Lovci dveří

„... dveře se zavírají,“ zachrčel od stropu ženskej hlas. Z blažený ignorace okolí mě to vytrhlo pozdě. Udělal jsem dva rychlý kroky, ale vystoupit jsem nestihl. Dveře se zavřely.
Den jako každej jinej. Z MHD zapomínám vystupovat odjakživa. Tak jsem skoro povinně zaskřípal zubama a neodpustil si polohlasný zaklení, za který mě vedle sedící důchodkyně sjela káravým pohledem. Hodil jsem na ní omluvnej ksicht, protože přiznávám, že to z mý strany byla reakce trochu přehnaná. Stanice metra jsou tady v centru tak blízko u sebe, že bych při troše snahy zvládl doplivnout z jedný na druhou. Jenže na Florenci jsem nikdy nevystupoval rád. V šedesátejch to někdo neskutečně posral a neudělal si čas, aby projektantům vysvětlil, že tohle je fakt nevhodný místo pro dopravní uzel.
Ještě na škole jsem o tý křižovatce psal seminárku na Prostory 1.20. Dostal jsem za tři, ale to jenom proto, že jsem starý Ocáskový lezl na nervy. Informace jsem měl prvotřídní, použil jsem rodinnej archiv. Tohle bylo vždycky jedno z těch míst, kde stačí chvilka nepozornosti, šlápnutí vedle a kolem krku se vám zadrhne smyčka a vytáhne vás jinam. Obzvlášť, když jste na tyhle věci citlivý tak nějak v genetickým základu.
Když jsem byl kluk a jezdili jsme tam s mámou, vždycky mi drtila prsty, jak mě křečovitě držela za ruku. A to i v době, kdy mi táhlo na dvanáctej. Obracel jsem tenkrát oči v sloup a snažil se jí vytrhnout, ale držela mě pevně. Nejspíš proto, že věděla. Moje věčně ustaraná máma, se všema jejíma katastrofickejma scénářema, si všudypřítomný nebezpečí uvědomovala. Dvanáctiletej puberťák na opatrnost kašle.
Někdy kolem třicítky se to zlomilo a já začal při vystupování na Florenci váhat, než se moje noha dotkla nástupiště. Chvíli jsem se styděl za pot na čele a za strach, že cestu z podzemního labyrintu nenajdu. Ale i ten falešnej stud přešel.
Jsem chlap po čtyřicítce. Já už před sebou nic předstírat nemusím.
Když dvacet let chodíte do práce jednou ulicí, nakonec si uvědomíte, že je pořád stejná. Nemluvím jen o domech. Všechno se opakuje. Auta, co vás na přechodu málem srazí. Cinkající tramvaje. Lidi. Hlavně lidi jsou pořád stejný. Zaměnitelný. Pokaždý je tu někdo, kdo čumí po ptákách a zabírá při tom celej chodník. Cupitající dámička na jehlách, který jí v průměru každý tři kroky zajedou mezi dlažební kostky. Chlápek, co náruživě šlukuje první ranní cigáro. Stádo naklonovanejch turistů.
Svý vlastní boty znám hůř než tu zatracenou ulici.
Došel jsem až k baráku, ve kterým kancl je. Ten dům pořád patří rodině. Vzdálená přízeň, když se oprostíte od nějakejch těch přirozenejch vendet a drobnejch příbuzenskejch nesvárů.
Když praděda ten dům stavěl, nepřeháněl to. Nechtěl nic velkýho a přiznejme si, že na nic většího stejně neměl prachy. Tak nakonec skončil u střízlivýho baráku vmáčknutýho mezi dva další. Dvouramenný schodiště, kam se nedá vestavět výtah a na každým patře jen pět obytnejch místností. Což byl docela prima byt.
Přízemí si už roky střídavě pronajímaj různý obyčejný. A v horních patrech se střídaj víceméně taky jenom oni. On takovej obyčejnej nájemník je taky mnohem větší terno než nájemník kouzelnickej. Přinejmenším hrozí mnohem menší nebezpečí, že ho sežere drak.
Ale do prvního patra obyčejný nepatřej. Nikdy nepatřili. Praděda s rodinou tam nějakou dobu žil. Vážená rodina Zelenkova. Jenže město se vyvíjelo. Praděda přestal mít tohle místo rád. Moc lidí. Moc hluku. Prach. Je až překvapivý, že za tím nebyl žádnej kostlivec ve skříni. Žádný temný rodinný tajemství. Jen ten nechutně prozaickej fakt, že se pradědovi začalo žijící centrum zajídat a Lovci dveří potřebovali hlavní stan.
Hlavní stan byl pro Lovce vždycky trochu oříšek. Roky si najímali nejrůznější krcálky od obyčejnejch a pokaždý se našlo něco, čím porušili nájemní smlouvu.
Je to v krvi. Genetický predispozice nám znesnadňujou pronájmy kouzelnickejch nemovitostí. Kouzelníci totiž většinou neodolaj a sem tam si zakřivěj prostor, tuhle a támhle to trochu nafouknou, přidaj nějaký to vložený podlaží a tak všelijak podobně. Architekti to s oblibou nazývaj efektivní využití nemovitosti. Já tomu říkám instantní bolehlav.
Jo, když musíte, naučíte se s tím žít, ale vyhledávat to nebudete.
Pradědův barák byl projektovanej s ohledem na specifický rodinný potřeby. Pevnej. Neměnnej. Kotva v uhánějícím světě. Měl vydržet staletí.
Vydržel. To jenom rodina se přestěhovala za město do mrňavý vilky s velkou zahradou. Ten barák praděda přenechal firmě. Lovci dveří konečně získali místo, kde si jejich zákazníci mohli bejt jistý, že je vždycky najdou.
Došel jsem až k hnědejm vstupním dveřím. Jsou původní, jako v podstatě všechno v domě. Sáh jsem po klice a zjistil, že ji někdo odšrouboval a ukrad. V tu chvíli jsem si měl uvědomit, že věci začaly jít šejdrem, ale já si jenom povzdechl a zašátral v kapse po klíčích.
Prošel jsem až ke schodům. Přiléhaj ke stěně do dvora. Odjakživa mě fascinujou. Nahoru do patra jich vede třiatřicet. Nazpátek dolů o jeden víc. Potvrzení pravidla číslo pět. Cesty zpátky jsou vždycky náročnější.
Jako dítě jsem ty schody počítal přehnaně pečlivě, někdy i nahlas. Abych je nespočítal špatně a nedošel jinam. Když se mnou šel táta, připadalo mu to počítání zdlouhavý a dost často mi jednu lísknul, abych se jako necoural. Tak jsem se naučil počítat rychlejc.
Pro malýho kluka je počítání schodů dobrodružství. Pro dospělýho jenom otravná rutina. Ale co bysme neudělali kvůli bezpečnosti. Třiatřicet. Přesně.
Pohledem jsem zavadil o mosazný jmenovky na dvoukřídlejch dveřích z dubovýho masivu. Byly tam dvě. Ta větší, strohá, hlásila, že tu sídlí LD, s.r.o. Na tý menší hned pod ní bylo mezi kudrlinkama ozdobnýho rytí napsáno MSDr. Jošt Zelenka.
Jošt Zelenka, to jsem já. Taky je to můj syn a jeden z mejch strejdů. Jmenoval se tak dědeček i pradědeček. Docela dost lidí na jedno jméno. Oběť tradici. Trochu to ubíjí jedinečnost a osobitost, ale udržuje to kontinuitu.
Když se mi klíč v zámku podruhý otočil, naskočilo mi automaticky, že jsem přišel první. Po prvním příchozím je vyžadovaná zvýšená pozornost. Otevřel jsem doširoka a sledoval pohyb dveří ve velkým zrcadle hned proti vstupu. Než jsem překročil práh, pečlivě jsem si v něm prohlídl pološero za sebou. To zrcadlo je další obranná linie. Nikdy si totiž nemůžete bejt jistý, co máte za zádama.
Když jsem zaklapl dveře zevnitř, do zrcadla jsem se zašklebil. Podmíněnej reflex. Zrcadlo mi škleb oplatilo.
Zapadl jsem do kanclu vpravo. Do toho s ošoupanejma rozvrzanejma parketama, jednou modrou stěnou a spoustou přehledovejch map. Při pohledu na mapy přidělaný na stěnu připínáčkama asi tak ve třech vrstvách mě napadlo, že by to někdo měl všechno sundat, opravit díry v omítce a nově vymalovat. Ale rychle jsem tu myšlenku zahnal. Takovou akci nemůžete svěřit cizím lidem a mně se do toho strašně nechtělo.
O zem cinkl připínák. Levej horní roh přehledný mapy geotermální aktivity v Čechách a přilehlých územích se ohnul.
Vytáhl jsem z hromady na stole aktuální šanon a vydržel jsem celejch pět minut, než jsem se s povzdechem zvedl a mapu znova přišpendlil ke stěně.
Kdekdo říká, že se máme dívat na věci z nadhledu. Nadhledovej pohled na můj stůl vypadal smutně. Záplava papíru. Dokumentace. Hlášení. Mapy. Hromada šanonů a tři širokoúhlý obrazovky. Hrnek od kafe, co se v něm začala vyvíjet nová civilizace. Hrnek s hrstí vypsanejch zvýrazňovačů. Články vytrhaný z novin k posouzení a vyřízení.
Když jsem u Lovců začínal, bylo mi dvacet. Byl jsem furt v terénu. Otevřel a zavřel jsem nespočet dveří. Tři noci do tejdne jsem trávil na hlídkách a sledovačkách. Žil jsem pro skřípot pantů a otáčení klíčů v zámcích. Akce. Adrenalin. Nebezpečí. Pak jsem z toho vypad. Zarazil zadek do polstrovanýho křesla a přesedlal na analýzy a rozbory. Stal se ze mě papírožrout. Úředník. Nic víc.

přepis: sezení 10.10.

Prosopagnosie. To slovo zní směšně. Jenže tohle lidi dělaj. Pojmenujou věci, co je děsí a doufaj, že je ten děs přejde. Prosopagnostik. Ten co si ke jménu nepřiřadí tvář. To jsem já. Jména mi problém nedělaj. Třeba moje dcera. Jmenuje se Aglája, po mojí staropanenský pratetě. Mysleli jsme se ženou, že ji tím potěšíme. Znáte to, dobrý rodinný vztahy. A taky jsme tak trochu uvažovali, kdo vlastně po tetě zdědí byt na Vinohradech se vším tím starožitným nábytkem, sbírkou obrazů a knihovnou nabitou prvníma vydáníma.
Když se teta o tom jméně dozvěděla, prohlásila, že jsme blázni a že tomu dítěti ničíme život. Za momentálního univerzálního dědice je v rodině považovanej bratranec Jetřich. Taky jednou dobou pracoval u Lovců, ale potom se rozhodl postavit na vlastní nohy. Po tom, co jsme se spolu tak strašně chytli. Je to už víc jak dvanáct let. Od tý doby jsem s ním nemluvil. Ale co vím, ze seznamu vánočních pohlednic ho žena nikdy nevyškrtla.
Když byla malá, tak měla Aglája až moc ráda poníky, jednorožce a růžovou barvu. Trochu mě to děsilo, ale žena mě ujišťovala, že z toho vyroste. Vyrostla. Dostala se do puberty. Růžovou nesnáší. Poslouchá divnou hudbu a propíchla si ucho sichrhajckou. Prej abych jí líp poznával. Jenže mě to v jejím poznání nepomáhá. Nerozumíme si. Víte, jak se říká, nemluvím řečí jejího kmene.

Bezmyšlenkovitě jsem zíral na strop, když se vedle z jednačky ozvalo skřípání židlí. Z mýho kanclu tam vedou nepoužívaný, ale špatně těsnící dveře. Arnošt tam někoho měl a já prostě vypnul uši. Kdybych měl poslouchat všechno, co se vedle děje, nemohl bych se pořádně soustředit na práci. Jenže člověk míní... Ta ženská měla na mý předsevzetí moc výraznej hlas.
„Klára byla odjakživa problémové dítě,“ říkala. „Ve škole si vždycky stěžovali, že je nesoustředěná. Vyrušovala. Vzpírala se autoritám. Vymýšlela si.“
Chvíli mlčela.
„A my ji pořád jenom omlouvali.“
Arnoštovu odpověď jsem neslyšel. Mluvil moc tiše, ale tón byl konejšivej.
„Jistě, že jsme vyhledali odbornou pomoc,“ odsekla žena. „Od doby, co... Vyzkoušeli jsme kdejakou terapii.“
„Víte, tolikrát mi opakovali, že bych si to neměla vyčítat. Jenomže svědomí neporučíte. Potom, co se stalo, jsem se o Kláru hrozně bála. Ochraňovala jsem ji. Možná až moc.“
Arnoštova odpověď zněla tázavě.
„Omlouvala jsem ji, abych sama sebe nemusela obviňovat. Jenže to už dál nejde. Musela jsem si přiznat, že má problém. Všichni máme problém.“
Tíživou odmlku přerušilo klepání. Pokrčil jsem rameny, zvedl se a šel se podívat do haly, co se tam děje.
Na gauči potaženým bílou kůží seděl cizí prvek. Dívka. Věk kolem patnácti. Výška tak sto pětašedesát. Klasicky pubertálně klackoidní. Patou drnkala o hranu gauče a podrážkama na bílý kůži vytvářela černý šrámy. Když mě zaznamenala, věnovala mi skutečně ukázkovej znechucenej pohled. Hned jsem si připadal jako doma. Její výraz sděloval světu, že všichni dospělí jsou neskutečně trapný.
„Klárka tu čeká na maminku,“ ozvalo se z druhýho konce haly. Ze dveří se vynořila Pavlínka s šálkem čaje. Pavlínka je naše sekretářka. Zatím do rodiny tak úplně nepatří, ale chodí s vnukem dcery dědova bratrance, takže je to jenom otázka času. „Mají s Arnoštem jednání,“ dokončila Pavlínka a vrhla na mě sluníčkovej úsměv.
„Klára,“ zavrčela dívka na gauči a zkřížila ruce na prsou, „Klárka může bejt leda sedmiletej harant.“
„Promiň,“ usmála se na ni Pavlínka a postavila šálek na stoleček vedle gauče. „Dáš si k čaji sušenky?“ Klára její rozzářenej tázavej pohled nevydržela, sklopila oči a něco zabručela. Pavlínka si to přeložila jako souhlas a vyrazila pro sušenky.
„Dáš si kávu, Jošte?“ zavolala z kuchyňky po chvilce rámusení nádobím.
„Jo,“ souhlasil jsem roztržitě, „černou překapávanou.“
„Já přece vím,“ ozval se z kuchyňky zvonivej smích.
Neudržel jsem se a obrátil oči v sloup. Klára si toho všimla. Cuklo jí koutkem úst.
Když Pavlínka s další sluníčkovou poznámkou pokládala na stolek kávu a sušenky, vyměnili jsme si s Klárou pohled.
„Mám dceru v tvém věku,“ řekl jsem jí.
„Taky je na škole v Budči? Třeba ji znám,“ zakonverzovala vychovaně.
„Jo, chodí na Budeč. Jmenuje se Aglája.“
„Hm, tak to ji neznám,“ odpověděla. Její rodiče při výchově odvedli alespoň v něčem dobrou práci, ani se tomu jménu neušklíbla. Jen jí zajiskřilo v očích.
Vzala si z misky sušenku, podezřívavě k ní čichla a kus ukousla. Drobečky se rozletěly po bílý kůži, ale ona si toho nevšímala.
Držel jsem svojí kávu a tak docela jsem nechápal, proč jsem se ještě nevrátil do kanclu. Práce jsem měl dost. Přinejmenším troje dveře k vystopování. Dopsat zprávu sledování každoročního podzimního tahu. Uklidit si na stole...
Klára likvidovala třetí sušenku.
Vrzla podlaha. Klára se bleskově narovnala a vyděšeně podívala do zrcadla. Pudově jsem kopíroval směr jejího pohledu. V odraze zrcadla si toho všimla, trhla sebou a zase sklopila oči.
„Mimóza,“ řekla tiše.
„Mimóza?“ opakoval jsem po ní.
„Sestra. Moje sestra. Kvůli ní máma chtěla, abysme sem šli. Pohádali se kvůli tomu s tátou. Říkal, že je to pitomost, že vy už jste to pohnojili dost.“
Cítil jsem se divně. Nevěděl jsem, o čem mluví, ale bylo to fajn, že se mi svěřila s problémem. Nakonec jsem pro to našel i pojmenování. Cítil jsem se polichoceně. Aglája se mi se svýma problémama nesvěřovala od nějakejch pěti let.
Klára se Agláje vůbec nepodobala.
„Jenomže máma vždycky vyhraje. Já si myslím, že Mim byla po mámě a já jsem po tátovi. Protože já prostě nemůžu vyhrát. Pokaždý, když se mi něco nepovede, když je v něčem zklamu, tak vzdychaj a koukaj se stranou. A mně je jasný, že si myslej, že Mim by to zvládla líp. Mim by to nepodělala. Mim by byla mnohem lepší než já, ve všem.“
Sedl jsem si vedle ní.
„Určitě se pleteš. Rodiče tě mají rádi takovou, jaká jsi. A když máš problém, jsou tu pro tebe...“
„Pf,“ odfrkla si a sjela mě pohledem, „vy o naší rodině víte prdlajs.“
Pouto důvěry zmizelo. Klára se zase podívala do zrcadla. Když jsem se zvedl z gauče, zahlídl jsem její odraz. Měla ve tváři nenávist. Až jsem se lekl.
Vrzly dveře od jednačky. Žena, která z nich vyšla, musela být Klářina matka.
„Vidím, že jste se seznámili,“ prohlásil bodře Arnošt, který se ze dveří vynořil hned v zápětí. Arnošt je v podstatě můj šéf. Prastrýc. Má nadání na klidný slovo. Udělal by kariéru jako policejní vyjednavač. A kdyby chtěl zbohatnout, vrhne se na obchod. Tím svým klidným způsobem je schopnej kohokoli přesvědčit o čemkoli. Klářina matka se na něj plaše usmívala a pak se obrátila ke mně.
„Pan Zelenka prohlásil, že vy jste na řešení našeho problému ten nejlepší,“ natáhla ruku, „Velice mě těší, že vás poznávám, Veronika Tvrdá.“
„Jošt,“ věnoval jsem jí pevnej charakterní stisk, „Stačí Jošt, ať se vám všichni ti Zelenkové nepletou. Rodinná firma,“ pokrčil jsem rameny v odpověď na její pobavenej výraz.
„Jošte, půjdu Pavlínce vysvětlit, jaké papíry má s paní Tvrdou vyřídit, a pak za tebou přijdeme, předběžně si projeď případ, tohle začneme řešit přednostně,“ řekl Arnošt a podal mi světle modrej šanon, omšelej a zpuchřelej v rozích. Tenhle byl archivní, tuhle barvu jsme přestali používat snad před deseti lety.
Vzal jsem si šanon do kanclu, zapadl do kolečkový židle, opřel se, odolal nutkání sundat si boty a vytáhl jsem z šanonu papír se seznamem dokumentů.
„Já vám to klidně převyprávím,“ ozval se vedle mě dívčí hlas. Trhl jsem sebou. Klára stála za mým levým ramenem a natahovala krk.
Nevšiml jsem si, že do kanceláře vlezla za mnou
Bratranec Radan byl na výjezdu, a tak jsem jí gestem naznačil, ať si sedne do jeho prázdný židle. V mohutným kolečkovým křesle se skoro ztrácela.
„Jestli máš co říct...“ pokrčil jsem rameny.
„On je to klasickej případ,“ zhoupla se v křesle. „Máma šla na Velký pátek na návštěvu ke kamarádce. Začalo odbíjet poledne. Otevřela se před ní díra v zemi, ona tam nakoukla, něco se tam lesklo, to ji nalákalo a uvnitř ležela hromada zlata. Tak si nějaký nabrala a vyšla s ním ven. S posledním úderem si uvědomila, že tam nechala moji sestru. Byly jsme dvojčata, klidně jsem to mohla bejt já. Byla ještě mrně a prostě zůstala sedět, kam ji máma v pokladu posadila. A když se pro ni máma zkusila vrátit, poklad se jí zavřel před očima.“
Tvářila se nezúčastněně. Jako by na tom, co se stalo, nezáleželo.
Někde vzadu v hlavě se mi začala probouzet nepříjemná vzpomínka.
„Víš,“ nedokázal jsem sám sebe zastavit, „V pravý poledne se otvíraj ty nejhorší poklady. Žádný víceméně neškodný paraziti, kterým se s trochou opatrnosti vyhneš. Tohle jsou predátoři. Loví.“
„Tohle mi vysvětlovat nemusíte,“ odfrkla. „Teorii pokladů mám v malíčku. Musela jsem si ji nastudovat, když mě naši odmala krmili vyprávěním o hrozným osudu mojí ubohý sestry.“
Zmlkla a podívala se z okna. Strnule. Po ulici projela tramvaj a zacinkala. Klára sebou trhla.
„Byly mi tři, nepamatuju si to, ale vyprávěli mi o tom. Máma mě nechala doma, protože jsem byla nemocná. Staral se o mě táta. A když se máma vrátila...“
„Smrt v rodině je vždycky traumatizující zážitek,“ řekl jsem opatrně. Vzpomínka bolestivě pulzovala a transformovala se v podezření.
„Tohle už jsem slyšela,“ trhla hlavou, „Jenže jsem taky četla všechny ty příběhy, ve kterých se někdo vrátil po roce, po sto letech nebo tak.“
„Jsou to jenom příběhy.“
„Mimóza říká, že nejsou.“
„Sestra s tebou mluví?“
„Ta? Ta kecá úplně do všeho a nejvíc do věcí, do kterejch jí nic není.“ Klára zmlkla a podívala se mi do očí.
„Co ti říká?“
„Různé věci,“ řekla vyhýbavě, „třeba když mi bylo pět, tak mi vyprávěla, že poklad je jako lednička, když se zavře, zhasnou všechna světla a zbyde jenom tma. Nevěřila jsem jí, tak jsem vytahala babičce z ledničky všechny věci a zkusila to. Pak jsem byla tejden nachlazená.“
Zasmál jsem se. Odpověděla mi vážným pohledem.
„Do tý doby přede mnou naši o Mimóze nemluvili. Pak už jo.
Chci se Mimózy zbavit.
Chci si začít žít vlastní život.
Nemohl byste jí zabít?“
Vážně se mi podívala do očí.
„Konečně?“ dodala a já se otřásl.

přepis: sezení 3.10.

Syn? Ten se samozřejmě jmenuje Jošt, jako každej první kluk narozenej v tý který generaci. To s mužským dědicem je už překonaná teorie, ale stejně mě kluk potěšil. Narodil se na jaře. O Velikonocích. V noci na Zelenej čtvrtek. Žena ho rodila dvanáct hodin v kuse.
Když jsem ho poprvý držel v ruce... Pamatuju si ten pocit, že to je nádherný dítě. To nejkrásnější dítě na světě. A to se přece musí oslavit.
Táhli jsme to až do rána. S Martinem, kterýho dostalo zelený velikonoční pivo. S Hildegardem, co dost nezkušeně míchal víno se skotskou. A s Vildou, co je v podstatě abstinent a vší tou minerálkou si málem odrovnal ledviny. Jetřich s náma jít nechtěl, že jde v pátek do práce. A já, já si ráno připadal jako ten největší frajer. A tak jsem si nevzal volno. Tak jednoduchý to bylo.

Zbytek dne jsem věnoval procházení Klářiny složky. Nemusel jsem se moc namáhat. Všechno se mi to vybavilo rychleji, než by mi bylo milo.
Hlášení, který o tom případu napsal Jetřich, se od hlášení, co jsem napsal já, trochu lišilo. Usoudil jsem tenkrát, že neni nutný tím někoho zatěžovat a Jetřichovo hlášení prostě stopil. Konečně, pravidla říkaj, že z každýho uzavřenýho výjezdu stačí jedno. V jediný kopii pro archiv. Šetřeme naše lesy a tak.
Ani jsem to svý starý hlášení nemusel číst. Mezi řádkama tam na mě vyskakovalo všechno, co jsem nenapsal. I když to bylo už dvanáct let.
Problém se na můj stůl dostal přesně ve 12:35, kdy jsem zaujatě uvažoval, jestli půjdu zvracet hned, nebo ještě alespoň chvíli počkám. Tenkrát nám sekretářku nedělala Pavlínka, ale Boženka. Boženka měla zálibu v těžkejch parfémech, čímž moje dilema elegantně vyřešila. Vešla do kanceláře, prohlásila, že mi nese urgentní poštu a provoněla kanceláří s takovou intenzitou, že jsem se na záchodě vyzvracel ne jednou, ale rovnou dvakrát. Když jsem se vrátil do kanceláře bylo 12:39. Na řešení problému jsme měli jedenáct hodin a jednadvacet minut.
Moc se o tom nemluví, ale poklady, co se otvíraj na Velkej Pátek v pravý poledne, se pak otevřou ještě jednou, o půlnoci. Na stejnym místě. Takže není nemožný vstoupit podruhý. Jediná otázka je, jestli je to rozumný.
Když do takovýho pokladu vleze jeden člověk, dá se to přežít. Teoreticky. Když ho náhoda nebo pečlivě připravený kouzlo včas vytrhne z pokladovýho oblouznění, tak prostě odkráčí středem. S posledním úderem hodin se za ním poklad zavře a on pak zbytek života vyplní snahou, aby mu to, co si z pokladu odnesl, nepřipravilo osud horší než smrt.
Když do pokladu vlezou dva, je to průser. Nebo ideální způsob, jak se toho druhýho beze stopy zbavit. Odejde totiž jenom jeden. Ale toho zas poklad pustí víc než ochotně. Když do pokladu vlezete dva, pořiďte si nějakou pojistku, abyste byli tím, kdo vyjde ven.
Poklady naštěstí nejsou přehnaně inteligentní. Jedou spíš na instinkt. Takže se nechaj oblafnout, když víte jak na to. Lovci už tradičně vědí. Je to naše práce.
Existuje názorovej proud, co prosazuje plánovitý krmení pokladů. Je tu totiž přímá úměra mezi velikostí pohlcený kořisti a dobou, po kterou dá poklad pokoj, když úlovek tráví. V Africe to zkoušeli se slonem a existujou nepodložený dohady o podmořskejch pokladech lovících velryby, co počítaj otevírací intervaly na staletí. Když spolkne poklad člověka, tak se pak neotevře v průměru pětadvacet let. Nějaká ta veverka nebo králík mu stačí právě tak na rok.
V český tradici se poklady nekrmí. Poklady se hlídaj. Protože s každým soustem získávaj víc síly. Protože silnějšímu pokladu je mnohem těžší odolat. Tak se je snažíme vyhladovět. Dost sysifovská práce.
Každej rok před Velikonocema aktualizujem mapy pokladovýho nebezpečí. Nemůžem stát u všech potenciálně nebezpečnejch dveří, to nemůže nikdo. Dveře k pokladu mívaj akční rádius kolem kilometru. Tak se alespoň snažíme dělat osvětu. Ale typickej kouzelník si myslí, že jemu se to stát nemůže.
Když poklad spolkne nějaký zvíře, nemáme moc šancí dozvědět se to. Ale když tam vleze člověk, šance se zvyšujou. Alespoň ex post se to vždycky dodedukuje. Ale když do pokladu vlezou dva lidi a jeden se dostane ven, dozvíme se to prakticky okamžitě.
Na řešení každýho problému, kterej se už někdy vyskytl, existuje schválenej a ověřenej postup. Na člověka uvízlýho v pokladu samozřejmě taky.
Do akce vyráží dvojice. Služebně mladší hlídá přede dveřma. Služebně starší o půlnoci vejde. Ten den to padlo na mě a na Jetřicha. Ten služebně starší jsem byl já.
Jedenáct hodin a jednadvacet minut na přípravu. Skoro to nestačilo. A to jsme použili všechny polotovary, co byly zrovna na skladě. Seznam spotřebovanýho materiálu byl v šanonu vloženej jako dokument pod označením M.1.2.b.
Vždycky, když jsem to odpoledne šel pro nějakou z těch položek, stavil jsem se cestou na záchodě a vyzvracel se. Jetřich se pokaždý zatvářil nesouhlasně, ale nekomentoval.
Přede dveřma jsme přistáli podle plánu v 23:57. V tu chvíli se moje a Jetřichovo hlášení začalo lišit. Přemisťování nedělá nejistýmu žaludku dobře. Trvalo mi asi minutu, než jsem to vydejchal. Jetřich se na mě podíval, pak si povzdechl a položil mi ruku na rameno.
„Nemám tam jít já?“ řekl zdánlivě klidně. Naštvalo mě to.
„Předpis je předpis,“ odsekl jsem mu.
V 23:59 jsem ho přesně podle doporučenýho postupu řízl do prstu. Možná trochu hloub než jsem musel. Sykl bolestí. Jeho krev dopadla na hadrovou panenku napchanou matoucíma kouzlama. Vyslovil jsem zaklínadlo. Panenka se pohnula a zároveň s Jetřichem se mi podívala do očí. Spojení člověka s fantómem bylo navázaný.
24:00. Hodiny začaly odbíjet.
První úder. Dveře. Zhmotnily se z ničeho a vyzývavě se otevřely dokořán. Vešel jsem.
Dle doporučenýho postupu věnuje Lovec první tři údery hodin zajištění svý únikový cesty. Rychlejc se to stihnout nedá. Magie potřebuje čas.
Druhý úder. Vedle hromady zlata sedělo malý bledý dítě s velkýma očima. Že je to holka, šlo poznat maximálně z růžovejch šatiček.
Položil jsem Jetřichovu panenku na zem a podal jsem jí kus nějakýho mohutnýho náhrdelníku. Panenka šperk objala. Zasekla kotvu.
Třetí úder. Poklad už věděl, kdo zůstane. Skoro hmatatelně obtáčel panenku, kterou považoval za skutečnýho Jetřicha, svým kouzlem.
Byl jsem v relativním bezpečí. Jednu ruku jsem natáhl k dítěti a druhou sáhl do kapsy pro druhou, zatím neaktivovanou hadrovou panenku.
Čtvrtý úder. Lovec pomocí krve subjektu aktivuje připravené matoucí kouzlo a stvoří chycenýmu subjektu fantóma za účelem zmatení pokladu. To musí být provedeno do osmého úderu maximálně.
Děcko mi proklouzlo jak fretka a schovalo se za hromadou zlata.
Pátý úder. Vyděšeně zírala na Jetřichovu mírně se kolíbající panenku. Udělal jsem opatrnej krok.
Šestý úder. Přidřep jsem a hrábl po dítěti. Zakřičela a vší silou se rozběhla proti mně. Trefila mě přímo do žaludku. Ztratil jsem rovnováhu.
Sedmý úder. Začal jsem zvracet. Neaktivovaná panenka mi vypadla z ruky.
Osmý úder. Lhůta uplynula.
Devátý úder. Lovec nechává zakotvit fantóma zachraňovaného subjektu.
Desátý úder. Lovec i se subjektem odchází z pokladu přesvědčeného, že má ve svých spárech celý dvě oběti.
Nezvládl jsem to. Předpisovej postup se nějak neshodl s realitou. Ale i pro takovou chvíli existuje schválený a razítkem potvrzený řešení. Zabít.
Člověka uvízlýho v pokladu je třeba zlikvidovat humánně a nezvratně. Stejně jako všechen nepoužitej, lovcem přinesenej materiál. Poklad nesmí být kontaminován.
Ale na to jsem od ní byl moc daleko, i když jsem konečně přestal zvracet.
Jedenáctý úder. „Běž!“ rozkázala Jetřichova panenka.
Hodil jsem po tom děcku prvním kouzlem, který mi přišlo na mysl, a dal se na ústup.
Dvanáctý úder. Jako bych slyšel prásknutí zavíranejch dveří. Zarazil jsem se o Jetřicha čekajícího venku. Pronásledovala mě ozvěna dětskýho pláče.
Jetřich se na mě podíval, ale než se mohl zeptat, zavrtěl jsem hlavou.
„Vytrhla se mi. V tom nejmíň vhodným okamžiku.“
„Něco jsem slyšel, než se to zavřelo.“
„Něco se ti zdálo.“
Asi mi úplně neuvěřil.
Jeden z mejch velkejch životních neúspěchů. Ale to jsem do hlášení vážně nenapsal.
Trvalo měsíce, než jsem to vytěsnil. Nakonec. Díval jsem se, jak si Aglája hraje a Jošt spokojeně spí. Objímal jsem ženu a užíval si rodinný idylky. Nešlo pořád myslet na to, jak ta mrňavá holka musela trpět, když se kolem ní poklad definitivně sevřel. Jak jí kosti praskaly jedna po druhý. Jak z ní pomalu unikal život. Jak umírala v nepředstavitelnejch bolestech.
Aglája mi donesla další obrázek poníka a malej Jošt začal brečet. Někdy v tý chvíli se to ve mně zlomilo a já na to přestal myslet. Protože život jde přece dál.

přepis: sezení 29.9.

Klára. Co vám mám říct. Po Kláře mě museli propustit. Začalo se to všechno hloubkově prošetřovat. Ty ošklivý malý chyby vylezly na povrch a bodly mě do zad. Nezachránila mě rodinná protekce ani dlouholetá vzorná služba.
Popravdě řečeno, nezůstal bych, ani kdybych mohl. Některý věci nejdou slepit. Ale pořád mám pocit, že tam patřím. Stane se mi, že vlezu do metra a automaticky jedu tam. Projdu si tou zatracenou opakující se ulicí. Přede dveřma našeho baráku zpomalím, ale nezastavuju se. Mám zakázanej přístup.
Někdy mám pocit, že mě nějakej kolemjdoucí poznává. Jenže nakonec se vždycky minem beze slova. Trest. Za všechno se platí.
To jenom těm nedůležitejm platbám se dá vyhnout. Měl jsem shnít pod Boubínem. Kdyby byla spravedlnost. Jenže žena mi sehnala toho nejlepšího advokáta specializovanýho na nedbalostní přečiny. Vysekal mě z nejhoršího. Dostal jsem jenom pět měsíců v kobce pod Vyšehradem. Oproti Boubínu zotavovna.
Ani jsem jí za to nepoděkoval. Bylo mi to jedno. Všichni pro mě byli cizinci. Že maj některý z těch cizinců v očích lítost, kterou nechápu, mě nezajímalo. Některý z nich se snažili říkat ty správný slova, který jsem neocenil. Protože žádný slova nebyly správný, když kolem procházely samý neznámý tváře.
Už se to nezmění.
Proto to mám rád na místech, jako je tohle. Na místech, kde systém a řád ještě pořád funguje. Kde všichni spořádaně nosí jmenovky.

Klára k nám začala docházet. Uvolňovali jí kvůli tomu ze školy třikrát do tejdne. Musel jsem udělat testy. Dát jí spoustu otázek. Pozorovat. Když se do skřípání pantů připlete člověk, začíná si Lovec připadat jako pošahanej psycholog.
Práce s lidma se od práce s dveřma liší jenom trochu. I dveře maj svý vrtochy. Problémy. Musíte na ně oklikou.
Ale bejt nebo nebejt Lovec je ze všeho nejvíc záležitost genetiky. Rodina to má v krvi pár století dozadu. Dominantní gen. Máme vrozenej instinkt, kterej nás vede na ty správný cesty. Dotknem se dveří a je nám jasný, jestli potřebujou zámek, nebo petlici. Víme o dveřích všechno, co stojí za to vědět. Víme o dveřích všechno, co se vědět dá. Stopujeme je. Lovíme. Staráme se o ně, když nejdou zavřít nadobro. Možná ani nejsme lovci, jsme pastevci krvežíznivýho stáda.
Krev je vůbec kurva. Neutečete jí. Nezbavíte se jí. V krvi je mystérium. Krví můžete svázat, ovládnout, zničit. Na krvi stojí spousta základních magickejch pouček.
A mezi dvojčatama jedný krve existuje zvláštní spojení. Zrovna tohle funguje i u obyčejnejch. Magie je jenom zesilovač.
To dítě, co umřelo v pokladu, mělo sestru, dvojče, Kláru. Její matka nám to tenkrát neřekla. Nesnažím se na ni hodit vinu. Dopadlo by to úplně stejně blbě, i kdybych to tenkrát věděl. Ale kdybych to věděl, odolal bych pokušení přikrašlovat hlášení. Protože by mi došlo, že mi takříkajíc spadlo hovno do větráku. Některý průšvihy není dobrej nápad zametat pod koberec.
Bylo až bolestně zřejmý, co se stalo. Když jsem Arnoštovi podával zprávu o průběžným postupu, poskytl jsem mu malý přiznání, abych se vyhnul velkýmu provalení.
„Tenkrát nám,“ řekl jsem a pro věrohodnost přidal zaraženou odmlku, „mně, něco uklouzlo. Řešili jsme to v dost velkym presu a asi... Víš, že jde o zlomky vteřin. Možná...“ nechal jsem na něm, ať myšlenku dokončí.
„Možná umřela moc pozdě,“ řekl.
„Možná vůbec neumřela,“ podíval jsem se mu do očí.
Jak prosté, milý Watsone. Nechal jsem její sestru osudu horšímu než smrt, ale Klára to nevěděla. Byla moc malá, ještě si neuvědomovala, že ona a její sestra jsou dvě samostatný entity. Spojený myšlenkama a krví. Když se vědomí její umírající sestry svíraný pokladem nabouralo Kláře do hlavy, nebránila se tomu. A tak se Mimóza vrátila do Klářina života a vyrostla spolu s ní.
„Prorostla pokladem,“ uzavřel jsem. „Její vědomí se zdržovalo tam i tady. Jenže se bojím, co se stane, až poklad úplně stráví její tělo.“
Některý lidi nejlíp pracujou pod tlakem. Já ten typ nejsem. Nejsem si jistej, jak to Mimóza zjistila. Ale když jsem si ráno oplachoval rozespalej obličej a v rohu zrcadla se objevila Klářina tvář, ztuhl jsem. Chvíli si mě prohlížela, pak udělala takový směšný mafiánský gesto. Ukázala si na oči a pak ukázala na mě. Sleduju tě. Pak zmizela. Vyděsilo mě, kam to došlo.
Když ten den přišla Klára do kanclu, vypadala přepadle.
„Mimóza říkala, že sem nemám chodit,“ řekla místo pozdravu, „že je to jenom ztráta času.“
„A co si o tom myslíš ty?“
„Že byste mi pomoct dokázal. Kdybyste chtěl!“ vzdorovitě se na mě podívala.
Myšlenku na jednoduchý řešení jsem radši rychle zahnal. Ta jednoduchá pomoc by nás sice Mimózy zbavila s konečnou platností, ale Kláře by se asi nelíbilo, že musí umřít s ní.
Pokračoval jsem v testech. Při použití dost citlivýho měření se Klářin odraz v zrcadle opožďoval. Zhoršovalo se to. Mimóza přestávala být jen odrazem a začala získávat na nezávislosti. Blížil se den, kdy se Klára při pohledu do zrcadla dočká odrazu prázdný místnosti. Protože ten případ s koupelnou byl jenom začátek. Pronásledovala mě. Strašila mě v zrcadlech. V odrazech výkladních skříní. Mračila se na mě z kaluží.
A Klára začala bejt apatická. Spolupracovala čím dál míň. Jako by jí na řešení problému s Mimózou přestalo záležet.
Blížily se Velikonoce a já začal špatně spát. Tu noc jsem zase zíral do stropu a snažil se nemyslet. Žena se ze spaní zavrtěla a něco zamumlala. Zadrnčelo pootevřený okno. Někde zaštěkal pes. Zkusil jsem strčit hlavu pod polštář, což odstínilo některý rušivý vlivy, ale bylo pod ním moc vedro. Tak jsem to vzdal. Po dobrým jsem Mimózu z hlavy dostat nemohl.
Zvedl jsem se z postele a odšoural se do koupelny k lékárničce. Zrcadlo nad umyvadlem jsem se snažil přehlížet. Vytáhl jsem prášky na spaní a pokusil se jeden vyloupnout. Jak jsem byl celej rozleželej, unavenej a malátnej, tak mi to nešlo. Mimóza v zrcadle se ušklíbla. Otočil jsem se k ní zády. Na ženině poličce s kosmetickým harampádím taky stálo zrcadlo. Takový to malý kulatý. Velký zrcadlo za umyvadlem se v něm odráželo, ale Mimóza tam vidět nebyla. Otočil jsem se. Z velkýho zrcadla nezmizela. Fascinovaně jsem na ní zíral, dokud jí to nezačalo bejt nepříjemný a nezmizla.
„Jenom jeden odraz,“ zašeptal jsem do ticha. Jeden jedinej odraz. Ani jsem si nevynadal, že mě to do tý chvíle nenapadlo. Na dlaň mi vypad malej bílej prášek. Docela snadno a bez námahy. Hodil jsem ho do koše. Mimóza, coby odraz v zrcadle, dokázala bejt v jedný chvíli jenom na jednom místě. A ještě pořád byla vázaná na Kláru. Když Kláru postavím před zrcadlo, Mimóza se v něm objeví. A je jen jedním jediným odrazem, když jí dokážeme vytáhnout, tak neuteče. Řešení se přede mnou rozvinulo v kráse a jednoduchosti, ve kterou jsem ani nedoufal.
Vrátil jsem se do ložnice a usnul dřív, než jsem dopad do postele. Poprvé po tejdnech jsem se pořádně vyspal.
Arnošt nechtěl, aby byla Klára u toho, až to budeme říkat jejím rodičům. Tak jsme tam seděli jenom ve čtyřech. Klářini rodiče se trochu křečovitě drželi za ruce a celou dobu, co jsem mluvil, zatínal Klářin otec zuby.
„Věděl jsem, že jste to tenkrát posrali,“ vyštěkl, když jsem skončil s úvodem.
Klářině matce tekly z křečovitě zavřenejch očí slzy.
„Takže Klářina neviditelná sestra skutečně existuje,“ zašeptala. „Holčička moje...“ Utřela si slzy hřbetem ruky a smrkla. Podívala se na mě. „A vy ji teď konečně dostanete ven?“
To byla nutná předehra k tý hodně složitý části.
„Nepřemýšlejte o Mimóze jako o své ztracené dceři. Není... člověk. Ve formě, do které se vyvinula, je to jenom parazit, který ubližuje vaší Kláře. Čím dál hůř. Všimli jste si její postupující apatie? Problém je...“ nadechl jsem se. „Mimózu už poklad téměř strávil. Proto je její kontakt s Klárou v posledních měsících intenzivnější. Skrz jejich spojení si ji poklad přitahuje zevnitř. Ohrožuje to i vás, protože Klára se nezadržitelně stává novými dveřmi k pokladu.“
„Ale říkal jste, že Mimózu vytáhnete ven!“ V jejím hlase byla zoufalá naděje.
Arnošt si odkašlal, aby upoutal její pozornost.
„Jestli chceme zachránit alespoň Kláru,“ řekl pomalu, „musíme Mimózu dostat ven. Funguje to podobně jako léčba nádoru. Poškozenou a zasaženou tkáň vyřízneme a zničíme.“
Chvíli trvalo, než jim to došlo.
„Buďte si jistí,“ řekl jsem, než stihl začít někdo jinej, „že riziko pro Kláru minimalizujeme na nejnižší možnou míru. Několikavrstevné jištění, ten nejlepší materiál, pečlivá příprava... Potřebujeme jen váš souhlas.“
Co jim zbejvalo. Druhá varianta byla zavřít Kláru do izolace a čekat, co se stane.

přepis: sezení 22.9.

Jedna z prvních věcí, co si pamatuju, je, jak mi táta vysvětluje, že nesmím otevřít každý dveře, který uvidím. Tuhle nalejvárnu absolvujou všechny děti z rodiny. Protože dveře jsou všude. A dost často je za nima nějaký nebezpečí. Některý se otevřou málem dřív, než se dotknete kliky. Nakonec, otevřít se a umožnit průchod je jejich účel a smysl.
Ale ty, co vzdorujou, jsou možná ještě horší. Je to výzva, když se vzpíraj jak divokej kůň. V zápalu boje zapomenete na následky. Je to výzva, jestli dokážete použít ten správnej klíč. Většinou jim musíte něco obětovat. Někdy stačí čas, jindy je potřeba krev. Na to, co kradou ty nejnebezpečnější, je asi lepší nemyslet.
U jedněch takovejch jsem se seznámil se svou ženou. Byl to oficiální výjezd. Ty dveře bylo třeba zavřít nadobro, tak jsem se na cenu neptal. Bylo to v tý pasáži, co vede ze Senovážnýho na Námrep. Dvě zatáčky, tříbarevná dlažba, výlohy na stěnách a válcová klenba z polovičních luxfer.
Na zdi už zůstal jenom krvavej otisk mý ruky, když se ozvalo to ostrý klapání podpatků. Otočil jsem se rychle. Bál jsem se, že mi něco proklouzlo skrz. Ale stála tam ona. Bylo by to moc blbý klišé, kdybych řekl ona s velkým O? V tom měkkym světle, co propouštěj ty zasraný skleněný tvárnice, působila strašně šedě. A pak se usmála. Červená knihovna hadr.
To bylo strašně dávno. Nakonec to nevydržela.
Když jsem ji viděl naposled, tak strašně brečela. Poznal jsem ji jenom podle snubáku na prstě. Stáhla si ho, dala mi ho do dlaně a prostě odešla.

Přišel Velkej pátek. Na Velkej pátek v poledne se otvíraj poklady. To ví každý malý dítě. Ale do stejný řeky dvakrát nevlezeš. Naplánovali jsme si, že to proběhne v naší režii. Velkopáteční dopoledne jsme trávili v kanclu. Domácí půda, na tý se přece nemůže nic posrat. Klářin otec pochodoval Pavlínce kolem stolu a viditelně jí znervózňoval. Klářina matka držela Kláru za ruku. Klára zírala do podlahy.
Automaticky jsem listoval poznámkama. Občas jsem na některou stránku zíral trochu dýl, ale nevnímal jsem nic, co tam bylo napsanýho. Bylo půl dvanáctý. Napil jsem se z vystydlýho ranního kafe. Bylo instantní a hnusný.
Když odbilo třičtvrtě, zvedl jsem se a šel vyleštit zrcadlo. To byl hlavní důvod, proč jsme všichni seděli tam. Zrcadlo v hale Lovecký centrály.
Někdy kolem roku sedmnáct set svedl jeden z mejch předků náročnej souboj s mimořádně zavilýma a mnohostrannýma dveřma. Říká se, že mu u zaklapávání průchodů úplně zbělela nejdřív kůže, pak vlasy a nakonec oči. Přesto zvládl ty dveře zkrotit. Nedokázal je zničit, ale zavřel je. Víceméně. Všechny barvy z jeho života zůstaly zaklaplý za nima a jemu místo dveří zbylo zrcadlo. Od toho souboje viděl všechno černobíle. Zrcadlo, do kterýho se dveře zatáhly, pověsil u sebe doma. Ukazovalo mu, co si návštěvy táhnou v závěsu. Varovalo před nebezpečím. Sloužilo. Dědilo se z generace na generaci. Až nakonec skončilo pověšený v prvním patře pradědova činžovního domu.
Použil jsem iron a starý noviny. Zrcadlo se jen lesklo. Bez jediný šmouhy.
Arnošt tiše mluvil na Klářinu matku a ta nakonec dceřinu ruku pustila.
Když Klára došla před zrcadlo, chytil jsem jí kolem ramen a na chvíli objal.
„Bude to dobrý,“ zašeptal jsem, abych uklidnil spíš sebe než ji. Ale na ni to fungovalo líp. Dívala se na mě důvěřivě. Mimóza se v zrcadle tvářila zavile.
Nadechl jsem se. V poledne byla Klára nejblíž tomu stát se novýma dveřma k pokladu. Proto jsme ji postavili k zrcadlu. Dveře proti dveřím. Chtěli jsme poklad zmást a skrz zrcadlo z něj vytáhnout Mimózu. Protože zrcadlo ještě pořád mohlo fungovat jako dveře. Ještě pořád jím bylo možné projít z jedné strany na druhou. Stačilo jen najít správnej klíč. Po Klářině levý straně jsem stál já, připravenej otevřít, po její pravý straně stál Arnošt s připravenou smrtící kletbou. Klářini rodiče seděli vedle a někde na pozadí jsem slyšel Pavlínku, jak na ně mluví a snaží se rozptýlit jejich pozornost.
Všechno je to otázka soustředění. Otevřeným oknem kanclu sem zavál zvuk prvního úderu. Dotkl jsem se hladký a proti okolnímu vedru ledový plochy zrcadla. Ten ledovej povrch mi spaloval dlaň, ale vydržel jsem. Souboj vůlí. Skleněná hladina se rozvlnila a uklidnila. V hlavě jsem slyšel skřípot zarezlejch pantů. Průchod se otvíral. Námahou jsem poklesl v kolenou. Pootočil jsem hlavu ke Kláře.
„Teď,“ zachrčel jsem vyčerpaně. Klára natáhla k Mimóze ruku.
Ale Mimóza jenom zavrtěla hlavou a udělala krok vzad. Usmála se. Najednou se jí v rukách zhmotnila hadrová panenka zahnědlá zaschlou krví. Její krví. Klářinou krví. Panenka – fantom, kterej může bejt ovládanej a kterej může ovládat. Mimóza k sobě panenku přitiskla. Obraz se mi rozmlžil před očima. Mimóza s panenkou splynula.
Klára udělala krok a potom druhej. Měl jsem strašně hloupej pocit, že se zpomalil čas.
Ruku jsem měl pořád přimraženou k zrcadlu. Když mě Klára míjela, podívala se na mě.
Zrcadla se nejdřív dotkla čelem, pak si povzdechla a prošla skrz. Zrcadlo zaječelo bolestí a odhodilo mě k protější stěně. Od místa, kde se ho Klára prvně dotkla, se začaly rozbíhat praskliny. Zmizely v nich obě. Klára i Mimóza.
Vyděšeně jsem se podíval na Arnošta a i ve svým zděšení jsem si uvědomil, že nepoznávám jeho tvář. Cena za otevření dveří. Někde v mým mozku byla celá kartotéka jmen a faktů, který se najednou odmítaly přiřazovat k příslušnejm lidskejm tvářím. A já věděl, že to na celý věci není to nejhorší.
Tam někde venku teď byl poklad, kterej vyrostl mezi lidma a hodně se toho od nich naučil. Poklad, kterej se dokáže pohybovat mezi zrcadlama. Poklad s lidským mozkem. Poklad, kterej moh provést cokoli.
Pomalu jsem prstama přejížděl po prasklinách na zrcadle, ale nereagovalo. Tyhle dveře se zavřely nadobro. Zpoza prasklin na mě zírala tvář. Podle všech nápovědí, to musela být moje tvář, ale ani tu jsem nepoznával. Přejel jsem si rukou strniště tři dny neholenejch vousů, totéž udělal i cizinec v zrcadle. Moje cizí tvář. Už napořád.

přepis: sezení 15.9.

Víte, doktore, připadá mi, že už jenom čekám. Když se ráno holím a ze zrcadla na mě jako obvykle zírá cizinec, napínám oči a koukám si za rameno. Vyhlížím, jestli se nezastaví Klára. Nebo Mimóza. Alespoň. Ale znáte puberťačky, na dospělý serou.

Věnováno Aries