Vlkodlak na kraji města 2

Vlkodlaci nejsou nějakej zatracenej Hulk. Stále jsme jednou osobou, vědomi si sami sebe v jakékoli podobě. Neztrácíme kontrolu. Proměňujeme se. Jako lidé si pamatujeme, co jsme prožili jako vlci, jako vlci nezapomínáme, kdo jsme jako lidé. Vnímáme jinak, vyhodnocujeme jinak, ale rozhodujeme se stejně. A kdo jednou zažil vzrušení z lovu hryzce v polní brázdě, nikdy by nezapomněl, že rozerval lidský krk. K Bohdanově smrti navíc podle policejního felčara došlo dvě noci před úplňkem. Na tu dobu mám ukázkové alibi, celou noc na služebně s dvěma výjezdy k příliš hlučným sousedům. Takže klídek, jo?

Pražská mordparta ze mě i z Varvary už včera vytáhla všechno, co jsme jim mohli říct. Dnes se znovu zkoušíme vlomit do rutiny pochůzkářské dvojice, ale jde to ztuha. Nezdá se, že by nás společný drastický zážitek sblížil. Moc nemluvíme. Varvara je pobledlá, je vidět, že špatně spala. A za mým mlčením narůstá hněv. Mám v rajónu škodnou, na kterou budu muset přijít hodně brzo. Dřív, než si policejních svodek všimnou vyšehradští kouzelníci.

Jo, kouzelníci. Vztah mezi náma a jima nikdy za moc nestál. Z jejich seznamů „fantastických zvířat“ jsme byli vymazáni sotva před sto lety. Předtím se za vlkodlačí exces taky občas magicky vybíjely celé vesnice; kouzelníci měli hrůzu, že skrze naše odhalení dojdou obyčejní lidé až k nim. Proto už po staletí platí pravidlo, že vlkodlaci si své provinilce trestají sami, rychle a efektivně, než se cokoli kamkoli donese.
Těch posledních sto let se s kouzelníky pohybujeme na tenkém ledě politické korektnosti. My jim hlásíme své počty. Oni nás nechávají na pokoji. Dokud nenastane nějaký průser.

Jdeme s Varvarou obvyklou středeční pochůzkovou trasu. Bohnické náměstí, U Draháně, zahrádkářská kolonie, starý hřbitov. Od rána je šedivo a z polí stoupá mlha. Přes všechno, co na nás leží, funguje Varvara jako profík, skoro nemusím otevřít pusu. Rychle se orientuje v situaci. Na náměstí jedním pohledem zhodnotí zaparkovaná auta a hodí dvě pokuty za stěrač. V kolonii se bez obav pustí do jiné uličky než já, zdraví ty nejotužilejší zahrádkáře a zkouší zámky zazimovaných chatek. Nechává mi spoustu času na přemýšlení.

Samozřejmě že to vlkodlak být nemusí. Vzteklý pes nebo nějaká šelma uprchlá ze ZOO dole v Tróji, existuje ještě pár dalších rozumných možností. Přesto musím od začátku počítat s nejhorší možností. Od začátku musím postupovat podle předepsaných kroků.

První krok je informovat ty, o kterých vím. Ověřit alibi. Včera mi kvůli tomu málem chcípla baterie u mobilu. Všichni vypadají čistě. Jenže v českých zemích nemusejí být jen čeští vlkodlaci. Slováci i Bavoři si své lykantropy monitorují stejně přísně jako my, údaje bych měl dostat během dneška. Ale čísla z Polska jsou už léta mlhavá a o Ukrajině nebo Rusku neví nikdo nic.
Další krok je pokus vlka lokalizovat. V lidské podobě lidského vlkodlaka nepoznám. Ve vlčí můžu sledovat i několik dní starou stopu.
Třetí krok je vlka zlikvidovat.

Varvara na okamžik ztuhne. Nedivím se jí, pohled na starý bohnický hřbitov je z příchodové cesty působivý. Dvoumetrové šedé zdi, uprostřed nich vysoká tepaná brána zajištěná těžkým zámkem. Od ní vede do hloubi pohřebiště cesta vroubená mokrými stromy a končící daleko, daleko v mlze, kde lze tušit protější hřbitovní zeď. Vše kromě cesty je pokryto břečťanem, hroby, náhrobky i stromy. Uprostřed hřbitova, zčásti zakryté větvemi topolů a zahalené mlhou, se zvedají štíty polorozpadlé kaple.
„Máte od toho klíče?“ zeptá se nakonec.
„Jsou na hřbitovní správě,“ odpovím, „ale vlastně je ani nepotřebujeme. Zadní zeď je vysoká sotva metr dvacet, dá se přes ni bez problémů přelézt. Nebyli bychom první ani poslední, gotici a fotografové to tady milují.“
„Pohřbívá se tu ještě?“
„Dávno ne. Původně to byl hřbitov léčebny, většina mrtvých je odtamtud.“
Přistoupí těsně k bráně, sevře tepané mříže oběma rukama a zahledí se do mlhy. Dávám jí čas. Na tohle místo si člověk musí zvyknout.
Když se vracíme, zahlédneme přes pole mihotání několika červených světel v mlze. Svíčky hoří u místa, kde jsme včera našli Bohdana. Bezdomovci na sebe myslí mnohem víc, než si myslíme.

Jdu temnou polní cestou od léčebny k lesu. Je po desáté, i pejskaři jsou už dávno zalezlí. U místa Bohdanovy smrti dohořívá poslední svíčka. Nikdo tu není, stan i další věci z tábořiště byly zabaveny jako doličné předměty. Svlékám si goratexovou bundu a věším ji na větev nejbližšího stromu. Za těch málem třicet let už jsou přípravy k proměně rutina. Měl jsem kliku, že mě měl kdo učit. Máma ani táta se nestali vlkodlaky, jsou jen přenašeči genu. Když jsem se o úplňku po první poluci proměnil, byli v rozpacích. Přáli mi lehčí život. Zato děda, poslední vlkodlak v našem rodu, byl hrdý až na půdu. Vzal si mě na pár let k sobě do Raspenavy a začal mě učit všechny musíš a nesmíš vlkodlačího života. Správný čas k proměně. Vhodné místo. Co nejméně věcí na sobě; proměna absorbuje jen jednu vrstvu. Děda běhával v jégrovkách. Já dávám přednost funkčnímu běžeckému oblečení. Když jsem nucen proměnit se zpátky daleko od svých šatů, nevypadám aspoň jako ichtyl.

Máte-li na proměnu dost času, vlastně skoro nebolí. Rozložíte si vše do dvou tří minut, a všechny svaly, šlachy i orgány se stihnou v klidu adaptovat. Několikavteřinová rychlovka je jiný level. Jeden z důvodů, proč nedočkaví vlkodlaci několik minut po proměně tak zoufale vyjí.
Já mám času dost. Procházím proměnou plně soustředěný. Cítím, jak se mi zpomaluje tepová frekvence a klidní dech. Co bylo tichem, proměňuje se v symfonii tlumených zvuků nočního lesa. Ve vzduchu kolem mě se začínají zhmotňovat pachové informace. Stojím pevně na všech čtyřech a přitisknu čumák k místu, kde zemřel Bohdan.

Cítím toho spoustu. Zbytek lidské krve, tělesnou vůni pěti nebo šesti lidí, kteří se kolem pohybovali při vyšetřování. Vyděšené pižmo policejního psa. A nad tím pach mého plemene. Stopa je vychladlá, ale ještě stále jasná, jako cestička z dohořívajících uhlíků. Několikrát obkrouží lesem, pak vyrazí do polí. Vlkodlak zpitý svým úlovkem; na čas nebyl schopen zvolit rozumnou trasu, jen ze sebe potřeboval dostat tu přemíru energie a loveckého vzrušení. Běhá v širokých kruzích poli, vrací se obloukem skoro až k místu vraždy, zastavuje se a větří, znovu se rozbíhá. Míří ke zdi léčebny, těsně před ní se zprudka otáčí a běží zpět. Až po hodné chvíli nabývá stopa cílevědomosti, rozhoduje se. Vede přímo přes pole, u bohnického hřbitova se stáčí a běží lesem podél severní zdi, na rohu zahýbá a míří na západ, k nejnižšímu místu hřbitovní zdi. Pak stopa přeskočí zeď. Já za ní.

Tlapy se mi zaboří do břečťanu zkřehlého mrazem. Stojím a nasávám. Stopa je stále stejně chladná, na hřbitově v tuto chvíli zaručeně žádný vlkodlak není. Ale ostrý zimní vítr ke mě přináší vzdálený lidský pach.
Opatrně se plížím mezi náhrobky, přeskakuji propadlé hroby, stopa mě stále bezpečně vede do samého středu hřbitova, k temné ruině pobořené kaple. Před vyvrácenými dveřmi se zastavím. Stopa vede dovnitř, ale uvnitř není vlkodlak. Je tam zaručeně člověk. Co víc, člověk, jehož pach mi začíná být povědomý, ale který zatím nedokážu určit. Potřebuji blíž, abych poznal, o koho jde. Abych se rozhodl, co dál.

Opatrně se plížím do kaple, jeden krok, druhý krok, třetí krok. Do očí mi prudce zasvítí světlo halogenky. Oslepen strnu. Slyším natahování kohoutku zbraně. Poznávám pach.
„Koukej se proměnit,“ zasyčí Varvara. „Mám v čezetě stříbrnou střelu.“