Vlkodlak na kraji města 3

„Jak vám mám věřit?“ ptá se tiše.
„Neprůstřelný alibi.“ Káčo pitomá, dodám v duchu, protože nejsem blbec, abych někomu s čezetou nadával nahlas.
Třetí kapitola vlkodlačí vánoční povídky.

Čezeta sedmdesát pět má průraznost jak cihla skrz výkladní skříň. Když vám s ní někdo míří mezi oči, doporučuju dělat, co vám říká, dokud se situace nezmění. Proměním se během čtyř vteřin. Pak zařvu, zhroutím se na zem a zcvaknu se jak kudla. Rychlou proměnu jsem prodělal naposledy před patnácti lety a přísahal jsem, že už to nebudu opakovat. Jenže někdy je vám holt život milejší než sliby.

Bolest mě požírá vlnu za vlnou, na povrchu i uprostřed, uprostřed všeho. Úpím a snažím se alespoň dýchat. Varvara něco říká, ale nedokážu ji vnímat, hučí mi v uších, svaly mi kroutí křeč. Když na okamžik otevřu oči, zahlédnu v její tváři úžas a strach. Přistane na mě její bunda. Snaží se mě udržet v teple, abych nevlítnul do šoku. Chytrá holka. Znovu se nadechuju a vydechuju, nadechuju a vydechuju, plíce, srdce, kosti, všechno hoří, ale musím, musím, musím se dodýchat konce. Po dvou nebo třech minutách začínám dýchat pravidelně, srdce mě přestává řezat s každým úderem, vnitřek se vrací do normálu.
Převalím se na záda, cítím, jaká je mi zima, jak mi jektají zuby, ruce a nohy se bezvládně třesou. Varvara u mě klečí, baterku položenou na zemi, pravačku stále na čezetě. Strach z tváře zmizel, zahlédnu záblesk úlevy.
„Nevěděla jsem, že to budete...“
„Já ne,“ zachrčím.
Tvář jí ztuhne. „Tak co tu děláte?“
Zkouším se podepřít na loktech a zhroutím se zpátky na zem. Tak tohle ještě nepůjde.
„Sledo...“ Dojde mi dech. Zkusím to ještě jednou. „Sledoval jsem jeho stopu.“
Chvíli mě pozoruje se sevřenými rty. Pak sáhne do tmy za sebe, vytáhne termosku a naleje z ní něco do kelímku. Podepře mi hlavu a podá kelímek ke rtům. Je to silný sladký čaj, funguje skoro jako kouzlo. Aspoň uvnitř těla začínám znovu cítit teplo.

„Jak vám mám věřit?“ ptá se tiše.
„Neprůstřelný alibi.“ Káčo pitomá, dodám v duchu, protože nejsem blbec, abych někomu s čezetou nadával nahlas. Znovu se napiju. Teď už se na loktech podepřít dokážu. „Jste čarodějka?“
Zatváří se, jak bych na ni plivnul. „Ani omylem.“
„Tak co tu děláte vy?“
Neodpovídá. Chvíli se na mě dívá, pak sklopí oči k termosce, co drží v ruce.
V kapli je nepříjemně hluché ticho. Otupené smysly jsou dalším důsledkem rychlé proměny. „Hele, já vás nevyslýchám,“ zachraptím nakonec. S tímhle hlasem nemá smysl snažit se o přátelský tón. „Ale čekáte tu na vlkodlaka se stříbrnou střelou v pistoli. Já hledám tu samou škodnou. Máme podobný cíl.“
„Jak je ta stopa stará?“ ptá se, oči stále sklopené k zemi.
„Tři dny. Naposledy tu byl v noc vraždy.“
„A kam vede odsud?“
„Netuším. Zastavila jste mě tady a já už se dnes v noci proměnit nedokážu.“
Podívá se na mě, ve tváři má únavu a smutek. „To jsem nechtěla. Netušila jsem, že...“
„Znáte ho?“
Kousne se do rtu, váhá. Nakonec přikývne.
„Řeknete mi o tom něco?“
„Ne. Ne tady. Je tu hnusná tma a zima.“
„Bydlím kousek odsud. O moc hezčí to tam není, ale je tam aspoň teplo a žárovka.“
Varvara zasune pistoli do pouzdra a vstane. Pokusím se o totéž, a málem se složím. Nohy mám pořád jako z gumy. Přehodí mi svoji bundu přes ramena a skoro automaticky si položí mou paži kolem krku. Je trochu trapné opírat se o holku, co je o hlavu menší, ale sám bych ještě pár hodin nikam nedošel. Pomalu vyklopýtáme z kaple.

Malá ručička se na kuchyňských hodinách pomalu blíží k jedné. Sedíme proti sobě, hrnky čaje v rukách, a odhadujeme se na bezpečnou vzdálenost umakartového stolu jako šelmy. Ve Varvařině tváři je vepsána únava, ale ostražitost nepolevuje. V mých svalech se konečně rozpouštějí poslední zbytky bolesti a ze všeho nejvíc chci spát. Jenže teď to nejde. Napiju se přelouhovaného pigi čaje, nic lepšího v mé kredenci nenajdete, a prolomím ticho.
„Ahoj. Jmenuju se Pavel a jsem vlkodlak.“
Chvilku čekám, jestli na obligátní větu anonymních alkoholiků odpoví, ale Varvara mlčí.
„Jsem vlkodlak, kterého znají všichni čeští a moravští vlkodlaci,“ pokračuju, „zaregistrovaný v seznamu magických tvorů českých kouzelníků. Nikdo z obyčejných lidí o mně neví, a byl bych rád, kdyby to tak zůstalo. Proměňuju se od třinácti a nikdy jsem nikomu jako vlk neublížil. Jo, a taky jsem polda.“
Varvara se na mě stále mlčky dívá. Jestli ji něco zaujalo, nedává to na sobě znát.
„Teď je řada na tobě,“ říkám. Někde po klopýtávé cestě na kraj Bohnic jsem jí začal bezostyšně tykat. „V našem klubu anonymních vlkodlaků se musíme představit všichni.“
Neusměje se. Ale konečně otevře pusu. „Co se stane, když vlkodlak napadne člověka?“
„Někdo se postará o to, aby to už nezopakoval.“
„Kdo?“
„Ideálně jiní vlkodlaci. V horším případě kouzelníci. V nejhorším případě obyčejní lidé.“
„Jak?“
„Jak asi,“ odseknu. Začínám ztrácet trpělivost. Polda by neměl vyslýchat poldu, role se pak příliš často prohazují. Abych se uklidnil, vstanu a zapátrám v otřískané lince po sušenkách. Potřebuju cukr. Nahmátnu půl balíčku prošlých Disco, nacpu si do pusy rovnou dvě a zbytek hodím na stůl. Pak se konečně cítím připraven i na zdvořilou odpověď.
„Poslední případ byl někdy v půlce šedesátých let. V té trestné výpravě byl můj děda. Je nutné vypátrat vypátrat viníka, pak ho dva nebo tři vlci zneškodní.“
„Jinak to nejde?“
„Když se do toho pustí kouzelníci, obvykle přijde k úrazu ještě někdo jiný. A nechtěj vědět, co dokážou napáchat obyčejní.“
„Myslím jako jinak. Nezabít ho.“
Zlom ve výslechu pozná každý zkušený policajt. Křehký okamžik, z kterého můžete vyrazit všechno, nebo nic. Chvíle kdy to nesmíte zvorat.
Zvednu hrnek k ústům a napiju se. Potřebuju čas, aby naskočily zkušenosti a intuice a provedly mě skrz. Když pokládám hrnek na stůl, snažím se, aby se mi nechvěla ruka.
„To záleží na tom, co mi řekneš ty, Varvaro.“
Uběhne vteřina, dvě.
„Ahoj, já jsem Varvara,“ řekne tiše. „A můj bratr je vlkodlak.“
„Ahoj, Varvaro,“ zašeptám. A ona se rozpláče.