Bitva na Turském poli IV

Největší magická bitva v našich dějinách

Budeme muset začít poněkud zeširoka. Pokusíme se vysvětlit okolnosti, které vedly k přímému ohrožení existence školy v Budči, i jak došlo k tomu, že škola byla zachráněna.

Prameny:

Bauer, Jan: Tajemné počátky českých dějin, Akcent, Třebíč, 2004
Bílek, Jiří: Hádanky naší minulosti 2, Euromedia Group, 2002
Holub, Josef, a Lyer, Stanislav: Stručný etymologický slovník jazyka českého, SPN Praha, 1978
Jirásek, Alois: Staré pověsti české, Praha 1949
Karbusický, Vladimír: Nejstarší české pověsti, Mladá fronta 1966

Děkuji Lunkvil za upozornění na historickou nepřesnost. Chybný údaj byl odstraněn.

Byla by chyba se domnívat, že již v dobách, kterých se nyní týká naše pojednání, tedy zhruba v 8. století, existoval jednotný národ Čechů, jak ho známe dnes. Kromě Čechů na našem dnešním území sídlily i příbuzné kmeny Lučanů, Děčanů, Litoměřiců, Lemúzů, Pšovanů, Doudlebů, Zličanů a Charvátů. Je možné, že slovanských kmenů nebo možná rodových seskupení bylo původně i více. Například Přemysl, o kterém již byla řeč, pocházel z rodu Lemúzů. Je třeba poznamenat, že oproti tradičnímu pojetí kmenových společenství někteří odborníci, například Dušan Třeštík, hovoří jen o jistém pozůstatku rodového zřízení, v němž nejdůležitější roli hrál vztah k určitému území. Pro naše potřeby budeme tedy nadále používat termín rod. Není snad třeba dodávat, že soužití těchto rodových seskupení nebylo zrovna idylické. Nejrůznější třenice, šarvátky a vzájemné potyčky nebyly ničím zvláštním. Nesoulad v obyčejném světě, tehdy těsně propojeném s kouzelnickým, se bohužel odrazil ve vztazích mezi čaroději.

Škola v Budči přijímala spravedlivě a bez rozdílu žáky ze všech těchto krajů, ale i z Velké Moravy a vzdálenějších území, pokud projevili patřičné nadání.
Vliv Budče v té době ještě daleko převyšoval knížecí moc. Český kníže se podle pradávného zvyku radil o všech podstatných krocích s čaroději a nebylo nic zvláštního, pokud byl sám bývalým budečským žákem s magickými schopnostmi. Kouzelnická škola tedy zůstávala faktickým střediskem, kde se řídila správa území, rozhodovalo se o důležitých záležitostech a kde často zasedala Rada velkých mágů, přestože její vlastní sídlo bylo na Vyšehradě. Vyučení čarodějové z jiných rodů pak většinou na svá území přenášeli tento vliv, dbali na dodržování druidských zákonů a starobylých tradic.

Jenže... Knížata vládnoucí sousedním rodům se ne vždy ochotně podrobovala této nadvládě. Snaha zničit nebo aspoň oslabit školu v Budči a následně soustředit vyučování mladých kouzelníků na vlastní území vyvrcholila pamětnou bitvou na Turském poli, kterou zaznamenal již Kosmas a kterou známe ze starých pověstí jako Luckou válku.

Co se tedy stalo: Území Lučanů se nacházelo v okolí dnešního Žatce. Podle Kosmy „kníže Lučanů vystavěl hrad, jejž podle svého jména nazval Vlastislav, mezi dvěma vrchy, Medvězím a Připskem, na pomezí dvou krajů, bílinského a litoměřického, a vsadil do něho zlé lidi, aby činili úklady lidu těchto dvou krajů proto, že stáli na straně Čechů“ (Jiří Bílek, Hádanky naší minulosti, str. 199-200).
Kdo byli tito „zlí lidé“? Ovšem, čarodějové. Čarodějové, z nichž někteří byli vyučení v Budči, která jim předala to nejlepší ze své učenosti. Přesto třeba poznamenat, že ne všichni navštěvovali budečskou školu. Mnozí se vyučili u svých příbuzných. Vlastislav nenáviděl Budeč, a to hlavně proto, že jeho samého ke studiu nepřijala pro velmi omezené magické schopnosti. Přesto nebylo možné mu upírat schopnosti vůdčí a velitelské. Vlastislav se obklopil nejmocnějšími čaroději z vlastního rodu a s jejich pomocí se snažil ovládnout co nejrozsáhlejší území české kotliny a samozřejmě především Budeč. Dalším cílem pak měla být Praha.

Nyní se podívejme, jak vypadala situace na druhé straně. Především je třeba očistit Neklanovo jméno. Píše se snad rok 800. Prosíme shovívavé čtenáře, aby toto datum brali pouze orientačně, protože datování jednotlivých pramenů se liší v rozmezí až 300 let, z posloupnosti událostí však vyplývá, že tato doba je nejpravděpodobnější. Na Pražském hradě vládne kníže Hostivít, o jehož finančnických a organizačních schopnostech pojednává předchozí kapitola. Nyní však půjde především o Neklana. Kosmas a všichni jeho následovníci omylem pokládají Neklana za knížete, který měl vládnout v období mezi Křesomyslem a Hostivítem. Zde však došlo k nepochopení. Kosmas Neklana zaznamenal jako nejvýznamnější českou osobnost jeho doby a nelze mu vyčítat, že si ho ztotožnil s knížetem. Neklan byl však tehdejší představený budečské školy, následovník Horymírův.

Samotné Neklanovo jméno vzbuzuje otázky. Dobrovský je odvozuje od slovesa neklaněti se. Vladimír Karbusický dále uvádí následující zajímavý výklad, kde cituje nejmenovaného autora z konce 19. století: „Křesomysl Neklan – Křesomysl Nebojovný. Autor této teorie chtěl tím zároveň zachránit historičnost knížat pro 9. století, nebož rodokmen se tím podstatně zkracuje a stává se historicky přijatelnější. (...) Tohoto výkladu se začal držet také autor vykopávek ve Vlastislavi, který uvažuje též ve spojení „Neklán Gostivít“, aby po kritice jeho zařazení vykopávek k Neklanovi přece jen dospěl k mladšímu datování do doby Hostivítovy, těsně před Bořivoje.“ (Karbusický, Nejstarší pověsti české, str. 168). Karbusický se k oběma výkladům staví skepticky. Přesto můžeme směle předpokládat, že oba autoři citovaných teorií se nemýlili! Neklan byl skutečně současníkem jak Křesomysla tak Hostivíta, takže spojení těchto jmen v jedno, stejně jako u Nezamysla a Mnaty, je důsledkem toho, že obyčejní letopisci neměli k dispozici budečské kroniky a vycházeli pouze z mnohokrát překroucených verzí ústního podání. Zároveň si dovolujeme upozornit laskavé čtenáře, že zmíněné „zkrácení“ rodokmenu je více než na místě a je třeba ho vysvětlit tím, že nositelé oněch slavných sedmi jmen byli více než jednou současníci.
Dovolujeme si též tvrdit, že oba výklady, až už odvození jména od slovesa neklaněti se nebo od slovesa nekláti, tedy neúčastnit se klání, moderněji řečeno nebojovat, jsou možné, jak hned zjistíme.

Nemůžeme nyní učinit jinak než uvést další citát: „Strach padl na českého knížete, když uslyšel, co se po Lucku děje, že tam Vlastislav sbírá vojsko. Neklan se bál a nezmužil se ani, když mu ohlášeno, že všichni rodové, všude po plemeni jsou popuzeni zpupností Lučanů, že všecka země je vzhůru a chystá se do boje.
Již zařinčela zbraň ve hradě a kolem na Leteňské pláni. Odevšad rozléhal se řehot válečných koní a hluk vojínů a zpěvy. Ale kníže Neklan se choulil na hradě v nejzazší jizbě, všeho se lekaje. Nemohl se vzchopiti, nevěřil, že by mohl nad Vlastislavem zvítěziti. Marně mu přátelé domlouvali. Na nemoc se vymlouval, že běsové oslabili jeho tělo i kosti. Teprve když Čestmír, jeho příbuzný, junák urostlý, krásného těla, mu trpko vytýkal, že nejedná mužsky, že všichni jsou již do vojny uchystání, že jenom na něj čekají a bez něho pozbudou mysli, řekl Neklan:
- Nepůjdu, nemohu, Ale jdi za mne.“ (Alois Jirásek, Staré pověsti české, str. 91 – 92).
Je třeba ještě podotknout, že Jirásek uvádí, že Vlastislav na svém tažení spálil mimo jiné Budeč, to se ovšem nestalo, jak hned uvidíme. Dále je třeba si ujasnit, že Neklan nesídlil na Vyšehradě ani na Pražském hradě, jak by vyplývalo z Jiráskova líčení, nýbrž samozřejmě na Budči, ale pochopitelně se volně pohyboval mezi všemi třemi uvedenými sídly.

Jirásek přebral tuto představu „knížete“ Neklana jako bázlivého člověka, který si netroufal zúčastnit se bitvy, ze starších pramenů. Podobnou nelichotivou nálepku mu dává již Kosmas a je již nejvyšší čas vyvrátit tento Kosmův omyl tradovaný dalších tisíc let.

Neklan byl nejvyšší druid nejčistší druidské tradice a jeho postavení mu zakazovalo dotknout se zbraně. Uvidíme, že tato zásada se udržela téměř až do 20. století a že představený Druidské školy vysoké magie se nikdy osobně neúčastnil otevřených bojových střetnutí. Zakazují to totiž posvátné kouzelnické zákony. Nejvyšší čaroděj nesmí vůči jinému čaroději pozvednout obyčejnou zbraň, protože veškeré své síly musí soustředit na magii a použití hrubé síly by mohlo oslabit jeho schopnosti. Doufáme, že tento poznatek bude postačující. Přesto všechno Neklan průběh boje samozřejmě bedlivě sledoval a v rozhodující chvíli zasáhl, jak dále uvidíme.

Neklan tedy pověřil vedením bitvy svého příbuzného. Jmenoval se Tyr, Tir nebo Tur. Lze se domnívat, že rozhodující bitva, která se odehrála na Turském poli, byla nazvána právě jménem tohoto hrdiny. Turské pole leží mezi Levým Hradcem a Budčí a dodnes se tu říká Na zabitém (Jiří Bílek, Hádanky naší minulosti, str. 208 – 209). Jméno tohoto hrdiny (nejpravděpodobnější verze je Tyr) je zřejmě slovanským symbolem mladé síly a plodivosti a skutečně souvisí s turem neboli býkem. Tuří hlavu měl pohanský slovanský bůh Radegast. Václav Hanka ovšem považoval toto jméno (nebo přezdívku) za příliš pohanské a snad i považoval jeho původ za cizokrajný a nečeský, proto vojevůdce v Rukopise královédvorském pojmenoval Čestmír (Jan Bauer, Tajemné počátky českých dějin, str. 97). Samozřejmě jde o téhož Čestmíra neboli Tyra, kterého zmiňuje Jirásek ve výše uvedeném citátu. Dovolíme si vyjádřit domněnku, že jde zřejmě o kořen indoevropský. Etymologický slovník označuje slovo tur za všeslovanské, zároveň však poukazuje na latinské taurus (býk). Tolik tedy ke jménu muže, který sehraje významnou roli v nadcházející bitvě.

Nyní je předvečer rozhodující bitvy, kde jde o bytí a nebytí budečské školy a českého knížectví. Pokud výsledek boje nebude příznivý českému rodu, je především ve smrtelně vážném ohrožení budečská škola a potažmo i české knížectví, sídlící tehdy již na Pražském hradě. Hrozí pohlcení českého rodu Lučany a hrozí i zánik Druidské školy čar (*v tehdejší době ještě neexistovalo přízvisko vysoké, škola se stala univerzitou až později) a její rozptýlení, a tím i celkový pokles kouzelnické úrovně ve Střední Evropě.

Čechové nebo budečští, chcete-li, neponechali nic náhodě. V předvečer bitvy se obrátili na své moudré vědmy a dostalo se jim kouzla nezlomnosti. Toto prastaré kouzlo se v dnešní době již nepraktikuje, ale všechny dostupné prameny se shodují v tom, že podstatnou částí bylo pojídání syrového oslího masa. Další náležitosti rituálu nejsou známy. Zde se otvírá prostor pro další výzkum. Takto vyzbrojeni se tedy příslušníci českého rodu soustředěného kolem Budče a Prahy pod Tyrovým vedením a pod Neklanovým dozorem připravili na boj.

Avšak špehové bděli. Opatření, které přijaly vědmy z Budče, nezůstalo Lučanům utajeno. Přes všechnu snahu se jim ale nepodařilo ochranné kouzlo zrušit. Nejmocnější lučanské čarodějky se tedy aspoň snažily zmírnit dopad budečského kouzla na jejich blízké. Nemůžeme zde jako příklad nepřipomenout tragédii v rodině Strabově.

Straba před časem unesl budečskou čarodějku Svatavu z českého kmene a vzal si ji za ženu. „Zajatá Čechyně se mu tak zalíbila, tak jeho mysl jala, snad nějakým kouzlem, že jí řekl:
- Tys plenice, má nevolnice, ale buď mou ženou.
Poslechla, stala se jeho ženou, ale ve svém srdci nebyla spokojena, Stýskaloť se jí v odlehlé dědině, touha ji k domovu hnala, a hořko jí bylo, když vzpomněla si na hrůzy a zkázu, jež Lučané páchali v její vlasti. Než tajila žal a hněv, a muž jí do mysli neviděl.“ (A. Jirásek, Staré pověsti české, str. 88)
Strabova nevlastní matka byla rovněž mocná čarodějka, jedna z těch, které si přály zkázu Budče. Ani ona však nedokázala zlomit budečské ochranné kouzlo, což spravedlivě uznala, jak zaznamenává Kosmas. „Věz, že čarodějnice neb příšery Čechů svými kouzly nabyly převahy nad našimi hadačkami, takže naši zahynou všichni do jednoho a vítězství se dostane Čechům, Abys té záhubě však nakonec ujíti mohl, uřež protivníku, kterého při prvním utkání zabiješ, obě uši a schovej je do své tobolky; pak mezi nohama koně udělej vytaseným mečem čáru na zemi ve způsob kříže. Nebož tím uvolníš ta neviditelná pouta, jimiž hněv bohů sváže vaše koně, takže budou ochabovati a padati, jako by byli dlouhou cestou unaveni. A hned, vsedna na koně, dej se na útěk, a i když se za tebou ozve silný hřmot, nikdy se neohlížej zpět, nýbrž si pospěš ještě více, a tak ty jediný stěží unikneš. (Jan Bauer: Tajemné počátky českých dějin, str. 100). Strabova macecha na odlehlém místě a zahalená mlhou pak provedla složité kouzlo. Když se potom zmatený a zamyšlený Straba vrátil domů, přistihl svou ženu, jak zpívá a pronáší neznámá zaklínadla. Svatava však okamžitě zmlkla a odmítla mu cokoliv vysvětlit.

K rozhodnému střetnutí bylo zvoleno posvátné území Keltů, ležící mezi libčickým hájem (kde jsou dodnes krmeni a držení pacifikovaní démoni) a kopcem Ers, což údajně znamená keltsky vítěz (Jan Bauer, Tajemné počátky českých dějin, str. 101) Nám již známý psychotronik Pavel Kozák zde zkoumal astrální energii a na zmiňovaném pahorku Erš (Ers) zjistil energii až 300 procent nad průměrem. (Jan Bauer, Tajemné počátky českých dějin, str. 102).
Tyr alias Čestmír se nezalekl početného houfu Lučanů a všemožně povzbuzoval své vojsko. Vyjádřil i své přání, aby byl pohřben na místě, pokud by v boji padl. Na turské pláni vypukla bitva. Muži používali nejen sečné zbraně, luky a oštěpy, ale i divoké psy, vlkodlaky a především dravé ptáky. Tyr a na druhé straně Vlastislav se stále drželi v čele. V krvavém boji se štěstí přelévalo tu na jednu, tu na druhou stranu, až padl Tyrův kůň. Hrdina však pokračoval v boji, dokud neztratil svůj štít a nezahubilo ho množství nepřátelských šípů. České vojsko zakolísalo. Přese všechny předpovědi se jejich porážka zdála neodvratnou. Osud Budče visel na vlásku. A v té chvíli zasáhl Neklan. Otevřel hrazení posvátného libčického (Libušina) háje a vypustil démony rozdrážděné pachem krve a tryskající energie smrti. Větrná smršť a sršící blesky doprovázely nájezd magické síly proti Lučanům. Strašlivá kouzelná síla uvolněná Neklanem v okamžiku nouze rozsévala zkázu a smrt. Z Lučanů se nezachránil ani jediný. A démoni se nezastavili na turském poli. Obyčejní archeologové objevili pravděpodobné Vladislavovo sídlo: podle stop je zřejmé, že bylo do základů zničeno mohutným požárem.
A ovšem, co dříve zmíněný Straba? Inu, ten podle rady své macechy z bitvy skutečně uprchl, jakmile skolil prvního protivníka a uřezal mu uši. Když se vrátil domů, nalezl tam svou ženu mrtvou – s uřezanýma ušima. Strabova žena totiž posílala kouzelnickou cestou do Budče zprávy o válečných přípravách Lučanů. Neodolala však touze sama se bitvy zúčastnit aspoň v podobě magického dvojníka. Zranění astrálního těla se potom projevilo i na těle skutečném. Památka statečné Svatavy se dodnes v Budči s vděčností připomíná a její jméno dostaly významné čarodějky, se kterými se setkáme později.

Neklan svým zásahem v rozhodujícím okamžiku tedy školu zachránil a díky němu můžeme v našich dějinách pokračovat. Opouštíme nyní kalné vody dob legendárních a pouštíme se na nejistou půdu období psaných dějin doby křesťanské. Doufejme, že Svantovít požehná naší snaze.

Dosáhli jsme významného mezníku, v příští kapitole proto přineseme shrnující přehled již probraných dějin v podobě časové osy (ozvaly se totiž kritické hlasy ohledně ztráty orientace) a snad i nějaké doplňky jako nákresy a dokumenty, včetně poznatků z obyčejné archeologie.

Prozatím děkujeme za váš zájem.

Související články:

Přehled dějin
Krok a jeho dcery
Kouzelné rohy
Budeč na konci starověku a v raném středověku
Mezi kříži
Rotunda
Sklízí bouři