Ohnivé panny

Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová
Z povídky: 

Příběh vznikl v rámci DMD 2016. Odehrává se na začátku letních prázdnin 1993.

Krmení

Socha z černého kamene představuje ženskou postavu. Tělo ovíjejí hadi a pokrývají škorpióni, jedovatí pavouci a rozšklebené zubaté ještěrky. Místo rukou má dravčí spáry. Obličej připomíná rozevřenou lví tlamu.
Čas od času obrovské oči procitnou.
Zaplanou živým zničujícím ohněm.
Čas nastal.
Paní má hlad.
Je nutno podat jí vybranou krmi.
Potvory pokrývající sochu ožijí a vydají se hodovat na nahém těle mladíka spoutaného u jejích nohou. Lačné oči zasrší blesky a lví tlama se zkřiví slastí. Síní se rozlehne nečekaně lidský a tím děsivější smích. Křik obětovaného nešťastníka bude zaznívat ještě ve chvíli, kdy už z něj nezbyde vůbec nic.

Téma: Vidoucí oko

**

Stíny a stínky

Evžen na zahradě štípal dříví. Bořek mu přišel pomáhat. Radka si hrála s Evženkou. Bylo báječné mít zas děti doma.
Evženka odklopila kámen a vyjekla odporem. Zírala na hemžení šedavých tvorečků. Zmateně brázdili měkkou hlínu na útěku před světlem.
„Neboj,“ zasmál se Evžen.
Vtom i jeho přepadl nečekaný, ničím neodůvodněný a nezvladatelný děs, zmrazující až do morku kostí.
Sáhla na mě smrt, blesklo Evženovi hlavou. Kdo první smrtí dotýkanému pohlédne do očí, ten prý jeho smrt přivádí. Evžen to považoval za pověru, ale proč zbytečně pokoušet osud.
Odvrátil se a zadíval se na ulici.
Setkal se s očima neznámé dívky.

Téma: Stopy korýšů

**

Martina

Dívka byla stejně vysoká jako Evžen, na děvče tedy docela dost. Měla husté vlasy pěkného medového odstínu. Do horkého dne si oblékla zářivě růžové tílko a džínovou sukýnku tak miniaturních rozměrů, že by se samy janovské plachty nestačily divit, kam až se za sto let dostaly. Evžen si mimoděk pomyslel, že jestli někdy nachytá takhle oblečenou Radku, tak ji přerazí.
Donutil se k zdvořilému úsměvu: „Hledáš někoho?“
Dívka mlčela. Měla strašně divné oči. Jako by hleděla skrz něj někam daleko, přímo do otevřeného pekla.
Vtom na ulici vyběhl Drahoš.
„Tati, to je Martina,“ ucedil na půl pusy.
Vzápětí dvojice zmizela.

Téma: Etymologie slova džin

**

Rande

U lysolajské kapličky panoval příjemný chládek. Listí klidně šelestilo a kromě pípajících ptáků se tam nevyskytovala živá duše.
Ideální místo pro schůzku, ale Martina se tvářila nepřítomně a jako by ani nevnímala, že ji chlapec objal kolem ramen.
„Já bych přece večer přišel,“ ozval se Drahoš. „Stalo se něco?"
Vytrhla se ze zasmušilého mlčení. Vážně přikývla: „Potřebuju, abys mi pomohl. Jsem pozvaná na setkání, co nemůžu odmítnout. Půjdeš tam se mnou?“
„Že váháš,“ usmál se Drahoš. „Kdy?“
„Hned.“
„Tak jdeme.“
Podala mu ruku, aby ho navedla při přemístění, a přitom odvrátila tvář. Neviděl proto, jak se zkřivila šíleným, neovladatelným děsem.

Téma: Levná kořist

**

Volání

Při večeři Evžen neskrýval mizernou náladu. Neustále zamračeně pokukoval po Drahošově prázdné židli.
„Kdyby se aspoň uráčil říct, kdy se vrátí,“ vrčel.
„Mohl ses zeptat.“ Xénie se snažila o smířlivý tón. „Je mu osmnáct.“
„Tím spíš by měl mít rozum!“ Evžen praštil vidličkou, vyskočil a nervózně vyhlédl z okna, ačkoliv tušil, že úplně zbytečně. „Tys tu holku neviděla!“
„Drahošovi se nejspíš líbí.“
„O to nejde, zatraceně! Nechápeš, že…“
Počínající hádku přerušilo zurčení a světélkování vody.
Evžen se jedním skokem vrhl ke kamenné výlevce. V ustalující se hladině se neobjevil Drahoš, jak doufal, nýbrž Martina.
„Pomoc!“ zavzlykala a vír ji pohltil.

Téma: Cena dospělosti

**

Jatka

Stopovací kouzlo ukázalo k nízké, ale rozlehlé budově na severovýchodním okraji Prahy. Ještě nedávno tu panoval ruch usilovné práce. Teď nezbylo nic. Hadovitě zakroucené dopravníky pod stropem a ostatní stroje demontovali, zákoutí a výklenky vyklidili, kabely odpojili. Zavládla tma a mlčení.
Šedé zdi nasákly mdlobným pachem krve, nepostřehnutelným pro lidi, ale k zbláznění pronikavým pro dvě lišky. Krvavá clona mátla, obluzovala jindy tak ostré smysly a měnila prázdnou fabriku v přízračné bludiště.
Lišky kroužily opuštěným prostorem, spolu i každá zvlášť, pátrajíce po třetí stopě. Jeden a druhý jako stín, s třetím stínem úzkosti v patách, s bičem strachu nad sebou.

Téma: Šli tři šli dva šel jeden...

**

Nehorázné osočení jest ostudným selháním Vyšehradu!

Úkolem Velké rady jest bdíti nad zákonem, policie kriminální coby prodloužená paže Rady musí pak zasahovati, děje-li se kde nepravost.
Nyní se však skandální nepravost děje v samém lůnu čarodějnické obce. Achil Sinkler, mladší vyšetřovatel sotva ským škamnám odrostlý, avšak již bezskrupulosně ambiciosní, veden patrně snahou protlačit se na vyšší post, vznesl pobuřující obvinění z vedení takzvané Sekty ohnivých panen, jež se má nejohavnější černou magií zabývati, proti ctihodné paní Eleonoře Rubínové
Vyjadřujeme přesvědčení, že tato ušlechtilá dáma z nejvyšších kruhů, známá jako štědrá podporovatelka našeho listu, vyjde ze soudního procesu bez poskvrnky na cti.
Hanba Sinklerovi!
18. září 1931.

Téma: Tlačenka - Bulvár!

**

Dva v jednom

Krvavou záclonou prosakuje čarovná síť.
Xénie ji cítí, magie se táhne jak jedovaté pavučiny.
Proniknout do skrytého prostoru je možné, jen najít a rozplést správný uzel.
Evženovy prsty kloužou po drsné zdi, sledují palčivé proudy. Černota se vpíjí do kůže.
Xénie bez dechu přihlíží.
Evžen ví, co musí překonat. Čáry uzavírají jeden prostor v druhém jako tajnou zásuvku.
Rychle vytáhne špačka tužky. Podrobí cizí čáry své vůli. Rozbije závoru.
Moc jeho znaků zápasí s tvrdošíjným odporem brány.
Tuha se zlomí.
Evžen zuřivě zaskřípe zuby.
Xénie pohotově pomůže.
Modrá pastelka přejde z dlaně do dlaně.
Jasně modrý klíč rozepne černý zámek.

Téma: Pastelky

**

Zazděný

Drahoš otevřel oči do naprosté tmy a vykřikl hrůzou. Oslepl?
Zoufale hmatal kolem sebe. Cítil studený a drsný kámen.
Konečně zvládl záchvat paniky. Vykouzlil světelnou sféru.
Malá prázdná místnost, kam se sotva vejde. Asi sklep. Žádné okno. A žádné dveře! Je zazděný!
Co se stalo? A probůh, Martina…!
Tátův nedůvěřivý a znechucený výraz. Zmizeli radši dřív, než padne nějaká ostrá poznámka. Táta neváží slova.
Chyba, neměl tolik spěchat. Martina se chovala podivně, k nepoznání. Tušila něco? Přemístili se a potom…
Tma.
Ledový strach.
Nechápal nic. Jen to, že musí ven. Utéct.
Zachránit Martinu.
Jak prolomit zeď?
Táta by to uměl.

Téma: Hrdinovi trapní příbuzní

**

Příprava na hostinu

Eleonora Rubínová vstoupila do kruhové obřadní síně osvětlené třinácti tlustými voskovicemi v železných stojanech. Zkřížila ruce na hrudi. Hluboce se uklonila před příšernou sochou, která rozlehlé místnosti vévodila.
Rituál zasvěcení novicky začne za hodinu. Dcery dívku právě připravují na slavnostní okamžik, kdy novicka odevzdá vstupní dar. Temná paní se nasytí a za odměnu vdechne Ohnivým pannám novou sílu.
Socha se pohnula. Zavětřila. Z hlubokých jam očí vyšlehly plameny.
Žena zděšeně uskočila. Proč to? Zajatý mladík je zatím bezpečně ukrytý, aby paní neprocitla předčasně. Pronikl sem snad vetřelec?
„Dcery moje, pomoc! Je tu nějaký muž!“
Přivítají odvážlivce.
Paní dostane oběti dvě.

Téma: Dokonalý hostitel

**

Probuzení

Zatímco ji koupaly a krášlily, snila s otevřenýma očima o výjimečnosti, obrovské moci, splnění každého rozmaru… Z průměrné čarodějnické učednice nadlidskou bytostí… Vznášela se v horké lázni neodolatelných představ. Kdykoliv narazila na ledovou krustu zděšeného odporu, kdykoliv se na okamžik probrala z oblouzení, sevřela ji hrůza.
Bránit se, uprchnout, dokud je čas.
Okovy cizí vůle ji strhly zpět. Jako by se drahocenné náramky na zápěstích změnily v těžká pouta, diadém ji proměnil v loutku…
Vyrušení.
Panika. Zuřivost.
Polapit vetřelce.
Martina kráčela za ženami jako svázaná.
Spatřila toho muže, poznala ho. Pouta ochromující její mysl praskla.
„Bože, co jsem to udělala?“

Téma: Svázané ruce

**

Zaskočen

Když Evžen s Xénií prolomili průchod, dlouhé schodiště je zavedlo na odpočívadlo obložené barevným mramorem. Okna žádná, zůstávali v podzemí. Po obou stranách se táhly chodby někam do neznáma.
Evžen mlčky pokynul doprava. Xénie přikývla. Neslyšně mu zmizela z očí.
Sám se obezřetně vydal vlevo, všechny smysly v pohotovosti. Prostor byl protkaný odrazy vražedné magie jak prales liánami, ale Drahošova stopa nikde.
Postřehl pohyb. Sotva stačil vytvořit štít.
Vzápětí se ze tmy vyřítila postava. A druhá. Další. Vmžiku se ocitl v obklíčení vyjících bestií. Sápaly se po něm, zběsile narážely na jeho štít.
V planoucích očích četl vlastní krvavou smrt.

Téma Šli tři, šli dva, šel jeden

***

Z deníku Achila Sinklera

Na Marii nezapomenu nikdy. Na její uhrančivou krásu. Na nezměrné, neuvěřitelné schopnosti, jimiž navzdory svému mládí vládla. Na směs palčivé touhy a panického strachu, které jsem zakoušel, kdykoliv mne uznala za hodna pohledu.
Nebyl jsem jediný, kdo pochyboval o jejím lidském původu.
Když pak její krása uvadla téměř ze dne na den, moc její magie vyhasla, Marie uchřadla, aniž si nejlepší léčitelé věděli rady, nesmířil jsem se ...
Začal jsem pátrat a zjistil jsem šokující …
Spojení s Eleonorou R …
Další šestnáctiletá …
Strašlivý arte …
Musím …

Zbytek deníku shořel.
Achil Sinkler byl nalezen mrtev krátce po prohraném soudním procesu.
Sebevražda v záchvatu šílenství.

Téma: Tak umírá Mary Sue

**

V presu

Uvázl v drtivém mlýnu.
Počítal poslední vteřinky, než ho vražedná přesila pohltí navzdory ochabujícímu štítu. Silou neprorazí, u Želmíra, co teď.
Poslední zoufalý pokus, čirý instinkt. V liščí podobě jim proklouzl pod nohama. Vrhl se do postranní chodby.
Nečekaný manévr smečku zmátl. Získal několik drahocenných okamžiků.
Jen několik.
Vtiskl se do stěny, aby unikl smršti ohnivých kleteb.
Z deště pod okap. Z plamenů do sevření kvádrů z nelítostného zla.
Jak se prodral sršatou zdí jen za cenu rozdrásané kůže a zahlušených smyslů, sám nechápal.
Žalostně se pokoušel zvednout. Zakrvácenou dlaní hladil ochranný granát. Sbíral špetičky síly.
Zpátky v mramorové předsíni.

Téma: Mnoho pohybu pro nic

**

Prosba

Xénie vzrušeně zavětřila.
Nohy ji samy zanesly do tmavého výklenku. Přitiskla se ke stěně. Ucítila syna skrz tlustou zeď stejně neomylně, jako on z druhé strany vnímal ji.
Jásavý výtrysk nadějné úlevy.
Vzápětí ukrutné zklamání. Může rozdrásat stěnu vlastníma rukama, neznámé čáry neprorazí.
Lehký dotek na rameni. Evžen.
Bariéra vzdorovala i jeho kouzlům.
Jako se tonoucí námořník chytá trosek lodi, zkusil ještě zatvrzelou zeď obměkčit. Dotkl se chladného kamene něžně a uctivě. Vložil do pokorné prosby o pomoc celé srdce, slzy zoufalství, všechnu horoucí lásku k synovi.
Zeď se ustrnula.
Pukla.
Sesypala se v hromadu rumu.
Drahoš se vypotácel ven.

Téma: Pláčí námořníci rum?

**

Zpátky

Drahoš cítil za vysvobození z kobky takovou vděčnost, že se na nevyhnutelné rodičovské hromobití těšil jako na láskyplné pohlazení.
Evžen však nic, jen oba popoháněl: „Co nevidět nás vyslídí ty fúrie.“
Chlapec strnul. „Musím najít Martinu.“
Evžen zaváhal, říkalo se to těžko: „Drahoši… Já ji zahlédl. Je s nimi.“
Bledý obličej, zaťaté pěsti: „Bez ní se nehnu.“
Nechat tu holku osudu beztak neměl v úmyslu, další děvče na svědomí, to nikdy. Doufal ale, že Drahoš a Xénie z ohrožení uniknou.
Zatracený kluk. Evžen potlačil nával bezmocného hněvu smíšeného s hrdostí a obdivem.
Mávl rukou: „Tak ji jdeme najít.“
Xénie přikývla.

Téma: Fascinován zpět ve své kleci

**

Stručný přehled zakázaných praktik černé magie

Sekta ohnivých panen. Ilegální sekta uctívaček Temné paní (viz tam) nadaných výjimečně mocnou magickou silou. Nové adeptky platily za přijetí předložením lidské oběti. Sekta rozprášena 1512. Pozdější působení nedoloženo.
Temná paní. Artefakt neznámého původu v podobě obsidiánové sochy. Předmět uctívání Sekty ohnivých panen (viz tam). Používání zakázáno rozhodnutím Velké rady (viz tam) z roku 1484. Artefakt umožňující koncentrovat magickou sílu a následně ji přenášet výlučně na mladé dívky v míře přesahující běžné lidské schopnosti. Aktivace artefaktu vyžaduje periodické lidské oběti. O současném výskytu a aktivitě artefaktu není nic známo. Naposledy zmíněn v soudním procesu z r. 1938 (akta Velké rady).

Téma: Encyklopedický záznam

**

Panika

Temná paní cítí čerstvou krev. Vsákla se do zdí. Rozněcuje k zběsilosti věčný hlad.
Eleonora Rubínová zbledla. Zdržení kvůli vetřelci, rituál není připravený!
Okamžitě přivést toho kluka. Chytit toho muže. Okamžitě!
Utekli?
Jekot ženských hlasů. Štvanice.
Socha se dala do pohybu.
Ruce se třesou. Soustředit se, soustředit se!
Mocné čáry pečetí dimenzi, uzavírají svatyni.
Neuprchne ani duch.
Ani rozzuřená lačná bohyně.
Snad.
Příšery už protahují pařáty.
Kamenné drápy chřestí po podlaze.
Kořist!
Zrak zděšené kněžky padne na novicku bezmocně schoulenou v koutě.
Bleskové pochopení. Fatální chyba! Vytrhla se z oblouzení. Není panna.
„Zrádkyně!“
Jen mámivé kouzlo.
Zemře, až vykoná obřad.

Téma: Fascinován zpět ve své kleci

**

Plížení

Lítice střežící tohle nepochopitelné strašidelné místo zatím nikde. Jistě však nesedí s rukama v klíně.
Chodby se topí v černých stínech.Tma je spojenec. Ostrý zrak lišky nepotřebují. Temnota ukryje, oddálí střet, dokud nenastane příhodný okamžik.
Příděl štěstí už vyčerpali, když našli Drahoše. Podruhé to bez boje půjde těžko.
Nejhorší je nevědět.
Hořká pachuť zamřelého ovzduší. Z každé spáry prýští vtíravě ženská vůně.
Napjaté struny nervů se rozechvívají ozvěnou nezřetelných zvuků, nesrozumitelných skřeků, poplašeného šepotu.
Cosi se blíží v hrozivých vibracích.
Evžen mimoděk vzpomene na dotek smrti. Martininy zastřené oči.
Oslnivá záře magických sfér vytryskne ze sedmi stran.
Není úniku.

Téma: Sedm kulí

**

Útok

Blíží se lehkými krůčky. Tiše. Neúprosně.
Kruh honosně oděných žen s očima zářícíma krutostí.
Evžen s úžasem poznává tu nejstarší, vídal ji v novinách.
Eleonora Rubínová zasedala ve Velké radě. Bohatá, vlivná, přítomná u každé významné události.
Ostatní nezná.
Kdyby aspoň nebyly tak mladé a krásné!
Xénie se vzchopí první. Zasviští mrazivé blesky.
Třesk a rachot, výtrysky světla, prskání kleteb.
Kruh se mění ve zmatené klubko, avšak nezadržitelně tlačí liškomágy k ochozu na konci chodby.
Přes mihotání jedovatě fialových plamenů se nedá rozeznat, co je dole.
Jáma se šklebí jako brána do pekla. V hloubce to temně duní.
Drahoš vykřikne.

Téma: Nad propastí

**

Vmžiku

Zpoza sloupu vyjde Martina, kráčí blíž, tápe jako slepá, Drahoš jí podává ruku, Xénie ho chce zadržet, záblesk a hroutí se zakrvácená k zemi, kolem Evžena se ovíjejí pouta, nedokáže se vyprostit, Martina se usměje a svrhne chlapce z ochozu, sama klesne na kolena, zakrývá si obličej, Evžen náhle nevidí, před očima jen ohnivé kruhy, obloukem letí dolů, vzápětí tvrdě dopadne na dlaždice, ohnivé panny se řadí na ochozu, začínají zpívat, Temná paní dychtivě rozevírá chřtán, rozpíná náruč, rezonuje s táhlou melodií, příšery kloužou z piedestalu sochy, zuby, drápy a ostny nedočkavě skřípou.
Muži v hrůze ustupují.
Už není kam.

Téma: Ham

**

Zbyde pár ohlodaných kostí

Ohnivé oči černé obludy propalují zrak. Vysmívá se, vychutnává si rozkoš očekávání.
Drahoš se ve smrtelné úzkosti přimkne k otci.
Evžen se horečně snaží netvory zastavit.
Zaklínadla se od kamenných těl neúčinně odrážejí.
Přitiskne se ke zdi ve snaze získat oporu, narazí však na palčivé pečeti. Svatyně je uzamčená. Ani pomyšlení zkoušet teď čáry zlomit.
Dokonalá past.
Netvoři se sápou po kotnících, drápy se zarývají do lýtek, rvou cáry kůže. Neřvat bolestí a děsem nelze, síly ubývají a bránit se je k ničemu.
Nezbyde než pár ohlodaných kostí.
Evžen chlapce křečovitě objímá.
„Nesmíš upadnout,“ šeptá přerývaně. „Musíš vydržet. Potřebuju tě.“

Téma: Ham

**

V transu

Záclona bezvědomí se trhá. Těžko se dýchá.
Xénie si přejede rukou přes obličej, dlaň je plná krve.
Ženy zpívají, u vytržení shlížejí z ochozu, vztahují ruce nad fialové plameny.
Ztěžka si klekne.
Šok ji zmrazí.
Hrůzné stínové divadlo, zápas o každou vteřinku, krvavý tanec bolesti.
Výkřik uvázne v hrdle. Zatím jsou naživu. Příliš brzy na nářek. Kdyby se podařila síť… Xénie zkusmo sešle zaklínadlo. Marně. Svatyni smrti cosi chrání, jako by neviditelný strop odrazil kouzlo zpět.
Zoufalá bezmoc se přetaví v šílenství.
Burácení uragánu smete temné postavy jak papírové loutky, v třeskotu hromů se hroutí zdi, meče blesků párají dimenze.

Téma: Tanec stínů

**

Krvavá stezka

Pro neviathiel.

Nahoře bouře, dole peklo.
Ať se zhroutí celý svět, Temná paní se kořisti nevzdá.
Evžen v zoufalé odhodlanosti vyrazí dopředu. Když umřít, tak aspoň v boji.
Potácí se přízračnou stínohrou ostrých spárů, co krok, to další rána. Neudrží se na nohou, vleče se po kolenou, klouže v kaluži krve.
Drahoš ztrácí vědomí, na jemnější zákroky není čas, Evžen ho prudce uhodí do tváře.
„Prober se,“ vzlyká. Vlastním tělem se snaží chlapce chránit, táhne ho s sebou mučivou stezkou stále blíž ke kamenné soše.
Černá silueta se pohupuje jako při tanci.
Evžen se z posledních sil zvedne.
Pevně obejme její nohy.

Téma: Tanec stínů

**

Země

Ledový obsidián se zahryzne do dlaní, černý jed hoří v žilách.
Měl Drahošovi říct víc. Věděl, že bez synovy pomoci ho bolest sežehne.
Pozdě. Přemýšlet už není k ničemu.
Otvírá stavidla záplavě citů, vášnivé touze žít. Strhává lavinu. Země se vzdouvá, valí se žulové kvádry, břinkne čistá bělost křemene, tryskají krvavé krůpěje granátů, rozvíjejí se spirály žíznivých kořenů, víří břitká zrnka písku, drolí se úrodné hroudy, vlhká prsť měkce přiléhá, vznáší se lehký prach pokojných mrtvých, sladce zavoní klíčící semena, zárodky živých.
Magie zemské hlubiny se zaklesne do proudu žíravé smrtící lávy.
Udeří drtivou tíhou urvaného skaliska.
Rozpadá se.
Umdlévá.

Téma: Velké srdce malý mozek

**

Prázdnota

Stravující výheň uvnitř i vně. Vzdát se, rozplynout se a navěky necítit nic je tak strašně lákavé. Smrt v kusadlech jedovatých pavouků bude lehčí.
Šokovaný Drahoš se dovtípí. Teď, v tuhle chvíli, musí zasáhnout. Nesmí udělat chybu. Musí překonat strach. Nerozptylovat se vlastním utrpením.
Škrábe se na podstavec.
Musí.
Nesmí.
Musí.
Přivolat na pomoc svůj živel.
Zakrváceným prstem kreslí čáry na Evženovo čelo.
Milosrdná prázdnota se rozevírá, nekonečno polyká bolest.
Evžen v agonii pocítí úlevu. Vybičuje síly, vzepne se k poslednímu útoku.
Černý kámen skřípe, sténá, kvílí…
Pukne.
Socha se hroutí, s ohlušujícím rachotem se tříští na mrtvé střepy.
Ticho.

Téma: Dnes to praskne

**

Místo

Ohlušující ticho, místo bouře mrtvé bezvětří.
Rozlomená čarovná dimenze, místo svatyně prázdná fabrika.
Rozbitá socha, místo bohyně černé střepy.
Padlá kněžka, místo vznešené dámy zpráchnivělé kosti.
Umírající dívky, místo zpěvu smrtelná křeč.
Zmařený dar, místo dvou bojovníků bezvládná těla.
Neznámá žena, místo mstitelky něžná ošetřovatelka.
Zkrvavený chlapec v ženině náručí, místo… místo čeho…?
Něco slíbila. Něco slíbili. Podvedli ji.
Něco zradila. Něco zničila.
Nic místo něčeho.
Chlapec se na ni dívá s bolestnou výčitkou, v očích otázku proč.
Martina neví.
Nechápavě zírá na zmatené obrazy.
Její mysl prchá před sžíravým pocitem viny, pryč odsud, co nejdál a nikdy se nevrátit.

Téma: Prosím vás pane pošlete mě až na konec světa!

**

Výslech

Děkuji neviathiel za laskavé zapůjčení vyšehradské kriminálky s Helgou v čele.

Lehký vánek s mateřídouškovou vůní probere Drahoše z mrákot. Příjemný vjem okamžitě přebijí bolesti, hlavně nohy má v jednom ohni.
Drahoš se rozhlédne.
Táta v bezvědomí v mámině péči…
Okolo činorodý ruch, strážníci v černém a zachmuření muži v civilu.
Vyšehrad.
Velí jim žena.
Přiklekne k Drahošovi: „Léčitel…“
„Netřeba,“ ozve se Xénie. „Zvládnu to sama.“
Žena se zamračí, ale nepře se. Vážně se vyptává na Martinu, chce slyšet všechno.
Drahoš těžce sbírá odpovědi. Už nemůže.
Žena vstává: „Necháme to na později. Vznesete formální obvinění?“
Drahoš vytřeští oči. On? Proč? Pak mu to dojde. Je čerstvě plnoletý. Sám za sebe.
„Ne.“

Téma: Emancipace

**

Dlouží se stíny přezrálého léta

Pro Gwen

Drahoš sedí u kapličky.
Sám.
Vyšetřování skončilo. Martina se v září do Budče nevrátí. Její mysl zůstává zatemněná. Prý ji léčí. Časem snad…
Drahoš teskně vzpomíná.
Co jí chybělo? Proč nic neviděl?
Měl by se vrátit, doma bude potřeba pomoct. Táta už konečně chodí, jen je ještě malátný a podrážděný. Pracovat zatím nemůže, vyčerpal se přespříliš.
Máma nestíhá. Určitě zas chystá uspávací lektvar.
Noci jsou nejhorší. Pro všechny tři.
Ale Drahošovi nic nevyčítali. Zamilovat se není zločin, říkal táta.
Měl by na Martinu čekat? Jenže… ten dlouhý stín zůstává.
Drahoš setře slzu, kulhavě odchází.
Některé jizvy se nezahojí, říkala máma.

Téma: A teď spát

**

Návštěva

V půli podzimu se Evžen už zas pilně otáčel v obchodě. Díky Xéniině vytrvalé péči se uzdravil, jen s obsidiánem ještě musel zacházet velice opatrně.
Drahoš včera ohlásil, že se zastaví na den doma a přivede návštěvu. A tak Xénie kmitala v kuchyni, zatímco Evžen přemýšlel o tom, že Drahošovi zápřah prvního ročníku univerzity dost prospěl. Profesorka Stella si ho nemohla vynachválit. Ani lektvar na spaní prý už nepotřebuje.
Cinkl zvonek, Drahoš stál na prahu a s ním hnědovláska v kratičké sukni.
„Tati, to je Slávka,“ oznámil Drahoš obřadně.
Dívka měla jasné a veselé oči.
Evžen se usmál: „Vítám tě.“

Téma: Dnes to praskne

KONEC