Žabomyší spor

Dvou rodů, stejně staroslavných,
poteče tady dneska krev.
Na hraně rybníka a pole
chystá se válka, boj a řev.

Není prý možné by druh s druhem
v míru tu tiše žili si
tak lítý boj na ostří nože
krev prolitou jim promísí.

Bonifác žabák do boje se strojí
své odhodlání neskrývá
v přípravách ale vyruší ho
ulita šnečí - šedivá.

“Prolévat krev? A z jakých příčin?
K jakému došlo zločinu?
Proč do boje dnes vyrážíte?
Pro pomstu? Pro zisk? Pro vinu?”

To Lumír před žabákem stojí
s otázkou v očích nelehkou.
Přátelství ty dva tvory pojí,
nejednou spolu prošli tmou.

Bonifác chvíli mlčí pouze,
zprvu se neví vyjádřit,
proč podléhá té kruté touze
po boku druhů v boje jít.

Pak ale Lumírovy pevně
pohlédne v růžky - do očí:
“Sám netoužím než po té chvíli,
kdy válka se v mír otočí.

Však nenávist už generace,
bují tu mezi národy
a nemožná by byla práce,
dosáhnout v míru dohody.”

Teď Lumír hrdě vztyčí růžky.
“Nemožného se nelekám!
Bez boje smířit války bůžky,
toť pravá práce pro šneka!”

A potom sledují ho pulci,
když hbitě směřuje svůj plaz
na cestu za žabími vůdci
a přednáší jim míru vzkaz.

Jak mluví hbitě, vemlouvavě!
Moudře jim klade dotazy,
tak aby zrodilo se v hlavě
cosi co válku odrazí.

Trvalo dlouho, než ty žáby
skončily s šnekem rozhovor
pak uznaly, že je ten pravý,
kdo přesvědčí i myší sbor.

S kvákavým jejich požehnáním
chystá se lumír do stráně,
překážkou poslední se stává
té války co je na hraně.

Bonifác za ním tiše hledí,
své žabí ploutve zatíná
spolu s ním nadějného stébla
chytá se celá hladina.

Do šneka naději svou vkládá,
doufá, že Lumír stane se
řešením žabomyších sporů
a mír všem tvorům přinese.