Kousavý duch

Vyšehradský kriminalista Blažej Dmýšek a Evžen Vulpes společně řeší případ nadpřirozených útoků v opuštěné prádelně.
Napsáno v rámci DMD 2018.

Útočiště

Uštípnout visací zámek z chatrných dveří byla hračka. Teď byla celá bývalá prádelna jejich.
Obhlédli trubky zježené spečeným rezem, černé čmáranice na špinavé omítce. Tlustá vrstva prachu proměnila popraskané dlaždice v měkký koberec. Našli dokonce obrovskou zapomenutou pračku. Třeba z ní ještě půjde vymontovat nějaká součástka, co se dá střelit.
Odkopali nejhorší svinstvo do jednoho kouta a v druhém nastlali roztažené kartóny. Vašek si velkopansky rozložil svůj pečlivě opatrovaný spacák, památku na lepší časy.
Sesedli se kolem vařiče na tuhý líh, který Maňas včera čórnul. Když v ešusu zabublala hrachovka z pytlíku a Zdenda poslal kolovat flašku, nechybělo jim nic.

Téma: Všechno nebo nic

Po půlnoci

Paprsky z pouliční lampy se s námahou prodírají skrz kalné luxfery. Špinavě oranžová se pravidelně mění na červené a zelené cákance semaforu. Tři minuty po půlnoci souvislý hukot ulice přešel v občasné svištění pneumatik.
Tři ležící postavy v černém koutě prozrazuje jen disharmonický bezútěšný koncert trojího chrápání.
Vtom se jeden chrčivý vzdech zlomí v půli. Zdenda se zachruje, zaheká a vyhrabe se zpod deky. Příroda velí. Šouravě tápe místností, až na chodbě škrtne sirkou. Pořád rovně a dostane se k vylomeným dveřím na zadní zarostlý dvůr.
Po třech krocích sirka zhasne. Zdenda zkusí další tři kroky poslepu. Zakřičí jen jednou.

Téma: Tři krát tři

Neviditelné zuby

Cosi se na něho nehlučně vrhlo, hryže to a drápe. Marně se brání, ruce projíždějí nehmatnou tmou. Bezmocně se svíjí do klubíčka v kluzké kaluži. Řve bolestí a nechápavou hrůzou.
Maňas vyleze z pelechu, ňákej záchvat, myslí si, chce kamaráda pohmatu zklidnit. Vtom na vlastním předloktí zblízka rozezná pravidelný oblouček hlubokých vrypů, pálí jako ďas, už teče červená.
Vašek se probere poslední. Rozsvítí baterku.
S čím se to rvou, nic tam není!
Rozmáchne se spacákem, tu máš, neviditelná bestie!
„Ven, pryč!“ Vykope chlapy na ulici. Ze Zdendy krev jen crčí, Maňas v šoku.
Vašek zoufale mává na projíždějící auto: „Pomoc!“

Téma: Poslední hrdina

(Ne)náležitý postup

Dva muži. Dýmající cigarety. Houstnoucí napětí.
Dmýšek zuří: „Heslo dne: Zapečetit, utajit, zatlouct! Tady přišli k vážné úhoně lidi, slyšíte? Lidi! Ne položky z protokolu!“
Šimon dohlíží na uzavření bariéry.„Žádná magie, žádný zločin. Je to duch. Co už s tím.“
„Vím. Nejsou lidi. Zase fráze! Až někoho zabije...“
„Posílíme hlídky.“
Dmýšek sám nechápe, co se ho tolik dotklo. Osud zbědovaných bezdomovců? Naléhavý pocit křivdy? Lhostejnost kolegů?
„Usmířím ho. Najmu externistu.“
Odhodlaně mávne směrem k západu.
„U sester! Vy myslíte toho...“ Šimon se vyjeveně zakucká. „Ale na vaše triko. Šéf by mě zabil.“
Nenápadně Dmýškovi předá znak k otevření bariéry.

Téma: Čas hesel

Externista

Bronzové ornamenty na starožitné pokladně se v záři petrolejky lesknou stejně jako zvědavé oči Evžena Vulpese.
„Strašidelný dům v Praze, o kterém vůbec nevím? Agresivní kousavý duch... Není to jen poltergeist?“
Dmýšek dobře zná Evženovu neochotu spolupracovat s policií. Připravil se na složité vyjednávání. Liškomága však neobvyklý úkol velmi zaujal. Souhlasí bez váhání.
„Dům je starý asi sto let, už dlouho prázdný? Může to souviset?“ uvažuje Evžen.
„Nevíme. Odjakživa to bývala prádelna. Ti bezdomovci jsou možná první, kdo tam nocoval.“
„Žádné stopy nedávného čarování?“
„Vůbec žádné stopy magie. Ty bych našel. Stopy strázně nikdo nezkoumal.“
„Tak na co čekáme? Jdeme.“

Téma: Nabídka, která se nedá odmítnout

Instrukce

Dmýšek zruší policejní bariéru.
Evžen omrkne jeho čáry. Bez poznámky si je uloží do paměti.
Sféra odhalí ponurou scénu opuštěnosti a zmaru. Zbytky nedávného táboření se mísí se starými odpadky, prach zahnědlý kapkami krve se usadil do výstražné spirály.
„Nesu za vás odpovědnost,“ poučuje Dmýšek vážně. „Budete se proto řídit mými pokyny, nikdy nevstoupíte bez mé přítomnosti. Pokud dám rozkaz, abyste se stáhl do bezpečí, bezpodmínečně poslechnete.“
Evžen ho příliš nevnímá. Hladí omítku, nasává atmosféru. Cítí smutek a strach. Čerstvé emoce.
„Rozuměl jste?“ naléhá Dmýšek.
„Přestaňte mě komandovat jak malého kluka,“ odtuší Evžen roztržitě.
Musí prozkoumat podlahu v místě útoku.

Téma: Už nejsem dítě!

Cesta zpátky

Každý dům má paměť. Od položení základů, od první vztyčené zdi. Od chvíle, kdy vsaje výdech prvního obyvatele, jenž překročí práh, po truchlivé ruiny zbořeniště.
Všechno zůstává vepsané do stěn. Dusné horko a pot nekonečné dřiny. Otisky rozpraskaných dlaní. Neodbytné hučení strojů. Stále vnímá jemné chvění v základech. Neslyšnou ozvěnu dávno umlklých hlasů. Přátelství i řevnivost, obětavost i zášť, důvěrně sdílenou ženskost, až se zdá trochu nepatřičné pátrat dál. Muž je nevítaný vetřelec. Muži domu přinesli zmar, opuštěnost a tichý smutek.
Jak proniknout do hloubky, jak v nánosech celého století odhalit jedno tajemství?
Zůstává skryté pod železem a němým betonem.

Téma: Poslední bílé místo na mapě

Pro změnu před půlnocí

Evžen si promne rozpálené dlaně: „Nemůžu najít žádné vodítko, je tady toho moc. Musím si počkat přímo na ducha, snad potom dokážu zjistit, čeho se chytit.“
Dmýšek už kreslí ochranný kruh. „Nedovolím vám nic riskovat. Postavte se sem.“
Evžen pochybovačně pokrčí rameny, ale poslechne. Zhasnou sféru a čekají.
Nic se neděje.
Evžen ztratí trpělivost a navzdory Dmýškovu varovnému výkřiku vystoupí z kruhu.
Útok přijde okamžitě.
Ne že by si Evžen nějak liboval v bolesti, ale naučil se ji snášet jako nezbytnou součást své práce. Zuřivé kousance zraňující do krve však vydrží jen pár vteřin. Pak usoudí, že kdo uteče, vyhraje.

Téma: Upřednostňuji osobní setkání

Stopy

„S dovolením,“ syčí Xénie v oparu řebíčkové vůně. Jak má u Želmíra vyčistit Evženovy rány, když on i Dmýšek kousance pečlivě zkoumají a překážejí v práci? Evžen by například zrovna teď nemusel zkoušet prohlédnout si zblízka vlastní loket.
„Nepochybně lidské zuby, otisky jsou hluboké, ale všechny zhruba stejně, vidíte?“
Xénie vztekle vycení ostré špičáky.
Dmýšek raději ucouvne: „Pardon.“
„Jsou maličké. Možná dětské.“ Lišák schová bolestný úšklebek za zamyšlené mračení. „To je zlé.“
„Kde by se tam vzalo dítě? Nefantazírujete?“ Dmýšek rozčileně vrtí hlavou. „Propátrám archivy. Zločiny, nehody, násilné incidenty.“
Evžen se obléká, Xénie mu pozorně přidrží rukáv.
Poděkuje drobným pousmáním.

Téma: Kyselé vítězství a sladká prohra

V pekle

Dmýškovy pokyny byly samozřejmě velice jasné: Nechodit do prádelny sám. Čekat.
Pro Evžena něco nepředstavitelně nesnesitelného teď, když má konečně vodítko.
Na rozhraní noci a dne lehce smaže policejní pečeť.
Poklekne ve spirále prachu, prstem kreslí čáry. Rozškrábne čerstvě zaschlé zranění na hřbetu ruky, přitiskne krvavou ranku k zemi.
Pocítí touhu rychle přerůstající v bezbřehou žádostivost, strašně, šíleně chce, musí něco mít, hned, okamžitě, nevydrží, zalyká se bezmocným vztekem, nepříčetně zuří, někdo mu brání, Evžen kouše, drápe, zničí celý svět, musí to mít, hoří…
Vtom ho hrubý chvat vytrhne z transu.
Evžen se vzpamatuje.
Stojí nad ním strážník: „Tak půjdeme.“

Téma: Pekelný zákazník

Dobrý začátek

Hned za svítání vpluje do kanceláře vysoká a tučná postava velitele Kadrnožky v nažehleném černém hábitu s bělostnou náprsenkou, dlouhý plášť se skládá jako křídla. Dobře naložen, k práci připraven.
Strážník ve vzorném pozoru předá hlášení, poté na velitelův pokyn předvede zadrženého delikventa.
Kadrnožka vykulí oči. Vzápětí si ve skvělé náladě nakroutí knír. Už dlouho pase po příležitosti oplatit drzému liškomágovi jeho arogantní chování tenkrát, když u Kadrnožky doma odstiňoval silový vír.
Nejdřív ho nechá trochu změknout v cele. Samozřejmě v té hluboké bez oken, má už svoje zkušenosti. Pak mu pěkně sečte všechny hříchy.
Dnes bude vskutku úspěšný den.

Téma: Dobře naložený tučňák

Dmýšek zuří

Strážník odsune závoru. Otevře těžké dveře.
„Ven!“ štěkne Dmýšek.
Evžen omluvně krčí rameny: „Netušil jsem, že tam hlídají.“
To snad není pravda! Po velmi nepříjemném rozhovoru s šéfkou a dlouhém úmorném vyjednávání s rozzuřeným Kadrnožkou, kterého rozhodně nebylo snadné uchlácholit a přesvědčit, aby výtržníka propustil jen s pokutou, vysvětlování, omlouvání, slibování, lichocení, vyvracení urážlivých nařčení, po tom všem mu ten zatracený lišák řekne jen tohle?
Čert mu napískal vybrat si tak lehkomyslného a naprosto nezodpovědného spolupracovníka! Žádné terno, jen maléry. S tím to chytil!
Dmýšek pocítí nutkavou chuť strčit Evžena zpátky do cely, důkladně zamknout a klíč hodit do studny.

Téma: Terno

Krůček pod vrcholkem

Po zdlouhavém vyřizování formalit konečně projdou vyšehradskou recepcí.
Jakmile se ocitnou venku, Evžen vyhrkne: „Tak co archiv?“
„A dost,“ vybuchne Dmýšek. „Z případu vás okamžitě odvolávám, dohodu ruším a chraňte se mi ještě přijít na oči!“
Evžen rozhodí rukama: „Vždyť už jsem se omluvil. Ten duch se strašně trápí, přece toho nenecháme krůček před koncem.“
„Já ne, vy toho necháte!“
„A vy snad víte, co máte dělat?“
Dmýšek pevně stiskne zuby. Vím. Shodit toho zatraceně umanutého chlapa z vyšehradské skály.
Evžen pochopí, smířlivě se pousměje: „Ještě mě potřebujete.“
Dmýšek s rezignovaným povzdechem vytáhne poznámky.
„Tohle je ono,“ ukáže Evžen okamžitě.

Téma: Shoď skopce z kopce

Z Dmýškových poznámek

Tragická nehoda 1936. Amalie Kučerová, svobodná matka, zaměstnankyně. Hubená postava, mozolnaté ruce, nervózní pohled uštvaných očí.
Čtyřleté dítě. Bez dozoru v prádelně. Chlapeček se bezradně motá mezi pradlenami, vlhké vlásky se lepí na zpocené čelo, kupy bílých prostěradel jak příval předjarního sněhu, ostré hlasy.
Dítě ukradlo plyšovou hračku. Medvídek! Krásný, měkký, jen se s ním trochu pomazlit…
Matka se mu snažila předmět vytrhnout, patrně následoval záchvat vzteku, při němž dítě srazila do vyvářecího kotle. Hněv, bolest a děs.
Nepřežilo.
Evžen křečovitě zmačká papír. Strohé útržky vět vracejí tytéž pocity, které sám zakusil, onu nezvladatelnou touhu a strašlivou zuřivost.
Už dost.

Téma: Malebná slova

Lípa

Evžen se zachytí kmene lípy. Měkké dřevo nabízí laskavou oporu v náhlé slabosti.
„Kučerová dostala pět let káznice. Dva roky nato umřela na tuberkulózu.“
Sladká míza konejší rozjitřené smysly.
„Pro smiřovací rituál s ní počítat nemůžeme.“
Evžen hladí rozpraskanou kůru, poslouchá jen napůl. Žluté srdíčko se třepotavě snese na dlaň. Pomíjivé potěšení.
„Možnost by byla,“ poznamená nepřítomně.
Seber se, ševelí lípa. Vezmi si moji sílu, jen maličko pomoz a zlé pomine.
Dmýšek ztuhne: „Myslíte nekromancii?“ Černá magie vybírá neúprosně krutou daň. Rušit mrtvou nikdy nedovolí!
Evžen povzbuzení stromu vděčně přijímá, dotekem děkuje. Už je klidný, podezření ho neurazí.
Zavrtí hlavou.

Téma: Daně a smrt

Obětina

„Táto, koukej, co umím!“
Evženka levituje opelichaného plyšáka. Mračí se úsilím. Medvěd se kymácí a hrozí, že spadne, ale vzápětí poslechne pokyn vztažených dlaní, vykrouží ladnou křivku a zvolna dosedne doprostřed polštáře.
„Paráda,“ usměje se Evžen pochvalně. Vezme medvídka a zamyšleně si ho prohlíží. Zděděný po Radce. Už se nepozná, jakou míval barvu. Na zadku svítí červená záplata. Každé oko z jiného knoflíku. „Dala bys mi ho?“
Evženka zaraženě sevře hračku v náručí: „A proč jako?“
Evžen vypráví.
Holčička poslouchá, váhá, oči se plní slzami. Nakonec se rozhodne. Uváže medvídkovi kolem krku modrou mašličku. Přidá pusinku na rozloučenou.
„Děkuju, Evženko.“

Téma: Zadek sedí

Jak říct ano

Z oranžových záblesků semaforu fialové. Spirála temného světla šílí v křeči. Stěny praští.
Bušení srdce sílí s každým magickým gestem. Čáry volají, pootvírají cestu. Neodmítej.
Uprostřed běsnění prolomené hranice smutně leží opuštěný bezbranný medvídek.
Drásavý němý křik natahuje duši na skřipec.
Studený kámen nestačí. Vyříznout čarovný obrazec do vlastní dlaně.
Už nekřič, maličký.
Nepříčetný ryk se láme v nevěřícném úžasu.
Medvídek pluje v krvavé kolébce, s ozvěnou smíchu se houpe ve vzpomínkách na něžná pohlazení, vpíjí slzičky rozloučení.
Neřeknu ti ne. Je tvůj. Smíš se přitulit a konečně klidně spát.
Hračka se rozplyne v tichém šťastném vzlyknutí.
Semafor svítí žlutě.

Téma: Co když řeknu ne?

Konec případu

„Všechno čisté, žádná zbytková magie,“ konstatuje Šimon uznale. „Vyřízeno. Můžeme odvolat hlídky a vyřadit ten barák z evidence.“
Evžen se zatváří dotčeně. Copak čekal lajdácky odvedenou práci?
Dmýšek podepíše protokol a přijde mu stisknout ruku: „Děkuji vám.“
„Rád jsem pomohl.“ Vděk patří Evžence.
„Tak tedy… na shledanou. Kdyby něco…“
„Víte, kde mě najdete.“
Muži ukončí rozpačité loučení a rozejdou se. O příští setkání ani jeden nestojí.
Přízemní dům mezi vysokými činžáky trčí v kalném ránu jak zlomený zub. Je to však jen tesknota prázdné skořápky. Minulost je smazaná, přízrak zmizel, nic tu neděsí. Nic nebolí.
Lze začít znovu nebo zapomenout.

Téma: Se mnou odejde zákon

KONEC