Stražiště

Stražiště
Téma: Zázrak zrození

Les voněl jarem a zpíval tisícem ptačích hrdel. Procházel jím velmi opatrně, aby nezničil křehkou krásu sasanek, orsejí a jaterníků. Pomalu stoupal prastarým vrchem, strážcem snivého kraje. Svatojánskou kapličku s léčivým pramenem obešel velkým obloukem, zdraví dnes nehledá, svaté nepotřebuje. Kdysi tu stávalo město, bohaté a pyšné, a taky potrestané, propadlé temnotě, propadlé do země. Zbyla jen pověst a vrch sám. Chodíme po kostech, pomyslel si a usmál se, po kostech země i lidí.
Na samém vrcholu promluvil, šeptaná slova škrábala v krku, studená a cizí, a páchla hnilobou. Zem se pohnula.
Zrodil se Nekromant.
Brzy vstane i jeho armáda.

Útěchovice pod Stražištěm
Téma: Neruš moje kruhy

Inkantance dozněla. Nekromant se propadal kouzelným transem, humusem, práchnivinou času i prostoru. Hlouběji. Kostlivé prstíky mrtvých duší se dotýkaly jeho mysli. "Dnes ne," odstrkoval je jemně, "počkejte ještě." Dům, jeho cíl, temně zářil na konci ulice pohřbeného města. Už bral za kliku, když nerealitu rozpáraly jasné chlapecké hlasy, a chladné soustředění přetavily v horký hněv.
Možná je to dobře, pomyslel si, třeba mi zrovna tohle scházelo - dvě horoucí srdce, chladná mysl a krvavé ruce. Zítra je taky den. Poslední.

Pátrací čety se vrátily dlouho po západu slunce, kdy do temnoty Útěchovic zářila jen okna domů strachem šílených rodičů, majáky beznaděje.

Malá Černá
Téma: Zbraň civilizovanější doby

Dřív se báli. Utíkali a schovávali se.
Úkryt lze najít.
Dřív se báli. Nenáviděli nás a bojovali, mečem, ohněm, zaříkáním.
Oheň lze uhasit. Meč i zaříkání zlomit.
Dřív se báli. Stranili se, zavírali nás, do vězení, do blázinců.
Společenství lze ovládnout. Z vězení utéct.
Už se nebojí. Novou zbraní je výsměch. Smích je smrtí strachu. Magii vraždí přezíravost.
Cvoku! Úchyle! Debílku! Radši si ho nevšímej!

Malá Černá se za jeho zády probouzí do deštivého dne. Velký Černý, Mistr Cechu ovladačů myslí, ještě spí, ale strážný vrch přijal obětní dar, cesta je otevřená, učedník přichází.
Je čas znovu se učit bát.

Pacov
Téma: Makovice

Ester, moje milovaná macecha, věří, že nejlepším odpočinkem pro duši je fyzická práce. Dřív jsem to nenáviděl a jejímu zahradnictví přezdíval Guantanamo, dnes už mi to nevadí. Budoucí mistr magie vozí hnůj, ryje hlínu a je šťastný. Stárnu (bez moudření).
Se zvrácenou radostí jsem usekával uschlé makovice na jakémsi Bohem i Ester zapomenutém záhonu, když mi spánkem projela ostrá bolest, vzduch páchl jako shnilé maso, práchnivina, spálenina, staroba.
Ester, bílá jako sníh, mě zvedla ze země: „Něco je špatně. V půdě, ve vodě.“
„Ve stražišťské vodě?“
Suché makovice se ve větru tiše dotýkaly.
Znělo nám to, jako když zvoní hrana.

Pelhřimov
Téma: Žádám vysvětlení

„Chcete mi tvrdit,“ policajt se na nás díval jako na něco, co jeho pes vyhrabal na smetišti, „že jste mě hnali z Pelhřimova jen proto, že bylo něco divnýho ve vodě a tady mladej se poblil? No?“
Ester vypěnila: „Voda teče ze Stražiště. Tam pohřbili město Cechu ovladačů myslí. Ztratili se dva kluci. Co když někdo provedl obřad a prolomil pečeť? Nasadí vám do hlavy, co bude chtít. Zabijete vlastní dítě, když bude chtít.“
„Je to jen pověst.“
„Možná se mu to už podařilo, jak vás tak poslouchám.“
„Nebuďte drzá a tuhle záležitost smažem.“
„V naší rodině bereme pověsti vážně.“

Mezilesí
Téma: Před tím a potom

Do zahradnictví vtrhl táta, Esteřin pomocník Talgat a překvapivě i teta Marta, maminka mého kámoše Kamila.
„Kamil zmizel. Nebyl doma tři dny, nebere mobil, nenechal vzkaz," teta měla krvavé oči.
„Je dospělý,“ šeptla Ester.
„Nikdy tohle neudělal.“

Předtím. Kamil byl můj první kamarád, první mi řekl o Budči, první prozradil, že tam patřím. Vypili jsme spolu první pivo, s ním jsem probíral holky, život.

Potom už ne. Co mu umřel táta, blbě a banálně, při bouračce, už to nebyl náš Kamil, ale smutný cizinec.

„Krevní pouto?“
„Zmatené. Vyklantice. Mezilesí. Stražiště.“
„Jedeme. Všichni,“ Talgat nám galatně přidržel dveře s cedulkou Zavřeno.

Zelená Ves
Téma: Bezpečnost letového provozu

Byl v roztřesené mysli zajíce. Byl v soustředěném mozku psa. Byl v očích ptáka, který je sleduje shora a vidí. Vidí prastarou hru lovce a kořisti, vidí pole, vesničky, lesy, silnice.
Vídí pět lidí, které zná...
Znič je!
„Ne.“
Jednoho ovládni, zabije ostatní.
„Ne.“
Pes stojí, zajíc kličkuje pryč. Pták letí, padá, letí, jak mysl zápasí s myslí, vůle s vůlí.
Jsem tvůj Mistr!
„Nejsem blázen, který si tě pustí do hlavy bez bezpečné kotvy.“
Souboj pokračuje, pták křičí, z letu je pád.
***
V Zelené vsi klečí Nekromant, v rukou chová kosa s polámanými křídly.
Vypadá jako malý, zmatený kluk.

Zelená Ves II
Téma: Jsme tým

Klečel v blátě, když jsme ho našli, a v rukou držel mrtvého kosa. Teta se sklonila a objala ho, ale on se díval na nás.
„Probudil jsem Mistra. Pustil jsem ho do sebe. Mám kotvu, ale nevím, jestli stačí.“
„Proč?“ zeptal se táta.
„Protože se schováváme před obyčejnými, místo abychom jim vládli. Protože svět by vypadal jinak, kdybychom měli moc. Protože by pak jeden z nich nezabil tátu!“
„A teď mluvíš ty, nebo on?“ Talgatův hlas zněl ostře.
„Já. Zatím. Pomozte mi, jsme rodina!“
„Ano, máš rodinu,“ Ester měla v očích slzy, „stejně, jako ji měli ti dva kluci, Kamile.“

Lukavec
Téma: Tak za kolik?

„Jestli máš kotvu,“ řekl jsem do ticha, „existuje protikouzlo, pokud spojíme všechny živly. Kolik máme asi času?“
„Zešílel jsi?“ zařval na mě Kamil, „když se to trochu zvrtne, ztratím rozum. Když se to nepovede, umřu. A když to dokážete, tak skončím na Boubíně. Pod kořeny.“
„Hlavně se teď lituj,“ ucedil táta.
„Nestačíte na to. Nedostudovaný mág, dvě slabé čarodějky, obyčejný a Kazach bez školy.“
„Na tom nezáleží," odsekl Talgat, „přijde na to, jak velkou částí našich duší jsme ochotni platit. Kolik toho pro tebe můžem obětovat. Zač nám stojíš.“

Z Lukavce se po větru nesl hlas zvonů. Byl Zelený čtvrtek.

Kaple sv. Jana Křtitele
Téma: Zlé dvojče

Siamská dvojčata dvou myslí v jednom těle lze oddělit – prokletím otrokáře a požehnáním pro otroka. Vyprošuje se u živlů a cena je vysoká.
Talgat vodě platí jedinou šťastnou vzpomínkou z dětství.
Já dávám vzduchu první opravdový polibek a vítr v jejích vlasech.
Ester zemi věnuje radost příslibu nového života a nechává si bolest z nenarození.
Táta v ohni pálí jiskru, která přeskočila, když se prvně vzali za ruce.
„Dávám minulou prázdnotu nocí bez muže. Dávám budoucí prázdnotu dnů bez syna,“ odříká Marta bezvýrazně.
„To nestačí,“ zašeptám.
„Myslíš?“ odpoví.

Přehoupla se půlnoc, je Velký pátek. Jen místo syna je obětí matka.

Stražiště II. - Epilog
Téma: Mrtví můžou, živí musí

Oběť její dobrovolné smrti rozbila Mistrovu vůli napadrť. Zapečetili jsme strážný vrch a čekali na vyšehradské.
„Nechci umřít pod kořeny,“ zanaříkal Kamil, už ne kamarád, jen zbabělec, „nemohli bychom...“
„Nemohli,“ Esteřiným tónem by se dal řezat led, „ona pro tebe umřela, ale svoji vinu na ni nenaložíš. Těla těch kluků vrátíme rodičům, řekneme, že spadli z vysílače. Krev splatila krev. Budeme lhát, ne kvůli tobě, ale proto, aby mrtví mohli spát a živí žít. Ty budeš muset žít. Budeš žít jako obyčejný a jako obyčejný umřeš, až přijde tvůj čas, a život naplníš prací pro nejpotřebnější. To bude tvůj trest.“