Vlkodlak na kraji města 1

Povídka vznikla jako vánoční dárek pro Urrsari v rámci sosácké Vánoční nadílky 2013. Psána byla v letech 2013 - 2015.
Přístupnost: 12+
Varování: Není to veselé ani optimistické.
Shrnutí: Vlkodlak na kraji města. Konkrétně na kraji Prahy 8. Vlkodlak, který dělá, co může. A jedna opravdu nepříjemná komplikace, která přichází s prvními mrazy.

Bezcílně se probírám papíry na stole a trpělivě čekám, kdy se mi konečně sepne startér v mozku. A přemýšlím, jestli je vhodný čas na druhou kávu pět minut poté, co jsem dopil první. Ráno po listopadovém úplňku. Cítím se jak po promilované noci. Co nebyl v osmnácti problém, je chvíli před čtyřicítkou čím dál těžší. V hlavě mi hučí, pálej mě oči. A když si vzpomenu na jinovatku, co mi křupala pod nohama, projede mnou rychlá slast.
Nevím, co vám kdo kdy napovídal o vlkodlacích, ale středoevropská varieta je celkem slušná banda. Můžeme se proměnit kdykoli po soumraku, musíme se proměnit za úplňku. Rozhodně nedokážeme nikoho změnit ve vlka tím, že se do něj zahryzneme, a na lidi neútočíme častěji, než na sebe lidé útočí navzájem. Jestliže někdo z nás začne kousat do vlastních, vypořádáme se s ním sami. Nestojíme o problémy.

Takový případ ovšem nenastal už desetiletí. Vymíráme. S klesajícím počtem vlkodlaků v českých zemích klesá i počet možných úchylů mezi nimi. Kdybychom se jednou dostali do spárů genetikům, zřejmě by zjistili, že lykantropický gen je recesivní. Dnes nás není víc než dvacet, všichni se známe jménem. Šest v Jeseníkách, čtyři v Beskydech, po dvou v Lužických a Jizerských horách, tři na Šumavě, dva v Českém lese, jeden na Cínovci. Dřevaři, lesníci, vlekaři, majitelé penzionů. A jeden v Praze – Bohnicích na služebně Městské policie. Protože já vždycky musel mít něco extra.

Navzdory všemu není tak těžké být vlkodlakem na kraji města. Stačí potvrzení o těžkých měsíčních migrénách soustředěných na dny kolem úplňku. Migréna je báječná diagnóza. Nikdo vám nedokáže, že ji nemáte. A když makáte, nechlastáte a berete za kolegy vánoční služby, nikomu den dva neschopnosti měsíčně nevadí.
Zvednu hlavu od papírů, která ještě stále nedokážu přečíst, a narazím na prázdnou židli u protějšího stolu. Gábinu odlifrovali na rizikáč málem ještě před tím, než našla dvě čárky na testu. Nahoře se bojí těhotných policistek jako moru, co kdyby se něco stalo, že jo. Po tři roky ideální parťačka. Věcná, chytrá. Ani trochu vlezlá. Do ticha, co tu po ní zbylo, se ozve zaklepání, vzápětí se otevřou dveře.
„Dobrý den,“ pozdraví. „Hledám praporčíka Haškovce.“
Černovlasá, s nosem trochu dohůry. Ve služební péřovce vypadá ještě menší, než ve skutečnosti je. Vstanu ze židle. „To jsem já. A vy budete...“
Samozřejmě, že vím, kdo je. Četl jsem její materiály, když jsem ji spolu s komisařem vybíral z pětadvaceti uchazečů. Zástup za mateřskou, pětadvacet, tři roky na Smíchově, rok a půl v Karlíně. Nejlepší doporučení. Divné jméno. Přeložena na vlastní žádost.

„Jsem strážmistr Glebová.“ Neusmívá se ani nemračí. Pozorně si mě měří tmavýma očima.
Já se usměju, i když to jde trochu ztuha. „Moje nová parťačka, že? Dáte si kafe? Potřebuju druhý.“
Konečně se trochu pousměje. „Rozhodně. Takhle by mě měli vítat všude.“

Osvědčené místo pro první pochůzku. Před deseti lety mě sem vzal komisař. Před třemi lety jsem tu začínal s Gábinou. Teď vedle mě stojí strážmistr Glebová a nějak se jí nedostává slov. Za zády máme západní zeď léčebny a před námi se, vlnu za vlnou, otevírá volná krajina vroubená lesy. Liduprázdná, jiskří jinovatkou v ranním slunci. Protíná ji jediná cesta vedoucí za obzor. Kdesi nalevo lze tušit příkrý sráz spadající k Vltavě. Nejlepší výchozí bod pro každého, kdo si myslí, že Bohnice jsou jen blázinec a sídliště.

„Stavební uzávěra se táhne až k Chabrům,“ poznamenám. „Tohle si jednou všechno projdeme, dnes to vezmem jen ke kraji lesa.“
„Co je támhle nalevo?“ ukáže na temný shluk stromů směrem k vltavskému srázu.
„V tom lese je starý bohnický hřbitov. Hodně zvláštní místo.“
Přikývne, dál se neptá. Vyrazíme po cestě směrem k cípu lesa. Před námi se táhnou naše dlouhé stíny, od úst nám stoupá pára. Najednou se Glebová prudce zarazí a dřepne si k zemi.

Skloním oči a zamrazí mě. „Copak tu máte?“ Tolik se snažím, aby to znělo nenuceně.
Křížíme stopu. Mou vlastní stopu v jinovatce.
Zvedne hlavu od země, zdá se mi, že trochu provinile.
„Skautská minulost, promiňte. Nedokážu minout něco tak zajímavého. Tohle musel být obrovskej pes.“
Pokrčím rameny. „V domcích kolem mají samá telata. Viděl jsem tu i mastifa.“
„Všiml jste si, že mu schází jeden dráp?“
Krucifix! Vrazím levičku do kapsy. Nehet, o který jsem přišel v pubertě, mi už nikdy nedorostl. „Ne. Je to důležité?“
Rychle se zvedne a opráší si koleno. „Asi ne. Už nebudu zdržovat.“

Znovu vykročíme směrem k lesu. Krajina kolem nás je tichá, šum Prahy sem téměř nedoléhá. Snažím se ze sebe setřást tíseň, která na mě padla. Zkouším to mluvením.
„Máte zajímavé křestní jméno.“
„Varvara? Jo, jsem s ním trochu nápadná. Naši jsou z Podkarpatské Rusi. Přišli jsme sem, když mi bylo sedm.“
„Odkud přesně?“
„Z Koločavy.“
„Tam jsem kdysi byl. Hrozně se mi tam líbilo. Proč jste odešli?“
„Nebyla tam práce. Nejdřív odešel do Čech na stavby táta. Já, máma a brácha jsme se přistěhovali dva roky po něm. Když není co jíst, jsou vám krásné hory naprd.“
Stojíme na kraji lesa. Varvara zahlédne záblesk oranžového plátna mezi stromy. „Tam někdo žije?“
„Přes léto tak tři, čtyři chlapi bez domova. Mají stany, vařič, šňůry na prádlo, všechno. Přes zimu je tu jenom Bohdan.“
„To je kdo?“
„Docela prima člověk. Dohlíží tu na pořádek. Jen nenávidí být zavřenej mezi čtyřma stěnama. Do Naděje ani na Hermes ho nikdo nedostane.“
„A co když jsou mrazy?“
„Chodí po sídlišti, do nonstopů. Jezdí autobusama. Nebo zaklepe na služebně v Řešovský na dveře a já mu uvařím čaj.“
„A je tu i teď?“
„Nemyslím, vyráží brzo ráno za sběrem, aby něco vydělal, než začnou jezdit popeláři. Ale můžeme se tu porozhlédnout.“

Vcházíme do lesa, pod nohama nám šustí namrzlé listí. Bohdanův oranžový stan je asi dvacet metrů od kraje, opuštěný, zip zatažený. Tábořiště je úzkostlivě uklizené. Bez poskvrnky. Tísnivý pocit, který už mě skoro opustil, se opět ozve. Něco tu nehraje.

Čistou pokrývku jinovatky narušují jen naše stopy. Jinovatka pokrývá i stanový zip. Tady už několik dní nikdo nebyl. „Zůstaňte tady. Podívám se trochu kolem.“
Nadechne se, ale nakonec zůstane zticha a na místě. Pomalu procházím lesíkem, křoví za křovím. Najdu ho po pěti minutách. Tíseň ve mně se roztrhne a rozleje se mi žilami jako ledová voda.

Někdo za mnou prudce vydechne. Otočím se. Varvara je bledá jako stěna. Husa, neměla za mnou chodit. Opře se o mě rukou, prsty mi zaryje do ramene. Překvapuje mě, že nekřičí. Znovu se zadívám na Bohdana. Leží v trnkových keřích v kaluži zmrzlé krve, hrdlo rozervané na cáry.