Jmelí

Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová
Z povídky: 
Za beta-read děkuji: 
neviathiel, Amaranta

Dárek pro ef77 vzniklý v rámci Sosácké vánoční nadílky 2017

***

Běžela liška po ledu, ztratila klíč od medu.
Kdo ho má, ať ho dá, ať se liška nehněvá!

***

Zimní slunovrat 1995

Reflektory se vytrvale zakusovaly do sychravého soumraku. Do čelního skla začaly narážet sněhové krupičky.
Petr Valík zapnul stěrače. Potlačil zívnutí a hned se zas soustředil na kluzkou bíle poprášenou vozovku. Zatraceně, namrzá to. Mizerný konec mizerného dne.
Jednání nedopadlo nic moc, šéf ho zítra rozhodně nepochválí. A proč byl takový pitomec a nabídl té úlisné potvoře Novákové svezení až do Nebušic? Stejně celé fiasko s gustem svede na něj, jako by ji neznal.
Úzkou silnici lemovaly vzrostlé stromy a nebýt toho, že minul opuštěnou zastávku MHD a že sem tam problikla pouliční lampa, ani by nepoznal, že je v Praze. Jestli se počasí ještě nezhorší, za dvacet minut bude doma.
Ne že by se tam těšil. Kyselý výraz své ženy viděl živě před sebou už teď. Nejspíš to myslela vážně, když řekla, že Vánoce s ním kvůli malému ještě nějak přežije, ale hned po svátcích ať si balí kufry.
Ze zpětného zrcátka na okamžik vyšlehlo rudé slunce jako nečekaný požár. Vzápětí zapadlo a ostré červánky zmizely za mraky, ale ta chvilinka oslnění stačila, málem najel do patníku.
Zastavil celý rozklepaný. Chvilku jen tak seděl, mnul si oči a snažil se vzpamatovat z leknutí. Pak zapnul blinkry, sáhl po cigaretách a vystoupil.
Vlastně by mu už mohlo být jedno, že Marcela kouření v autě nesnáší. Jenže si dobře uvědomoval, že mu to jedno není a že by třeba i přestal úplně, jen kdyby to bylo něco platné…
Ponořený do chmurných myšlenek se choulil do kabátu, pokuřoval a navzdory houstnoucímu sněžení a štiplavému větru s návratem do auta otálel. Nechtělo se mu jet dál.
V protisměru projel poloprázdný autobus. Jeho reflektory olízly krajnici a Petr si všiml, že ve sněhu se výrazně zaleskla nějaká zakřivená tyčinka. Možná tam někdo ztratil brýle.
Veden mírnou zvědavostí přikročil blíž a zjistil, že se zmýlil. Žádné brýle, ale napůl zavátá větvička jmelí, svěže zelená a ozdobená třemi bílými kuličkami.
Jmelí. Bezděčně si vybavil, jak Marcela kdysi tvrdila, že čarovná moc jmelí dokáže udržet svazek mezi mužem a ženou. A ještě nějaké další pověry, co už zapomněl.
„Kdyby to bylo tak jednoduché,“ povzdechl si Petr. Neodolal, větvičku sebral a protočil ji v prstech.
Les se najednou jevil jinak. Neudržovaně, staře. Věčně. Užaslému Petrovi cosi našeptávalo, že prales je to jediné správné místo, kde by měl v téhle chvíli být. Po zaváté stezce dospěje k hřejivému ochrannému ohni. Nastal přece zimní slunovrat a začíná nejdelší magická noc. Správné místo pro muže je u vatry, kde musejí bdít na stráži a udržovat mocné plameny, aby odehnali rozpoutané běsy temnoty, zatímco ženy doma zažínají všechna světla, aby udržely střechu nad hlavou v bezpečí a rodinu pohromadě.
Petr si nedovedl vysvětlit, kde se vzal pocit netrpělivého vzrušení, podivná směs radosti a neklidu, ale bez váhání rozhrnul holé a řídké náletové mlází, s rozkoší se nadechl studené vůně jehličí a vkročil mezi borovice.
Potmě dokázal popojít jen několik kroků. Formální polobotky určené na obchodní jednání ve sněhu prokluzovaly a také velmi rychle provlhly. Nepříjemný chlad vytrhl Petra z omámení.
Strnul na místě a nechápal nic.
Kam se to dere? Zbláznil se? Kde sebral všechny ty romantické nesmysly? Přece ho nemohla takhle rozhodit obyčejná větvička jmelí! Co tady k čertu pohledává?
Rázně se otočil, aby se vrátil na silnici, spořádaně nastoupil do vyhřátého auta a konečně dojel domů.
Jenže cestu mu zahradilo trnité houští.
Nejspíš trní nevědomky minul. Ještěže se do něj nezapletl!
Opatrně začal křoví obcházet, houština však nebrala konce.
Čím chvatněji se Petr pokoušel vrátit z divočiny na silnici, tím víc ztrácel orientaci. Bylo k nevíře, že by se něco takového mohlo přihodit v pražském lesoparku, ale nakonec si vylekaně přiznal, že úplně zabloudil.
Les jako by se přikláněl blíž a snažil se ho sevřít do ledové pasti. Nohy se bořily do stále hlubšího sněhu. Do cesty se stavěly mohutné duby a jasany, které by stěží objal rukama, křivé borovice výhrůžně ježily jehličí, kluzké balvany se měnily v nepřekonatelná skaliska. Musel přelézat vyvrácené kmeny a brodit se závějemi. Větve se natahovaly jako znetvořené ostré pařáty, chytaly ho za kabát, zarývaly se do vlasů a zákeřně švihaly do tváře. Zaplétal se do pokroucených kořenů a navzdory mrazu se z něj pot jen lil.
Marně pátral po oranžovém světle pouliční lampy. Viděl jen klamné odlesky, jako by z hlubokých stínů zíraly čísi uhrančivé oči a hladově se blýskaly nabroušené tesáky. Rozhoupané větve připomínaly chvatný pohyb nezřetelných postav, ledová krusta jako by křupala pod kradmými krůčky.
Napínal sluch, zda se ozve spásný zvuk motoru. Slyšel jen fučení větu. Slilo se v podivný šepot. Petrovi připadal jako tichý výsměch.
Husté smrčiny se sevřely v neproniknutelném kruhu.
V bezmocném strachu se pokusil zakřičet o pomoc, ale vítr zesílil v náhlém poryvu a Petrovo volání zaniklo ve zběsilém svistotu a praskání lámaných větví.
Zoufalství ho ochromilo. Dlouho sklesle stál a jen otupěle koukal do prázdna, než se donutil znovu se vzchopit. Musí se aspoň hýbat, nebo tady promrzne na kost.
Vtom koutkem oka zachytil něco nového. Hbitý skok štíhlého čtyřnohého stvoření.
Liška?
Jakmile se chtěl podívat přímo, zvíře zmizelo, ale stále měl pocit, že ho z úkrytu upřeně sleduje.
Nahmatal v kapse zapalovač. Nešikovně s ním zápolil, až mu vypadl ze znecitlivělých prstů. Jako by se proti němu spiklo úplně všechno. S hlasitým klením začal hrabat ve sněhu a rozhrnovat větve, až zapalovač konečně našel a podařilo se mu škrtnout.
Ohníček na chviličku pomohl. Dotírající smrčina neochotně ucouvla, posměšné hlásky ztichly.
Pak mu plíšek spálil prsty a zapalovač zhasl.
Prales okamžitě znovu zaútočil a Petr zpanikařil.
Bezhlavě prchal, zakopával, padal a znovu se namáhavě zvedal, opět se vrávoravě rozbíhal. Netušil, kam utíká, ale bušící srdce v krku nemilosrdně připomínalo, že za chvíli mu dojdou síly a bez pomoci uvázne v mrazivé divočině.
V jeho zorném poli se zase mihla liščí silueta. Připomínala víc mlhavý přízrak než živého tvora.
Petr zakolísal a změnil směr.
Přeludná šelma kroužila okolo, objevovala se hned tu, hned tam, jako by se ho snažila donutit, aby se držel jediné cesty. Jakmile zahnul jinam, planoucí liščí oči ho zahnaly zpátky.
Petr už byl tak uštvaný, že úzké pěšinky si všiml jen náhodou. Srdce mu poskočilo. Záchrana? Volná stezka se mírně klikatila a čerstvě napadlý sníh rušily jen liščí stopy. V dálce mezi stromy něco mihotavě prosvítalo.
Naděje ho povzbudila a dodala ještě trochu energie. Snad se konečně dostane z lesa ven. Nebo je tam aspoň nějaká chata, kde už se doptá.
Mimoděk si všiml, že les podél pěšiny se už zase mění. Jízlivé šeptání větru vystřídalo mrtvé mrazivé ticho, poletující vločky zmizely. Brodil se teď pustou sněhovou plání. Stromy jako by se natáhly do závratné výšky, kmeny se ztenčily na pouhé proutky. Vzdálenost mezi nimi se zdála obrovská. Zkusil počítat kroky, ale neustále se mátl, až to vzdal. Pachtil se od jednoho stromu k druhému a drkotal zuby. Víc než chladno a únava ho mrazil strach, že vytoužené světlo je taky pouhý klam.
Vtom se houštiny se rozestoupily a objevila se kruhová mýtina.
Uprostřed se tyčil jediný rozložitý strom, snad dub, a pod ním šlehaly plameny z vysoko naložené hranice. Okolo ohně v překvapivém tichu postávaly i posedávaly tmavé mužské postavy, opékaly velké kusy masa a družně si podávaly pohárky s nápoji.
Petr se už už chtěl rozběhnout ke spásnému teplu, avšak ztuhl na místě, jakmile si uvědomil, co vlastně vidí.
Některé siluety se podobaly lidským jen částečně. Vysoké, nepřirozeně hubené s vláčně vlnivými údy, jiné zas pokroucené jako vyschlé kořeny, poloprůsvitné či drobné jako malé děti s velkými hlavami, další nepochybně zvířecí… Ano, i liščí.
Z koruny stromu seskočil dlouhovlasý muž ve vlajícím bílém plášti. Ne, neseskočil. Plavně se snesl a vztáhl ke shromáždění ruce plné čerstvě nařezaného jmelí. Během celé přízračné scény stále nepadlo jediné slovo.
Petr zaraženě usoudil, že se buď definitivně zbláznil, nebo se tu natáčí nějaký film. Strašně toužil konečně se trochu ohřát, ale netroufal si vkročit do ozářeného kruhu, aby nepokazil záběr.
Rozhlédl se po někom ze štábu a jeho srdce se zděšením málem zastavilo.
Paseku už neobklopovala hradba stromů, nýbrž zrůdná těla obrovitých příšer, výplodů strašlivé noční můry. Hlavami se téměř dotýkaly těžkých mračen. Pomalu tančily v těsném kruhu mimo dosah ohně, vzpínaly černá chapadla a lačně rozvíraly bezedné chřtány. Zbytky rozumu Petrovi velely, aby se dal na útěk, ale nohy neposlouchaly. Ochromený hrůzou jen bezmocně zíral jako králík na kobru, jak se nestvůry kradmo sunou stále blíž.
Na samé hranici světla a tmy se náhle vynořil jeho úporný pronásledovatel lišák, tentokrát hmotný a jasně viditelný.
„Zahoď to jmelí, cos sebral!“ vyštěkl. „Rychle, než nás dostanou!“
Zlý sen nekončil. Petra už ani nešokovalo, že lišákovi rozumí. Bezmyšlenkovitě poslechl a vytáhl z kapsy pomačkanou větvičku. Lišák po ní okamžitě skočil.
Země se zatřásla a všechno se roztočilo.
Petrovi se zatmělo před očima, kolena se podlomila. Zachytily ho čísi paže, to bylo to poslední, co ještě vnímal.
Pak už nevěděl nic.
Těžko říct, jak dlouho trvalo, než začal zas přicházet k sobě.
Nejprve si uvědomil velice příjemné teplo. Měl dojem, že napůl sedí, napůl leží v měkkém křesle zachumlaný do huňaté deky. Ucítil domáckou vůni jídla, čerstvě nařezaného dříví a ještě něčeho, co nedokázal identifikovat, ale vyvolávalo to dávno zasuté vzpomínky na dětství a prázdniny.
Potom uslyšel praskání ohně, cinkání nádobí a tichý hovor.
„Snažil jsem se ho navést k hranici, abych se k němu dostal, a přitom ho aspoň trochu chránit, jenže v lomené dimenzi to byla děsná fuška,“ šeptal nějaký muž. „Nejdřív ho skoro sežrali lesní démoni a potom naši zpanikařili kvůli prozrazení. Nemůžu uvěřit, že jsem je nakonec umluvil, aby mi ho nechali na starost.“
Ženský hlas odpovídal tak potichu, že Petr nezachytil slova.
Muž rozladěně navázal: „No právě. Nejradši bych se neviděl. U Želmíra, nechápu, jak jsem ten klíč mohl ztratit.“
„Hlavně žes ho odtamtud vytáhl včas,“ pronesla žena mírně. „Neboj se, nic vážného mu není, jen prochladl a vyděsil se.“
Petr pochopil, že se mluví o něm, ale ve zbytku rozhovoru marně hledal smysl. Snad aby aspoň zjistil, kde je. Pootevřel oči.
V kamenném krbu vesele plápolal oheň a pod trámovým stropem měkce svítila petrolejka. Z ní se šířila ta téměř zapomenutá vůně. Široký stůl pod lampou pokrýval pestře kostkovaný ubrus a přesně uprostřed stolu vedle rozsypané hromádky jmelí hořela tlustá voskovice zasazená v jednoduchém keramickém svícínku. Na jedné židli u stolu se povalovala hadrová panenka.
Petr si pomyslel, že noční můra pokračuje. Přenesl se nejspíš do expozice v nějakém skanzenu, jinak by to tady nemohlo vypadat tak starodávně. Skoro by čekal, že žena, která zrovna u železného sporáku na dříví nalévá polévku do hluboké misky, bude mít na sobě dlouhé proužkované šaty a čepeček. Ale ne, byla oblečená v obyčejných džínách a vybledlém tričku, stejně jako muž, který si okamžitě všiml, že se Petr probral, a chvatně se přiblížil.
„Jak vám je?“ zeptal se starostlivě.
Petr se otřásl a neodpověděl. Úplně stejný ostrý pohled měl tamten přízračný lišák.
„To bude dobré, jen mu ještě nech trochu času,“ poznamenala žena. Přinesla podnos s polévkou a položila ho Petrovi na klín. „Poslužte si, bude vám lépe.“
Petr kouřící misku nedůvěřivě odsunul. Cítil, že by se hodilo něco říct, zeptat se na všechno možné, ale v hlavě měl jako vymeteno a dát dohromady větu mu připadalo neskutečně namáhavé.
Ti dva se mu zjevně snažili pomoct, horlivě pečovali o jeho pohodlí, ale nedokázal se zbavit dojmu, že na obou je něco nepřirozeného. Ženu by si netroufl označit za krásnou, ale za nevšedně přitažlivou ano. Měla spoustu tmavých vlasů s narudlými odlesky a zvláštní oči lemované černými linkami připomínaly chladné zlato. Muž byl nevysoký zrzek s ošklivě zmrzačenýma rukama. Vypadali každý jinak, a přitom jako by si něčím byli podobní. Proč zase musí myslet na lišky? Třeba ho chtějí vykrmit a sníst.
Muž se zasmál: „Vy máte nápady.“
Jako by četl Petrovy zmatené myšlenky. Přece nahlas ještě pořád nic neřekl?
Podivný hostitel přisedl do druhého křesla a přátelsky pokračoval: „Nemějte žádné obavy. Jste v Lysolajích u mě doma. Jmenuju se Evžen Vulpes a tohle je moje žena.“
Vulpes! Petr potlačil chuť chytit se za hlavu. To už zní jak blbý vtip.
Evžen si jeho překvapení nevšímal a klidně mluvil dál: „Trochu jste zabloudil v lese a málem jste zmrznul, ale teď už vám nic nehrozí. Snězte tu polévku, dokud je teplá. Až vám bude líp, ukážu vám cestu na autobus.“
Znělo to chlácholivě a rozumně. Jenže to nevysvětlovalo, jak se dostal z Jenerálky až do Lysolaj. A už vůbec ne ty podivné úkazy v lese. Ani všudypřítomné lišky.
„No tak,“ pobídl Evžen znovu a Petr se přinutil polévku ochutnat. Byl to horký a silný slepičí vývar s domácími nudlemi, výrazně okořeněný a plný masa a zeleniny. Vzpružil by i mrtvého, to nepochybně. Jenže proti nervózní nejistotě nepomáhal.
Evžen se neptal, co vlastně Petr v lese pohledával. Třeba jen nechtěl být nezdvořilý, ale každý by byl zvědavý. Nebo ne?
Opatrně nadhodil: „Zažil jsem hodně zvláštní věci…“
Evžen ho nenechal domluvit. „Noční les je zrádný,“ pousmál se. „Unavený člověk potmě a v mrazu… Na chvilku jste usnul a něco se vám zdálo.“
Lže, blesklo Petrovi hlavou. Nestojí o žádný rozruch. Jinak by přece jako každý normální člověk zavolal sanitku, když jsem se složil. On moc dobře ví, co se tam dělo, nějakým nepochopitelným způsobem za to sám může a teď se to snaží napravit.
Evžen z něj nespouštěl tmavé pronikavé oči. Mlčel a usmíval se.
Petrovy úvahy nabraly jiný směr. Když bude chodit a vykládat o strašidelném lese a mluvících liškách, co nevidět skončí v blázinci. Evžen mu dobře radí, jak děsivé dobrodružství přirozeně vysvětlit.
Musel uznat, že polévka byla skvělá. Vlila do žil blahodárné teplo, zázračně vrátila energii, zaplašila únavu, a dokonce i strach. Petr odložil prázdnou misku a usoudil, že už se cítí docela dobře. Nejvyšší čas odtud vypadnout.
Kde má boty? Aha, na římse krbu. Trochu trapné, ale naštěstí jsou už naprosto suché a dokonce vyleštěné.
Petr se rozpačitě obul, vstal a přistoupil k ženě, aby jí poděkoval.
Vyhnula se podání ruky, ale vzala ze stolu bohatou kytici zeleného jmelí, rozdělila ji na dvě poloviny a poprvé se usmála: „Vezměte si to. Může se vám hodit.“
„Děkuju,“ hlesl Petr vyjeveně.
Evžen mezitím přinesl Petrův bezvadně vykartáčovaný kabát a sám si oblékl bundu: „Kousek vás doprovodím, abyste se zas neztratil.“
Prošli skrz malý krámek se starožitnou bronzovou pokladnou. I tady svítila petrolejka, jako by sem ještě nedošla zvěst o vynálezu elektřiny.
„Prodávám bižuterii,“ usmál se Evžen, který si asi špatně vyložil Petrovo nechápavé gesto. „Mám zavřeno, ale jestli něco chcete…“
„Ne, díky.“ Jediné, co chce, je být ve dvacátém století. „Pojede ještě vůbec něco?“
„Jasně. Vždyť je teprve asi půl osmé.“
Už zase hustě chumelilo. Na ulici to vypadalo jak na vánoční pohlednici.
Evžen Petra rychle provedl přes několik křižovatek. Cestou vesele pozdravil pár sousedů, ti přívětivě odpovídali a ta samozřejmá všednost způsobila, že se Petrův děsivý zážitek začal zvolna rozplývat. Jemu samotnému již připadal mlhavě neskutečný.
Evžen se zastavil a ukázal k parkovišti s osvětlenou zastávkou: „Teď už trefíte. Dávejte na sebe pozor. A veselé Vánoce!“
„Děkuju za všechno.“ Petr mu stiskl ruku a vydal se naznačeným směrem.
Cestou si zapálil a mimoděk se ohlédl.
Evžen byl pryč.
Petr si teprve v autobuse do Dejvic vzpomněl, že auto zůstalo tam někde za lesem. Určitě se vybila baterie, nechal přece rozsvíceno, a kdo ví, jestli ho nebude čekat lístek s pokutou za špatné parkování. Teď už se ale na auto vykašle a vyzvedne si ho až zítra. Potmě by se na to místo nevrátil ani za nic.
Než konečně dorazil domů, táhlo na desátou.
Marcela seděla v obýváku ozářená jen modrou obrazovkou.
„Porouchalo se mi auto,“ zalhal Petr, aby předešel nepříjemným dotazům.
Čekal obligátní uštěpačnou poznámku, Marcela však k jeho překvapení jen rozsvítila lampičku a vypnula televizi. Tvářila se nezvykle vážně.
„Něco jsem ti přinesl,“ pokračoval Petr stroze a položil darované jmelí na konferenční stolek. „Jdu si lehnout. Malý spí?“
„Jo. Počkej,“ zašeptala Marcela. „Bála jsem se, jestli se ti něco nestalo.“ Neznělo to naštvaně, spíš rozechvěle. Poplácala dlaní volné místo na gauči vedle sebe, aby si Petr přisedl. Něco takového už dávno neudělala.
Překvapeně poslechl. „Mrzí mě, že nebylo odkud zavolat,“ řekl smířlivě.
Marcela si rozpačitě pohrávala se zelenými větvičkami. „Víš… Nevím, proč jsem chvíli měla hrozně silnou předtuchu, že už se nevrátíš.“
Taky moc nechybělo, prolétlo Petrovi hlavou, ale mlčel a napjatě čekal, co přijde dál.
„Seděla jsem tady a přemýšlela. O nás a tak. A došlo mi, že kdyby ses opravdu nevrátil…“ Marcelin hlas se zjihle zatřásl. „No prostě… chyběl bys mi, fakt. Co říkáš… zkusíme to ještě spolu?“
Radostný úžas ho zaplavil jako horká lázeň. Nevzmohl se na slovo, jen přikývl.
Čarovné jmelí sklouzlo na koberec, ale toho si nevšímali.

KONEC

Komentáře

Obrázek uživatele Aveva

Já jsem moc ráda, že to nakonec skončilo dobře.
A moc se mi líbilo, jak si to, co viděl vysvětloval jako filmování a nechtěl vlézt do záběru :o)

Obrázek uživatele Aries

To jsem ráda, že jsi ráda, vánoční povídka se špatným koncem, to by bylo blbý.
Jo a konečně jsem taky viděla Fantastická zvířata a kde je najít, a tak jsem si říkala, že to přece musí nějak jít i bez systematickýho masakrování paměti náhodných kolemjdoucích