Zrcadlo

květen 1996

Půl osmé večer. Xénie Vulpesová si zastrčí za uši tmavé pramínky uprchlé z drdolu, kouzlem shrne do košíku nástroje a kamínky, narovná záda a pohlédne z okna. Zvyk. Její muž dnes ráno odjel za prací. Touhle dobou sklízí svůj stánek na burze kamenů a chystá se s kamarády gemology na pivo. Evžen a Xénie jsou liščí mágové a mají cit pro kameny. Xénie vyrábí šperky. V košíku má rozpracovaných hned několik zakázek.
Když narovnává ubrus na jídelním stole, voda v dřezu se namodrale rozsvítí. Xénie pustí ubrus a večer s knihou v duchu odloží na neurčito.
Na druhé straně je neznámá žena v Xéniině věku. Dlouhé tmavé vlasy. „Dobrý večer,“ řekne. „Vy jste paní Vulpesová?“
„Ano.“
„Darja Michajlovičová.“ Zaváhání. „Mohla bych mluvit s Evženem?“
„Není doma,“ odpoví Xénie ostře. Jméno je jí nejasně povědomé.
„Aha. Měla jsem zavolat dřív.“ Michajlovičová se křečovitě usměje. „Omlouvám se, asi to vyznělo divně. Jsem v Praze a chci někoho vytáhnout na pivo. Můj bratr má noční službu. Doufala jsem, že aspoň Evžen bude mít čas. Dlužím mu mnohem víc než to pivo.“
„O čem to mluvíte?“ zeptá se Xénie.
Michajlovičová překvapeně zamrkala. „Evžen vám nic neřekl? Můj bratr se jmenuje Karel Vrbenský. Váš manžel mu nedávno zachránil život.“
„Aha,“ uvědomí si Xénie.
Evžen se v březnu připletl k velkému případu. Karel Vrbenský se dostal do ohrožení života a vyšehradští potřebovali pomoc liščího mága. Evžen se nabídl bez váhání. Odnesl to vážnými zraněními. Vrbenského sestra ho tehdy dávala dohromady. Xénie jí za to byla vděčná.
„To mě zajímá,“ dodala Xénie. „Vím jen, co mi řekl Evžen.“
Darjin obraz se zavrtěl. „Asi vás chtěl ušetřit detailů,“ řekla rozpačitě.
„Já to chci slyšet všechno,“ zazubila se na ni Xénie. „Mám volný večer a dobrou medovinu.“

září 1996

Jacek Zahradka se zhluboka nadechne, pohlédne na svého společníka a překročí práh přijímacího pokoje. Právě vstoupil do jámy lvové.
Jackovi je osmačtyřicet a pracuje jako strážník na vídeňském zvláštním oddělení. Oficiálně bdí nad klidem řádných občanů. Neoficiálně nad klidem práterského podsvětí. Slušný příjem. Žádné starosti. Dokud se nesemlela ta lapálie s rodinkou na výletě. Jeden zlodějíček se nechal zahlédnout dítětem. Místo aby se okamžitě zdekoval a nějaký čas nevystrkoval nos, zavřel děcko do tajného skladiště, pak teprve zapnul mozek a samozřejmě zpanikařil. Rodiče děcko hledali a našli, protože matka je telepatka a otec vysoký mág. Díky svědectví telepatky se vyšetřování rozrostlo do obludných rozměrů a trvalo déle než rok. Jacek se začal obávat o práci i svobodu. A tak teď doprovází hlavu práterských pašeráků do domu rodiny skrz naskrz prolezlé černou magií.
Těžký skleněný lustr, pod ním stolek z ebenového dřeva a několik čalouněných židlí. Na jedné sedí asi šedesátiletý rozložitý muž. Celou zeď naproti oknům zabírá knihovna. Okázalá výstava vzácných tisků. Ve stínu u zdi naproti dveřím čalouněná pohovka. Na ní mladík ve svetru a vybledlých džínách. Opírá se zády o jednu područku, nohama o druhou, ruce má založené na hrudi a vypadá znuděně.
Jacek pohlédne na staršího muže a vykulí oči. Patriarcha Vasyl Kosturak osobně.
„Posaďte se,“ vybídne je přívětivě.
Jacek zabloudí pohledem zpátky na mladíka na pohovce. Delší vlasy. Tvář schovaná v šeru. Může mu být dvacet, může mu být třicet.
„Ta nepříjemnost se seběhla už loni v létě,“ drmolí zrovna šéf pašeráků.
„Proč jste nás nevyhledali okamžitě?“ ptá se překvapeně Kosturak.
Jeho společník se podívá přímo na Jacka, povytáhne obočí a usměje se. Směsice pobavení a pohrdání. Jacek uhne pohledem.
„Telepatku jsme dlouho nedokázali najít. Kriminálka tajila vyšetřování. Nedostat zprávu od našich přátel,“ pokynul šéf pašeráků na Jacka, „dodnes bychom nevěděli, že ta žena bude zítra vypovídat u soudu. Podle všeho dnes pobývá v Praze u svého bratra. Ten je… další komplikace.“
„Ano?“ ptá se Kosturak s náznakem zájmu.
„Je z pražské zvláštní kriminálky.“ Pašerák zaváhá. „Velmi zdatný mág. Mnohem lepší než ona. Prý se dobře vyzná v černé magii.“ Další odmlka. „Její výpověď je ovšem klíčová. Stojí na ní celý případ.“
„Slyšel jsem o tom,“ pronese Kosturak. „Takže vy byste byli rádi, kdyby zítra nevypovídala.“
„Prosíme vás o pomoc,“ řekne pašerák přiškrceně.
„To se dá jednoduše zařídit,“ pronese po chvíli tíživého ticha Kosturak a pohlédne na svého společníka.
„Budeme vám nekonečně zavázáni.“ Pašerák zmlkl.
Kosturakův společník přijde k nim. Jacek si ho konečně může prohlédnout na plném světle. Je na co koukat.
„Dovolte mi představit vám mého syna Aleksandra,“ řekne Kosturak významně.
V Jackovi hrkne. Divadlo ještě neskončilo. Říká se, že Kosturakův nejstarší syn je krásný jako Adonis a kurevsky nebezpečný.
Aleksandr mávnutím ruky přesune čajovou soupravu ze stolu na skříňku u zdi. Dalším kouzlem skříňku otevře. Natáhne si rukavice z tenké kůže. Přitáhne si kovovou krabičku a rozsype její obsah na stůl. Vezme tenký nůž a začne obcházet stůl a kreslit do černého písku. Jacek a šéf pašeráků sotva stihnou uhnout. Pašerák se tváří vyděšeně. Starý Kosturak se široce usmívá.
Jeho syn se obrátí k Jackovi. „Podejte mi ruku,“ řekne.
Jacek se neodváží neposlechnout. Aleksandr ho popadne za zápěstí a zabodne mu nůž do dlaně. Jacek se kousne do rtu, aby nezařval bolestí. Aleksandr přitáhne jeho ruku nad střed stolu a stiskne. Doprostřed magického kruhu skane krev.
„Jak se jmenuje?“ zeptá se Aleksandr přes rameno.
„Darja Michajlovičová,“ hlesne šéf pašeráků.
Jacek si tiskne zraněnou ruku a zatíná zuby.
Kouzlo na stole vzplane. Černým plamenem. V jeho podivné záři nemají Aleksandrovy oči duhovky ani bělmo.

Darja zaklepe na dveře domu Vulpesových. Přišla bez ohlášení, možná nevhod. Xénie ji zve dál, zatímco její malá dcerka Evženka si jde hrát k sousedům. Dům je plný vůně hovězího vývaru a domácí pohody.
„Zítra jedu svědčit k soudu,“ říká Darja Xénii, když obě sedí u kuchyňského stolu. „Loni jsme jeli na výlet do Vídně a šli se podívat do Prátru. Všude lidé. Daniela se někdo pokusil okrást. Najednou byla Mirjana pryč. Našli jsme svědkyni, která viděla Mirjanu mluvit s nějakým mužem. Pak jsme našli jeho. Daniel se do něj pustil. Pak jsem se do něj pustila já. Byl to obyčejný zloděj, měl skrýš v jednom kolotoči. Uvěznil tam Mirjanu, protože ho viděla. Dostali jsme ji s Danielem ven, ale bylo to celé zvláštní. Dva kapsáři mají skrýš v jiné dimenzi s pokročilým systémem odemykání portálů. Nakonec vyšlo najevo, že těch skrýší je v celém Prátru spousta. Bylo to jedno velké překladiště všem na očích.“
„Očekáváš problémy?“ ptá se Xénie.
„Vídeňští říkali, že nemám používat veřejnou ani vodní síť nebo komukoliv říkat, kam jedu. Z Lublaně jsem jela vlakem.“
„To zní vážně.“
„Zatkli několik strážníků a prý i lidí z kriminálky. Celý případ stojí a padá na tom, co jsem našla v hlavě toho parchanta.“
Xénie si povzdechne.
„Nemohla jsem čekat, až se začne kriminálka hýbat,“ řekne rychle Darja. „Mohla jsem mít odpověď okamžitě. Vůbec jsem neváhala. Zaplatila jsem cenu za magii, to mi věř.“
„Udělala bych to samé. Vím, jaké to je, nemoct ochránit své dítě.“ Xénie vstane a otočí se ke kredenci. „Co si dáš?“ Vytáhne láhev medoviny, zarazí se uprostřed pohybu a láhev zase uklidí. „Mám tady domácí limonádu.“ Vezme dvě sklenice a džbán s vodou, plátky citronu a snítky máty.
Darju zalije úzkostný pocit, že přehlédla něco důležitého. „Svědčím až zítra odpoledne,“ řekne. „Máš pravdu. Panáka si dám, až bude po všem.“
„Počkej, Darjo,“ zarazí ji Xénie, „ty nevíš, že jsi těhotná?“

Aleksandr Kosturak zaklepe, nepočká na odpověď, rozrazí dveře kouzlem a napochoduje před otcův psací stůl. Otec ho zpraží pohledem a pokyne mu, aby se posadil do jednoho ze dvou čalouněných křesel.
„Co potřebuješ tak neodkladného, že nevydržíš počkat jednu vteřinu za dveřmi?“
„Bezpečný portál,“ odpoví Aleksandr. „Musím dokončit zakázku pro ty dva šašky z dnešního večera.“
„Nedosáhl jsi na ni?“
Aleksandr přikývne.
„Bude muset jednou vylézt z úkrytu.“
„Jasně, třeba títra těsně před soudem. Mohl bych ji sejmout vídeňským před očima.“ Aleksandr se ušklíbne a pohodlně se uvelebí.
„Sundej ty nohy ze stolu,“ pronese Vasyl ledově. „Uvědomuješ si, že jdeš pod nos budečským?“
Aleksandr teatrálně zvedne oči ke stropu. „Velmi dobře. Proto jsem tě žádal o bezpečný portál.“

„Jsem v pořádku, vážně. Jen potřebuji být chvilku sama,“ řekne Darja, když obě stojí u dveří.
Xénie jí věnuje povzbudivý úsměv. Sama poprvé otěhotněla ještě za studií na Budči.
„Dej na sebe pozor.“
Darja kývne a pohladí si břicho. „Uvažovali jsme o dalším dítěti, ale poslední dobou mám jiné starosti.“ Usměje se a otře si oči. „Vždycky jsem chtěla mít čtyři děti.“
„Chápu,“ řekne Xénie se smíchem.
„Moc ráda jsem tě viděla,“ řekne Darja a překročí práh domu.
Pak se bez hlesu zhroutí na zem.
Xénie ji vtáhne zpátky do domu. Cítí v kostech, že něco je špatně. Zlé kouzlo. Uvnitř domu jsou v bezpečí.
Položí ruku Darje na čelo. „Ať jsi z vody, ať jsi ze země, ať jsi z větru, ať jsi z prázdnoty, ať jsi z ohně, odejdi, tohle tělo nepatří tobě,“ vychrlí.
Vyšplhá na kuchyňský stůl a sundá zpod stropu dva listy. Darja na podlaze zasténá a chytí se za břicho. Xénii se zdá, že zahlédla v okně nezvyklý odraz. To počká. Dům je zajištěný proti zrcadlovým kouzlům, o to se Evžen postaral.
Rozepne Darje halenku, položí jí listy na břicho a třikrát zašeptá zaklínadlo. Listy okamžitě zešednou a zkroutí se. Xénie je hodí do krbu. Rychle si umyje ruce. Srdce jí buší až v krku. Opře se o výlevku.
Hladina se najednou narovná. Xénie někoho zahlédne v odraze. Prudce se otočí. Nikdo. Vytáhne špunt. Zatáhne závěsy. Musí přitom překročit Darju. Sáhne jí na čelo. Horečka je pryč.
Xénie proběhne celý dům. Zakryje všechna okna. Zarámované fotografie otočí obrázkem dolů. Na zrcadlo v koupelně poslepu nakreslí muří nohu. Na hranici vnímání slyší šeptající hlas. Další muří nohu pro jistotu nakreslí na dveře.
Doběhne zpátky do kuchyně. Darja se snaží zvednout na loktech, hledí někam skrz Xénii a oči se jí podivně lesknou. „Jmenuje… se Aleksandr,“ zašeptá.
„Nemáš žádnou moc nad Darjou, Aleksandře,“ řekne Xénie a Darja klesne zpátky na zem. Xénie přitiskne její ruku dlaní k podlaze. „Pomoz mi,“ pošeptá dřevu.
Chvějivá vlna léčivých sil se jí protáhne kolem paže.
Když skončí, zatočí se jí hlava. Musí se oběma rukama opřít o zem. Pomyslí na Evženku. Má dojem, že slyší nějaký hlas. Jen se jí otře o zátylek a je pryč.
Než vyběhne ze dveří a zpod ochrany domu, rozhlédne se. Nic podezřelého. Vykročí směrem k Raposům. Evženka šla k nim. Bude ji tam muset nechat přespat. Dnešní noc bude náročná. Darja ještě nemá vyhráno. Xénii je zima. Má na sobě jen džíny, tričko a flanelovou košili a večer už bývá chladno.
Málem kolem něj projde bez povšimnutí.
Sedí v trávě a opírá si zápěstí o kolena. Je mladší, než Xénie čekala. Jeho magická síla je takřka hmatatelná. „Moje kouzla nebude nikdo rušit,“ řekne s měkkým východním přízvukem. Magie sršící kolem něj dostává tvar ohně.
Xénie zareaguje okamžitě. Vyvolá poryv větru, kamenů a větviček. Aleksandr líně pohne rukou. Neviditelná síla podtrhne Xénii nohy a zvedne ji do vzduchu. Je to její živel. Ale teď je studený a nepřátelský a dusí ji. Xénie mrští po Aleksandrovi první kletbu, která ji napadne. On nehne ani brvou. Kletba se rozprskne o štít.
Vzduch kolem jiskří jako před bouřkou. Xénie tu sílu vdechne a rozbije kouzlo, které ji drželo ve vzduchu. Dopadne na zem. Podlomí se jí kolena. Zvedne hlavu.
Aleksandr má dlaně plné plamenů, které se rozprostírají kolem a obklopí Xénii ze všech stran. Ona zakňučí bolestí a reflexivně se schoulí. Lišky mají hrůzu z ohně. Aleksandr projde plameny jakoby nic a natáhne paži ke Xénii.
Xénie se vymrští a zakousne do jeho předloktí. Aleksandr zařve bolestí. Jeho magie zakolísá. Xénie mu zaryje nehty do tváře. Aleksandr se vykroutí, volnou rukou popadne Xénii za vlasy a uhodí její hlavou o pařez. Podruhé. Možná i potřetí, ale o tom už Xénie neví.

Evžen Vulpes sleduje, jak na kamennou podlahu dopadá křída a láme se na kusy. Kolem něj zuří podivný požár. Plameny mají černou barvu. Evžen sebou trhne a obraz je pryč. Zůstane jen úzkost zakousnutá do útrob. Něco se stalo. Cítí to v kostech.
„Jste v pořádku?“ ptá se zákaznice. Věštkyně ve středních letech. Stěhuje se do nové provozovny a chce ji mít zabezpečenou. „Strašně jste zbledl.“
„Přijdu to dokončit zítra,“ řekne Evžen rychle a popadne batůžek. Křídu nechá ležet.

Je to jako probudit se najednou z těžkého spánku. Darja otočí hlavu, protože ji na čele studí kamínek. Další kamínek má na hrudi pod klíční kostí, ale ten někdo pohotově sundá. Darje hučí v hlavě a nemá tušení, kde je. Evžen jí pomáhá zvednout se do sedu. Zalije ji úleva. Všechno je v pořádku. Na malý moment.
Evžen. Klečí na podlaze proti ní a vypadá vyděšeně.
„Kde je Xénie?“
„Já nevím.“ Co se stalo? „Zapovídaly jsme se ve dveřích. Dál si nic nepamatuju.“ Odraz ve skle. Mladý černý mág. Vyslovil její jméno. Zná její jméno. „Proboha,“ vydechne. „Někdo na mě zaútočil.“
„Kde je Xénie?“ opakuje Evžen.
„Já nevím,“ zasténá Darja. „Musela mě vtáhnout dovnitř a zrušit tu kletbu.“
„Jakou kletbu?“ vyhrkl Evžen.
„Byla mířená na mě. Evženka je někde na návštěvě, nešla pro ni?“
Evžen zalapá po dechu a vyskočí na nohy. „Kam?“
„K Evě…“
„K Raposům?“
„Ano…“
„Nikam nechoď,“ řekne Evžen a vyběhne ven.

Xénie se dotkne bolavého místa nad uchem a sykne bolestí. Za nehty má kůži a krev. Krev cítí i v ústech. Musela se kousnout do tváře. Rychle se zvedne na loktech. Ohnivý kruh. Aleksandr sedí uprostřed. Xénie nemá kam utéct.
„Nemáš žádnou moc nade mnou, Aleksandře,“ vychrlí Xénie.
„Tohle nefunguje, protože ty jsi liščí čarodějka a já mág mimo úrovně,“ řekne Aleksandr. Mluví pomalu, s odmlkami, jako když po dlouhé době oprašuje cizí jazyk. Má zaschlé škrábance na tváři a krku. Ruku provizorně obvázanou.
„Už dlouho jsem neviděl žádného liščího čaroděje,“ pokračuje Aleksandr nenuceně. „Znám o nich spoustu pověstí. Jedna je pravdivá. Je o velkém mistrovi černé magie. Doplatil na lásku ke dvěma ženám. Jedna byla liščí čarodějka a druhá se jmenovala Agnieszka. Znáš tu pověst.“
Xénie neví, jestli je to otázka. On z ní nespouští oči. Neurčitá šedomodrá barva. V zrcadlovém odraze viděla černou. Přeběhne jí mráz po zádech. Nenápadně zkříží prsty. On se pobaveně ušklíbne.
„Z města odešel. Agnieszka taky. Nosila jeho dítě. Neměl nad ní moc. Ani nad liščí čarodějkou. Brzy nato byl zabit a jeho hrob zapečetěn mocnými kouzly. Agnieszka odešla do Haliče a porodila dítě. Založila mocný rod. Z toho rodu pocházejí černí velmistři.“
Xénie si promne zátylek.
„Velký mistr se před časem probudil. Téměř se vrátil mezi živé. Ale postavil se mu liščí mág. Víš, proč tě bolí hlava?“ zeptá se náhle.
Xénie zatají dech.
„Ten liščí mág je tvůj muž.“
Udělá se jí špatně od žaludku.
„Viděl jsem ho, když jsem se ti díval do hlavy.“

Darja se pokusí zvednout na nohy. Nejde to. S každým pohybem přichází návaly slabosti. Opře se o židli a se zavřenýma očima čeká, až se jí přestane točit hlava. Uslyší hlas. Uvnitř hlavy. Své jméno. Trhne sebou leknutím. Pak hlas pozná. Její bratr Karel.
„Jsem v bezpečí,“ řekne. Nahlas. Zbytečně. „Xénie zmizela.“ Soustředí se na muže, kterého si před chvílí vybavila. Toho z odrazu ve skle. Aleksandra.
„Zůstaň tady,“ odpoví Karel. „Najdu ji.“
Darja nestihne ani odpovědět. Telepatické spojení se přeruší. Funguje jen na blízko.
To tady mám jen čekat? chce se jí zařvat. Xénii se něco stalo. Protože se snažila ochránit Darju.
Opře se o židli a prudce vstane. Vzápětí skončí na podlaze zalitá studeným potem. Chvíli leží a dýchá, protože na víc nemá sílu. Pak se pokusí zvednout na loktech. Jde to snadno. Loktem se opře o židli.
Někdo otevře dveře. Evžen.
„Je Xénie v pořádku?“ vyhekne Darja.
Evžen zavrtí hlavou. „Jdu ji hledat.“
„Zavolej na Vyšehrad.“
„Na to není čas,“ odsekne Evžen a někam odběhne.
„Hledá ji Karel,“ zachraptí za ním Darja. „Umí číst magické stopy. Najde ji.“
„Třeba ne,“ odpoví Evžen. Do batohu si balí kameny, nůž a Xéniinu šálu. „Někdo ohrožuje moji ženu. Nehodlám tady sedět a čekat.“
Darja přikývne. Ona musí zůstat tady. Mimo dům není v bezpečí. Ona ani její dítě.
Opře se o židli a opatrně vstane. Už to jde.

Aleksandr najednou vyskočí na nohy. „Někdo přišel,“ pronese nadšeně.
Xénie se rozhlédne. Záchvěv cizí magie. Není to země. Není to Evžen. Magie je podivná. Xénie nedokáže rozeznat živel. Ví, kde je zdroj. Rozběhne se opačným směrem.
Aleksandr za ní natáhne ruku v rukavici. Cosi kovově zapraská a kolem Xénie se ovine zrezivělé pletivo. Xénie se promění v lišku a pokusí se vyvléct. Pletivo se sevře kolem ní.
„Proměň se, liščí čarodějko,“ řekne přes rameno Aleksandr.
Xénie se snaží vyvléct z magické formule. Je to k ničemu. On je mnohem silnější. Když se Xénie mění zpátky v člověka, pletivo kolem ní povoluje. Xénie zhluboka vydechne. Má jen pár škrábanců. Srdce jí buší jako splašené.
„Už to nedělej,“ řekne Aleksandr a projde ohnivou stěnou ven z kruhu.
Xénie zamrká, aby se zbavila slz. Zakroutí levou rukou. Pletivo se jí utáhne kolem zápěstí.
Najednou oheň zhasne a Xénie konečně vidí, co se děje. Tady to zná. Draháň. Kus louky obklopený ze tří stran lesem a ze čtvrté schovaný za svahem. Proti Aleksandrovi stojí mág Evženova věku. Xénii je povědomý. Darjin bratr Karel.
„Nehledám tebe,“ řekne Aleksandr.
„Hledáš moji sestru.“
Aleksandr ustoupí dovnitř kruhu. Jeho magie zakolísá. „Odejdi a už se nevracej. Jinak ona zemře.“
„Nejdříve propusť tu ženu. Pak budu ochotný se s tebou bavit.“
„Rozhodnutí je tvoje.“ Chvěje se mu i hlas. „Zachráníš Darju, zachráníš Xénii nebo půjdeš po mně. Můžeš jen jedno.“
„Můžu všechno,“ odpoví Karel.
Aleksandr natáhne ruku v rukavici ke Xénii. Nespouští oči z Karla. „Jak je libo,“ řekne.
Pletivo kolem Xénie se začne zahřívat. Ve vzduchu to zajiskří. Karlovo kouzlo se rozbije o štít. Aleksandr zakolísá. Xénie se promění v lišku. Napře všechny síly. Musí se dostat ven.
Pletivo najednou zchladne a začne praskat. Xénie zalapá po dechu. Slyší bolestný výkřik. Spadne na zem a je volná.
Aleksandr klečí na zemi. Obě ruce má popálené. Zatne zuby a Karel se zapotácí. Peklo se rozpoutá nanovo. Vzduch kolem ní začne zlověstně jiskřit. Je těžký a kalný.
Xénii se naježí srst na zádech. Zacouvá do křoví. Každý pohyb ji bolí. Zalyká se magií, která zalévá prostor kolem obou čarodějů.
Najednou je po všem. Aleksandr je pryč. Karel se rozběhne ke Xénii. Ona se mu podívá do tváře a má co dělat, aby nevykřikla hrůzou. Jeho duhovky mají černou barvu a bělma jsou protkaná černými žilkami.
Xénie se odplíží pryč, jak nejrychleji může. Už po pár krocích najde opuštěnou liščí noru. Stočí se do klubíčka u zadní stěny.
Kroky. Nic na světě by ji nemohlo zajímat méně.
„Xénie?“ Hlas nepatří Evženovi. „Neschovávej se. Jsi vážně zraněná. Za chvíli upadneš do šoku. Je to tady zablokované proti běžným stopovacím kouzlům. Nikdo tě nenajde.“
Xénie zavře oči. Venku je zima. Tady je v bezpečí.
„Kde jsi? Ten černý mág se může každou chvíli vrátit.“
Xénie se přiblíží k východu. Karel stojí bokem k ní a rozhlíží se kolem. Xénie má dojem, že ji zahlédl. On si upraví šátek na krku, svlékne kabát a rozloží jej na zem. Sedne si na zem a podívá se přímo na Xénii. Jeho oči už mají normální barvu, ale černé žilky nezmizely. Xénie zacouvá zpátky do nory.
„Je to na tobě,“ řekne Karel. „Můžu tě ošetřit a odnést domů. Anebo tě tady nechat.“
Xénie unaveně zavře oči. Tohle je Darjin bratr, kvůli kterému Evžen riskoval život. Darja mu možná důvěřuje, ale Xénie ne.
„Nebudu tě nutit. Ale nemůžeš v tomhle stavu zůstat venku.“
Xénie sebou trhne. Musela na chvilku usnout. To znamená, že jí dochází čas.
Vyjde se z nory a lehne si na kabát. Karel jí přejede rukou nad tělem a odhrne bolest. Xénie zavře oči. Je strašlivě unavená. Karel ji zabalí do kabátu a opatrně zvedne.

Studeně mrholí. Je moc zima na tenký svetr. Karel se otřese a zrychlí krok. Xénie v liščí podobě váží sotva pět kilo. Kdyby nebyl vyčerpaný soubojem, dokázal by ji donést až do Lysolaj. Teď neví, jestli dojde k nejbližšímu uzlu veřejné sítě u posledních bohnických domů. Otevřít portál nepřichází v úvahu vůbec. Musí někde najít vodní plochu a zavolat Darje.
Sféra vlivu zastíracích kouzel černého mága je bezpečně daleko. Karel se zastaví a pohlédne na Xénii. Ona opětuje jeho pohled.
Najednou za sebou vycítí nějaký pohyb. Vyčaruje štít a rychle se otočí. Za ním stojí udýchaný Evžen Vulpes. Když se podívá Karlovi do tváře, trhne sebou. Xénie se pohne a Evžen se vrhne k ní. Karel zruší štít.
„Přenesu nás,“ řekne Evžen, vezme ze země kamínek a popadne Karla za loket.
„Co mám na obličeji?“ zeptá se ho Karel, když se ocitnou na kraji Lysolaj a Evžen odkládá kamínek.
„Na očích,“ opraví ho Evžen bezmyšlenkovitě.
„To je přetížení.“
„Přetížení poznám.“
Oba mlčí, dokud nedojdou ke dveřím. Darja jim otevře. Zůstane za prahem. Podívá se Karlovi do očí a zatváří se polekaně. Karel předá Xénii Evženovi.
„Darja umí ošetřit popáleniny od černého ohně,“ řekne Karel unaveně. „Jestli mě nechceš pustit do domu, chápu to. Nepouštěj prosím Darju ven, dokud pro ni nepřijdu. Podej mi pak ten kabát. Je docela zima.“
Evžen se otočí k němu a povzdechne si. Pak ustoupí, aby Karel mohl jít za ním. Když Karel překročí práh, Evžen se zatváří, jako kdyby se mu ulevilo.

Karel Vrbenský si opře ruce o stůl a napije se horkého čaje. Evžen se posadí naproti němu. Je mu jasné, že nebude v klidu, dokud Karel neodejde. Nerad si pouští domů vyšehradské. Nerad si pouští domů lidi, kteří opakovaně strkají nos do říše černé magie. Ať už jsou jejich pohnutky jakékoliv.
Dům je důkladně magicky zabezpečen. Nic nebezpečného se nedostane přes práh. Karel přes práh přešel. To, co má v očích, je jeho vlastní magie. Xénie je naživu jen díky němu. Evžen by ji nikdy nenašel. Velmi dobře to ví. Neochránil svou ženu. Teď je v bezpečí a dobrých rukách, ale Evžen ještě pořád cítí tu zoufalou bezmoc.
„Kde tady máte zrcadlo?“ promluví Karel.
Evžen nedokáže sedět. Když jde do ložnice za Xénií, ukáže Karlovi směr ke koupelně.
Darja sedí zády k němu na okraji postele. Z Xénie jsou vidět jen dlouhé vlasy rozprostřené na polštáři a nahé rameno.
„Dám ji do léčebného transu,“ řekne Darja, aniž by se otočila. „Probudí se sama a bude v pořádku. Jak vypadá Karel?“
„Šel se na sebe podívat,“ odpoví Evžen.
Darja se zarazí uprostřed pohybu. „Nedívej se do zrcadla!“ zaječí a vyběhne z pokoje.
Evžen ji následuje.
„Co se děje?“ ptá se Karel.
„Nic jsi neviděl? Víš to jistě?“ ptá se Darja
„Určitě ne. Jen tohle.“ Ukáže na své oko. Evžen má dojem, že pár černých žilek ubylo.
„Sem se nedostane,“ řekne Evžen.
Darja kývne a stoupne si proti zrcadlu. Zřetelně z ní spadne napětí. „Je pryč,“ vydechne.

Aleksandr sykne bolestí, když mu jeho sestřenice sáhne na popáleninu na tváři. Obě ruce má v obvazech. V pravém oku drobnou černou skvrnku, která ne a ne zmizet.
„Kdykoli odtud vytáhneš paty, vrátíš se zřízený,“ řekne mu otec. „Co se stalo tentokrát?“
Aleksandr po něm vztekle střelí očima. „Našel mě její bratr,“ řekne jednoduše. „Sotva jsem stihl otevřít portál, než se probil přes oponu.“
„Nehýbej se,“ procedí sestřenice mezi zuby.
„Jak tě našel?“ zeptá se Vasyl.
„Je to bratr Michajlovičové a pracuje na kriminálce. Jak asi?“ odsekne Aleksandr.
„Nemůže tě ohrozit,“ řekne Vasyl.
Aleksandr na něj nevěřícně vyvalí oči. „To myslíš vážně?“
„Nech mě přemýšlet.“ Vždy existuje řešení. „Nechá tě na pokoji,“ řekne Vasyl pak. „O to se postaráme.“

Darja unaveně klesne do křesla v salonku vídeňské soudní budovy. V noci spala sotva hodinu. Za pár hodin bude po všem a pořádně si odpočine. Musí na sebe být opatrná. Pohladí si břicho a po dlouhé době se usměje.
Salonek je úzký. Tmavý dřevěný nábytek, tapety s šedorůžovým vzorkem. Zrcadlo nad komodou. Když Darja zvedne hlavu, koutkem oka někoho zahlédne v odrazu.
Přiskočí k zrcadlu a nakreslí na ně muří nohu. Zbytečně. Už je pryč.

„Vypovídala jsem snad tři hodiny,“ vypráví Xénii večer. „Když jsem vyšla ven, měla jsem hlavu jako pátrací balon. Musela jsem si jít lehnout.“
„Tři hodiny?“ Xénie zakroutila hlavou. „Ptali se na včerejšek?“
„Není to předmětem tohoto slyšení,“ vzdychla Darja. „Mám podat zvlášť trestní oznámení.“
Pomyslí na stín v zrcadle a otřese se.

Darja sleduje, jak její bratr připravuje čaj. Polofermentovaný. Oolong. Na krabičce je obrázek draka. Karel zalije lístky v konvičce a po několika vteřinách začne nalévat čaj do dvou drobných šálků. Pečlivě a soustředěně.
„Jak ti je?“
„Divně.“ „Nechtěli slyšet nic o včerejšku. Pořád na to musím myslet.“ Čaj je výborný. „Co když nepodám oznámení?“
Karel si povzdechne. „Je to tvoje rozhodnutí.“
„Nevím, co mám dělat,“ odpoví Darja. Je strašlivě unavená. „Čekám dítě. Musím na sebe dávat pozor.“
„Pokud se dostal do zrcadla v soudní budově, mohl zaútočit,“ namítne Karel. „Chtěl, abys ho viděla. Byla to výhružka.“
„Co udělá, pokud podám oznámení?“
„Nic,“ odpoví Karel bez váhání. „Nedozví se to. Vyšetřování bude tajné kvůli tvé bezpečnosti.“
„Co když ho nechytíte?“
„Nemůžu nic slíbit.“
„Nechytíte ho,“ řekne Darja dutě. „Jeho jméno nemělo padnout u soudu. Někdo se o to postaral.“
Karel zavrtí hlavou. „Asi ti to bude znít absurdně, ale z pohledu soudu není nijak prokázaná souvislost s případem.“
Chvíli oba mlčí.
„Nechceš si to rozmyslet?“ zeptá se Karel pak. Už zní rezignovaně.

Daniel jí přinesl noviny. „Druhá strana nahoře,“ řekl. Sedmiletý Peter se mu pověsí na krk. Desetiletá Mirjana vyběhne z úkrytu za pohovkou. Od loňského léta nedůvěřuje cizím lidem a nerada vychází z domu. Letos měla nastoupit na školu v Jasnej Gore.
Darja přeběhne očima text. Najde dvě povědomá jména, která by nejraději zapomněla. Dvanáct let za únos dítěte. Další nepodmíněné rozsudky. Pašeráci, zloději, zkorumpovaní strážníci. Čtyři kriminalisté. Jeden půjde do vězení, další dva dostali podmínku, čtvrtý zproštěn obvinění v plném rozsahu. Čtvrtý se jmenuje Jacek Zahradka. Dva lidé z vedení čarodějnické kriminálky vůbec nebyli obviněni. Nedostatek důkazů. Ve výčtu jmen zločinců Darja zahlédne písmeno A. Albert. Ne Aleksandr.
„Mirjano, podívej.“ Podá noviny dceři. Samé malé ryby, pomyslí si. Největší grázlové vyšli bez trestu.
Omáčka je skoro hotová. Darja ji ochutná a prohlédne si odraz kuchyně v okenní tabulce.
Pro jistotu.