Boubínské kořeny

První noc nemá nově příchozí právo na světlo.
Každý tak celou noc sedí na tvrdé pryčně, zírá před sebe a štípá se do hřbetu ruky.
Každý je vinen.
Každý si ve vlahém pachu tlejícího listí předříkává, co měl udělat jinak.
Každý se bojí usnout.
Říká se, že spánek mezi Boubínskými kořeny vás změní. Prorostou vám prý do hlavy a i když se probudíte, už nikdy nebudete sami sebou.
Nejpozději nad ránem, zmožen beznadějí, usne každý. A když se probudí, zjistí, že fámy byly jenom fámy. Je stejný jako před usnutím.
Teprve potom pro něj začne to peklo, které si zaslouží.