Silvestr

V děcáku jsem stavila na Štědrý den dopoledne. S tetami jsem vypila kafe a s prckama absolvovala odpolední nadílku. Nenápadně jsem při ní stáhla tmavé kapičky smutku schované pod radostí z dárků, aspoň na jeden večer jsem všechna ta marná čekání na tátu a mámu, na dopis od blízkých, na otevřenou náruč a pomocnou ruku, které nejsou, zmačkala do koule a tu poslala dolů do země. Technicky vzato nemáme mimo Budeč kouzlit, ale tohle vlastně ani kouzla nejsou, spíš magie ve své bytostné podstatě. Tak jsem usoudila, že na tom až tak nesejde.
Pak jsem se vrátila domů. Když mi na podzim bylo osmnáct a mohla jsem sama rozhodovat, co si počnu s penězi, které jsem zdědila, byl tenhle malý byt na sídlišti první věc, co jsem si koupila. Pořádně zařídit jsem ho plánovala až později, přece jen jsem většinu roku ve škole, ale nejnutnější jsem měla. V Tescu jsem si koupila uzeného lososa, flašku vína, bagety a salát a duševně se připravila strávit svoje první osamělé Vánoce. I já mám černé kapičky. Ani já žádnou rodinu nemám.
Přes všechna předsevzetí a zaklínání vnitřní silou, mi po pěti dnech začalo solidně hrabat. Tím se částečně vysvětluje, proč jsem kývla, když mi zavolala Regina a pozvala mě na Silvestra někam na venkov. Na pořádnou jízdu s ní, Olinou a Marcelou. Že prý spolužačky a kámošky z Budče musí ten nový rok pořádně oslavit.
Až na místě, což byla jakási díra kdesi na Vysočině, mi došlo, že jsem se připletla do děje další z kapitol nekonečného příběhu „Kterak sobě přitáhnouti pozornost mladého a nadějného mága, rozžehnouti jiskry lásky, posléze rozdmýchané do nehasnoucího žáru vášně“. Přibližně takto to formulovala Regina, když jsem se jí naposledy snažila naznačit, že se někdy chová trošku trapně.
Střízlivě hodnoceno se tak Regina a občas i ostatní holky opravdu chovaly. Od prváku víceméně nenápadně pronásledovaly budoucího čaroděje nazývaného pracovně sličný Kamil. Jenže ten se po letních prázdninách do školy nevrátil. Dámy truchlily přesně měsíc, a potom svou pozornost přesunuly na Kamilova bratrance. Dlužno říct, že Franta je trochu jiná liga – jednou z něj bude opravdu mocný mág, profesoři mu věští zářnou budoucnost, prostě vycházející hvězda. I když je stejně starý jako my, chodí v Budči o dva ročníky víc, takový je to talent. Po Kamilově nenávratu se choval trošku emo, takže mé milé spolužačky se rozhodly, že to budou ony, kdo mu setřou slzy z tváří a chmury z mysli. Akorát nevím, zda to hodlají udělat kolektivně, nebo jedna po druhé nebo jak. Jsem jedovatá, já vím, ale mám ty holky vlastně hodně ráda, a tak mě tohle u nich štve. Navíc si, nejspíš hodně romanticky a hodně naivně, myslím, že některé věci jsou prostě příliš křehké na takové zacházení. Marcela s Olgou už na to asi přicházejí taky, protože v poslední době docela polevily, u Reginy si jistá nejsem – ta to asi pořád bere urputně a vážně.
Mně celý slavný Franta připadá jako fouňa, ale třeba jsem jen zaujatá. I když nejsem zrovně nejslabší, na něj prostě nemám a nikdy ani mít nebudu. Každopádně – chlapec dorazí dnes večer, ještě s Vojtěchem, což je jeho spolužák, takový tichý, jemný, hodný kluk. To by mě zajímalo, jak tuhle silvestrovskou párty dá, protože vypadá, že všechny své dosavadní večery trávil čtením poezie. Asi se mu dnes večer krapet rozšíří obzory.
Netuším, jak Regina dosáhla toho, že slavit s námi budou zrovna tihle dva, ale možná mají hoši rádi bizarní situace. Nebo zapomněli na obranu proti magickému ovlivňování. Nebo jim Regina pod stromečky vpašovala nápoj lásky č. 10. A nebo jsem se během Vánoc definitivně zbláznila a stala se ze mě zatrpklá bytost, co bude do konce života spřádat podivné teorie a vnucovat je svým bližním.
Třeba to nakonec bude povedený večer.
S tímto povzbuzujícím závěrem jsem se rozhodla zkrátit si čekání procházkou po vesnici. Vypadala vlastně docela hezky. Kdybych byla rustikální typ, musela bych obdivovat ty malebné domečky pod sněhovou čepičkou i majestátní hrad, který se tyčil nad nimi jako královská koruna. Jenže já jsem městská. Po deseti minutách mi mrzly obě uši a zábly mě nohy. I z toho hradu jako kdyby čišel chlad. Zamířila jsem k jedinému otevřenému krámku, což byl z nějakého neuchopitelného důvodu obchod se suvenýry. Neměla jsem nejmenší zájem pořizovat si nějaký lapač prachu, ale snad tam bude aspoň teplo.
Miniaturní prostor byl zahrabán tunami turistické veteše, fůrou ochucených medů a bylinkových čajů. Opětovala jsem křivý úsměv plyšové opici, a pak jsem, čistě ze zvyku, místnost magicky proskenovala. Zježily se mi vlasy a chlupy na předloktí se vyskládaly do pozoru. Protože tady se neprodávaly jen suvenýry a čajíčky pro dobrou náladu. Tady se taky kšeftovalo jinak.
„Vítám tě.“
Při zvuku toho hlasu jsem poskočila a málem nahlas zaječela. Bělovlasá vysoká žena se zjevila odnikud. Vypadala skoro pohádkově, jen oči měla staré.
„Čekám tu na tebe už dlouho, Natálko.“
Tak tohle je věta, po které by se skácely i otrlejší typy. Od toho, abych sebou sekla, mě uchránil snad jen nedostatek místa.
„Vy.. Vy mě znáte?“
„Jsem tvoje babička.“
Babička. Jasně. Už jsem se chystala odseknout něco o bláznech, jenže. Jenže já to o svojí rodině moc nevím. Nevím, kdo byl můj táta, nevím, proč jsme s mámou nikdy za nikým nejezdily a nikdo nenavštěvoval nás. Vím, že jsem se narodila v Sokolově, ale máma odtud nepocházela. Vím, že byla vždycky smutná a sama. Vlastně si nejvíc pamatuju na její studené prsty, které mě hladily na tváři, když si máma myslela, že spím. Umřela, když mi bylo sedm. Pak už jsem byla v děcáku. A jednoho dne, na výletě v Praze, mě na ulici oslovil divně oblečená paní a vysvětlila mi, kdo jsem. Kdyby neexistoval Harry Potter, asi bych jí nevěřila, že jsem čarodějka.Stejně by mě zajímalo, jestli náhodou Rowla nebyla s kouzelníky domluvená, protože reklamu jim teda udělala parádní. Potom Budeč, osmnáct let, dědické řízení, z kterého jsem sice dostala prachy, ale informace žádné. A najednou jsem si uvědomila, že máma se narodila v Pelhřimově. A to je kousek odtud.
„Vy jste mámina matka?“
„Ne, Natálie. Já jsem byla matka tvého otce.“
„Byla?“
„Bohužel už zemřel.“
Tvář se jí proměnila. Zestárla, protáhla se a zhrubla. Stejně jako její hlas.
„Zabili ho. Byl to mág jako ty, jen mocnější. Připravoval velké kouzlo a oni na to přišli. Našli ho a zabili. Ještě předtím se tvoje matka se sbalila a utekla. Když ses narodila, už spolu nežili. Nejspíš se bála. Lidi se vždycky bojí toho, co nemají a neznají, a ještě víc toho, co sami nemohou nijak ovlivnit. A velkou osobnost nezkrotíš,“ zkroutila rty.
„A.. A proč jste mě nehledala? Proč jste mě nechala v děcáku?“
„Protože jsi byla moc malá. Nemohla jsem vědět, jestli podědíš Davidovy vlohy. A byla jsem si jistá, že pokud ano, jednou mě najdeš. Nebo tě ke mně přivede osud.“
„Já musím na vzduch,“vydechla jsem, otočila se na podpatku a vyběhla ven. Běžela jsem za vesnici, do polí a dál na polní letiště, běžela jsem tak dlouho, až jsem mi hořely plíce a nemohla jsem běžet dál. Opřela jsem se rukama o pálící stehna. Takže můj táta byl mág a jmenoval se David! Já mám babičku!
Vydýchala jsem se a pomalu se vydala zpátky.
Jo. Mám babičku. Babičku, které zjevně bylo úplně šumák, kde a v čem její vnučka žije. Babičku, pro kterou je nejdůležitější, že jsem podědila kouzelnické nadání.
Začínalo se smrákat a vyšla první hvězda. Než jsem došla k naší chalupě, už byla skoro tma. Najednou do mých vyčarovaných světýlek, kterými jsem si svítila na cestu, narazil žhnoucí rudý bod. Rozprskla se a na obloze na malou chviličku vytvořila oblouk pestrobarevné duhy. Budoucí velký mág bude asi tak trochu pozér. Děvčata vyřádkovaná na zápraží radostně zatleskala a já jsem pocítila neodolatelné nutkání opít se jako Dán.
Svého plánu jsem se statečně držela, zábava se mnou nebyla veškerá žádná, zato už v půl desáté jsem v sobě měla půlku láhve vodky. A právě ve chvíli, kdy mnou začínala prostupovat opilost, se ozvaly rány na dveře.
Se studeným vzduchem a pár vločkami sněhu dovnitř vtrhli Frantovi rodiče, tedy přesněji řečeno, jeho otec a nevlastní matka. Poznala jsem je snadno – Regina kdysi někde sehnala jejich rodinnou fotku. Ani mě nenapadlo pátrat, kde k ní přišla, fanatici zkrátka mají svoje metody.
„Lapáčkovům se ztratil kluk,“ vyhrkl Frantův táta.
„Péťa. Je mu pět let. Když se šli podívat, jestli spí, našli jen rozházenou postel. Dveře ven byly pootevřené, zmizelo i jeho oblečení a boty,“ doplnila macecha. Jak ona se jenom jmenuje, začala jsem nesmyslně přemýšlet.
„Pouto ukazuje , že je pořád někde tady, ale Ester ho nedokáže najít,“ pokračoval Frantův otec. Ester! To je ono.
První z nás překvapivě promluvil Vojta: „Dobře, tak se rozdělíme. Hledat na hrad by měl jít ten nejsilnější, už kvůli té pověsti. Takže Franta. Předpokládám, že vy budete chtít jít s ním. Olga s Marcelou projdou západní okraj vsi a já s Reginou východní.“
„Natálie půjde s námi,“ řekl Franta a vytáhl mě na nohy. Jak jsem se ve svém povzneseném stavu dokázala obléknout a obout, to nevím, najednou jsem stála před chalupou a vítr mi do obličeje házel sníh. Potřásla jsem hlavou, chladný vzduch mi z ní vyháněl alkoholový závoj. Pak mi po páteři přeběhlo studenými prstíčky zaklínadlo, všechen chlast se z hlavy přestěhoval jinam a já zvracela do závěje jako Alík.
„Hajzle,“ zamumlala jsem směrem k Frantovi. Jenom se zasmál, ze vzduchu vyčaroval láhev vody, a když jsem ji lačně vypila, podal mi ještě mentolovou žvýkačku.
„Tak jdeme,“ zavelel jeho otec a vyrazili jsme nahoru k hradu. Frantův otec a Ester vepředu, já a Franta jako zadní voj. V zasněžené vesnici jsme vypadali jako skupina koledníků. Koleda, koleda Štěpáne, co to neseš ve džbáně? Magii jako hrom, moji drazí. Potichu jsem se zasmála, i když vtipného tu nebylo nic. Moje obvyklá stresová reakce, kdy mi hlavou putuje jedna hovadina za druhou. Franta oproti tomu vypadal tak sebejistě, že se mi zachtělo lehce mu pocuchat nervy.
„Tvoji rodiče nemusí dodržovat pravidla utajení? Že takhle můžou pomáhat obyčejným?“ zaryla jsem si.
„Jsou dobrovolní hasiči,“ odpověděl klidně, „zástěrka je to pro podobné účely vynikající.“
Zkrotla jsem.
„O jaké pověsti to Vojta mluvil?“, zeptala jsem se pak.
„Na hradě žil kdysi mocný pán. Měl tři dcery a nemohl se rozhodnout, které z nich panství předá. Když umřel, ta nejmladší z nich, moudrá a krásná, navrhla svým sestrám, že každá zasadí do země proutek. Té, které do roka vyroste největší stromek, bude paní na hradě Kámen. Starší sestry, chamtivé a zlé, si vymínily ještě jednu podmínku: Do rozřešení sporu musí všechny zůstat nedotčené. Do roka byly větve starších sester suché, ale mladší vyrostl z jejího výhonku stromek. Jenže sestry zjistili, že ta, která vyhrála, už není panna. Čekala dítě. A když porodila, zakopaly sestry dítě na kraji vesnice a ji zazdili zaživa do stěn hradu. Říká se, že svého syna stále hledá.“
„A teď vylezla ze stěny, protože naší rodinu prostě musí neustále týrat nějaká blbá pověst,“ doplnila Frantu jeho macecha ironicky.
Stáli jsem v bráně hradu.
„Tak tady asi nic,“ poznamenal Frantův táta. Ve sněhu vedly na nádvoří jen jedny stopy. Dospělé, ne dětské.
Rozpačitě jsme se na sebe dívali. A já najednou dostala hrozný strach. Chtěla jsem se otočit a utíkat zpátky. Utíkat.. Ale kam vlastně?
Zvolna jsem vykročila směrem k hradu.
„Myslím, že tam máme jít. Teda vlastně to spíš cítím,“ špitla jsem a nevýslovně se mi ulevilo, že se nikdo na nic neptal. Prostě jen vykročili za mnou.
Ten zvláštní pocit mě nevedl k vstupu, ale ke dveřím vedle. Byly otevřené a za nimi vedly dolů kamenné schody. A tam dole se svítilo.
„Počkejte na mě,“ ozvalo se z nádvoří. Dobíhal nás vysoký chlap s orientálními rysy. Aha, takže tohle bude ten Kazach, co pomáhá Frantově maceše v zahradnictví. Co všechno se člověk dozví, napadlo mě, když se kamarádí s Reginou.
Začali jsme zvolna sestupovat dolů.
„Ne, abys chodil do sklepa, synku,“ zamumlala jsem, „je tam bubák a strašidlo.“ Slyšela jsem, jak za mnou Franta tiše vyprsknul.
Pod schody byly další dveře a za nimi klenutý sklep. Žárovky na stropě blikaly. Než jsem stačila zformulovat myšlenku, že proti všem pravidlům béčkových hororů tu nesvítí ani ohně v lebkách ani nesvětélkují lidské kosti, rozběhla se Ester sklepením. Pak jsme si i my ostatní všimli, že vzadu u zdi leží malý kluk. Byl zabalen v jakémsi světélkujícím kokonu připomínajícím kolébku a spal jako dřevo.
Najednou za námi bouchly dveře.
„Přišli jste. Konečně!“ V zastřeném hlasu se nepokrytě ozýval vítězný tón.
Všichni jsme sebou trhli a otočili se, Ester se zastavila v půli cesty, s rukama už nataženýma k dítěti. Jako nějaká zvrácená parodie na živé sochy jsme strnuli. Pak do úzkého proužku světla vstoupila moje babička. Proti všem předpokladům se nedívala na mě, ale pohledem fixovala Ester.
„Připravila jsi mě o syna. Připravila jsi mě o radost. Přišel čas platit.“
„Na to nemáš,“ ozval se Franta. Na prstech se mu už formovalo zaklínadlo. Ztuhlost mě opustila, otočila jsem se a vší silou ho praštila na solar. Bolestí se zkroutil do klubíčka. Vlasy mi pročísl horký vzduch zvířený kouzlem, které neškodně narazilo do stropu.
„Výborně, Natálko,“ usmála se moje babička. „Dobře, že se umíš postavit za rodinu.“
„A že to byla rodina!“ vykřikl Frantův tatínek a objal syna kolem ramen. „Tatínek v ní týral vlastní dítě a maminka se tvářila, že nic nevidí. Jak by to vypadalo před lidmi, přece!“
„Tátu týral jeho otec?“ zašeptala jsem. „Můj děda?“
„Proto se přece synáček snažil přitáhnout na zem peklo, aby se tatínkovi odvděčil,“ procedil mezi zuby Kazach. „A aby toho dosáhnul, zabil mi bratra.“
„Můj táta někoho zabil?“ nedostával se mi dech.
„Hlavně zabil sebe. Když si uvědomil, co všechno způsobil. A co způsobil mohl,“ řekla strašně unaveným a smutným hlasem Ester.
„Neposlouchej je!“ vřískla babička. „Lžou, aby si zachránili svoje mizerné životy! Neví, že o ty jejich mi nejde. Nechci, aby umřeli. Chci, aby trpěli stejně jako já. Proto zničím jeho,“ zatnula pohled do Franty.
Ten se mezitím už trochu sebral a pohled jí vrátil. Byla v něm nepokrytá výzva.
„Nebudu na to sama,“ přes rty jí přeběhl nehezký úsměv, „mám tu pomocníka.“
Ze zdi vystoupila poloprůhledná postava v jakémsi středověkém hávu a zamířila k spícímu dítěti. „Vlastně pomocnici. Celé roky hledá svoje dítě. A teď si myslí, že ho konečně našla. Co asi udělá, když jí řeknu, že jí ho chcete vzít? Nikdo z vás tu nemá moc porazit ducha. Rozzuřeného ducha.“
Průhledná paní se naklonila nad kolébkou a něco tiše broukala.
„A pokud vás náhodou napadlo, že byste mě mohli zastavit dřív, pak vám musím prozradit, že už teď je přesvědčená, že na její straně stojím jenom já. Konečně jsem ji taky přivolala a pomohla jí dostat se k synovi. Každý útok na mě bude považovat za snahu připravit ji o něj.“¨
„Pojď, Natálie,“ vztáhla ke mě ruku, „společně teď pomstíme tvého tatínka.“
„Ne,“ hlesla jsem.
„Cože?“ zaznělo pět hlasů najednou.
„Ne,“ řekla jsem už pevněji. „Chci vědět pravdu o tom, co se stalo!“
„Pravdu ti říkám já!“ zakřičela na mě.
„Pravdu ti říká Talgat a Ester,“ řekl v tu stejnou chvíli Franta.
„A komu mám věřit?“zeptala jsem se.
„Nevěř nikomu,“ odpověděla mi Ester a vzala mě za ruku. „Nevěř slovům, ať jsou jakákoli. Podívej se.“
A potom se mi otevřela. Dostala jsem se do její paměti, dívala jsem se jejíma očima. I očima svého táty, protože když umíral, Ester byla u toho a část jeho paměti od něj dostala. Viděla jsem toho dost: Nešťastné tátovo dětství i rozsah talentu, který měl. Viděla jsem, jak všechnu svou snahu obětoval pomstě svému otci. Jak na své cestě došel blízko, velmi blízko. Viděla jsem zlo, které probudil a které se nakonec obrátilo proti němu. Viděla jsem, jak zabíjel a jak se nakonec zabil sám. A ještě víc, než jsem viděla, jsem toho pochopila. Pochopila jsem, že táta ve svém zaslepeném tažení za pomstou zapomněl na všechno ostatní. Pochopila jsem, proč si mámu pamatuju jen smutnou. Pochopila jsem, proč se chce pomstít i moje babička. A hlavně jsem pochopila, že já tohle nechci.
Omámeně jsem se rozhlídla kolem sebe a očima vyhledala tátovu matku, protože babičkou jsem jí v této chvíli nazvat nemohla.
„Jestli chceš, abych ti někdy říkala babičko, abych za tebou někdy přijela a považovala tě za rodinu, pak tohle všechno,“ mávla jsem kolem sebe rukou, „tohle všechno odvoláš.“
„Proč?“ zašeptala.
„Protože jsi vychovala zatrpklého člověka, někoho, kdo v životě nepoznal spokojenost ani štěstí. Protože jsi žila s někým, kdo byl opravdu zlý, a nepostavila ses mu. Protože tvůj syn a můj otec byl opravdu vrah. Protože nikdy nikomu nepomohl, ani mu nepřinesl štěstí. Protože se raději zabil, než aby čelil následkům toho, co udělal. Protože jsi mlčela, když jsi měla mluvit a když jsi měla něco dělat, neudělala jsi nic! Proto, že jsi celou dobu zavírala oči. Tak je, prosím, prosím, teď otevři a podívej se na mě! Ztratíš mě, jestli někomu tady ublížíš. A zůstaneš sama, budeš sama a budeš se hrabat v tom všem, co jsi mohla udělat a neudělala.“
Zlomil se mi hlas a rozplakala jsem se. Dotkla se mojí brady a zvedla mi tvář. A já jsem viděla, že pláče taky. Jakoby na ní dolehla celá ta tíže, zmenšila se a zestárla. Ve tváři už neměla ani vítězství, ani zlobu, jen obrovský strach.
„Přijdeš někdy za mnou?“
„Ne!“ chtěla jsem vykřiknout, ale nedokázala jsem to. Nešlo to.
„Ano. Ne hned, ne zítra ani za týden, ale jednou určitě.“
„Asi mi to musí stačit,“ řekla tiše, sklonila se, vyjmula dítě z přízračné kolébky a podala ho Ester. Podzemím se rozezněl křik.
V rodinné idyle jsme zapomněli na ducha paní.
Krčili jsme se v koutě, Ester držela v náručí dítě, které díky Bohu stále chrupalo jako dudek. Franta vyčaroval jakýsi křišťálový pancíř, pod náporem zuřivých útoků ducha se ale začal podezřele prohýbat.
„Tohle nemá cenu. Nepustí nás, pokud jí nedáme oběť. Jsem připravená,“ pronesla tátova máma.
„Nesmysl,“ křikla jsem společně s Ester. Talgat a Frantův táta se zatvářili podivně rozpačitě, ale pod Esteřiným pohledem kapitulovali.
„Souhlasím,“ řekl Franta, vstal a oslovil průhlednou paní: „Tohle není tvůj syn, co chceš. Je to dítě jiných rodičů, kteří ho hledají. Sama přece víš, jaké to je si z takové ztráty zoufat. Říká se o tobě, žes byla moudrá a laskavá. Pusť nás.“
Zastavila se.
„Mám stále hledat? Nekonečně?“ zeptala se zastřeným hlasem.
„My jsme ti tento osud nepřipravili,“ odpověděl Franta, „ale mám takový nápad. Co kdyby ses stala dobrým duchem všech dětí v Kámenu? Nebyl by to dobrý konec příběhu? Nebo začátek nového? O dobré paní, která hlídá všechny děti svého bývalého panství? Všechny, co tu jsou i ty, co přijdou?“ S poslední větou se zadíval na Talgata, který rázem zrudnul.
Nepoužil vůbec žádné kouzlo, prostě jen poprosil, nic víc. Nikdy bych nečekala, že to může vyjít, ale průhledná bytost se začala rozplývat a mizet. Zdáli a skoro neslyšně k nám dolétlo tiché: Slibuji.
„Tak se zdá, že jsme to nakonec zvládli,“ řekl se unaveně Franta, „ovšem největší zásluhu máš ty, Natálko.“
Překvapil mě. A nejen poslední větou, překvapil mě i tím, jak dokázal přesvědčit ducha. Kouzelníci mají pochopitelné sklony řešit většinu problémů magicky. Dokáže-li velký mág v pravou chvíli hodit všechna kouzla za hlavu a vyřešit situaci „obyčejně“, svědčí to o tom, že je hlavně člověk.
„Omlouvám se,“ řekla jsem, „za tu ránu.“
„V pohodě,“ odpověděl mi, „já to chápu. Ale páru teda máš.“ Usmáli jsme se na sebe.
„Omlouvat se můžete později,“ promluvila Ester přísně, ale v hlase jí byl slyšet potlačený smích, „musíme Péťu odnést domů. Ostatně se zdá, že čas si najdete.“
Nevím, jak Franta, přinutila jsem se silou vůle se na něj nepodívat, ale já zrudla jako ředkvička. Talgat se zašklebil.
„Ty se moc nesměj," zarazila ho Ester briskně, „kdypak jste nám chtěli říct to sladké tajemství? A pročpak se nastávající otec courá po nocích a místo toho, aby byl se svojí ženou, se honí za duchama?“
Talgat začal mumlat něco v tom smyslu, že těžko mohl dopředu vědět, do čeho se to zase namočil, ačkoli mohl tušit, že to bude nějaká mizérie, jako vždycky, když ho Ester poprosí o pomoc.
„Snad abychom opravdu šli,“ vysvobodil ho Frantův táta. „Než to tady schytáme všichni.“ Pro jistotu ještě Ester rychle políbil. Nestihla se ani nadechnout.
Takhle tedy vypadá rodina, pomyslela jsem si, kde se pod vzájemným špičkováním ukrývá hromada sounáležitosti a lásky. Došla jsem do rohu, kde se krčila moje rodina, stará paní s hlavou v dlaních. Objala jsem ji a pomohla jí se zvednout. Neřekly jsme si nic, ale proběhlo toho mezi námi mnoho.
Vyšli jsme z hradu. Sotva jsem pletla nohama, když mě za ruku vzal Franta. Za chvíli jsem cítila, jak do mě proudí síla, ale Franta byl taky vydaný, sotva mě tím udržel na nohou. Když jsme vrátili Péťu přešťastným rodičům a Frantovi rodiče s Talgatem odjeli domů, Franta mě do chalupy musel skoro odnést. Jak já tohle vysvětlím Regině?
Dorazila do mého pokoje akorát, když jsem se dopotácela do postele, a zářila jako vánoční stromek.
„Myslela jsem, že je nesmělý! Myslela jsem, že se mu nelíbím! Ale to jsem se pletla. La la la la! Není nesmělý, vůbec ne!“
„O kom to mluvíš?“ zeptala jsem se zmateně.
„No o Vojtovi, přece,“ odpověděla mi dotčeně. „Už od prváku se mi líbí, to nevíš? Myslela jsem, že mě nechce, ale to jsem se pletla-la la la!“ Usnula jsem asi při pátém la.
Ráno jsem se probudila brzy, posnídala sama, pak vyšla před chalupu. Nechtělo se mi přemýšlet, jen jsem do sebe nechala prostoupit jasné zimní ráno. Tak mě našel Franta.
„Nechci mluvit o včerejšku, ještě ne,“ zarazila jsem ho okamžitě.
„Já taky ne, ale chtěl bych ti něco ukázat,“ odpověděl.
Zavedl mě k barokní kapli na kraji vsi. „Tady je podle pověsti pohřbený syn nejmladší sestry. Tráva tu roste stočená jako věnec. Ale to ve sněhu neuvidíme.“
Mlčky jsme došli ke vchodu. Na bílém sněhu ležel věnec z rudých čemeřic.
„Ester tu byla před námi,“ řekl Franta a rozesmál se, zatímco mě vhrkly do očí slzy.
I když jsme tak rozdílní, byli jsme si v tu chvíli velmi blízcí.