Vlkodlak na kraji města 4

Je ti dvanáct, Varvaro, a tuhle noc prořveš do polštáře. Budeš brečet vytrvale a potichu, protože ty jsi ta hodná, milá, silná. Vzorná skautka, co nepřidělává starosti. Ta, co se o tomto úplňku nestala vlkem.

Čtvrtá kapitola vlkodlačí vánoční povídky.

~o~

Je ti sedm let, Váreňko. Zítra navždy opustíš ves obklopenou lesy, odkud jsi nikdy neodjela déle než na dva dny. Domek, v kterém naposledy přespávaš, už je měsíc prodaný. Tvoje postel tu zůstává, i povlečení s Vlkem a Zajícem. Nikdo se tě na nic neptá.
Jedete za tátou, který už v Čechách pracuje dva roky. Každý druhý měsíc odtamtud vozí bílé fidorky, tam je prý budeš mít každý den. Vzpomeneš si na kamarádku Mášu, kterou už po prázdninách neuvidíš. Popotáhneš jen potichu, abys nevzbudila Dymu, co spí u protější stěny. Víš, že po úplňku vždycky potřebuje hodně spát. Na dlani položené na peřině, zahlédneš i v šeru hluboké škrábance.
Jedete do Čech, abyste našli pro Dimitrije pomoc, říká maminka. Aby před úplňkem neplakal a netřásl se strachem z vlka, který k němu mluví. Aby se z úplňku nevracel zraněný a hrůzou bez sebe. Aby se s křikem nebudil ze sna. Aby uprostřed školní hodiny s jekotem nevybíhal ze třídy s dlaněmi přitištěnými k uším. Aby byl zase tím, kým být má, báječným starším bráchou, který ti kreslí bitvy se spoustou tanků a vybuchujících granátů a krásně hraje na klavír.
Nikdo ti nevysvětlí, jak by mu mohli v Čechách pomoci. Nikdo ti vůbec nic moc nevysvětluje. Ale ty nejsi hloupá. Vnímáš, jak se od vás další vlčí rodiny odtáhly. Teta Ala už k vám nechodí na kafe a strejda Mychajlo u vás byl naposledy před dvěma měsíci. Poslouchala si za dveřmi a víš, proč musíte odjet. Jestli to neuděláte, Dyma zemře. Zabijí ho sami vlkodlaci.

~o~
Je ti dvanáct, Varvaro, a tuhle noc prořveš do polštáře. Budeš brečet vytrvale a potichu, protože ty jsi ta hodná, milá, silná. Vzorná skautka, co nepřidělává starosti. Ta, co se o tomto úplňku nestala vlkem.
V Čechách jste už pět let a je to tak pro všechny lepší. Zadlužili jste se až po uši a koupili malý domek za velkým městem. Táta skoro není doma, vydělává na splátky. Dyma chodí k doktorovi. A na konzervatoř. Když má dobré dny, hraje na klavír jako bůh. Když má špatné dny, choulí se na své posteli v rohu. Když má své nejhorší dny, blíží se úplněk.
Sníš o tom léta. O té noci po prvním krvácení, kdy se všechno změní, protože Dymovi porozumíš a dosáhneš na něj. Staneš se vlčicí, jeho skutečnou sestrou, která pronikne krustou jeho hrůzy a děsu a pomůže mu, trvale a navždycky. Nebudeš jako ti srabové v Koločavě, poběžíš mu po boku, poběžíte spolu, místo abyste ho pokaždé večer před úplňkem nadopovali sedativy a zavřeli do sklepa. A teď se můžeš akorát tak kousat do ruky, aby nikdo neslyšel tvůj pláč, a zírat na prázdnou postel vedle sebe.
~o~
Je ti patnáct, Varvaro, a o paranoidní schizofrenii už víš skoro všechno. Třeba že schizofrenici, jejichž spuštěčem je první proměna, jsou opravdu totálně v prdeli. Nemoc oddělí jejich člověka a vlka. Vlk k nim začně mluvit. Ostatní vlkodalci se vyděsí, vyloučí ze svého středu a začnou číhat na jejich první chybu.
Takže Dyma je vlastně klikař. V Čechách o něm nikdo neví, ani vlkodalci, ani kouzelníci. Léta bere léky a léky občas zabírají. S cvokařem dokonce může mluvit i o svém vlku a on ho chápavě vyslechne a navrhuje strategie pro boj s vnitřním hlasem. Jen Dymu nikdo nesmí zahlédnout při úplňku.
Máš prolezlá všechna fóra, s mámou chodíte do terapeutické skupiny, fungujete jako dokonale sehraná jednotka. Hlídáte medikaci, občas Dymu doprovodíte do školy, občas s ním zůstanete doma. Učíte se nebát jeho vlčího hlasu. Každé odpoledne před úplňkem ho nadopujete až po bradu a pak jedna z vás čeká u dveří zamčené místnosti, než se tichý pláč promění v tiché zavytí. Milujete ho a modlíte se, aby jeho vlka nikdy nenapadlo proměnit se jindy než za úplňku.
~o~
Je ti devatenáct, Varvaro, a nastupuješ na Policejní akademii. Můžeš zůstat rodině na blízku, vždycky jsi chtěla druhé chránit, chceš zúročit skautské zkušenosti, máš jistotu zaměstnání a kariéry, líbí se ti uniforma... to všechno platí. Ale hlavně někde uvnitř víš, že chceš být u průserů první. A že se ti bude hodit zbraň. Dyma měl před půl rokem první agresivní ataku, ubránila ses mu jen tak tak. Skončil na týden v Bohnicích. Změnili mu léky a od té doby je zase klid. Ale v tobě narůstá strach. Že o Dymu přijdeš. Nebo že tě zabije.
~o~
Je ti pětadvacet, Varvaro, a někdo konečně slyší tvé volání o pomoc. Sleduje tě unavenýma šedýma očima a ty mluvíš a brečíš a mluvíš a cítíš z něho soucit. Rozumí všemu, co říkáš, a někde našel balíček papírových kapesníků. Kuchyňské hodiny pomalu odtikávají noc a tvá vlastní racionální stránka tě nechápavě pozoruje. Je jí jasné, že teď sebe i Dymu vydáváš na milost a nemilost, a netuší, kdes na to vzala právo. Jenže ty jsi tak strašně unavená. Už se nechceš rozhodovat. Verdikt musí vynést někdo jiný. Ty jen doufáš, že bude milosrdný.
~o~

Jednou z nejzásadnějších inspirací pro tuto kapitolu je článek Petra Třešňáka Děti úplňku. Obětujte patnáct kaček, nebo si za Respektem 5/2014 zajděte do knihovny. Stojí to za to.