Milostný příběh

Letní ráno. Straba zaujímá své místo v houfu poblíž Lučanského pána Vladislava. Meče se lesknou v paprscích slunce pomalu stoupajícího nad obzor. Vladislav se drží věky prověřené rady předků: Ráno bojuj, k polednímu vzdávej bohům chválu za vítězství, v podvečer oslavuj. Teď pozvedá ruku a dává pokyn k útoku. S pokřikem na rtech se Lučané vrhají proti Budečským. Ta chvíle před bitvou, než se zbraně poprvé dotknou, než bude prolita první krev, trvá věčnost. Nevěří, ještě doopravdy nevěří, že prohrají.
Straba pozvedá meč. První střet. Čepel protíná kůži. Zásah. Protivník padá k zemi a na okamžik, chvíli těsně před smrtí, se pohled setká s pohledem. A uprostřed bitevní vřavy, uprostřed smrti a krve a bolesti, Straba strne.
*
Všechny příběhy vyprávějí o lásce. I v příběhu těch dvou, kteří se toho rána na bitevním poli setkali na ostří meče, má láska svou úlohu. Příběh toho pohledu lze shrnout do jediné věty: Milovali se.

Anebo jinak: Vzal si ji proti její vůli.

A ještě jinak: Přivedla ho do neštěstí.

Který z těch pohledů je pravdivý? Kdo to může říct? Jedinou jistotu nalezneme v přesvědčení, že ti dva se setkali už před bitvou.

Každá láska skrývá příběh.

Takto se vypráví mezi Lučany:

Strabova matka se nikdy nedočkala vnoučat. Ze svého syna vychovala moudrého a silného muže, který pokořil mnohé nepřátele a získal úctu spojenců. Ale všechna jeho vítězství nakonec zbledla před jedinou porážkou.
Straba podlehl ženě.

Z kořistných výprav přiváděli Lučané od nepaměti otroky. Některé byli nuceni zabít při pokusech o útěk. Jiné prodali. Další nechali pro vlastní potřebu. Tak se do Strabovi domácnosti dostala jedna Čechyně. Jmenovala se Svatava.

Svatava byla mladá, dobře rostlá a Strabovo oko na ní spočinulo se zalíbením. Jeho náklonnost rostla každým plachým úsměvem, který mu Svatava opětovala a každým letmým dotekem, před kterým se strachem neuhnula.

A protože ani Svatava nezůstala slepá vůči Strabovým četným přednostem, brzy o jejich vzájemné náklonnosti věděla celá domácnost.

“Je jen otrokyní, nevolnicí bez ceny!” lamentovala Strabova matka a tím, stejně jako dalšími moudrými slovy, se ho snažila odvrátit od Svatavy. Ale jen málo dá na dobré rady svých blízkých muž okouzlený půvabem ženy.

“Přijmi ji do svého lože a nebude na tom záležet. Až se jí nabažíš, pochopíš, že ti není rovna,” řekla mu matka k večeru toho dne, kdy je překvapila líbající se pod břízou. Její slova však po Strabovi stekla jako voda. Na Svatavě mu záleželo stále víc.

Až jednoho dne pak matce oznámil, že Svatavu pojme za ženu.

“To nedovolím!” vykřikla matka. “Takovým činem nesmíš snížit vážnost rodiny! Nesmíš…”

Ale Straba byl k jejím lamentacím hluchý. Poprvé v životě ji hrubě odstrčil a nedbaje na úctu, která jí náležela jako matce a jako vidoucí hadačce věcí budoucích, neposlechl ji.

Očarován Svataviným půvabem byl jako zbavený smyslů. Kdo se odvážil byť i jediného slova proti ní, mohl si být jist jeho hněvem. A když přišel slunovrat, slavila se jejich svatba.

Matka snachu nepřijala radostně. Snést ji dokázala jen proto, že svého syna milovala nadevše. Sama, i s pomocí čeledě, sledovala každý Svatavin čin a čekala na jakékoli pochybení. To ovšem nepřicházelo. Měsíce běžely a Svatava byla poslušnou a spořádanou ženou. Ostražitost Strabovy matky polevovala. Téměř uvěřila, že její syn nakonec zvolil ženu dobře a uvážlivě.

Po mrazivém jaru přišlo toho roku příliš suché léto. Úroda byla nevelká, zvěře v lesích pomálu. I pro Lučany, které jejich moudří hadači varovali s dostatečným předstihem, nastaly hubené časy. A právě lucké zásoby se staly trnem v oku proradným Čechům. Pořádali loupeživé výpravy a, nedbajíce na starobylé úmluvy, se se zvyšující se drzostí pod záštitou magie odvažovali stále hloub do luckého území.
V Lucku se proti Čechům zvedl spravedlivý hněv.

“Kdo se postaví za práva prostých lidí?” ptali se Lučané jeden druhého.

“Kdo nás ochrání před českými kouzelníky?” ptali se všech od magického řemesla.

A Vladislav, první mezi luckými pány, se rozhodl odpovědět jim místo slov činy.

“O Češích je odjakživa známo, že se schovávají za nečistá kouzla a rovnému boji mezi muži se zbaběle vyhýbají,” řekl své družině.

“Chceme-li proti nim bojovat, měli bychom první radu a podporu hledat mezi hadači,” pokračoval a jeho muži souhlasně kývali.

“Rozjeďte se po kraji a sezvěte veškeré magické plémě,” nakázal. “K dorůstající čtvrti volám ty, jejichž hlas by měl být slyšet.”

Na Vladislavovu výzvu se z celého Lucka sešli kouzelníci i páni obyčejných. Za dorůstající čtvrti pospolu usedli v poradním kruhu. Vladislav přišel poslední. V pozdravu se s úctou sklonil před šedinami starců i před moudrýma očima vědoucích žen.

“Přátelé, sousedé, krajané,” začal poté svou řeč, “s mnohými z vás jsem o té věci mluvil. Před nikým jsem svou vůli a úmysl neskrýval. Teď přišel čas, vyslovit je přede všemi.”

“Není mezi námi nikoho, kdo by neviděl, jak Čechové porušují prastaré úmluvy, které kouzelníky zavazují k nevměšování do sporů obyčejných. Každý z nás utrpěl ztrátu z jejich rukou.”

“Je třeba se jim bránit. Je třeba ukázat, že se jich nezalekneme. Je třeba dát jim ponaučení.”

Kruhem prošla vlna souhlasného mručení. Vladislav se usmál.

“Musíme využít jejich slabost. A tou je magie. Češi na ni vždy až příliš spoléhali. Žijí v přesvědčení, že jejich magickou sílu nikdo nepředčí. A tato důvěra stojí na jejich důvěře v Budeč.”

Obrátil se k části kruhu, kde seděli zástupci luckých kouzelníků.

“Věřím, že je právě tam dokážeme zasáhnout. Jediným, dobře připraveným, ničivým úderem, kterému podlehnou. Nebudou ho čekat. A pokud nám vy, naši kouzelníci, pomůžete smazat jejich magickou výhodu, udoláme je naší bojovou obratností a silou, která je větší než jejich.”

Mezi hadače padlo ticho. Semkli se blíž k sobě. Poradní kruh ztuhl. Mlčení přerušila až Strabova matka, která byla hlasem hadačů.

“Má moc je veliká,” řekla tiše a její řeč byla odměřená pomlkami, “Jediným pohybem ruky srazím na tucet kroků protivníka k zemi. Já předvídala letošní sucha, je o mně známo, že budoucnost mi není záhadou. Dokážu tisíc malých a tisíc velkých věcí, ale budečští kouzelníci jsou právě tak mocní jako já. Možná mocnější.”

“Bojíš se jich?” zeptal se jí Vladislav posměšně.

“Bojím,” odpověděla klidně. “Kdo nemá respekt před Budčí a její starobylou magií, je hlupák. Jsi hlupák Vladislave?” pevně se mu podívala do očí.

“I vy ostatní se bojíte?” vykřikl Vladislav rozhněvaně, ale pohledem neuhnul. “Jste jenom spolek starých bab. Udělali bychom dobře, kdybychom vás vyhnali z našich hradišť a nenechali si vaším mastičkářstvím otravovat vzduch!”

Páni, sedící poblíž kouzelníkům určené části kruhu, se začali odtahovat. Ticho výhružně houstlo.

“Dost,” protrhl napětí hlas Strabovy matky. “Neodmítáme ti pomoc. Jen radíme k uvážlivosti. Dej nám čas, ať můžeme položit otázky a hledat znamení.”

“Dát vám čas?” řekl zamyšleně Vladislav. “Kolik času? Tolik, abych sešel stářím, než kýžené znamení najdete?”

V prostoru jejich propletených pohledů zapraskala magie. Pak Strabova matka zavřela oči a vydechla.
“O polovičním měsíci dostaneš naši radu. Dříve ne.”

Napětí opadlo. Vladislav se usmál, kývl na souhlas a klidně odešel. Ostatní páni obyčejných ho pomalu následovali, až na místě zbyli jen kouzelníci. Ti se semkli v užší kruh a vzrušeně rokovali.

Jak určené dny plynuly, jedni radili k tomu, jiní k onomu, ale společnou řeč najít nemohli.

“Dosti planých řečí,” přerušila další z rozbíhajících se sporů Strabova matka, “Máme jen málo možností. A pokud nechceme přiznat slabost a odmítnout Vladislavovi pomoc, zbývá jen možnost jediná. Přispět k úspěchu mu každý z nás pomůže jen do výše vlastních schopností, o tom není třeba dlouze mluvit. Zbývá jen určit den příznivý pro bitvu.”

“Moudrá rada,” pokývl nejstarší z kouzelníků, “Jsi si ovšem vědoma, žes ta, kdo z nás vidí nejdál?”
Strabova matka přikývla.

“Jsi ochotna přijmout břímě toho, kdo rozhodne?”

Další přikývnutí.

“Potřebuješ něčí přispění?”

Zavrtění hlavou.

“Pak tedy jdi. Poraď se s budoucností. Najdi den, kdy mají naši bojovníci vyrazit k útoku. Ať se s bohatou kořistí vítězně vrátí nazpátek.”

Zatímco se lučtí kouzelníci rozcházeli za svými záležitostmi, Strabova matka tlesknutím přivolala jednoho ze svých lidí, který po poradní dobu přinášel hadačům jídlo a pití.

“Bude,” obrátila se k němu, “jdi do domu mého syna a řekni, ať vyberou nejlepší jehně ze stáda. To jehně omyj v čisté vodě dole u potoka, svaž mu nohy a přines ho před dům na kopci. Tam jehně nech. Až bude okamžik přízniv, připravím ho k věštbě.”

Bud přikývl a odešel. Když si byla Strabova matka jista svou samotou, třikrát se obrátila na východ a třikrát na západ, šeptem odříkala tajná slova a pak, ponořena v mlčení vyrazila do Domu na kopci. Prošla mezi stromy až k němu. Přede dveřmi se mlčky zastavila a pomalu roztáhla ruce. Chvíli čekala. Kolem Domu na kopci byla za ta léta, kdy tu lucké hadačky nahlížely do budoucnosti, oslabena hranice přítomnosti a prudký pohyb by ji mohl protrhnout. Když se vlákna přítomnosti obtočila kolem rukou Strabovy matky, lehce za ně zatáhla a pak znovu a dál jako by spřádala přízi. Opatrně je zkroutila do neviditelného provazce a tím postupně svázala Dům na kopci do smyčky. Teprve pak s pokornou prosbou vešla dovnitř.

Její tvář zůstávala bez výrazu, když pomalu a pečlivě vykonávala rituály potřebné pro usmíření duchů přítomnosti, zčeřil ji jen drobný úsměv, když se před Domem ozvaly kroky následované tupým nárazem a lehkým zabečením. Všechno bylo v nejlepším pořádku.

Alespoň si to Strabova matka myslela. Stala se totiž věc, se kterou Strabova matka nepočítala. Zatímco se připravovala k věštbě, Bud přišel do Strabova domu a zastihl tam Svatavu. Nic zlého netuše předložil jí svou věc a Svatava ho pozorně vyslechla.

“Sama přinesu jehně do domu na kopci,” řekla nakonec, “to nejlepší, jaké jen můj muž má.”

Bud na ni hleděl a v očích jí četl jen poslušnost a oddanost. Nepodezíral ji tedy z nekalého, byla přece jen obyčejná žena. Tehdy nikdo z Lučanů nevěděl, že než byla Svatava zajata, strávila dlouhá léta studiem na Budči. Tam se svou magii naučila tak dovedně skrývat, že v tom směru proti ní nikdo nepojal podezření.
Svatava. Podstrčená vějička. Tajná budečská zbraň v nevyhlášené válce.

Tehdy zradila svého muže poprvé.

Sama vybrala jehně a vyděšeně bečící ho ponořila do tůňky mezi kameny. Prsty mu projížděla po kůži ve složitých propletených obrazcích. Do jemných bílých chloupků schovala stopy magie a odnesla ho k Domu na kopci.

To jehně, nakažené zradou, našla Strabova matka na prahu, když dospěla k okamžiku, který byl pro věštbu nejpříznivější. Nad ránem, na hraně dne a noci, kdy je vidět nejdál, prořízla jehněti břich a v umírajícím hledala odpověď. Avšak Svatavino zlovolné kouzlo nebylo přemoženo nočním bděním, vůní bylin, ani zaříkáním. Strabova matka nalezla odpověď. Jaká byla skutečně položená otázka však nevěděla.

Tak byl určen den.

Straba patřil k Vladislavovu kruhu nejvěrnějších druhů. Těšil se jeho důvěře a směl poslouchat jeho plány. Považoval Svatavu za věrnou a milující a lehkovážně jí o plánech prvního z luckých pánů vyprávěl. Usmívala se na něj za tu pozornost. Dolévala mu medoviny a sladkými slůvky pobízela k dalšímu hovoru. Straba se utápěl v jejím pohledu. Tál pod jejími dotyky. A řekl jí úplně vše.

Tehdy zradila svého muže podruhé.

Ukolébala Strabu k spánku a zapálila svíce. Na domácím oltáři obětovala zlým duchům svazek bylin a pěkný kus syrového masa. Zatímco se krmili, přednesla jim svou žádost. A oni, spokojeni a nasyceni, jí vyhověli. Vystavěli pro ni stezku myšlenek, po které vyslala svůj odraz až do Budče. Tam svým proradným soukmenovcům vyzradila všechny Lucké plány.

Ráno poté i všechny dny, co následovaly, byla ke svému muži přívětivější než jindy. Duchem stále zůstávala na Budči, ale tělem se manželovi podbízela, jen aby do boje nespěchal.

“Svého koně darmo nenazýváš Okřídlený,” lichotila mu, “na jeho hřbetě ostatní snadno dohoníš.”

Dobře věděla, že nikdo jiný by s ní do poslední chvíle nesdílel všechna Vladislavova rozhodnutí. A Straba se rád nechal přesvědčit její otevřenou náručí.

Vladislavovo hradiště se vyprazdňovalo, jak bojovníci odcházeli za získáním kořisti a slávy. Strabova matka sledovala odchod sebevědomých bojovníků se zvláštní temnou předtuchou. Zrodila se v ní nedůvěra ve vlastní věštbu. Odešla do ústraní a ptala se vody i vzduchu, země i ohně, nebylo-li její vidění falešné. Ale voda i vzduch, země i oheň, odpověděli záporně. Pak se, už zase mezi lidmi, ptala prázdnoty. A prázdnota mlčela. Prázdnota byla živlem jejího syna. Strabova matka tedy dospěla k přesvědčení, že temná předtucha se týká právě Straby.

Když potom Straba, po východu slunce, vyjížděl ze brány, zastavilo ho matčino zvolání.

“Synu můj, zlý sen obcházel kolem mého lože. Nejezdi do války proti Čechům. Bojím se o tvůj život.”

“Pozdě je matko z boje couvat!” zvolal Straba a Okřídlený se pod ním vzpínal, “Složil jsem slib svému pánu Vladislavovi a nemožno mi ho zlomit pro ženské obavy.”

“Nezůstaneš-li,” zachmuřila se jeho matka a chytila Okřídleného za ohlávku, “pak tě alespoň prosím, až zabiješ prvního protivníka, obrať koně a vrať se domů, tak vyvázneš živ a slib neporušíš.”

Bylo mu proti mysli slibovat útěk z boje, věřil, že síly i statečnosti má víc než kdo jiný, ale matka nedala jinak a nechtěla ho pustit, dokud neslíbil.

Okřídlený dostál svému jménu a Straba brzy dohonil Vladislavův houfec.

“Jen se vrať,” smál se Vladislav i ostatní jeho druhové, když vyslechli Strabovu příhodu s matkou, “nebudu tě v boji držet, když máš strach. Vždyť hadači pronesli nad našimi meči slova moci a síly. Sudba je na naší straně a zvítězíme. Ať s tebou, nebo bez tebe.”

Straba byl čestný muž. Čestný muž své sliby ctí. A tak se stalo, že jako první vyjel do boje, jako první zasadil smrtící ránu a, hned poté, jako první obrátil koně k domovu. Nejelo se mu snadno. Váhání jezdce i koni svazovalo krok. Nebylo mu po chuti, že nezíská slávu ani kořist. Přesto byl dobré mysli. Lučané svým počtem Budečské přečíslili a, když se naposledy ohlédl na bitevní pole, viděl své druhy s vítězným rykem tlačit protivníka k ústupu.

“Nikoho nešetřte!” volal v tu chvíli bojem opilý Vladislav. Již sám sebe viděl vítězně vjíždět do Budečského hradiště a zapomněl na opatrnost. Budečské ztráty sice rostly, ale žádná bitva není rozhodnuta před koncem.

Budečský představený Neklan již od začátku boje stál v závětří posvátného háje. A jako by Vladislavovo zvolání bylo smluveným znamením, zvedl zároveň s nim svou hůl, zavřel oči a vší silou uhodil do země. Po čárách, vyrytých na hranicích posvátného háje se od konce jeho hole šířily jiskry. Jak jisker přibývalo, hájem se rozlévalo sílící hučení. A pak Neklan hůl zvedl. Jiskry se v gejzírech rozletěly do všech stran. Hranice se otevřely. Ze středu posvátného háje se přímo k nebi jako sloup kouře zvedl roj démonů. Neklan pozvedl hůl a démoni strnuli. Po krátkém souboji vůle se Neklanovi jako jeden muž na znamení podřízenosti uklonili. A to byl okamžik, ve kterém se stal Neklan bezectným. Pošlapal letité magické závazky. Zneužil svěřené moci. Démonům, po generace vězněným v posvátném háji, přikázal zaútočit na Lučany a odvrátit tak nevyhnutelnou porážku Budečských.

Bojující, zaujati sebou navzájem, si roje démonů nejdřív nepovšimli. A když démoni začali pršet z nebe jako smrtící déšť, bylo už pozdě. Trhali Lučany na kusy. Krev umírajících ulpívala na jejich kouřových tělech a zabarvovala je do ruda. S každou další smrtí démoni rostli a mohutněli. Až z Lučanů nezbyl jediný.

A tehdy zradila Svatava svého muže potřetí.

Poslední krvavou zradou. Svatava, nádoba plná pomstychtivosti, cestou myšlenek, která ji stále spojovala s Budčí, přivedla démony na Vladislavovo hradiště. S radostí je nechala rozsévat další zkázu a smrt. Oděla se do krve a ohně. Nedbala proseb ani křiku. Nechala démony krmit a růst.

A pak je už neovládla. Obrátili se proti ní. V ohnivou zkázu propadlo nejen Vladislavovo hradiště, ale i Svatavino tělo.

Když nešťastný Straba konečně dorazil domů, našel už jen doutnající trosky a svou mrtvou ženu.

*

Lučané tedy Svatavu vidí jako proradnou ženu, která zradila vlastního muže, kukačku, která zlovolně pronikla mezi ně a vynášela informace, špeha... Budečští s nimi souhlasí. Jde jen o úhel pohledu. Takto se příběh vypráví mezi nimi:

Svatava za Budeč položila život. Její jméno je symbolem odvahy a sebeobětování. Po staletí je vyslovováno s tichou úctou. Je jednou z těch, díky nimž budečské hodnoty přežily tisíciletí.
Češi a Lučané bojovali snad odjakživa. Štěstí se přiklánělo střídavě na tu či onu stranu a o dohodu nikdo nestál.

Budeč se do bojů nevměšovala. Rozbroje obyčejných nesměly kouzelníky rušit od studia vznešeného umění magie. Přesto byl představený Neklan, čaroděj nesmírné moci a cti, knížaty obyčejných mnohokrát přesvědčován o nutnosti magického zásahu. Dlouho o něm nechtěl slyšet.

“Magie dovede zranit tak strašlivě, že její krvavá stopa zůstane v krajině vyznačena po staletí. Chcete, aby se ještě děti dětí vašich dětí děsili našich činů?” ptal se a knížata pod jeho klidným pohledem utichala. Ale, bez přímého dohledu budečských očí, volání po magickém zásahu sílilo. A našli se ti, kdo volání vyslyšeli.

Mladí kouzelníci se na zapřenou účastnili šarvátek a příliš často si z nich kromě kořisti odnášeli i chuť bojovat dál. A tak se boje stupňovaly. Magie přestala představovat výhodu. Každý poutník i obchodník věděl, na jakých cestách je kouzelník coby společník nutností. Úroveň použité magie rostla. Na obou stranách.

V tu dobu Neklan ještě doufal v klidné vyústění situace. Snažil se mírnit vášně, šířit pokoj, nechat konflikt rozplynout. Budeč se, v souladu s prastarými magickými úmluvami, držela od bojů dál. Stále otevřená všem, kdo přicházeli v míru.

Ale ani Neklan, jemuž úřad budečského představeného propůjčoval svrchovanost nad kouzelníky na celém českém území, nemohl jednotlivcům zakázat účast v boji. Dost bylo těch, kdo nedbali jeho pokynů a z přesvědčení, či za úplatu nabízeli doprovod a ochranu na cestách. Jednou z nich byla i Svatava.

Viděla, jak její přátelé odcházejí bojovat. Viděla rány, které si z bojů přinesli. Viděla prázdná místa po těch, kdo se nevrátili. Její srdce se zatvrdilo a v mysli jí uzrál plán. Byl nehotový zbrklostí mládí. Odsouzený k nezdaru. Naplněný sebeobětováním. Hloupý a hrdinský.

Nikoho nepožádala o svolení či podporu. Nikomu svůj plán nesvěřila.

Když ji Lučané zajali, v Budči ji, stejně jako mnohé jiné, připsali na nepřiznaný seznam ztrát. Ale takový byl její plán. Jedněm Lučanům se schválně připletla do cesty, skryla před nimi svou magii a nechala se jimi zajmout, aby bez podezření mohla přímo ve středu jejich území vyzvídat plány a čekat na okamžik, kdy její přítomnost převáží váhy osudu na Českou stranu.

Lučané Svatavu a ostatní zajatce, které posbírali na Českém území, odvedli jako otroky do hradiště Luckého pána Vladislava, aniž by tušili, že právě tím přivádějí sami sebe ke zkáze.

Svatava byla krásná žena a tak nebylo nápadné, když na ni se zalíbením pohlédl jeden z Vladislavových mužů a odvedl ji do svého domu. Pro blaho svých soukmenovců přijímala a podporovalo jeho náklonnost k sobě. A jestli ji i kouzlem přiživila, kdo jí to může vyčítat?

S používáním magie však byla Svatava opatrná. Tušila, že ji sledují pozorné oči. Čarodějce uvyklé životu v Budči bylo zatěžko vzdát se drobných kouzel, která tak ulehčují život, ale Svatava měla silnou vůli. Tak se dokázala vyhnout všem nástrahám a pokušením a když ji Straba o slunovratě pojímal za manželku, nelpěl na ní ani stín podezření.

Žila, jak se na spořádanou manželku sluší. Starala se o manželovu domácnost, hospodářství a čeleď. Prokazovala úctu příbuzným a sousedům. Nepoutala pozornost. Svůj hněv, žal a záměr tajila uvnitř.
Muž jí do mysli neviděl. A když se mu snad zdála smutná a unavená, připisoval to tomu, že, ačkoli byli už nějakou dobu spolu, Svatava stále nepočala dítě. Netušil, že se jeho žena pomocí bylinných odvarů početí brání.

Měla svůj důvod. Na Budči totiž kromě jiného studovala jemné umění astrálního cestování. Jen nemnozí dokáží po libosti vyslat svůj odraz po cestě myšlenek do vzdálených míst. A i pro ty, kteří to dokážou, je taková cesta plná nebezpečí. Cestovatel je se svým odrazem nerozlučně svázán, jeden působí na druhého. Samodruhá žena není astrálního cestování vůbec schopna. Svatava chtěla být připravena.

I pro tuto věc však nebyla po chuti matce svého muže. Ta synovi radila, ať ženu zapudí a různě ho proti ní ponoukala. Straba jí ale sluchu nepopřával a žil se svou ženou v souladu.

Kdyby se vyplnila Neklanova přání a snahy, možná by Svatava prožila zbytek života mezi Lučany. Porodila by svému muži děti. Vyprávěla by jim příběhy kmene Čechů. Možná by je poslala studovat do Budče. Možná by se její děti staly spojnicí znepřátelených stran. Ale okolnosti stály proti tomu.

Asi rok potom, co byla Svatava zajata, začaly se boje stupňovat. Pole ten rok sesychala a skot hynul vedrem. Na Čechy přišla bída. Lučané se ze svých loupeživých nájezdů vracívali s menší kořistí než by jim bylo milo. Nespokojenost na obou stranách stoupala s četností vzájemných půtek.

Situace se stávala neudržitelnou. Budčí šla vlna nespokojených hlasů a Neklan jim chtě nechtě musel popřát sluchu. Přemýšlel dlouho a nakonec dal s těžkým srdcem povolat bratra své ženy, statečného Tyra.

“Nekoluje nám v žilách stejná krev, přesto nás váže pouto bratrství,” řekl Neklan, když osaměli. “Vím o tobě tolik dobrých věcí. Vím i o našich rozporech. Víš ty, proč jsem tě nechal zavolat?”

“Tuším.”

“Propůjčíš své síly Budči?”

“Víš dobře, že jsem, stejně jako každý, kdo zde studoval, složil přísahu věrnosti,” usmál se Tyr.

“Vím, ale je věrnost a věrnost. Jsou oběti, které je třeba složit z přesvědčení srdce.”
Tyr sklopil hlavu.

“Neklane, říká se, žes prohlédl a stavíš budečské vojsko. A já byl vždycky na straně těch, kdo věří, že nastává chvíle, kdy ho bude třeba. Staré ochrany nestačí. Brzy přijdou protivníci, kteří je dokáží prorazit.”

“Budeč chrání víc než hrubá síla,” odpověděl mu Neklan.

“Někdy,” zvedl Tyr oči, “je hrubá síla tím lepším řešením. Vím, že kvůli posvátným přísahám nesmíš pozvednout zbraň. Rád ji ponesu místo tebe. Rád povedu budečské bojovníky k útoku i k obraně. Myslím, žes o mém souhlasu nikdy nepochyboval.”

“Dokud slovo neopustí ústa, je vždycky nejisté,” usmál se Neklan. “Přesto budu doufat, že jsou naše přípravy zbytečné.”

A pak, ve vzájemném srozumění, strávili celou noc plány a rozpravami. Ráno Neklan Tyra vyprovodil smutným pohledem.

Znovu se setkali o polednách ve středu staré Budče. V kruhu vytyčeném zakladateli. Na křižovatce pěti cest.

Tiše stáli proti sobě a do středu každé z pěti cest se mezitím postavilo po jednom tichém čaroději. Slunce vystoupilo do nejvyššího bodu své dráhy. Obřad mohl začít.

“Před těmito svědky se tě ptám,” promluvil Neklan, “Jsi ochoten přijmout břímě?”

“Jsem,” nesla se podivným bezvětřím Tyrova odpověď.

Pět čarodějů zkřížilo ruce na hrudi.

“Pak tedy poklekni.”

Tyr poklekl a zavřel oči. Neklan nad ním zvedl sepjaté dlaně.

Pět čarodějů roztáhlo ruce v dokonalé harmonii. Pozorovatel by mohl zahlédnout vlákna magie plující prostorem mezi jejich prsty. Vytvářeli kolem ústřední dvojice magický kruh.

Neklan rozpojil dlaně a položil je na Tyrovy spánky.

“Vědoměs zvolil a vědoměs přijal.”

Pět čarodějů v souladu udělalo krok vpřed. Kruh se zmenšil. Vlákna magie mohutněla.

“Budeš kopím, mečem i štítem.”

Pět čarodějů udělalo další krok.

“Nebudeš brát ohled na vlastní zájem.”

Další kroky následovaly.

“Povedeš Budeč ke zdaru a vítězství.”

Pět čarodějů stálo na krok od nich. Prsty se vzájemně dotýkali. Magická vlákna nad nimi vytvářela kopuli.

“Přijímám,” protrhl Tyr ticho obtěžkané magií a otevřel oči.

Neklan, s dlaněmi stále na Tyrových spáncích, také poklekl. Teď se dívali jeden druhému do očí. Neklan roztáhl ruce a pomalu je položil na zem. Sklonil před Tyrem hlavu.

“Budeč tě slyšela,” zašeptal. “Slovo bylo vyřčeno a nelze vzít zpět.”

“Od této chvíle jsi zbraní a štítem. Odejdi z posvátné budečské půdy, ať ji krev, kterou v jejím jméně proliješ, nepošpiní.”

Pět čarodějů rozpojilo kruh. Přerušená magická vlákna se obmotala kolem Tyra a zaryla se mu pod kůži. Pět čarodějů znovu složilo ruce na hrudi.

“A já ti děkuji,” dodal Neklan tiše, když se oba znovu postavili. Ta slova už k obřadu nepatřila.
Tyr se usmál, naposledy se na Neklana podíval a mlčky bez ohlédnutí odešel.

První krok nevyhlášené války byl učiněn.

Vladislav, v jehož hradišti byla držena Svatava, tenkrát mezi Lučanskými pány vynikal. Uznávali ho jako svého vůdce, neboť se mnohokráte vyznamenal v boji a jeho rady často vedly k dobrému. Měl v sobě jiskru čarodějného talentu, ale čaroděj byl nevalný. Jen slova dokázal klást jedno k druhému téměř magickým způsobem. V každém srdci, ve kterém si zamanul, dokázal roznítit věrnost a spravedlivě rozhořčený plamen. V magii neochvějně věřil a bez rady svých hadačů se jen těžce rozhodoval. V době, kdy pojal záměr zaútočit na Čechy, svolal tedy kruh svých hadačů a předložil jim svou věc.

Hadači dlouho rokovali. Chtěli i nechtěli mu poskytnout pomoc a radu. Chtěli, protože Vladislav byl štědrý k těm, kdo mu prospěli. Nechtěli, protože se báli, že svou radou pochybí a Vladislav byl ve svém hněvu rychlý a krutý.

Vymluvit se nedalo. Jeden z nich radu dát musel. Nepříjemná povinnost nakonec padla na Strabovu matku. Ze svého středu ji hadači vybrali jako tu, co vidí nejdál. Ona pak v jejich jméně mluvila s Vladislavem mezi čtyřma očima.

“Když ti poskytneme pomoc naší magie, porazíš kterýkoli z Českých houfců,” řekla.

Líbilo se mu co slyšel a potěšeně přikývl.

“Ale když ti poskytneme pomoc naší magie na takové úrovni, vzbudíme pozornost Budče,” pokračovala.

“Budeč si přece zakládá na tom, že svou vysokou magií nezasahuje do sporů obyčejných,” mávl bezstarostně rukou.

“Budeč je zvláštní místo,” řekla, “Je to místo těch, kdo o cti a potřísněné magii nejen kážou. Je to místo těch, kdo v ta slova i věří. Boj se jich, protože kdo se nezachová podle nich, proti tomu vytáhnou celou svou silou.”

“Jsou snad silnější než naši hadači?”

“Jsou. Sám to dobře víš.”

“Chceš mě přesvědčit, že útočit na Čechy je bezúčelné?”

“Je,” usmála se, “Pokud je nepřekvapíme. Veď první a nejsilnější útok přímo proti Budči. Nebudou ho čekat. Nebudou připraveni. Podlehnou. Zbytek Čech bude následovat.”

“Jaká rada!” zasmál se, “Takovou jsem nečekal.”

“Nečekaná rada často vede k prospěchu. Přesto. Budeč je silná. Budeš potřebovat víc než magickou pomoc a podporu. Budeš potřebovat štěstí.”

“Znáš způsob jak si ho naklonit?”

“Ne. Nikdo ho nezná. Ale dám přinést jehně a z jeho střev vyčtu, kdy bude sudba tvému záměru nejpříznivější.”

Strabova matka patřila k vidoucím. Znala správná slova a dokázal pevnou rukou vést rozhodující řez. Vše, co umírá, oslabuje hranice přítomnosti. Kdo ví, jak se dívat, zahlédne v umírajícím budoucnost. To vše Strabova matka věděla. Dokonce dokázala v předivu odrazu budoucnosti nacházet tu jedinou skutečnou. Nestudovala však v Budči a tak jí byla jemnější přediva sudeb záhadou.

Ptát se na budoucnost je ošidné. I jediné slovo může být osudné. Když Strabova matka do rukou nabírala střeva umírajícího jehněte, nezeptala se: “Kdy Lučané vyhrají”, ale “Kdy mají Lučané zaútočit pro nejvyšší zisk a nejméně ztrát”.

Tak byl určen den.

Druhý krok nevyhlášené války byl učiněn.

Na tu chvíli Svatava čekala. Poslouchala, sledovala a ten večer, kdy byl plán útoku načrtnut, předložila Strabovi vydatnou večeři, zapálila byliny, které ho ukolébaly k spánku a sama se připravila k užití dlouho skrývané magie. V nočním tichu soustředila myšlenky a začala jimi pro svůj astrální odraz myšlenkami budovat cestu k Budči.

K půlnoci se její odraz objevil před hlavní budečskou branou zvanou Samozřejmá.

“Jsem Svatava a v záležitosti, která nesnese odkladu, musím navštívit představeného Neklana,” prohlásila se před jejím strážcem.

Díval se na ni s podezřením.

“Prosím,” dodala tiše a vztáhla k bráně ruku. Do budečského předpolí může astrální odraz vstoupit, vnitřní Budeč je proti nim chráněna. Brána pálila. Svatava ucukla. Spálenou dlaň přitiskla na hruď. Zoufalství v jejím pohledu strážce brány obměkčilo a ten vyslal vzkaz. Svatava s tíhou v srdci čekala. Hvězdy na obloze pomalu putovaly k ránu. A pak přišel jeden z Neklanových čarodějů, sám otevřel bránu a Svatavu pozval dovnitř. Neklan se rozhodl ji přijmout.

Vstoupila k němu rozechvěle a znepokojeně.

“Pane,” začala nejistě, “vím, žes vždy kázal mír. A vím, že věříš, že lidé jsou v zásadě mírumilovní. Netěší mě to, ale mám zprávu, která tvou víru zklame. Je však důležitá pro bezpečí Budče.”

“Mluv prosím,” pobídl ji.

“Z vlastní vůle jsem se stala špehem mezi Lučany,” vyprávěla se sklopenýma očima. “Nebylo to vždy lehké, ale jsem za své rozhodnutí ráda, protože jen díky němu tě dnes mohu varovat. Lucký Vladislav se rozhodl pošlapat nepsané dohody a za pomoci magie zaútočit přímo na Budeč.”
Neklan strnul.

“Kdy?” řekl jen.

“Rozhodl dnes. Hadači určili nejpříznivější sudbu pro útok po příštím úplňku.”
Neklan se zachmuřil.

“Příliš brzy,” zašeptal spíš pro sebe než v odpověď.

“Neznám přesnou sílu jemu nakloněných kouzelníků,” kousla se Svatava do rtu, “Chtěla jsem varování doručit dřív, než jim dám příležitost mě na výzvědách odhalit.”

“Jsi připravená obětovat život?”

Zavřela oči a přikývla.

Usmál se.

“Pro příště ti otevřu astrální cestu přímo ke mně. Jakékoli další zprávy ocením.”

Podal jí ruku. Propletenými prsty stvrdili dohodu. Svatava se na Neklana usmála, uklonila se a udělala první krok zpátky ke svému tělu. Zbyla po ni jen slabá jiskra otevřené cesty nad Neklanovým stolem.
Chvíli jiskru pozoroval a pak s povzdechem přivolal kouzelníka, který předtím Svatavu přivedl.

“Tyr je nyní silou a zbraní Budče a pravidla mi zakazují se s ním setkat, ale potřebuji mu poslat vzkaz. Vyřídíš mu jej ty,” řekl. “To, o čem jsme mluvili přijde dřív, než jsme čekali. Připrav se do příštího úplňku.”

Dosud klidný kouzelník sebou poplašeně trhnul a zamrkal.

Neklan zachmuřeně přikývl a pokračoval.

“Je třeba urychlit přípravy. Je třeba připravit se na možnost, která je nám oběma proti mysli. To mu řekni. Cestu znáš?”

Kouzelník přikývl.

“Jdi. Ať Tyr už zítra ráno ví to co já.”

Zbytek noci seděl Neklan u okna, hleděl do tmy a vyhlížel východ slunce. Jako každý, kdo počítal svůj původ od Libuše, nejmladší ze tří sester, měl dar vidění. Užíval ho však střídmě. Neklan dobře věděl, že ptát se budoucnosti je ošidné. Ale říká se, že se prvního slunečního paprsku, který prořízl oblohu, zeptal, jak bitva o Budeč dopadne. Avšak nikdy a nikomu o tom nevyprávěl. Ráno obešel po svém zvyku Budeč a nikdo z jejich obyvatel si na něm nevšiml ničeho neobvyklého.

A přesto. Třetí skrytý krok nevyhlášené války byl učiněn.

Svatava se zatím vrátila ke Strabovi. Neklanovo uznání ji hřálo. Dál sledovala Lucké přípravy a podávala do Budče zprávy. Pravidelné astrální cesty ji však vyčerpávaly a matka jejího muže na ni začala hledět s novým podezřením.

“Tvá žena zapomíná,” vyčetla synovi jemně, “včera jsme měli společně večeřet.”

“Vyčerpává ji, jak mě připravuje do boje,” odbyl ji Straba.

“Netěší se příliš, že odjedeš?”

“Těší se, že se vrátím ověnčen vítězstvím.”

“Víš, že mi vždycky přišla podezřelá.”

“Už rok je mi dobrou a poslušnou ženou, věřím jí.”

“A já ji podezřívám. Viděla jsem ji házet kadeř vlasů do ohniště a den poté onemocněla sousedka, která jí nebyla po chuti. Jistě za tím bylo nečisté kouzlo!”

“Blázníš matko? Něco se ti zdálo!”

“Bojím se. Bojím se, že tě uřkne, abys se z bitvy nevrátil!”

Straba se obavám své matky vysmál, ale když je svěřil Svatavě, zahlédl v jejích očích záblesk viny. Semínko bylo zaseto.

“Měls mi věřit,” řekla spokojeně jeho matka, když na něm poznala jeho obavy.

“Stále doufám, že se pleteš, matko,” zašeptal smutně. “Ale kdybys měla pravdu, hlídej ji. Hlídej ji pro mne. Z bitvy přijedu tak rychle jak jen mému koni bude možno. Hlídej prosím ať tu naleznu svou ženu takovou jakou ji opouštím.”

Strabova matka složila synovi slib. Avšak byla to žena proradná a věrolomná. Její sliby byly jen prázdnými slovy. Sotva Lučanští bojovníci zmizeli za obzorem, povolala své lidi a poštvala je proti Svatavě. Ta se, překvapená náhlým útokem, ani nebránila. Svázanou provazy i magií ji pohodili do prázdné obilné jámy.

“Straba mě bude hledat!” zavolala Svatava ze tmy.

Ale Strabova matka se jen zasmála: “Jestli si na tebe Straba opojený vítězstvím vzpomene, přivedu mu nejméně tři svědky tvých čarodějných kejklů a sám ti srdcem prožene osikový kůl.”

“A když si nevzpomene?”

Na to se Strabova matka jen zasmála a zanechala Svatavu v samotě a tmě.

Ve svém těle nenacházela Svatava místa pro nic než chmurné myšlenky, které svíraly a svazovaly víc, než provazy nasáklé magií. Provazy, které svazovaly její tělo, ne však duši. Do kosti se ji vkrádal chlad. Zbývala jediná cesta. V těle svého astrálního odrazu se statečná Svatava vypravila zpátky do Budče. Nezastala Neklana, ale vyšla ven a přidala se k budečským mířícím na východ k budoucímu bitevnímu poli. Procházela mezi nimi. Našla místo v jedné z řad. A nakonec s nimi vyrazila k útoku.
Astrální odraz je povahy nehmotné, zbraň sečnou ani bodnou neudrží. Astrální odraz však má všechnu sílu ducha svého stvořitele, může tedy používat magii. Svatava již nevěřila ve svou vlastní budoucnost, alespoň kouzly se tedy rozhodla podpořit boj o budoucnost svých soukmenovců.

Toho letního rána se nad budoucím bitevním polem vznášelo napětí nevyhnutelného osudu. Ten kus krajiny mel toho dne nasáknout prolitou krvi a získat jméno. Obě soupeřící strany hleděly na budoucnost nepříjemně překvapeny. Vladislava nepotěšilo, když seznal, že Budečští je, přes všechna zastírací kouzla, kterými Lučané maskovali svůj postup, očekávají. Ani Tyr, v čele Budečských, nebyl klidný. Poprvé pohlížel na Vladislavovy bojovníky a seznával, že je jich víc, než očekával. Oba doufali, ze válečné štěstí je na jejich straně.

Žádný z bojovníků nezakolísal. Tyr odolal pokušení ohlédnout se k západu, kde čekalo nechtěné řešení. Doufal, že ho nebude třeba. Nadechl se a dal pokyn k útoku.

Dvě armády vyrazily proti sobě. Střetly se zbraně a střetla se magie. Byla prolita první krev. První mrtví padli k zemi. Slunce na obloze pobledlo v očekávání věcí příštích.

Představený Neklan k bojišti nehleděl. Po noci osamělého bdění stál sám u posvátného háje a modlil se, aby Tyr nežádal o pomoc. Prsty, kterými vyrýval čáry na hranici kořenů, měl špinavé od hlíny a mechu. Obličej mu zkameněl v ne-výrazu. Rozhodovala se budoucnost. Protože někdy nastanou situace tak zoufalé, že krvavá stopa po staletí vrytá v krajině, je to lepší řešení. Neklan čekal a doufal v nejlepší.

Nevyhlášená válka si mezitím vybírala svou daň na životech. Straba v první Lucké linii jako první vyrazil, rozséval údery mezi nepřátele a smál se v bojovém šílenství. Možná i první zabil. A pak zahlédl Svatavu. Vlasy jí divoce vlály a na konečcích prstů jí tančily jiskřičky magie.

Straba strnul. Připoután pohledem k obrazu milované ženy v řadách protivníka tak tak, že odvrátil ránu, která mu mohla být osudnou. Jeho pozornost zůstávala rozpolcena. A tak přes bojiště vyrazil ke Svatavě. Považoval ji za zlovolný přelud, který ho má zmást a rozptýlit. Přestal cílevědomě bojovat a jen odrážel náhodné údery nepřátel. Jen aby už byl u ní. A pak zahlédla ona jeho. Jejich pohledy se střetly.

“Ženo,” zašeptal, ale prostor mezi nimi to slovo prořízlo jako nůž. Sekl po ní obnaženou čepelí.

“Muži,” zašeptala ona a čepeli ustoupila.

“To nejsi ty,” zavrčel a v očích mu zaplála uražená pýcha. Další ráně uhnout nedokázala. Strunule hleděla do jeho očí a přijímala údery. Na bledé pokožce jejího odrazu se skvěly krvavé šrámy. Nakonec se odraz zhroutil k zemi.

Strabovi se celé bitevní pole zúžilo ne ně dva. V omámení k odrazu své ženy poklekl. Dotkl se jejího těla a ruka mu prošla skrz. Krev vytékající z jejích ran nedopadala na zem, mizela. Stejně jako ona. V očích se jí třpytily slzy a s posledním výdechem se ztratila. Straba se vztyčil. Zapoměl na boj kolem, vsedl na koně a pln vzteku tryskem vyrazil k domovu. A to mu zachránilo život.

Někdy v tu chvíli, kdy byla Svatava zasažena smrtelnou ranou, začalo se válečné štěstí obracet na stranu Lučanů. Budečští ustupovali. Zdálo se, že nevyhnutelně prohrají.

A tehdy se Tyr naposledy smutně rozhlédl po světě a sám se vrhl do nejlítější řeže. Ten výpad, jako by budečským vlil do žil sílu k poslednímu výboji. Chvíli se zdálo, že se snad obrátí válečné štěstí. Ale pak Tyr padl k zemi udolán nepřátelskými ranami. S posledním dechem zašeptal prosbu a země se nepatrně zachvěla. Na to smluvené znamení představený Neklan prolomil hranice, které v posvátném háji držely krvežíznivé démony.

Démony, kterým je třeba přinést lidskou obět. Oběť, kterou se stala Tyrova smrt. Neklan, magickým rituálem s Tyrem spojený, ji cítil. Jako by krev unikající z Tyrových žil byla jeho vlastní krvi. V tu chvíli propustil démony. V tu chvíli strachu a nejistoty proti nim stál a silou své vůle a silou prolité krve je zavázal k boji proti Lučanum. Určil jim cestu a směr. A tím rozhodl bitvu.

I ti nejmoudřejší však ve vypjatém okamžiku často pochybí. Pochybil i Neklan, největší z kouzelníků své doby. Poslal démony proti Lučanům. Nepomyslel na to, že se nezastaví na bojišti. Nepomyslel na Vladislavovo hradiště, které pod útokem démonů lehlo popelem dřív, než je stihl odvolat a znovu svázat do hranic posvátného háje.

Bitva skončila a i vítězové hleděli na krvavé bitevní pole s chmurou. Na poli, které po všechny věky ponese na památku Tyrovy oběti přízvisko Turské, byl vyryt krvavý šrám, který z krajiny nikdy nezmizí. Lučané dosáhli nejvyššího zisku a nejmenších ztrát, jež jim byla sudba ochotna přiřknout. Bitvu přežil jediný muž. Muž, který zešílel žalem, když zjistil, že zrada jeho ženy byla skutečná.

*

Mezi Budečskými je Svatava hrdinkou. Bez jejího varování, nezvládl by Neklan včas provést náročné kouzlo svázání démonu. Bez její oběti nebyla by Budeč připravená. A tak je její památka dodnes s vděčností připomínána a ctěna. Ale ani Budečští nevědí všechno, ačkoli rádi tvrdívají opak. Kdo může vědět, jak by svůj příběh vyprávěla sama Svatava?

Byla jsem čtvrtá ze sedmi dětí. Jedna z mnoha. Nijak výjimečná. Nedůležitá. Dokud se neprojevila má magie. Magie mě vydělila z řady mých sourozenců. Magie mě odtrhla od přátel i příbuzných.

Má rodina patřila k obyčejným tak dlouho, jak si jen pamatovali. Kouzelníků se báli. Každý rozumný člověk se bojí kouzelníků. Sice dokážou být užiteční, ale jsou jiní. A k lidské přirozenosti patří se jinakosti bát.

Také jsem se bála, když jsem poprvé přišla do Budče. Budečská škola magie. Na první pohled překvapí. Neliší se od jiných míst ničím, než svou otevřeností. Budeč v sebe věří. Od dob svého založení nečelila vážnému útoku.

Se sebejistotou sobě vlastní věří budečští, že jen ten, kde studoval na Budči je dostatečně mocný, aby prorazil budečské ochrany. A protože každý z budečských žáků skládá přísahu, kterou se zavazuje k věrnosti a poslušnosti, cítí se budečští v bezpečí. Za to, že poskytne nejvyšší vzdělání, po kterém může kouzelník zatoužit, odtrhne Budeč každého příchozího od předchozího života. Ale většina jich nakonec Budeč opustí a šíří její slávu do daleka. Šíří slávu a vědění. Vědění bez závazku.

I já jsem složila přísahu. Složila jsem přísahu slovy a vložila do ní sílu svého skrovného talentu. Studovala jsem jak nejlépe jsem dokázala. Nacházela přátele. Slavila drobné úspěchy. Žila. Ztrácela.
Čas od času jsem se na pár dní vrátila domů. Za rodiči a sourozenci. S věkem méně a méně často. Nerozuměla jsem si s nimi. Jejich životy se tak moc nepodobaly tomu mému. Já byla čarodějka a oni… obyčejní.

Cestovávala jsem sama. Kdo by se odvážil napadnout čarodějku? A tak mě jednou překvapili ve spánku dva dny od Budče. Svázali mě pouty, která jsem nedokázala sejmou. Když jsem neposlechla dost rychle, dostala jsem ránu. Přizpůsobila jsem se. Kromě provazů mě svázalo i ponížení a strach.

Počítali s tím. Obchodníci s otroky vědí, co dělat, aby se jejich zboží nepoškodilo. Oni sami truchlí za každým, koho zabijí na útěku. Prvního, kdo se pokusí o útěk zabíjejí vždy, jako výstrahu ostatním. Pro mě byla jedna výstraha dost. Nikdy předtím jsem neviděla člověka umírat rukou druhého. Byla jsem vyděšená. Bála jsem se působit problémy. Nebyla jsem jediná čarodějka mezi zajatými, ale jen já jsem své skromné magické talenty tajila.

Dlouho jsem doufala v záchranu. Ale zklamala jsem se. Nikdo z nás nebyl důležitý. Budečská přísaha věrnosti je jednostranná. Záchrana nepřišla.

Tehdy ve mně poprvé něco umřelo.

A já se dozvěděla, jak se cítí dobytek hnaný na tržiště. Vladislavovo hradiště nebylo cílem cesty mých únosců, ale když se jim nabídl trh vystavili na něm své zboží.

Beznaděj mi shrbila hřbet, rány bičem vyhnaly radost z očí. A takovou mě Straba poprvé uviděl. Cítila jsem jeho první pohled. V těle se mi z něj rozlévala horkost. Vzhlédla jsem a když jsem se podívala do jeho očí, našla jsem v nich lítost a zalíbení. Dívala jsem se, jak přistupuje k jednomu z obchodníků a tiše na něj mluví. Ukázal na mě.

Obchodník vyslovil cenu.

Straba zavrtěl hlavou a vyslovil protinávrh.

Ten obchodníka přiměl k vrtění hlavou a zděšenému rozhazování rukama.

Zavřela jsem oči. To tiché představení, které rozhodovalo o mé budoucnosti, mě děsilo. Nevím, jakou cenu Straba nakonec usmlouval, ale domů si mě odváděl spokojeně.

Byla jsem jen otrokyně z nepřátelského kmene, ale on mi od prvního dne prokazoval mnohá drobná dobrodiní. Začala jsem se těšit z jeho přítomnosti. Při plnění svých povinností jsem myslela na jeho úsměv. Straba nebyl mužem mnoha slov.

“Svatavo,” říkal měkce. Tak krásně jako nikdo před ním. Když se prsty dotkl mé ruky, projel mnou záchvěv. Když mě přitiskl ke kmeni břízy a poprvé mě políbil, nebránila jsem se. Tu noc jsem nedokázala usnout.
Oddala jsem se mu. Z vděčnosti a vzájemné náklonnosti. Jeho láska mě naplňovala natolik, že jsem děkovala svému osudu za nepřízeň zajetí. Vždyť bez něj bych Strabu nikdy nepoznala. Pak mě požádal, abych se stala jeho ženou. Mohla jsem odmítnout? Nechtěla jsem.

Ve Strabově domě jsem nikdy nepoužila magii. Nebylo mi to zatěžko. Už v Budči pro mne byla magie jen bolestivým závazkem, který stál víc, než kolik dával na oplátku. Bez ní jsem se cítila svobodnější. Bez magie jsem toho tolik získala. Strabovu milující náruč. Teplé obětí jeho paží. Příslib budoucích nadějí. Byla jsem štastná.

Časem jsem zjistila, že Lučané jsou vlastně úplně stejní jako Češi. Přizpůsobila jsem se rytmu jejich života. Dodržovala jejich rituály. Smála se stejným věcem jako oni. Zapadla jsem mezi ně, jako bych k nim odjakživa patřila. Jediný, kdo mě měl neustále v podezření, byla Strabova matka. Nic, co jsem udělala jí nebylo po chuti a muže proti mně neustále popouzela. Ničím jsem si ji nedokázala naklonit.

Ale Straba stál při mně a tak mě její nepřátelství tolik netrápilo. Nakonec jsem se jen kvůli ní občas uchýlila ke střípkům magie. V jejím domě se začal srážet chléb a kyslo mléko. Její přadena trhala nitě víc než jiná. Nalézala jsem škodolibou radost v těch dětinských kouzlech, kterými jsem jí ztrpčovala život.

Dokázala bych být spokojená v tom prostém a nezajímavém životě, ale něco se změnilo. Bylo to ve vzduchu. Kde se sešli dva lučtí muži, tam se strhla hádka. K hádkám se přidávaly pranice. Přibývalo rozbitých nosů a napuchlých očí. Život v hradišti se rozmělnil do desítek drobných nevraživostí a bojů.

Snad za to mohlo suché a horké léto. Snad chuť některých sousedů ponoukat a popichovat. Nevím. Vím jen, že se Lucký pán Vladislav rozhodl obrátit hněv ven a spojit své lidi v boji proti společnému nepříteli. Když mi Straba oznamoval Vladislavovu vůli napadnout Budeč, projelo mnou ledové bodnutí až hluboko do srdce.

Složila jsem přísahu. Zradit přísahu složenou Budči vyžaduje větší sílu a odhodlání než mi kdy příslušela. Nechtěla jsem svému muži nic tajit. A krom jediného jsem mu ani netajila. To rozhodnutí nebylo moje. Magie znamená závazek. Přísahy musí být dodrženy.

“Svatavo,” zašeptal mnohoslibně po večeři, když jsem mu podávala pohár svařené medoviny s bylinami pro dobrý spánek.

Sklopila jsem pohled. Předstírala, že schovávám ruměnec očekávání. Opětovala jsem žhnoucí dotyk a srdce mi svíral ledový strach. Pohár padající na podlahu vydal tupý zvuk. Zbytek tekutiny vyšplíchl. Straba zachrápal.

Věrnost ženy má patřit jejímu muži. Láskyplně jsem ho dopravila na lože. Políbila ho na tvář a odešla.
Tehdy ve mně podruhé něco umřelo. Když jsem se postavila před Strabova koně, položila mu dlaň na čelo a vrátila se ke skutečné magii.

“Říkají ti Okřídlený,” řekla jsem tiše, “pro tuto noc více než dostůj svému jménu. Až dosednu na tvůj hřbet, nes mě, veď mě, leť. Budeč je náš cíl.”

Zoufalství dodává magii důraz. Nikdy předtím by má slova neměla potřebnou sílu. Tentokrát jsem už před půlnocí klepala na Samozřejmou bránu.

Budečské brány jsou střežené, ale kdokoli může zaklepat a požádat o vstup. Každý je posouzen, zvážen a nikdo není přímo odmítnut.

To byla má poslední naděje, odmítnutí. Tak bych nikoho nezradila. Ale ta naděje padla. Budečský představený Neklan mě přijal. Měl moudré oči a úsměv plný pochopení. Já ho v té chvíli nenáviděla. Nedokázala jsem se mu podívat přímo do tváře, když jsem říkala slova, která pečetila mou zradu.

“Vladislav spojil lucké pány ve jménu společného záměru. Už je nezajímají vítězství a porážky dosavadních šarvátek. Chtějí rozpoutat rozhodující boj. Po příštím úplňku se chystají zaútočit na Budeč.”
Mlčel. Cítila jsem na sobě sílu jeho pohledu.

“Mají podporu magie?” zeptal se nakonec.

“Mají,” odpověděla jsem, “Ta nejsilnější z jejich vědem nahlédla do budoucnosti a určila den. Podporuje Vladislava a jeho plán. A koho bude podporovat ona, za tím půjdou i ostatní Lučtí čarodějové.”

“Jak jsou silní?”

“Nevím. Nepátrala jsem po tom,” konečně jsem sebrala sílu podívat se mu do očí, “Myslela jsem, že magie už nebude součástí mého osudu.”

Díval se na mne s lítostí. Neklan, znalec lidských povah, nepotřeboval magii, aby pochopil můj vnitřní boj. Položil mi ruku na tvář.

“Dítě,” řekl tiše, “nechám ti připravit lože, ať si po cestě odpočineš. Třeba ti ráno ještě přijde na mysl něco, co mi budeš chtít říct.”

Zavrtěla jsem hlavou.

“Nezůstanu,” teď už se mi hlas nechvěl, “musím se vrátit domů.”

“Víš, co říkáš?”

Přikývla jsem. Už nebylo co říct.

“Podej mi ruku,” přikázal.

Neodporovala jsem.

“Riskuješ život,” řekl. Prstem mi přejel po hřbetu ruky a načrtl runu spojení.

“Dám tvému risku smysl,” pokračoval. Lehce mě chytl za prsty a zatáhl. Svým dotykem mi z prstů vytahoval chuchvalce šedé matérie, která se postupně formovala do podoby mého těla.

“Ať je tvá pravá vůle jakákoli,” dokončil. Má dvojnice a já jsme zůstaly spojeny jen konečky prstů jako hranicí zrcadlící plochy.

Neklan nad našima spojenýma rukama načrtl do vzduchu runu odloučení, hranou dlaně máchl k zemi a tak nás oddělil.

“Astrální dvojník,” řekl, “Jsi spojena s tělem tohoto odrazu. Můžeš do něj kdykoli vstoupit a dát mi zprávu o tom, co se děje mezi Lučany. Pro dobro Budče.”

“Nevím jestli budu mít co říct.”

“Budeš,” řekl s jistotou. To slovo bolelo.

Cesta zpátky byla neradostná. Okřídlený jako by ztratil svá magická křídla. Jako by ho brzdila tíha mé viny. Přesto jsem stihla vklouznout do Strabovi hřejivé náruče ještě než se probudil. Nepocítil stín podezření.

Ale já od toho dne nepoznala klid. Malý kousek mě samé byl zaseknutý v Budči a nedovolil mi soustředit se na skutečný život. Dělala jsem všechno, aby mě nikdo nemohl nazvat špatnou ženou. Starala se o domácnost. Milovala svého muže. Prokazovala úctu rodině i sousedům.

Pak určili přesný okamžik útoku. Nechtěla jsem ho znát, ale Straba nevěděl, že má přede mnou mlčet.
Probudila jsem svého astrálního dvojníka a předala Neklanovi zprávu. Od té chvíle to bylo ještě horší. Necvičená v těch věcech, nedokázala jsem dvojníka řádně uspat. A i když můj odraz zůstával v tichu Neklanovy pracovny, přesto mě neustálý dvojí vjem světa zneklidňoval a trápil. Má roztěkanost a nesoustředěnost ušla Strabovi, který se připravoval na bojové tažení, ale neušla jeho matce. Zahlížela na mě s rostoucí nedůvěrou.

“Chystej se přivítat vítěze, Svatavo,” zašeptal mi Straba při polibku na rozloučenou.

“Nejezdi,” požádala jsem ho naposled. “Zůstaň. Bojím se o tebe.”

Jen se zasmál. Odjel. Od toho okamžiku jsem se cítila vdovou. Překvapená Budeč mohla podlehnout. Mnozí z luckých kouzelníků se vyučili u bývalých budečských žáků a jejich moc nebyla o nic menší než moc jejich učitelů. Naproti tomu jsem nevěřila, že by mohla podlehnout Budeč varovaná. Bylo mi až bolestně zřejmé, že varovaná Budeč zaplatí za vítězství jakoukoli cenu. Můj muž nemohl přežít. V mém srdci zůstal jen odraz jeho siluety ztrácející se v prachu cest.

Vracela jsem se do našeho domu a hradiště bylo plné vzpomínek. Tady mě chytil za ruku. Tam mě políbil. Tudy jsme šli vedle sebe. Dokud v něm Straba byl, to místo bylo mým domovem, když odešel, přestalo jím být.

Tehdy ve mně potřetí něco umřelo.

Neměla jsem stání, zdi našeho domu drtily svou vahou mou duši. A pak, tak náhle, jako když praskne hráz, mnou prostoupila očistná myšlenka. Půjdu za ním. Věděla jsem, že nemám šanci ho ochránit, ale myšlenka, že budu znovu stát po jeho boku mi pro tu chvíli stačila. Jako by má přítomnost mohla vyvážit zradu, které jsem se vůči němu dopustila.

“Co! To! Děláš!” záštiplně odsekávaná slova mě vytrhla z příprav. Matka mého muže stála ve dveřích v póze spravedlivého rozhořčení.

“Probírám zásoby,” vyštěkla jsem na oplátku, “až se Straba vrátí z vítězné bitvy, zaslouží slavnostní hostinu.” Vzdorně jsem se jí dívala do očí.

Zle se na mne usmála. Zašeptala kouzlo a sekla rukou. Prudká bolest ve tváři mě srazila na kolena. Vyhrkly mi slzy.

“Slaboduché výmluvy,” vysmála se mi a dala ruce v bok, “Já myslím, že chceš využít příležitosti a prchnout.”

Kouzlit ve Strabově domě bylo tabu tak dlouho, že mě až v tu chvíli napadlo použít kouzlo. Prstem jsem začala v prachu na podlaze črtat první čáru. Strabova matka poslala několik dalších úderů. Netrefila všemi, ale i těch pár bolelo. Roztřásly se mi ruce a zadrhl hlas.

“Cire! Bude!” zavolala a přiběhli dva z jejích sloužících. “Svažte tu ženu!” Ukázala na mne. “Zradila důvěru svého muže! Ať počká na jeho návrat a přijme z jeho rukou spravedlivý trest!”

Neváhali. Ani jeden z nich. Ti dva si byli jistí, komu patří jejich věrnost. Svázanou mě pohodili do prázdné obilné jámy. Žádný soucit s proradnou ženou. Pevně utažená pouta. Stejně jako všechna lučanská pouta odolná proti magii.

Šeptala jsem zaklínadla. Křičela kletby. A pouta se s každým kouzlem zarývala hloub. Až prořízla kůži. Do krve.

Rudé krůpěje se rozmazaly po zemi. Kapky krve, část mého těla, nositelé mé magie, nesvázané lučanskými pouty.

Poslední kouzlo. Mé poslední kouzlo. Malé kouzlo, které se vejde do pár kapek krve. Malicherná pomsta mé trapitelce.

“Proklínám tě,” zachrčela jsem ochraptělým hlasem do kapek na podlaze, “skrze svou krev tě proklínám. Ať každý zapomene tvé jméno a z každé paměti se ztratí tvoje tvář, navěky budeš pro každého cizinkou. Jestli se Straba vrátí, ani on tě nepozná. Utrpení za utrpení.”

S posledním slovem kletby mě opustil hlas. Už jsem jen zachrčela. Ležela jsem na zemi, na tváři rozmazanou krev a nemohla dělat už vůbec nic. Ani má dětinská pomsta mi do rozjitřeného srdce nepřinesla klid. Nezbyla žádná budoucnost. Mohla jsem jen čekat na smrt.

Myslela jsem na Strabu. Na to, jak jsem ho nedokázala zastavit. Nad ránem určeného dne jsem téměř slyšela zlověstné ticho nad bitevním polem. Přeludy z hladu a žízně. Ale můj milovaný měl zemřít a já ho nemohla zachránit.

“Kdybych alespoň na konci stála po tvém boku,” pomyslela jsem si. A až tehdy jsem si uvědomila, že spojení s mým astrálním odrazem na Budči pouta nepřerušila. Stačilo udělat krok a já ho udělala. Z Neklanovy pracovny, přes nedostavěný ochranný val a na východ.

Dorazit na bitevní pole včas.

Najít Strabu a vyběhnout mu vstříct...

*

Strabův protivník k němu v pádu obrátí tvář. Straba strne. V té chvíli dá koni pokyn k návratu. Nechce
věřit vlastním očím. Nechce věřit, že právě poznaly duši skrytou uvnitř přízračného těla. Nechce věřit a tak žene koně zpět. Domů. Domů, kde bude jeho žena žít a vysměje se přeludům z bitevního pole. A naděje, naděje ho pohání. Nevšímá si zmatku, který jeho obrat působí mezi jeho spolubojovníky. Nevšimne si ani okamžiku, kdy Budečští vypustí démony. Jen žene koně vpřed.

Ryk démonů trhá nepřátelům Budče uši, ale Straba neslyší nic, vůbec nic. Jen doufá.

Jeho žena umírá.

A všechny příběhy vyprávějí o lásce.

-KONEC-