Sál nestvůr

Shrnutí: Je čtvrtek 15. 8. Toto datum odstartuje sérii, v níž se jistý doktorand spagyrie a toho času i brigádník-balzamovač v Muzeu vyhynulých kouzelných nestvůr (dále jen MVKN) ne zcela vlastní vinou octne v menší šlamastyce...
Poznámka: Povídka, resp. série drabblů částečně vznikla v rámci challenge Duben, měsíc drabble na zadaná témata.
Malého Božidara Všekaze jsem si do epizodní roličky vypůjčila od Neviathiel.

0. Prolog

Probudil je zvonek. Hluboko v peřinách zazněl otrávený povzdech.
„Vyhoď ho, ať je to kdokoli,“ zamumlal Jirka a otočil se na druhý bok. Vzápětí zašoupaly papuče a Viktorín jen v županu došel ke dveřím.

Listonoš.
Vzal si od něj noviny a podepsal převzetí dopisu. Doručovatel zvědavě nakukoval dovnitř.
Za polonahým domácím byl chodbou vily vidět kus secesní ložnice s rozházenou postelí, v níž někdo spal. Přikrývka odhalovala nahé lýtko. Dost svalnaté na ženu…, uvědomil si pošťák. Viktorín si všiml jeho pohledu a zavřel dveře.
Vyprovodil ho k brance. Kolem šeříků v zahradě zaševelil vítr. Na ulici už nebude vědět, co viděl.

1. Zlatá šedesátá (dmd téma: Šedesátá)

„Příručí vrchního podantouška, nechaj tu zdechlinu, mám pro nich něco lepšího…“
„Postojíš mi modelem? V depozitáři nám chybí atrapa skalního hňupa,“ kontroval Mirek a vrátil exponát do vitríny.

„Poslyš, proslýchá se, že se chystá nějakej bugr…“
Zarazil ho. „Paní Vodnášková, odpíchněte mi ve dvě, jo?“

„Tak to vyval.“
„Nevim,“ kroutil se Jirka a žmoulal v ruce cigaretu.
„Seš dacan. Popraskaly vám hrnky na zdi, nebo co?“
Po chodníku se rozstříkla krev.

Rozhlas měl zase poruchu. „To jsi ty, Mirku? V troubě máš fašírku.“
Zvedl pokličku, ale viděl jen Jirkovu rozmašírovanou hlavu...

„Něco ti nesedlo?“
„Jo.“

„…aby zachovali klid…“

Rádio vybuchlo.

Toho léta napadla věčný otisk prastaré strážní lípy zvláště úporná forma astrálních larev a v klenutých kobkách Vyšehradu bylo podepsáno rozhodnutí o nevměšování se (obyčejné houbové choroby si na budečské lípy nikdy netroufaly).

2. Předtucha (téma: Sledují tě)

Odpoledne se vrátil do muzea.
„Ptali se po tobě nějací chlapi.“
„Co jste jim řekla?“
„Co by, poslala jsem je pryč.“
„Asi ho sledovali.“
„Toho tvého kamaráda? Jak se jmenuje...“
„Jirka. Je po smrti.“
Stará paní se zajíkla. „Mirku, hlavně neudělej žádnou pitomost,“ řekla ustaraně. Jako maminka.

Nebojte se, paní Vodnášková. Jen dostanu toho hajzla…
A co když jim jde o tebe?
Prosím vás, koho zajímá nějakej balzamovač…?
Vrazil si ruce do kapes, vytáhl pomačkanou krabičku startek, ale nezapálil si.
Do čeho ses to namočil, Jirko, ty vole, hledal ve vitríně nápověď.
Vypelichaný cockatrice mu pohled vědoucně oplácel.

Že by…?

3. V pilinách (téma: Tenký led)

Nahlédl do hlavního sálu, kde se mu pod nohy přimotal vnuk paní Vodnáškové.
„Božíku, ty lumpe!“ zaznělo seshora. Muzeum bylo o prázdninách zavřené, podlaha posypaná pilinami a všude stálo lešení.

Znovu prohledal depozitář. Vitríny, šuplíky… Ať už hledali cokoli. Ze zoufalství rozpáral břicho exponátu…
Našel to. Oblé a ne větší než kapesní hodinky. Nakolik si pamatoval z povinných hodin zření, šlo o černé zrcadlo. Odrazná plocha z leštěného kamene. Onyx? Který magor by ho použil?
Jirka se ve své branži musel pohybovat na sakra tenkém ledě…

Má se podívat…?
Ani náhodou, otřásl se.
Co teda?

…Temnota ho oslepila a zdáli zaburácely tanky.

4. Poselství z východu (téma: Pokrevní bratři)

Rozbitým oknem v oddělení dracontopedů sem zalétla zbloudilá dlažební kostka…
„Eto bratstvo?“ volali obyčejní a házeli po vojácích kameny.
Ti jim odpověděli střelbou.
Mupy mup.

Když vidiny konečně ustoupily, zem mu uhnula pod nohama. „Had v ohrožení!“ rozkmitalo se Mirkovi magické pole a plamen vědomí se zatřepotal v neexistujícím větru. Ohnivou čárou vykřísl salamandra. „Schovej to!“

„Už přichází k sobě…“ Břichatý tatík před něj postavil sklenici vody.

Co to bylo? Bratrovražda? Válka…? Pravou ruku měl v jednom ohni a hlava mu třeštila.
Podřezaná žíla?
Paměť mu vrátil otisk ještírkova doběla rozpáleného ocasu, vinoucího se kolem jeho zápěstí. Byla tam budoucnost.

5. Píseň, která nezazní (téma: Zpívej!)

A je to tady.
Zdi z netečného kamene… Vyšehrad byla ta lepší varianta.
V kuželu světla stála židle. Aspoň něco. Světlo byl exaltovaný oheň a oheň je síla, oheň je život…

„Posaďte se,“ řekl jiný hlas než prve. Přijde teď hra na hodného a zlého policajta?
„Znáte Jiřího Moruše?“
„Máte mě za blbce? Oddělali jste vlastního…“
„Nebuďte směšný! Něco vám dal.“
Mlčel.
„Tak to vysyp! Kde to je?“
Pokrčil rameny.

Telepat na tlouštíka kývl, opravdu neví. Ušklíbnutí. Ne náhodou hadi platili za elitu…
„A tohle?“ zkoumali spáleninu.
„Pracuju s žíravinami. Můžu teď jít?“
„…někoho varovat? K čemu? Aby bylo víc mrtvých?“

6. Etika fízlů (téma: Červený karafiát)

Napařili mu sedm dní ochranné vazby. Pustili ho, až když bylo po všem.
V den Jirkova pohřbu.
Bylo tam jen pár lidí – rodiče, známí… V rukou drtili zvadlé červené karafiáty – nejlacinější kytky, který se dávaj matkám k MDŽ. Tři, pět… šest pugétů.

„Zřecové obvykle moc přátel nemívají…,“ ozvalo se za ním. Stál tam telepat s karafiátem. Sedmým.

„Vím, co chcete říct; že policajty nemá nikdo rád…“
„…a zvlášť ty, co se druhým hrabou v soukromí!“
„Však za to taky platíme.“
„Čím?! Blbým karafiátem?“

Hodil ho na zem. „Jirka byl formát. Nepotřebuje ho“ a znělo to skoro lidsky.
„Byl z hadů.“

7. Myšlení je dřina (téma: Otrocká práce)

Na ulicích vířili prach cizáčtí vojáci a vedro jim lepilo košile k tělům. Neuměl si představit otročtější práci…
Přešel koleje bubenského nádraží. Byli i tady. Vztek nebyl k ničemu, dokud Vyšehrad bude dělat mrtvého brouka. Kdyby měl aspoň šanci něco podniknout, než se všechno podělalo!
Sundal si sako.

Vize přece nepřišly jeho zásluhou…? Kdyby mu Jirka nepodsunul zprávu zachycenou v zrcadle, mohl by se s tím krámem mořit roky…

Co ta část projevu, kterou zachytil v rádiu, když Jirka zařval? Nemohla být z toho dne. Provolání odvysílali až nad ránem jednadvacátého, polilo ho horko.

Byla to snad chybějící část zprávy?

8. Černá studna (téma: Danajský dar)

Na nádražních záchodcích si Mirek napustil umyvadlo a připojil se ke studni svého bratrance Hugona.

„Potřebuju radu.

Sejmuli kamaráda…,“ kdo vlastně? Rusové? …Nebo vyšehradští? To se asi dá zjistit jen jediným způsobem. „Zkrátka, dostal jsem po něm černý zrcadlo. …Z onyxu,“ upřesnil.

„…To vím taky, nejsem blbej!“

„Netuším, jak se to stalo,“ řekl Mirek. „Víš, že jsem nikdy nevyvěštil ani zejtřejší počasí… Ty jsi tady krystalomant, tak mi poraď.“
„Jestli, jak říkáš, jeho původní pán zemřel, považuje tě teď možná kámen za pěstouna.“
„Ten šutr mi byl čert dlužen!“
„Hlavně pozor na dymeje… V probuzeném stavu je schopen i zabít.“

9. Trumf na telepata (téma: Trumf)

Teď měl konečně něco v ruce! Ale co je dymej se už nedozvěděl, protože dveřmi záchodků někdo zuřivě zalomcoval.

S nenaloženým elementálem by si přece Jirka snadno poradil... Byl na tyhle věci eso, takže pokud už používal něco nebezpečného, určitě o tom věděl - neudělal by tak pitomou chybu.

Dveřmi prošlo několik ruských nadávek. Kdo je to tam?
Skrz klíčovou dírku Mirek zahlédl kus uniformy sovětského lampasáka a za ním... - snad ne tlustého vyšetřovatele z Vyšehradu?

Ale ano…

Ten hlas bezpečně poznal. Byl to špión. A Mirkův trumf. Ten už na nic nečekal a bleskově se přemístil.
Nadvakrát - jako do Budče.

10. Na mělčině

Lupnutí vyplašilo vodní ptáky a za ohybem Vltavy, kde dusno přecházelo v příjemnou vůni vody, se nakrátko objevil Mirkův stín.

Měl v plánu jít objev ohlásit, ale teď znejistěl. Prodíral se křovím lemujícím břeh a jeho krok vázl…
Co když celý Vyšehrad tajně spolupracuje s okupanty?
Noha mu sjela do vody, jen to žbluňklo!

Ale stačilo si vybavit telepatův výraz, když ho nařkl z Jirkovy vraždy, aby tu paranoidní myšlenku zase zahnal.
A nezapomeň, že byl jediný, kdo mu z těch grázlů přišel na pohřeb…
To rozhodlo.

Odraz ve vodě se rozpil do ztracena a stopou se mu táhla hrozba.

11. Skrytá stopa

Nebyl si jistý, zda mu úhybný manévr vyšel. Pro sichr nalíčil i pár falešných stop a pastí směrem k bourárnám – to by mu mělo poskytnout jistý náskok...

Bubenské nábřeží nebylo pro Mirka spjato jen s ústředními jatkami a Vltavou, ale hlavně s dětstvím, které tu prožíval s ostatními sígry z někdejšího Zátoráckého bratrstva. Vlastně se zas tolik nezměnilo, až na to, že tehdy vedl války s Letenskou šlechtou nebo Holešovičáky a dneska se sovětskou rozvědkou.

Nezapomněl ani na staré silo, ve kterém kdysi mívali skrýš. Stojí ještě vůbec? V nostalgické náladě za sebou zametl stopy a přemístil se k Vyšehradu.

12. Předtucha

Ve vyšehradské strážnici sedí jenom vrátný, který si beze spěchu zalívá kafe. Za ním zející chodba natřená odpudivou zelení.

Mirek ho vyrušil zaklepáním na sklo přepážky. Stihl ho nerudný pohled. Může mluvit s telepatem?
Vrátný na něj nechápavě civí a otvírá ústa jako kapr na suchu. Otevřít dveře ho zjevně nenapadlo.
„Ten vysoký, plešatý,“ pomáhá mu Mirek gesty, protože přes přepážku není skoro nic slyšet.

Myslí Živsu?

Asi ano, krčí rameny. Je tady…?
„Tady nikdo není!“ křičí nahluchle vrátný a mává rukama.
„Můžu tu na něj počkat? Je to důležité.“
„To byste se načekal!“ a naznačuje, že mu na něj dá číslo. Usmolený papírek proleze úzkou škvírou mluvítka a skončí v Mirkově kapse.
„Můžu si odsud zavolat?“ ukazuje na studnu.
Vrátný znovu zatřepe rukou: „Teď to nemá smysl, je u případu. Zkuste to večer…“
Mirek dvakrát kývne na znamení, že pochopil, a rozloučí se.

13. Hra na schovávanou

První past pro soldatesku tlustého špeha sklapla naprázdno. Po tom se už tuplem domů neodváží. V muzeu by ho taky našli a ohrozit kohokoli dalšího tím, že se u něj schová, bylo pro Mirka nepřijatelné.

Potřebuje bezpečný úkryt, kde by mohl přečkat odpoledne.
Našponovaný úhel čelisti povolil. Vždyť ho vlastně má… Mezi sběrnou v Jateční a meandrem Vltavy bylo to místo. Dominanta sila čnící z podrostu nízkých bud.

Mirek ho obkroužil ignoračním polem a vylezl po žebříku do sýpky. Kdysi tam natahali i bedýnky na sezení.

Cítil po sobě, že jeho pronásledovatel slídí někde kolem. Rychle vtáhl dovnitř nohy, nečekaně neskladné v tomhle stísněném prostoru nad náspem.
Prostřed vší minulé slávy tak trochu pozapomněl na svých dospělých stodevadesát...
Začínal se potit.
Skrz děravou střechu to pražilo a až na občasné zaskřípění červotočem a hnilobou prožraných prken pod jeho polobotkami bylo ticho. Nahrbeně seděl v nejzazším koutě a čekal…

14. Přímá linka

Pět hodin. Skrz vymlácená prkna slyšel vzdálené cinkání tramvaje.
Dovolat se Živsovi by teď trvalo celou věčnost a kdo ví, zda už je vůbec doma. I studny bývaly ve špičce zahlcené. Pravda, byly prázdniny, ale stejně…

Mirek počkal do tmy a teprve když světelným smogem pronikl měsíc krvavě výstražné barvy pozdního léta, sestoupil ze své pozorovatelny vyhledat nějaký relativně čistý zdroj vody. Nebylo nad to vidět na člověka, s nímž mluvíte.
Podíval se na papírek. Podle čísla to byly Staré Střešovice. Vypadalo to, že si telepat potrpí na luxusní bydlení…

Když našel studnu, byla už noc. Celou dobu se přitom ohlížel přes rameno…

Vodou probublávalo Mirkovo volání dobrých pět minut, než se na hladině objevil odraz Živsovy tváře.

„Doufám, že vytáhnout mě z postele uprostřed noci nebyl jen váš osobitý způsob pomsty…?“

15. Uzlový bod

„Není čas, sledují mě!“ vychrlil Mirek. „Jde o Jirku.“
Živsa se na nic neptal a uvolnil mu cestu.

Pozvání do domu byla u čarodějů závažná věc a Mirek za něj byl v tuto chvíli nelíčeně vděčný.

Pán domu mu nabídl židli a sám se usadil obkročmo naproti němu. Snažil se působit nenuceně, ale bylo na něm vidět, jak je ztrhaný. Mirkovi ho přišlo až líto… Práce mu v posledních dnech musela dávat pěkně zabrat. Jak mu teď má, u Libušiných vousů, říct, že jeho kolega je pravděpodobně ruský špión?
„Nejlépe rychle,“ ucedil telepat.

Polkl. „Dneska jsem viděl toho tlustého vyšetřovatele od vás. Na bubenském nádraží. Byl tam
s nějakým sovětským lampasákem…“
„Pravděpodobně jen zjišťoval informace.“
„Šli po mně,“ upřesnil Mirek.
„Co to povídáte? Víťa a rozvědčík?“
Mirek přikývl.

„…A taky si myslím, že to byl on, kdo zabil Jirku,“ dodal s očima zabodnutýma do stolu, aby se mu nemusel dívat do tváře.

„To není možné…,“ zalapal po dechu Živsa.
„Jirka to musel přinejmenším tušit. Patrně se něčím prozradil, jinak by si u mě neschovával tohle,“ luskl prsty a v ruce se mu zalesklo onyxové zrcadlo.
„To bylo mazané.“
Normálka, zatvářil se Mirek a položil ho na stůl. Vypouklý kámen jakoby vrůstal do stříbrné obruby…

„Proč by mi nic neřekl?“
„Zřejmě to už nestih‘,“ odtušil Mirek a posunul artefakt blíž k Živsovi. „Ale nechal mi v něm zprávu. Jsem si jistej, že z toho lze vytáhnout i nějaký podrobnosti, ale já nejsem žádnej zřec…“
„Podíváme se mu na zoubek,“ kývl Živsa a shrábl kámen do kapsy županu.

Jeho host se ve dveřích ještě otočil: „Co s ním uděláte?“
„To už nechte na nás…“
„A co můžu udělat já?“
„Vy se běžte vyspat. …Ale jestli jste to trefil, máte u mě panáka.“

16. Pondělí

„Nazdar, Živso,“ prohodil dobrácky Sidorov, „jaký byl víkend?“ A protáhl se kolem něj do kuchyňky pro kafe. „Co je s tebou? Ty mě ani nepozdravíš?“
„Ty svině zrádcovská!“ vrhl se na něj Živsa, stěží zadržující příval ničivé magické vlny…
Prásk! Pěst sevřená kolem masy živlu narazila na Sidorovovu čelist. Něco prasklo a hrnek se poroučel na zem. Vzduchem zavířil vír.
„Nemysli si, že pláchneš, hajzle!“ popadl ho za límec a zkroutil mu ruku za záda. Za okamžik už ležel spoutaný v kaluži horkého lógru na zemi a plival zuby. Šéf bude zuřit.

„Vylíhlo!“ houkl do chodby Živsa.
Přiklátil se výrostek se svým jedovarnickým nádobíčkem.

„Silnější dávku!“ poručil Živsa, když ostřížím zrakem sledoval praktikantovo cmrndání extraktu z jedné fióly do druhé.
Když byl konečně spokojen, vrazil ji vyslýchanému mezi zuby a donutil ho vypít její obsah. Fióla praskla a poranila mu ruku, ale nevšímal si toho.

„A teď mluv!“ pobídl ho fackou. Na tváři špióna zůstala šmouha od krve. A nebyla poslední.

17. Vyšehrad a dva fernety

Ze zahrádky vyšehradské hospody měl senzační výhled. Mirek tam čekal na Živsu a přemýšlel, jestli telepat už na svůj slib stačil zapomenout…

„Nezapomněl,“ usmál se příchozí svým typickým způsobem, ze kterého musely být žáby u vedlejšího stolu celé pryč, a sedl si na lavičku.
„Mozkožroute,“ šklebil se Mirek.
„Mastičkáři!“
„Fízle!“
„Taky tě mám rád…“
„My si tykáme?“
„Ne, jen já tobě, troubo,“ řekl Živsa a podal mu pivo. „Viktorín,“ ťukli si dnem sklenic a štamgast Živsa na dálku ukázal vrchnímu na prstech, že chce dva fernety.
Mirkovi neušlo, že těmi úspornými tahy kolem nich zároveň vyrýsoval do vzduchu jakési neslyšné pole.

Ve vzduchu byla cítit voda.

„…Vlastně jsem přišel kvůli Jirkovi.“
Živsův vstřícný výraz jakoby zkameněl. „To jsem rád, že jsme si to vyjasnili.“
„Ne, počkej! Kamarádili jsme spolu na Budči. Nedošlo mi…,“ odmlčel se bezmocně Mirek a rozpačitě si přitom posouval brýle na nose.

„Tak promiň.“

„…Nic, jsem se asi blbě vyjádřil. Přemejšlel jsem, jak ho moh dostat…
Přímý kletby přece zanechávaj votisk. Signaturu toho, kdo ji seslal, podle níž se dá i vypátrat. Proč jste to nezjistili dřív?“

„Dymej,“ naznačil Mirkovi Živsa, kterému viditelně odlehlo. „Onyx je sám o sobě nebezpečná hračka, ale když si ho vybere za své sídlo kamenný duch, propůjčí mu sílu ještě daleko větší. Je pak jen otázkou času, kdy se probudí a začne škodit…
Tohle Jirka samozřejmě věděl a každý nov ho rituálně uspával. Jen ti nejlepší si můžou dovolit používat takhle mocný artefakt. Jenže Víťa…, teda Sidorov se k němu musel nějak dostat a zjistit, že jeho prozrazení visí na vlásku. Potřeboval se Jirky zbavit dřív, než to někomu řekne. Tak ho probudil…,“ podíval se smutně na Mirka a patrně stín půllitru způsobil, že kruhy pod očima vypadaly ještě hlubší.

„Co bude teď?“
„Co myslíš? Jsme uprostřed Studené války, nemůžeme si dovolit jakkoli zasahovat a riskovat tím prozrazení naší čarodějné obce. Nemysli si, že je mi to po chuti…“
Mirek se nepřestával mračit.

„Co teď budeš dělat?“
„Tak předně dopíšu disertačku,“ odtušil Mirek.
„A potom?“
„Bud učit. …Proč?“
„Chybí mi parťák.“
„To není nic pro mě.“
Živsa kývl. „Asi ne…
Tak na Jirku,“ usmál se a zvedl půllitr k přípitku.

Dlouho pak mlčeli.

Až jim začalo krápat do sklenic a nesnesitelné vedro konečně trochu polevilo. Hřmění zahnalo většinu hostů dovnitř, ale pozornější návštěvník hospody by si možná mohl všimnout, že prostoru nad hlavami dvou mágů se mraky vyhýbají a obeplouvají ten malý ostrůvek hvězdného nebe jako lodi pod plnými plachtami, mířící kdovíkam…

18. Epilog

Domů přišel Mirek až ráno 26., s novým rádiem pod paží a pořádnou kocovinou.

Tentýž den si Viktorína Živsu pozval na kobereček jeho šéf a Sidorov se stane horkým bramborem v politické hře.

Do 4. 11. 1968 opustí Československo armády Polska, NDR, MLR a BLR. Sovětská armáda zůstane na území Československa až do roku 1991. Mirek se toho ještě dožije.

KONEC